Okres Liberec

Rychlé odkazy

OBCE

HRADY, ZÁMKY, ZŘÍCENINY

ROZHLEDNY A VYHLÍDKY

Okres Liberec je okresem v Libereckém kraji. Jeho dřívějším sídlem bylo město Liberec.

Seznam obcí a jejich částí

Města jsou uvedena tučně, městyse kurzívou, části obcí malince.

Bílá (Bohdánkov • Dehtáry • Domaslavice • Hradčany • Chvalčovice • Klamorna • Kocourov • Kohoutovice • Letařovice • Petrašovice • Trávníček • Vesec • Vlčetín) • Bílý Kostel nad Nisou (Panenská Hůrka • Pekařka) • Bílý Potok • Bulovka (Arnoltice • Bulovka • Dolní Oldřiš) • Cetenov (Dehtáry • Dolánky • Hrubý Lesnov • Těšnov • Vystrkov) • Černousy (Boleslav • Ves) • Český Dub (Bohumileč • I (Český Dub) • II (Horní Předměstí) • III (Dolní Předměstí) • IV (Zámecký okres) • Hoření Starý Dub • Kněžičky • Libíč • Loukovičky • Malý Dub • Modlibohov • Smržov • Sobákov • Sobotice • Starý Dub) • Čtveřín (Doubí) • Dětřichov • Dlouhý Most • Dolní Řasnice • Frýdlant (Albrechtice u Frýdlantu • Větrov) • Habartice (Háj) • Hejnice (Ferdinandov) • Heřmanice • Hlavice (Doleček • Lesnovek • Vápno) • Hodkovice nad Mohelkou (Jílové • Radoňovice • Záskalí • Žďárek) • Horní Řasnice (Srbská) • Hrádek nad Nisou (Dolní Sedlo • Dolní Suchá • Donín • Horní Sedlo • Loučná • Oldřichov na Hranicích • Uhelná • Václavice) • Chotyně (Grabštejn) • Chrastava (Andělská Hora • Dolní Chrastava • Dolní Vítkov • Horní Chrastava • Horní Vítkov • Víska • Vysoká) • Jablonné v Podještědí (Česká Ves • Heřmanice v Podještědí • Kněžice • Lada v Podještědí • Lvová • Markvartice • Petrovice • Pole • Postřelná • Valdov • Zámecká) • Janovice v Podještědí • Janův Důl • Jeřmanice • Jindřichovice pod Smrkem (Dětřichovec) • Kobyly (Havlovice • Janovice • Podhora • Radvanice • Sedlisko • Vorklebice) • Krásný Les • Kryštofovo Údolí (Novina) • Křižany (Žibřidice) • Kunratice • Lázně Libverda • Lažany • Liberec (I Staré Město • II Nové Město • III Jeřáb • IV Perštýn • V Kristiánov • VI Rochlice • VII Horní Růžodol • VIII Dolní Hanychov • IX Janův Důl • X Františkov • XI Růžodol I • XII Staré Pavlovice • XIII Nové Pavlovice • XIV Ruprechtice • XV Starý Harcov • XVI Nový Harcov • XVII Kateřinky • XVIII Karlinky • XIX Horní Hanychov • XX Ostašov • XXI Rudolfov • XXII Horní Suchá • XXIII Doubí • XXIV Pilínkov • XXV Vesec • XXVIII Hluboká • XXIX Kunratice • XXX Vratislavice nad Nisou • XXXI Krásná Studánka • XXXII Radčice • XXXIII Machnín • XXXIV Bedřichovka • XXXV Karlov pod Ještědem) • Mníšek (Fojtka) • Nová Ves (Růžek • Mlýnice • Nová Víska) • Nové Město pod Smrkem (Hajniště • Ludvíkov pod Smrkem) • Oldřichov v Hájích (Filipka) • Osečná (Druzcov • Chrastná • Kotel • Lázně Kundratice • Zábrdí • Vlachové) • Paceřice (Husa) • Pěnčín (Albrechtice • Červenice • Kamení • Střížovice • Vitanovice • Zásada) • Pertoltice (Dolní Pertoltice • Horní Pertoltice) • Proseč pod Ještědem (Domaslavice • Horka • Javorník • Padouchov) • Příšovice • Radimovice • Raspenava • Rynoltice (Černá Louže • Jítrava • Nová Starost • Polesí) • Soběslavice (Padařovice) • Stráž nad Nisou (Svárov) • Světlá pod Ještědem (Dolení Paseky • Hodky • Hoření Paseky • Jiříčkov • Křižany • Rozstání • Vesec) • Svijanský Újezd (Jirsko 2.díl • Močítka) • Svijany • Sychrov (Radostín • Sedlejovice • Třtí • Vrchovina) • Šimonovice (Minkovice • Rašovka) • Višňová (Andělka • Filipovka • Loučná • Minkovice • Poustka • Předlánce • Saň • Víska • Višňová) • Vlastibořice (Jivina • Sedlíšťka • Slavíkov) • Všelibice (Benešovice • Březová • Budíkov • Chlístov • Lísky • Malčice • Nantiškov • Nesvačily • Podjestřábí • Přibyslavice • Roveň • Vrtky) • Zdislava • Žďárek

Liberecký kraj pohledem Matyáše Gála

Skvosty lidové architektury Libereckého kraje ( Hamr na Jezeře - papírna, Harrachov - Harcubova chalupa, Rynoltice - Generál LAUDON, Heřmanice - podstávkový dům a Liberec - Valdštejnské domky). foto Matyáš Gál

I.Krajina, voda a nespoutaná příroda

Údolí a čedičové tváře: Tam, kde země vypráví

Geologické podloží Liberecka je velmi pestré a tvoří ho setkání dvou odlišných geologických jednotek Českého masivu – krystalinika (starých přeměněných a vyvřelých hornin) a mladších křídových usazenin, to vše ovlivněné třetihorní sopečnou činností a působením ledovců.

Hlavní geologické celky Liberecka

• Krkonošsko-jizerský masiv: Převládající podloží samotného Liberce a Jizerských hor tvoří hlubinné vyvřeliny (granitoidy, zejména žuly a granodiority) a jizerské ortoruly.

• Ještědský hřbet: Unikátní geologická stavba odlišná od Jizerských hor; skládá se z paleozoických hornin (fylity, svory, kvarcity) a obsahujících i polohy krystalických vápenců (dolomitů), kde vznikly menší jeskyně (např. v Panském lomu).

• Česká křídová pánev: Jižní a západní okraje Liberecka (směrem k Turnovsku a Podještědí) tvoří usazeniny křídového moře – pískovce, slínovce a opuky.

• Třetihorní vulkanity: Oblast oživují vyvřelé čediče a znělce (např. Křížový vrch u Frýdlantu), které tvoří řadu výrazných kuželovitých kopců v krajině

Kde země mluví skrze hluboká údolí

Země však nevypráví jen ve zkamenělinách a horninách, ale především v hlubokých zásecích, které do ní vyhloubily potoky a řeky. Pro poutníka krajinou je jedinečnost zdejších končin patrná již při pohledu z velké dálky. Hledíme-li k Ještědu z Jizerských hor, cloní celý jihozápadní obzor celistvá hradba Ještědského hřbetu. Něžná křivka hor je viditelně přerušena jakoby hlubokým zásekem jen na jediném místě – tam, kde vody Rokytky prorvaly hřbet mezi Ještědem, Černou horou a Rozsochou na jedné straně a Důlním vrchem, Dlouhou horou a Velkým Vápenným na straně druhé.

Právě tudy kdysi pronikli do strmého úzkého údolí první kovkopové, svobodní horníci, kteří před staletími křižovali krajem a hledali rudy. Údolí, které dnes známe jako Kryštofovo Údolí, je tak dokonalou ukázkou toho, jak geologická stavba – svory, fylity, vápence i stříbronosné žíly – předurčila lidské osudy.

Kryštofovo Údolí: Kde se geologie protíná s historií

Zatímco třetihorní sopečná činnost a tektonické zlomy vytvořily drsnou a pestrou kostru Ještědského hřbetu, lidská historie dala tomuto místu hluboký rozměr. Nejvýraznějším dokladem toho je právě Kryštofovo Údolí, hluboký zásek v hradbě hor.

Od Bezového údolí k svatému Kryštofu

• Zrození v tísni hor: Údolí tvořené potokem Rokytkou (dříve zvaným Eckersbach) bylo po staletích obestřeno tajemstvím. V prvních písemných pramenech z 16. století (jako byla "horní svoboda" Viléma z Ilburku z roku 1528) figuruje pod německým jménem Holundergrund (Bezové údolí) či Eckersdorf (Rokytnice).

• Záhadné jméno: Současný název se rodil postupně. Zatímco staré pověsti vyprávěly o uhlíři Kryštofovi, historici se přiklánějí k tomu, že jméno obce vzniklo podle některého ze zaniklých rudných dolů, které bývalo zvykem svěřovat pod ochranu křesťanských světců. Název Údol sv. Kryštofa se v listinách objevuje koncem 16. století.

Dvě panství, jedna vesnice

Historie údolí byla mimořádně složitá i kvůli správnímu rozdělení. Údolí Rokytky totiž tvořilo přirozenou hranici mezi dvěma panstvími:

• Lemberská strana: Většina horní části údolí patřila k Lemberku, kde se těsnily lesy, hornická obydlí a později i slavný dřevěný kostel z roku 1683.

• Grabštejnská strana: Spodní část údolí podél potoka (historická Rokytnice) spadala pod grabštejnské panství. Obě části měly svá specifika, odlišné majitele (než je sjednotil rod Clam-Gallasů) a složité administrativní vztahy ohledně škol, farností i katastrů.

Odkaz staletí

Tři historická sídla v údolí – Kryštofovo Údolí, Rokytnice a Novina (založená na nově vyklučené půdě) – se nakonec po staletích vývoje slily v jeden celek. Zůstaly v něm stopy po starém hornictví, vápencových jeskyních, barokních sochách i lidové architektuře, která z tohoto koutu Podještědí činí jedno z nejmalebnějších míst celé severní české krajiny.

Ještědské podzemí a staré hornictví

Přestože dnešní Kryštofovo Údolí vzniklo na počátku 16. století jako hornická osada, je pozoruhodné, jak málo stop po dávných kovkopech v tomto horském údolí zůstalo. Vlastně jen dvě. Na konci Důlní rokle, vzdálené jen několik metrů od hranice se sousedním Machnínem, leží z větší části zatopený, pětačtyřicet metrů hluboký a členitý systém šachet a chodeb, ve kterých s přestávkami hledali lidé kovy přes čtyři století a při tom je stále rozšiřovali. Ještě opuštěnější je polozasypaná a také přes třicet metrů hluboká šachta na Důlním vrchu na úbočí Dlouhé hory, včetně štoly pod ní, která ji odvodňovala.

Povrchové pinky čili obvaly – tedy buď mělké dobývky, či pouhé prospektorské sondy –, které byly přímo v Kryštofově Údolí a táhly se po stráních nad pravým břehem Rokytky až nad Červený kříž, nebo dokonce až nad dnešní železniční trať, zmizely všechny. Buď je v lesích překryly stromy, nebo je později na lukách a polích zasypali sedláci. Stejně tak zašly pod ornou půdou i dvě šachty vysoko nad Novinou, nazvané později Simmova a Wolmannova na Zimově kopci. Neví se ani, co se v těchto dolech dobývalo. Horní sláva netrvala Kryštofovu Údolí dlouho; již koncem 16. století přestal v obci pracovat hamr a nebýt pozdějších, vesměs neúspěšných pokusů o obnovu těžby, asi bychom o zdejším dolování mnoho nevěděli.

Doba stříbrná přišla do Kryštofova Údolí ze severu. Na sousedním grabštejnském panství Donínů se těžit rudy již od 14. století, napřed v Panenské Hůrce, později v Andělské Hoře. Hranice obou těchto prastarých hornických osad běží přes vrchol Dlouhé hory a pět set metrů jihovýchodně pod jejím vrcholem se k nim připojuje i hranice dnešního Kryštofova Údolí. Zde je tedy trojmezí hornických osad a dvou bývalých panství, kde by se pěkně vyjímal hraniční kámen. Přes severní svahy Dlouhé hory se tehdejší prospektoři dostali i na její jižní srázy, kde se v lesích dodnes zachovaly větší či menší obvaly a zarostlé jámy zkušebních výkopů.

Právě 16. století bylo dobou největšího rozkvětu osamělého prospektorského řemesla. Umožňoval to i tehdejší kutnohorský báňský řád, který dovoloval všem lidem bez rozdílu pátrat po vzácných rudách. Chudí kovkopové se po skončení směny v cizím dole mohli vydat do hor a sami hledat vlastní naleziště. Majitelé panství jejich snažení vítali, protože bohatý důl znamenal bezpracné zisky. Finanční riziko přitom neslo těžařstvo – spolek investorů –, které muselo vzniknout, protože drahé přípravné práce nebyl objevitel schopen financovat sám. Těžařstvo bylo povinno platit majiteli pozemků desátek a věnovat mu smluvený počet podílů neboli kuksů.

K tomu, aby se grabštejnští prospektoři pokoušeli hledat rudy i na sousedním lemberském panství, měla sloužit listina z 20. ledna 1528 zvaná Bergfreibrief. Byla to základní horní svoboda budoucího Kryštofova Údolí, které je zde zmiňováno vůbec poprvé pod jménem Holundergrund. Majitel panství Vilém z Ilburku v ní v sedmnácti bodech sliboval horníkům všemožné výhody: bezplatná stavební místa, dříví zdarma na domy i topení, nezdaněné živnosti pro řemeslníky, svobodu pohybu, osvobození od cla na přivezený majetek, právo volně lovit zvěř i ryby v Rokytce a především úplné osvobození od jakékoliv roboty. Těžařstva byla navíc osvobozena od placení desátku po dobu tří let od Hromnic 1528. Tři roky však byly v drsných podmínkách Kryštofova Údolí příliš krátkou dobou na vybudování prosperujícího dolu, a tak lemberští páni z kryštofodolského stříbra příliš nezbohatli.

Svět za školními lavicemi

Zatímco hledači stříbra přicházeli a odcházeli, život v obci dostával pevnější řád s budováním školství. První dřevěná jednotřídka byla v Kryštofově Údolí postavena roku 1654 a prvním učitelem byl až do roku 1675 Thomas Steffan. Školní docházka nebyla povinná a podmínky učitelů byly nevalné; přivydělávali si zařizováním křtů, svateb, pohřbů nebo zápisy rychtářových soudních výroků. Ještě roku 1804 byla v Údolí asi polovina dospělých analfabetů, zcela v duchu staré rakouské zásady, že mocnářství nepotřebuje lidi učené, nýbrž dobré poddané.

Když staré dřevěné škole hrozilo zřícení, byla roku 1862 dostavěna nová kamenná budova na břehu Rokytky. Dnes tato budova slouží jako vyhledávaný hostinec a v jejím prvním patře jsou od roku 1993 vystaveny proslulé kryštofodolské betlémy. Samostatnou školu si v roce 1888 postavila i odlehlá Novina, aby děti nemusely docházet do údolí.

Mezi hradními zdmi

Dějiny celého kraje se utvářely také ve stínu mohutných šlechtických sídel. Majitelé frýdlantského panství spravovali okolní vsi skrze purkrabí, přičemž takřka celé 15. století drželi správu členové rodu Dachsů, o nichž se píše jako o hamrštejnském panství. Během husitských válek byl Hamrštejn v březnu 1433 dobyt a obsazen oddíly Čapka ze Sán. Následovaly desítky let sporů mezi Biberštejny a grabštejnskými Doníny.

O osudu hradu Hamrštejna rozhodla kuriózní hraniční komise v červenci 1545. Podle jejího verdiktu připadl Machnín Grabštejnu a Biberštejnům nezbilo z hradu nic jiného, než co se vešlo do svérázného právního vymezení: "...k Hamrštajnu nic více nenáleží, než pokudž krúpěje s zámku s střech padají, a nějaká zelní zahrada." Opuštěný hrad nakonec zcela zchátral.

Druhý ještědský hrad, Roimund, je od Kryštofova Údolí vzdálenější, avšak vyniká jedinečnou polohou nad strmými svahy k Jelení louce. Mezi českými hrady drží primát v přesném datu dostavění – stavba byla dokončena 17. září 1347 na základě povolení Karla IV. – a patrně i v počtu jmen, kterými byl v průběhu staletí nazýván (od Rojmundu přes Romung až po dnešní Roimund). I tento hrad zanikl v turbulentních časech 15. století, aby nad jeho ruinami dnes vanuly už jen divoké nochovské a ještědské větry.

Dominanty duchovní i lidové

K nejvýraznějším skvostům celé obce patří bezesporu zdejší sakrální architektura. Uprostřed starého hřbitova na stráni nad potokem Rokytkou se tyčí kostel svatého Kryštofa, jedinečně dochovaná raně barokní roubená stavba z let 1683–1686. Spolu se samostatně stojící zvonicí, márnicí a historickou farou tvoří uzavřený a harmonický celek, který pamatuje generace zdejších horníků, sedláků i tkalců.

Kryštofovo Údolí však po staletích nezůstalo jen u své starobylé tváře, ale dokázalo přitáhnout pozornost novodobými unikáty. Proslavilo se zejména svou hlubokou betlémářskou tradicí, na kterou navázalo místní muzeum betlémů či velkolepý venkovní Jírův betlém pod širým nebem, vytvořený pod rukama maloskalského výtvarníka Josefa Jíry. S tímto místem se nesmazatelně spjala i postava místního patriota a pábitele Martina Chaloupky. Právě z jeho iniciativy a za přispění nadšenců vznikl v obci v roce 2008 unikátní vesnický orloj, vsazený do budovy bývalé trafostanice. Jeho dřevěné figury v čele se svatou Barbarou jako patronkou horníků a svatým Kryštofem lákaly do údolí zástupy návštěvníků, než v nedávné době osud zavanul mechanické dílo i s částí expozic do nedalekých Žibřidic. Genius loci tohoto svérázného podještědského koutu to však ničem menším neubral – Kryštofovo Údolí zůstává místem, kde na člověka dýchne historie z každého trámku roubenky i z hlubokých lesů pod Ještědem.

Ohnivý dech pod Ještědem

Když kráčíme ještědskou krajinou, často si ani neuvědomujeme, že pod nohama šlapeme po stopách dávných sopečných bouří. Zatímco úbočí hřebenu tvoří převážně svorové a fylitové horniny, celé Podještědí je prošpikované tělesy mladších vyvřelin, z nichž největší respekt budí čediče a jim podobní vulkaničtí sourozenci. Tyto tmavé, pevné kameny, vzniklé z žhavého magmatu deroucího se k povrchu v třetihorách, propůjčily zdejšímu kraji jeho drsnou, ale neopakovatelnou tvář.

Vulkanická činnost se na Liberecku projevila v mnoha podobách. Magma pronikalo puklinami v usazených horninách, kde pomalu chladlo a tuhlo v mohutné kupy, žíly či komíny, které pozdější věky odhalily mrazivou erozí. Zatímco na řadě míst se čedič lámal v typické sloupovité tvary – jaké známe třeba z nedalekých Lužických hor –, jinde tvoří skaliska, na nichž vyrůstaly staré hrady, nebo poskytoval spolehlivý stavební materiál pro staleté domky a ohrady zdejších sedláků.

Právě hlubší geologické složení a přítomnost těchto vyvřelin často určovaly, kde se v zemi skrývalo rudné bohatství, za nímž do divokých údolí přicházeli staří prospektorští pionýři. Země pod Ještědem tak v sobě nese dvojí příběh – ten žhavý, ohnivý z hlubin zemského pláště, a ten lidský, tesaný krumpáčem a potem do ticha starých lesů.

Kamenný hřeben pekelníků aneb Příběh Čertovy zdi

Když se v Podještědí vydáme do krajiny mezi Kotlem a Smržovem, narazíme na jeden z nejpodivuhodnějších výtvorů přírody nejen v severních Čechách, ale v celé Evropě. Je jím Čertova zeď – geologicky vzácná dajka neboli třetihorní žíla z olivinického nefelinitu, která tu v období třetihor vnikla do puklin v druhohorních křemenných a jílovitých pískovcích. Postupná eroze měkčího pískovce časem obnažila odolný čedič a vytvořila tak nevídaný přírodní val o síle dvou až čtyř metrů.

Tento jedinečný útvar se v minulosti táhl v délce zhruba dvanácti kilometrů od Kotelského vrchu přes vlastní Čertovu zeď, Červený vrch, Dolánky, Brdy a Čertovu stěnu až po Hřebínek nad zaniklou vsí Olšina. Pověsti o tom, že by se tato kamenná hradba táhla až k Bezdězu, sice berou za své, jakmile člověk pohlédne do mapy, ale na půvabu místa to nic nemění.

V čem se liší od slavných čedičových varhan?

Zatímco u známých lokalit, jako je Panská skála u Kamenického Šenova nebo Zlatý vrch u České Kamenice, se čedič chladnutím lámal do vertikálních, svislých sloupků připomínajících varhany, Čertova zeď je naprostým opakem. Její mnohostěnné hranoly a desková odlučnost jsou uloženy vodorovně. Magma totiž proniklo do zemské kůry pod jiným úhlem a v jiných podmínkách, což z Čertovy zdi činí nejlepší a nejznámější příklad takové dajky na území Česka.

Bohužel, tvrdý a snadno lámatelný čedič se stal zdi osudným. V průběhu 19. století začala masivní těžba, která nejcennější části zdi doslova rozebrala na stavební kámen a silniční patníky. Zůstaly po ní jen hluboké rýhy a osamocené skalní bloky. Zkázu zastavil až tlak odborníků a obětavá snaha místních patriotů – především řídícího učitele ve Všelibicích Otakara Fendrycha, který na unikátnost zdi upozorňoval už od roku 1916. Když vědci doložili, že Čertova zeď figurovala v britské, francouzské, německé i japonské odborné literatuře, stát v roce 1929 vykoupil pozemky za šest tisíc korun a vzal památku pod ochranu. Dnes chráněné území spravuje AOPK ČR a obdivovat v něm můžeme masivní blok zvaný Čertův stolec, o kousek dál položený balvan Čertova hlava nebo prokopanou Čertovu bránu, kudy dříve procházela cesta ze Smržova do Zábrdí.

K tak impozantnímu útvaru se samozřejmě musely zrodit i lidové pověsti. Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české sice vážně tvrdil, že zeď zbudoval už v roce 798 kníže Mnata na ochranu kraje, lidová fantazie však měla jasno: za vším stál čert a sázka o lidskou duši. Pekelník se zavázal postavit přes noc zeď od Ještědu až k Bezdězu dřív, než ráno zakokrhá kohout. Když už měl téměř hotovo, vyděšený sedlák svým zakokrháním probudil ostatní kohouty v okolí. Podle jiné verze čert v rozčilení zahnal cizince na koni, ale těsně před cílem začal předčasně řvát, čímž probudil kohouta. Poslední balvan v jeho spárech nápadně připomínal hlavu pekelníka a pytel se zbylým kamením čert odhodil u vsi Světlé, čímž prý vznikl vrch Horka.

Živá voda a tichá místa hor: Od rašelinišť k divokým vodopádům

Kraj pod Ještědem a hřebeny Jizerských hor by bez vody ztratily svou duši. Je to živel, který zdejší krajinu po tisíciletí tvaroval, poháněl kola prvních pil a hamrů a dnes láká poutníky k tichým zastavením. Než se však voda vydá svou bouřlivou cestou dolů do hlubokých údolí, rodí se v tichosti a chladu horských plání.

Tiché poklady hor: Rašeliniště a hřebenová prameniště

Hřebeny Jizerských hor ukrývají unikátní komplex rašelinišť, která fungují jako obří přírodní houby a hlavní zásobárny vody celého regionu. Nejznámějším a jedním z nejcennějších míst je rašeliniště Na Čihadle, rozkládající se na náhorní plošině nedaleko Smědavy. Toto území s typickou porostem zakrslé kleče, vlníku pochvatého a masožravé rosnatky okrouhlolisté je protkané hnědými tůňkami a slouží jako rodiště celé řady potoků.

Neméně významná je i národní přírodní rezervace rašeliniště Jizery, která chrání rozsáhlé vrchovištní rašeliniště na samém hřebenu hor u státních hranic, nebo rozlehlá Velká Jizerská louka. Právě v těchto těžko přístupných, mystických místech, kde pod nohami hluboce čvachtá měkký mech, pramení samotná Jizera – nejvýznamnější řeka odtékající z našich hor do Českého ráje a dál do Labe.

Rodiště řek: Kde se rodí Nisa, Kamenice a Ploučnice

Hřebeny a svahy Jizerských hor a Podještědí dávají vzniknout hned několika klíčovým vodním tokům, z nichž každý míří na jinou světovou stranu:

• Lužická Nisa: Její prameny vyvěrají na jihozápadním svahu Černé hory v Jizerských horách. Nisa sbírá vodu z četných horských potoků, opouští lesy a směřuje přímo do Liberce, odkud pokračuje dál na sever do sousedního Polska a Německa.

• Kamenice: Dravá horská řeka, která odvádí vody z centrální části Jizerských hor. Její tok protíná divoká údolí, přijímá bystřiny jako je Jedlová či Černý potok a u Tanvaldu se valí dál vstříc Jizeře.

• Ploučnice: Její prameny sice pramení o něco níže na pomezí Ještědského hřbetu a Podještědí, ale představují ukázkový příklad vývěru silného krasového pramene (u Osečné), který dává život řece kliktající se malebnou krajinou směrem k Českému středohoří.

Zatímco tato tichá rašeliniště a hřebenová prameniště vodu poklidně zadržují a dávají jí vzniknout, strmé svahy našich hor ji vzápětí mění v dravý a hlučný živel.

Příběh Jedlového dolu

Toto jedinečné území o rozloze 12,59 hektaru bylo v roce 1992 prohlášeno za přírodní rezervaci a k jeho zabezpečení vzniklo i ochranné pásmo o ploše 72,48 hektarů. Cesta do tohoto kouzelného koutu začíná v Josefově Dole, odkud se od nádraží vydáme po modře značené místní silnici procházející Hujerovým koutem. Zakrátko dosáhneme okraje lesa a rozcestí zvaného Lesní brána, kde modré značky odbočují doleva a zpočátku upravená cesta se brzy mění v kamenitou horskou stezku.

Přírodní rezervace Jedlový důl je významná z hlediska hydrologického, geomorfologického i botanického. Na příkrých svazích rostou lesní porosty s částečně přirozenou druhovou skladbou – kromě převažujících smrků a buků tu najdeme i jedli bělokorou, která zde na jednom z posledních míst v Jizerských horách přirozeně zmlazuje a jejíž šišky v korunách slouží jako cenné osivo pro pěstování nových jedliček. Z bylin tu objevíme modře kvetoucí mléčivec alpský, čípek objímavý, vranec jedlový, žebrovici různolistou, věšenku nachovou či starček hajní. Z fauny pak potkáme zástupce typické pro horské smíšené lesy – od holuba doupňáka, sýce rousného, datla černého a ořešníka kropenatého až po skorce vodního či konipase horského u vody.

Z turistického hlediska je nejatraktivnější samotné koryto říčky, v němž Jedlová ukusuje z žulového podkladu a vytváří řadu vodopádů, peřejí a tůní. Nápadné jsou také Pekelné skály, které tvoří skupiny věží s divokými stěnami spadajícími až k cestě. Souběžně s modrou značkou prochází územím od roku 2000 také naučná stezka se šesti zastaveními. Okolo Černé tůně s peřejemi a Pekelných skal stoupá až k nejvýše položenému vodopádu s vyhlídkovou plošinkou a zábradlím. Vznik stezky byl společným dílem Správy CHKO Jizerské hory, Lesů České republiky, Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor, sdružení Suchopýr a dalších organizací.

Od Desné ke Štolpichu

Hned vedle Jedlové, v povodí Desné, nám příroda ukazuje svou nespoutanější tvář. Zatímco Jedlová okouzluje svými kaskádami, Desná se svými dravými bystřinami v minulosti dokázala svou sílu ukázat i v tragických momentech, které se nesmazatelně zapsaly do historie kraje.

Jizerské hory jsou protkány vodními divy, které tímto nekončí. Pokud se vydáme dále, narazíme na Velký a Malý Štolpich, které se nad Hejnicemi zařezávají do žulového masivu a vytvářejí úchvatné vodopády, kaskády a hluboké tůně s tzv. obřími hrnci. Podobně podmanivý je i Černý potok, jehož koryto lemované balvany ukrývá další malebné kaskády a peřeje, kde voda v šumění lesa doslova tančí po skalách.

Pro představu o mohutnosti těchto našich jizerských pokladů se sluší přidat malé srovnání – ačkoliv slavný Mumlavský vodopád v nedalekých Krkonoších představuje svou šířkou a průtokem impozantního giganta, šumící kaskády Štolpichu či bystřiny Desné si s ním v divokosti a romantice nezadají. V nespoutanosti zdejší divočiny mnohdy předčí leckteré slavnější turistické cíle a připomínají nám, že se v našem kraji skrývají přírodní divy mimořádného formátu.

Přehrady a rybníky: Modré oči hor a drama protržené hráze

Přehrada Starý Harcov: Od historické záchrany k moderní tváři

Zrod v bouřlivých dobách a dílo Otto Intzeho

Ve dnech 30. až 31. července 1897 zasáhla Liberecko katastrofální povodeň, která překonala veškerá tehdejší ochranná opatření. Nisa se svými přítoky způsobila obrovské materiální škody na české i slezské straně, zničila Liebiegovu továrnu (pozdější Textilanu) a napáchala paseku i ve středu Liberce na soutoku Harcovského potoka a Nisy. Na ochranu města bylo proto 25. září 1899 založeno Vodní družstvo k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy, v jehož čele stanul továrník Karl Zimmermann ze Stráže nad Nisou.

Projektováním soustavy šesti hrází byl pověřen přední evropský přehradář Otto Intze z Cách. Výsledkem se staly první tížné, zděné přehradní hráze ve střední Evropě. První stavbou z této soustavy se stala právě přehrada Starý Harcov, čímž se zapsala jako vůbec první údolní nádrž v Čechách. Geologický průzkum odhalil pevné žulové podloží v hloubce 4,5 metru, přičemž stavebníci lože pro základy prohloubili ještě o další 3,5 metru. Základní kámen byl položen 27. června 1903 a samotná výstavba trvala zhruba půl roku. Celková cena vodního díla se vyšplhala na 789 111 rakouských korun a již v listopadu 1904 přehrada úspěšně prokázala svou užitečnost, když zadržela povodeň o objemu 230 000 metrů krychlových.

Historická role a proměny v průběhu let

Po dokončení díla se okolí rychle proměnilo v oblíbené rekreační a společenské centrum. Po pravém břehu vznikla promenádní cesta a městská plovárna s vodními atrakcemi. Nádrž se stala významnou součástí Německo-české výstavy (Deutschböhmische Ausstellung) v roce 1906, kdy na jejím břehu vyrostly výstavní pavilony a na hladině se odehrávaly "námořní bitvy". Ve 30. letech přibyla levobřežní silnice III. třídy a v roce 1954 byla vybudována 750 metrů dlouhá opěrná zeď chránící pravý břeh před erozí. Roku 1990 bylo na odbočce z levé spodní výpusti osazeno malé turbosoustrojí s Bánkiho turbínou. Za více než sto let existence nevyžadovala hráz žádná rozsáhlá konstrukční opatření, vyjma roku 1986, kdy byla poprvé vypuštěna za účelem těžby 12 500 metrů krychlových sedimentů z jejího dna.

Novodobá velká rekonstrukce a proměna okolí

Důležitý mezník v novodobé historii nastal na podzim roku 2022, kdy Povodí Labe zahájilo historicky druhou kompletní odstávku a vypuštění nádrže kvůli připravované celkové rekonstrukci za téměř 388 milionů korun bez DPH, na níž přispěla Evropská unie. Samotné vypouštění v říjnu 2022 doprovodil nečekaný moment v podobě protrženého hradítka, kvůli němuž se nádrž vyprázdnila rychleji, než rybáři plánovali. To sice urychlilo výlov, při němž se pod hrází podařilo zachránit desítky trofejních kaprů, sumců sahajících až ke 140 centimetrům, štiky či úhoře, ale vyžádalo si to i záchranu přibližně 2 500 jedinců zvláště chráněného měkkýše – škeble rybničné –, kteří byli přemístěni na náhradní lokality.

Během náročné modernizace dělníci opravili prosakující zděnou hráz, odstranili nefunkční železobetonové konstrukce a z dna nádrže odtěžili 26 000 metrů krychlových nánosů bahna. Zásadní proměnou prošlo také nejbližší okolí přehrady. Díky úzké dohodě mezi Povodím Labe a Kanceláří architektury města Liberec se podařilo realizovat nový architektonický koncept. Na pravém břehu vznikla nová betonová nábřežní zeď s kamenným obkladem, na kterou navazuje veřejná pláž se schodištěm a zabudovaným osvětlením. Zatímco tato část nábřeží se otevírá na přelomu července a srpna 2026, kompletní dokončení stavebních prací v okolí je naplánováno na podzim téhož roku.

Přehrada se nyní po rekonstrukci postupně napouští. Návrat plného rekreačního využití a koupání bude záviset na vývoji kvality vody a výsledcích probíhajícího monitoringu – Povodí Labe předpokládá, že minimálně během prvního roku po napuštění ještě nebude možné přehradu ke koupání využívat.

Bedřichovská přehrada na Černé Nise a rudolfovská elektrárna: Severský klenot a technický unikát

Katastrofální srážky a cesta k výstavbě

V důsledku ničivých záplav v povodí řeky Nisy, které koncem 19. století sužovaly oblast Jizerských hor, bylo rozhodnuto o výstavbě soustavy údolních přehrad. Bezprostředním impulzem se staly události ze dne 29. července 1897, kdy v okolí Bedřichova a Nové Louky spadlo během pouhých čtyřiadvaceti hodin neuvěřitelných 345 mm srážek. Následující dva dny pak přinesly největší povodeň, jakou zdejší obyvatelé do té doby poznali.

Proto bylo v letech 1902 až 1905 přistoupeno ke stavbě bedřichovské přehrady na Černé Nise, kterou realizovala vídeňská firma F. Ackermann. Na stavbě 342 metrů dlouhé a 23 metrů vysoké hráze pracovali zruční italští kameníci, vyhlášení svou odborností na obdobných stavbách v regionu. Stavba byla dokončena 21. prosince 1905, avšak úřední prohlídka a oficiální uvedení do provozu mohly kvůli nepříznivému počasí proběhnout až 28. června následujícího roku. Uprostřed hlubokých lesů tak vzniklo umělé jezero o objemu 2 miliony kubíků vody, které svým charakterem připomíná kanadská jezera, a proto odedávna přitahuje trempy a zálesáky už po šest generací.

Energetické využití a stavba elektrárny v Rudolfově

Nedlouho po napuštění přehrady Bedřichov se objevila myšlenka na energetické využití spádu mezi nádrží a Rudolfovem. Záměr byl rozpracováván s přestávkami od roku 1908, ale k realizaci došlo až mezi lety 1925–1928 na základě projektové dokumentace z let 1923 a 1924. Autorem vodního díla a celkového projektu se stal Ing. Ludwig Hamburger, zatímco architektonický návrh budovy elektrárny rozdělené na strojovnu a obytný trakt se třemi služebními byty připravil profesor Německé vysoké školy technické v Praze Artur Payr.

Vlastní vodní dílo sestává z více než 3 km dlouhého přivaděče vedeného lesním terénem od přehrady Bedřichov, tvořeného krytým kanálem z prostého betonu o šířce 1 m a výšce 1,23 m, který doplňuje deset záchytných objektů, vtokový vzdouvací objekt, nádrže na zachycování splavenin a vodní zámek s vyrovnávací komorou. Ocelové nýtované tlakové potrubí o délce 1 173 m s převýšením 170 m pak přivádí vodu k vlastní elektrárně.

Samotná budova elektrárny je cihelná stavba se železobetonovými stropy, zobytněným podkrovím a valbovou střechou, jejíž vzhled charakterizuje sokl obložený žulovými kvádry, břízolitová omítka a hluboce zapuštěná okna v špaletách. V turbínové hale začalo turbosoustrojí dodávat proud do rozvodné sítě Přespolní elektrárny v Liberci (EÜW) dne 1. ledna 1927. Trojfázový synchronní generátor Siemens Schuckert pohání dvojčitá Peltonova turbína J. M. Voith s horizontální hřídelí, jmenovitými otáčkami 500 ot/min a spádem přes 170 metrů.

Ačkoliv elektrárna začala pracovat počátkem roku 1927, jednalo se o první vysokotlakou část. Součástí díla se stala také vyrovnávací nádrž o objemu 25 100 m³ s obloukovou gravitační hrází zděnou ze žulových kvádrů o délce 63 m. K její vzdušné straně přistupuje turbínový domek z žulového neomítaného zdiva, v němž na spádu 8,5 m pracuje dvojčitá spirální rychloběžná turbína typu Francis z roku 1927, určená pro průběžný provoz.

V letech 1961–1996 provozovala elektrárnu Severočeská energetika Děčín, v současné době ji vlastní a spravuje Povodí Labe, s. p., závod Jablonec nad Nisou. V roce 2014 byl celý komplex včetně technologie prohlášen kulturní památkou.

Vodní nádrž Fojtka: Klidná riviéra pod stínem lesů

Historie stavby a projekt Otto Intzeho

Vodní nádrž Fojtka (někdy nazývaná též fojtecká či mníšecká přehrada) leží na potoku Fojtka v obci Mníšek, přibližně 6 kilometrů severně od centra Liberce. Vznikla v letech 1904 až 1906 nákladem 460 000 rakouských korun jako přímá reakce na ničivou povodeň z roku 1897. Její projekt vytvořil přední evropský odborník na přehradní stavitelství, německý profesor Otto Intze z Cách, který navrhl celou soustavu retenčních nádrží v povodí Lužické Nisy. Zděná hráz z masivního lomového kamene dosahuje výšky 11 metrů a délky 146 metrů, přičemž celá vodní plocha zabírá rozlohu 7 hektarů s průměrnou hloubkou kolem 10 metrů.

Rekreace, příroda a specifika lokality

Fojtka je oblíbeným místem pro odpočinek a letní rekreaci. Vzhledem k okolním lesům, které částečně stíní vodní hladinu, bývá zdejší voda o něco osvěžující a chladnější. Na březích se nachází dostatek prostoru pro slunění i hry, přičemž západní břeh je dlouhodobě vyhledávaný pro svou nudistickou pláž. Čistá a kvalitní voda láká také rybáře – nádrž je známá hojným výskytem lososovitých ryb, kvůli čemuž si ji místní občas s nadsázkou cení jako "lososovitou riviéru".

Okolí přehrady nabízí skvělé podmínky pro pohyb. Okružní stezka měří zhruba 1,5 kilometru, má povrch z drcené žuly a díky úpravám s dřevěnými lávkami v lesnatém břehu je pohodlně přístupná nejen pro pěší či majitele horských kol, ale i s kočárky.

Zkouška dospělosti: Povodně v roce 2010

Po celých sto let fungovalo dílo spolehlivě bez nutnosti větších zásahů. Zásadní zkouškou si však přehrada prošla o víkendu mezi 6. a 8. srpnem 2010, kdy sever Čech zasáhly extrémní bleskové povodně. Voda tehdy překonala stoletou povodňovou linii a přes hráz Fojtky se valilo více než 30 metrů krychlových vody za sekundu, čímž přehrada čelila kritické situaci. Nádrž však nápor ustála, pomohla krotit ničivou vlnu a potvrdila tak pevnou kvalitu a promyšlenost původní historické konstrukce.

Vodní nádrž Mlýnice: Klidné útočiště pod lesem

Součást velkého projektu v povodí Jeřice

Vodní nádrž Mlýnice (někdy nazývaná Mlýnická přehrada) leží na Albrechtickém potoce, který je pravobřežním přítokem říčky Jeřice vlévající se do Lužické Nisy. Nachází se na rozhraní katastrů obce Mníšek a Nová Ves u Chrastavy, zhruba 2,5 kilometru od nedaleké přehrady Fojtka.

Byla vybudována v letech 1904 až 1906 jako přímá součást generálního projektu profesora Otto Intzeho pro liberecké Vodní družstvo. Tento velkolepý plán zahrnoval výstavbu hned tří přehrad v povodí Jeřice – Fojtku, Mlýnici a třetí v Oldřichově v Hájích, která však nakonec nebyla realizována. Hráz Mlýnice je postavena z masivního lomového kamene a celé dílo primárně slouží k bezpečnému zadržování povodňových průtoků, k rybnímu hospodářství a rekreačním účelům.

Charakteristika a specifika lokality

Mlýnice slouží zejména k sportovnímu rybolovu. Jako koupaliště sice oficiálně nefunguje a koupání v ní není výslovně zakázané, ale kvůli chladnějšímu klimatu a okolnímu hustému lesnímu porostu zůstává voda i během parných letních dnů značně studená. Na rozdíl od sousední Fojtky tak není zdaleka tak hojně navštěvovaná, což jí na druhou stranu dodává kouzlo naprostého klidu a stranou od hlavního turistického ruchu.

Stejně jako ostatní přehrady v regionu si i Mlýnice prošla zatěžkávací zkouškou během ničivých srpnových povodní v roce 2010. Po této zatěžkávací zkoušce pak na hrázi proběhly nezbytné opravy, které zajistily, že toto historické dílo bezpečně slouží svému účelu dál.

Vodní nádrž Mšeno: Jablonecké moře a technický unikát

Obtížné zrody a protesty místních

Údolní nádrž Mšeno, obecně známá jako Jablonecká přehrada či německy Talsperre Grünwald, se nachází v bezprostřední blízkosti sídlištní zástavby nedaleko centra Jablonce nad Nisou. Její předprojekční jednání sice započala již v roce 1901, avšak projekt navržený slavným stavitelem Otto Intzem narazil na silný odpor místních obyvatel a představitelů Mšena. Na dně budoucí nádrže totiž měla skončit celá řada domů a dokonce i zcela nová sklárna místního podnikatele Priebsche.

Protesty obyvatel gradovaly, přičemž si na pomoc najali dokonce advokáta až z České Lípy a 24. června 1906 předali v Jablonci osobně prosebný list i císaři Františku Josefovi I. Úřady však své stanovisko nezměnily, údolí mezi Mšenem a Pasekami se začalo měnit k nepoznání a po vyřešení majetkových sporů byl 5. září 1906 položen základní kámen hlavní hráze.

Výstavba, štoly a technická řešení

Stavbu realizovala pražská firma Franz Schön a synové. Jelikož měl Mšenský potok poměrně malé povodí, navrhl Otto Intze posílit přítoky do nádrže dvojicí důmyslných štol z Lužické Nisy a z Bílé Nisy. Ražená Pasecká štola o délce 632 metrů přiváděla vodu z Lužické Nisy do Cikánské zátoce, zatímco druhá, 1 800 metrů dlouhá Loučenská štola byla ražena ručně z Loučné nad Nisou za použití amerického razicího stroje. Proslulé proražení Loučenské štoly v noci ze 14. na 15. ledna 1910 se stalo vyvrcholením celého stavebního díla.

Samotná stavba hráze byla dokončena v roce 1909 a stála celkem 4 238 190 rakouských korun. Nádrž se začala napouštět koncem roku 1909 a oficiální kolaudační rozhodnutí nabylo platnosti v lednu 1910. Masivní zděná hráz a náspy s cestami přitom dělí celou vodní plochu na tři samostatné části.

Rekreace, sport a moderní proměny

Přestože první rok fungování provštily i tragické události a na jaře 1911 čelila přehrada prvním velkým náporům tání, Mšeno se brzy stalo vyhledávaným centrem relaxace a sportu. Nabízí písčité i travnaté pláže (například oblíbenou pláž U kiosku či moderně upravenou pláž U prutu s obslužnými pavilony od ateliéru Prokš Přikryl architekti). Je rájem pro plavce, jízdu na paddleboardech, windsurfing, potápění či plážový volejbal, v zimě pak slouží k bruslení.

Kolem vodní plochy vede oblíbená in-line dráha a trasy pro pěší, na kterých lze narazit na zajímavosti – například na kovovou plastiku "Udice" od sochaře Vratislava K. Nováka, jež je poctou architektu Karlu Hubáčkovi. Bezpečnost v architektonicky cenném areálu hlídají vodní záchranáři a v roce 2013 byla dokončena také nová bezpečnostní štola, která dokáže v případě přeplnění odvést přebytečnou vodu pod zemí mimo zastavěnou část města.

Historický ráz lokality dříve dotvářely také památkově cenné dřevěné Sluneční lázně z roku 1927, které bohužel v roce 2022 zcela zničil nečekaný požár. Jablonecká přehrada nicméně zůstává nejcennějším a nejživějším rekreačním srdcem celého regionu.

Druhá etapa a pozdější výstavba v Jizerských horách

Dramatická dvojice: Souš a Protržená přehrada na Bílé Desné

Zatímco první etapa výstavby přehrad v povodí Nisy reagovala především na katastrofální povodně z roku 1897, druhá etapa probíhající v letech 1911–1915 přinesla výstavbu dvou významných děl budovaných taktéž podle návrhů německého profesora Otto Intzeho – přehradu Souš na Desné a Protrženou přehradu na Bílé Desné. Tyto dvě nádrže byly stavěny současně, avšak jejich osudy se diametrálně lišily.

Vodní nádrž Souš: Sypaný obr a klíčový zdroj pitné vody

Historie stavby a zánik osady Souš

První snahy o vybudování údolních nádrží v povodí Jizery se datují od povodně v roce 1897. Na projektu soustavy přehrad v povodí Kamenice, která zahrnovala výstavbu dvou nádrží na Černé a Bílé Desné propojených vzájemně štolou, se podíleli univerzitní profesor Ing. Otto Intze a Ing. Wilhelm Plenkner z Prahy. Samotné vodní dílo Souš na Černé Desné v říčním kilometru 7,250 bylo vybudováno v letech 1911–1915.

Výstavba si však vyžádala svou daň v podobě zániku místní historie. V místě budoucí přehrady se nacházela osada Souš (německy Darre), poprvé zmiňovaná roku 1775, kde koncem 19. století žilo ve 34 domcích 156 obyvatel a od konce 18. století do roku 1810 zde fungovala také sklářská huť. Při stavbě byla dolní část osady zatopena a obyvatelé čtrnácti domů museli natrvalo opustit své domovy.

Tragédie na Bílé Desné a rekonstrukce

Obrovským zlomem v životě přehrady se staly události ze září 1916. Pouhý rok po dokončení stavby došlo na nedaleké Bílé Desné k tragickému protržení přehrady. Průlomová vlna tehdy způsobila obrovské materiální škody a vyžádala si mnoho lidských životů. Tato katastrofa měla bezprostřední dopad i na Souš – po neštěstí byla přehrada nejdříve preventivně vypuštěna.

Katastrofa na sousední přehradě se stala podnětem k důkladné prohlídce a rozsáhlé rekonstrukci Souše, která proběhla v letech 1924–1927. Spočívala především v zesílení a navýšení hráze, utěsnění podloží a ve zřízení drenážního systému. Voda byla do nádrže opět napuštěna až po dokončení těchto prací.

Přeměna v moderní vodárenskou nádrž

Zatímco po protržení přehrady na Bílé Desné slouží k zadržování povodňových průtoků v této oblasti už jen Souš, její hlavní smysl se v průběhu desetiletí proměnil. Druhá významná rekonstrukce proběhla v letech 1971–1974 (s přesahem do roku 1982) a jejím hlavním cílem bylo plné využití vodní nádrže k vodárenským účelům. V roce 1974 byla vybudována úpravna vody a po vybudování vzdouvacího jízku a odběrného objektu na Bílé Desné je část průtoku z Bílé Desné dodnes převáděna do nádrže Souš původní štolou z roku 1915.

Dnes Souš slouží jako primární zásobárna pitné vody pro Jablonecko a Tanvaldsko (v průměrném množství 320 litrů za sekundu). Z tohoto důvodu platí v nádrži a jejím nejbližším okolí přísná ochrana – koupání a rybolov jsou zcela zakázány. Správu zajišťuje Povodí Labe, státní podnik, přičemž provoz na vodním díle spadá pod závod v Jabloni nad Nisou (kde v letech 1973–1982 působil ve funkci hrázného Pavel Ševčík).

Technické parametry a zajímavosti

Přehradní hráz je přímá, zemní, sypaná z hlinitých písků s drobným štěrkem a opatřená jílovou návodní těsnicí vrstvou o tloušťce 3 až 5 metrů. Na návodní straně je podloží utěsněno ochrannou betonovou zdí do hloubky 8 metrů až na zvětralou žulu, přičemž v pravém boku hráze navazuje injekční clona. Návodní svah chrání dlažba silná 0,4 metru uložená do podkladního betonu.

K převádění vody slouží dvě spodní výpusti o průměru 1 metr a délce 16,75 metru, opatřené šoupátky a segmentovými uzávěry. V dolní strojovně je na odbočce spodní výpusti umístěna malá vodní elektrárna o hltnosti 150 l/s a výkonu 22 kW. Přebytečné velké vody odvádí boční nehrazený přeliv na levé straně hráze (dlouhý 66,5 metru) do kaskádového koryta s osmi stupni. Pro odběr pitné vody slouží věžový objekt v nádrži, odkud je voda odváděna 395 metrů dlouhým trubním přivaděčem k úpravně.

Podél přehrady prochází opravená Soušská silnice, která spojuje Tanvaldsko s Frýdlantskem a vede přes Smědavu dál do Bílého Potoka a Hejnic. Tato horská komunikace je však kvůli sněhu otevřena pouze v letní sezóně od května do října a v zimě se pravidelně uzavírá.

Protržená přehrada na Bílé Desné: Memento českého stavitelství

Stavba v stínu úspor a válečných let

Přehrada na řece Bílé Desné v Jizerských horách, nacházející se v nadmořské výšce 806 metrů nad obcí Desná (v katastrálním území Albrechtice v Jizerských horách), byla budována současně se sousední Souší v letech 1911–1915. O stavbě se začalo vážně uvažovat již v roce 1902 jako o opatření proti častým povodním, avšak samotné práce pod vedením stavitele Emila Gebauera a za dozoru Augusta Klammta a Karla Podhajského začaly až 17. října 1912.

Pro sypanou hráz se stavitelé rozhodli proto, že pevná skála, do které by bylo možné ukotvit klasickou betonovou gravitační hráz intzeovského typu, ležela příliš hluboko pod vrstvami usazenin. Sypaná hráz dosahovala výšky 15,5 metru a délky 175 metrů (některé prameny uvádějí délku až 200 metrů). Zemina v tělese hráze byla zhutňována válcováním vždy po navršení 40 cm a výpustní štola se šoupátkovou věží byla pro zabránění sedání uložena na betonový rošt.

Stavbu však provázely potíže – ve dnech 18. až 20. srpna 1913 ji vážně poškodily intenzivní deště. Po vypuknutí první světové války byl navíc investor ("Vodní družstvo pro stavbu přehrady na Černé Desné") nucen kvůli rostoucí inflaci přistoupit ke značným úsporným opatřením, která se na kvalitě díla nešťastně podepsala. Přes tyto těžkosti byla přehrada v září 1915 dokončena a 18. listopadu téhož roku zkolaudována komisí vedenou Ing. K. Podhajským.

Katastrofa 18. září 1916

Přehrada se radostného provozu dožila jen krátce. V pondělí 18. září 1916 odpoledne, v době, kdy ještě nebyla zcela napuštěná a obsahovala přibližně 290 000 metrů krychlových vody, upozornili kolemjdoucí dřevaři hrázného na malý pramínek vody tryskající z tělesa hráze. Hrázný okamžitě kontaktoval kancelář vodního družstva. Správce stavby Ing. Emil Gebauer nařídil oba havarijní uzávěry otevřít a přehradu vypustit. Hrázný s dělníky se pokusili rozkaz splnit, ale bortící se hráz je v 15:55 přinutila šoupátkovou místnost opustit, aniž by úkon dokončili (uzávěry se otevřely jen z poloviny).

V 16:00 byl informován poštovní úřad v Desné, v 16:15 už přišla zpráva o protržení hráze. Dlažba na návodní straně se propadla ke dnu a celá stavba se zhroutila. Voda se valila 18 metrů širokou průrvou ven rychlostí 150 metrů krychlových za sekundu a brala s sebou stromy i s kořeny. První panská pila, kterou vlna smetla, poskytla proudící vodě zásobu dřeva, jež jako obří beranidla devastovalo domy v cestě. Vlna prošla Desnou a zasáhla celé Tanvaldsko, než její sílu částečně zbrzdila železniční trať a viadukt v dolní části Desné.

Následky byly ničivé: 95 rodin (380 osob) ztratilo střechu nad hlavou, 1020 lidí přišlo o práci, zničeno či vážně poškozeno bylo přes 90 domů a brusíren skla. Podle historických údajů si katastrofa vyžádala 62 až 67 lidských životů.

Dohra a soudní proces

Tragédie vyvolala obrovské vyšetřování a vleklý soudní proces, který trval neuvěřitelných 16 let a skončil až osvobozujícím rozsudkem Okresního soudu v Tanvaldu 29. září 1932. Jako hlavní příčinu soudní znalci označili hlubokou geologickou poruchu v podloží, kterou tehdejší normy ještě nevyžadovaly zkoumat. Vedoucí kolaudační komise Ing. Karel Podhajský neunesl tíhu tragédie a krátce po neštěstí spáchal sebevraždu. Katastrofa na Bílé Desné na dlouhou dobu zastavila světový rozvoj výstavby sypaných přehradních hrází.

Dnešní podoba a pietní místo

Přehrada na Bílé Desné nebyla nikdy obnovena. Z původního díla se do dnešních dnů dochovala osamocená šoupátková věž, zbytky hráze, přepadová kaskáda a kilometr dlouhá podzemní štola, kterou se dodnes odvádí voda do sousední nádrže Souš. Levé křídlo šoupátkové komory odnesl proud do lesa, kde leží dodnes.

V roce 1996, u příležitosti 80. výročí katastrofy, byla Protržená přehrada prohlášena za kulturní památku. Dnes je vyhledávaným a silným turistickým cílem. Okolo pozůstatků vede kilometr dlouhá naučná stezka s informačními tabulemi a historickými fotografiemi. Přístup k místu lemuje dvanáct dřevěných soch symbolizujících Křížovou cestu a události neštěstí a nová turistická vyhlídka nabízí nádherné pohledy na divoké kaskády Bílé Desné.

Moderní obr: Vodní nádrž Josefův Důl

Od starých plánů k obřímu vodárenskému dílu

Vývoj vodních děl v regionu uzavírá mnohem pozdější období. Vodní nádrž Josefův Důl, vybudovaná v letech 1976–1982, představuje největší a zároveň nejmladší z velkých vodárenských nádrží v oblasti Jizerských hor.

Plány na její výstavbu přitom sahaly hluboko do minulosti – figurují už ve staré mapě z roku 1924 jako jedna ze sedmnácti vytipovaných lokalit z konce 19. století, jejichž vývoj po roce 1916 utnul stín tragédie na Bílé Desné. V polovině 60. let však potřeba pitné vody pro rozrůstající se Liberecko (mimo jiné v souvislosti s těžbou uranu v Ralsku) přiměla odborníky vrátit se do údolí říčky Kamenice.

Výstavba probíhající v letech 1976 až 1982 si vyžádala náklady 344 milionů Kčs a proměnila údolí v "měsíční krajinu", než se z něj stal moderní vodárenský kolos. Údolí přehradily hned dvě sypané zemní hráze – čímž se Josefův Důl stal zřejmě jedinou takto řešenou přehradou u nás. Rozlehlé jezero se rozkládá na ploše 1,38 km², dosahuje průměrné hloubky 10 metrů a jeho celkový objem činí 22,628 milionu metrů krychlových.

Poučení z chyb a technické unikum

Projektanti se poučili z tragických chyb předchůdců u Protržené přehrady. Tělesem hlavní hráze tak neprochází žádný příčný prvek – injekční štola pro zpevnění podloží vede na dně podél hlavní hráze a odpadní tunel hráz v hloubce 46 metrů zcela obchází. O tomto zhruba půl kilometru dlouhém odpadním tunelu se s nadsázkou říká, že je to jediný tunel metra v Jizerských horách, protože byl ražen ve stejném profilu a stejným razicím štítem jako pražské metro. Unikátní je také 2,5 kilometru dlouhá vodárenská štola (částečně vybetonovaná, částečně vyrubaná v jizerskohorské žule), která vede potrubím o průměru 800 mm z odběrného objektu uprostřed přehrady do úpravny vody v Bedřichově.

Napouštění a symbolická shoda náhod

Nádrž se napouštěla postupně v letech 1976 až 1982 za bedlivého dozoru techniků, kteří ji neustále testovali. Na podzim roku 1986 voda vystoupala až k bezpečnostnímu přelivu a napouštění bylo u konce – shodou neuvěřitelné náhody se tak stalo přesně na den 70 let od protržení přehrady na Bílé Desné.

Lidé od přehrady: Příběh rodiny Ševčíků

S historií novodobé přehrady je neodmyslitelně spjat osud Pavla Ševčíka. Do regionu přišel v roce 1973 z Brna a po letech strávených na Souši se stal hrázným na Josefově Dole, kde s manželkou a třemi dětmi bydlel a pracoval od roku 1982 až do počátku roku 2015, kdy agendu předal svému synovi Petrovi.

Pavel Ševčík přitom v Josefově Dole prožil i nejtemnější chvíle svého života, kdy ho v březnu na přehradě těžce zranila a přišpendlila dvousetkilová sjíždějící plošina, z níž vyvázl jen díky rychlé pomoci kolegů.

Přísná ochrana a využití

Hlavním účelem přehrady je akumulace vody pro výrobu pitné vody pro Liberecko a Jablonecko (napájená je říčkou Kamenicí, Hlubokým, Blatným a Červeným potokem). Z tohoto důvodu je v okolí vyhlášeno přísné 1. a 2. pásmo hygienické ochrany – v celém areálu platí absolutní zákaz koupání a rybolovu, a vodní dílo tak plní svou funkci nedotčeného a chráněného srdce Jizerských hor.

Vodní zrcadla pod hrady a lesy: Rybníky a vodní plochy kraje

Zatímco hluboké horské přehrady ukáznily divoké bystřiny a chovají vzácnou pitnou vodu, nižší polohy našeho kraje od nepaměti krotily vodu budováním rybníků. Ty nesloužily jen k chovu ryb, ale tvořily nedílnou součást panství, panských dvorů i celého zdejšího ekosystému.

Dvorní rybník u Lemberka a malebný Blatný rybník

Příkladem hlubokého propojení lidské práce s historií šlechtických sídel je Dvorní rybník u Lemberka. Rozkládá se v těsné blízkosti slavného zámku a tvoří s ním jedinečný historický celek. Voda tu zrcadlí staleté stromy i siluetu zámku a pamatuje generace poddanských hospodářů.

O poznání intimnější je pak Blatný rybník, který leží v srdci Jizerských hor, kousek od Bedřichova, ukrytý v tichu lesů nedaleko Nové Louky. Jeho hladina obklopená rašelinnými loukami nabízí naprostý klid a atmosféru, kde člověk na chvíli zapomene na okolní svět.

Tajchmíle: Voda dětství, mlynáři a zapomenutá historie

Snad každý Liberečák považuje Tajchmíle – choulící se na okraji hustých lesů táhnoucích se k Jablonci, nejvíce snad pro Vesecké a Vratislavické – za součást svého domova. Na to, jak je známý, se o něm ale málo ví a většina lidí jej považuje jen za průmyslovou nádrž, kterou si příroda vzala zpět.

Tajchmíle přitom patří k nejstarším vodním plochám na území Liberce. V údolí Lučního potoka (Wiesenbach) bývaly již na přelomu 18. a 19. století malé rybníčky patřící knížeti Rohanovi ze Sychrova, na starých mapách nazývané Froschpfütze neboli Žabí louže. Vody potoka o kousek dál poháněly starý mlýn a pilu (doložené již v polovině 18. století). Když mlynář Franz Jung zřídil u mlýna manufakturu na výrobu vlněného sukna, potřeboval dostatek vody, a tak roku 1830 od Rohana rybníčky odkoupil a přeměnil na větší rybník. Podle přezdívky mlynáře (Teichmüller) se mu začalo říkat Teichmüllerteich.

Zatímco oficiálně byl po válce přejmenován na Mlýnský či Vesecký rybník, původní jméno utkvělo v lidové mluvě natolik, že se v podobě Tajchmíle nebo prostě Tajchu používá dodnes. Na konci 20. století přitom s havarijní hrází hrozilo, že bude údolí zatopeno v rámci většího rekreačního projektu. Nakonec z plánů sešlo a rybník zůstal zachován jako tiché svědectví starých časů a věčná vzpomínka na dětství, kdy sem lidé jezdívali s termoskou polévky a chlebem se salámem, aniž by řešili cokoliv jiného než pohodu u vody.

Rybniční soustavy v kraji Ralska

S tím, jak se naše toulky stáčí k Ralsku a jeho pohnuté historii zaniklých osad, se mění i krajinný ráz vodních ploch. V tomto regionu najdeme rybníky, které dříve tvořily živnou půdu celého kraje:

• Hamerský rybník: Dominanta oblasti, která je dnes vyhledávaným místem pro rekreaci, ale kdysi byla neoddělitelně spjata s místním mlýnem a pilou.

• Horecký rybník: Významná vodní plocha u Stráže pod Ralskem, která se stala přirozeným centrem pro místní obyvatele i divokou přírodu.

• Chrástenský rybník: Leží v oblasti zaniklé obce Chrástná a je němým svědkem historie místa, které podlehlo vlivem poválečných událostí a působení vojenského prostoru. Voda zde zůstala jedním z mála svědků někdejší lidské přítomnosti, zarostlá rákosím a obklopená lesy.

Širší obzory: Srovnání s vodními giganty

Pro lepší představu o rozmanitosti vodních ploch v širším okolí se sluší zmínit i ty vzdálenější velikány. Zatímco ikonické Máchovo jezero představuje svou rozlohou a rekreačním ruchem obří vodní hladinu, nebo malebné Jinolické rybníky pod hradem Troskami lákají k letnímu osvěžení, naše menší lesní, poddanské a městské rybníky u Lemberka, Ralska či liberecký Tajchmíle vynikají spíše svou komorní poetikou, hlubokým klidem a silnými vazbami na lidský osud.

O uhelném království a tyrkysové laguně

Není to tak dávno, co se po ulicích Hrádku nad Nisou běžně procházeli umounění horníci. Hornická sláva města trvala prakticky od konce 18. století až do sedmdesátých let století dvacátého. Zpočátku se sice v okolí objevovaly pokusy o dolování barevných kovů – ve štolách u Andělské Hory, Panenské Hůrky nebo při hloubení studny v Dolní Suché se hledala měď, olovo i stříbro –, ale místní žíly byly příliš chudé na to, aby se udržely při životě.

Zcela jiný příběh však psalo hnědé uhlí neboli lignit, jehož mocné vrstvy ležely v rozsáhlých ložiskách pod celým Hrádkem a jeho okolím. S těžbou se zde začalo po roce 1786 z iniciativy hraběte Kristiána Kryštofa Clam-Gallase, který tak navázal na úspěšnější dolování v nedaleké Žitavské pánvi. Postupně v kraji vznikla celá řada šachet. Od nejstarší Barborky v Loučné, přes doly František a Marie až po ty nejvýznamnější – takzvané christiánské šachty (Christian Schächte), z nichž se později odvodil i název slavného jezera. Vysoce kvalitní hrádecký lignit v 19. století dokonce sloužil jako cenné palivo pro parní stroje v liberecké továrně průmyslníka Theodora von Liebiega.

Samotný vytěžený materiál byl ovšem dosti svérázný. Místní lignit byl nekvalitní, silně sirnatý a obsahoval obrovské množství vody, takže místy připomínal spíše mazlavou tmavou hlínu. Neprodával se proto na metrické centy jako běžné uhlí, nýbrž na hektolitry. Přesto se kolem hald hlušiny neustále motali chudí nezaměstnaní sběrači, kteří riskovali zdraví i životy – v šachtách totiž hrozilo nebezpečí udušení či otravy unikajícími dolovými plyny.

Historie hrádeckého dolování byla protkána celou řadou pozoruhodných událostí i dramat. Například v roce 1850 vypukl v dole Christian a Josef mohutný požár. Později, v turbulentních dobách první republiky, se horníci uchylovali k radikálním formám protestu; v roce 1928 trvala stávka plné dva měsíce, byla spojená s hladovkou a dvě kompletní směny dokonce odmítly vyfárat a zůstaly pod zemí. Zajímavým historickým detailem je také to, že řada hrádeckých německých horníků nemusela po druhé světové válce do odsunu – pro svou nepostradatelnou odbornou profesi dostali výjimku.

Před otevřením samotného povrchového dolu se navíc uhlí z Loučné dopravovalo už od roku 1824 netradičním způsobem – plavilo se po proudu řeky Nisy až do Žitavy. V průběhu 19. století proběhly desítky průzkumných pokusů v okolních obcích, například v Bílém Kostele nebo na Střeleckém vrchu v Chrastavě, ty však skončily bez hlubšího hospodářského výsledku.

Od hlubin k modré oáze: Zrod Kristýny

Závěrečná kapitola hornické éry se začala psát v roce 1952, kdy byl na místě dnešního jezera otevřen nový povrchový důl Kristýna. Ten sice patřil v rámci Severočeského hnědouhelného revíru k těm nejmenším – pracovalo v něm pouhých 32 horníků, bagnista a dva řidiči nákladních aut, přičemž roční těžba činila asi padesát tisíc tun lignitu určeného převážně pro opatovickou elektrárnu –, ale potýkal se s obrovskými přírodními živly.

Provoz dolu byl neustále ohrožován prosakující podzemní vodou. Během velkých povodní v roce 1958 byl lom zaplaven natolik, že se voda musela nepřetržitě odčerpávat téměř tři měsíce. Když byla povrchová těžba na přelomu 60. a 70. let (přesněji mezi lety 1968 a 1972) postupně utlumena, přišlo 30. dubna 1972 definitivní vypnutí čerpadel.

Bizarní opuštěná krajina plná jam a hald se začala rázem plnit podzemní vodou, dešti a potůčky. Během pouhých tří let vzniklo antropogenní jezero o rozloze 12 hektarů, které na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dalo vzniknout rozsáhlému rekreačnímu areálu.

Dnešní Kristýna je naprostým fenoménem podještědské krajiny. Nabízí nejen plážovou pohodu a koupání v pověstně čisté vodě, která si svou kvalitu bezpečně drží až do konce letní sezóny, ale také asfaltové okruhy pro inline bruslaře, trasy pro pěší i cyklisty a ráj pro rybáře. Areál navíc leží v bezprostřední blízkosti státních hranic – jen kousek odsud se tyčí hrad Grabštejn, jehož opevnění od pradávna střežilo údolí Nisy, a za humny leží historické německé město Žitava či půvabné lázně Oybin a Jonsdorf.

Ačkoliv idylickou atmosféru občas prověřily nečekané zkoušky – jako byly dramatické bleskové povodně 7. a 8. srpna 2010, kdy se do nádrže vtlakula voda z rozvodněné Nisy a zanechala za sebou nánosy bahna –, díky rychlým rozborům a úsilí se Kristýna pokaždé rychle vrátila k životu. Industriální jizva po hnědém uhlí se tak definitivně proměnila v nejcennější modrou perlu celého regionu.

Léčivá síla pramenů: Od žijících lázní až po zaniklé Sedmihorky

Kraj pod Ještědem, v Jizerských horách a přilehlém Českém ráji nebyl jen svědkem slavné turistiky, technických zázraků a horských staveb, ale také místem, kde lidé od nepaměti hledali zdraví, úlevu a sílu v přírodních zdrojích. Zatímco některé lázeňské areály úspěšně píší své příběhy dodnes, jiné se proměnily v tiché pamětníky ukryté v hlubokých lesích.

Lázně Libverda: Perla severních Čech pod patronátem Clam-Gallasů

V malebném podhůří Jizerských hor se nachází obec Lázně Libverda, místo, které se díky léčivým minerálním pramenům a šlechtickému patronátu rodu Clam-Gallasů stalo významným lázeňským střediskem přitahujícím během 18. a 19. století šlechtice, vědce i umělce z celé Evropy.

Od "Boží vody" k lázním

První zmínky o Libverdě sahají až do roku 1381, kdy byla součástí frýdlantského panství. Zdejší minerální prameny byly již tehdy známé svými léčivými účinky a hejničtí poutníci je nazývali "Boží voda", "Bierwasser" nebo "Bierborn". Pověsti o uzdravujících vlastnostech se donesly až na drážďanský dvůr saského panovníka a kurfiřta Augusta I., který si roku 1583 nechal z Libverdy dovézt několik soudků léčivé vody. V roce 1593 zkoumal vlastnosti pramene Paul Luther, syn náboženského reformátora a osobní lékař, který uznal jeho léčivé schopnosti a nechal vodu pravidelně dovážet do Drážďan. Později si tuto zázračnou vodu nechal posílat také Albrecht z Valdštejna, majitel frýdlantského panství od roku 1622.

První zpráva o léčivosti pramene byla vypracována v roce 1601 hirschberským fysikem a slezským lékařem Casparem Schwenkfeldem, který na základě výzkumů doporučoval vodu konzumovat při různých onemocněních a uváděl, že pramen byl opatřen obrubou z dutého lipového kmene. Na základě tohoto hodnocení se voda stala základem koupelí tehdejších majitelů panství. V roce 1784 provedl minerální analýzu doktor Joseph Heinrich Bauer, na jejímž základě se voda začala pod obchodním názvem "Chabeso" (nealkoholický nápoj na bázi kyseliny mléčné s ovocnými šťávami z Tyrol) stáčet do lahví a zasílat do Prahy. V roce 1785 byl odkryt silný pramen Stahlbrunn (železitá voda totožná s dnešním Mariánským pramenem) a téhož roku byl podroben chemickým zkouškám nejstarší pramen Boží voda (Christianbrunnen), který byl opatřen malou kamennou krytou stavbou. V roce 1794 byl však zaplaven divokou vodou, zkalen, stal se nepoužitelným a následně byl zasypán. V letech 1786, 1793, 1805 a 1818 byly podchyceny další prameny a pojmenovány po členech rodiny Clam-Gallasů: Mariin, Vilemínin (1805), Josefínin (1805), Eduardův (1818), Bierbon a Hubertův. Poslední dva prameny, Kyselka a Nový vrt, byly navrtány v roce 1952. Analýza z roku 1990 klasifikuje libverdskou vodu jako přírodní, prostou, železnatou kyselku hydrogenuhličitano-hořečnato-vápenatého typu se zvýšeným obsahem kyseliny křemičité.

Hrabě Kristián Filip Clam-Gallas – vizionář lázeňství

Skutečný rozkvět a přeměna v místo evropského významu přišly s příchodem rodu Clam-Gallasů. Hrabě Kristián Filip Clam-Gallas začal na konci 18. století budovat lázeňský areál zahrnující léčebné budovy, ubytovací domy, hudební pavilon a lázeňské divadlo. Součástí byla i zahrada v anglickém stylu. Hrabě si nechal postavit empírový zámeček, kde během sezóny pobýval a osobně dohlížel na chod lázní.

Společenský život a slavní hosté

Lázeňský život měl svůj rytmus – hosté popíjeli minerální vodu, procházeli se po promenádách a večery trávili na koncertech v hudebním pavilonu nebo na divadelních představeních. Místo přitahovalo řadu významných osobností, mezi nimiž nechyběli císař Josef II., ruská šlechtična Anna Fjodorovna, skladatel Carl Maria von Weber (který zde pracoval na opeře Čarostřelec), jazykovědec Josef Jungmann, přírodovědec Alexander von Humboldt, spisovatel Franz Kafka, historik Josef Vítězslav Šimák, Jan Masaryk a dirigent Václav Talich.

Architektura a dnešní podoba

Centrum Lázní Libverda tvoří malý areál vlastní lázeňské kolonády, parčíku, altánů, kašny a přilehlých budov. Mezi památky patří pavilon Eduardova zřídla z 1. poloviny 19. století (trojdílná stavba se střechou s kohoutem, jenž byl podle pověsti objevitelem prvního pramene), u kterého dnes sídlí občerstvení Lázeňské oplatky.

Dnes lázně stále fungují a specializují se na léčbu kardiovaskulárních chorob, vysokého tlaku, nemocí pohybového aparátu a wellness pobyty. Nad lázněmi se nachází pozoruhodná výletní restaurace Obří sud postavená v roce 1931 podle projektu Stefana Hausmanna. Kolem lázní vedou vycházkové cesty k vyhlídkám s dřevěnými sochami či do poutního areálu s bazilikou v Hejnicích, přičemž zdatnější výletníci mohou zamířit na nejvyšší horu Jizerek, Smrk.

Lázně Kundratice: Osecký klenot se sírovou slatinou

Lázně Kundratice leží na jižní straně Ještědského pohoří, pouhých 20 km od Liberce. Vznikly jako součást městečka Osečná roku 1881 a patří mezi jedny z nejstarších lázní v Čechách, ve kterých se používá jako přírodní léčivý zdroj slatina.

Zakladatel, místní podnikatel Josef Schwan, postavil nejprve v blízkosti bohatých rašelinišť malý domek se dvěma vanami pro rašelinové koupele. Jeho syn objekt rozšířil a otevřel rašelinové lázně. Lázeňskou léčebnu v roce 1908 koupila od vdovy Schwanové obec. Protože počet návštěvníků neustále vzrůstal, bylo v roce 1913 rozhodnuté celé zařízení modernizovat. Lázeňské budovy dostaly nový vzhled a v roce 1914 byla postavena ozdravovna určená pro nemocné, ale i pro rekonvalescenty, zejména vojáky z první světové války.

V roce 1933 byly lázně považovány za jedny z nejmodernějších v naší republice. Během druhé světové války léčebna opět sloužila potřebám armády. Po druhé světové válce se Lázně Kundratice staly součástí státního podniku Československé státní lázně a v roce 1992 byla lázeňská léčebna zprivatizována, čímž vznikla akciová společnost Lázně Kundratice a.s..

Léčebné zaměření a procedury

V lázních Kundratice se k léčbě pohybového ústrojí využívá tradiční přírodní léčivý zdroj – sirnoželezitá slatina. Lázeňské kúry a procedury pomáhají pacientům při následujících onemocněních:

• Revmatická artritida
• Morbus Bechtěrev (Bechtěrevova choroba)
• Funkční poruchy páteře (blokády páteře)
• Chronické ploténkové syndromy a stavy po operaci plotének
• Artrosy, spondylosy a spondylarthrosy
• Porušené pohybové stereotypy
• Svalový revmatismus a onemocnění svalů, šlach a povázek zánětlivého, toxického i traumatického původu
• Přidružená onemocnění jako hyperurikemie, vysoký krevní tlak, ischemická choroba dolních končetin či cukrovka

Nosným léčebným programem jsou koupele v přírodní léčivé sirnoželezité slatině, které jsou podle potřeby doplňovány masážemi, vodoléčbou, akupunkturou, kryoterapií, chiropraxí a dalšími procedurami.

Volný čas v okolí

Díky poloze ve vyhledávané rekreační oblasti mají hosté k dispozici celou řadu možností pro trávení volného času. V areálu léčebny se nachází minigolfové hřiště, tenisový kurt a možnosti rybolovu či koupání. Okolní oblast je navíc vhodná pro turistiku a cykloturistiku.

Novoměstská kyselka: Přírodní poklad v údolí Ztraceného potoka

Kromě velkých a světoznámých lázeňských center se na severu Čech v lesích poblíž Nového Města pod Smrkem nachází další významný přírodní zdroj, kterým je Novoměstská kyselka. Tato slabě mineralizovaná kalcium-bikarbonátová a železitouhličitá voda vyvěrá v údolí Ztraceného potoka na úpatí kopce Měděnec (v údolí mezi Měděncem a Sviňským vrchem) a na zemský povrch se dostává po celý rok, aniž by v zimě zamrzala.

Objev a pověsti

Podle historických pramenů a pověstí objevil hlavní pramen kyselky novoměstský kovář Johann Nepomuk Legler kolem roku 1780, když se vracel z práce domů údolím Ztraceného potoka. Existují však i starší pověsti, které naznačují, že voda mohla být známá již o téměř dvě stě let dříve. Jedna z legend například vypráví, že zázračná voda z místních lesů uchránila obyvatelstvo nově vzniklého městečka před těžkou morovou epidemií v roce 1598.

Složení a účinky

Voda Novoměstské kyselky je velmi bohatá na řadu prospěšných prvků, zejména na vápník, hořčík a železo (forma ). Obsah železa je dokonce tak vysoký, do jakékoliv lahve si ji návštěvníci natočí, ta časem zreziví. Obsah oxidu uhličitého v pramenech kolísá v rozmezí 1700 až 2800 mg/l, což vodě dodává její charakteristickou a osvěžující chuť. Podobně jako prameny v Lázních Libverda či v sousedním Polsku jsou tyto prameny vázány na hluboké zlomy jihozápadně-severovýchodního směru, kde se srážková voda sytí kysličníkem uhličitým a při výstupu na povrch přejímá minerální látky z okolních hornin.

Prameny a jejich ochrana

V okolí se nacházejí celkem tři prameny:

1. Hlavní pramen: Nachází se pod svahem Měděnce a je uměle podchycen. Nad největším vývěrem byl po roce 1903 (po urovnání sporů s hraběcí lesní správou) postaven jednoduchý altánek a v roce 1907 byl pramen zastřešen. V roce 1937 proběhla další přístavba a rozšíření altánu, doplnění laviček a tato podoba se s menšími opravami dochovala dodnes.
2. Druhý pramen: Leží na soutoku Ztraceného potoka s pravostranným přítokem přibližně 1 km jižněji od prvního pramene a je rovněž uměle podchycen.
3. Třetí pramen: Vytéká volně asi 0,5 km jihovýchodně od druhého pramene, je však méně vydatný.

Cesta ke Kyselce a zajímavosti

K hlavnímu pramenům vede z centra Nového Města pod Smrkem příjemná cesta dlouhá asi 2,5 km. Tuto trasu lze nadneseně nazvat "kolonádou", čímž se řadí k nejdelším svým druhem v České republice. Místo je pro svou dobrou dostupnost oblíbeným cílem vycházek místních obyvatel i turistů, kteří sem s oblibou chodí s lahvemi pro čerstvou přírodní kyselku. Velká návštěvnost sice občas nese svá negativa pro bezprostřední okolí studánky, avšak cesta lesem zůstává nadále udržovanou a hojně využívanou trasou.

Bad Schlag: Slavné lázně a vlnobití v Jabloneckých Pasekách

Zatímco Libverda a Kundratice úspěšně píší své příběhy dodnes, v Jabloneckých Pasekách vzkvétalo na přelomu 19. a 20. století jiné mondénní lázeňské místo, které dnes známe pod názvem Bad Schlag.

Příběh tohoto sanatoria se začal psát 12. dubna 1893, kdy Paseky navštívil proslulý farář a přírodní léčitel Sebastián Kneipp. Při příležitosti jeho návštěvy byl položen základní kámen k lázeňskému domu, jenž využíval jeho léčebných metod. O rozvoj obce a vznik sanatoria se velkou měrou zasloužil Adolf Tischer, díky jehož aktivitám mohla obec od roku 1894 používat hrdý názov Bad Schlag (Lázně Paseky). Samotné lázeňské budovy s krytou promenádou vyrostly v 90. letech 19. století pod rukama jabloneckého stavitele Emiliana Herbiga.

Zlatý věk zažily lázně pod vedením Dr. Georga Glettlera, který zařízení v roce 1903 odkoupil a vedl až do konce druhé světové války. Za jeho působení se Bad Schlag proslavil široko daleko. Kolem sanatoria vznikl rozlehlý park o rozloze sto tisíc metrů čtverečních s promenádními cestami, restauračními místnostmi, čtenářským i hudebním pavilonem, a dokonce i bazénem s umělým vlnobitím či tenisovými kurty. K léčbě sloužily studené, mírně radioaktivní prameny Malý, Velký, Jeskynní a Jiří. Okolo areálu vedla oblíbená cesta na Kynast (Kainov), nabízející nádherný rozhled po Jizerských horách.

Zatímco dřívější spojení Pasek s okolím bývalo divoké – ať už strmou "Starou paseckou cestou" na Jablonec, nebo přes hráz starého rybníka od mšenské anenské kapličky –, dnes už lázeňský ruch utichl a v budově bývalého sanatoria se nachází domov důchodců.

Lázně Sedmihorky: Zaniklá perla, vzdušné lázně a zrod Českého ráje

"Zatímco Libverda a Kundratice dál žijí svým provozem a v Jabloneckých Pasekách po zašlé slávě Bad Schlagu zbyla alespoň budova sloužící dnes seniorům, nejstarší vodoléčebný ústav v Čechách – Lázně Sedmihorky pod Hrubou skálou – dnes existují už jen jako památkové místo opředené historií."

V malebné krajině pod Hrubou skálou v blízkosti Turnova se nacházelo místo, které nesmazatelně psalo dějiny české balneologie, kultury a turistiky. Lázně Sedmihorky byly historicky nejstarším vodoléčebným ústavem v Čechách, jehož příběh je protkán neúnavnou péčí zakladatele, smělými léčebnými metodami i přítomností celé generace českých národních buditelů a umělců. Dnes jsou sice historické budovy trvale uzavřené, avšak genius loci tohoto místa dýchá z každého koutu hlubokých lesů Českého ráje.

Zrod lázní a dílo rytíře MUDr. Antonína Šlechty

Historie Sedmihoreb se začala psát v roce 1839, kdy si mladý turnovský městský lékař MUDr. Antonín Vincenc Šlechta (později vládní rada a rytíř) vybral Wartenbergský les pod Hrubou skálou jako ideální místo pro realizaci svých vodoléčebných plánů inspirovaných metodami Vincence Priessnitze. S podporou tehdejšího majitele panství, hraběte Aloise Lexy z Aehrenthalu, nechal les zčásti prořezat a vybudovat první domky.

Po zkušebním provozu byl 15. května 1842 zahájen oficiální provoz lázní, které zpočátku nesly německý název Bad Wartenberg. V období národního obrození byl název změněn na Sedmihorky, a to podle sedmi vršků tvořících zásobárnu místních pramenů.

V průběhu bezmála dvaceti let vytvořil činorodý pan doktor pod Hrubou skálou celistvý lázeňský komplex čítající šest kamenných a pět dřevěných domů, v čele s malebnou dřevěnou kolonádou. Budovy nesly svá jména – Mariánský dům, Zahradní dům, Herna, Švýcarský dům či Velký dům (později přejmenovaný na Zámeček, v jehož přízemí sídlil poštovní a telegrafní úřad). Areál doplňovala parková úprava, květinová výzdoba a vodotrysk v místech, kde dnes stojí socha zakladatele. Vždy milý a dobrosrdečný MUDr. Šlechta stál ve vedení lázní úctyhodných 40 let. Po jeho smrti v lednu 1886 vedla úspěšně podnik dál jeho rodina (rodina Šourkova). Z vděčnosti nechal lid MUDr. Šlechtovi zhotovit bronzovou bustu u slavného sochaře J. V. Myslbeka, která byla odhalena 13. června 1890 před kolonádou.

Unikátní vodoléčba, pitné kúry a hříšné vzdušné lázně

Léčba v Sedmihorkách stála primárně na studené vodě z četných pramenů, o jejichž rozmanitost nebyla nouze. Přímo uprostřed kolonád stál Janský pramen, k dalším léčivým zřídlům patřil Aloisův pramen (lidově zvaný Sedmihorka, prýštící ze sedmi skal), Hermínin, Barbořin, Josefův, Felixův, Antonínův či Elizabetina studna.

Každý pacient měl svého ošetřujícího lékaře, který řídil vodoléčbu – od omývání, tření, plných či polovičních sedacích koupelí, sprchových lázní, částečných i celkových zábalů až po potní kúry s následnou studenou koupelí. Nedílnou součástí byly pitné kúry, při nichž se pacientům podle klinického stavu předepisovalo 5 až 35 skleniček vody denně. Později se k procedurám přidaly i rašelinové, uhličité či perličkové koupele (historie modernějších procedur sahal až do roku 2010, kdy lázeňské domy jako Zámeček či Pramen sloužily jako hotel).

Z dnešního pohledu zcela mimořádným druhem léčby byly vzdušné lázně. Ty spočívaly v tom, že pacienti po vodoléčbě, zahalení pouze do lehkého prostěradla, pobíhali na čerstvém vzduchu v místním lese. Procedura si brzy získala oblibu i u dam, avšak protože mravnost musela být nade vše a přísné zákazy vstupu opačného pohlaví do lesíka málokdo respektoval, byly vzdušné lázně po poměrně krátkém čase samotným doktorem Šlechtou zakázány. Součástí léčby byl ostatně i tělocvik a venkovní hry na speciálně upraveném hřišti.

Zvučná jména a zrod Českého ráje

Skvělá pověst lázní, čistý vzduch a okouzlující okolní příroda přitahovaly v průběhu 19. a začátku 20. století celou řadu významných osobností. Traduje se, že to byli právě okouzlení lázeňští hosté, kdo poprvé začal tento malebný kout naší země nazývat Českým rájem.

Mezi věhlasnými hosty Sedmihorek nechyběli přední čeští spisovatelé a básníci: Jan Neruda, Karel Jaromír Erben, Eliška Krásnohorská, Karel Havlíček Borovský, Svatopluk Čech, Josef Václav Sládek či Jaroslav Vrchlický. Pobýval zde vynikající herec Národního divadla Eduard Vojan, krásná Hana Kvapilová a soukromými hosty MUDr. Šlechty prý byli i Jan Neruda či sám Tomáš Garrigue Masaryk. Mimořádným hostem byl i pozdější kardinál Josef Beran, jediný Čech pohřbený po boku papežů v Bazilice sv. Petra ve Vatikánu.

Od slávy k tichu

Slavná éra vodoléčebných lázní definitivně skončila s příchodem první světové války v roce 1914 a odchodem posledního lékaře. Sedmihorky se přeměnily na klimatické lázně, ve 20. století sloužily jako zotavovna Revolučního odborového hnutí a později jako hotel a kongresové centrum.

Jak na pohřbu zakladatele lázní v roce 1886 pronesl farář Josef Lexa: "Dokud prameny vod Sedmihorských nevyschnou, dokud tam kámen na kameni bude, nevyhyne památka muže toho slovutného a šlechetného!" Prameny v lese sice dosud úplně nevyschly a občas k nim někteří poutníci stále skládají kytičky, avšak zašlá sláva těchto historických lázní dnes odpočívá v tichu Hruboskalských skal.

V širším okolí Liberce, Podještědí a Frýdlantska se skrývají ještě další zajímavé prameny, které stojí za zmínku:

• Bílá studnice / minerální prameny v Podještědí: V širším podještědském kraji a na svazích Ještědského hřbetu lidé v minulosti objevovali a využívali menší železité prameny, které doplňovaly mozaiku místních kyselek.
• Kyselé prameny v okolí Grabštejna a Chrastavy: V severním podhůří směrem k německým hranicím a kolem Lužické Nisy se objevovaly lokální vývěry minerálních vod, byť ne všechny se dočkaly takové slávy jako Libverda nebo Nové Město.
• Prameny u polských sousedů (Czerniawa-Zdrój / Świeradów-Zdrój): Jak už ukazují geologické zlomy u Novoměstské kyselky, hluboké podzemní prameny volně přecházejí státní hranici do nedalekého lázeňského pásma v Jizerských horách (Lázně Libverda a Świeradów-Zdrój jsou na tom geologicky a mineralogicky prakticky stejně).

Od starých lazeben po secesní klenot: Liberecké lázně

První zmínka o očistných lázních v Liberci sahá až do roku 1500, kdy stávala lazebna v uličce, která dodnes nese příznačný názv Lazebnický vrch. Dlouhá staletí pak trvalo, než se hygiena a péče o tělo posunuly dál. Významným mezníkem bylo otevření veřejných sprchových lázní v Pastýřské ulici v roce 1897, které na svou dobu představovaly velký pokrok.

Opravdový zlom a architektonický skvěl ale přišel na přelomu století. Touha po moderním městském zařízení vedla libereckou spořitelnu k tomu, že k 50. výročí panování císaře Františka Josefa I. financovala výstavbu velkolepého objektu Kaiser Franz Josef Bad. Budova postavená v letech 1899–1902 podle projektu vídeňského architekta Petra Paula Branga a stavitele Adolfa Bürgera vyrostla na prestižním místě na křižovatce dnešní Masarykovy a Vítězné ulice.

Svou novorenesanční architekturou s nastupující secesí, alegorickými sochami Síly a Mládí (či Poseidona a Amfitrité) na fasádě a vnitřním bazénem se staly chloubou města. Kromě plaveckého bazénu nabízelo zařízení římsko-irské parní lázně, uhličité koupele a roku 1940 zde vznikla dokonce vůbec první finská sauna v celém pohraničí. Za první republiky obsloužily lázně ročně přes sto tisíc návštěvníků a do paměti několika generací se zapsaly nejen plaváním, ale i charakteristickou vůní chlóru, bufetem s legendárním vajíčkovým salátem a velkou váhou ve foyeru.

Provoz skončil v roce 1984 po otevření nového bazénu na Tržním náměstí. Následovalo období chátrání a divokých privatizací, z nichž budovu v roce 2005 vysekoupilo zpět město Liberec za 9 milionů korun. Díky nákladné rekonstrukci podle návrhu ateliéru SIAL se zchátralý secesní klenot proměnil v moderní sídlo Oblastní galerie Liberec, která se veřejnosti otevřela v únoru 2014.

Městské lázně v Jablonci nad Nisou: Secesní skvost pod rukou Roberta Hemmricha

Podobně jako v sousedním Liberci, i v Jablonci nad Nisou vyrostlo na přelomu 19. a 20. století velkolepé městské zařízení reagující na rostoucí potřebu hygieny, zdraví a společenského setkávání. Stavba Městských lázní v ulici Budovatelů (dříve Burgerstraße) byla zahájena v roce 1908 a dokončena o rok později. Veřejnosti byly slavnostně zpřístupněny v květnu 1910 jako Císařské lázně Františka Josefa.

Projekt této lineárně komponované stavby s důrazem na symetrii, čisté linie a geometrickou secesi navrhl proslulý jablonecký architekt Robert Hemmrich a realizoval stavitel Emilian Herbig. Lázně sloužily nejen k očistě, ale i jako společenské centrum – nabízelo vanové lázně, sprchy, parní komory, saunu, masáže a samozřejmě také bazén, který sloužil především k výuce plavání.

Původnímu účelu sloužily lázně až do roku 1960, kdy pro ni začaly neblahé časy. Zásahy ze strany Okresního stavebního podniku tehdy zničily původní průčelí, ozdobné prvky na fasádě i historické zasklení oken. Po poslední velké rekonstrukci v roce 1962 už budova postupně jen chátrala a definitivně uzavřena byla v roce 1995. Nákladná oprava v řádu stovek milionů korun byla pro město příliš náročná, a tak se hledalo nové využití. 

Když se zdálo, že osud secesní budovy je zpečetěn, vdechla jí v roce 2015 nový život iniciativa spolku ArtproProstor (založeného Annou Strnadovou společně s kamarádkami z Tanečního studia Magdalena). Organizátoři proměnili opuštěné prostory v živý kulturní prostor, kde pořádali divadelní představení, koncerty a designové trhy s častým zapojením studentů uměleckých škol. Éra v budově lázní však skončila na začátku roku 2020, kdy spolek dostal příkaz k uzavření z důvodu havarijního a statického stavu budovy. Na tyto záslužné aktivity ovšem spolek plynule navázal založením nového kulturního prostoru Nazdar! v suterénu místní sokolovny, který Anna Strnadová iniciovala ve spolupráci s Bárou Purmovou a za podpory sokolského spolku.

Osvěžení pod Ještědem: Historie i kouzlo letních koupališť

Zatímco léčivé prameny sloužily ke zdraví a klidným procedurám, letní koupaliště v našem kraji odjakživa patřila k radosti, setkávání a společenskému životu. Každé z těchto míst má svůj vlastní příběh, specifickou atmosféru a architektonický ráz.

Lesní koupaliště v Liberci

Lesní koupaliště je jedním z nejoblíbenějších libereckých veřejných prostranství. První nápad vybudovat přírodní "lesní lázeň" v místech, kde Jizerský potok (dříve zvaný Baierův) opouští v nadmořské výšce cca 410 m úzkou a strmoi, pochází z první poloviny 30. let dvacátého století. Několik občanů v čele s učitelem Edmundem Bergmannem tehdy vytvořilo spolek Waldbad in Ruppersdorf. Stavbu provedla firma Preibisch a Reinelt z Mníšku u Liberce a první návštěvnická sezóna proběhla v roce 1940. Rekreační bazén odpovídal i požadavkům na plavecké závody; hlavní vana byla u hráze hluboká 4,8 m a dosahovala délky 50 m.

Po roce 1945 byl areál hojně využíván, ale postupem času chátral, což vyvrcholilo v roce 2010 vyhořením dominantního objektu převlékáren. V roce 2016 Město Liberec rozhodlo o nápravě. Roku 2017 byl bazén opraven (hloubka u hráze snížena o 2 metry) a od roku 2018 je opět přístupný. Roku 2020 převzal areál spolek Lesní koupaliště, jehož snahou je vrátit tomuto místu jeho bývalou krásu.

Koupaliště Sluníčko ve Vratislavicích

Perlou Vratislavic je koupaliště Sluníčko, které má více než stoletou historii. V roce 1901 majitel továrny na likéry Wilhelm Hauser přenechal pozemek pro výstavbu koupaliště, které čerpalo vodu z posledního pivovarského rybníka. Původní 100 metrů dlouhý bazén měl deset závodních drah. Větší oprava proběhla počátkem 70. let, kdy byly bazény zkráceny a stěny vybetonovány. Generální oprava se uskutečnila v letech 1979–1981. Dnes jsou bazény napájeny vodou z vodovodního řádu s moderním systémem filtrace a areál je spravován Zájmovým sdružením koupaliště.

Další zastávky za osvěžením

• Koupaliště u Doliny v Bedřichově: Přírodní koupaliště tvořené žulovou nádrží, kam přitéká voda přímo z horských toků. Nabízí osvěžení v srdci Jizerských hor s přirozenou čistotou vody a rodinnou atmosférou.

• Přírodní koupaliště v Novém Městě pod Smrkem: Vodní plocha obklopená lesy, která je přímo propojena s infrastrukturou cyklostezek. Využívá vodu z místních horských pramenů.

Současnost a výzvy libereckého koupání

Při pohledu na dnešní možnosti koupání v Liberci však nelze opomenout i stinnější stránky aktuální situace. Rok 2026 se pro milovníky vody v našem městě stal v mnohém komplikovaným. Po trvalém uzavření oblíbeného koupaliště Vápenka se nabídka dostupných ploch dále zúžila – liberecký městský bazén v tomto období prochází zásadní rekonstrukcí a oblíbená přehrada Harcov je rovněž mimo provoz z důvodu probíhajících oprav. Obyvatelé Liberce tak v horkém létě roku 2026 čelili nedostatku vhodných koupacích ploch, což jen umocnilo význam míst, která zůstala přístupná a zachovaná.

• Historické plovárny a zaniklá místa:

  • Vápenka: Otevřeno 1933 řezníkem Franzem Richterem, po válce sídlo plaveckého klubu. Dnes je bohužel pravděpodobně natrvalo uzavřeno.

  • Rochlické koupaliště (Na Černé louži): Vybudováno roku 1905, později zrušeno a nahrazeno tenisovými kurty.

  • Plovárna v Růžodole I: Založena městem roku 1890, zlikvidována kvůli nevhodně umístěné skládce a kontaminaci podzemních vod.

• Ostatní zajímavá místa: Nelze opomenout možnosti koupání v Hamru na Jezeře, Stráži pod Ralskem, Českém Dubu, v Rozstání či na veseckém Tajchu. Samozřejmostí je pak koupání na přehradách - hlavně Jablonecké Mšeno.

Poklady přírody: Naleziště vzácných živočichů a rostlin

1. Divoká tvář kraje pod Ještědem a v Jizerských horách

Krajina pod Ještědem, v Jizerských horách i v přilehlém Českém ráji a Ralsku nebyla nikdy jen prostým jevištěm lidské práce, turistiky a technických zázraků. Pod hřebeny hor, v hlubokých lesních zákoutích, na mechatých březích potoků i na výslunných pískovcových stráních se od nepaměti odvíjí docela jiný příběh – tichý, houževnatý a neuvěřitelně rozmanitý život původní přírody.

Zatímco v předchozích kapitolách jsme sledovali, jak lidé krotili divoké bystřiny přehradami, budovali rybníky a otevírali lázně, nyní se vydáme opačným směrem. Podíváme se tam, kde si příroda uchovala svou svrchovanou tvář. Unikátní klimatické podmínky našeho severočeského regionu, kde se mísí chladný horský vzduch s teplými nížinnými vlivy podél Ploučnice a Jizery, vytvořily domov pro řadu vzácných, reliktních a přísně chráněných druhů rostlin i živočichů.

2. Klenoty Jizerských hor: Rašeliniště a jejich endemitní svět

Srdce přírodního bohatství Jizerských hor tvoří rozlehlá horská rašeliniště, jako jsou Jizerská bučina, Rašeliniště Jizery, Na Čihadle nebo Rašeliniště Nové Louky. Tato místa, utvářená drsným klimatem a vysokými srážkami, připomínají svými severskými scenériemi tundru. Jsou to ekosystémy, které odolávaly času a lidskému vlivu po tisíciletí.

Svět vzácné flóry Na proměnlivých kobercích rašeliníků se daří rostlinám, které se dokázaly přizpůsobit chudému a kyselému prostředí. Mezi nejznámější symboly patří rosnatka okrouhlolistá, drobná masožravá bylinka, jež si nedostatek živin v půdě vynahrazuje trávením hmyzu pomocí lepivých tentakulí na listech. Spolu s ní tu roste vlochyně bahenní, klikva židovinová s drobnými červenými plody nebo vzácný sedmikvítek evropský. V nejvlhčích partiích se zvedají porosty kleče a roztroušeně tu přežívají i glaciální relikty – pozůstatky posledních dob ledových.

Fauna horských mokřadů V tichu rašelinných jezírek a podmáčených smrčin nacházejí útočiště živočichové, pro které je toto prostředí nezbytné. K nejvýraznějším ptačím obyvatelům patří sluka lesní nebo plachý jeřábek lesní. Mokřady a tůně jsou také klíčovým domovem pro řadu obojživelníků a bezobratlých, včetně vzácných druhů vážek a střevlíků, kteří jinde v krajině nenalézají vhodné podmínky pro život.

3. Podještědí a Ralsko: Skalní stepi a teplomilná společenstva

Zatímco hřebeny Jizerských hor připomínají drsný sever, Podještědí a rozlehlá krajina Ralska nabízejí zcela jinou, pestřejší tvář. Sklon k nížinám, členitý reliéf pískovcových skal, hluboké lesy i opuštěné vojenské prostory vytvořily jedinečnou mozaiku biotopů, kde se mísí horské druhy s těmi teplomilnými.

Skalní města a výslunné stráně Na pískovcových skalách a suchých stráních Podještědí se daří rostlinám, které vyžadují hodně světla a teplo. Na strmých stěnách a v rozsedlinách se uchytily reliktní bory, kde pod korunami borovic na chudých půdách roste řada chráněných kapraďrostů a mechorostů. Významná jsou také nelesní společenstva na jižně orientovaných svazích, kde na jaře rozkvétají vzácné druhy teplomilných bylin a trav.

Útočiště dravců a netopýrů Specifický ráz této oblasti nahrává i vzácným živočichům. Skalní stěny a klidná lesní zákoutí Ralska a Podještědí poskytují ideální hnízdní příležitosti pro řadu chráněných dravců, jako je sokol stěhovavý nebo výr velký. Mimořádný význam mají i staré štoly, podzemní prostory a opuštěné objekty, které slouží jako klíčová zimoviště pro desítky druhů netopýrů. Celá tato oblast je tak živoucím důkazem, že i kraj poznamenaná lidskou činností a historií dokáže nabídnout bezpečný domov těm nejzranitelnějším druhům.

4. Vodní toky a jejich obyvatelé

Živé a čisté tepny našeho regionu tvoří pestrá síť řek a potoků. Od Lužické Nisy, která protéká samotným srdcem Liberce a sbírá vody z ještědsko-kozákovského hřbetu, přes dravou Jizeru hluboce se zařezávající do skal, meandrující Smědou na Frýdlantsku, až po malebnou Ploučnici v Ralsku, Jeřici či Kamenici. V jejich chladných a okysličených vodách, které pramení v hlubokých jizerských lesích, nacházejí domov vzácné druhy ryb, jako je pstruh potoční či lipan podhorní.

Kolem břehů, kde se střídají divoké kamenité úseky s tichými tůněmi, pak můžeme narazit na vzácné obyvatele vázané na čistou vodu. Pravidelnými návštěvníky, kteří se do krajiny vrací, jsou vydra říční nebo plachý skokan hnědý. Čisté toky jsou tak pulzujícími žilami, bez nichž by celá jizerská a podještědská příroda ztratila svůj dech.

Zelená tvář kraje: Proměny lesů a vývoj zalesnění

1. Od původních hvozdů k historickému mýcení

Když se dnes podíváme na zelené hřebeny Jizerských hor a kopce Podještědí, málokdo si uvědomí, jak radikální proměnou tato krajina prošla. Původní hluboké hraniční hvozdy tvořené převážně buky, jedlemi a smrky byly po staletí vystaveny obrovskému tlaku člověka. S rozvojem skláren, hutí, důlní činnosti a rostoucí poptávkou po stavebním dříví v průběhu 18. a 19. století docházelo k masivnímu kácení. Lesy, které dříve pokrývaly drtivou většinu hor, byly na mnoha místech zdecimovány na holé pláně.

2. Smrkové monokultury a jejich daň

Následná snaha o rychlé obnovení lesního bohatství v 19. a na začátku 20. století přinesla zásadní obrat – vysazování rychlerostoucích smrkových monokultur. Ačkoliv se zpočátku zdálo, že lesy rychle zelenají, šlo o ekosystémově křehký základ. Tyto porosty byly extrémně náchylné k větrným kalamitám, sněhovým polomům a především k přemnožení škůdců, což se v plné síle ukázalo v pozdějších dekádách.

3. Imisní katastrofa a obnova Jizerských hor

Nejtemnější kapitolu moderních dějin našich lesů představuje přelom 70. a 80. let 20. století. Masivní znečištění ovzduší ze severočeských hnědouhelných elektráren a průmyslu v kombinaci s kyselými dešti vedlo k obrovské imisní katastrofě. Rozsáhlé plochy jizerských lesů doslova "zhnědly" a zemřely. Následná těžba mrtvých porostů, snahy o zalesňování náhradními dřevinami a postupné odsiřování průmyslu v 90. letech sice krajinu zachránily, ale rány v ekosystému se hojily dlouhé desítky let.

4. Cesta k přírodě blízkému lesu

Dnešní lesy v našem regionu píší novou kapitolu. Lesníci a ochránci přírody se skrze tzv. přírodě blízké hospodaření vracejí k původní druhové skladbě – do porostů se postupně vrací buky, jedle a další listnáče, které lépe odolávají klimatickým změnám i suchu. Jizerské hory a podještědské lesy tak dnes nejsou jen zdrojem dřeva, ale především odolnějším a pestřejším ekosystémem.

Ještěd: Strážce nad horizontem

Přírodní charakteristika Ještědského hřbetu

Ještědský hřbet je jedinečné a výrazné horstvo s charakteristickým panoramatem. Na severní straně vytváří malebnou horskou kulisu pro dynamicky se rozvíjející krajské město Liberec, zatímco na jižních svazích zasahuje do oblasti Podještědí, kde se nachází správní centrum Český Dub a vesnice, v nichž se dodnes uchovala autentická česká kultura.

Dominantou celého hřbetu je vrchol Ještědu, jehož špička tvoří ikonický "maják" zdejší krajiny. Tento bod přitahuje pohledy nejen místních obyvatel, ale také návštěvníků z celé republiky i ze zahraničí. Ještědský hřbet nabízí pestré možnosti pro rekreaci a sportovní aktivity, přičemž si zároveň zachovává své přírodní a krajinné hodnoty, což stvrdilo vyhlášení většiny jeho území za Přírodní park Ještěd v roce 1995.

Horopis a vodopis

Původně byl Ještědský hřbet nesprávně považován za součást Lužických hor, dokonce se uvádělo, že Ještěd je jejich nejvyšším vrcholem. Dnes je zřejmé, že tvoří samostatný podcelek Ještědsko-kozákovského hřbetu. Táhne se v délce 22 kilometrů a dosahuje šířky maximálně 7 kilometrů. Od západu k východu se dělí na tři okrsky: Kryštofovy hřbety, Hlubocký hřbet a Kopaninský hřbet.

• Kryštofovy hřbety (mezi Horním Sedlem a Jítravským sedlem, přičemž úsek zvaný Vysocký hřbet patří do CHKO Lužické hory) zahrnují nejvyšší vrcholy Černou horu (811 m), Velký Vápenný (790 m) a Rozsochu (767 m).
• Hlubocký hřbet (mezi Tetřevím a Rašovským sedlem) představuje nejvyšší část pohoří. Kromě samotného Ještědu (1012 m) na něm leží Černý vrch (950 m), Černý kopec (886 m) a Na štětce (860 m).
• Kopaninský hřbet tvoří nejvýchodnější část hřbetu s nejvyšším bodem na Javorníku (684 m).

Hlavní hřeben slouží jako významný hydrologický uzlík – tvoří rozvodnici mezi Baltským mořem (Lužická Nisa, Odra) a Severním mořem (Mohelka, Jizera, Labe). Svahy odvodňuje celá řada potoků a říček, jako jsou Doubský a Ostašovský potok, Rokytka tekoucí Kryštofovým Údolím nebo významná říčka Ještědka.

Geologie a nerostné bohatství

Z geologického hlediska je území neobyčejně rozmanité. Tvoří jej prvohorní ještědské krystalinikum s fylity, břidlicemi, kvarcity a krystalickými vápenci a dolomity. Vrchol Ještědu tvoří křemencový suk, který byl dlouho pokryt kamenným mořem a přestože svým pravidelným kuželem svádí k domněnce o sopečném původu, jde o čistě křemennou formaci.

V minulosti byla oblast intenzivně využívána k těžbě. Kryštofovo Údolí proslulo těžbou stříbra, olova, mědi a železa, v Novině se lámala břidlice na střešní krytinu a vápence či dolomity se dobývaly na řadě míst až do roku 1938 (například v Solvayově lomu).

Fauna, flora a ochrana přírody

Lesní porosty tvoří ze 75 % smrky, které doplňují buky a další dřeviny. Nejvyšší ochraně se těší bučiny na vápencovém podloží v Národní přírodní rezervaci Karlovské bučiny. V osmdesátých letech postihla lesy ekologická katastrofa vlivem imisí, dnes se však lesníci snaží o pestřejší skladbu porostů. Na vrcholu Ještědu roste subalpínská vegetace včetně kleče, zatímco nižší polohy hostí vzácné orchideje, lýkovec jedovatý či lilii zlatohlávek. Z 3řích v lese narazíme na muflony, vápencové jeskyně obývají netopýři a nad svahy krouží krkavci či výři.

Na ochranu těchto jedinečných hodnot byl 1. května 1995 vyhlášen Přírodní park Ještěd o rozloze 9 360 hektarů. Území doplňují maloplošná chráněná území (jako NPP Čertova zeď nebo PR Velký Vápenný) a naučné stezky Terasy Ještědu a Ještědské vápence.

Ještěd jako symbol Liberecka: Hora, krajina a její proměny

Maják kraje a daleké rozhledy

Již v roce 1870 popsal profesor Karel Kořistka Ještěd jako nepřehlédnutelnou dominantu, která na severozápadě uzavírá půvabnou krajinu a na svém nejvyšším bodě (dosahujícím 1 013,2 metru nad mořem) nabízí velkolepou odměnu v podobě rozhledny do českolipské pánve, hustě zalidněného libereckého údolí i do německé nížiny .

Historická panoráma Ještědu, zachycená v ocelorytinách, připomíná, že za výjimečných podmínek – po rychlé bouři nebo za jarní průzračnosti vzduchu – bylo možné z vrcholu dohlédnout až na Klínovec, Krkonoše či České středohoří. Většina návštěvníků se však musela spokojit s výhledem do třiceti kilometrů, který i tak odkrýval malebné vrcholky Jizerských hor obklopujících Liberec.

Jméno hory a její tajemné kořeny

Nejstarší známá písemná zmínka o hoře pochází z roku 1545, kdy se mluvilo o události "pod horou Jesstiedem", přičemž německá verze Jeschkenberg se objevuje o dvě desítky let později. Původ jména je zahalen do tajemství. Zatímco dřívější čeští jazykovědci jej odvozovali od jména Ješek či od slova jesk (dutý), jiné teorie odkazují na keltské slovo Jesked označující horskou výšinu, nebo na německé Esche (jasan). Lidová tradice horu personifikovala jako mocného a vousatého ochránce – pro německé obyvatele to byl úctyhodný "Děd Ještěd" (Altvater Jeschken), pro podještědské Čechy pak ochranářský "Otec Ještěd", k němuž se lidé utíkali v časech drsné přírody i národnostních třenic.

Od divoké pustiny k turistické celebritě

Dějiny samotného vrcholu byly dlouho prosté. V předchozích stoletích byl Ještěd obklopen hustými pralesy (poslední velký medvěd tu byl zastřelen v roce 1679) a rozdělen mezi panství Frýdlant a Český Dub. Hranici panství dodnes připomíná historický Rohanův kámen, který nahradil dřívější kříž zničený bleskem.

Skutečný zlom v historii hory přinesla polovina 19. století. Počátky turistiky jsou spojeny s odvážným činem Floriána Haslera a jeho manželky Barbary z Hanychova, kteří sem v roce 1844 začali nosit občerstvení pro znavené poutníky. Z provizorních přístřešků a skalních jeskyní vyrostla na podzim roku 1868 první Rohanova bouda. Když v roce 1876 nechal liberecký továrník Adolf Hoffmann postavit první dřevěnou rozhlednu, začala éra masové turistiky.

Proměny vrcholu: Od Rohanovy boudy po Hubáčkův skvost

Stará Rohanova chata i postupně budované dřevěné rozhledny však náporu turistů a drsného horského počasí brzy nestačily. V roce 1906 vyrostl na vrcholu za pouhých šest měsíců velkolepý horský hotel s kamennou rozhlednou, který se stal chloubou celého kraje. K rozmachu přispěla i výstavba lanové dráhy z Horního Hanychova v roce 1933.

Tragický úder přišel poslední lednové noci roku 1963, kdy slavný ještědský hotel shořel při rozmrazování potrubí, a o rok později lehl pepem i sousední zbytek Rohanovy boudy. Po letech debat vzešel z pera architekta Karla Hubáčka naprosto nadčasový návrh nového hotelu a vysílače v podobě rotačního hyperboloidu. Tato ikonická stavba, dokončená v roce 1973, přinesla architektovi prestižní Perretovu cenu a stala se novodobým symbolem celého Liberecka.

Příběh ještědských klečí a tragický osud hajného Plachta

Vrchol Ještědu, ikonické hory nad Libercem, dnes zdobí bujná zeleň a majestátní stavba hotelu s vysílačem. Ne vždy tomu tak ale bylo. Ještě na přelomu 19. a 20. století představoval vrchol pouhou pustou, větrem bičovanou skálu, kde se živá příroda jen s obtížemi prosazovala. Změna, která přinesla horu do dnešní podoby, je dílem obětavé práce a hluboké lásky k přírodě dvou mužů – libereckého zahradníka Ludvíka Svěceného a lesníka Jana Plachta.

Jak se holá skála zazelenala

Kleče, které dnes na hřebenu Ještědu obdivujeme, nejsou produktem původní vysokohorské květeny, nýbrž výsledkem cílené lidské snahy. Před více než sto lety se Svěcený a Placht rozhodli vyzkoušet odvážný pokus: osadit nehostinné křemencové skaliska kosodřevinami, které se běžně vyskytují až v mnohem vyšších polohách Krkonoš či Alp.

Ludvík Svěcený, který převzal rodinné zahradnictví v Liberci, a Jan Placht, působící jako lesník na Rohanově panství v Pasekách pod Ještědem, spojili své síly a zkušenosti. Jejich pokus slavil nečekaný úspěch. Již od roku 1890 se kosodřevina na vrcholu chytila, začala se rozrůstat a postupně dodala Ještědu jeho nezaměnitelný zelený charakter, který jej chrání před erozí a zároveň dotváří jeho malebnou siluetu.

Tragický osud hajného Plachta

Za touto trvalou přírodní proměnou však stojí i hluboce lidský a pohnutý příběh. Jan Placht nebyl jen zapáleným lesníkem a experimentátorem, ale také nesmlouvavým ochráncem lesa před pytláky, kterých bylo v tehdejších hlubokých podještědských hvozdech požehnaně. Jeho nekompromisní postoj v ochraně přírody se mu stal osudným.

V dubnu roku 1893 byl Placht v druzcovském lese zákeřně zastřelen pytláky, když je přistihl při činu. Bylo mu pouhých dva čtyřicet let a po jeho boku zůstala zdrcená vdova s pěti malými dětmi. Na místě jeho tragické smrti byl vztyčen kříž s česko-německým nápisem. Plachtův kříž dodnes stojí v tichu lesa poblíž bývalé Čapkovy vily, skrytý u staré lesní cesty jako mrazivá připomínka daňové ceny, kterou lidé platili za ochranu přírody. Přestože vrah byl po letech odhalen díky doznání na smrtelné posteli, spravedlnosti už unikl.

Živý pomník v korunách kleče

Ačkoli byl život Jana Plachta ukončen příliš brzy, jeho odkaz žije dál. Ještědské kleče, které vlastníma rukama pomáhal sázet, jsou nejkrásnějším a nejtrvalejším pomníkem, jaký si mohl přát. Každý návštěvník, který dnes vystoupá na vrchol a hledí do zelených strání, vzdává nevědomky hold statečnosti a obětavosti muže, jenž svou lásku k horám zaplatil tím nejcennějším.

Ještědské kříže: První lidské doteky na hoře

Dlouhá staletí, ba tisíciletí býval vrchol Ještědu úplně holý. Rozeklané křemencové skály pokrývaly svými zelenavými mapami pouze lišejníky a tu a tam mezi bělavými kameny zasvitil žlutý rozchodník. Po lidech a jejich stopách nebylo na vrcholu dlouho ani památky, přestože dokonalý výhled musel od pradávna lákat každého poutníka.

Od nejstarších zmínek po kříže bičované vichry

Podle tradice byl prvním trvalým dotekem člověka na vrcholu dřevěný kříž, který měl symbolicky oddělit svět lidí od divočiny opředené přízraky. První písemná zpráva však pochází až z kroniky pátera Johanna Karla Rohna z roku 1763, kde uvádí, že již roku 1737 nechal správce libereckého úřadu Melichior Lorenz postavit na hřebeni kamenný kříž na znamení vděku za uzdravení příbuzného.

Tento pískovcový kříž shlížel do kraje až do roku 1812, kdy jej někdo neznámý roztloukl na kusy. Obnovený kříž pak v roce 1828 potkal stejný osud, když jej rozmlátili cizí tovaryši. Když v roce 1880 objevili nadšený továrník Adolf Hoffmann a tvůrce panoramatické mědirytiny Leopold Ullrich na severním svahu hory jeho zbytky, stala se z největšího kusu s nečitelným nápisem vzácná relikvie.

Na místě zničených kamenných křížů nechaly obce Dolní a Horní Hanychov v roce 1834 vztyčit první doložený kříž dřevěný. Tím začal nekonečný souboj člověka s drsnými ještědskými živly:

• V dubnu 1851 rozštípal kříž na třísky úder blesku.
• Další dřevěný kříž, vztyčený v roce 1853, zničila mohutná smršť na jaře 1863.
• Nový kříž se železnou postavou Ježíše vydržel do roku 1868, kdy jej opět dorazila vichřica.
• Až kříž postavený v létě 1868 ze dvou otesaných kmenů, doplněný bleskosvodem, vydržel neuvěřitelných 67 let – až do lednové noci roku 1935, kdy jej zlomila tíha námrazy.

Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory pak v roce 1935 nechal vyrobit nový, robustní dubový kříž s opraveným litinovým tělem Kristovým. Ten navzdory válce, blízkému hákovému kříži na triangulační věži i požáru staré chaty v roce 1963 vytrvale stál dál.

Noční uříznutí a statečný boj lanovkářů

Tradici, kterou nezlomily bouře ani vichřice, však v březnu 1981 ukončila malicherná svévole tehdejšího režimu. Na přímý příkaz předsedy Městského národního výboru v Liberci měl být kříž odstranit. Pod rouškou noci ze 29. na 30. března 1981 byl dubový kříž uříznut a odvezen neznámo kam.

Proti tomuto barbarskému činu se zvedla vlna odporu. Lanovkář a znalec Ještědu Josef Müller se nebál napsat odvážný protestní dopis přímo Kanceláři prezidenta republiky Gustávu Husákovi. Následoval kolotoč úředních lží, kdy úředníci KNV nejprve tvrdili, že kříž byl zachráněn a převezen do depozitáře Severočeského muzea ke Světlé pod Ještědem, aby nakonec celou věc popřeli s tím, že kříž nebyl nalezen a vlastně ani nebyl památkou. Lanovkáři tehdy tuto bitvu prohráli, ale paměť hory zůstala živá.

Znovuzrození v roce 1990

Hned v polovině roku 1990, krátce po pádu režimu, se skupina nadšenců a budoucích členů Spolku přátel Ještědu pustila do svépomocné obnovy. Polesný Günter Zacke a polesný Král z Českého Dubu zajistili tvrdé akátové dřevo, Pepa Kolouch dopravu na pilu, pan Sluka trámy otesal a po napuštění pravou býčí krví byl nový kříž včetně původního korpusu Krista dopravlen na vrchol. První červnový den roku 1990 byl kříž slavnostně vztyčen a vysvěcen na svém tradičním místě mezi lanovkou a hotelem .

Dnes tento houževnatý kříž na okraji strmého svahu, připomínající stěžeň pradávného korábu na hladině výhledů a mlh, dál nese paměť celé hory.

Rohanský kámen: Svědek panství a starých cest

Kromě křížů nese vrchol Ještědu i další historické memento – Rohanský kámen, který označoval historickou hranici mezi panstvími Frýdlant (resp. Liberec rodů Gallasů a Clam-Gallasů) a Český Dub (patřící knížatům Rohanům).

Jak ve vzpomínkách z roku 1925 uváděl prokurista Karl Borda, pamětní žulový blok z lomu v Dobré Vodě u Jablonce nechal vztyčit kníže Camill Rohan v roce 1866 jako připomínku návštěvy svého panství, zvýraznění nejvyššího bodu a pevný hraniční mezník. Samotný transport 3,5 tuny těžkého kamene byl v té době obdivuhodným výkonem: dne 8. září 1866 jej stavitel Franz Preißler přivezl na povozu do Horního Hanychova, kde do spřežení zapřáhli další páry koní, a celkem šest koní jej na řetězech vytáhlo strmou cestou až na vrchol Ještědu.

V roce 2019 prošel Rohanský kámen celkovou rekonstrukcí pod hlavičkou Jizersko-ještědského horského spolku – jeho podstavec byl zpevněn a pod kamenem byla pro budoucí generace uložena nová schránka s dobovými mincemi a upomínkovými předměty.

Ještědské rozhledny: Od dřevěných věží k vyhlídkovým plošinám

Zatímco zpočátku lákal vrchol Ještědu pouhé solitéry a poutníky, s koncem 19. století se zájem veřejnosti o horu obrovsky rozrostl. Zatímco v 80. letech 19. století sem zavítalo necelých osm tisíc turistů ročně, na počátku 20. století toto číslo prudce stouplo až na neuvěřitelných čtyřicet tisíc lidí – a to v době, kdy jedinou cestou nahoru byly vlastní nohy.

První vyhlídková věž (1876)

Přestože nabízel Ještěd ideální kruhový rozhled odjakživa, 7. května 1876 k němu přibyla první opravdová vyhlídková věž. Sroubil ji liberecký stolař Gustav Neumann za 428 zlatých, které se podařilo vybrat mezi místními obchodníky. Hlavním iniciátorem stavby byl továrník a zapálený propagátor turistiky Adolf Hoffmann, jehož jméno dnes nese modře značená cesta z Hanychova (známá jako Hofmanka).

Právě z této věže se možná rozhlížela i vzácná návštěva 14. července 1882, kdy na Ještěd vystoupil následník trůnu korunní princ Rudolf se svou ženou Stelly.

Konec dřevěných staveb a jejich osud

Když se Adolf Hoffmann odstěhoval do Görlitz, převedl v roce 1884 věž do majetku nově vzniklého Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory. Nápor tisíců turistů a drsné počasí však prvotní trámovou stavbu rychle zničily, a tak musela být po třinácti letech stržena.

Už v létě 1889 na jejím místě vyrostla nová věž se zvláštní osmibokou konstrukcí a vyhlídkovou plošinou pro dvacet lidí, doplněná orientačním kruhovým panoramatem. Ani tato konstrukce však náporu neodolala – v červnu 1903 byla pro zchátralost uzavřena, v listopadu stržena a její trámy posloužily jako ideální palivo pro tradiční vatru o slavnosti slunovratu v létě 1904. Vrchol pak necelé tři roky čekal na svou první kamennou rozhlednu, která se stala přirozenou součástí nového horského hotelu.

Nejstarší ještědské horské boudy a počátky turistiky

Zatímco ještě v první polovině 19. století byl divoký vrchol Ještědu obklopen bázní, pověstmi o divoké honbě a lidé se mu raději vyhýbali, romantismus a vojenské zájmy začaly horu pomalu otevírat světu. K úpatí a na hřeben zprvu stoupali jen vojáci, badatelé či osamělí romantičtí poutníci.

Zrod ještědského občerstvení: Příběh manželů Haslerových

Zásadní zlom v historii hory přineslo léto roku 1844, kdy na Ještěd dorazil oddíl vojska potlačující dělnickou vzpouru v Liberci. S nimi se na vrchol potají vydali manželé Florian a Barbara Haslerovi z Horního Hanychova, nesoucí v nůších housky a kořalku pro unavené vojáky. Jelikož žili v nuzných poměrech, vypůjčili si zásoby s nadějí na přivýdělek – a uspěli dokonale, neboť vojákům všechno vykoupili.

Nadšení Haslerovi začali občerstvení nosit pravidelně o hezkých nedělích, čímž nastartovali vlnu zájmu mezi Liberečany. Úspěch jejich podnikání však přilákal i konkurenci: v roce 1847 postavil rohanský lesník Hebelt na jižní straně vrcholu narychlo svou boudu. Ta však brzy vyhořela, a když Hebelt postavil novou, přenechal ji roku 1850 přímo paní Haslerové.

Barbara Haslerová se tak stala první ještědskou hostinskou – zpočátku využívala přirozené jeskyně a z kamenů a chvojí si postavila miniaturní boudičku na nůši a lavičku. Postupně ji vylepšovala o prkenné stěny a lepenkovou střechu. Z chýše se stal plnohodnotný šenk, kde se kromě housek a kořalky podával chléb s máslem, buřty i pivo, a dokonce i mechové postele pro deset unavených poutníků. Voda se na vrchol musela nosit v kameninových lahvích ze studánek v polovině kopce. Právě v této boudě se podle tradice zrodila kolem roku 1862 myšlenka na založení budoucího horského spolku.

Vznik Rohanské chaty (Starého ještědského domu)

S rostoucí oblibou hory byla roku 1868 za podpory hraběte Eduarda Clam-Gallase, Rohanů a místních továrníků (Liebiegů a Ginzkeyů) postavena na sychrovských pozemcích velká dřevěná horská bouda. V prvních letech ji lidé nazývali Ještědským hostincem, od roku 1906 nesla jméno Starý ještědský dům a teprve po druhé světové válce se vžil název Rohanova chata neboli Rohanka.

Hned v prosinci 1868 sice boudu těžce poškodila vichřice, která jí strhla střechu, ale hned následující rok byla opravena. V roce 1871 spojila vrchol s hanychovskou hospodou U Posledního feniku vůbec první značená cesta navržená Adolfem Hoffmannem.

Rozvoj pod patronátem Horského spolku a legendární Máma Krusche

Nově vzniklý Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory přistavěl k boudě v roce 1885 velkou prosklenou verandu pro dvě stě hostů, čímž zajistil její celoroční provoz. O dva roky později zde odstartovala tradice oblíbených ještědských věnečků a v roce 1888 byla chata dokonce zavedena na telefonní síť.

Starý ještědský dům později převzala dcera Barbary Haslerové, svérázná a oblíbená horalka Anna Krusche, mezi štamgasty známá jako Máma Krusche. Její rázovitou povahu dokládá i zvyk: každou neděli mezi desátou a jedenáctou hodinou dopoledne, v době největšího návalu hladových turistů, si přehodila přes hlavu šátek, oznámila hostům v typickém nářečí "Teďkonc šupajdím do kostelu" a šla se na libereckou stranu hory modlit Otčenáš.

Tvrdošíjní potomci Haslerových spravovali chatu až do roku 1909, kdy ji po dokončení nového velkého hotelu odprodali horskému spolku. Starý ještědský dům stál na vrcholu téměř sto let, avšak v roce 1964 – rok po tragickém požáru nového hotelu – nešťastnou náhodou lehl popelem i on.

Sny o nové chatě a Nový ještědský dům

Na přelomu 19. a 20. století se Ještěd zařadil k nejvýznamnějším a nejnavštěvovanějším výletním místům Čech, Horní Lužice i Dolního Slezska. Skromná bouda Mámy Krusche už desetitisícům turistů nestačila, a tak vzkvétající Liberec zatoužil po důstojném a velkolepém symbolu na vrcholu své hory.

Od hradních snů k secesnímu projektu

První návrhy z roku 1894 počítaly s megalomanskou stavbou ve stylu hradu s věžičkami a konírnami od firmy Gustav Sachers Söhne. Tyto romantické plány však narazily u majitele pozemků, hraběte Clam-Gallase.

Nakonec zvítězil střízlivější, přesto velkolepý secesní projekt libereckého stavebního mistra Ernsta Schäfera z léta 1905. Počítal s půdorysem ve tvaru písmene L, dřevěnou konstrukcí stěn a 28 metrů vysokou kamennou věží z místního křemence (který autor hrdě nazýval Jeschkenstein). Chata měla velkou šenkovnu s malovaným trámovým stropem, prosklenou verandu s výhledem na Lužici, centrální parní vytápění a dokonce moderní sociální zařízení a telefonní kabinu.

Národní vášně a rychlá stavba roku 1906

Výstavba chaty byla silně protkána nacionálním soupeřením mezi německými obyvateli Liberce a českým vnitrozemím. Horský spolek vnímal Ještěd jako "hráz a stráž němectví", což pomohlo mobilizovat finanční prostředky skrze sbírky a půjčky s tříprocentními dluhopisy.

Základní kámen byl položen 27. června 1906 a hrubá stavba rostla neuvěřitelným tempem – již 18. srpna 1906 se slavilo zvednutí krovu. Zajímavostí je, že stavební materiál se na vrcholu náročnou cestou vynášel na hřbetech mul. Slavnostní otevření Nového ještědského domu proběhlo 13. ledna 1907 navzdory třeskuté sibiřské sněhové bouři a mlze, která vrchol zahalila.

Automobilový prvenství a život na chatě

Ještě před dokončením chaty se odehrál historický moment v dopravě: 13. května 1901 vyjel na vrchol Ještědu jako vůbec první automobil slavný liberecký průmyslník baron Theodor von Liebieg s přáteli ve svém voze Mercedes 35 HP Phaeton.

Nová chata se stala společenským centrem s vyhlášenou restaurací, kterou vedl bývalý šéf hotelu Zlatý lev Ladislaus Grund. K nezapomenutelným jevům patřili tzv. "stovkaři" – vytrvalí turisté, kteří horu zdolávali pěšky stokrát i tisíckrát ročně (absolutní ověřený rekord držela Frieda Mandelik s 5 000 výstupy v roce 1937). Obrovské populárním se stala také tříkilometrová sáňkařská dráha vybudovaná v roce 1909, na níž se v roce 1914 jelo první mistrovství Evropy v jizdě na saních (vyhrál ji liberecký rodák Rudolf Kauschka).

Konec staré éry a zrod Hubáčkova skvostu

Po druhé světové válce a odsunu německého obyvatelstva přešel hotel do českých rukou, avšak politické změny a náročné udržování dřevěné stavby vedly k postupnému chátrání. Osudnou se chatě stala noc na 29. ledna 1963, kdy při nešetrném rozmrazování potrubí vypukl požár. Přestože se hasiči snažili vyjet nahoru lanovkou, dřevěná budova zcela vyhořela a o rok později shořela i sousední Rohanova chata.

Na místě vyhořelého hotelu vyrostl v letech 1966–1973 nový architektonický skvost – horský hotel a televizní vysílač v podobě rotačního hyperboloidu, jejž navrhl architekt Karel Hubáček. Za toto nadčasové dílo obdržel prestižní Perretovu cenu a stavba se stala nejen symbolem Ještědu, ale celého Libereckého kraje

Ikona na vrcholu: Hubáčkův hyperboloid a jeho moderní osudy

Tragický požár staré chaty v lednu 1963 otevřel cestu pro vznik jedinečného architektonického díla. V architektonické soutěži Stavoprojektu zvítězil návrh Karla Hubáčka, který jako jediný porušil zadání a spojil horský hotel s televizním vysílačem do jediné stavby ve tvaru rotačního hyperboloidu.

Technický zázrak a jeho autor

Stavba realizovaná v letech 1966–1973 (za níž stál vedle Hubáčka také statik Zdeněk Patrman a autor interiérů Otakar Binar) reagovala na extrémní povětrnostní podmínky na vrcholu. Unikátní ocelobetonová konstrukce s laminátovým pláštěm pro nerušený přenos signálu a speciálním kyvadlovým tlumičem kmitů na špičce vynesla Karlu Hubáčkovi už v roce 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta od Mezinárodní unie architektů. Stavba byla zvolena českou stavbou 20. století a od roku 2006 je národní kulturní památkou.

Dramatické osudy a cesta k veřejnému vlastnictví

Po sametové revoluci prošel Ještěd divokou privatizací, úpadkem a konkurzy,čehož následkem byla řada původních prvků interiéru rozebrána či zničena. Zlom přišel v roce 2000, kdy objekt získaly České radiokomunikace, avšak budova postupně chátrala a volala po celkové generální opravě.

Zásadní zlom nastal 26. února 2026, kdy krajské zastupitelstvo schválilo a podepsalo kupní smlouvu, na jejímž základě se Liberecký kraj stal novým a oficiálním majitelem celého horského hotelu a vysílače. Tento krok zaručuje, že památka má po letech konečně transparentního veřejného správce. Kraj nyní pod dohledem památkářů koordinuje přípravu nákladné rekonstrukce za zhruba půl miliardy korun, jejímž cílem je vrátit interiéry do původní podoby 70. let a zajistit, že se tato jedinečná stavba dočká zaslouženého zápisu na seznam světového dědictví UNESCO.

Legenda na ocelovém laně: Historie, technika a budoucnost ještědské lanovky

Mimořádná obliba turistických výstupů na vrchol Ještědu, rozmach masové turistiky na počátku 20. století a naléhavá potřeba zajistit rentabilitu a zásobování hotelu přivedly Německý horský spolek již v roce 1924 k myšlence vybudovat na horu osobní lanovou dráhu.

Trnitá cesta k realizaci a slavnostní otevření (1933)

První konkrétní projekt předložil v červenci 1924 Ing. Roman Weinberger jako zástupce lipské firmy Adolf Bleichert a spol. Kolem plánované stavby se rychle zformovalo konsorcium podnikatelů zvané "Syndikát", do něhož záhy vstoupilo i československé ministerstvo železnic s požadavkem na většinovou účast. Realizaci však provázely obrovské průtahy způsobené složitými majetkovými poměry a probíhající pozemkovou reformou, neboť přes Ještěd procházely hranice panství knížat Rohanů a hrabat Clam-Gallase.

Zásadním mezníkem se stalo dvoudenní místní šetření v listopadu 1926, kde se k projektu vyjadřovaly desítky stran včetně úřadů, obcí, klubů turistů či majitelů vodních děl. Zatímco Německý horský spolek stavbu vítal jako hospodářskou vzpruhu pro hotel, Klub českých turistů požadoval, aby dráha nenarušila krajinný ráz, byla co nejméně viditelná a aby v provozu zaznívala úřední řeč. Nakonec ministerstvo železnic vyplatilo původní "Syndikát" a stavbou pověřilo ředitelství Státních drah v Hradci Králové.

Samotná výstavba byla zahájena 15. června 1932 pod vedením chrudimské firmy František Wiesner. Na stavbě se podílely i další domácí podniky – ocelové konstrukce vyrobil Wiesner, budovy stavěl ing. Karel Marvan, lana dodalo Kladno, elektrickou výzbroj plzeňská Škoda a elegantní kabiny liberecká "Bohemia". Doprava těžkých nosných lan nahoru byla dosud tradovaným heroismu: cívka byla usazena na speciální dřevěná kola a táhnuta koňským spřežením až před dolní stanici.

Po přísných zatěžkávacích zkouškách byla dráha 27. června 1933 slavnostně předána veřejnému provozu. Šlo o druhou nejstarší visutou osobní lanovou dráhu v Československu. Dolní stanice v Horním Hanychově ležela v nadmořské výšce 600 metrů a horní stanice na samotném Ještědu v rovných 1 000 metrech, přičemž šikmá délka tratě dosahovala 1 183 metrů s převýšením 400 metrů. Původní dvoukabinový kyvadlový systém s kapacitou 33 cestujících v jedné kabině zvládl trasu za pouhých pět minut.

Pohnutá historie a milníky provozu

Ještědská lanovka se rychle stala symbolem moderní turistiky a ročně přepravovala statisíce lidí. Prošla si však i dramaty – k utržení jednoho z tažných lan došlo už za války v roce 1944, avšak tehdejší sofistikovaný systém jištění kabiny bezpečně zafixoval a evakuace proběhla bez ztrát na životech. Menší nehoda se odehrála také v 50. letech, kdy musely být pořízeny nové vozy.

S příchodem stavby nového Hubáčkova vysílače v 70. letech bylo jasné, že stará technika již nestačí. V letech 1972–1975 prošla lanovka zásadní generální rekonstrukcí (vlastní stavbu prováděla opět chrudimská Transporta, nástupce firmy Wiesner). Trať byla upravena na dvoulanovou, dvě původní podpěry byly nahrazeny jedinou robustní ocelovou věží o výšce 30 metrů, šikmá délka se nepatrně prodloužila na 1 188 metrů a nasazeny byly nové, prostornější kabiny pro 35 cestujících s vyšší přepravní rychlostí až 10 m/s.

Tragický konec éry a moderní vize do roku 2030

Téměř devadesátiletou úspěšnou historii dráhy uzavřela černá neděle 31. října 2021, kdy v důsledku náhlé destrukce tažného lana havarovala prázdná kabina sjíždějící s průvodčím, který při tragickém pádu zhruba z třicetimetrové výšky přišel o život (druhá kabina plná cestujících zůstala viset na nosném laně a lidé byli úspěšně evakuováni hasiči).

Po tomto neštěstí a ukončení provozu ze strany Českých drah město Liberec lanovku odkoupilo s jasným cílem: vybudovat zcela nové, bezpečné a moderní zařízení. Namísto původního kyvadlového systému se dvěma malými kabinami se na Ještědu chystá velkokapacitní oběžný systém – velká kabina typu "tramvaj" pojmoucí až 100 cestujících, jejíž působivý design navrhlo studio designérky Anny Marešové (včetně hravého světelného kuželu připomínajícího přistání UFO na vrcholu). Trasa navíc bude prodloužena až ke konečné tramvaje v Horním Hanychově. Znovuzprovoznění této nesmrtelné liberecké tepny se předpokládá kolem roku 2029 až 2030.

Obří sudy: Jedinečná architektura Ještědsko-kozákovského hřbetu a Jizerských hor

Některá místa mají svůj příběh tak silný, že si zaslouží nový život. Mezi oblíbená výletní místa v regionu patří už od konce 19. století vrch Javorník, který náleží do Ještědsko-kozákovského hřbetu. Právě zde se začala psát éra mimořádných staveb, které nemají v našich končinách obdoby.

Javornický sud: Zrod, sláva a tragický konec

Věhlas tomuto místu dala restaurace zřízená z obřího sudu, jenž byl vystaven na Jubilejní výstavě ve Vídni v roce 1898 a o rok později převezen na Javorník. Za celým projektem stál hostinský z Dlouhého Mostu Wilhelm Húbel, který sehnal peníze, sud koupil a vlakem jej z Vídně dopravil do severních Čech. Pohlednice z té doby nejčastěji vydával tehdejší majitel či nájemce Lorenz Prokop.

Samotný sud měl úctyhodné parametry – byl čtrnáct metrů dlouhý, dvanáct metrů široký, s obsahem 10 238 hektolitrů mohl pojmout 400 osob a s přilehlými místnostmi chaty prostory pojmuly až tisíc lidí. Javornický sud byl velice oblíbeným turistickým cílem a v květnu 1924 u něj hodkovičtí turisté postavili osmnáct metrů vysokou dřevěnou rozhlednu, pojmenovanou po předsedovi hodkovické sekce Horského spolku (Deutscher Gebirgsverein für den Jeschken- und Isergebirge) M. Blaschkovi. Místo doplňovalo hřiště, klouzačka i kolotoč.

Osud však bývá vrtkavý. Koncem čtyřicátých let rozhledna zanikla a v září 1974 potkala zkáza i samotnou restauraci. Dne 20. září 1974 prováděli pokrývači na objektu opravy – napojování lepenky Pebit S na střechu WC a restaurace. Práce s plynovým hořákem musela být kvůli dešti ve 13:30 přerušena, avšak již ve 13:45 byl zpozorován požár. Šetřením bylo prokázáno, že k zahoření došlo od plynového hořáku, u něhož při navařování došlo k odlétnutí jiskry pod starou lepenku. Vzhledem k tomu, že v objektu nebyla jiná topná tělesa a elektroinstalace byla v roce 1973 shledána bez závad, šetření jednoznačně vyloučilo cizí zavinění i úmyslné zapálení. Dřevěná část restaurace shořela ještě před příjezdem hasičů a vrchol Javorníku zůstával desítky let pustý.

Změna přišla až v létě 2011, kdy byl po 37 letech postaven obří sud nový jako nepřímá replika podle plánů starého hotelu. Moderní interiéry pojmou na osmdesát strávníků a v hotelu je k dispozici jedenáct pokojů. Nový obří sud byl slavnostně otevřen 1. října 2011 a spolu s lanovkou a sjezdovkou vrátil tomuto místu zašlý lesk.

Návrat rozhledny na vrchol Javorníku

Tento příběh oživení na Javorníku pokračuje dál a propojuje minulost se současností. Na vrcholu totiž proběhla další mimořádná proměna – kousek od sudu se buduje nová rozhledna, která navazuje na odkaz původní Blaschkovy věže. Její příběh je výjimečný tím, že vzniká z moderního vysílače, jenž se mění ve vyhlídkovou stavbu.

Objekt slouží svému původnímu technickému účelu, avšak díky novému vnitřnímu schodišti a vyhlídkové plošině zhruba v 35 metrech (přičemž se celý stožár navýšil na přibližně 50 metrů) přináší návštěvníkům nádherné výhledy do krajiny. Turisty na vrcholu vystřídali pracovníci odborné montážní firmy. "To je rekonstrukce vysílače, který se promění v rozhlednu, a tak doufáme, že to přiláká další návštěvníky a bude to další atrakce u nás v areálu," říká Kateřina Soukupová z Adventure Parku Liberec. "Momentálně montujeme schodiště, vyhlídková plošina bude zhruba v 35 metrech a celý stožár se navýší zhruba na 50 metrů. A ze shora už teď jsou nádherné výhledy," dodává šéf montážní firmy Stanislav Pelikán. Vrchol Javorníku tak díky propojení historie, repliky Obřího sudu a proměny vysílače definitivně získal zpět svou dřívější dominantu.

Obří sud v Lázních Libverda: Sudová elegance v Jizerských horách

Úspěch javornické stavby inspiroval také další tvůrce, tentokrát v nedalekých Jizerských horách. Výstavbu druhého sudu v Lázních Libverda si objednal Stefan Hausmann, místní rodák z nedalekého Přebytku. Projekt svěřil frýdlantskému staviteli Antonu Luxovi, který se do práce pustil s dvanácti tesaři, šesti zedníky a třemi truhláři.

Stavební povolení vydal okresní úřad ve Frýdlantě 16. srpna 1930. Plán byl ambiciózní, ale deštivé počasí dělníkům házelo klacky pod nohy, takže slavnostní otevření se posunulo na 1. února 1931, kdy se vše odehrálo ve velkém stylu během masopustních oslav. V následujících letech byl k původnímu sudu přistavěn další objekt s restaurací a hostinskými pokoji. Nová dominanta dosahovala výšky přes 11 metrů, délky 14 metrů a šířky 10,5 metru.

V sedmdesátých letech 20. století prošel libverdský sud celkovou rekonstrukcí, která trvala čtyři roky – dělníci ho rozebrali a následně z nových dřevěných dílů opět složili jako obří puzzle. Po tragickém požáru starého javornického sudu v roce 1974 se libverdský Obří sud stal na dlouhá desetiletí jedinou stavbou svého druhu v České republice.

Že nejde o jen tak obyčejnou stavbu, dokazuje i fakt, že když v roce 1980 vyšla v Londýně publikace nazvaná Fantastická architektura, objevila se tato libverdská raritní stavba mezi díly světových architektů, jakými byli Salvador Dalí či Antoni Gaudí. Obří sudy na Javorníku i v Lázních Libverda tak zůstávají fascinujícími památkami, které přežily čas, přírodní živly i lidské osudy a dál tvoří neutuchající klenot našeho regionu.

II. Stopa člověka v krajině

Dýchající svědkové minulosti: Roubenky v Jizerských horách a Podještědí

Když se vydáme na toulky krajinou pod Ještědem a v Jizerských horách, na všechny strany nás vítají stavby, které se staly skutečným symbolickým podpisem severních Čech. Jsou jimi podještědské a jizerskohorské roubené domy. Svojí architekturou, nízkými roubenými světnicemi, skládanými lomenicemi a pavlačemi dokonale odrážejí drsné klima podhorví i fortel našich předků. Tyto domy nepředstavují jen němé památníky tesařského umění – žijí dál díky lidem, kteří jim vdechují nový dech.

Žijící skanzen v Jindřichovicích pod Smrkem: Návrat ke kořenům a živá historie

Než se vydáme hlouběji do drsných hřebenů Jizerských hor, naše cesta začíná na Frýdlantsku – v obci Jindřichovice pod Smrkem. Právě tady vznikl naprosto ojedinělý projekt takzvaného živoucího skanzenu, za kterým stojí spolek Lunaria z.s. Ten vznikl již v roce 1996 v nedalekém Bílém Potoce s cílem pomáhat Jizerským horom po imisní a kůrovcové kalamitě. Po přestěhování sídla do Jindřichovic v roce 1998 rozšířil své zaměření na záchranu kulturního dědictví, tradiční ekologické zemědělství a obnovu lidové architektury.

Zatímco klasické skanzeny bývají chladnými muzei pod širým nebem, tady staré stavby doslova žijí. V centru všeho dění stojí úchvatný, postupně opravovaný podstávkový dům, starý dvě až tři stovky let. V jeho obytné části sídlí stálí obyvatelé skanzenu, zatímco v původní hospodářské části a v patře se nachází muzeum mapující historii obce a celého Frýdlantska.

Expozice návštěvníkům přibližuje život venkovského obyvatelstva v 18. a 19. století. K vidění jsou zde historické zemědělské stroje včetně žentouru a mlátičky, plně vybavená truhlářská a kovářská dílna, tkalcovský stav i tradiční kuchyňské náčiní. Celý areál navíc doplňuje naprostý unikát – jediný funkční a veřejně přístupný větrný mlýn s turbínou v České republice, který slouží k mletí obilí a ukrývá v sobě i zajímavou expozici o všech větrných mlýnech u nás.

Žijící skanzen v Jindřichovicích tak představuje ten nejlepší možný úvod do světa severočeské architektury. Ukazuje, že tradice a řemesla předků neumírají, když se o ně starají lidé se správným srdcem a úctou k přírodě.

Jizerskohorské domovy: Od tichých poválečných příběhů k mýtům a legendám hor

Osada Jizerka a hluboké lesy Jizerských hor přitahují lidskou pozornost od nepaměti. Jejich drsné klima, odlehlost a jedinečný ráz z nich dělají místa s neopakovatelným geniem loci. Zatímco o některých místech a legendách se mluví neustále, jiné kapitoly a stavby čekaly na své připomenutí.

Malá Jizerka č. 8: Neznámý příběh Milušky Heinzové

O období těsně po válce, nájezdech zlatokopů a osidlování osady se toho ví jen málo. Jedinečný pohled do této doby přináší vzpomínka na Milušku Heinzovou, která se těsně po válce stala jednou z prvních dobrodruhů v pohraničí. Narodila se v roce 1930 a její otec se po válce usadil v domě č. 8 na Malé Jizerce, kam s ním Miluška odešla 20. dubna 1946.

Při příchodu nebyly všechny domy obsazeny kvůli odlehlosti a drsným podmínkám. Samotný dům č. 8 byl sice vcelku ve slušném stavu, ale po řádění zlatokopů v něm byly vytrhané podlahy a dřevěné ostění. Otec s Miluškou ho však dali do pořádku. Uvnitř protékala čistá voda v žulovém žlabu přímo v předsíni a nikdy nezamrzala. Miluška se starala o domácnost, vařila, prala, šila a pomáhala s hospodářstvím. Otec pracoval u lesů a těžili dřevo, v zápřahu měli dva koně – přičemž kobyla Fuksa byla válečný kůň, který si při střelbě lehal na zem. Miluška sama pracovala s koňmi v lese a navzdory nelehkému dospívání byla hrdá na to, co dokázala. Měla kamarádky v Pyramidě a na Zámečku na Smědavě a díky skvělé němčině hovořila i s původními neodsunutými obyvateli.

Z domu odnesli památku na poctivé soužití 30. dubna 1950, kdy odešla do Prahy. Dům tehdy zanechali v naprostém pořádku, kompletně vybavený nábytkem, nádobím, záclonkami na oknech a dokonce i se dřevem na topení připraveným na další zimu. Když o desítky let později viděla stav, do jakého dům přivedl Gustav Ginzel, bylo jí do pláče a bála se, že si lidé budou myslet, že v takové špíně žila už ona.

Legenda o Hnojovém domě

O dvanáct let později, v listopadu 1963, objevil stejný dům Gustav Ginzel. Jak o tom s humorem a nadsázkou vyprávěl jeho přítel Miloslav Nevrlý, dům sestával už jen ze stěn a střechy a vnitřek měl podlahu přikrytou metrovou vrstvou kravského hnoje ze zvířat, která sem byla posílána na ozdravný pobyt.

Za 200 korun československých (s daněmi 345 Kčs) koupil ruinu, které od té doby nikdo neřekl jinak než Misthaus neboli Hnojový dům. Část hnoje navíc prodali a utržili za něj víc, než stála celá chalupa. Pan Gustav z domu vytvořil světoznámou meku cestovatelů, muzeum obskurních předmětů a harampádí přivezeného z celého světa. Chalupa přitahovala lidi všech stavů, zejména z bývalé NDR.

V noci z 23. na 24. srpna 1995 však Hnojový dům po požáru do základů shořel, což Ginzel nesl velmi těžce. Ačkoliv chalupu hned následující rok postavil znovu, původní duše místa se proměnila a Gustav se začal lidí stranit, až nakonec odjel za sestrami do Německa. Dům číslo osm tak v sobě nese dvě zcela odlišné epochy – od tiché poválečné čistoty a dřiny první osadnice Milušky až po divokou, nespoutanou legendu Gustava Ginzela.

Oldřichovské sedlo: Od tragédie hajného Hausmanna po kultovní Hausmanku "U Kozy"

Dalším místem, kde se lidský fortel a láska k horám postaraly o záchranu a nový život jedinečného objektu, je Oldřichovské sedlo v nadmořské výšce 478 metrů. Tudy již od středověku procházela obchodní cesta z Čech do Horní Lužice, zpevněná v roce 1861, kterou později podkopal i 529 metrů dlouhý železniční tunel zprovozněný v roce 1875.

V první polovině 20. století žil v tamní hájovně známý a všemi vítaný hajný Franz Hausmann se svou ženou Liesl. Byl to velký milovník Jizerských hor, který se staral o obnovu starých lesních pomníčků. Když jej v pozdním věku začaly sužovat nesnesitelné bolesti hlavy, ukončil 18. září 1964 svůj život oběšením nedaleko odtud na Viničné cestě, u vyhlídky pod horolezeckým skalním útvarem Zvon. Paní Liesl se poté odstěhovala do Raspenavy a hájovna v sedle osaměla.

O necelých třicet let později, v roce 1993, koupil zchátralé trosek staré hájenky Josef Heindorfer, kterému nikdo neřekne jinak než Koza. Splnil si tak svůj klukovský sen a zanedbanou budovu vybudoval vlastníma rukama od základu znovu. V dobách, kdy v horách vládil dohled režimu a trampové byli považováni za "nepřátele republiky", se z místa stal legendární azyl.

Dnes je tato svérázná hospůdka známá jako Hausmanka neboli "U Kozy" vyhlášeným útočištěm pro horolezce, trampy i novodobé výletníky. Na pečené vepřové koleno, které v kuchyni připravuje Kozova dcera, sem po setmění scházejí lidé ze širokého okolí. I přes to, že staré časy a generace trampů pomalu odcházejí a majitel s úsměvem říká, že ho dnes živí "kolomrdi a motomrdi", zůstává Hausmanka živoucím důkazem toho, že jizerskohorské domovy dokážou povstat z popela a žít dál.

Zájezdní hostinec Semering: Legenda pod Tetřevím sedlem

Historie tohoto jedinečného hostince začíná v roce 1870, kdy jej založil tehdejší majitel Karel Prokop při původní formanské cestě přes Ještědský hřeben. Už v té době se pro něj vžilo jméno Gasthaus zum Semmering.

Od formanské stanice po rekreaci odborů

Do roku 1940 se zde vystřídalo 11 majitelů, kteří objekt postupně rozšiřovali a upravovali. Přibylo sedm pokojů, řeznický krám, jatka, maštal a chlévy, kryté verandy, taneční sál a také vodní nádrž, která sloužila jako napajedlo pro koně přepřahající před náročným stoupáním, a později i jako koupaliště pro hosty.

Mezi lety 1940 a 1945 hostinec vlastnil Leopold Keller, kterému byl ovšem majetek vyvlastněn a on sám byl odsunut jako sudetský Němec. Nemovitost přešla do vlastnictví Fondu národní obnovy a následně pod Sokol I. Smíchov, který ji využíval pro letní i zimní tábory. V letech 1950 až 1990 pak objekt patřil TJ Naftové motory Smíchov, jež zde provozovaly turnusové rekreace pro své pracovníky.

Vzkříšení z popela

V roce 1990 se majitelem opět stal Sokol I. Smíchov, avšak v roce 2006 jej prodal do soukromých rukou a až do roku 2013 budova bez využití chátrala. Záchrana přišla v říjnu 2013, kdy ji zakoupili současní majitelé. Již 4. dubna 2015 – po úctyhodných 70 letech – zde opět obnovili provoz hostince s tradičním názvem. Dnes v něm návštěvníci najdou fungující výčep, kuchyni, hostinské pokoje, pastviny s hospodářskými zvířaty a obnovenou vodní nádrž určenou ke koupání i rybolovu.

Místo pod serpentinami

Dům, který se krčí pod serpentinami vinoucími se na Tetřeví sedlo, má zajímavou polohu: číslem popisným náleží do Křižan, ale katastrálním územím příslušenství do Světlé. Jde o poslední stavení před náročným stoupáním z kraje "zákopčáků" do Liberce a své jméno získal podle známého alpského průsmyku.

Pocestní, koně, povozy a později i motocykly, autobusy a jízdní kola v těchto místech překonávají Ještědský hřbet už od roku 1866, kdy byla dokončena tři roky trvající stavba silnice. Dříve se tu říkalo U Zikmundů a za první republiky tu kromě limonád, kávy a mléka (Ihee, Limonade, Kaffee, Milch) nabízejívali také výtečná Maffersdorfer Biere. Dnes se sem tradice a život opět vrací v plné síle.

Stará škola v Křižanech: Když vymetení pavučiny přeroste v životní misi

"V roce 2018 jsme objevili překrásný dům přímo pod Ještědem. Mysleli jsme si, že vymeteme pavučiny a půl je hotovo," vzpomínají Ivana a David Landštofovi. Rychle se však ukázalo, že realita bude mnohem náročnější.

Nechat dům spadnout, nebo bojovat?

Havarijní stav objektu byl tak zřejmý, že všichni předchozí zájemci měli jediný záměr – nechat dům spadnout a na pozemku postavit novostavbu. Landštofovi však měli jasno. Stará škola v sobě nese genia loci a atmosféru, kterou už by dnes nikdo nikdy nenahradil.

Ukázalo se, že bude nutná kompletní a náročná rekonstrukce. Teprve tehdy začali naplno zjišťovat, co obnáší vlastnit a opravovat kulturní památku. Velkou oporou jim byli skvělí řemeslníci, památkáři z NPÚ v Liberci i přející sousedé. Hned na začátku navíc pomohli s pořízením domu dobří kamarádi Jarda Křemen a Helena Dobrovodská, kteří se stali také spoluzakladateli Spolku pro obnovu Staré školy Křižany.

Škola žijící pro sousedy

Náročnou cestu komplikovala i pandemie, která v posledních letech ztížila možnost získat dotace, což potvrdilo, že záchrana takového objektu se bez finanční pomoci a vlastního nasazení neobejde. Svoji roli ale hraje i snaha vrátit do školy život – k financování pomáhá pronájem historické třídy či hostinského pokoje a především sousedské a kulturní akce, které místo opět oživují.

Příběh Ivany a Davida ukazuje, že s partou správných lidí a obrovským srdcem jde zachránit i to, nad čím ostatní už dávno zlomili hůl.

Beranův hostinec v Trávníčku: Vzkříšení legendy pod Českým Dubem

Příběh Beranova hostince v Trávníčku je živoucím důkazem toho, že s nadšením, úctou k tradicím a partou správných lidí lze vzkřísit i památku, která byla již téměř odsouzena k zániku.

Kde Trávníček leží a co o něm víme

Trávníček (německy Trawnitschek) je malebná vesnice ležící v údolí řeky Mohelky zhruba 4 kilometry jihovýchodně od Českého Dubu. Je součástí obce Bílá v okrese Liberec a skládá se ze dvou částí – Doleního a Hořeního Trávníčku, přičemž jeho rozptýlená zástavba se táhne podél silnice v délce přes jeden kilometr. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1547 a její název pravděpodobně označuje místo, kde hojně roste tráva. Samostatnou obcí byl Trávníček až do počátku 50. let 20. století a v jeho Hořením Trávníčku najdeme také hospodu U Marušků či obnovený Beranův vodní mlýn. Právě v tomto regionu se nachází i architektonický klenot – Beranův hostinec pod Lípami.

Od ruiny k ceněné kulturní památce

Na podzim roku 2014 získal spolek historiků a nadšenců pro místní historii Dubáci unikátní roubený hostinec z přelomu 19. a 20. století – respektive jeho žalostnou ruinu. Budova zapsaná na seznamu nemovitých kulturních památek prošla dlouhou a nákladnou rekonstrukcí probíhající výhradně dobovými řemeslnými postupy, která byla v roce 2020 zaslouženě oceněna cenou NPÚ Patrimonium pro futuro.

Mimo záchranu samotné stavby se spolku podařilo vrátit do místa i původní společenskou a kulturní funkci. Jak o sobě sami členové říkají:

"Od roku 2015 postupně zachraňujeme hostinec Pod Lípami Antonína Berana — historické roubené stavení, ve kterém chceme zřídit regionální muzeum s výčepem. Během pečlivé rekonstrukce jsme zjistili, že za Rakousko-Uherska sloužila světnice jako šenk, který provozovalo několik generací rodiny Beranů. A právě takový šenk z roku 1910 chceme do Beranova hostince vrátit."

Architektonický skvost a rukopis mistra tesaře

Venkovský dům č. ev. 14 v Trávníčku je postaven v úhlové dispozici. Zahrnuje obytný díl s roubenou světnicí, středovou zděnou síní s černou kuchyní, navazujícími roubenými světničkami a bedněným polopatrem podepřeným tesařsky profilovanou podstávkou. Sklepy sloužily k chlazení piva, podkroví k bydlení a v kolmém hospodářském křídle se nacházely zděné chlévy v přízemí a roubené komory v patře, přístupné z pavlače. Celou stavbu završuje sedlová střecha s drážkovou taškou.

Dům se pyšní řadou mimořádně zdobných řemeslných detailů – od profilace podstávek a okenních šambrán až po sloupky pavlače, které jsou typické pro daný region a připisované místnímu tesaři Václavu Bartošovi. V interiéru se navíc dochovaly vzácné šablonové malby.

Živá historie a Beranův létající pivovar

Spolek Dubáci nesbírá jen stavební střípky, ale usiluje o celkové oživení tradic (masopust, dožínky, poutě) a obnovu drobných památek v celém Českodubsku. Nedílnou součástí oživeného hostince je i postava posledního hostinského Antonína Berana (1875–1915), jehož jméno nese také Beranův létající pivovar.

Jelikož jde o pivovar kočovný, nevlastní vlastní stálou technologii, ale vaří poctivé řemeslné pivo ve spřátelených pivovarech podle vlastních receptur. Pod dohledem sládků Alenky a Davida a ve spolupráci s Domácím pivovarem Partyzán se Beranova piva vařila v řadě pivovarů (např. ve Frýdlantu, Lounech, Liberci, Skalici u České Lípy, Hořicích, Lomnici nad Popelkou či v Lobeči). Hospodský provoz po roce 1929 na dlouhá léta utichl, dnes je však v domě opět obnoven příležitostný výčep a dům slouží k expozičním i kulturním účelům.

Ještě sice není zcela hotovo, ale krása, péče a genius loci tohoto místa už dnes berou dech a tvoří hrdou chloubu Podještědí i Českodubska.

Kittelův dům a Vratislavická kyselka: Od Fausta Jizerských hor k živé vodě a novodobým legendám

Region podhůří Jizerských hor v sobě ukrývá místa, kde se na každém kroku mísí poctivá lidská práce, vědecké bádání, přírodní síla i hluboce zakotvené pověsti. Mezi nejzajímavější kapitoly místní historie patří fascinující svět "Fausta Jizerských hor", legendárního doktora Kittela, na nějž navazuje příběh novodobé značky Kitl, objev slavné Vratislavické kyselky a odhodlaná snaha vrátit těmto místům jejich zašlou slávu.

Doktor Kittel: Skutečný lékař, nebo Faust Jizerských hor?

Jan Josef Antonín Eleazar Kittel (1704–1783) se narodil v Krásné (tehdejším Šumburku) a proslul jako mimořádně schopný a v širokém okolí vyhledávaný lékař. V polovině 18. století nechal v obci vybudovat velkolepý roubený dům s lékárnou, na jehož dvoře zřídil jednoduchou "nemocnici" pro pacienty sjíždějící se z Čech, Slezska i Německa. V rozlehlé zahradě pěstoval léčivé byliny a téměř výhradně z vlastních prostředků financoval i stavbu barokního kostela svatého Josefa, fary a školy. Celý komplex tehdy fungoval jako jedinečné sanatorium.

Kittelovy léčebné úspěchy byly tak pronikavé, že si je prostí horalé nedokázali vysvětlit jinak než smlouvou s ďáblem. V lidových vyprávěních ho vybavili létajícím pláštěm, kouzelnou knihu (tzv. Smržovským grimoárem) a schopností létat vzduchem. Skutečnost byla prozaičtější: Kittel patřil k třetímu řádu sv. Františka a jeho typickým oděvem byl chudý hnědý plášť (v němčině zvaný Kittel), který nosil za každého počasí. Na rozdíl od klasického Fausta se peklu ubránil – celý život pomáhal potřebným, a dokonce se s ním v září 1779 osobně setkal i císař Josef II.

Kouzlo jeho osobnosti dalo v 19. století vzniknout známému českému přísloví: "Tomu ani Kittel nepomůže", kterým se popisovali lidé s nevyléčitelnými neduhy.

Odkaz dráhy tajemství inspiroval řadu umělců – od Emy Destinové (vlastním jménem Emílie Kittelové), přes Mikoláše Aleše až po spisovatele G. Leutelta. Zvláštní kapitolou jsou pak humorné pověsti, jako byla ta o zámečníku Eliasi Kittelovi, který v domě marně hledal kouzelný kabát a uctíval podivné recepty na zámečnickou mast.

Monumentální Burk a jeho pohnutý osud

Impozantní Kittelův dům, kterému místní neřeknou jinak než Burk (o úctyhodných rozměrech 28 × 13,2 metru a výšce 15 metrů), sloužil po Kittelově smrti k běžnému nájemnímu bydlení. Za socialismu a zejména po sametové revoluci však začal tragicky chátrat. Soukromý majitel se dostal do finančních potíží, roubená konstrukce byla napadena hnilobou a houbou a jižní obvodová stěna v patře zcela chyběla.

Záchrana přišla v roce 2003, kdy se obci Pěnčín podařilo dům vysoudit zpět. Následovala patnáct let trvající generální rekonstrukce podpořená Ministerstvem kultury, krajem i evropskou dotací (v celkové hodnotě 65 milionů korun). Zpustlé ruiny se proměnily v moderní Kittelovo muzeum s interaktivní expozicí, replikou grimoáru a bylinkovou zahrádkou.

Odkaz, který žije dál: Od Kittela ke Kitlu

Na odkaz slavného léčitele navázal Honza Vokurka, který po zkušenostech v nadnárodních korporacích založil vlastní firmu Kitl. Inspiraci našel právě u doktora Kittela a v mottu společnosti zúročil staré rčení do pozitivního a sebevědomého závazku: "Kitl pomůže".

Firma se aktivně zapojila do záchrany dědictví, iniciovala sbírku na opravu Burku a v jeho sousedství provozuje muzeum. Značka si zakládá na silném propojení s regionem, což každoročně potvrzuje i oblíbený Den otevřených sudů.

Zrod Vratislavické kyselky (1862)

Příběh druhého pilíře tohoto kraje začal na podzim roku 1862, kdy Karl Skollaude ve Vratislavicích na levém břehu Nisy hloubil studnu pro své bělidlo. V hloubce šesti loktů narazil v žulovém podloží na vodní žíly. Voda zpočátku divně voněla a místní ji odmítali pít, proto sloužila jen k provozu bělidla.

Teprve v srpnu 1865 si Skollaudova matka všimla, že voda je výrazně nakyslá, chutná jako kyselina z Libverdy a ve sklenici znatelně bublá. Když vzorek posoudil lékárník Ulrich a doktor Weiskopf, potvrdilo se, že jde o vzácný minerální pramen. Chemické rozbory profesora Johanna Jakscha brzy ukázaly, že jde o alkalickou železitou kyselku s oživujícími účinky. Na jaře 1866 nechal majitel studnu upravit a u bělidla vybudoval skromný lázeňský domek.

Velká výzva: Záchrana Vratislavické kyselky

V roce 2018 udělala firma Kitl další obrovský krok a zakoupila celý zchátralý a památkově chráněný areál Vratislavické kyselky. Po důkladném úklidu celého území se rozběhla postupná rekonstrukce – nejprve výrobní haly s vizí obnovit tradiční výrobu a v budoucnu vrátit zašlou slávu i nádhernému, byť zdevastovanému secesnímu zámečku. Odkaz starých léčitelských tradic, pramenů a poctivé regionální práce tak v podhůří Jizerských hor píše svou novou, nadějnou kapitolu.

Ztracené liberecké ostrůvky času: Větrná ulička a nejstarší chalupa ve Františkově

Každé město má své výjimečné kouty, kde se na chvíli zastavil čas. Mezi nejstarší hmotné připomínky lidové architektury v Liberci patří dvě unikátní lokality – proslulé Valdštejnské domky v centru a zapomenutá roubenka ve čtvrti Františkov.

Větrná ulička a Valdštejnské domky

Větrná ulička svou šířkou 3,25 metru a délkou 53,30 metru patří mezi nejkratší a nejužší v Liberci. Její historie sahá do 70. let 17. století, kdy k domům kolem Novoměstského náměstí přibývaly další stavby. Původní vzhled připomínají tři Valdštejnské domky – první byl postaven roku 1678, druhý 1680 a třetí o rok později. Sloužily k bydlení řemeslníků a soukeníků, přičemž nejstarší se roku 1801 změnil na krčmu U Města Petrohradu.

Zatímco ostatní dřevěné domy v okolí byly v 19. století nahrazeny zděnou zástavbou, tato trojice jako by nedopatřením zůstala stát. Po druhé světové válce jim hrozilo zbourání, avšak v roce 1953 se ředitel sousední stavební průmyslové školy Jan Tauš s profesory rozhodl zachránit alespoň jejich přední část. Pod patronací školy a svépomocí proběhla náročná rekonstrukce napadených dřevěných konstrukcí, díky níž domky slouží dodnes.

Tajemství roubenky ve Františkově

Ještě větší překvapení však skrývá nenápadný dřevěný dům čp. 19 u křižovatky ulic Uralské a Švermovy ve Františkově. Dendrochronologický průzkum ukázal, že trámy roubenky byly postaveny ze smrků pokácených přesně mezi lety 1656 až 1658, čímž tento dům překonává stáří Valdštejnských domků.

Františkov vznikl roku 1657 jako přípotoční ves na panství hraběte Gallasa. Lán č. 19 patřil v roce 1657 Hansi G. Siebeneichlerovi. I přes pozdější úpravy – například rozšíření obytné kapacity v 70. letech 18. století – si dům zachoval svůj původní ráz s vysokou střechou a roubenou strukturou. Osobní setkání s majitelem Jarosravem Svobodou, který o dům léta pečuje, ukazuje, že udržet takovou památku vyžaduje obětavý přístup. Uprostřed rušné městské zástavby tak stojí tichý svědek starých časů, připomínající kořeny Františkova i celého Podještědí.

Zaniklé světy: Když příroda vzala zpět

Velká Jizera (Groß-Iser): Malá Sibiř na hřebenech Jizerských hor

V široké luční kotlině na horním toku Jizery, v nadmořské výšce přes 800 metrů, ležela kdysi osada Velká Jizera. Kvůli extrémním klimatickým podmínkám a krutým zimám, kdy rtuť teploměru padala hluboko pod bod mrazu, se jí právem přezdívalo "Malá Sibiř" (historicky doložené mrazy zde dosahovaly až -37 °C).

Založení a proměny osady

• Počátky v 17. století: První písemná zmínka o osadě pochází z roku 1630. Podle tradice ji založili čeští pobělohorští exulanti, přičemž vůbec první stavení zde měl postavit Čech jménem Tomáš už v roce 1620. Území spravoval šlechtický rod Schaffgotschů, který zde podporoval odvodňování bažin a pastvu dobytka.

• Vrcholný rozkvět: Ve 30. letech 20. století tvořilo osadu 43 domů roztroušených podél řeky v délce zhruba pěti kilometrů. Nacházely se tu 3 hostince, 2 mlýny, 2 školy, lovecký zámeček, pekárna, celnice, četnická stanice, hasičská zbrojnička a dokonce i mládežnický srub.

• Život horalů (Iserleute): Místní obyvatelé se živili lesní prací, chovem dobytka, ale také pytláctvím a pašeráctvím. Oblast byla opředena řadou pověstí o lesních duších a pytlácích.

1. Ztracené domy a stavby Velké Jizery

Když návštěvník přicházel do osady seshora od Świeradówa-Zdróje (Bad Flinsberg), skládala se Velká Jizera z několika svérázných celků:

• Hájovna a lovecký zámeček: Prvním stavením byla fořtovna, kde se kromě správy lesa poskytovalo i občerstvení a ubytování. O kousek dál stál dřevěný lovecký zámeček hraběte Schaffgotsche a mladší mládežnický srub.

• Jizerská bouda (Iserbaude): Částečně zděné stavení s hospodou a malým obchodem. V roce 1935 k ní přistavěli velký taneční sál. Hostinec vedl osmapadesátiletý hostinský Paul Hirt (známý jako Friedel Paul).

• Stará škola: Stodolovité stavení s malou zvoničkou, kde se vyučovalo už kolem roku 1750. Učitelé zde žili v obrovské bídě a děti chodily do lavic jen tehdy, když nebyly potřeba na polních či domácích pracích. Škola sloužila zároveň jako modlitebna.

• Jizerský mlýn (Isermühle) a Neue Isermühle: U Jehněčího potoka klapal mlýn. Obilí se sem paradoxně muselo dovážet z údolí, protože se tu mlelo levněji a kvalitněji než dole pod horami. Po umletí putovala mouka zase zpět (často i do Čech). Původní starobylý mlýn, sloužící i jako krčma, vyhořel 13. října 1932. Na jeho protější straně byl postaven nový moderní hostinec Neue Isermühle, určený výhradně pro turisty. Zajímavostí je, že mlýn měl ve 20. letech pohánět turbínu vyrábějící elektrický proud pro část osady.

• Jizerský kruh (Iserring): Na návrší na levém břehu Jehněčího potoka stalo sedm domů v dokonalém kruhu, což dodnes vyniká na leteckých snímcích. Součástí tohoto kruhu byla i oblíbená Lyžařská chata (ubytovna mládeže), otevřená v lednu 1928.

• Nová škola, celnice a hasičárna: Ve 30. letech, s nárůstem turistiky a napětí v pohraničí, přibyly nové objekty. V roce 1938 byla dokončena nová škola se dvěma propojenými budovami a věžičkou se zvonkem (vyzvánělo se v poledne a v šest večer). Vznikla také hasičská zbrojnička s ruční stříkačkou, četnická stanice a dvě budovy celní stráže.

2. Historický cestopis: Výlet E. Strauba v roce 1845

Díky zápiskům libereckého profesora Franza Hüblera známe svědectví jistého E. Strauba, který se do oblasti vydal v roce 1845. Jeho výprava z Jizerky na Velkou Jizera byla drsnou zkouškou:

• Divočina bez cest: Turisté se museli brousit několik hodin podél řeky Jizery přes balvany, vyvrácené tlející kmeny a nepropustné smrčiny. Jejich nosiči se zbaběle drželi vzadu.

• Drsné ubytování: V hostinci na Velké Jizeře je přivítala špinavá, začouzená místnost, kde na stěnách viselo nářadí, zpoza dveří vybíhalo prase a kolem pobíhal býk. Přesto byli domácí neobyčejně úslužní – pomohli jim z promoklých bot a k večeři nabídli čerstvé pstruhy.

• Krušná noc: Nocleh v pokoji plném lůžek zanechal v turistech dojem, že "vlezli do tygří kůže". Ráno však dostali překvapivě dobrou kávu v hliněných hrncích s primitivními rýmy a s lžícemi z olova.

3. Zmařené plány na gigantickou přehradu (1920–1932)

Ve 20. letech minulého století čelila Velká Jizera hrozbě úplného zániku. Československé úřady oprášily plán na stavbu obří přehrady, jejíž 50 metrů vysoká hráz měla stát u soutoku Jizery a Jizerky.

• Voda z Jizerky měla být přiváděna štolou provrtanou pod hřebenem.

• Jezero by se rozlilo v délce 8 kilometrů, zatopilo by osadu Karlstal (Orle), část louky Kobel a dvanáct domů Velké Jizery (včetně Jizerského mlýna). Kapacita nádrže měla dosáhnout 56 milionů metrů krychlových (1,5krát více než všechny jizerskohorské přehrady dohromady).

• Projekt byl nakonec v listopadu 1932 definitivně zamítnut pražskými úřady. Důvody byly převážně ekonomické a politické: dvě třetiny vodní plochy by ležely v Německu a český stát musel draze vykupovat pozemky od hraběte Schaffgotsche. V tisku se navíc objevovaly varovné hlasy, že by taková nádrž představovala v případě válečného konfliktu snadný cíl k zatopení českého vnitrozemí.

4. Tragický konec v květnu 1945

Konec Velké Jizery nepřinesla voda z přehrady, nýbrž druhá světová válka a poválečné uspořádání.

• Příchod Rudé armády (10. května 1945): Do osady dorazili sovětští vojáci (podle tradice šlo o zbloudilou jednotku postupující podle zastaralých map). Vypálili schaffgotschský lovecký zámeček a mládežnický srub.

• Poprava starosty: Při honbě za kořistí a ženami došlo ke střelbě. Dne 11. května 1945 vojenští příslušníci vytáhli z chaty osmapadesátiletého hostinského Paula Hirta (Friedel Paul) a zastřelili ho na louce před novou školou.

• Odsun a demolice: Hned nato obsadila osadu polská armáda (10. sudetská divize). V červnu 1945 museli všichni obyvatelé narychlo opustit domovy, aniž si s sebou mohli cokoliv vzít. Dočasně žili na Hřebenových domech nebo v Bad Flinsbergu a pokoušeli se tajně vracet pro dobytek, jejich domy však byly postupně vydrancovány.

V průběhu 50. let byla většina staveb Velké Jizery srovnána se zemí a z prostoru se stala vojenská střelnice. Jedinou zachovanou budovou z celé rozlehlé osady tak zůstala nová škola z roku 1938, kterou v pozdějších letech opovržení a chátrání zachránili polští nadšenci – dnes slouží pod názvem Chatka Górzystów jako vyhledávaná turistická oáza.

Stíny a krásy zaniklých světů: Od hřebenů Jizerek po divočinu pod Ralskem

Zatímco na hřebenech Jizerských hor vzdorovala drsnému klimatu "Malá Sibiř" – osada Velká Jizera se svými svéráznými horaly, tlejícími lesy a tichými loukami –, o kousek dál na jihozápad se rozprostíral neméně podmanivý, avšak úplně jiný svět. Svět pod horou Ralsko.

Když v roce 1845 putoval po Jizerských horách cestovatel E. Straube, vnímal okolní přírodu jako divokou, hrozivou a nepropustnou divočinu. Podobný pocit musel člověka přepadávat i v hlubokých lesích pod Ralskem, kde se po staletí mísila stará historie rušných obchodních stezek s tichem hlubokých hvozdů.

Obchodní tepny a život pod ochranou starého hradu

Území pod horou Ralsko (696,1 m n. m.) se ve středověku vyvíjelo v závislosti na své zeměpisné poloze a mocensko-politickém zabezpečení. Vrch obcházela Záhvožďanská stezka, spojující Prahu s Žitavou.

• Od Bezdězu směřovala k starodávným Kuřivodům, pokračovala k Mimoni (kde byl brod přes Ploučnici) a dále ke Stráži pod Ralskem.
• Odtud vedla k Jablonnému přes Dubnici a údolím Bílého potoka k Žitavě, přičemž od dob Karla IV. vedla i na Petrovice kolem celního hradu Karlsfried.

Význam obchodního spojení na sever zřetelně stoupl za Karla IV. Procházeli tudy kupci z Vratislavi ubírající se přes Prahu do jižního Německa, Rakouska či Benátek. Převáděli koně, osly, krávy, ovce i vepře, a vezli kožešiny, uzené maso, vosk, tuk, kůže, solené rybky od Baltu nebo sůl z Halle, která sloužila i jako celní platidlo. Z Lužice přicházelo sukno a ze Žitavy vyhlášené pivo; z Čech se naopak vyváželo obilí, víno, zbroj, kované zámky či závoje. Živý ruch na cestách dává tušit, že území pod Ralskem sloužilo jako důležitá zásobovací základna pro putující kolony.

Nad touto tepnou bděl hrad Ralsko, postavený pravděpodobně koncem 14. století rodem Vartenberků. Pevnost kontrolovala území od Falkenburku až po Mimoň a poskytovala stezce ochranu, než se po husitských válkách a úpadku panství stala útočištěm pro loupeživé rytíře a lužické mincíře razící falešné peníze.

Srdce regionu: Kuřívody jako pomyslná jižní brána

Historikové předpokládají, že vsi jako Pertoltice, Postřelná, Grunov, Brniště či Lilant (Noviny pod Ralskem) patřily k nejstaršímu příslušenství vartenberského panství. Jména jako Novina či Noviny odkazovala na "novou zemi" – pozemky upravené na ornou půdu nebo louky v drsnějších podmínkách.

Pomyslnou jižní bránou do Horních vsí a centrem celého dění byla Kuřívody (Hühnerwasser). Kdysi výstavní a rušné městečko tvořilo spolu s Bělou panství již ve 12. století, přičemž oba statky náležely české koruně a později byly v zástavě mocného rodu Berků z Dubé, kteří zde vládli až do roku 1621 (kdy byl po Bílé hoře zkonfiskován majetek Bohuchvalovi Berkufi). Později panství získali Valdštejnové.

Sídelní celek založil na bezdězském panství již Přemysl Otakar II. jako královské město Freistadt (Svobodné Město) mezi lety 1264–1278. Původní název v průběhu staletí ustoupil českému pojmenování Kuřívody (původně Kuří Vody, vyjadřujícímu, že v místě byly jen velmi slabé vodní toky a pramínky, kde se napojili sotva kurovití ptáci; nedostatek vody přitom po staletí bránil i většímu rozvoji města). Od 17. století se souběžně užívalo i německé Hühnerwasser.

Městečko žilo čilým životem. Už roku 1600 se připomíná poštovní linka, roku 1868 tu byla zřízena budova c.k. poštovního úřadu (jedna z prvních na severu Čech) a v roce 1904 sem byla zavedena telefonní linka. Obyvatelé se živili zemědělstvím, dobytkářstvím či prací v lesích, velkým zaměstnavatelem byla nábytkářská firma Fischel & synové z Mimoně nebo zámečnická dílna Josefa Gattera (jehož syn Willibald zde založil výrobu "lidových" automobilů značky Gatter).

V Kuřívodech panoval bohatý spolkový život: působil zde Spolek dobrovolných hasičů, tělocvičný spolek Jahn, Zkrášlovací spolek (který náměstí osázel malebnými alejemi kaštanů), Spolek zemědělců, hudební a pěvecký soubor či Spolek veteránů, který pořádal vzpomínkové slavnosti na prusko-rakouskou bitvu z června 1866. K pamětihodnostem patřil kostel sv. Havla, farní budova (později infocentrum a poštovna), renesanční zámek (původně tvrz obehnaná vodním příkopem a padacím mostem, přestavěná Bohuchvalem Berkou kolem roku 1600, kde v roce 1778 přenocoval císař Josef II. a roku 1866 sloužila jako lazaret) a řada jedinečných roubených a hrázděných domů lidové architektury.

Proměny školství v kraji

Na území Ralska se nacházela celá řada špatně dostupných sísel. Zejména v zimním období se dětem nedařilo docházet do spádových škol, a tak vyučující chodili za žáky sami na předem určená místa – do církevních objektů nebo přímo k sedlákům.

Po vzniku Československa v roce 1918 nastala nová éra povinné školní docházky, přičemž německé školy musely zavést jako druhý jazyk češtinu. Ryze české školy fungovaly před rokem 1938 v Náhlově a v Jablonci. Po obsazení pohraničí nacistickým Německem však došlo k úplnému zrušení českého školství. Po druhé světové válce byly německé školy uzavřeny a obyvatelstvo odsunuto, načež se začalo s prozatímním zřizováním českých škol. S rozhodnutím o zřízení VVP Ralsko však zaniklo i veškeré školství v oblasti.

Zkáza v krajině: Vznik vojenského prostoru Ralsko

Na východě regionu probíhala historická jazyková hranice mezi česky a německy mluvícím obyvatelstvem. Po roce 1945 byla většina německých obyvatel odsunuta a prostor na krátký čas ožil běžným občanským životem pod vedením nových českých osadníků. Střediskem oblasti byly Kuřívody.

Skutečná katastrofa však přišla s budováním obřího vojenského újezdu Ralsko, jehož zákon nabyl účinnosti 1. července 1950. Území o rozloze téměř 250 km² pohltilo krajinu s nízkou ekonomickou vyspělostí, lesy a omezenou dopravní obslužností.

• Zcela vysídleny a srovnány se zemí byly obce: Svébořice, Černá Novina, Holičky, Náhlov, Okna s osadou Kracmanov, Olšina, Palohlavy, Židlov a Horní Krupá.
• Těžce zasaženy byly další obce: Cetenov, Hamr, Chrastná, Jablonec s osadami Prosička, Chlum a Pytlíkov, Křída, Hradčany, Hvězdov, Kuřívody s osadou Strážov, Kundratice, Mimoň, Noviny pod Ralskem, Osečná, Ploužnice, Proseč s osadami Kostřice a Nový Mlýn, Stráž pod Ralskem, Vranov, Zábrdí a z mnichovohradišťského okresu Horní Rokytá, Jezová a Mukařov.

Samotné Kuřívody jako největší sídlo v prostoru utrpěly obrovské rány. Před svým zničením měly přes 220 domů, avšak za 44 let působení československých a sovětských vojsk (po roce 1968 byl prostor obsazen Sovětskou armádou) městečko téměř zaniklo. Zůstalo pouhých 16 původních domů, zanikla většina jedinečné lidové architektury a okolní pole a louky se proměnily v divokou step (pseudostep) po tankových střelnicích. U Hradčan bylo vybudováno vojenské letiště a železniční vlečka narostla na 18 km kolejí pro cisternové vozy sovětské armády, z nichž se palivo přečerpávalo do nepříliš dobře izolovaných podzemních nádrží.

Návrat života a dnešní stopy

Po roce 1991 odešlo zhruba 20 000 příslušníků Sovětské armády a k 1. lednu 1992 byl vojenský prostor zrušen. Na jeho místě vznikla nová obec (později město) Ralsko, přičemž sídelní strukturou a nositelem statusu města se staly právě obnovené Kuřívody.

Mezi prvními obyvateli, kteří sem po zrušení újezdu zamířili, byli Volynští Češi prchající před katastrofálními následky havárie v černobylské jaderné elektrárně.

Proběhly náročné pyrotechnické i hydrologické sanace, vznikla obora Židlov a Liberecký kraj převzal Hradčanské letiště. Zrekonstruovala se část historických památek – kostel sv. Havla s pomníčky rakouským a pruským vojákům z roku 1866, renesanční zámek (kde probíhá pozvolná soukromá rekonstrukce) či budova muzea pyrotechnické asanace. Spolu s návratem civilního života se po desítkách let obnovil i školní život – dnes v oblasti funguje jediná základní škola, a to právě v Kuřívodech.

Když se dnes člověk prochází těmito lesy a rozlehlými planinami, dýchá na něj ticho, historie a mocná síla přírody.

Osada Vysoký (Hohenwald): Memento v nejzápadnější výspě Jizerských hor

Zatímco ralská krajina po roce 1991 pomalu vstávala z popela, jiné kouty severu vzaly za své nadobro. Na půli cesty z Albrechtic u Frýdlantu do Horního Vítkova, na západním úpatí Lysého vrchu (643 m n. m.) a jen pár stovek metrů od česko-polské hranice, ležela kdysi malebná osada Vysoký (německy Hohenwald). Bývala jedinou osadou na Liberecku, která nadobro zmizela z poválečné mapy.

Pověst o vzniku a zlé hraběnce

Stará pověst vypráví, že někdy kolem roku 1600 se Kateřina z Redernu, pověstně zlá a panovačná frýdlantská hraběnka, vydala na lov. Štvala na koni zvěř nekonečnými panskými lesy, až stanula na výšině porostlé hustou bučinou, kde v milířích pálili uhlí místní uhlíři. Na jedné z mýtin spočinula, popíjela výtečnou vodu z lesního pramene a shlížela na nádherné panorama Frýdlantska, Ještědského hřbetu i Horní Lužice. Okouzlena místem se rozhodla v této romantické pustině založit novou vesnici a uzavřela smlouvu se stavitelem z Nové Vsi na stavbu prvních třinácti chalup. S prací však nebyla spokojena a odmítla mu zaplatit – nešťastný stavitel se z toho pověsil na strom přímo na Lysém vrchu a stín sebevrahův prý osadu provázel až do konce jejích dnů.

Život, mlýn a rozhledna Wartburg

Vznik osady spadá do počátku 17. století a její správa byla spojená s frýdlantským panstvím. Ves těžce utrpěla v roce 1745, kdy se tudy z Čech vracela pruská vojska, avšak byla obnovena. Mezi dvěma světovými válkami zde v desítkách domů (roku 1934 až 1945 celkem 31 domů a kolem 136 až 150 obyvatel) fungovaly dvě hospody, obchod, škola (kam docházely i děti z Vítkova) a od roku 1642 do roku 1894 zastávali post starosty příslušníci rodu Zückerů.

Na horském hřebeni postavil roku 1830 rychtář Wenzel (Eduard) Zücker větrný mlýn. Ten pracoval do roku 1866, kdy jej pruskí vojáci rozbili a zanechali v ruinách. Až roku 1897 jeho příbuzný Adolf Zücker kamennou stavbu opravil a přestavěl na 13 až 20 metrů vysokou rozhlednu s výletním hostincem zvaným Wartburg. Díky rozmachu turistiky se stala oblíbeným cílem výletníků, odkud byl za letních dnů nádherný výhled do Saska i na Jizerky. Součástí vsi byla také kaple postavená roku 1878, jež se pyšnila zvonem odlitým v Praze Josefem Diepoldtem (který musel být stejně jako jeho nástupce rekvírován za obou světových válek).

Konec a nový život na hřebeni

Po skončení druhé světové války a odsunu německého obyvatelstva osada ztichla a osiřela. Domy byly vyrabovány, chátraly a v 50. letech 20. století z příkazu vlády ČSR zbořeny. Usnesením pléna ONV v Liberci ze dne 19. září 1985 byla osada Vysoký oficiálně prohlášena za zaniklou.

Úhledná políčka se změnila v pastviny, po vsi zbyla jen torza studní a pokroucené ovocné stromy. Lidé se sem však v novodobé historii vrátili jiným způsobem – na Lysém vrchu vyrostla řada větrných elektráren a retranslačních stožárů. Mezi těmito moderními sloupy se dnes pomalu rozpadají romantické trosky starého větrného mlýna a rozhledny, které jako němý svědek hlídají paměť zapomenutého kraje.

Smědava: Od samoty k hořkosladkému mementu hřebenů

Zatímco osady jako Velká Jizera nebo Vysoký zmizely z mapy zcela, Smědava (Wittig) zvolila jiný osud – nezmizela, ale její tvář se proměnila k nepoznání. Na křižovatce starých cest, kde se odedávna křížily stezky dřevařů, pašeráků a prvních odvážných turistů, stávala kdysi jen osamělá lesovna a proslulý lovecký zámeček. V dobách, kdy Jizerské hory ještě neprotínala moderní asfaltová silnice, platila Smědava za symbol skutečného konce světa.

Když v roce 1969 tehdejší vyhlášený výletní zámeček a hotel s vyhlášenou vyhlídkou vyhořel, ztratily Jizerky jedno ze svých nejromantičtějších srdcí. Dnešní moderní bouda sice slouží jako nezbytný a rušný záchytný bod pro cyklisty a běžkaře, avšak starou, syrovou a tichou samotu už v ní člověk nenajde. Je živoucím důkazem toho, že některé světy nemusí padnout k zemi – stačí, když je přehluší civilizace, a přesto v sobě dál nesou ducha starých časů.

Smědava: Křižovatka větrů, hlubokých hvozdů a ohnivého zániku

Tam, kde se pod hřebeny Jizerských hor slévají tři silné potoky – Bílá, Černá a Hnědá Smědava – vzniká řeka, která dává celému severnímu svahu divokou a nespoutanou tvář. V široké kotlině, kde se odedávna křížily stezky dřevařů, pašeráků a prvních odvážných poutníků, leží osamělá enkláva, jejíž jméno voní po rašelinících a starých časech. Voda pramenící v hřebenových vrchovištích nese zlatavě hnědou barvu, již stará čeština výstižně označovala jako smědá.

Od habartovské myslivny k útulku poutníků První stavení na soutoku vyrostlo již kolem roku 1814, v době, kdy kraj těžce zasažovaly napoleonské války. Drsná nadmořská výška neumožňovala pěstování plodin, a tak skromnou obživu skýtal pouze les a pastevectví. Již v roce 1832 zde stála stará myslivna zvaná Wittighaus neboli česky Nad Vítkou. Pamětníci, jako byl otec Antala Staška, vzpomínali na zastávku u poutní cesty, kdy v lesní hospodě ochutnali kořalku, zatímco venku vedla kolem jen úzká pěšina přes shnilé trámy uprostřed nedotčeného pralesa.

Poté, co byla v letech 1893 až 1895 vybudována nová silnice z Bílého Potoka, která nahradila strmou a nepohodlnou stezku, začalo na Smědavu proudit stále více výletníků. Na přelomu 19. a 20. století nabízela chata návštěvníkům deset pokojů s třiceti lůžky, z nichž se tři daly vytápět, a do domu byl dokonce zaveden vodovod. Vybavení staré boudy však účastníkům panských honů neposkytovalo dostatečný komfort, a proto hrabě Clam-Gallas rozhodl o stavbě honosnějšího útočiště.

Slavný lovecký zámeček a jeho tragický konec Hrabě Franz Clam-Gallas (1854–1930), významný rakouský statkář vlastnící panství Friedland i paláce v Praze a Vídni, nechal v letech 1910 až 1911 postavit na protější straně silnice speciální hrázděný lovecký zámeček ve výšce 841 metrů. Stavbu realizoval frýdlantský stavitel a nájemce parní pily Josef Hönig. S ohledem na obzvlášť nízké teploty v oblasti – například v nedaleké Velké Jizeře (Klein Iser) byla v zimě 1939/40 naměřena hrozivá teplota -42 °C – byla zvolena metoda rámové konstrukce, která zajišťovala lepší tepelnou izolaci než masivní zdivo.

Na vzácné fotografii z roku 1910 zde fortelní řemeslníci právě dokončovali stavbu jednopatrového hrázděného domu s mansardovou valbovou střechou krytou dřevěným šindelem. Její vzhled dotvářely propracované dekorativní prvky: obvodová konstrukce s profilovými sloupky, oka, ozdobné desky na okapové straně, rybinové rohové napojení, stylová okna a okenice. Zámeček disponoval gravitačním vodovodem, vlastní malou vodní turbínou na výrobu elektřiny z Bílé Smědé a garáží pro saně či kočár. Sloužil k občerstvení panstva během honů v rozlehlé pětapadesátikilometrové oboře.

Po druhé světové válce sloužil zámeček jako ubytovna pro lesní dělníky (vešlo se jich sem až čtyřicet) a později jako základna Horské služby. Osud se však k budově otočil zády v listopadu 1969. Tehdy kdosi zatopil v kamnech zaústěných do vadného komína a zakrátko ze zámečku zbylo jen spáleniště. Ačkoliv existovaly plány na obnovu, peníze se nenašly a po zmařeném pokusu Horské služby o vybudování stanoviště s garáží pro rolbu zbyly z kdysi hrdé stavby jen sklepní základy.

Noc, kdy oheň sežral starou chatu Ještě dramatičtější osud potkal starou hřebenovou chatu. V předvečer 16. června 1932 v ní hospodařil nájemce Wenzel Zenaty pod hlavičkou Klubu československých turistů. Kolem půl osmé večer spatřila služebná děvečka u komína oheň. Otevřenými dveřmi vnikl dovnitř čerstvý vzduch a suchý dřevěný krov se rozhořel s takovou dravostí, že přivolaní hasiči z Bílého Potoka byli zcela bezmocni. Žár osvětlil oblohu na kilometry daleko a z mohutného objektu zbyly jen ohořelé obvodové zdi. Oheň zničil historické srdce místa včetně vybavení horních pokojů, přičemž štěstím v neštěstí bylo, že v tu chvíli pobývalo na chatě jen dvanáct lidí a nikdo nepřišel o život.

Nová éra: Od meziválečné boudy po moderní polemiky Již v roce 1935 vyrostla na původních základech nová chata Smědava, která po desetiletí věrně sloužila dalším generacím turistů. Po roce 1945 byla znárodněna a přešla pod Československé státní lesy, načež se v roce 1998 dostala do soukromých rukou.

Dramatický zlom přišel v říjnu 2021, kdy majitel tradiční turistickou chatu strhl s úmyslem vystavit na jejím místě luxusní wellness zařízení. To vyvolalo vlnu ostrých protestů veřejnosti a milovníků Jizerek s hlubokým citovým vztahem k místu. Tlak veřejnosti nakonec přinutil investora projekt upravit tak, aby nová stavba svým vzhledem mnohem citlivěji navazovala na podobu předchozí chaty. Dnes je Smědava opět hlavním tepajícím uzlem pro cyklisty, běžkaře a poutníky, kteří zde pod vápencovými štíty a hlubokými bučinami nacházejí útočiště uprostřed divoké hory.

Chaty kolem Ještědu

Ještědský hřbet nebyl v průběhu staletí jen divokou hradbou oddělující Podještědí od Podkrkonoší, ale také živým prostorem, kde se protínaly cesty obchodníků, dřevařů, poutníků a později i nadšených turistů a lyžařů. Každá z hřebenových bud, horských chat a zapomenutých krčem měla svůj vlastní osud, specifickou vůni a nezaměnitelnou atmosféru, která utvářela ráz celé oblasti. Pojďme se vydat po hřebeni od severozápadu až k jihovýchodu a připomenout si místa, kde se kdysi topilo v kamnech, cinkaly sklenice, slavily se lyžařské úspěchy a kde dnes po zašlé slávě zbývají už jen tiché základy v mechu a staré rodinné příběhy.

Jäckelova bouda: Kde se pivo vozilo povozy a hřeben ještě žil výhledy 

Klenotem, který dnes připomínají už jen zarostlé zbytky obvodových zdí a studánka u trasy Hřebenovky, bývala vyhlášená Jäckelova bouda (Jäckelbaude). Její příběh začal v roce 1906, kdy tuto dřevěnou chatu otevřel bývalý voják Wenzel Jäckel u příležitosti velké Německo-české výstavy v Liberci. O dva roky později přibyla i turistická ubytovna.

V dobách největší slávy po první světové válce sem mířili hosté z dalekého Německa i Rakouska. Místo mělo neopakovatelný ráz: pivo se sem náročně naváželo koňskými povozy, zásoby jídla se nosily na zádech a voňavé pečivo se peklo přímo v boudě. Celoročně otevřená bouda lákala na venkovní terasu s dalekohledem, odkud byl tehdy – v dobách, kdy tato část ještědského hřbetu ještě nebyla zalesněná – úchvatný a otevřený výhled do celého Českého středohoří a České kotliny. Když padla zima, zažívala Jäckelova bouda divoké časy: hosté se bavili na vyhlášených tanečních zábavách a odvážní rekreanti sjížděli na saních rovnou dolů do Křižan.

Po druhé světové válce a nuceném odsunu rodiny Jäcklových chatu ještě nějaký čas provozoval pan Bašík, ale postupně se uzavírala její zlatá éra. Vlivem dějinných událostí ji převzal podnik OPTIKA Praha a bouda začala pozvolna chátrat. Nakonec ji v 60. letech nechal poslední majitel, Lesní správa, zcela zbourat. Kdo tudy prochází dnes, najde v hlubokém lese jen ticho, nepropustné stromy bez kdysi slavných výhledů a smutné kamenné základy.

Zdislavský Špičák: Dvě chaty, které pohltil les

Zdislavský Špičák (688 m n.m.) leží na horském hřbetu a tím i na rozvodí mezi Severním a Baltským mořem, kterým po celé jeho délce od Plání pod Ještědem až do Lužických hor prochází červeně značená hřebenová turistická cesta. Na zalesněné hoře stály asi od 30. let minulého století nedaleko sebe dvě nevelké dřevěné chatky. Na starých pohlednicích bývala většinou zobrazována větší z nich. Jmenovala se německy Rasenbankbaude – podle nedalekého horského sedla a křižovatky turistických cest nazvaného symbolicky podle "drnové lavičky" – nebo také Kunzebaude podle svých majitelů.

Menší chatka, zachycená například na pohlednici odeslané v roce 1941, nesla rovněž dvojí jméno: Spitzbergbaude podle hory, pod jejímž vrcholem stála, anebo Försterbaude podle tehdejšího majitele. Po druhé světové válce se obě dřevěná stavení postupně rozpadla a dnes se jejich zarostlé základy v hlubokém lese dají hledat jen s největší obtíží.

Tetřeví sedlo (Výpřež)

Velice známé sedlo, v němž silnice z Liberce do Křižan – vybudovaná v letech 1863 až 1867 – překonává v nadmořské výšce 770 metrů hlavní ještědský hřeben. Sedlo leží na rozvodí Baltského a Severního moře a je i křižovatkou pěti turisticky značených cest. Odbočuje z něj cesta k chatě Ještědce a odtud na vrchol Ještědu k horskému hotelu.

Tetřeví sedlo je známé i pod jménem Výpřež, protože se zde vypřahala pomocná koňská spřežení při dopravě z Liberce do Podještědí a zpět. Před sto lety si mohli turisté najmout i kočár z Liberce; jednospřežný za 5 korun, dvojspřežný o korunu dražší. Na starých vzácných pohlednicích se na Výpřeži setkaly dvě epochy – vůz tažený koněm a benzinová pumpa s motocyklem. Občerstvit se bylo možno v chatce zvané tehdy Wippelbaude.

Místo na silnici překonávající Ještědský hřbet se od roku 1930 hodně změnilo. Ubylo stromů a také bychom zde už nenalezli stojan čerpací stanice. Těžko říct, zda tu jezdilo tolik aut, nebo zda čerpa usoudil, že i plechoví koně potřebují po náročném stoupání nakrmit, tak jako ti živí, kteří se právě spokojeně přiživovali na fůře sena.

Když se pozorně podíváme na historický výdejní stojan, spatříme na něm nápis "BZ Benzin". Zkratka znamená "Bratři Zikmundové", což byla firma, která jako první u nás vybudovala síť veřejných čerpacích stanic, a stáčení paliv tak přesunula z garáží a dílen na silnice. Prvn jich měla přes tři stovky. Jejím přímým nástupcem je dnešní Benzina.

Chata Ještědka: Od stavbařské ubytovny k novému srdci sedla

Chata Ještědka, vybudovaná v sedle mezi Černým vrchem a Ještědem, začala oficiálně sloužit veřejnosti 31. srpna 1976. Její příběh se však začal psát o celou dekádu dříve.

Vznikla v roce 1966 jako provizorní ubytovna pro stavbaře, kteří v té době pracovali na náročné stavbě nového ještědského hotelu a vysílače. Než byla Ještědka kompletně přebudována na moderní horský penzion s restaurací, sloužila krátce také horolezcům z tělovýchovné jednoty TJ Ještěd jako jejich základna. Dnes představuje nezbytný a oblíbený záchytný bod pro všechny, kdo stoupají k vrcholu hory nebo křižují hřeben.

Pláně pod Ještědem: Z horské samoty do centra lyžařské pohádky

V srdci jižních svahů Ještědského hřbetu, v nadmořské výšce kolem 780 až 788 metrů, leží osada, jejíž příběh začal v roce 1805, kdy si zde Mikuláš Waner ze Světlé pod Ještědem postavil první chalupu. Tehdy to byla jen osamělá bouda uprostřed lesa a zakladatel jistě netušil, že dává základ budoucímu centru českého lyžařského a turistického života.

Od pasekářů a "Zákopčáků" k Máselné cestě

První osadníci si museli poradit s hustými lesy, které "vyplenili", aby získali půdu na políčka a pastviny – a právě z těchto lesních plání pravděpodobně vzešlo i jméno osady. Život zdejších obyvatel, kterým se přezdívalo "Zákopčáci", nebyl žádná procházka růžovým sadem. Když zrovna nepracovali na políčkách nebo nepásli dobytek, šlapali přes hřeben do Liberce po slavné Máselné cestě, aby prodali máslo, mléko či vejce. A protože každý správný "krusňák" potřeboval na cestě odpočinek, Pláně se staly vítanou a živou zastávkou.

Hostince a slavná éra "U českého Franty"

S rozvojem turistiky rostla potřeba pohostinského zázemí. První hostinec zde vznikl roku 1846 v usedlosti U Bulířů, ale skutečnou legendou se stal podnik, který v roce 1863 otevřel hajný František Sluka. Jeho hospoda, pojmenovaná Němci Zum Bohmischen Franz, rychle převzala hlavní roli. Sluka byl podnikatel s čichem na příležitosti a jeho žena proslula svou krásou. Hostinec si na přelomu 19. a 20. století oblíbili i pražští lyžaři z Českého spolku pro zimní sporty, kteří jej na čas dokonce odkoupili. Dramatický osud podniku se uzavřel v roce 1938, kdy definitivně podlehl ohni – dnes po něm v křoví napravo od cesty na Dolní Pláně zbývá už jen starý sklep.

Lyžařská revoluce a česká menšina

Na počátku 20. století se Pláně proměnily v epicentrum zimních sportů. Praha zde postavila chatu pojmenovanou po libereckém vlastenci MUDr. Václavu Šamánkovi. Zatímco vrchol Ještědu byl spíše německou doménou, Pláně se staly hrdým centrem české turistické menšiny. K rozvoji přispívaly spolky jako Česká beseda a mezi legendy patřil i učitel a spisovatel Josef Aleš-Lyžec, který sem vodil davy nadšenců. Tradiční byly i čestné odznaky – například v roce 1926 získal František Pokorný odznak za neuvěřitelných 123 výstupů na chatu za jediný rok.

Chata KČT: Srdce turistiky a věrná rodová stopa

V roce 1925 postavil další hostinec Václav Pavlů (zvaný Venýnek), který o kousek později získal liberecký odbor Klubu československých turistů (KČST). Chata pod vedením Josefa Černocha vřele žila – pořádaly se tu srazy, národní poutě a fungoval dokonce věrnostní program, kdy hosté za 100 výstupů získali odznak a slevu na útratu. Po válečném období, kdy chatu zabral Německý horský spolek (DGV) a sloužila Hitlerjugend, se Češi vrátili. V roce 1951 nadšenci v batozích vynášeli cihly na velkou rekonstrukci a o kousek dál v roce 1954 vznikla i první Horská služba pro Jizerské hory. Dnes je Chata Pláně stále v rukou KČT a o její provoz se starají potomci rodiny Pavlů (Jiří a Ladislav), čímž se kruh symbolicky uzavřel.

Hostinec u Šámalů: Místo, kde se zastavil čas

V hostinci U Šámalů vysoko nad Prosečí se od první světové války jakoby nic nezměnilo, díky čemuž patří k nejpříjemnějším a nejautentičtějším občerstvovnám v celém Ještědí. Hostinský Sváťa Koudela se svojí ženou se zde houževnatě drží ve stínu pokroucených javorů, na samém rozhraní voňavých luk a hlubokých lesů.

Samotná budova, jak ji znají dnešní turisté, si zachovala podobu z roku 1911, ovšem již mnohem dříve zde stávala skromná dřevěná chalupa. Roku 1864 ji koupil Antonín Šámal z Hluboké se svojí ženou Klárou a ještě v témže roce jim byla povolena hostinská činnost. Právě po tomto muži byla hospoda pojmenovaná a své jméno si – navzdory všem bouřlivým změnám vlastníků v průběhu desetiletí – hrdě udržela až do dnešních dnů.

V roce 1911 přestavěl tehdejší hostinský Josef Lank do té doby dřevěné zádveří na zděné a rozšířil ho. Z téže doby pochází také nová sálová podlaha složená z parket ořechového dřeva. Protože byl původní strop sálu příliš nízký, přizval hostinský na pomoc obratného tesaře a odborníka na roubeniny, známého jako "starý Podborovák". Uvnitř sálu tehdy vyrostla dřevěná "galerka" pro hudbu a před hospodou bylo vysázeno malebné jasanové stromořadí. Později hostinec úspěšně provozoval šenkýř Josef Kotek. Za první republiky sem s oblibou zabloudil i hudební skladatel Karel Vacek, který udržoval čilé písemné styky s místními muzikanty.

Šenkovna dodnes dýchá starodávnými časy a poslední větší rekonstrukcí prošla v roce 1928, od kdy si drží svoji hrubou, poctivou a neskutečně útulnou tvář. Už z dálky jde cítit specifická směsice vůní: koně, poctivé svijanské pivo, kozí bobky, v létě pak rozkvetlé louky a smolnaté lesy. Horský šenkýř v čepici po předcích se s úsměvem vyklání z dřevěného výčepu a na stěnách tiché, leč hrdé vlastenectví doplňuje mapa Československé republiky, obraz T. G. Masaryka a dobové fotografie rakouských horských myslívců.

Krásně je U Šámalů zejména v létě – ležet tu lze s oroseným pivem na voňavé mezi za hospodou, slunce žhne a louku zdobí pupavy jako zelenobílé hvězdy ještědského srpna. U nohou se odtud rozprostírá celý kraj: Jizerské hory, Český ráj, Ralsko, Říp, Bezděz i daleké Krkonoše. Dokonce i ostrá trojúhelníková špička Sněžky je za jasného dne vidět skrze malé okénko na toaletách hostince.

Temnější kapitolu začaly psát válečné a poválečné roky. Od roku 1943 až do konce druhé světové války byl hostinec z nařízení tehdejších úřadů uzavřen. Poválečná doba tradici nepala a přišla kritická padesátá léta, kdy byl hostinec v roce 1958 zásahem moci úřední povinně zrušen. Dveře zůstaly uzavřené dlouhých čtyřicet let.

Až v lednu roku 1998, v mrazivém zimním čase, byla hostinská živnost zčásti obnovena. O tento malý zázrak se postaral Svatopluk Koudela – rodák z Proseče, pocházející z rodu s kořeny sahajícími až do 16. století, za vydatné pomoci své tolerantní ženy a řady věrných přátel. Nikdo, kdo chce skutečně poznat duši Ještědí a jeho živé tradice, nesmí při svých toulkách návštěvu hostince U Šámalů vynechat.

Jazyková hranice u Bergschustera: Kde se mísily světy a cinkaly sklenice

Pod Hlubockým hřebenem, jen pár set metrů za současnou hranicí města Liberce, dodnes stojí stará a i z velké dálky viditelná výletní restaurace U Šámalů. Cesta k ní vede z libereckého Hanychova vzhůru po lesní cestě, kolem vápencového lomu s Hanychovskou jeskyní, dál okolo čerstvé studánky a hromad kamení a střepů, které zbyly po zaniklé krčmě Bergschuster (U Horského ševce). Právě tam, mezi buky pokroucenými krutými větry a u posledních kamenů, které zbyly z ruin hostince, se v průseku mezi smrčím otevírá krásný pohled na Liberec. Místo, kde se nacházíme, bývalo starodávnou jazykovou hranicí. Linkou, která se kdysi táhla po ještědském hřebeni a odděluvala Liberecko od Podještědí, zemi tvrdé horské němčiny od kraje květnaté češtiny horalů z časů Karolíny Světlé.

Svět, který odvál ještědský vítr Jazykovou hranici dnes už v trávě a smrčí stěží najdeš. Liberecké Němce, co chodívali popíjet k Berkšustru, odvál ještědský vítr i s jejich vzpomínkami na nedělní tancovačky a divoké rvačky, a rozsáhlé louky okolo zarostly bujnými smrčinami. Neformální jazyková hranice, německy označovaná jako Sprachgrenze, dělila až do vysídlení českých Němců z Československa roku 1946 německy a česky hovořící obyvatelstvo uvnitř jednoho státu. V terénu nebyl důvod ji vyznačovat, přestože staré německé mapy ji jednoznačně zobrazovaly, často s podtextem nároků na autonomii německé menšiny.

Ačkoliv obě etnika žila v Čechách společně již od středověku, ostře vnímanou se tato neviditelná čára stala až od poloviny 19. století. Starý jazykový svět byl však podstatně barevnější, než jak jej popisovaly nacionální spory. Cestovní zpráva německého úředníka z roku 1796 popisuje přechod hranice u Hodkovic s úsměvem nad tím, jak se v kraji mění lidé, domy i šatat, a s nadsázkou dodává, že by příroda měla přenést něco z bujných vnad českých krásek na jejich severnější sousedky. Rozdíly panovaly i v detailech – dokonce se říkalo, že i krávy na české straně měly hnědé fleky, zatímco ty německé černé. V oblibě hostinců panovala přísná dělba: liberečtí Němci mířili na vrchol Ještědu, zatímco Češi z města i podještědští horalé raději chodili na Pláně, do Trnčí, na Rašovce či k Šámalům.

Bergschuster: Horský švec a jeho slavná krčma Jedním z nejvýraznějších míst jazykového předělu byla louka na Hlubockém hřebeni, kde takřka vedle sebe stávaly dva hostince: německý Bergschuster (později přejmenovaný na Jeschkenkammbaude neboli Boudu na ještědském hřebeni) a česká hospoda U Šámalů.

Hospodu Bergschuster postavil v letech 1865–1866 na pozemku svého otce Franz Můller. Vyučil se v Hodkovicích ševcem, a protože spojil ševcovskou dílnu s malým výčepem, získal přezdívku Bereschuster (Horský švec). Díky poloze na křižovatce cest se podnik stal velice oblíbeným. O nedělních odpoledních se tu při flašinetu tancovalo v maličkém sále, kde si hosté museli vypomáhat střídáním na povel "Sólo na parketu". V kruté zimě sem sice cesta nevedla a pivo se sem dalo dovážet jen těžko, ale hosté se alespoň na rozhřátí potýkali s třešňovým šnapsem.

Když starý švec roku 1918 zemřel, hospodu převzala jeho nejmladší dcera Theresia, která se roku 1922 provdala za Čecha Josefa Honzejka. Po její předčasné smrti prodal Honzejk v roce 1930 boudu manželům Siebeneicherovým. Ti ji s podporou Spolku Němců (Bund der Deutschen) rozšířili o verandu a vybudovali z ní nacionální baštu na samém okraji českého osídlení. Za války provozovala podnik už jen vdova Anna Siebeneicherová, kterou horalové přezdívali počeštěle Cimejchouka. S českými sousedy ze Šámalovny přitom vycházela skvěle a neudala je ani kvůli tajným zabíjačkám. V roce 1941 bouda zčásti vyhořela a po válce už její sláva ožila jen na zašlých fotografiích. Dnes její místo v zarostlém lese připomíná už jen torzo hrubých žulových božích muk s malým křížkem.

Divoké bitky na hřebeni Díky své poloze na pomezí byla oblast u Bergschustera vyhlášená častými a drsnými bitkami mezi Čechy a Němci. Do hospody vyráželi sebevědomí němečtí mladíci i drsní čeští hoši z podještědských rodin. Mezi takové hrdiny patřili i obávaní bratři Rozkovcovi zvaní Míňáci – opravdový postrach Prosečských hor, proslulí nadlidskou silou i svéráznými eskapádami. Zápasy a rvačky u ševce byly tak divoké, že o nich psávaly i tehdejší noviny, přičemž při jedné z nich měl přijít o oko i známý lesník z Plání František Sluka, přezdívaný "Českej Franta".

Hřeben plný zapomenutých adres

Zatímco Pláně, Jäckelova bouda i Výpřež žily lidským veselím, turistikou a cinkotem sklenic, nesmíme na závěr hřebenné cesty zapomenout na dříve zmíněnou Rohanovu chatu na vrcholu Ještědu, která po téměř sto letech své služby vyhořela v roce 1964. 

Když se dnes člověk vydá po starých stezkách podél ještědského hřebene, kráčí vlastně po hřbitově zapomenutých staveb. Místa jako staré výletní hostince, lesovny a útulky, které kdysi hrdě vzdorovaly drsným větrům, vzaly za své během proměn 20. století. Některé shořely při nešťastných požárech, jiné byly z ideologických důvodů nebo kvůli zanedbané údržbě srovnány se zemí.

Když dnes v borůvčí a pod vrstvou tlejícího jehličí narazíš na zarostlé kamenné podezdívky, staré schody nebo rezavé pozůstatky okenních rámů, dýchne na tebe silná melancholie. Jsou to němé svědky doby, kdy měl každý kout hřebene svého hospodáře, kdy v oknech noc co noc svítila světla pro promrzlé pocestné a kdy hory žily lidským příběhem.

Některé chaty sice padly, jiné prošly bouřlivými proměnami, ale jejich duch v krajině zůstává. Jsou pevnou součástí podještědské duše – připomínají nám, že hory netvoří jen skály, lesy a sníh, ale především lidé, kteří je s pokorou a láskou obývali.

Větřáky nad krajem: Historie zapomenutých větrných mlýnů v okolí Liberce

Zatímco vodní mlýny patřily k tradičním a po staletí nezbytným stavbám našeho kraje (jen kolem roku 1900 jich v libereckém okrese fungovalo dvaadvacet), větrné mlýny představovaly v našich končinách spíše technickou raritu. Jejich největší rozkvět spadá do 19. století, kdy se v severních Čechách objevily jako vítaná a na vodě zcela nezávislá alternativa.

Síla větru v dobách nouze

Povětrné mlynářství v našem regionu úzce souviselo s neklidnými časy. První větrné mlýny se v okolí Liberce začaly objevovat v první polovině 19. století v období hladových let a drahoty, kdy lidé museli nouzově mlít obilí na domácích mlýncích. Největším dobrodiním se větřáky ukázaly v dobách velkého sucha. Slavným příkladem je rok 1842, kdy po dobu čtrnácti týdnů vůbec nepršelo – potoky vyschly, vodní mlýny se zastavily a jedinou nadějí na mouku, kroupy či krupici zůstaly právě mlýny poháněné větrem.

Naši prapraotcové byli s krajinou natolik srostlí, že přesně věděli, odkud vane stálý vítr. K stavbám si zvali vyučené party sekerníků, kterým se říkalo "milbaurové". Podle konstrukce se u nás stavěly dva typy:

• Německý (dřevěný) typ: Celá budova se i s křídly otáčela kolem masivního středního sloupu (tzv. otce) zasazeného do pevného kříže z trámů (matky).

• Holandský (zděný) typ: Pevná, nejčastěji okrouhlá kamenná věž, na které se otáčela pouze dřevěná střecha s hřídelí a křídly. Kvalitní mlýnské kameny se pro ně vozily například z nedalekého Oybina a Johnsdorfu v Sasku, výjimkou však nebyly ani dovozy slavných "francouzských" kamenů až z departementu Seine-et-Marne.

Příběhy libereckých větřáků

V bezprostředním okolí Liberce a v tehdejším okrese stávalo přes deset větrných mlýnů, z toho tři přímo na katastru dnešního města. Jejich životnost však byla ve většině případů poměrně krátká.

1. Ruprechtický větrný mlýn (1894): Nejstarší doložený větrný mlýn v dnešním Liberci nechal postavit hostinský Franz Tallowitz. Byl holandského typu, postavený z místní žuly z ruprechtického lomu. Provoz se však příliš nevyplácel, po třech letech utichl, sloužil k bydlení a kolem roku 1910 z něj zbyla jen ruina. Zdivo bylo nakonec využito při stavbě silnice do Kateřinek.

2. Františkovský větrný mlýn (1854): Na svém pozemku jej nechal postavit sedlák Josef Löffler, který chtěl nahradit lidskou sílu domácího žentouru silou větru. Asi deset metrů vysoký mlýn německého typu fungoval necelých deset let. Roku 1863 byl zbaven křídel a upraven na obydlí, které rodina obývala až do roku 1908. O tři roky později byly poslední zbytky sneseny.

3. Machnínský (ostašovský) větrný mlýn (1830): Holandský mlýn v dolní části Ostašova byl známý krásným výhledem ze svých oken a sloužil i jako pozorovatelna. Kolem 50. let 19. století byl odstaven. Dnes po něm v terénu (poblíž místa někdejšího zajateckého tábora z 1. světové války) zbývá už jen nepatrná nerovnost zarostlá křovím.

Z dalších staveb v širším okolí stojí za zmínku Vítkovský mlýn z roku 1828, který byl největší v kraji (15 metrů výšky, 11metrová křídla). Kromě mletí poháněl i mlátičku, pilu či stroj na výrobu másla, než jej roku 1913 majitel nechal vyhodit do povětří. Zcela unikátní osud pak potkal mlýn u Uhelné, který po desetiletích chátrání zachránil v 70. letech 20. století nový majitel – díky rekonstrukci dnes tato historická stavba slouží jako vyhlášený penzion.

Od větřáků k moderním větrníkům

Začátkem 20. století už v libereckém kraji nepracoval jediný historický větrný mlýn. Většina z nich podlehla zubu času, vichřicím nebo byla rozebrána na stavební materiál.

Když se dnes podíváme na hřebeny našich hor a kopců, symbolicky se do krajiny vracíme. Staré dřevěné a kamenné větřáky našich předků sice ustoupily moderní době, ale síla větru nás fascinuje dál – jen místo mletí obilí dnes moderní větrné elektrárny vyrábějí čistou energii pro celý region. Historie se tak uzavírá v novém, moderním kabátě.

Buschmühle: Osudy nejvýše položeného mlýna na Černé Nise a Mlynářův kříž

Zatímco roubenky a staré cesty nesly stopy lidského bydlení a pohybu, mletí obilí představovalo pro přežití v drsném podhorském prostředí naprostý základ. Vedle větrných mlýnů, které se v našem regionu objevovaly jako nouzová zařízení v průběh 19. století, tvořily páteř mlynářství především tradiční vodní mlýny využívající dravou sílu horských toků.

Jedním z nejzajímavějších a nejstarších míst tohoto druhu byl panský mlýn v údolí Černé Nisy, známý pod německým jménem Buschmühle. Šlo o vůbec nejvýše položený mlýn na celé Černé Nise, jehož kořeny sahaly až do 17. století – první písemná zmínka o něm pochází z roku 1676. Už tehdy musel čelit síle živelné vody, když jej velká povodeň vážně poškodila a opravy přívodního žlabu i mlýnského kola trvaly až do podzimu. Původně mlynářský provoz čekala na konci 19. století velká proměna, kdy byl objekt přestavěn na přádelnu vlny a bavlny. Dlouhou historii definitivně ukončilo období po roce 1989, kdy byly zbývající budovy srovnány se zemí a na historické parcele vyrostl nový rodinný dům.

Paměť Rudolfova a starých časů však na tomto místě dál drží slavný Mlynářův kříž, stojící v nadmořské výšce necelých šest set metrů nedaleko ruprechtického lomu. Ten nechali vyrobit místní obyvatelé na památku Antonína Jägera, mlynáře z Buschmühle, který zemřel v roce 1864. Jäger nebyl jen obyčejným mlynářem, ale významnou osobností obce – již v roce 1828 pořídil na vlastní náklady zvonek pro budoucí rudolfovskou školu, zasvěcený svatému Antonínu Paduánskému. Mlynářův kříž tak v tichu lesa a staré poutní cesty do hor zůstává dojemným svědkem lidské lopoty, úcty a hluboké srdečnosti našich předků.

Železniční fenomén: Čtyři klenoty našich viaduktů

Zatímco staré formanské cesty a úzké horské pěšiny sloužily po staletí poutníkům, obchodníkům a formmanům, druhá polovinu 19. a začátek 20. století přinesly do naší krajiny zcela novou dimenzi pohybu. Železnice proťala hluboká údolí, překonala prudká stoupání a spojila Liberecko se zbytkem světa. Nejvýraznějšími památkami na tuto epochu se staly velkolepé viadukty, které dodnes berou dech svou architekturou.

Novinský viadukt

Mezi drsnou krásou Jizerských hor a stoupajícím Ještědským hřbetem se tyčí jedno z nejpůsobivějších inženýrských děl přelomu devatenáctého a dvacátého století. Železniční viadukt v Novině, budovaný v letech 1898 až 1900, tvoří spolu s nedalekým tunelem fascinující, téměř dvoukilometrovou dominantu na úseku mezi Křižany a Novinou.

Když se k němu člověk přiblíží, hned ho ohromí jeho majestátnost – čtrnáct velkolepých, půlkruhově zaklenutých oblouků se nese do výšky téměř třiceti metrů a vytváří ladný oblouk o poloměru 235 metrů otevírající se do severozápadního údolí. Každý detail má svůj účel, což dokazují důmyslné odtokové otvory uprostřed pilířů i kovová zábradlí s lávkami pro pěší, které kdysi sloužily k úkrytu před blížící se lokomotivou. Celá stavba navíc mluví řečí samotné místní přírody: jako základní kámen posloužil pevný diorit, vytěžený při namáhavé ražbě Ještědského tunelu, zatímco elegantní obklady a parapety byly vystavěny z poctivé liberecké žuly.

Sychrovský viadukt

Jen o kousek dál, v malebném podhůří nedaleko sychrovského zámeckého areálu, se otevírá další dechberoucí pohled. Sychrovský viadukt, který v letech 1857 až 1859 vybudovali proslulí stavitelé bratři Kleinové a Vojtěch Lanna starší, se po svém dokončení stal hrdým symbolem Pardubicko-liberecké neboli Jihoseveroněmecké spojovací dráhy. Tato obdivuhodná dvoupatrová stavba orientovaná od jihovýchodu k severozápadu budí svou majestátností úctu i po více než sto padesáti letech.

Most elegantně překlenuje široké údolí říčky Mohelky a nachází se přímo ve 132. kilometru na trati, kde je na něm umístěna dokonce i poslední výhybka železniční stanice Sychrov. Jeho pevné spodní patro tvoří šestice níže položených stlačených oblouků, které nesou dalších osm ladných, polokruhově zaklenutých oblouků o rozpětí 9,5 metru. S úctyhodnou maximální výškou 32 metrů, šířkou 11 metrů a délkou samotné řady oblouků 120 metrů, zasazených do oblouku o poloměru 386 metrů, představuje Sychrovský viadukt skutečné mistrovské dílo tehdejšího stavitelství. Ačkoliv druhá polovina padesátých let minulého století přinesla rekonstrukci, při které bohužel zmizely typické kruhové otvory mezi oblouky i malebné cimbuří, most si svou vznešenost zachoval.

Železnice však neměla jen hospodářský význam pro export zboží a spojení pevností Hradec Králové, Josefov a Olomouc – o pouhých sedm let později, během prusko-rakouské války, sehrála klíčovou strategickou roli při rychlých přesunech vojenských útvarů. Za sychrovskou stanicí navíc na vlaky čeká další monument – 635 metrů dlouhý tunel, jehož ražba v komplikovaných geologických podmínkách trvala celé dva roky. Práci na něm tehdy obstarávali takzvaní "barabové". Tito námezdní dělníci ze severoitalských oblastí habsburské monarchie přinesli do Jizerských hor neocenitelné zkušenosti z budování náročných alpských tunelů. Proslulí svou výdrží, odvahou i skvělými schopnostmi se stali mistry svého oboru, bez nichž by se železniční mapa Evropy tvořila jen těžko.

Viadukt ve Smržovce

Nyní se se vydáme do míst, kde se snoubí divoká krása Jizerských hor s mistrovským uměním lidských rukou. Hned za hlavním smržovským nádražím se otevírá hluboké údolí, které s neuvěřitelnou elegancí překlenuje slavný železniční viadukt ve Smržovce. Tento klenot mezi českými mosty, postavený v letech 1893 až 1894, se stal symbolem vyváženosti umělé stavby s okolní krajinou.

Celý most je vystavěný z poctivé, kvalitní žuly, která splňovala ty nejvyšší nároky na pevnost i vzhled. Devět půlkruhových kamenných klenbových otvorů nese mostovku s kolejovým ložem o šířce 4,9 metru, zasazenou do oblouku o poloměru 180 metrů. S úctyhodnou délkou 123,5 metru (vlastní přemostění měří 116,5 metru), maximální výškou 26,5 metru a volnou výškou nad terénem 23,25 metru představuje monumentální dílo. Výstavby tohoto obřího mostu se na konci devatenáctého století ujali zkušení italští mostaři a tuneláři. O tom, jak poctivě a řádně svou práci odvedli, svědčí i fakt, že kvalitu jejich řemesla prověřil sám čas – první oprava viaduktu proběhla po více než sto deseti letech, roku 2008, kdy se restaurovaly jeho spáry. Unikátní stavba dodnes pevně spojuje obě strany města a uzavírá tak triumfální trojici architektonických divů našich regionálních tratí.

Rychnovský viadukt a proměny staniční historie

Mezi nejimpozantnější technická díla Jizerských hor patří rychnovský viadukt na historické trati spojující Turnov s Libercem. Jeho výstavba v letech 1856–1859 probíhala v nesmírně složitých geologických podmínkách. V bažinaté krajině, kde se souvislá vrstva pevného podloží nachází až v hloubce 140 metrů, musel být celý most založen na masivních dřevěných pilonech. Výsledná stavba z pískovcových kvádrů o celkové délce 118 metrů sestává z deseti pilířů a devíti elegantních oblouků, přičemž v nejvyšším bodě dosahuje výšky 19,3 metru.

Pohnutý osud však neprovázel jen samotný most, ale také místní železniční stanici, jejíž poloha se v průběhu let hned třikrát stěhovala:

• První nádraží (Gründloch): Původní skromná zastávka zvaná "u Králových" stávala v odlehlé lokalitě u koupaliště pod Rádlem a nesla název Reichenau–Gablonz.

• Druhé nádraží (1886–1895): Z obav rychnovských zastupitelů, že by přítomnost dráhy přímo v obci mohla v případě válečných konfliktů lákat nepřátelské jednotky, byla nová stanice vystavěna v pustém prostoru na okraji Planského lesa poblíž viaduktu. Právě u ní v roce 1891 zdravil projíždějícího císaře Františka Josefa I. dav místních obyvatel.

• Třetí nádraží (po roce 1895): S prudkým hospodářským rozvojem a nárůstem nákladní i osobní dopravy si rostoucí obec vyžádala velkolepou přestavbu. Vznikla reprezentativní dvoupodlažní budova se čtyřosou štítovou stranou, krytým nástupištěm, restaurací a nákladním skladištěm. Když císař František Josef I. projížděl stanicí znovu v červnu 1906, nadšené ovace podnítily jeho uznání, které o pár let později (1911) pomohlo povýšení Rychnova na město.

Železniční legendy podhůří: Cvikovka, Šenovka, Transverzálka a Heřmanička

Regionální dráhy nebyly v minulosti jen dopravní tepnou, ale doslova mízou, která žila s průmyslem a lidmi v podhůří. Mezi nejznámější zaniklé a historické tratě našeho regionu se nesmazatelně zapsala čtveřice lokálek, jejichž koleje na mnoha místech sice zmizely, ale jejich příběhy a stopy v krajině přetrvávají.

Cvikovka (Svor – Cvikov – Jablonné v Podještědí)

Bývalá regionální železniční trať o délce 17,1 kilometru se nacházela na severu České republiky v Libereckém kraji, v okrese Česká Lípa, a vedla malebným podhůřím pod horami Ortel a Klíč. Trať vybudovala společnost Česká severní dráha ve dvou etapách: první úsek ze Svoru do Cvikova (dlouhý 4,5 km) byl slavnostně zprovozněn 1. září 1886, na druhou část do Jablonného v Podještědí si region musel počkat až do 7. října 1905. Vlaky na trase obsluhovaly stanice a zastávky Cvikov, Lindava, Kunratice u Cvikova a Heřmanice.

I přes svůj lokální význam se trať dočkala zajímavých modernizací – ještě v 70. letech 20. století prošel úsek mezi Cvikovem a Jablonným pokládkou zcela nových kolejí. Tratí se však stala osudnou velká sklonová náročnost se stoupáními až 25 promile a silná konkurence husté autobusové dopravy. Osobní doprava byla oficiálně zastavena 28. května 1973. Úsek ze Svoru do Cvikova byl zrušen a koleje sneseny v roce 1977 kvůli stavbě silničního obchvatu Svoru, zatímco zbylá část do Jablonného fungovala do 31. května 1986 alespoň jako průmyslová vlečka. Do dnešních dnů se dochovalo původní traťové těleso a malebné nádražní budovy ve Cvikově, Lindavě a Kunraticích.

Šenovka (Česká Kamenice – Kamenický Šenov – Česká Lípa)

Sklářská lokálka na pomezí Lužických hor proslula jako vůbec nejklikatější železniční trať v Česku – celých 60 procent její trasy vedło v ostrých obloucích. Prvotním impulzem byla snaha tamních podnikatelů zlepšit dopravu skleněného zboží směrem do Německa, a tak společnost České severní dráhy nejdříve v roce 1886 zprovoznila spodní úsek mezi Českou Kamenicí a Kamenickým Šenovem. Propojení s Českou Lípou se podařilo uskutečnit až o 17 let později. Nový úsek měl rázovitý horský charakter: vlaky musely z nejnižšího bodu za Českou Lípou vystoupat o 320 metrů výš, aby pak zase klesly o čtvrt kilometru níže do koncové stanice.

V 70. letech byla Šenovka vyhodnocena jako jedna z nejztrátovějších tratí v Československu a rozhodnutím federálního ministerstva dopravy odsouzena k zániku (poslední pravidelné vlaky celou trasu projely 29. září 1979). Zatímco horní úsek zcela zanikl, na nejstarším spodním úseku začali v roce 1994 jezdit dobrovolníci z Klubu přátel lokálky. V roce 2009 dráhu koupila společnost KŽC, která obnovila pravidelný sezónní provoz. Historická Sklářská lokálka Šenovka tak dnes vozí výletníky a plánuje postupné obnovení dalšího úseku až k ikonické Panské skále.

Zaniklá železniční trať Česká Lípa – Vlčí Důl (Severočeská transverzálka)

Zrušený úsek mezi Českou Lípou a Vlčím Dolem byl kdysi součástí významné Severočeské transverzálky – dálkové dráhy, kterou na přelomu 19. a 20. století vybudovala společnost Ústecko-teplická dráha (ATE) mezi Teplicemi a Libercem za účelem dopravy hnědého uhlí do textilních továren na Liberecku. Vlaky se směrem na Liberec rozjely v roce 1900. V sedmdesátých letech, kdy v oblasti Mimoně propukla těžba uranu, však původní trať přestala kapacitně stačit, což vedlo k postavení nové přeložky.

Historie staré trati se definitivně uzavřela 25. května 1989. Zatímco z větší části zrušeného úseku se dnes stala oblíbená cyklostezka, nádraží Česká Lípa město bylo po letech chátrání v listopadu 2024 zbouráno. Naštěstí se dochovaly cenné technické památky – například tři ocelové mosty v nivě Ploučnice nebo obě cihlové budovy někdejších zastávek.

Heřmanička (Frýdlant v Čechách – Heřmanice – Žitava)

Frýdlantské obchodní dráhy v podobě rázovité úzkokolejky (o rozchodu 750 mm) spojily Frýdlant přes Dětřichov a Heřmanice s německou Žitavou. Po složitých přípravách a stavbě úvratě v Dětřichově byl provoz slavnostně zahájen 25. srpna 1900. Mezinárodní doprava zanikla po druhé světové válce, kdy se část trati ocitla na polském území. Osobní doprava byla v roce 1947 zrušena, avšak kvůli protestům obcí opět obnovena 14. července 1957.

Kritický úder přišel 13. ledna 1976, kdy byl kvůli špatnému stavu svršku a sérii vykolejení definitivně zastaven provoz. V roce 1997 byly zbývající koleje vytěženy do šrotu. Odkaz Heřmaničky naštěstí nezanikl – založený Spolek Frýdlantské okresní dráhy vybudoval železniční muzeum ve Frýdlantu, kde zachraňuje historické vozy, oživil část kolejiště a postupně usiluje o záchranu nádražní budovy v Heřmanicích.

Kořenovská zubačka a Jizerská železnice: Technický zázrak, rozdělená hranice a slavný návrat

Dnu, v němž mohl v létě 1902 přijet první vlak oblíbené "zubačky" do Kořenova, předcházela dvě léta náročné výstavby železniční tratě z Tanvaldu přes Desnou. Sedm kilometrů dlouhá trať, postavená Liberecko-jablonecko-tanvaldskou dráhou (RGTE) jako strategická spojka průmyslového Liberecka a Jablonecka s uhelnými pánvemi a železnicemi v pruském Slezsku, si vyžádala proražení několika tunelů, mnoha skalních zářezů a výstavbu úchvatných mostů. Velkou událostí roku 1901 bylo proražení téměř kilometrového tunelu z Dolního Polubného, který na kořenovské straně vyúsťuje v místě výstižně pojmenovaném podle zdejších drsných povětrnostních podmínek, ale navíc romantile.

Když si odmyslíme řeku Jizeru, rozdělující Jizerské hory a Krkonoše, posledním sídlem na západní straně pomyslné hranice mezi oběma pohořími je právě Kořenov. Ten vznikl na přelomu padesátých a šedesátých let sloučením obcí Příchovice a Polubný a osad Jizerka a Rejdice. Díky své poloze je dodnes ideálním místem pro objevování drsné i malebné přírody.

Jedinečná trať s vůní historie a dramatickým osudem

Trať z Tanvaldu do Kořenova a dále do Harrachova se honosí titulem nejstrmější a jediné normálně rozchodné ozubnicové železnice v České republice. Na necelých sedmi kilometrech své délky překonává výškový rozdíl 235 metrů s maximálním stoupáním až 58 promile. Pomocí čtyřkolnicové Abtovy ozubnice v ose koleje pomáhaly těžkým vlakům šplhat vzhůru.

V Kořenově se trať napojovala na síť Královských pruských drah (KPEV), odkud pokračovala přes Novosvětský průsmyk a polskou Szklarskou Porębu až do Jelenie Góry (tehdejšího Hirschbergu). V dobách největší slávy tudy jezdily moderní soupravy a dokonce i přímý expres Rübezahl (Krakonoš) propojující Kořenov s Vratislaví.

Dramatický zlom v provozu celé trati přinesl konec druhé světové války. V dubnu 1945 byla většina lokomotiv odstavena a Slezsko bylo připojeno k Polsku. Mezi místními se dodnes vypráví úsměvná historka z konce války o sovětských vojácích, kteří v Kořenově nastoupili do vagonu s tím, že pojedou do Tanvaldu. Navzdory varování místních na strmé klesání odmítli couvnout se slovy, že v Rusku mají větší kopce – rozjeli se dolů, ovšem v první zatáčce vlak vyletěl z kolejí. Zásadní rána však přišla záhy: v průběhu podzimu roku 1945 byl přeshraniční provoz mezi Harrachovem (resp. Kořenovem) a Polskem zcela zrušen a zastaven. Následně bylo demontováno elektrické zařízení trati a spolu se zbývajícími lokomotivami odvezeno do Sovětského svazu jako válečné reparace. Hranice zůstala na desítky let pevně uzavřena, koleje v zarůstajících úsecích osiřely a s výjimkou jednodenní symbolické oslavy 100. výročí v roce 2002 se přeshraniční vlaky neobjevily dlouhých pětašedesát let.

Teprve po rozhodnutí o evropské přeshraniční spolupráci a náročné revitalizaci se 2. července 2010 rozjel slavnostní vlak a následující den, 3. července 2010, byl obnoven pravidelný veřejný přeshraniční provoz mezi Polskem a Českou republikou (jako Kolej Izerska).

Zcela novou kapitolu v moderní historii napsala nedávná generální oprava za téměř půl miliardy korun, zaměřená na záchranu a zachování muzejního provozu ozubnicových lokomotiv. Celková výluka a hlavní stavební práce trvaly rovnou polovinu roku – nepřetržitý stavební ruch na trati probíhal přesně šest měsíců. Výluka začala 2. dubna 2025 a skončila 1. října 2025. Během tohoto období byla kompletně zastavena veškerá vlaková doprava a cestující museli využívat náhradní autobusy. Dělníci během ní položili zcela novou ozubnici, obnovili bezstykové kolejnice a vybudovali trojici unikátních výhybek, díky čemuž mohou historické ozubnicové lokomotivy – takzvané Rakušanky – opět bezpečně brázdit Jizerské hory.

Srdce v Kořenově: Muzeum a Výtopna

Samo památkově chráněné kořenovské nádraží (701 m. n. m.) a jeho okolí tvoří fascinující skanzen železniční historie. Součástí staničního obvodu je hlavní budova, vodárna se studnou, točna, váha, obrysnice a především renovovaná výtopna.

• Muzeum Ozubnicové dráhy: Funguje od roku 2008 přímo na nádraží a nabízí pohled do pohnuté historie trati, množství fotografií, modely různých druhů ozubnic a technické zajímavosti včetně propojení se sousední polskou stranou.

• Výtopna Kořenov: Samotná stavba z roku 1903 sloužila svému účelu do druhé poloviny 80. let, než jí v zimě 1987 pod náporem sněhu provalila střecha. Díky úsilí místních nadšenců ze Železniční společnosti Tanvald a grantu z Norských fondů byla budova opravena a v roce 2016 znovu otevřena. Dnes slouží jako depo funkčních historických lokomotiv, dílna a muzeum, v němž najdeme i vzácný vagón, který do roku 2008 jezdil na švýcarské Jungfraubahn. Obnova výtopny získala řadu ocenění, včetně ceny v soutěži Karla Hubáčka.

Kořenovská zubačka tak dnes není jen památkou na zašlé časy rakousko-pruských milníků, ale žijícím a dýchajícím srdcem Podještědí a Krkonoš, které po desítkách let rozdělení opět propojuje dva sousední kraje a návštěvníkům přináší nezapomenutelný zážitek.

Legendární meziměstská tramvaj Liberec – Jablonec nad Nisou

Zatímco klasické železnice spojovaly podhůří s velkým světem, dopravní tepnou, která srostla se životem obyvatel dvou sousedních měst, se stala jedinečná meziměstská tramvajová trať. Tento technický unikát představuje jedno z nejzajímavějších děl tramvajové dopravy ve střední Evropě, které letos slaví významná výročí – 125 let od zahájení tramvajové dopravy v regionu a 70 let od spuštění pravidelného provozu na meziměstské trase.

Od prvních smělých plánů po stavbu "Barabou" Myšlenka propojit obě města rychlou elektrickou drahou se zrodila už na přelomu 19. a 20. století, narážela však na odpor konkurenční železnice. Až po druhé světové válce, v době velkého nedostatku nafty a pneumatik, se podařilo projekt prosadit.

Samotná stavba začala v roce 1949 z jablonecké strany (nejdříve k Brandlu, později do Proseče a Vratislavic) a probíhala zprvu brigádnicky, později pod vedením stavební firmy Baraba. Závažné rozhodnutí padlo ještě v březnu 1954, kdy se vybírala trasa v Liberci – zvítězila varianta přes ulici Na Bídě na Fügnerovu ulici. Zkušební provoz odstartoval v prosinci 1954 a 1. ledna 1955 vyjel na celou trať první pravidelný spoj.

Vozy, které psaly historii Na trať vyrazily legendární dvounápravové vozy typu 6MT z roku 1953, které se vyráběly přímo v České Lípě (jeden z nich, vůz č. 117, dodnes opatruje liberecký Boveraclub). Motorové vozy sloužily do roku 1973, kdy je nahradily slavné tramvaje T3 – zpočátku v červeno-krémovém nátěru a v sólech, později v modernizovaných soupravách s elektronickou výzbrojí.

Zánik metrového rozchodu a nová éra Trasa s úzkým rozchodem (1 000 mm) se vine náročným horským terénem s prudkými stoupáními, ostrými oblouky a úchvatnými výhledy. Po desítkách let provozu však byla infrastruktura zanedbaná, a tak padlo rozhodnutí o celkové modernizaci a přechodu na standardní rozchod (1 435 mm).

Konečné rozloučení s legendární "metrovkou" proběhlo v neděli 18. července 2021, kdy se za účasti stovek fanoušků vydala historická kolona tramvají z Jablonce přes Vratislavice do Liberce. Dnes sice úzkorozchodné tratě v běžném provozu připomíná už jen úsek do Lidových sadů, ale meziměstská trasa dál píše svůj příběh a chystá se na další rozvoj včetně prodloužení do centra Jablonce.

Zříceniny, hrady a zámky: Sídla času a legend

Zatímco hluboké lesy a horské hřbety utvářejí divokou tvář Podještědí, jsou to právě lidská sídla, kamenné bašty a šlechtická sídla, která do krajiny vdechla příběhy moci, slávy i zapomnění. Kraj pod Ještědem a jeho nejbližší okolí nebyly nikdy jen pustou divočinou – od středověku se staly křižovatkou zemských stezek, které bylo nutné chránit. Vznikaly tu pevné gotické hrady jako strategické strážní body, jež se v průběhu staletí proměňovaly v honosné renesanční a barokní zámky, nebo naopak po zásahu dějin zvolna ustupovaly přírodě a měly se proměnit v romantické zříceniny. Každé z těchto míst nese otisk své doby, pamatuje drsné zimy pod Ještědem a uchovává stopy rodů, které utvářely dějiny celého severu Čech.

Zámek Lemberk: Strážce podhůří, kde dýchá historie a odkaz svaté Zdislavy

Nad údolím Panenského potoka v západním podhůří Ještědského hřbetu se tyčí Lemberk – místo, kde se na každém kroku protíná drsná středověká minulost s elegancí renesance a baroka. Původně gotický hrad Löwenberg nechal vybudovat v první třetině 13. století Havel z Markvartic, zakladatel rozrodu Lemberků, který na svém erbu hrdě nosil lva. Strategicky položená pevnost na strmém ostrohu hory Krutina měla za úkol chránit důležité obchodní a vojenské stezky spojující Čechy s Lužicí.

Odzbrojující stopy staletí Z původní středověké stavby se do dnešních dnů nejvýrazněji dochovala mohutná válcová věž (bergfrit), kterou na Lemberku rozhodně nepřehlédnete. V průběhu staletí se na podobě sídla podepsala celá řada vlivných šlechtických rodů – od Vartenberků a Berků z Dubé přes Ilburky a pány z Donína až po Bredové a rody Gallasů a Clam-Gallasů.

Během 16. a 17. století prošel hrad zásadní proměnou v renesanční a barokní zámek. Zatímco zvenčí působí sídlo poněkud stroze, po projití vstupní bránou na ústřední nádvoří návštěvníka ohromí bohaté barokní štukování a reliéfy. Mezi největší poklady zámku patří:

• Sál bajek: Unikátní prostor v západním křídle, jehož strop je rozdělen do 77 čtvercových polí s nádhernými malovanými výjevy z Ezopových bajek.

• Černá kuchyně: Autenticky dochované místo v přízemí, které dýchá atmosférou starých časů.

• Historické interiéry: Okruh 11 stylových místností představujících vývoj bytové kultury od klasicismu, přes biedermeier až po kubismus, doplněný o zbrojnici.

Domov svaté Zdislavy Lemberk je však především neodmyslitelně spjat s postavou svaté Zdislavy z Lemberka, manželky Havla, která ve 13. století vešla ve známost svou nesmírnou dobrosrdečností, obětavostí a léčením chudých i nemocných. Její památku dodnes připomíná takzvaná Zdislavina světnička, kde údajně nacházela klid k rozjímání, a především nedaleká Zdislavina studánka. Podle legendy se v ní nachází zázračná léčivá voda, která po staletí pomáhala lidem s očními neduhy.

Poválečné osudy a nová éra Po roce 1945 byl zámek patřící rodině Auerspergů státem vyvlastněn. V padesátých a šedesátých letech zde Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze instalovalo expozici vývoje evropské bytové kultury. Poté, co v roce 1971 postihla nádvoří havárie a zřítila se římsa, následovala dlouhá a nucená uzávěra spojená s rozsáhlou generální opravou. Zámek se pro veřejnost znovu otevřel v roce 1992 a od té doby láká milovníky historie, kteří sem míří obdivovat jeho jedinečného genia loci.

Zámek Grabštejn: Renesanční klenot nad údolím Nisy

Nad údolím Lužické Nisy nedaleko Hrádku nad Nisou se tyčí Grabštejn – impozantní hrad a zámek, jehož silueta s mohutnou věží střeží strategické křižovatky v místech, kde se setkávají hranice tří států. Původně gotická pevnost ze 13. století, doložená už v roce 1286 za purkrabích z Donína, prošla v 16. století velkolepou proměnou v honosné renesanční sídlo a po pohnutých historických peripetiích vstala doslova z popela.

Od Donínů k renesančnímu rozkvětu V průběhu staletí držela panství celá řada významných rodů. Zlom nastal v roce 1562, kdy silně zadlužené panství odkoupil císařský rady a zemský místokancléř Jiří Mehl ze Střelic. Během dvaceti let (1566–1586) nechal hrad od základu přestavět. Z této doby pochází skvostná sgrafitová výzdoba nádvoří a především hradní kaple svaté Barbory, patronky místních horníků. Její unikátní malířská výzdoba připisovaná Heinrichu Bocksbergerovi dělá z kaple jednu z nejvýznamnějších peresance a raného manýrismu v Čechách.

Válečné rány a slavná éra Gallasů Během třicetileté války neunikl Grabštejn zmatkům – v roce 1622 vyhořela velká věž, hrad obsadila švédská posádka a na příkaz císaře bylo v roce 1655 strženo mohutné opevnění, aby se místo nestalo nepřátelskou pevností. Nový rozkvět přinesli od roku 1704 Gallasové a následně Clam-Gallasové. Ti upravili dolní zámek do dnešní klasicistní podoby (1818) a kolem něj založili park se vzácnými dřevinami. K panství patřil také místní pivovar, který dodával pivo až do roku 1931.

Fénix z popela Po roce 1945 byl majetek Clam-Gallasům konfiskován na základě Benešových dekretů. Éra pod správou Československé lidové armády od roku 1953 však přinesla hradu hlubokou ránu – po opuštění horního hradu začal objekt v 70. a 80. letech prudce chátrat, až se proměnil v téměř neobyvatelnou zříceninu plnou stop po vandalech. Rozsáhlá záchranná rekonstrukce, která začala v roce 1988 a trvala do roku 2010, vrátila Grabštejnu jeho zašlou slávu a dnes opět hrdě září jako jeden z klenotů Podještědí.

Hrad a zámek Frýdlant: Kde se psaly dějiny "Šťastné země"

Na mohutné čedičové skále nad řekou Smědou se tyčí Frýdlant – majestátní komplex spojující drsnou středověkou pevnost s elegantním renesančním zámkem, který tvoří bezpochyby nejvýraznější dominantu celého severního podhůří. První hradní sídlo zde vyrostlo už v polovině 13. století jako strategický strážní bod na ochranu zemských stezek a severní hranice Českého království, přičemž jeho nejstarší podobu dnes připomíná mohutná válcová hradní věž (bergfrit) s renesanční bání.

Od Biberštejnů k renesančnímu rozkvětu Redernů Roku 1278 získal panství rod Biberštejnů, jenž jej držel téměř tři sta let a vybudoval z něj prosperující a pevné sídlo. Po jejich vymření koupili v roce 1558 panství Redernové, kteří přinesli na Frýdlantsko hluboký kulturní rozkvět. Italský stavitel Marco Spazzio di Lancio vybudoval na dosavadním podhradí nový renesanční zámek s osmibokou schodištní věží, kaplí a fasádami pokrytými černobílým sgrafitem s figurálními motivy. Melchior z Redernu pak nechal sjednotit staré hradní budovy s novostavbou do harmonického celku.

Terra Felix pod Albrechtem z Valdštejna Po stavovském povstání a konfiskaci majetku Redernů získal Frýdlant v roce 1622 vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Z Frýdlantska vytvořil obrovskou hospodářskou doménu zásobující jeho armádu, díky čemuž region získal přezdívku Terra Felix (Šťastná země) a v době zuřící třicetileté války po nějakou dobu prosperoval v míru.

Gallasové, Clam-Gallasové a první muzeum ve střední Evropě Po Valdštejnově smrti připadlo panství Gallasům (od roku 1759 Clam-Gallasům), kteří jej vlastnili až do roku 1945. Během jejich éry došlo k dalším stavebním úpravám – zejména k přestavbě kastelánského křídla v letech 1767 a 1869.

Zásadní mezník v historii hradu se odehrál již v roce 1801, kdy Clam-Gallasové zpřístupnili prostory Frýdlantu veřejnosti jako vůbec první hradní muzeum ve střední Evropě. V unikátních expozicích si dnes návštěvníci mohou prohlédnout:

• Dobové interiéry a salony dámského i pánského patra

• Historické sbírky zbraní, uniforem a dýmek

• Bohaté soubory měděného a cínového nádobí, porcelánu a skla v podkroví Dolního zámku

• Pamětní síň kováře Andreasa Stelziga, vůdce velkého selského povstání z roku 1840

Kafkovské stopy a památka pro budoucí generace Frýdlant svou jedinečnou atmosférou a spojením architektonických stylů hluboce inspiroval také řadu osobností – mezi nimi i spisovatele Franze Kafku, který sem v roce 1911 služebně zavítal jako úředník Dělnické úrazové pojišťovny a jehož dojmy z místního zámku se zapsaly do skic jeho slavné tvorby. Posledním šlechtickým držitelem byl generál František Clam-Gallas, po jehož smrti v roce 1930 přešlo panství na jeho dcery. Roku 1945 byl velkolepý areál zkonfiskován státem. Díky tomu, že rod sídlo dlouhodobě udržoval bez radikálních novodobých zásahů, se Frýdlant dochoval v mimořádně autentičitě a dodnes stráží příběhy celého severu Čech.

Liberecký zámek: Srdce města a jeho proměny

Základy dnešního libereckého zámeckého komplexu sahají do roku 1538, kdy Jáchym z Bibrštejna koupil rodinnou usedlost od libereckého měšťana Antona Plischkeho. Z této usedlosti vznikl panský domov pro správce, který se stal jádrem budoucího sídla. Skutečnou renesanční podobu však areálu vdali bratři Kryštof a Melchior z Redernů. V letech 1582 až 1587 vybudovali na místě staršího domu reprezentativní renesanční zámek, který patřil k prvním zděným stavbám v Liberci.

Od Redernů po Clam-Gallasy: Stavební vývoj

Po smrti Kryštofa převzal majetek Melchior a po něm jeho manželka Kateřina, hraběnka Šliková. Ta se v roce 1604 rozhodla vybudovat na severní straně areálu nádhernou zuněleckou kapli a věž, která sloužila jako zvonice i bašta. Pro svou sestru Mikulášku Nosticovou nechala v roce 1609 přistavět tzv. Nosticovské křídlo. Roku 1615 však zámek postihl ničivý požár, který spálil přední budovu až po přízemí; zkáze naštěstí unikla skvostná zámecká kaple se vzácným pozdně renesančním interiérem a hlavním oltářem.

V průběhu staletí prošel zámek dalšími velkými přestavbami:

• Konec 18. století: V letech 1773–1778 vyrostlo pod vedením stavitele J. J. Kuntze třetí křídlo, zvané Nový či Zahradní zámek. Tentýž stavitel v letech 1785–1786 přestavěl i původní redernské křídlo do dnešní podoby s mansardovou lomenou valbovou střechou.

• Romantická přestavba v 19. století: V letech 1852–1854 proběhla pod vedením vídeňských architektů Friedricha von Stache a Heinricha Ferstela velká romantická úprava, v jejímž rámci vznikla charakteristická čtvercová věž propojující Nosticovské křídlo s Novým zámkem.

Zlatá éra skla a nedávná historie

V průběhu 19. a 20. století zámek ztratil svou šlechtickou funkci a sloužil různým účelům – sídlil zde okresní soud, ubytovna i ředitelství státních lesů. Nová, nadmíru slavná kapitola se začala psát v 70. a 80. letech 20. století, kdy celý komplex převzal podnik zahraničního obchodu Skloexport. Pod vedením architekta Pavla Janouška proběhla nákladná rekonstrukce, která proměnila interiéry v přepychovou VIP rezidenci a největší expozici skla na světě. Zámecké sály tehdy ožily tisíci křišťálových mís, váz, lustrů a unikátních děl špičkových českých sklářů.

Po pádu Skloexportu a politických i vlastnických změnách v 90. letech a po roce 2000 (včetně éry soukromých vlastníků z Holandska) zůstával zámek dlouhá léta veřejnosti uzavřený a slavná sklářská sbírka byla bohužel rozprodána. Zlom nastal v srpnu 2024, kdy liberecká radnice celý zámecký areál od soukromého vlastníka odkoupila zpět do majetku města.

Současnost a budoucí plány

Dnes město Liberec oživuje zámek novými funkcemi. V jeho prostorách postupně nachází zázemí Kancelář architektury města, dopravní odbor či prostory pro slavný festival animovaných filmů Anifilm (tzv. Dům animace). V letních měsících otevírá zámek své brány návštěvníkům v rámci komentovaných prohlídek, láká na výhledy ze zámecké věže a v unikátní renesanční kapli pořádá koncerty vážné hudby i svatební obřady.

Zámek Sychrov: Romantické sídlo francouzského rodu Rohanů

Státní zámek Sychrov leží v Libereckém kraji, 16 km jižně od Liberce a 6 km severozápadně od Turnova. Tento unikátní komplex novogotického šlechtického sídla spravuje Národní památkový ústav a pro veřejnost je přístupný od roku 1950.

Historie a éra Rohanů Na místě dnešního sídla stála v 15. století tvrz královské komory, na jejíž pozůstatcích byl v 16. století vystavřen panský kamenný dům. V letech 1690–1693 zde rytířská rodina Lamottů z Frintroppu vybudovala nevelký barokní zámek. Zásadní zlom nastal 30. srpna 1820, kdy panství koupil kníže Karel Alain Gabriel Rohan z vlivného bretaňského rodu, čímž začala stopětadvacetiletá éra Rohanů na Sychrově.

Stavební vývoj a romantická podoba První velkolepá přestavba v empírovém stylu proběhla za knížete Karla Alaina a byla dokončena roku 1834. Dnešní podobu vtiskla Sychrovu rozsáhlá přestavba podle projektu profesora Bernarda Gruebera za knížete Kamila Josefa Filipa Idesbalda Rohana. Unikátní interiéry a řadu nábytku vytvořil řezbář Petr Bušek ve spolupráci s dalšími řemeslníky a umělci. Na přelomu 20. a 30. let 20. století prošel zámek úpravami, při nichž byly odstraněny některé novogotické prvky a Buškovy řezby.

Sbírky a zámecký park Zámecké sbírky ukrývají největší kolekci francouzského portrétního malířství ve středoisku Evropy, čítající přes 243 portrétů členů rodu a Bourbonů. K vidění je zde historický mobiliář, sbírka leptaného a malovaného českého skla či pozůstalost klenotníka Františka Khynla. Rozlehlý anglický park o rozloze 23 hektarů byl budován pod vedením knížete Kamila a stal se předlohou pro vznik arboret jako Průhonice nebo Konopiště. Součástí kompozice je i romantická zřícenina Arthurův hrad z první poloviny 19. století. Zámek je od roku 1995 zapsán na seznamu národních kulturních památek.

Zřícenina hradu Frýdštejn

Skalní hrad Frýdštejn se tyčí na strmém pískovcovém hřebenu nad obcí Frýdštejn nedaleko Malé Skály v Českém ráji. Založen byl ve 14. století, přičemž první písemná zmínka pochází z roku 1385, a jeho vznik je spojen s pány z Bibrštejna.

Stavební podoba a husitské období Jádru hradu dominuje vysoká, 15 metrů vysoká válcová věž o průměru 9 metrů a síle zdiva 2 metry, postavená na nejvyšší pískovcové skále. Původní jádro tvořily dvě věže, palác a budovy z větší části vytesané do skály, ke kterým patřila dvě předhradí a vstupní most na pilířích. Na začátku 15. století hrad vlastnil Bohouš z Kováně. Roku 1432 byl hrad obléhán husity, avšak majitel nakonec konvertoval a hrad tak zkáze unikl.

Úpadek a novodobá éra Později se na panství vystřídala řada majitelů včetně pánů z Hazmburka, Berků z Dubé či Vartenberků. Roku 1540 jej koupil Jan z Vartenberka a připojil k Českému Dubu; od konce 16. století hrad v držení Smiřických a později Albrechta z Valdštejna postupně chátral. Od roku 1838 patřil rodu Rohanů, od něhož jej v roce 1892 odkoupil turnovský okrašlovací spolek a zpřístupnil veřejnosti. Dnes je hrad majetkem obce Frýdštejn a je známý také z pohádky O Jasněnce a létajícím ševci nebo díky pověsti o pokladu hládaném čerty.

Z historie podhůří Ralska: Obchodní cesty, hrad a jeho osudy

Území pod horou Ralsko (696,1 m n. m.) se ve středověku vyvíjelo v závislosti na své poloze a síti historických cest. Vrch obcházela Záhvožďanská stezka spojující Prahu s Žitavou, která vedla od Bezdězu přes Kuřivody a Mimoň (kde byl brod přes Ploučnici) dále ke Stráži pod Ralskem. Od dob Karla IV. tudy proudily rušné kolony kupců z Vratislavi do Německých zemí, nesoucí sůl z Halle, kožešiny, sukno, víno či žitavské pivo.

Hrad Ralsko vznikl jako strategická ochrana této důležité obchodní tepny. Ačkoliv tradice odkazující na 16. století zmiňovala 12. století a Heřmana z Ralska z rodu Markvarticů, písemné prameny a stavební rozbor poukazují bezpečně až na konec 14. století – pravděpodobně jej po roce 1389 nechal postavit Jan z Vartenberka.

Významnou postavou první poloviny 15. století byl Jan Chudoba z Ralska, též známý jako Jan z Vartenberka či Jan Ralsko. Zpočátku stál v přátelském vztahu k M. Janu Husu, avšak od roku 1415 patřil k protihusitské opozici a spojencům lužických měst. Hrad úspěšně odrazil útok roku 1426, ale již o rok později jej spolu se Stráží obsadily husitské posádky. Poslední dobytí hradu se odehrálo lstí v roce 1468 během bojů lužického Šestiměstí a uherského krále Matyáše Korvína proti Jiřímu z Poděbrad, přičemž se bojovníci podle pověsti dostali dovnitř na ovčích runech.

Roku 1505 panství koupili Bibrštejnové a o hrad se již nestarali, takže o sto let později byl již pustý, přičemž se stal útočištěm loupeživých rytířů i padělatelů mincí. Ve 20. století postihla oblast další rána, když byl region v letech 1969–1990 uzavřen kvůli sovětskému vojenskému prostoru, v jehož průběhu vyhořela historická vyhlídková věž. K hoře se pojí také četné legendy – Josef Virgil Grohmann zaznamenal pověst o klenotnici otevírající se o Květné neděli během pašijí a podobně jako u Blaníku se traduje, že v nitru Ralska spí vojsko, které vyrazí zemi na pomoc v dobách největší tísně.

Kraj pod Ještědem a v podhůří Ralska je ovšem zříceninami a zaniklými sídly doslova posetý, a přestože bychom jim mohli věnovat celou samostatnou knihu, na tomto místě se musíme omezit už jen na stručnější připomenutí těch nejzajímavějších z nich.

Zřícenina hradu Hamrštejn Výrazné pozůstatky gotického hradu ze 14. století, vybudovaného pravděpodobně páni z Vartenberka, se vypínají na ostrohu nad meandrem Lužické Nisy nedaleko Liberce. Pevnost plnila důležitou strážní funkci na ochranu obchodních stezek a po svém zániku v 16. století se proměnila v romantickou zříceninu obklopenou lesem.

Zřícenina hradu Roimund Zbytky kdysi významného šlechtického hradu Roimund (též Raimund) se nacházejí na zalesněném hřbetu nedaleko Křižan. Založen byl ve 14. století k zajištění a kontrole zemských stezek v podhůří Ještědského hřbetu a jeho pohnutý osud uzavřely válečné střety pozdního středověku, po nichž zbyly jen skrovné terénní relikty.

Zřícenina hradu Děvín Impozantní zřícenina hradu z poloviny 13. století, kterou nechal vybudovat rod Markvarticů, se vypíná na výrazném pískovcovém sudu nad Hamerským jezerem nedaleko Osečné. Pevnost strategicky střežila důležité zemské stezky a v průběhu staletí prošla rukama řady významných rodů včetně Vartenberků. Během husitských válek byl hrad neúspěšně obléhán, avšak v 16. století začal postupně pustnout. Dnes zarostlé zbytky zdiva na vrcholu skály nabízejí jeden z nejkrásnějších výhledů na celé Podještědí a Máchův kraj.

Brána Pantheonu a Skalní hrad Vranov Nad údolím Jizery u Malé Skály se nachází unikátní dvojice míst – romantický skalní hrad Vranov a na něj navazující památník Pantheon. Vranov založil koncem 14. století Jindřich z Valdštejna a je považován za nejkomplikovanější skalní hrad v Čechách, který v sobě kombinuje dřevěnou a roubenou architekturu vtesanou do pískovcových bloků. V 19. století pak tehdejší majitel panství František Römisch přeměnil zříceninu v romantický Pantheon plný pamětních desek, pomníků a vyhlídek, které oslavují hrdinství a historii.

Zřícenina hradu Zbirohy Skalní hrad Zbirohy se tyčí na zalesněném pískovcovém ostrohu nad údolím Jizery nedaleko Malé Skály. Založen byl pravděpodobně ve druhé polovině 14. století páni z Vartenberka s cílem chránit obchodní stezky podél řeky. Z hradu se do dnešních dnů dochovaly zejména vytesané světnice, zbytky zdí a sklepení ukryté v hlubokých lesích, které dodnes lákají milovníky klidu a tajemné atmosféry starých časů.

Zřícenina hradu Rotštejn Malebný skalní hrad Rotštejn se tyčí na mohutných pískovcových blocích v Českém ráji nedaleko Klokočských skal. Založen byl koncem 13. století, pravděpodobně rodem z rodu Ronovců, a jeho prostory byly chytře vytesány přímo do skály. Hrad zanikl v 15. století za husitských válek a dlouho sloužil jako útočiště lapků. Dnes zpřístupněná zřícenina nabízí dřevěné lávky, schodiště a nádherný výhled do Rovenské kotliny.

Zřícenina hradu Návarov Strategicky chráněný hrad Návarov hlídal soutok Kamenice s potokem Zlatníkem nedaleko Semil. Založen byl ve 14. století Vartenberky na místě starší tvrze a díky svému strmému ostrohu patřil k obtížně dobytným pevnostem. Během třicetileté války byl po dobytí částečně pobořen, aby nesloužil nepřátelům, a postupně se proměnil v romantickou zříceninu zarostlou bujnou zelení, pod kterou dnes prochází oblíbená turistická trasa.

Zřícenina hradu Chlum - Kozlov Zřícenina hradu Chlum (často nazývaná též Kozlov) se nachází na zalesněném hřbetu nedaleko Semil a Kozákova. Pevnost vznikla ve 14. století jako strážní bod nad údolím Jizery a patřila různým šlechtickým rodům regionu. Osudným se jí staly bojůvky v 15. století, po nichž zůstala opuštěná. Dnes na místě zbyly jen nepatrné terénní stopy a zbytky zdí, které připomínají dřívější přítomnost strážců na zemských stezkách.

Zřícenina tvrze Zásadka Zbytky gotické tvrze Zásadka se nacházejí na ostrohu nad údolím Jizery u obcí Semily a Bystrá nad Jizerou. Založena byla ve 14. století a sloužila jako sídlo nižší šlechty, která spravovala okolní panství. Později byla upravena, ale koncem 15. století po připojení k většímu panství ztratila svůj obytný význam a zanikla. Dnes zanechala v krajině malebné a klidné stopy v podobě sklepů a obvodového zdiva.

Zřícenina hradu Starý Falkenburk Zbytky starého hradu Falkenburka (též Falkenburk) leží v katastru obcí Jablonné v Podještědí a Lvová, nedaleko Lemberka. Založen byl ve 13. století páni z Lemberka či Ronovci a sloužil jako strážní bod na ochranu obchodní cesty do Lužice. Hrad však ztratil svůj význam poměrně brzy a již v 16. století je uváděn jako pustý. Do dnešních dnů se z něj dochovaly terénní nerovnosti, zbytky příkopů a nepatrné fragmenty zdiva v lesním porostu.

Hrad Valdštejn – nejstarší hrad Českého ráje Kolébka rodu Valdštejnů a vůbec nejstarší hrad v Českém ráji byl založen kolem roku 1260 Markvartici. Malebný areál propojený kamenným mostem plným barokních soch se nachází na pískovcových skalách nedaleko Turnova. Během husitských válek byl hrad dobyt, později vystřídal řadu majitelů a v 19. století jej romanticky upravili Aehrentalové, čímž se proměnil v jedno z nejoblíbenějších poutních a turistických míst celého regionu.

Rozhledny a vyhlídky v Jizerských horách

Rozhledny a vyhlídky v Jizerských horách nabízejí jedinečné výhledy na malebnou krajinu tohoto regionu, který se pyšní přírodními krásami i bohatou historií. Tyto vyhlídkové věže a plošiny, rozeseté po hřebenech hor, umožňují návštěvníkům pozorovat nejen samotné Jizerské hory, ale i okolní oblasti v celé jejich kráse. Ať už hledáte snadno dostupnou vyhlídku pro rodinný výlet nebo jste nadšenci pro delší túry, rozhledny v Jizerských horách nabízejí něco pro každého. Pojďte objevit kouzlo těchto míst a užijte si nezapomenutelné pohledy na krajinu, která láká milovníky přírody i fotografy po celý rok.

Rozhledna Štěpánka

Vrch Hvězda nesoucí krásnou rozhlednu Štěpánka leží ve Vilémovské hornatině strmě stoupající nad údolím řeky Jizery. Výškou 958 m n. m. se řadí k dalším třem kopcům – dominantám Příchovického hřebene: na jihovýchodě je Bílá skála (964 m n. m.), na východě Hromovka (916 m n. m.) a na severovýchodě Kapradník (910 m n. m.). Vrch Hvězda je zahrnut do KRNAPu (III. ochranné pásmo), do CHKO Jizerské hory (oblast klidu) a do Ptačí oblasti Krkonoše, což je území významné pro Evropské společenství. Od roku 1963 je rozhledna zapsána do seznamu kulturních památek.

Historie a výstavba

Štěpánka stojí na pevném skalnatém vrcholu Hvězdy a je postavena ve dvou stupních. Dolní širší je 9 metrů vysoký základ ze žulových kvádrů, druhým stupněm je samotná věž z pískovce a cihel, zastřešená měděným plechem. Celková výše věže až ke špičce hromosvodu činí 24 metrů. Pod střechou je vyhlídka s osmi okny, k níž vedou točité schody z dubového dřeva.

Štěpánka byla pojmenována po rakouském arcivévodovi Štěpánovi, který byl v letech 1843 až 1847 zemským správcem Čech. Jméno jí určil její zakladatel, kníže Kamil Rohan ze starobylého francouzského šlechtického rodu, který byl od počátku 19. století majitelem Sychrova a smržovského panství, k němuž patřily i Příchovice a jejich lesnaté okolí.

Pohnuté osudy a obnova

Kronika vypovídá, že 20. května 1888 čtyři silně podnapilí mladíci v 1 hodinu ráno uvolnili vzpěry, kterými byla stavba vyztužena, až došlo ke zřícení části věže. V troskách jeden z mladíků zahynul a nejstarší z nich byl odsouzen k 6 měsícům žaláře. Obec Příchovice jednala se správou rohanovského panství na zámku Sychrov u Turnova a dosáhla toho, že jí byla ruina věže s příslušenstvím prodána 29. srpna 1888 za 400 rakouských zlatých i s pozemkem skládajícím se ze dvou katastrálních parcel.

Po dalších jednáních uzavřela obec Příchovice smlouvu ze dne 13. července 1890 s Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory s ústředím v Liberci. Smlouvou dala spolku do bezplatného a nevypověditelného užívání zříceninu i s pozemkem za účelem výstavby a udržování rozhledny sloužící turistickým účelům, pokud spolek bude existovat a věž udržovat. Obec Příchovice si současně vyhradila knihovně zapsané vlastnické právo. Spolek se zavázal vystavět věž nejpozději do roku 1893, pokud možno s použitím stávajícího zdiva jakožto historické památky, a vyhradil si vybírat po dokončení věže vstupné na krytí zatím chybějící částky stavebních nákladů. Stavební materiál rozptýlený okolo věže dala obec spolku do vlastnictví k volnému použití. Spolek se zavázal udržovat věž po dokončení v řádném použitelném stavu na vlastní útraty a pověřit svou místní skupinu v Kořenově dalším prováděním prací.

Smlouva stanoví, že v případě rozpuštění spolku přejde rozhledna bezplatně do neomezeného vlastnictví obce Příchovice, která může nadále vybírat vstupné. Obec se zavázala dávat každému možnost použití obecní cesty vedoucí k věži a udržovat ji v řádném stavu. Stavební pozemek včetně starého základu a nalezených stavebních materiálů představoval hodnotu 3 000 rakouských zlatých, samotná stavba pak vyžadovala částku přibližně 5 300 zlatých. Smlouvou bylo obci Příchovice doporučeno vybudovat v blízkosti rozhledny výletní hostinec, jehož provoz by vykonával spolehlivý a solidní nájemník, hostinec však s nutnými přístavbami nesmí omezovat výhled z rozhledny a přístupová cesta musí zůstat zachována.

Kořenovská místní skupina Německého horského spolku pak společným úsilím pod vedením předsedy Riedla zabezpečila prostředky k dostavbě rozhledny, kterou zadala staviteli Hájkovi z Rokytnice. Návrh rozhledny a jeho stavební plán vypracoval profesor Liberecké stavební průmyslovky pan Brausewetter. Slavnostní zahájení provozu rozhledny se konalo za přítomnosti mnoha spolků, sdružení a účasti tisíců diváků dne 14. srpna 1892. Restaurace byla postavena Klubem českých turistů na úpatí skalnatého vrcholu Hvězdy při cestě do Rejdic a dlouhou dobu v ní byla studentská společná noclehárna.

Novodobá historie

Rozhledna po léta vábila a vábí turisty. Za druhé světové války však na ní německé letectvo zřídilo svou kontrolní hlásku a uzavřelo ji pro veřejnost. Československé letectvo ji po válce převzalo až do roku 1956. Po jeho odchodu byly vzniklé škody odstraněny péčí příchovické Osvětové besedy a místních obyvatel, věž byla opravena a znovu uvedena do veřejného provozu v roce 1958. Bylo dokončeno zasklení a jiné úpravy, okolí bylo opatřeno četnými směrovkami. Další fáze oprav probíhala v letech 1990 až 1991 pod vedením pana Zd. Fišery z Příchovic.

V roce 2009 byla vyměněna měděná střešní krytina, v roce 2012 došlo k vyspárování vrchní části rozhledny a výměně schodišťových oken. Zároveň byla provedena rekonstrukce přístupové cesty a úprava okolí rozhledny. Obec Kořenov jako současný vlastník rozhledny provedla rekonstrukci této památky v roce 2013.

Rozhledna Bramberk

Bramberk je 21 metrů vysoká kamenná rozhledna na 787 m vysokém stejnojmenném postranním vrcholu kopce Krásný v maxovském hřebeni Jizerských hor. Stavbu rozhledny iniciovala a zaplatila lučanská sekce Německého horského spolku (DGJI).

Dřevěná předchůdkyně

První, dřevěnou rozhlednu otevřela 4. srpna 1889 lučanská sekce Horského spolku. Dřevěnou vyhlídkovou věž však provázela smůla; při jejím plánovaném slavnostním otevření 28. července 1889 přišel silný déšť a vítr, který poničil transparenty i tribunu, a tak se slavnost uskutečnila až následující víkend za účasti několika tisíc výletníků. Nedaleko této třípatrové, 16 metrů vysoké věže byla roku 1892 přistavěna chata, která zde stojí dodnes. Dřevěná konstrukce rozhledny byla v průběhu let několikrát poničena bouří a kvůli scházejícím penězům na pravidelnou údržbu zůstávala dlouho uzavřená a ztrácela přízeň turistické veřejnosti.

Výstavba kamenné věže

V roce 1910 padlo definitivní rozhodnutí nahradit starou a nefungující věž novou kamennou rozhlednou. Podařilo se dát dohromady potřebných čtrnáct tisíc korun a 16. července 1911 byl položen základní kámen stavby realizované dle projektu známého a zkušeného jabloneckého architekta Roberta Hemmricha. Hrubá stavba 21 metrů vysoké věže z mohutných žulových kvádrů byla dokončena v říjnu 1911. Nová rozhledna, na jejíž ochoz ve výšce 18,5 metru vede 96 schodů, byla slavnostně otevřena 16. června 1912 jako krásný dárek k 25. výročí trvání lučanské sekce horského spolku. V červenci 2015 byla rozhledna prohlášena za kulturní památku.

Novodobé peripetie a záchrana

Kvalitně provedená stavba sloužila turistům desetiletí, avšak idylická doba byla přetržena v lednu 2008, kdy byla rozhledna i chata uzavřena. Majitel pozemku v okolí rozvěsil tabulky "Vstup zakázán, soukromý pozemek" a natáhl dráty přes veřejné turistické cesty vedoucí na vrchol, čímž znemožnil turistům se k rozhledně vůbec přiblížit.

Do neutěšené situace zasáhlo město Lučany nad Nisou, které si rozhledna v roce 2010 pronajalo od správce konkurzní podstaty. Tehdejší zastupitelé zorganizovali finanční sbírku na nezbytné opravy a v srpnu 2010 se rozhledna opět otevřela návštěvníkům. V dubnu 2014 město koupilo rozhlednu ve veřejné dražbě za 2,5 milionu korun – tato částka byla z velké části získána jako sponzorský dar od firem i jednotlivců a za přispění veřejné sbírky. Nového majitele získala také Chata Bramberk, což přispělo k postupné obnově zašlé slávy tohoto vyhledávaného místa.

Rozhledna na Tanvaldském Špičáku

Na výrazném kuželovitém vrchu Špičák nad Tanvaldem (831 m n. m.) bývala zabezpečená vyhlídka již od roku 1889, kdy došlo k úpravě a zpřístupnění žulových balvanů na vrcholu. Místo rychle lákalo turisty a výletníky, kteří sem chodívali za hezkých nedělí ve svátečním oblečení a popíjeli pivo. K původní dřevěné boudě brzy přibyl další výčep a na vrcholu se konávaly i masovější akce – například zde proběhla roku 1890 nepovolená oslava 1. máje a o tři roky později další tábor lidu.

Cesta k výstavbě kamenné věže

Na přelomu 19. a 20. století koupil vrcholek tanvaldský Okrašlovací spolek s plány na stavbu vyhlídkové věže, z nichž nakonec sešlo. Když navíc v roce 1905 vyhořela místní pivní bouda, zdálo se, že místo upadne v zapomnění. Situaci však zachránila nově založená a agilní albrechtičko-mariánskohorská sekce Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory (DGJI). V lednu 1907 členové výboru odkoupili pozemky na vrcholu a navzdory vnitřním neshodám a odchodům nespokojených členů prosadili stavbu nové věže. Již 15. července 1907 bylo na místě spáleniště otevřeno nové občerstvení, jehož výdělky spolu se sbírkami a dary místních podnikatelů pomáhaly financovat náročnou stavbu.

Výstavba a jubilejní pojmenování

Projekt kamenné věže se železným vyhlídkovým ochozem připravil v krátké době známý architekt Robert Hemmrich. Základní kámen byl položen 23. srpna 1908 a zdící práce bezprostředně poté zahájil zednický mistr Wilhelm Scholze ze Mšena, který se již dříve osaměle osvědčil při stavbě rozhledny na Královce.

Protože rok 1908 probíhal ve znamení mohutných oslav šedesátiletého panování císaře Franze Josefa I., byla věž o celkové výšce 18 metrů chápána jako jubilejní stavba a s milostivým svolením ministerstva vnitra ve Vídni pojmenována Jubilejní věž císaře Franze Josefa (Die Kaiser-Franz-Josef-Jubiläumswarte auf dem Spitzberge bei Tannwald). Hrubá stavba byla dokončena před zimou roku 1908 a na jaře 1909 následovaly dokončovací práce.

Slavnostní otevření a proměny areálu

Slavnostní předání rozhledny veřejnosti proběhlo za obrovské účasti stovek nadšených lidí 4. července 1909. Po slavnostním průvodu, hudbě, projevech a předání klíčů staviteli Scholzem se davy nahrnuly na schodiště, aby se kochaly výhledy na Jizerské hory, Krkonoše i Ještědský hřeben.

Věž nestála osaměle dlouho – již v roce 1910 k ní byla přistavěna nová chata s velkými secesními okny. Dnešní podobu areálu ovlivnilo rozsáhlé rozšíření v letech 1929–1930, kdy mohutné stavební úpravy chaty s hostinskými a ubytovacími prostorami věž doslova "spolkly". Dnes je Tanvaldský Špičák vyhledávaným centrem zimních i letních sportů a jeho chata s věží, byť dnes částečně obalená telekomunikačními zařízeními, zůstává pulzujícím srdcem celého střediska.

Historie vyhlídky a chaty na Černé Studnici

Černá studnice (německy Schwarzbrunnberg) je se svými 872 m n. m. (uváděno též 869 m n. m.) nejvyšším vrcholem Černostudničního hřebene Jizerských hor. Tato hora na rozvodí Baltského a Severního moře je dominantou krajiny kolem Jablonce nad Nisou, od kterého je vzdálena necelých 5 km jihojihovýchodně. Vrchol katastrálně přísluší k městu Smržovka.

Počátky turistiky a první vyhlídka

Na vyhlídku z Černé Studnice byla skála na vrcholu hory upravena již roku 1885, kdy zde liberecký Německý horský spolek opatřil dvojici skalek plošinou a zábradlím. Pro spolek, který tehdy existoval pouhý rok, to byla vůbec první stavební akce.

Protože však liberecký spolek věnoval téměř veškerou svou pozornost stavbě horského hotelu na Ještědu, jablonečtí turisté se od něj odtrhli a roku 1903 založili vlastní Horský spolek pro Jablonec a okolí. Ten vzápětí vyhlásil veřejnou soutěž na návrh reprezentativnější rozhledny na Černé Studnici.

Výstavba kamenné rozhledny

Vítězem konkurzu se stal známý jablonecký architekt Robert Philipp Hemmrich a stavbou samotným byl pověřen stavitel Corazza. Poslední překážkou stavbě bylo vlastnictví pozemku, avšak spolek dokázal vyměnit s majitelem panství, hrabětem Desfoursu-Walderode, své dva jiné pozemky za potřebnou stavební parcelu.

Náročná stavba celého horského komplexu trvala zhruba jeden rok (1904–1905). Obdivuhodnou se jeví i skutečnost, že na 160 centimetrů silné zdi použil stavitel Corazza až tři tuny těžké žulové kvádry. Černá Studnice se svými 26 metry patří k nejvyšším jizerskohorským kamenným rozhlednám vůbec. Na její vrchol vede celkem 91 schodů a prosklenými dveřmi lze vystoupit postupně do čtyř ochozů, ze kterých je impozantní kruhový výhled na Jizerské hory, Krkonoše (včetně Sněžky), Ještěd, Ralsko, Kozákov či hrad Trosky a Bezděz.

Rozhledna byla slavnostně otevřena 14. srpna 1905 a slavnosti se tehdy zúčastnilo na šest tisíc lidí.

Rozvoj chaty a novodobá historie

Kvůli obrovskému zájmu návštěvníků byla v dalších letech postavena malá turistická chata, která se ovšem několikrát rozšiřovala. Významnou epizodou byl rok 1914, kdy oblast nad Jabloncem přeletěla vzducholoď Sachsen.

Kapacita chaty se postupně navyšovala – po rozsáhlé přestavbě v roce 1930 dosáhla úctyhodných 600 míst k sezení a ubytování. Přístavba byla krytá dřevěnou konstrukcí na silném kamenném základě, což odráželo typickou horskou architekturu tehdejší doby. Areál v první polovině 20. století vzkvétal a sloužil jako jedno z nejdůležitějších turistických center regionu.

Po druhé světové válce chata postupně chátrala, ačkoliv samotná rozhledna byla zachována a průběžně udržována. Dnes je Černá Studnice opět vyhledávaným cílem turistů, kam lze dorazit pěšky, na kole či autem, a u rozhledny najít restauraci, dětské hřiště nebo v zimním období využít přírodní sáňkařskou dráhu.

Rozhledna Slovanka

Slovanka je považována za nejstarší železnou rozhlednu v Čechách. Za léta její existence na její vrchol vystoupaly tisíce návštěvníků, a přestože jí v minulosti hrozila demolice, podařilo se tuto jedinečnou památku zachránit.

Výstavba a slavnostní otevření

Rozhlednu na návrší Seibthübel nechaly v roce 1887 společným úsilím vybudovat tři sekce Německého horského spolku – jablonecká, janovská a hornokamenická. O výběru místa rozhodl mimo jiné fakt, že maxovský obyvatel Wilhelm Seibt nabídnul spolku pozemek zcela bezplatně. Ze dvou předložených návrhů zvítězil projekt vídeňské firmy Wagner, která konstrukci předtím úspěšně vystavovala na Světové výstavě železáren ve Vídni. Slavnostní otevření rozhledny proběhlo 14. srpna 1887 a na slávu tehdy dorazilo na pět tisíc návštěvníků.

V bezprostřední blízkosti rozhledny brzy vyrostla také turistická chata. Původní objekt však po úderu blesku v roce 1895 vyhořel a nová chata byla postavena až v roce 1928. Samotný název Slovanka se vžil až v období po druhé světové válce, přičemž interiér chat býval sice strohý, ale útulný. V okolí rozhledny se nachází také křížová cesta, kterou v letech 2011–2013 obětavě obnovil Spolek Patron.

Úpadek a záchrana před demolicí

Po roce 1945 sice zůstala rozhledna nadále přístupná veřejnosti, avšak dlouhodobě chyběla jakákoliv pravidelná údržba. Kovová konstrukce postupně korodovala a koncem 80. let minulého století byl vstup povolen již jen na vlastní nebezpečí. Situace zašla tak daleko, že v roce 1994 byla podána oficiální žádost o její zbourání. Stavební úřad sice demoliční výměr nevydal, ale chátrání věže to nezastavilo.

K zásadnímu obratu došlo v roce 1999. Podařilo se dojednat převod rozhledny do majetku města Lučany nad Nisou a byl podán návrh na její zařazení mezi kulturní památky. Zároveň bylo založeno Občanské sdružení na záchranu Slovanky, které dokázalo zajistit potřebné finance na celkovou obnovu. Rekonstrukcí prošla jak zchátraná kovová konstrukce, tak kamenná podstava. Zcela opravená Slovanka byla slavnostně znovu předána turistické veřejnosti 5. července 2000.

Rozhledna Kopanina: Strážní věž českého vlastenectví

Na samém pomezí Jizerských hor, Ještědského hřebene a Českého ráje stojí na zalesněném vrchu Kopanina (657 m n. m.) stejnojmenná rozhledna, která patřila k vůbec prvním vyhlídkovým stavbám vybudovaným Klubem českých turistů (KČT). Místo je oblíbeným cílem návštěvníků Maloskalska, odkud lze výlet snadno spojit s prohlídkou nedalekých zřícenin hradů Frýdštejn či Vranov (Pantheon). Za příznivého počasí nabízí rozhledna kruhový výhled na Jizerské hory, Krkonoše, Ještěd, Ralsko, Bezděz a dominanty Českého ráje.

Zrod cihlové rozhledny

Výstavba věže na jazykové hranici mezi českými a německými vesnicemi měla silný symbolický podtext – měla sloužit jako jakási strážní věž českého vlastenectví. Podnět k jejímu vzniku dal vznik turnovského odboru KČT v roce 1892, jehož členové si za předlohu pravděpodobně zvolili nově budovanou cihlovou rozhlednu Štěpánka nad Příchovicemi. Projekt osmnáct metrů vysoké věže z pálených cihel, rozdělené pískovcovými římsami, vypracoval turnovský stavitel a člen klubu Ing. František Duba. Základní kámen byl položen na podzim 29. října 1893 a stavbu realizovala firma turnovského stavitele Karla Knopa. Hotovo bylo již 3. června 1894, kdy proběhlo slavnostní otevření za účasti stovek vlastenců, které doprovodil i zvláštní vlak vypravený z Prahy, hasiči a pěvecký soubor Cyril z Jenišovic.

Pacltovo jméno a pohnuté osudy

Zpočátku byla věž na počest rodáka z Turnova, světoběžníka a dobrodruha Čeňka Paclta nazývána Rozhlednou Čeňka Pacita, avšak toto pojmenování se příliš neujalo a převládl název Kopanina. Původní podoba vydržela do roku 1936, kdy byl ochoz s cimbuřím zvýšen, zastřešen a k litinovým schodům přibyl dřevěný žebříček vedoucí k poklopu do zasklené vyhlídkové plošiny. V roce 1938 připadla Kopanina v důsledku Mnichovské dohody Německu a byla přejmenována na Konradhöhe (Konradova výšina). Po válce se vrátila turistům, později vystřídala několik vlastníků (Tělovýchovná jednota Frýdštejn, MNV Frýdštejn) a od roku 1990 patří obci Frýdštejn, která ji nechala v roce 1999 kompletně renovovat.

Tradice půjčování klíčů

K výstupu na Kopaninu se váže rázovitá tradice: návštěvníci si musí klíč od rozhledny vyzvednout v domku č. p. 258 v nedaleké osadě Kopanina (patřící k obci Pulečný), kde jej po prohlídce a uzamčení věže opět vracejí. Na vrchol vede turistická přístupová cesta z Malé Skály, Frýdštejna, Pulečného či Klíčnova, automobil lze zanechat na parkovišti v obci Kopanina.

Rozhledna Petřín v Jablonci nad Nisou

Petřín v Jablonci nad Nisou je zděná rozhledna postavená na stejnojmenném vrchu (německy Nickelköppe) v jižní části města Jablonec nad Nisou. Dvacet metrů vysoká vyhlídková věž je stavební součástí výletní restaurace.

Založení a německé počátky

Zděnou rozhlednu s výletní restaurací nechal postavit v roce 1906 německý soukromník Richard Fellinghauer. Podnik pod názvem Zur Nickelkoppe (nebo též Bergrestaurant Nickelkoppe Seidenschwanz / Horský restaurant Nickelova kopa Vrkoslavice) zpřístupnil dne 2. prosince 1906.

Místo na přelomu 19. a 20. století upravil vrkoslavický Okrašlovací spolek, který zde zřídil parčík s lavičkami. Pojmenování Nickelköppe vzniklo v dávné minulosti podle chalupy chudého ševce přezdívaného Nickelschuster (kde Schuster je německy obuvník a Nickel byla zkomolenina jména Mikuláš). Horalé jeho domek nevážně nazývali Nickelburg neboli Nickelův hrad, z čehož se vyvinul název Nickelkoppe.

Stavba nového podniku se setkala s velvlažným postojem tehdejších Jablonečanů, k čemuž přispívala i silná konkurence nedaleké výletní restaurace Guttbrunnwarte (Stráž na Dobré Vodě) zřízené hostinským Langem. Ve 20. letech 20. století se stal Petřín oblíbeným místem obchodníků a lidí na procházce, avšak v důsledku hospodářské krize následoval rychlý propad. Provozovatel Hans Öser jej v roce 1934 načas přejmenoval na Öserwarte (Öserova hláska) a od roku 1936 nesl název Hohewarte (Vysoká stráž).

Poválečné osudy a chátrání

Po 2. světové válce byl objekt přejmenován na Petřín a využíván pro potřeby dětského domova. V 60. letech 20. století byl předán jabloneckému podniku Restaurace a jídelny a opět sloužil jako výletní hostinec. Po roce 1989 nastaly majetkové spory, podnik byl v roce 1993 uzavřen a zanedbaná budova s věží začala rychle chátrat a měnit se ve "strašidelný zámek".

Záchrana a novodobá historie

Zlom přišel v roce 1996, kdy havarijní objekt koupil pražský restauratér Evžen Hejsek. Ten jej od ledna 1999 do června 2000 kompletně zrekonstruoval a dne 2. října 2000 opětovně otevřel.

V roce 2015 došlo k uzavření celého objektu včetně věže a stavba opět chátrala. V roce 2021 areál pronajal a koupil místní restauratér Ivo Konečný, který obnovil restauraci, hotel s 22 pokoji a bistro. Původní zchátralé dřevěné schodiště na rozhlednu nechal vyměnit za kovové se 100 schody a samostatným venkovním vchodem. Na začátku června 2023 byla rozhledna opět zpřístupněna veřejnosti.

Rozhledna Královka (Bedřichov)

Rozhledně a okolnímu návrší se dříve říkalo Königova vyhlídka či Nekras. Současná kamenná rozhledna byla postavena v roce 1907, její celková výška činí 23,5 metru, vyhlídková plošina se nachází ve výšce 20,5 metru a vede na ni 102 schodů.

Historie a předchozí stavby

Již v roce 1887 nechal janovský odbor Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory postavit na návrší patřícím územně k Janovu nad Nisou prostou vyhlídkovou plošinu přístupnou po žebříku, zhotovenou ze tří kmenů. O rok později byl realizován odvážnější plán – smržovský stavitel Appelt navrhl devatenáct metrů vysokou dřevěnou věž se třemi podlažími, kterou na vyzděných základech zednického mistra Pilze sroubil tesař Ignaz Horn. Tato první dřevěná rozhledna sloužila jako oblíbené výletní místo, avšak nedokázala odolat drsným horským podmínkám a 2. listopadu 1906 byla stržena a vyvrácena prudkou vichřicí.

Výstavba kamenné věže a chaty

Brzy po zničení dřevěné věže bylo jabloneckému architektovi Stephanovi Arnoldovi zadáno vypracování plánů na novou zděnou rozhlednu. Základní kámen byl položen 26. května 1907 a vlastní stavbu dokončil zednický mistr Wilhelm Scholze ze Mšena za necelé čtyři měsíce.

Už v roce 1890 vybudoval na Královce z popudu stejného horského spolku Stefan Streit hostinec. Vzhledem k vysoké návštěvnosti bylo nutné kapacitu restaurace po třinácti letech zvětšit, avšak provoz v ní definitivně skončil 10. března 1933, kdy v pozdních nočních hodinách vyhořela. Nová horská chata s restaurací a ubytováním pak byla vedle rozhledny postavena v roce 1934, čímž se Královka stala centrem turistického ruchu.

Úpadek a novodobá revitalizace

Po roce 1989 začal celá areál chátrat kvůli nevhodným přístavbám a střídajícím se nájemcům. V roce 2013 získala areál do vlastnictví společnost KISSES s.r.o., která zahájila jeho celkovou revitalizaci: proběhla demolice nevyhovujících budov, rekonstrukce původní budovy s novou samoobslužnou restaurací a terasou, oprava kamenného pláště věže, instalace nového ochozu, oprava střechy, schodiště a vnitřních prostor, citlivější umístění antén a otevření velkého dětského hřiště.

Liberecká výšina

Na svahu Kovářova kamene (557 m n. m.), dříve zvaného Hradní vrch, nechal v letech 1900 a 1901 liberecký velkoprůmyslník baron Heinrich von Liebieg postavit romantickou Libereckou výšinu jen kousek za městem. Představy zámožného muže dokázal realizovat norimberský architekt Josef Schmitz, který vyprojektoval bránu, hrady se střílnami i hradní věž v tradiční formě německých romantických hradů. Stylové restaurační zařízení s rozhlednou bylo nazváno na počest panovnického domu Hohenhabsburg. Úpravy provedené v letech 1960 až 1969 však značně narušily původní koncepci, avšak žalostný stav je díky proběhlé rekonstrukci již minulostí.

Architektura a vybavení

Výhled si lze vychutnat z 25 metrů vysoké pětiboké věže, která je zhotovena podle hlásné strážní věže starého hradu v Norimberku. Při návštěvě Liebiegovy věže se přichází přes hradní most a skrze hradní věž do hradního nádvoří, které je obklopeno zdmi s pozorovatelnami a střílnami. Nechybí zde ani 13 metrů hluboká studna s rumpálem a hradní zvonek.

V přízemí se nachází klenbová předsíň s kuchyní a pod ní ve věži sklep na zásoby. V prvním patře naleznete Věžový pokoj, chodbu se zbrojí a lovecký pokoj, koncipované ve stylu středověkých rytířských hradů. Z horního věžního patra lze v létě i v zimě získat panoramatický výhled do dálky. K budově připomíná umělý vodní příkop, most i obnovené jezírko.

Současné využití

V budově se nachází restaurace nabízející pořádání firemních akcí, večírků, školení, svateb a rodinných oslav v malé lovecké restauraci, velkém sálu i Liebiegově salónku. K dispozici je také ubytování s celkovou kapacitou 16 osob a wellness služby v 1. nadzemním podlaží s výhledem do lesa směrem na kámen "Kovadlina", včetně sauny nebo masáží.

Rozhledna Frýdlant

Rozhledna stojí na Frýdlantské výšině (dříve Resselberg, 399 m n. m.) v severní části města Frýdlant, která je součástí Frýdlantské pahorkatiny.

Historie a výstavba

První dřevěná rozhledna: Dne 25. října 1889 vznikl "Okrašlovací a zvelebovací spolek pro město Frýdlant", který na čedičovém vrcholu vybudoval a 6. července 1890 zpřístupnil 14 metrů vysokou dřevěnou trámovou opláštěnou rozhlednu. Výstavbu finančně i osobně podpořil člen spolku Anton Dressler, na jehož počest se místu říkalo Dresslerova výšina. Tvůrcem věže byl místní truhlář Josef Haupt. U paty rozhledny fungovalo letní pohostinství.
Současná cihlová rozhledna: V roce 1905 musela být zchátralá dřevěná věž stržena. Základní kámen nové rozhledny z červených, dvakrát pálených cihel a na žulových základech byl položen 17. května 1906 podle projektu frýdlantského stavitele Rudolfa Hampla (stavbu prováděla společnost Appel & Hampel). Náklady dosáhly 9 000 korun, přičemž značnou část přispěl Anton Dressler. Slavnostní zpřístupnění proběhlo 30. dubna 1907 spolu s otevřením blízké restaurace ze žlutých cihel z kunratické cihelny.
Poválečné období a telekomunikační využití
V roce 1940 získal rozhlednu v dražbě Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (DGV).
Po druhé světové válce věž chátrala, ale zůstala v provozu (klíče se půjčovaly v blízkém domě). V 50. letech sloužilo okolí pro slavnosti, dětský tábor a správu převzal Městský dům pionýrů a mládeže.
Od roku 1958 byla rozhledna uzavřena, protože sloužila jako televizní převaděč a radiomaják D-VOR (OKX) pro navigaci civilních letadel.
Na podzim roku 1979 se telekomunikační systémy a navigační zařízení přestěhovaly na novou kovovou věž opodstatněnou poblíž a k majáku u Dětřichova.
Obnova a současnost
Roku 1980 předalo město objekt TJ Slovan Frýdlant. Turistický odbor provedl generální rekonstrukci za 2 500 brigádnických hodin a 6. listopadu 1982 ji znovu otevřel.
Od roku 1992 zajišťuje provoz rozhledny frýdlantský Klub turistů (nyní Klub turistů Frýdlant).
V roce 2000 proběhla rekonstrukce objektu. Plány na zvýšení věže v roce 2014, které měly zajistit výhled přes vzrostlou vegetaci, památkáři zamítli.

Rozhledna na Smrku

Smrk je se svými 1124 m n. m. nejvyšším vrcholem české části Jizerských hor a již od 19. století přitahoval davy turistů a lyžařů.
Historická tradice a první věž: Už v dávných časech objevili návštěvníci krásu tohoto místa – pobýval zde například i německý básník Theodor Körner, jehož návštěvu z 16. srpna 1809 připomíná pamětní kámen. Samotná historie rozhledny sahá do roku 1892, kdy byla na vrcholu slavnostně otevřena první celodřevěná věž. Její popularita byla obrovská, za rok na vrchol vystoupilo až osmnáct tisíc lidí a dělnické útočiště se postupně proměnilo v turistickou chatu s občerstvením. Tato dřevěná dominanta odolávala drsnému klimatu neuvěřitelných pět desítek let, avšak po druhé světové válce chata vyhořela a zchátralá rozhledna se v 50. letech definitivně zřítila.
Současná futuristická věž: Po dlouhých letech bez rozhledny se v roce 1992 zformovala Společnost pro výstavbu rozhledny na Smrku, která ve spolupráci s městem Nové Město pod Smrkem prosadila obnovu. V září 2003 byla na vrcholu otevřena nová, dvaadvacetimetrová kovová rozhledna s futuristickým vzhledem.
Parametry a výhledy: Věž disponuje třemi plošinami, přičemž první z nich slouží jako uzavřená místnost chránící před nepřízní počasí. K dalším dvěma plošinám vede točité schodiště o šestadevadesáti schodech. Konstrukce je navržena tak, aby odolala drsným horským podmínkám po dobu nejméně sta let. Z vrcholu se návštěvníkům otevírá jedinečný kruhový výhled do tří zemí – Česka, Polska a Německa.

Novější rozhledny v okolí

Nisanka: Telekomunikační a zároveň turistická věž vysoká 35 metrů (ochoz ve výšce 24 m) stojí na Novoveském vrchu (676 m n. m.) od roku 2006.
Maják Járy Cimrmana (Příchovice): Dřevostavba vysoká 25,6 metru od architekta Martina Rainiše stojí na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš u muzea J. Cimrmana.
Rozhledna Špička (Malý Špičák): Kovová sedmimetrová rozhledna tvaru obráceného bobu s reflexním povrchem byla postavena v roce 2020 studiem Mjölk nedaleko bývalé bobové dráhy.
Světlý vrch (Albrechtice): Ocelodřevěná rozhledna vysoká 21 metrů byla postavena v roce 2020 k 350. výročí založení obce Albrechtice.
Rozhledna Hamštejn (Koberovy): Pětadvacetimetrová rozhledna připomínající tvarem raketu byla otevřena v listopadu 2023 na trase Zlaté stezky Českým rájem.
Císařský kámen: Vratislavická rozhledna na stejnojmenném vrchu (637 m n. m.). Původní smrková dřevěná věž z roku 2009 prohnila a byla nahrazena novou ocelovou rozhlednou s dřevěným opláštěním (výška 21 metrů) v roce 2018.
Rozhledna Heřmanice: Modřínová věž ve tvaru okurky vysoká 23,7 metru byla postavena v roce 2012 podle návrhu ateliéru Mjölk.

Zaniklé dřevěné rozhledny v okolí Liberce a Jablonce: Kam se poděly?

Když se dnes řekne Jizerské hory nebo Ještědsko-kozákovský hřbet, představíme si hned pevné žulové věže, moderní ocelové konstrukce nebo elegantní stavby z doby rozkvětu turistiky. Málokdo si ale uvědomuje, že začátky organizované turistiky v našem kraji měly vůni čerstvého dřeva, tesařských trámů a provizorních vyhlídek. Než vyrostly dnešní dominanty, musela celá řada předchůdců projít tvrdou zkouškou s nevyzpytatelným horským počasím – a mnohé z nich se do dnešních dnů nedochovaly.

Pojďme se vydat po stopách deseti pozoruhodných rozhleden a vyhlídek, které utvářely tvář kraje na přelomu 19. a 20. století.
1. Siegmundova výšina (Radčice / Stráž)
Koncem 19. století patřil nevysoký kopec nad křižovatkou silnic mezi Radčicemi, Stráží a Pavlovicemi místním rodákům – bratřím Siegmundovým, kteří ve Stráži vlastnili textilní továrnu. V roce 1890 zde nechali upravit odpočinkové místo a postavit třípatrovou trámovou rozhlednu vysokou asi 10 metrů. Cílem bylo nabídnout výhled na kateřinské údolí i kotlinu Nisy a ukázat krásy vzkvétajícího regionu. Po 1. světové válce však stavba zchátrala a k plánované náhradě za kamennou věž už nikdy nedošlo.
2. Humboldtova výšina (Ruprechtice)
První skutečnou rozhlednu nově založeného Německého horského spolku (DGJI) najdeme v Ruprechticích. Na tehdejší Humboldtshöhe vyrostla v roce 1887 skromná pětimetrová dřevěná věž od mistra Waglera. Když po patnácti letech zchátrala, uznal velkorysý kateřinský továrník a mecenáš Ignác Salomon potřebu nového díla. V roce 1905 vybudoval na vlastní náklady novou čtrnáctimetrovou věž na masivní kamenné podezdívce. Místo s úchvatným výhledem na Liberec sloužilo až do roku 1932, kdy musely být zbytky kvůli špatnému stavu definitivně odstraněny.
3. Staré ještědské rozhledny
Než na vrcholu Ještědu vyrostl dnešní ikonický hotel s vysílačem, museli si výletníci vystačit s dřevěnou historií. První trámovou rozhlednu snesl stolař Gustav Neumann již v roce 1876 z iniciativy továrníka Adolfa Hoffmanna. Výhledy odsud prý sahaly až k Pražskému hradu! Zničenou věž nahradila v roce 1889 nová, osmiboká konstrukce. Obrovský nápor turistů a drsné počasí si ale vyžádaly daň – v červnu 1903 byla stavba uzavřena a o pár měsíců později rozebrána na palivo pro slunovratovou vatru. Dřevěné věže posléze definitivně nahradil slavný starý hotel Ještěd, který bohužel v lednu 1963 vyhořel a stal se přímým předchůdcem dnešní architektonické dominanty od Karla Hubáčka.
4. Frýdlantská výšina
Na čedičovém vrcholu severně od Frýdlantu (dříve Resselberg) vybudoval místní okrašlovací spolek a otevřel 6. července 1890 dřevěnou opláštěnou rozhlednu vysokou 14 metrů. Místu se říkalo Dresslerova výšina na počest velkého dárce Antona Dresslera. Dřevo však náporu klimatu dlouho odolávat nemohlo, a tak musela být v roce 1905 stržena a hned rok nato nahrazena dodnes stojící pevnou cihlovou stavbou.
5. Smrk – nejvyšší bod s tesařskou historií
Na nejvyšším vrcholu české části Jizerských hor lidé po staletí postrádali volný rozhled. Změnilo se to v roce 1892, kdy tesaři postavili dřevěnou věž, kolem které brzy vyrostla i oblíbená turistická chata. Stavba sloužila neuvěřitelných téměř šedesát let, než se její poslední zbytky na konci 40. let zhroutily. Dnes na jejím místě stojí moderní futuristická kovová věž.
6. Bramberk
Krásný hřeben u Lučan nad Nisou ozdobila dřevěná rozhledna v srpnu 1889. Její otevírání provázela velká smůla na počasí a celá stavba se potýkala s nedostatkem financí na údržbu. Opotřebovaná dřevěná konstrukce musela nakonec uvolnit místo stabilní kamenné věži, kterou v roce 1912 navrhl Robert Hemmrich.
7. Královka (Königova výšina (Königshöhe))
První pokus o vyhlídku na Königově výšině představovala jednoduchá skládanka ze tří kmenů (1887). O rok později už smržovský stavitel Appelt navrhl devatenáct metrů vysokou dřevěnou věž se třemi podlažími. Té však vystavil stopku 2. listopad 1906, kdy ji dočista sfoukla prudká vichřice. Rychle ji nahradila robustní kamenná stavba.
8. Prosečský hřeben
Hřeben mezi Jabloncem a Libercem byl doslova hřbitovem dřevěných rozhleden. První trámovou věž z roku 1892 poškodili vandalové a dorazil blesk. Druhý pokus z roku 1908 (opět od Roberta Hemmricha) měl podobu hradní hlásky, ale 21. srpna 1921 jej dočista rozštípala vichřice. Až po těchto trpkých zkušenostech sáhl spolek po masivní žule.
9. Javorník (Javornický sud)
Nad oblíbeným hostincem u Javornického sudu postavili hodkovičtí turisté v květnu 1924 osmnáct metrů vysokou dřevěnou rozhlednu pojmenovanou po M. Blaschkovi. I tahle vyhlídková kráska sdílela osud mnoha svých sester – koncem 40. let zanikla. Dobrou zprávou ale je, že tahle kapitola nekončí v minulosti: přímo z někdejšího vysílače na Javorníku totiž nyní vzniká zbrusu nová rozhledna, která vrátí výhledy na tuto stráň!
10. Císařský kámen
Modernější kapitolu zaniklých dřevěných staveb napsal Císařský kámen nad Vratislavicemi. V roce 2009 zde vyrostla šestipatrová celodřevěná rozhledna ze smrkového dřeva vysoká 20 metrů. Bez řádné impregnace však podlehla houbám a hmyzu, v roce 2017 musela být uzavřena a o rok později zcela rozebrána, aby ji nahradila pevnější ocelovo-dřevěná konstrukce.

Vyhlídky s křížem: Doteky nebe nad krajem

Jizerské hory a jejich podhůří nejsou jen krajinou hlubokých lesů, meandrů řek a šumících vodopádů, ale také místem, kde se lidská duše od nepaměti upínala k nebi. Výrazné skalní útvary čnící nad hlubokými údolími přitahovaly pozornost poutníků, obyvatel podhůří i pozdějších turistů svou syrovou krásou. Vztyčené kříže na jejich vrcholcích sloužily jako znamení víry, vděčnosti, ochrany i památky na pohnuté osudy lidí. Tyto tiché strážce nad krajem vnímáme jako symboly, které navzdory pohnutým dějinám, politickým zlomům i přírodním živlům stále dotvářejí jedinečnou romantickou tvář našich hor. Poutníkům, kteří přicházeli do Hejnic už z dálky zvěstovaly dobrou zprávu, že se jejich cesta blíží k cíli. Tyto žulové skály přitahovaly od konce 19. století nejen zdatné turisty, ale především místní horolezce, pro které se staly celoživotní láskou.

Vyhlídky s křížem

Ořešník Vrchol Ořešníku se vypíná jako jedno z nejznámějších skalních plató přímo nad Hejnicemi. Vrchol byl sice turisty navštěvován dříve, ale cesta byla nebezpečná a nebyla umožněna všem. Členové hejnické sekce Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory v roce 1898 zajistili zpřístupnění vrcholu vysekaným schodištěm a kovaným zábradlím. Podle tradice byl první kříž na Ořešníku vztyčen františkánskými mnichy z hejnického kláštera již v roce 1813, což z něj činí vůbec nejstarší kříž v Jizerských horách. Od té doby byl kříž několikrát obnoven, neboť původní dřevěné konstrukce nevydržely nápor času a drsné horské podmínky. V době totality musel být tento symbol odstraněn, údajně na příkaz místních úřadů, avšak v roce 1991 se kříž na své původní místo vrátil a byl posvěcen páterem Milošem Rabanem. Odsud je dechberoucí pohled přímo dolů na baziliku Navštívení Panny Marie a celé údolí Smědé.

Frýdlantské cimbuří Na jedno z nepojmenovaných skalisek vypínajících se nad údolím Černého potoka vystoupil 27. května 1912 Franz Haupt s Wilhelmem Bergmannem. O čtyři měsíce později, dne 27. září, napsaly Frýdlantské noviny, že na paměť prvovýstupu byla se svolením hraběte Clam-Gallase na vrcholu umístěna ze železa litá tabule, na níž se nachází dubovou ratolestí zdobený znak města Frýdlantu v Čechách jakožto jména prvovýstupců, a skála byla nazvána Frýdlantské cimbuří. Tuto vyhlídkovou baštu zpřístupnili pracovníci horské služby kovovým schodištěm až v roce 1978. Na vrcholu byl vztyčen mohutný dřevěný kříž v roce 1993 díky iniciativě pátera Miloše Rabana. Ten však dlouho nevydržel, neboť byl zasažen bleskem, avšak brzy jej obnovilo úsilí učňů z frýdlantského zemědělského učiliště.

Paličník Výrazný skalní masiv v severním svahu Jizerských hor nabízí hned několik vyhlídkových plošin a kruhové výhledy do Frýdlantského výběžku. Na jeho vrcholu nechal v roce 1992 vztyčit kříž z iniciativy pátera Miloše Rabana, čímž podtrhl duchovní rozměr tohoto divokého místa.

Poustevníkův kámen Skalní vyhlídka na severním úpatí nad Hejnicemi byla v roce 2016 zpřístupněna kovovým žebříkem a byly zde vykáceny stromy bránící lepšímu výhledu. Na skálu byl umístěn dřevěný kříž, přičemž předchozí z roku 1863 zmizel z vrcholu v padesátých letech 20. století. Název místo dostalo podle poustevníka Eremita Paula Stelziga z Ludvíkova, který tu žil kolem roku 1863 a postavil kapličku, přičemž místní vyhlídce říkají také Triangl podle někdejší triangulační tyče. Nedaleký vrch Na Chatkách býval oblíbeným výletním místem – v roce 1914 zde vzniklo ve skalách lesní divadlo pro dva tisíce diváků a stála tu malá chata s občerstvením. Celá vyhlídka byla nově obnovena a v květnu 2018 slavnostně otevřena veřejnosti.

Holubník Malebný a zalesněný hřeben s rozptýlenými skalami a hlubokým klidem jizerských lesů. Na jeho vrcholu umístil mohutný dřevěný kříž s tabulkou s výškovou polohou a osobní vzpomínkou na blízkou osobu bývalý záchranář horské služby a horolezec Jan Novotný v roce 2017. V létě 2024 sice kříž za nevyjasněných okolností zmizel, ale Jan Novotný se rozhodl situaci napravit, na vlastní náklady nechal vyrobit nový kříž a opět jej na Holubník vrátil.

Jizera Druhá nejvyšší hora české části Jizerských hor (1122 m n. m.) ukrývá na svém suťovém a skalnatém vrcholu kovový kříž. Jeho současná podoba zde stojí od roku 2002, kdy ho na vrchol přenesl náčelník Horské služby René Mašín. Na vrchol Jizery zavítal v zimě 1950 také autor Miloslav Nevrlý, který ve svých vzpomínkách popisuje mrazivou noc, cestu s německými přáteli Gustavem Ginzelem a Adixem Maiem, přenocování v rozvalené vojenské chatě pod vrcholovou skálou, vaření litrů horkého čaje a nezapomenutelnou atmosféru zasněženého pralesa, kde stromy byly ověšeny dlouhými ledovými ozdobami jako o půlnoční mši.

Další zajímavé vyhlídky a dominanty v okolí

Hajní kostel Vyhlídková skála patřící k masivu Poledních kamenů, kam lze dojít po červené a zelené značce z nedalekého Bílého Potoka pod Smrkem, nabízí nádherný výhled do údolí Smědé a na Frýdlantsko. Místo je opředeno řadou pověstí: podle předválečných německých průvodců si místní obyvatelé vyprávěli, že zdejší skály jsou pozůstatkem zříceného kostela (odtud německé Hainskirche). Skalní masiv si vysloužil také označení Hexenchor neboli Čarodějnický kůr, kde se podle pověstí konávaly pohanské obřady a zbyly po nich ve skalách vytesané obětní mísy (které ve skutečnosti v hrubozrnné žule vyhloubila voda). Podle další pověsti je v Hajním kostele ukrytý poklad, ke kterému se lze dostat jen na Velký pátek.

Kočičí kameny Skála má skutečně podobu kočičí hlavy. V roce 1923 zde byla členy sekce hejnického horského spolku vybudována vyhlídka opatřená bezpečnostním zábradlím a vytesanými schody do žuly, odkud se otevírá hezký pohled k Bílému Potoku, na Hejnický hřeben a do údolí řeky Smědé. Podle pověsti se v Kočičích kamenech skrývají poklady. Vypráví se o matce, která se na Velký pátek vydala ke skále, neboť v tento den skály vydávají své poklady; zaslepena bohatstvím však odložila dítě, aby mohla pobrat co nejvíc, skála se však zavřela a ona musela celý rok čekat, než jí skála dítě opět vydala.

Pytlácké kameny Vrchol ležící ve Středním jizerském hřebeni s turisticky přístupným vrcholovým skaliskem, které není zabezpečeno zábradlím. Své jméno získal podle úkrytu Hennricha, slavného jizerského pytláka, který byl v roce 1813 na tomto místě zastřelen.

Krásná Máří Jedna z nejfotogeničtějších, nejdivočejších a zároveň nejromantičtějších skalních vyhlídek v celých Jizerských horách. Vypíná se nad hlubokým údolím Smědé a nabízí úchvatný pohled na rozeklané svahy a nekonečné lesní moře. Místo je opředeno starou, poněkud tklivou pověstí o dívce jménem Máří, která sem prý v dobách dávno minulých utekla před krutým osudem a na strmých skalách nalezla svou smrt. Její jméno však v kraji zůstalo jako memento a dává tomuto tichému, magickému koutu nezapomenutelný ráz.

Martinská stěna Dramatická skalní stěna a vyhlídka tyčící se nad strmými svahy údolí Černé Nisy v lesích nad libereckými Kateřinkami. Pro obyvatele Liberce a blízkého okolí je to oblíbené a snadno dostupné místo, které nabízí nejen únik před shonem města do hluboké přírody, ale také krásné průhledy do zalesněného podhůří. Své jméno nese v návaznosti na staré místní tradice a lesní tratě, které po staletí křižovali dřevaři a formani.

Dračí kámen Skalní vyhlídka na Dračím vrchu nad libereckými Kateřinkami byla pro turisty upravena v roce 1902, kdy sem bylo vytesáno sedmdesát schodů a osazeno bezpečné zábradlí. Místo je spojené s pověstmi o bájném drakovi a hluboké lokální historii.

Červený kámen a Kamenná vrata na Ještědském hřbetu Když se přesuneme na opačnou stranu od Liberce na hřeben Ještědu, ukrývají se tu podivuhodné skalní útvary s dalekými výhledy. Červený kámen nabízí tiché a rozjímavé rozhledy do krajiny a v jeho blízkosti se nachází také pietní Mohyla letců, připomínající pohnuté události a tragické okamžiky v oblacích. Nedaleká skalní brána zvaná Kamenná vrata pak otevírá monumentální průhled do kraje Podještědí – do tiché krajiny plné pískovcových skal, hlubokých lesů a vesniček, které tak věrně a s hlubokou láskou vdechla do svých literárních děl spisovatelka Karolina Světlá.

III. Fenomén tvořivosti, ducha a lidských osudů

Hejnické ozvěny: Víra, bazilika a klid v náručí hor

Když se stíny od Ještědu a Jizerských hor začnou prodlužovat a podzimní mlhy zvolna zahalí hluboká údolí, kraj pod severním hřebenem jako by utichl a naslouchal. Není to však ticho prázdnoty, nýbrž ticho plné paměti. Od nepaměti sem přicházeli lidé s břemenem svých všedních dní, s nadějemi i strachy, aby v náručí zdejších lesů a pod ochranou starých svatyní našli klid, útočiště a novou sílu. Hejnická kotlina s monumentální bazilikou Navštívení Panny Marie a františkánským klášterem nikdy nebyla pouhým koutem na mapě – byla a je pravým duchovním srdcem celého regionu, k němuž se po staletí upíraly zraky poutníků z obou stran hor.

Samotný zrod tohoto posvátného místa se ztrácí v mlhách pozdního středověku. Pověst o zázračném zjevení v Hejnicích a chudém sítaři z Luhu se traduje po staletí a dává celému místu hluboký mytický rozměr. V dobách, kdy zdejší kraj pokrývaly hluboké lesy a lidé se živili drsnou prací, žil v nedalekém Luhu u Raspenavy pilný, avšak hluboce nešťastný řemeslník. Osud na něj dolehnul celou svou tíhou, když jeho žena i malé dítě těžce onemocněly a žádný z okolních léků ani rad nedokázal zmírnit jejich utrpení.

Zoufalý muž se jednoho dne vydal do hlubokých lesů za prací. Kráčel hustým porostem, až stanul na mýtině u řeky Smědé, kde rostly tři mohutné lípy. Vyčerpáním a žalem přemožen klesl pod jejich korunami k zemi a usnul. V hlubokém spánku se mu rozlil podivný a jasný sen: v korunách stromů se zjevili andělé, kteří na něj tiše shlíželi a ujišťovali ho, že nemoc z jeho domova brzy ustoupí. Vyzvali ho, aby na tomto posvátném místě zanechal znamení víry, k němuž by v budoucnu mohli vzhlížet i ostatní poutníci.

Když se řemeslník za soumraku probral, spěchal domů a s úlevou zjistil, že se stav jeho blízkých skutečně a nečekaně obrátil k lepšímu. Vděčný za zázračné uzdravení splnil svůj slib, přinesl z daleké Žitavy svatý obrázek Panny Marie a upevnil jej na jedné z lip. Zpráva o uzdravení se rychle šířila a přitahovala lidi z celého Podještědí i Frýdlantska. Na místě skromného útočiště postupně vyrostla malá kaple, která se rozrůstala s každým dalším rokem, až se nakonec proměnila v monumentální barokní chrám. Ten dnes jako maják duchovní síly ční v hejnické kotlině a připomíná, že víra dokáže překonat i ty nejtěžší časy.

Zpovědí víry a naděje však hejnický region nekončí. Když se vydáme dál do hlubin Podještědí a jizerských hvozdů, otevírá se před námi celá řada dalších míst opradených tajemstvím. Zdejší skály, lesní zákoutí i staré stezky si lidé po generace předávali v podobě bájí a pověstí, které tvoří neviditelné, avšak pevné vazivo naší krajiny.

Duchové hor, pověsti a báje: Příběhy, které šeptá les

Když podzimní mlhy zahalí jizerské hvozdy a koruny starých buků zašumí ve větru, kraj jako by začal vyprávět zapomenuté příběhy. Jizerské hory a Podještědí nebyly pro zdejší lidi nikdy jen souvislou masou dřeva a kamene. Byly živoucím prostorem, kde se lidský život neustále protínal s tajemstvím, s neprostupnou divočinou i s tichou přítomností těch, kteří odešli před námi. Lesy zde šeptají dvojím hlasem – jedním jsou staré báje o pokladech a přízracích, druhým tiché, avšak o to naléhavější hlasy křížů zasazených hluboko v mechu.

Ozvěny dávných mýtů: Čerti na Ještědu i duchové podzemí

Kámen Krejčík na Ještědu Těsně pod vrcholem Ještědu, kousek od horní stanice lanovky, stojí velký kámen, kterému Němci říkali Hockauf, tedy Hrbáč, v češtině se častěji nazývá Krejčík. K němu se vztahuje stará pověst o hrbatém krejči z libereckého údolí, který své postižení nesl velmi těžce, mračil se na celý svět a největší radost měl, když mohl někomu ublížit. Jednoho dne, když se vracel vyřízený z práce přes Ještěd, zastihl ho v lese silný déšť a on unavený usnul. Probudilo ho silné zahřmění a nedaleko uviděl mocného starce s dlouhými bílými vousy – ducha Ještědských hor, obklopeného trpasličími strážci pokladů. Krejčí vyslechl jeho rozkazy o stavbě Krkonoš a ze zlomyslnosti se rozhodl dílko zkazit. Když nadešla noc a skřítkové přenášeli obrovské balvany, vstal a zakrhal jako kohout. Skřítkové vylekaně upustili kameny, ale ten největší dopadl přímo na něj a na místě ho rozmačkal. Od té doby kámen leží tam, kde ho pohřbil, jako výstraha všem zlomyslným lidem.

Poklad v Keilově vrchu V době Albrechta z Valdštejna žil v Liberci soukeník Andreas Keil, který zbohatl, ale nikdo nevěděl, kde má svůj majetek. Po jeho smrti se začalo vyprávět, že poklady zakopal do hory hlídané neviditelnými silami – odtud název Keilův vrch (Keilsberg). O léta později se tři lenošiví kamarádi Tschiedel, Knobloch a Lange rozhodli zkusit štěstí a o Květné neděli, kdy se při čtení pašijí otvírá zem, vstoupili do nitra hory. Ocitli se v obrovském skleněném paláci plném zlata, stříbra a ohnivě se lesknoucích drahokamů. Horečně plnili pytle, když tu se z tmy vynořily tři postavy v krvavě červených kabátcích – kat a jeho pacholci, kteří začali stavět šibenici. Kat se zeptal: "Co myslíte, kterého ze zlodějů popravíme jako prvního?" Všichni tři vyděšeně ztuhli a když se Tschiedel s křikem rozběhl ke dveřím, celá hora se otřásla a s obrovskou ránou je vymrštila ven. Když se probrali, stáli zase před obyčejnou skálou. Od té doby se do nitra Keilova vrchu už nikdo neodvážil.

Divoký tanec Jednou večer se jakýsi mladík z Druzcova vypravil do Osečné k muzice. Když přecházel kopec, objevily se před ním drobné dívky v bílých šatech se zlatavými vlasy – lesní víly. Jedna z nich ho okouzlila a přiměla k tanci. Tanec však byl čím dál divočejší a mladík, vyčerpaný a marně prosící, aby přestaly, vykřikl: "Jděte tedy k čertu!" Víly rázem zmizely. Sotva však ušel pár kroků, objevila se další krásná dívka, která ho prosila, aby ji vzal s sebou. Zavedla ho do podivuhodných světlých končin plných zlatých střech, drahokamů a křišťálových jezírek. V mladíkovi se ale něco zlomilo, zatoužil po obyčejném zeleném lese a v zoufalství vykřikl: "Ach, svatá matko boží, prosím, pomoz mi!" V tu ránu všechno zmizelo a on byl zachráněn. Od té doby se už ale nikdy nevydal v noci sám na cestu.

Spravedlnost na Frýdlantě (Kateřina z Redernů) V dobách, kdy mocná paní Kateřina z Redernů zuřila kvůli sporům s frýdlantskými rebeli a císařskou kanceláří, postihla ji v zámeckých komnatách další rána – z jejího okna záhadně zmizel vzácný tyrkysový prsten. Podezření padlo na ubohou panskou dívku, kterou rozhněvaná hraběcí milost hned dala uvěznit do věže. Té noci se nad Frýdlantem přehnala hrozivá bouře, která v zámeckém příkopu vyvrátila starý jilm. Když ráno čeleď objevila zničený strom, na jeho nalomené větvi viselo stračí hnízdo a v něm se leskl pohřešovaný klenot. Straka prsten ukradla a sama nebesa tak děvče zachránila. Polekaná paní Kateřina pak Frýdlantským vrátila jejich výsady a na její spravedlivou vládu se vzpomínalo v dobrém.

Zlatý dar lesní samice (Otto Hutter) V malém domku na okraji ještědského lesa žil chudý nádeník Veit se svou ženou a šesti dětmi. Jednoho studeného zimního večera, kdy hory bičovaly sněhové mraky, zaklepala na jejich dveře promrzlá fenka a prosila o nocleh. Dobrosrdečný Veit s ženou se o ni podělili a dopřáli jí teplé místo u kamen. Druhý den ráno se podivný host chystal k odchodu a na rozloučenou poradil nejmladší dcerušce, aby si otevřela zástěru. Když do ní žena hodila hrst zasněženého klestí, proměnilo se v té vteřině v třpytivé zlaté pruty a jehlice. Chudá rodina pochopila, že u sebe hostila lesní samici, a trápení s bídou bylo rázem konec.

Pohádka o Šolcově rybníku a panně z Reichenbergu Když mladá pasačka Maruška pásla stádo u Čertovy jámy pod Filipkou, potkala čerta, který jí pohrozil, že celou její čeládku promění v kameny, pokud neustoupí. Děvče se nebálo a stalo se – stádo zkamenělo v místech, kterým se dnes říká Šolcův rybník (dříve Teufelsteich). Nešťastná Maruška ale skončila před přísným rychtářem v liberecké šatlavě. Když ji předvedli před mladého hraběte Kristiána, odvážná dívka se nedala, spustila ostrou latinu a svým nečekaným vystoupením a odhozením režné košilky ohromila celý soud. Okouzlený hrabě ji vzal pod svůj plášť do služeb a od té doby se na ni na radničních vitrážích usmívají všichni, kdo přijdou do Liberce.

Tichá svědectví lesa: Pomníčky a kříže

Stačí poodstoupit z hlavních cest a zastavit se u rozeklaných skal, jako jsou Kočičí kameny, Ořešník nebo osamělý Hajní kostel. Lidé si zde po generace vyprávěli o tajemných sílách, které střeží podzemní bohatství, i o šprýmech a zkouškách, jež na člověka líčili čerti a lesní duchové. Samotný masiv Ještědu a skaliska v Podještědí byla od nepaměti domovem bytostí, které občas potrápily neopatrné poutníky, jindy zase hlídaly poklady otevírající se prý jen na Velký pátek těm, kdo přicházeli s čistým srdcem. Tyto pověsti nebyly jen pohádkami pro strašení dětí; byly způsobem, jak si prostí obyvatelé vysvětlovali drsnou a nevypočitatelnou sílu hor, která je obklopovala ze všech stran.

Hned vedle mýtů o pohanských obřadech a skrytých drahokamech však v lese žije jiná, hmatatelnější paměť. Jsou to železné a dřevěné kříže, osamělé pomníčky a drobné tabulky přibité kmenům stromů na místech, kde vyhasl lidský život nebo kde někdo nalezl nečekanou záchranu. Stojí u zapomenutých cest, na skalních hřebenech i v hlubokých roklích – tichá svědectví o náhlých vichřicích, tragických pádech dřevařů, zmrzlých poutnících, ale i o hluboké vděčnosti za uzdravení. Každý takový kříž je zastaveným časem, otiskem lidské bolesti i naděje, která přetrvala staletí.

Jizerské hory a Podještědí jsou však protkány nespočtem dalších příběhů, zapomenutých křížů, starých bájí a lidských osudů, které ukrývá každý hluboký les i horský hřeben. Není v sílách jediné knihy zachytit všechny pomníčky, jež v tichu stromů připomínají náhlé tragédie, ani vyprávět o každém skrytém pokladu z lidových pověstí. Z tohoto bohatého pokladu paměti jsme proto vybrali jen některé – ty, které svou silou, dramatem a atmosférou nejlépe vystihují neopakovatelnou duši našeho kraje.

Když kráčíme těmito lesy dnes, kráčíme vlastně po hřbitově i chrámu zároveň. Svět bájných bytostí a svět tichých lidských křížů splývají v jedno vyprávění o síle lidské duše, která dokázala vdechnout život i těм nejodlehlejším koutům severních hor.

Stammelova smrt: Osud posledního jizerského pytláka Kousek pod patou hráze přehrady na Černé Nise se v hlubokém lese skrývá patrně nejznámější jizerskohorský pomníček. Nese jméno Stammelova smrt a připomíná tragický konec Augustina Zenknera, zvaného Stammel. Byl to muž neobyčejné síly a legendární postava celého kraje, který proslul svým celoživotním pytlačením v panských lesích. Obyvatelé Hejnic a Bílého Potoka ho měli rádi – byl dobrosrdečný a v časech nouze dokázal obstarat zvěřinu pro oslavy křtů či svateb. Když se v říjnu 1863, před plánovaným odjezdem s rodinou do Ameriky, vydal na svůj poslední lov, došlo k osudovému střetu s lesníky z Nové louky. Při přestřelce byl zasažen adjunktem Neuwingerem a o dva dny později, 8. října 1863, byl nalezen mrtev. Ležel v hlubokém lese, hlavu s falešným plnovousem z koňských žíní opřenou o mechový polštář, který si sám umírající natrhal. Přestože kříž nese jeho jméno, místo jeho skonu leží opodál; skutečný pomníček s nápisem zde později vztyčila rodina zraněného hajného Mietha jako tichou tečku za dramatickým příběhem, v němž všichni zúčastnění ztratili víc než jen zvěř.

Melzerův pomníček: Kuriózní a tragická jízda lesem Při lesní silnici spojující Bedřichov s přehradou na Černé Nise stojí pečlivě opracovaný žulový obelisk připomínající sedmadvacetiletého četnického závodčího Roberta Melzera. Pomník připomíná neobvyklé neštěstí z 19. srpna 1905, kdy v horách probíhala bouřlivá stavba velkolepé přehrady. Melzer tehdy doprovázel pokladníka s výplatami pro dělníky. Zpět k Bedřichovu se nechal – patrně ve snaze ušetřit síly – svézt na posledním vagónku úzkokolejné lesní železnice, která bez zabezpečení sloužila k dopravě žulových bloků. Vůz se však ve stoupání nečekaně odpojil a řítil se zpět. Mladého četníka vymrštil do vzduchu a těžce jej zranil. Přestože se zpočátku zdálo, že vyvázne, o čtyři dny později svým zraněním v liberecké vojenské nemocnici podlehl. Dnes je jeho obelisk mementem nejen pro jeho kolegy od žandarmerie, ale i varováním všem, kdo podcenili sílu horských drah.

Pomník kancléře Šámala: Vzdor totalitě i zapomnění Nedaleko loveckého zámečku na Nové Louce připomíná žulový památník s těžkou bronzovou deskou JUDr. Přemysla Šámalu – významného prvorepublikového politika, patriota a čelní představitel protirakouského i protinacistického odboje, který ve volném čase propadl kouzlu jizerských hvozdů. Po březnu 1941, kdy po krutém mučení gestapem zemřel v berlínské věznici Moabit, mu jeho myslivečtí přátelé odhalili v roce 1947 památník. S nástupem komunismu se však památka na svobodomyslného politika stala trnem v oku režimu a památník skončil v rochlickém lomu. Teprve v hodině dvanácté jej zachránil legendární ochránce hor Miloslav Nevrlý, který vzácné bronzové desky odnesl do muzea. Trvalo celá desetiletí, než se památka po mnoha politických zvratech a zmařených pokusech z roku 1968 vrátila na své místo – 8. září 1990 byl Šámalův pomník na Nové Louce opět slavnostně odhalen jako svědectví o tom, že pravdu a čest nelze natrvalo rozbít v lomu.

Obyčejná radost z rychlosti: Od ještědských koryt po smržovské saně

Rudolf Kauschka: Král jizerských skal a pán ještědské ledové dráhy

Jizerské hory a svahy Ještědu v sobě nesou stopy lidí, kteří k nim přilnuli celou svou duši. Jedním z těch nejvýraznějších byla bezpochyby legendární postava Rudolfa Kauschka – člověka, jehož život byl pevně spleten s vertikálou skalních věží i s bleskovou rychlostí mrazivých koryt.

Do Jizerských hor přišel jako chlapec, když se jeho rodina usadila v Bílém Potoce. Již během studií v Liberci propadl kouzlu divoké přírody a v partě mladých nadšenců začal objevovat a zdolávat dosud neprozkoumané skály. Od roku 1904 stanul na vrcholu řady nejvýznamnějších věží a jeho horolezecká vášeň našla vrchol v roce 1924, kdy vydal slavnou knihu Wandern und Klettern. Své oblíbené útočiště našel v odlehlém labyrintu západních srázů Frýdlantského cimbuří, na skále zvané Náhrobek, kde nerušeně sedával a skládal teskné básně o horách. Na jeho počest zde v roce 1961 umístil jablonecký rytec a horolezec Siegfried Weiss vlastnoručně vyrobenou pamětní tabulku. Přestože byl Kauschka po válce odsunut do německého Kemptenu, kde v roce 1960 zemřel, jeho odkaz mezi skalami neztichl.

Kauschkovo jméno však nepatří jen horolezcům. Byl také nekorunovaným králem zimních sportů a fenomenálním sáňkařem. Když byla v prosinci 1909 otevřena velkolepá, přes tři kilometry dlouhá sáňkařská dráha na svazích Ještědu s osmnácti zatáčkami a rychlostí až 80 km/h, stala se rázem evropským unikátem. Na této trati, která v roce 1914 hostila historicky první mistrovství Evropy, nenašel Rudolf Kauschka přemožitele. Spojení horolezecké odvahy a bleskových reakcí z ledového koryta z něj učinilo sportovní ikonu regionu.

Příběh Rudolfa Kauschka tak dodnes připomíná, že Jizerské hory a Ještěd nebyly jen místem práce a ticha, ale i velkých lidských vášní, odvahy a hlubokého tvůrčího ducha.

Sáňkařská sláva Smržovky: Od Kauschka přes bratry Urbanovy až po Rudlu Pivrnce

Zatímco Ještěd měl svou legendární třikrát dlouhou trať, na které sbíral vavříny Rudolf Kauschka, nedaleká Smržovka se stala absolutní Mekkou československého sáňkařského sportu. První dráha tam vznikla již v roce 1912 a vedla z vrcholu Černé studnice až k továrně Karla Roigka.

Smržovští sáňkaři patřili už mezi dvěma válkami k mezinárodním špičkám – Hani Finková byla ve třicátých letech dvakrát mistryní Evropy a Alfréd Soukup (známý výrobce saní) skončil druhý na dvousedadlových saních. Po válce tradici úspěšně obnovili bratři Josef a Bohuslav Patrmanovi. Zlatá éra smržovských saní pak naplno propukla v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy zde pod vedením rodin jako Horst a Roland Urbanovi vyrůstala celá řada špičkových reprezentantů.

Když byla v listopadu 1975 slavnostně otevřena nová, 1020 metrů dlouhá betonová dráha s osmi zatáčkami a karuselem (postavená podle návrhu Horsta Urbana), získala Smržovka unikum, které slouží dodnes a na kterém se kromě saní prohánějí i odvážní skeletonisté.

Petr Urban: Sáně, tužka a nesmrtelný Ruda Pivrnec

Ve všeobecném povědomí je však moderní sáňkařský sport spojený především s Petrem Urbanem (* nar. 8. srpna 1960 ve Smržovce). Rodák z rodu, kde saně hrály prim po celé generace, to dotáhl až na zimní olympijské hry v roce 1992 v Albertville a několikrát vyhrál mistrovství republiky.

Kromě sportovních úspěchů se stal fenoménem české kresby a humoru. Od roku 1991 kreslí profesionálně, proslavil se hospodskými vtipy a stvořil legendární postavičku Rudy Pivrnce, podle níž nese jméno i pivo a kterou oslavila ve své písni skupina Kabát. Urban má na kontě desítky knih a kalendářů, přičemž jedním z jeho největších uměleckých počinů bylo vytvoření přes šedesát perokreseb kolorovaných anilinovými barvami a pastelkami pro nové vydání slavných Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka.

Propojení Kauschkovy pionýrské dravosti na Ještědu se smržovskou tradicí a svérázným světem Petra Urbana a Rudy Pivrnce tak v naší knize ukazuje, že sáňkařská vášeň má v Podještědí a Jizerkách hluboké kořeny, které nesmí zapadnout.

Osobnosti kraje: Ti, kteří určovali směr

Kraj pod Ještědem nikdy nebyl jen kulisou tvořenou hlubokými lesy, stinnými roklemi a kamenitými stráněmi. Jeho skutečnou tvář, duši i rytmus dějin utvářeli lidé. Byli mezi nimi vizionáři, nezlomní vlastenci, umělci, kteří dokázali rozesmát celé království, i kronikáři s objektivem fotoaparátu, kteří zachytili prchavé okamžiky starého světa dříve, než jej smál čas a moderní doba.

Každý z nich zanechal v Podještědí nesmazatelnou stopu – někteří svým perem, jiní neohroženým bojem za národní hrdost a další tím, že zachovali podobu města a hor pro budoucí generace. V následujících řádcích nahlédneme do osudů těch, kteří svým životem a dílem určovali směr celému regionu.

Karolína Světlá: Duše Podještědí a její Světlá

Když se v literárním světě vysloví jméno Karolíny Světlá (vlastním jménem Johanny Rottové, 1830–1899), každému se vybaví drsný, avšak hluboce podmanivý kraj pod Ještědem. Tato přední česká spisovatelka nalezla v Podještědí svůj druhý domov a nekonečnou uměleckou inspiraci. Poté, co ji v roce 1853 zasáhla tragická smrt její jediné dcery, utíkala sem před žalem do ticha hor. Trávila zde, buď přímo ve Světlé pod Ještědem, nebo později v Doleních Pasekách, dlouhá letní období a s citem pro lidskou duši vdechla místní osudy do sedmi románů a téměř třiceti povídek. Své slavné umělecké příjmení si zvolila právě podle obce Světlá, která byla rodištěm jejího manžela, profesora kreslení Petra Mužáka (narozeného v domě čp. 4 zvaném U Mužáků), přičemž křestní jméno přejala po své světelské neteři.

Sama Světlá pod Ještědem, starobylá obec s dějinami sahajícími až do 13. století (první písemná zmínka pochází z roku 1291, v soupisu farností hradišťského děkanátu pak z roku 1359), tak díky ní vstoupila do dějin naší literatury. Obec leží asi sedm kilometrů jihozápadně od Liberce a dva kilometry jižně od vrcholu Ještědu, přičemž do jejího správního celku spadá celá řada osad jako Rozstání, Dolní i Hoření Paseky, Hodky, Vesec, Jiříčkov či část Křižan. Okolní polnosti tehdy sahaly mnohem výš k hřebenům než dnes a celá oblast byla od počátků úzce spjata s historií johanitského kláštera v Českém Dubu.

Místní reálie se staly živým dějištěm jejích děl. Antošův statek, dnešní hostinec U Richtrů z roku 1835, posloužil jako předobraz pro Vesnický román, zatímco pomezí Rozstání a Doleních Pasek se zapsalo jako tragické dějiště Kříže u potoka. Dominantou obce je zděný kostel sv. Mikuláše z roku 1643, barokně upravený roku 1730 s někdejší cibulovitou věží, kterou po ničivém požáru 23. července 1899 (při němž roztál středověký zvon) nahradila dnešní špičatá věž. Před kostelem stojí škola z roku 1884 a památný pomník Karolíny Světlé od sochaře J. Bílka z roku 1931. Ten sice za nacistické okupace v roce 1939 nařídily úřady sešrotovat, ale obětaví občané jej tajně ukryli, aby mohl být v roce 1945 vrácen na své místo.

Kraj pod Ještědem žil v proměnách času svým vlastním životem – staré časy, kdy obyvatelé museli chodit do Českého Dubu pěšky, vystřídala za první republiky pravidelná autobusová linka pana J. Tomsy, jež stavěla přímo u kostela. Unikátní ráz dotvářejí i okolní přírodní zajímavosti, jako jsou přírodní památka Terasy Ještědu s mrazovým zvětráváním, Mazova horka, Skalákovna na severním konci Čertovy zdi nebo tajemný lom Basa v obci Padouchov známý výskytem netopýrů.

Z Českého Dubu do Podještědského muzea: Kde ožívá svět Karoliny Světlé i tajemní johanité

Tento pohled do hluboké historie Českého Dubu úzce navazuje na životní osudy a literární odkaz Karoliny Světlé, jejíž nezastupitelná stopa se táhne celým podještědským krajem. Právě zde, v malebném městečku s bohatou minulostí, se nachází jedno z nejvýznamnějších kulturních center regionu – Podještědské muzeum. Když bylo toto muzeum po druhé světové válce slavnostně znovuzřízeno a 14. července 1946 otevřeno pro veřejnost v nově uvolněných prostorách vily textilního průmyslníka Konrada Blaschky, upřely se zraky všech přítomných hostů především k síním věnovaným právě spisovatelce Karolině Světlé. Od samého počátku se tak stalo ústředním pilířem novodobé existence muzea, jež opatruje nejrozsáhlejší literárněhistorickou pozůstalost naší slavné autorky.

Samotná Blaschkova vila je architektonicky cennou historizující secesní stavbou, kterou v letech 1880 až 1881 nechal postavit významný českodubský textilní průmyslník Franz von Schmitt jako svatební dar pro svou dceru Marii a jejího manžela Konráda Blaschka. Interiér vily byl v roce 1906 náročně přestavěn podle projektu vídeňského architekta Wilhelma Klingenberga, který do původní neorenesanční budovy vložil monumentální halový prostor s mohutným schodištěm, ochozem a dominantním francouzským oknem. Část původního vnitřního vybavení, dřevěné obložení a historické místnosti se v budově dochovaly dodnes.

Muzeum má za sebou pohnutou historii. Založeno bylo na podzim roku 1919 a zpřístupněno o dva roky později díky obětavému úsilí mladého učitele Václava Havla, jenž v roli ředitele budoval rozsáhlé národopisné a historické sbírky plných čtyřicet let. Když v roce 1938 zabrali Sudety němečtí okupanti, nechal Havel cenné sbírky tajně odvézt do vnitrozemí, čímž je zachránil před zničením. Zpět do Českého Dubu se vrátily v roce 1945 a od zmíněného roku 1946 sídlí v Blaschkově vile, která se tak poprvé ve své historii stala důstojným domovem pro muzejní poklady.

Kromě pozůstalosti Karoliny Světlé, vzácných národopisných sbírek, krojů, podmaleb na skle, paleontologické Fendrychovy sbírky a knihovny se starými tisky ukrývá areál muzea celou řadu dalších památek. Výrazným obohacením se stal například osmnáctistetkový rumpál ze dvora v Druzcově, cenná technická památka, kterou se podařilo zachránit a přenést na muzejní nádvoří v roce 1977 díky iniciativě architekta Svatopluka Technika a jeho studentů z liberecké stavební průmyslovky. Po dvou náročných letech rekonstrukčních prací našel tento historický rumpál své místo na muzejním dvoře, kde jej návštěvníci mohou obdivovat dodnes.

Skutečný středověký poklad se navíc nachází v podzemí, kde na návštěvníky dýchá hluboká historie. Dlouho se mělo za to, že budovy johanitské komendy, založené roku 1237 velmožem Havlem z Lemberka a svatou Zdislavou za vlády krále Václava I., zanikly bez stopy během husitských válek při vypálení sirotky v roce 1425. Zásluhou stavebně-historického průzkumu pod vedením PhDr. Tomáše Edela však byla v roce 1991 v prostorách sklepů bývalého zámku znovuobjavena "zazděná" komenda. Turisticky nejatraktivnější částí obnovené památky je velký vstupní románsko-gotický sál klenutý třemi křížovými klenbami a unikátní románská kaple sv. Jana Křtitele z doby kolem roku 1240, která je jednou z nejstarších dochovaných staveb na severu Čech. Na jejích stěnách se dochovaly původní konsekrační kříže, v kryptě pod kaplí odpočívají ostatky johanitských řeholníků a k tomuto místu se váže i historická návštěva císaře Karla IV. z roku 1357.

Unikátní novodobou raritou Českého Dubu je také slavný Českodubský betlém, na jehož tvorbě se podílejí řezbáři Jiří Havelka a Jindřich Souček s švadlenou Janou Nejedlovou. Tento rozrůstající se dřevěný betlém s devadesáticentimetrovými figurami zachycuje postavy spojené s historií i současností regionu – od Karoliny Světlé a Bedřicha Smetany až po místní řemeslníky, lékaře či duchovní. Podještědské muzeum v Blaschkově vile tak dodnes tvoří živý a vzrušující památník, v němž se odkaz slavné spisovatelky přirozeně propojuje s dávnou rytířskou historií a nezaměnitelnou pamětí celého podještědského kraje.

Václav Šamánek a liberečtí vlastenci: Ochránci jazyka a národa

Je to velký dějinný paradox, ale největší liberecký Čech přišel na svět jako Moravan. Václav Šamánek se narodil v Miloticích u Kyjova jako syn kočího a do matriky byl zapsán německy jako Wenzel Schamank, což ho v dospělosti natolik popouzelo, že si úředně prosadil počeštění svého jména. Do tehdy převážně německého Reichenbergu přišel v sedmdesátých letech devatenáctého století jako vojenský lékař k devětadvacátému praporu myslivců. Když měl být jeho prapor přeložen na Bukovinu, využil příležitosti, z armády odešel a otevřel si soukromou lékařskou praxi ve vlastním domě číslo šest v ulici Na Svahu. Ačkoliv se stal vyhledávaným a špičkovým specialistou, u něhož se s důvěrou léčili i němečtí obyvatelé a chudé české děti u něj naopak nacházely péči zcela zdarma, jeho skutečným posláním se stal nerovný zápas o přežití české menšiny. V prostředí, kde v pětatřicetitisícovém městě žily pouhé dva tisíce Čechů, kteří postrádali vlastní školy, úřední práva i veřejnou hrdost, dokázal Šamánek vlastní neústupností a obětavostí vybudovat pevný národní ostrov.

Jako neohrožený rebel a vizionář neustále narážel na odpor německých nacionálů a městské radnice, avšak jeho právní a politické kroky měly zásadní váhu. Jako vůbec první vnutil úředníkům český zápis do ryze německé Zemské knihy, když se koncem devadesátých let kupoval pozemek pro stavbu historického sídla České besedy, dnešního hotelu Česká beseda. Svou lékařskou dokumentaci, chorobopisy i úmrtní listy vystavoval navzdory zuřivému odporu německých kolegů a vyloučení z lékařského spolku hrdě v češtině. Jeho nesmlouvavý boj za jazyková práva se projevoval na každém kroku, ať už šlo o nátlak na úřady, soudy či železnici. Založil a vedl celou řadu klíčových institucí, v roce 1883 se zasloužil o vznik první české matiční školy a postupně prosadil zřízení pokračovacích škol živnostenských, dívčích i odborných. Pomáhal zakládat české školy nejen v samotném Liberci, ale i v širším podještědském okolí, stál u zrodu místního Sokola, založil Klub českých turistů a jako předseda jedenácti spolků koordinoval veškerý společenský život kraje. Své vlastenecké úsilí přenesl i do vysoké politiky, kde jako zemský a říšský poslanec hájil práva utlačovaných.

Za jeho veřejným úspěchem a neúnavnou prací se však skrýval hluboký osobní rozměr a řada tragédií. Obrovskou oporou mu byla jeho manželka Hana, dcera poněmčeného obchodníka Franze Neradta, která se naučila česky a stala se přirozenou vůdkyní libereckých žen. Společně museli čelit nejen nenávisti okolí v podobě oken vytlučených kameny od nacionálních odpůrců, ale především zdrcujícím ranám osudu v rodinném kruhu. Přestože byl vyhlášeným lékařem, nedokázal zachránit čtyři ze svých devíti dětí, které v dětském věku podlehly tehdy neléčitelným nemocem. Těžkou zkouškou pro něj byla i finanční krize a krach České záložny, kterou pomáhal zakládat na pomoc českým podnikatelům. Když se ústav ocitl v insolvenci vinou zkrachovalých dlužníků, neváhal Šamánek prodat vlastní majetek, cihelnu a statek v Doubí, aby ze získaných peněz uhradil dluhy a zachránil vklady drobných střadatelů.

Doktor Šamánek byl navzdory všem útrapám člověkem mimořádné noblesy, šlechetnosti a jemného humoru, což dokládají i vzpomínky pamětníků na jeho vášnivé kulečníkové partie, jejichž výtěžek pravidelně věnoval na nákup školních potřeby pro chudé děti. Svůj život dohrál s neuvěřitelným nasazením a zkolaboval na infarkt přímo cestou od pacienta v roce 1925. Jeho odkaz však v Podještědí nezanikl. V letech 1945 až 1948 nesla na jeho počest jméno Šamánkova třída dnešní Masarykova třída, než byla v rámci pozdějších změn přejmenována a jeho jméno byla převedeno na jinou ulici. Dnes jeho památku v Liberci připomíná pamětní deska na domě v ulici Na Svahu, bronzová busta od sochaře Karla Kolaczka i samotný název ulice. Doktor Václav Šamánek zůstává navždy zapsán v dějinách jako moravský rodák, který s neuvěřitelnou odvahou zasvětil celý svůj život záchraně české duše pod Ještědem.

Vlasta Burian: Král komiků s hlubokými kořeny pod Ještědem

Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, se narodil 9. dubna 1891 v Liberci v rodině krejčovského pomocníka a předsedy zábavního odboru libereckého Sokola Antonína Buriana a maminky, která pocházela z Markvartic u Sobotky. Rodina zpočátku žila v liberecké čtvrti Nové Město v Lucemburské ulici a později v dnešní Moskevské ulici. Malý Vlastík měl k umění blízko již od dětství, protože jeho tatínek miloval ochotnické divadlo a věnoval mu veškerý volný čas. V Liberci také Burian stál poprvé na jevišti – v pěti letech si zahrál malou roli v představení Dráteníček a jako sedmiletý účinkoval ve Fidlovačce.

Zlom v životě rodiny nastal v roce 1901, kdy se Burianovi z Liberce odstěhovali do Prahy. Důvodem byl fakt, že Vlastův tatínek byl velkým vlastencem a s rodinou už dál nechtěl snášet opakované konflikty se sudetskými Němci v ryze německém městě. V Praze se mladý Burian rychle sžil s velkoměstem, vyučil se obchodním příručím a naplno propadl sportu. Vedle cyklistiky a tenisu ho zcela pohltil fotbal, v letech 1914 až 1920 nastupoval jako prvoligový brankář za pražskou Spartu a proslul natolik, že kvůli dramatickému průběhu zápasu a chycené penaltě dokonce zmeškal divadelní představení v kabaretu Rokoko a přišel o tamní angažmá.

Navzdory sportovní vášni ho to neustále táhlo k divadlu a zábavě. Ještě před první světovou válkou si ho všiml Karel Hašler a Burian se postupně vypracoval na miláčka pražského publika v proslulých kabaretech jako Rokoko, Červená sedma či Montmartre. Později založil vlastní divadlo a od roku 1923 zářil také ve filmu, kde jeho hvězdnou kariéru odstartovala komedie C. a k. polní maršálek. Stal se nesporným králem českých komiků a miláčkem publika v nesmrtelných snímcích jako Anton Špelec, ostrostřelec, Tři vejce do skla, Ducháček to zařídí nebo U pokladny stál.... K jeho bujarému životnímu stylu patřila i honosná vila na Hanspaulce v Praze, kde pořádal vyhlášené večírky s delikatesami od špičkového kuchaře Jaromíra Trejbala, dříve sloužícího švédské královské rodině.

Protektorátní léta přinesla tvrdou zkoušku. S blížícím se koncem války došlo 1. září 1944 k totálnímu útlumu kulturního dění a uzavření všech divadel, čímž Burian po dvou letech bez natáčení definitivně ztratil práci. Během okupace si však zachoval tvář, odmítl participovat na mravně kompromitující Anketě proti židobolševismu a podle pamětníků dokonce proslul odvážným gestem na jevišti, kde s bičem v ruce a písmenem "C" narážel na odpor proti německým okupantům – za což tehdy hrozilo vězení či smrt.

S koncem války však pro něj začalo to nejhorší období. Stal se terčem obrovské štvanice, byl vyřazen z herecké obce, vystěhován z vily, obžalován z kolaborace a nakonec odsouzen ve vykonstruovaném procesu mimo jiné za údajnou propagaci nacismu ve skeči parodujícím Jana Masaryka. Po propuštění z vězení a zaplacení likvidační pokuty musel odejít z Prahy, živil se na stavbách, brigádách nebo jako číšník na horské chatě. Později se mohl sice vrátit před publikum, ale už jako unavený a podlomeným zdravím zkoušený člověk, který hrál v podřadných sálech. Král komiků zemřel na plicní embolii 31. ledna 1962 v Praze, přičemž jeho věrná žena Nina odešla pouhé tři měsíce po něm.

Na svůj rodný kraj však nikdy zcela nezapomněl – v roce 1945 v Liberci ještě hostoval s vratislavickými ochotníky a v roce 2010 byl v anketě libereckého magistrátu zvolen nejpopulárnější osobností Liberce všech dob. Jeho památku dnes v rodném městě připomíná busta umístěná v budově liberecké radnice a další připomínky v Malém divadle, čímž zůstává jeho silná vazba na podještědský region navždy zachována.

Miloslav Nevrlý: Náčelník, zoolog a literární srdce Jizerek

Mezi nejvýraznější osobnosti, které hluboce utvářely tvář, duši a literární mapu našeho regionu, bezpochyby patří Miloslav Nevrlý, v tiskařském světě a mezi přáteli i skauty známý jako Náčelník (narozen 29. října 1933 v Praze). Jeho život je pevně spjat s přírodou, vědou a především s toulkami po horách, které dokázal přetavit v naprosto jedinečná literární díla.

Pražské kořeny a vášeň pro ptactvo Své mládí prožil za druhé světové války v Praze, kde mezi jeho první dětské zážitky patřilo setkání se strachem i odvahou doby – například když jejich rodina tajně ukrývala cennosti židovských příbuzných před jejich odchodem do koncentračního tábora. Od pětadvaceti let hltal knihy a již v mládí propadl celoživotní vášni: odchytu a kroužkování ptáků. Pod vedením docenta Waltera Černého se tato záliba proměnila v hluboký odborný zájem, který ho přirozeně přivedl ke studiu systematické zoologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

Celoživotní zakotvení v Liberci Po ukončení studií v roce 1957 zakotvil v Severočeském muzeu v Liberci, kde působil jako zoolog a později vedoucí botanického oddělení až do konce komunistického režimu. Přes symbolické finanční ohodnocení, nad kterým jeho maminka ronila slzy, zde našel to nejcennější – vnitřní svobodu a prostor pro vlastní práci. Zkoumal netopýry, mapoval jizerskohorské pomníčky a jako dobrovolný okresní konzervátor ochrany přírody vlastnoručně vyráběl a usazoval cedule vymezující jizerské rezervace. V Jizerských horách se postupně seznámil s dalším svérázným patronem hor Gustavem Ginselem, s nímž křížem krážem objevoval zapomenuté kouty a polské pohraničí.

Skautská léta a legendární SPERHO V roce 1968 na pozvání Miloše Zapletala začal pomáhat s vedením libereckého skautského oddílu. Po jeho následném zákazu v roce 1970 se oddíl přeměnil na turistický oddíl mládeže (TOM) a právě v té době získal svou slavnou přezdívku Náčelník. S dospívajícími členy oddílu pořádal každoroční letní vandry do rumunských Karpat pod hlavičkou nadsazené Společnosti pro exploataci rumunských horských oblastí (SPERHO). Pravidla byla prostá – chodit nalehko, spát pod širákem a za ubytování nikdy neplatit. Právě tyto divoké, třítýdenní výpravy se staly základem jeho proslulých literárních cestopisů.

Kultovní díla, která definovala generace Miloslav Nevrlý je autorem textů, které formovaly tisíce českých trampů, pískomilů a milovníků ticha. Mezi jeho nejznámější a kultovní knihy patří:

• Kniha o Jizerských horách (1976) – dílo, které vzniklo na základě legendární historky, kdy v liberecké tramvaji nechtěně dupl na nohu řediteli nakladatelství a na jeho výzvu knihu skutečně sepsal. Stala se biblí každého, kdo chtěl Jizerky poznat do hloubky.

• Karpatské hry – literární reflexe drsných rumunských expedic, jež odmítaly masový turismus a oslavovaly syrovou přírodní svobodu.

• Zašlá chuť morušek – poetické a melancholické vyprávění plné hlubokých prožitků z opuštěných chalup a krkonošských hřebenů.

• Chvály Zadní země – kniha, kterou vtiskl romantické pojmenování skalnímu labyrintu Českosaského Švýcarska.

Přestože se sám nikdy nepovažoval za klasického spisovatele a skromně tvrdí, že psal jen tak, jak mu "zobák narostl", jeho odkaz je nesmazatelný. Náčelník ukazuje, že opravdová velikost nespočívá v touze po slávě, ale v tiché pokoře před přírodou a v umění chodit s otevřenýma očima tam, kde končí vyšlapané cesty.