V dobovém popise panství Lemberk ze 16. srpna 1678 se říká o Kryštofově Údolí:

"Tato vesnice leží pod velkou horou, zvanou Ještěd. Samo o sobě je hornatým, studeným a drsným místem a větší část roku je plné vysokého sněhu, má krutou zimu a časté povětří. Zimní období končí velmi pomalu na jaře a začíná znovu už na podzim. Chtějí-li obyvatelé této obce z bahnité a unavené půdy něco sklidit, musí předem s největší námahou hnojit, přičemž pole často vymrznou a vymáčí se. Útěchou obyvatel je trocha ovsa a lnu, které pro předčasně napadlý sníh mohou být jen ztěžka z polí sváženy. Mnozí, kteří mají pár kusů dobytka, se živí vožením obilí po silnicích, k čemuž se jim půjčují peníze, a teprve po prodeji platí svým věřitelům určitý poplatek ( Zinspfennig ). Ostatní se živí namáhavým předením. Konec konců je to nepříjemné a divoké místo a spíše se oškliví, než aby vybízelo k bydlení. O sousední obci Novina bylo napsáno : Poloha, polnosti, obživa a společná práce jsou stejné, jako v Kryštofově Údolí." Dějiny Kryštofova Údolí - autor textu Petr Holub

KRYŠTOFOVO ÚDOLÍ bylo založeno uhlíři pravděpodobně již v 16. století. Pro svou jedinečnou polohu v údolí mezi lesy se stalo vyhledávaným cílem pro letní i zimní rekreaci. Obec patřila k lemberskému, později ke grabštejnskému panství. Cennou historickou stavební památkou je dřevěný kostelík sv. Kryštofa z let 1683—84. Na mostku pod kostelem stojí kopie barokní sochy sv. Jana Nepomuckého. Uprostřed obce se zachovala pískovcová kaplička se sochou ""Piety"", další "Pietu" můžeme vidět také na sedle Ještědského hřebene při silnici do Křížan. V lese nad obcí stojí kaple sv. Kryštofa, patrona poutníků. Vesnice se vyznačuje romantickým okolím a velkým počtem vzorně udržovaných dřevěných lidových staveb, které slouží většinou k rekreaci. Je zde několik penzionů a koupaliště. Od 1. ledna 2005 byla větší část obce prohlášena vesnickou památkovou zónou. zdroj: Vitalij Marek - Petr Prášil - František Vydra : Hrádecko a Chrastavsko na starých pohlednicích, 2005

PUTOVÁNÍ ČASEM 

Kryštofovo Údolí, nejmalebnější ze všech obcí ještědských hor, je z mnoha důvodů pozoruhodné, či dokonce - jedinečné! Navíc: jeho původ je - řečeno po starodávnu - obestřen tajemstvím dávných kovkopů, svobodných horníků, kteří před staletími chodili krajem od panství k panství a hledali rudy. Neobjasněné je i samo jméno horské obce. Bylo by škoda, kdyby se o jeho tajemstvích - těch staletých i docela nedávných - nedozvěděli lidé, kteří do krásného hlubokého údolí mezi horami dnes přicházejí jako návštěvníci, nebo zde dokonce žijí. Vždyť je blaživé být zasazen nejen do krajiny, ale i do toku času a nežít jen prchavou přítomností. Pro psaní této knížky jsem se musel proto stát poutníkem časem i krajinou - krásný, ale nesnadný úkol!

Jako poutník časem jsem putoval uplynulými staletími s kronikáři, s těmi služebníky času, kterým Chrónos, bůh času, propůjčil své prastaré antické jméno. A letopisci pak už jen podle svých možností a schopností zachycovali věky, doby, roky, léta, časy. Obce Ještědského hřbetu a s nimi i Kryštofovo Údolí neměly ale to štěstí, které potkalo sousední Jizerské hory a jejich vesnice. Tam s velikou pílí a pečlivostí popsal a knižně vydal před víc než stoletím dějiny většiny obcí frýdlantského a zčásti i libereckého panství učitel a kronikář Anton Ressel. Jeho kroniky mi kdysi velice pomáhaly při psaní Knihy o Jizerských horách, při poznávání jejich historie a osudů jejich obyvatel. V takových "Dějinách obce", často i mnohasetstránkových, pak bylo možné najít všechno, téměř všechno. Seznamy starostů, farářů a učitelů za celá staletí, historii jednotlivých domů, slavné i méně slavné rodáky, požáry, povodně i sucha, krupobití a neštěstí, rány morové i cholerové, války slezské i vojny francouzské. 
Podobné tištěné kroniky se mi ale pro ještědské obce nepodařilo objevit. O Kryštofově Údolí vyšla jediná publikace, velice pěkný pamětní spis Franze Waltera z roku 1927 k údajně pětistému výročí vzniku obce pod názvem "Ze zašlých dnů" (Aus vergangenen Tagen) o pouhých čtyřech desitkach stranek. Mnoho článků je ale roztroušeno po starých německých historických Časo> pisech a vlastivědách. Znovu jsem se tedy musel po desetiletích ponořit (mys Jel jsem, že už to po Knize o Jizerských horách nikdy nebudu muset dělat) do četby frakturou tištěných publikací nebo (ale to z Časovych důvodů jen vyjimečně!) do málo čitelné a různými kurenty ručně psané německé kryštofodok ské Obecní kroniky započaté roku 1836, kterou - spolu s farními kronikami vedenými již od roku 1768 - uchovává Státní okresní archiv v Liberci.

Pro poutníka krajinou je jedinečnost Kryštofova Údolí patrná již při pohledu z velké dálky. Hledíme-li k Ještědu z Jizerských hor, třeba z okolí Dračího kamene nad Libercem, cloní celý jihozápadní obzor celistvá hradba Ještědského hřbetu. Něžná křivka hor je viditelně přerušena jakoby hlubokým zásekem jen na jediném místě, tam, kde vody Rokytky prorvaly jeden z Kryštofových hřbetů mezi Ještědem, Černou horou a Rozsochou na jedné straně a Důlním vrchem, Dlouhou horou a Velkým Vápenným na straně druhé. Asi právě tudy pronikli do strmého úzkého údolí první kovkopové. Po něm také obyvatelé svůj domov vždycky nazývali. Důl čili Grund. Zprvu Bezový Důl (protože zde žili Němci, jmenoval se německy Holundergrund), posléze Kryštofův Důl, Christofsgrund, ve zbožnějších časech roku 1578 pak St. Christophori Grund, česky již roku 1581 Audoli Swatého Krystoffora gruntu. Za necelé čtvrt století bude horská obec slavit již půl tisíciletí od doby, kdy se roku 1528 jméno Holundergrund objevilo v panských listinách poprvé. 
Na rozdíl od jižního úpatí ještědského pohoří nelákalo úzké strmé severní údolí "pravěké" obyvatele Čech, aby se v něm usídlili. Soudím tak podle toho, že až do dnešních dnů nenalezli archeologové v Kryštofově Údolí jediný doklad o tom, že by v dávných dobách, které postupně nazývají paleolit, mezolit, neolit, doba měděná, bronzová či železná, zde trvale žili lidé. 
Lidé, kteří nyní žijí v Liberci, mají štěstí, že jejich domov v údolí řeky Nisy leží mezi dvěma pohořími. Obě mají na dosah, elektrická dráha je doveze až k jejich úpatím, městské autobusy pak takřka do jejich nitra. Jak velice se ale od sebe liší Jizerské hory a Ještědský hřbet! Na sever od města leží rozlehle planě Jizerských hor s tajemnými rašeliništi, horskými vrchovišti. Mohutné skaly hor tam tvoří většinou hrubozrnná žula, která na několika mistech v sobě ukryva mnoho drahých kamenů, nejznámější z nich bývaly safiry. Prastaré svory tam vydávají kasiterit, cínovou rudu. Dřevo kdysi nekonečných lesů Jizerských hor živilo desítky sklářských hutí a na horských bystřinách vyrostly údolní přehrady. 
Nic z toho nenajde ten, kdo zamíří z Liberce na opačnou stranu "do Ještěda", pohoří, ve kterém se nachází Kryštofovo Údolí. Nalezne jen strmé svahy a úzké hřbety, nazývané zde hřebeny, někde lesnaté, jinde holé s bývalými pastvinami a poli, které začaly víc zarůstat lesem teprve až po poslední válce. Jsou tu jiné druhy hornin, fylitů a křemenců i drahých kamenů a rud, stříbrných, olověných a zinkových. Rašeliniště nahradily bujné vápencové bučiny se vzácnými rostlinami. Na rozdíl od Jizerských hor tvořil Ještědský hřbet celá staletí výraznou hranici národnostní, jazykovou, kulturní, náboženskou, hospodářskou i správní. Na jihovýchodě hor leží rázovité, do kraje otevřené zemědělské vesnice líbezného českého Podještědí, jejichž sedláky, chalupniky, podruhy i pašeráky již před půldruhým stoletím proslavila ve svých románech a povídkách Karolina Světlá. Na opačném lesnatém severozápadě hor, ve kterém je skryto i málo úrodné Kryštofovo Údolí, žili němečtí horníci a dřevaři a později zemědělci, drobní řemeslníci a dělníci, o jejichž životě ví dnes jen málokdo. 

Zdroj: Miloslav Nevrlý - KRYŠTOFOVO ÚDOLÍ Putování časem a krajinou, 2005

Kryštofovo Údolí (1910)

Střed obce, v pozadí cesta k nádraží a Spálený vrch

zdroj: František Vydra, Vitalij Marek a Petr Prášil - Hrádecko — Chrastavsko na starých pohlednicích, 2005

Kryštofovo Údolí

 (foto R.Ginzel kolem roku 1920)

 Roubený raně barokní kostel v horské údolní vesnici pochází z let 1683-1686. Nahradil původní luteránský kostelík ze 16. století. Roku 1781 byl doplněn o zděnou sakristii, od roku 1893 kryje vnějšek stěn břidlicový obklad. Stranou kostela stojí dřevěná zvonice, která byla postavena při barokních úpravách areálu kostela v roce 1754. Stavba zřejmě souvisela s chystaným zřízením farnosti. Před zvonicí se nachází raně barokní, čtvercová, ploše krytá márnice

POHLED DO ÚDOLÍ ROKYTKY 

Staré německé kroniky začínaly několikastránkovým tuhým a věcným popisem obce: její přesnou rozlohou, popisem hranic s katastry sousedních obcí a vyjmenováním všech okolních hor, kopců, hřebenů i všech potoků, které z nich stékají. Cítím však, že vyprávění o horském údolí, kterým opouští říčka Rokytka ještědské hřebeny, si zaslouží romantičtější, slovanštější začátek, který by nehubil fantazii, ale spíš umocňoval představivost. Vždyť v údolí Rokytky i na okolních strmých stráních pět století vyrůstala, stárla a posléze splynula do jedné obce tři lidská sídla patřící kdysi dvěma různým panstvím. 
Myslím, že půvab Údolí spíš přiblíží slova, která najdeme ve víc než sto let starém čtrnáctisvazkovém díle nazvaném ČECHY. Bylo vydáváno v letech 1883 až 1908 "společnou prací spisovatelův a umělců českých", které vedl nejslovutnější český spisovatel historických románů a pověstí profesor Alois Jirásek. Kryštofovo Údolí popsal autor dvanáctého svazku z roku 1902, věhlasný turnovský historik Dr. J. V. Šimák. Z jeho textu je patrné, že byl nejen oduševnětým poutníkem časem, ale i vnímavým a pozorným poutníkem krajinou: "Kdo by obešel silnicí pod ostrohem s hradem Hamrštejnem a tam, kde čirá voda Eckersbachu se rmutným proudem Nisy splývá, proti potoku se dal, vejde v hluboký, tichý úval, kde jen bílý pruh silnice svítí v tmavém plášti hvozdnatých strání. Říkají tu pyšně: v Clamovském Švýcarsku. V pravdě sluje končina ta zapadlá a jako světu ztracená Christofsgrundem čili Oudolem sv. Krištofa, jak v XVI věku předkové naší ji jmenovali. Vsi téhož jména dojde chodec za půl hodiny. Ale neshlédne zde nic pamětihodného krom krásné krajiny a farního kostelíka světce, jenž byl místu patronem. Chrámec z roku 1683 je nevelký, od krokví po základy ze dřeva, a zevně zelenou břidlicí cele pobit. Uvnitř mista nepřebývá; kol oken dokola jdou galerie na sloupech, ale vše je čistě a řemeslně barvami omalováno i ozdobeno výjevy z Písma. Tak zvaná Krištofova kaple je nepatrný zděný výklenek s obrazem Piety a letopočtem 1692, zdaleka viditelný nade vsí, na vyhlídce na hřebeni Vápenného vrchu. Oudol sv. Krišto> fa souvisí s Eckersbachem a Novinami (Neuland). Osamělé zákoutí živě bývá navštěvováno hosty, především v máji, kdy světlé lupení boučí je v plném květu, a černé jehličí vyšňořilo se hebkými omladinkami. V pažitě svitly sněhové hvězdice tolijí a Čistý vzduch provanut je líbezným dechem kvítků mařinkových." 
Úctyhodně a starodávně jsme s J. V. Šimákem vstoupili do údolí Rokytky! Zároveň je v těch několika řádcích mistrně shrnuto všechno podstatné o starém Bezovém údolí, které dnes nese jméno světce Kryštofa: Hamrštejn ještě stojí na svém místě a Nisa je dosud rmutnější než čirá Rokytka (nazývaná zde Eckersbach). Stráně, dole travnaté, jsou dodnes nahoře lesnaté a v lesích stále rostou světlé buky i tmavé smrky s květnovými omladinkami (krásné slovo!, Němci těm zeleným každoročním přírůstkům smrkových větví říkají Maiwuchs). Lidé sem v ten Čas dosud hojné chodí a také mařinka v lesích zjara kvete. Jen z bělostných kvítků té krásné svízelovité rostliny (místní lidé ji nazývali Waldmeister) se v Kryštofově Údolí již asi nevyrábí jako v minulých stoletích "jarní nápoj" zvaný zde Maitrank, ale kdo ví? Ještě něco se změnilo proti časům pana Šimáka: silnice již nesvítí bílým prachem, její asfalt je tmavý, a hraběti ClamGallasovi již dlouho nepatří ani lemberské, ani grabštejnské panství, a proto ani údolí, které lidé pro jeho malebnost přirovnávali ke Švýcarsku, tehdejšímu vzoru přírodních krás. Zato dřevěný kostel z roku 1683 je skutečně dosud tím nejcennějším, co se v obci nachází, jen břidlice na něm již není místní, novinská, ale cizí, prý španělská. Malebnost starých dřevěných chalup Kryštofova Údolí nedocenil pan doktor Šimák bezpochyby proto, že za jeho časů bývalo takových stavení po Čechách všude mnoho, velice mnoho, a tak nestálo za to se o nich zmiňovat, natož je považovat za něco pamětihodného. Také jsou správně uvedeny všechny tři tehdejší obce v Údolí a zároveň - asi jen mimoděk - je naznačeno, že nejen obec, ale i celé dlouhé údolí jako přírodní útvar nese název Kryštofovo. K tomuto dodnes nevyřešenému tajemství názvu obce i údolí se ještě v dalším textu vrátím. V jednom ohledu se asi Dr. Šimák malinko zmýlil: Pieta z roku 1692, velice cenná barokní plastika, dosud existuje, ale je dole v obci a nečetl jsem, že by kdy stála na hlavním ještědském hřebeni vedoucím k Vápennému vrchu, zatímco Kryštofova kaple, ten "nepatrný zděný vyklenek", byla na onom hřebeni postavena až roku 1763 a býval v ní vždy jen obraz světce, ale nikoli Pieta. Na hřebeni, v křižanském čili novinskem sedle, kde silnice překračuje hlavní hřeben, stojí sice také barokní socha Piety, ale ta zase nemá výklenek a pochází z roku 1766. 

Potud krátká úvaha nad asi prvním českým kultivovaným popisem Kryštofova Údolí a jeho nejbližšího okolí. A teď nezbývá než se ponořit do jeho dějin a začít úplně od počátku, od pověstí a pohádek.

ČAS POHÁDKOVÝCH UHLÍŘŮ 

Bude to jen krátká kapitola, protože v lesnatém dole mezi horami se nedochovalo a asi ani nevzniklo mnoho pověstí či pohádek. Jsou vlastně jen dvě a obě se zdají být zcela vybájené, pohádkové. Přesto je kronikářům vyprávěli.

První je o muži zvaném Christoforus Cčili Kryštof) Uhlen. Jeho nuzné obydlí prý objevil při lovu hrabě Hammerstein v místech, kde dnes menší z obou viaduktů překračuje pobočné údolí před železniční zastávkou Novina. Obydlí bylo pouhou jeskyní vzniklou v lomu a lom i jeskyně prý "byty ke spatření" ještě koncem 19. století u dnešního domu č. p. 8 a zničila je teprve stavba železnice. Muž pálil v milíři dřevěné uhlí, byl tedy uhlířem, a hraběti na jeho dotaz odvětil, že tímto způsobem hájí bědné živobytí a v lesích jen nuzně živoří. Hrabě mu milostivě dovolil pokračovat v pohádkovém povolání. Když potom na hradě Hamrštejně potřebovali dřevěné uhlí, purkrabí stužebnictvu poručil, aby pro něj došli "do Kryštofova údolí", tedy k uhlíří Kryštofovi, známému pana hraběte. 
Pověst je z mnoha důvodů smyšlená. Žádný hrabě Hammerstein není historikům znám. Hrad stejného jména sice nablízku existuje, ale leží již na sowsedním panství, a hrabě tedy neměl panu Uhlenovi co dovolovat, aby pálil dřevo na panství lemberském. Malé lomy (většinou na břidlici) v uvedeném místě sice bývaly, ale vznikly o celá staletí později. Asi jediným důvodem vzniku pověsti byla snaha starodávně vysvětlit původ jména Kryštofova Údolí. 
Druhá pověst je stejně nejistá, pohádková. Týž hrabě vyjel do lesů se svou družinou na lov medvěda. Místní vypravěč věděl sice přesně, že to bylo na svátek sv. Petra a Pavla, tedy 29. června, ale rok ani století již netušil. Lovci bloudili horamí a pronásledovali mohutného medvěda až na hřebeny. Hrabě byl první, družina zůstala pozadu. Když se hrabě ocitl kdesi u dnešních Dánských kamenů, spatřil náhle v divé pustině ženu sbírající byliny. Na jeho dotaz ho mlčky dovedla k jeskyni, kde udivený hrabě nalezli ukrytých třináct lidí, cizinců, jejichž řeči nerozuměl. Cizinci ukazovali rukama k jihu, do Čech, tam odtud prý přišli do ještědských lesů. Hrabě zadul na lesní roh, lovčí družina přispěchala. Ale ani oni nerozuměli té zvláštní řeči! Rozhodli se tedy vzít jednoho z cizinců přes jeho odpor 6 sebou na Hamrštejn. Teprve tam se pomoci tlumočníka hrabě dozvěděl, že jde o Čechy, kteří uprchli do hor "z okolí Prahy, kde bylí pro svou víru v Krista pronásledováni" I jim velkodušný hamrštejnský pán věnoval "kus lesa", aby se zde mohli usadit, což také učinili a založili poblíž první osadu. Zdá se tedy, že prvními obyvateli Kryštofova Údolí (nebo spíš Noviny) byli - Češi! To ale bylo v minulém století pro německé kronikáře nepři jatelné. Již zmíněný Franz Walter proto dodává ke staré pověsti, že je sice málo pravděpodobná, ale pokud by byla pravdivá, pak oni první osadníci museli být Němci z údolí řeky Nisy a pověst pochází z 15. století, z časů, kdy husitská vojska plenila severní Čechy a Žitavsko a obyvatelé před nimi prchali do hor a lesů. Zbývá tedy nezanedbatelná otázka, proč jim hrabě Hammerstein nerozuměl. Třeba to nebyli Češi, ale slovanskou řečí hovořící Vendové, Lužičtí Srbové, kteří tehdy ještě v údolí řeky Nisy žili, dokud je germánský živel nepohltil. O těch by však měl hrabě Hammerstein vědět, vždyť Vendové byli vlastně jeho poddaní!

Obě kryštofodolské pověsti mají tedy všechny atributy pohádek: šlechetného hraběte, pohádkového uhlíře, bábu kořenářku, lovčí družinu, obrovského medvěda, lesní roh, neproniknutelné hvozdy. Příští kapitola bude také starodávná, i v ní se budou vyskytovat hrabata, panství a purkrabí, ale bude snad již historicky průzračnější. Úplně průzračná však nebude. 

Zdroj: Miloslav Nevrlý - KRYŠTOFOVO ÚDOLÍ Putování časem a krajinou, 2005

Kostel sv. Kryštofa v Kryštofově Údolí je významnou historickou stavbou. Tento dřevěný barokní kostel byl postaven v roce 1686 a je zasvěcen svatému Kryštofovi, patronovi cestovatelů.
Kostel se vyznačuje typickou architekturou horských kostelů a jeho interiér je bohatě zdobený. Uvnitř najdete barokní oltář, kazatelnu a další umělecké prvky, které odrážejí dobu jeho vzniku. Kostel je obklopen malebnou krajinou a tvoří jedno z nejkrásnějších míst v obci.

Kostel sv. Kryštofa je nejen památkou architektonického významu, ale také místem duchovního rozjímání a kulturních událostí. Je oblíbeným cílem turistů, kteří si chtějí užít klidné prostředí a zároveň poznat historii tohoto regionu.

HRABĚCÍ DOBY 

Možná že pro někoho to nebude příliš čtivá kapitola, ale bez povídání o starých panstvích se v historii Kryštofova Údolí neobejdeme. Ani tak se nepodaří beze zbytku rozluštit otázku vzniku a jmen dvou ze tří kdysi samostatných obcí v údolí, totiž dnešního Kryštofova Údolí a obce Rokytnice, která s ním splynula a která ležela navíc na území dvou různých panství. Vlastně aní doba založení obce Noviny není zcela jednoznačná. 

Začněme první nejstarší známou listinou z roku 1518. Je to kupní smlouva sepsaná při prodeji lemberského panství, do kterého velká část horského údolí tehdy náležela. Panství kupoval za "800 kop grošů českých" od jeho majitelky, paní Markéty z Pencendorfu, šlechtic a hornolužický fojt Vilém z IIburku a na Ronově, jak se dnes nejčastěji přepisuje jeho tehdejší jméno Wilhelm von Eylenburgk auf Rohnau. Ze smlouvy je patrno, že roku 1518 dosud žádná obec či osada v dnešním Kryštofově Údolí nebyla. Nelze ale vyloučit, že osamělá stavení, pro hospodářské ocenění panství nedůležitá, a proto v kupní smlouvě neuváděná, tam již stát mohla. 
Druhá listina, o pouhých deset roků mladší, je zásadní a budeme o ní ještě mnohem důkladněji pojednávat v kapitole o hornictví. Teď jen uveďme, že ji roku 1528 nechal sepsat týž Vilém z Ilburku a nazval ji německy "Bergfreibrief". Byla to "horní svoboda", kterou lákal svobodné horníky na své lemberské panství, a sice na "své doly" - "auf Holundergrundte und Ekerschdorf". 

Zdálo by se tedy nepochybné, že v horském údolí již byly dvě osady: Holundergrund, česky Bezové Údolí (tento název se ale nikdy v češtině nepoužíval a Eckersdorf či později Eckersbach, česky Rokytnice (český název - pro stejnojmenný potok - je znám již z roku 1545, pro obec - ležící však na Grabštejnském panství, o níž bude řeč za chvíli - z roku 1562) a že obě musely vzniknout mezi roky 1518 až 1528. Jisté to ale zdaleka není. Již přes sto roků se badatelé marně snaží dopátrat jednoznačného vysvětlem, jak je to se vznikem obou obcí, s jejich jmény a s případnými záměnami či splývaním jmen těchto obcí se jménem celého údolí či potoka, který jim protéká. Vysvětlení ztěžuje řada příčin. Třeba nejednotnost, s jakou se před staletími zacházelo s jednotlivými jmény i pojmy. Z dochovaných listin je známo mnoho různých transkripcí jména Holundergrund i dnešního německého jmena Eckersbach, tedy asi Ekhartův Potok či původně i Ekhartova Ves. Před staletími si lidé nedělali těžkou hlavu ani s jednotným pravopisem a už méně s jednotným přepisem osobních jmen, nebo dokonce jmen pomístních. Zápisy 2 hraničních pochůzek navíc přepisovali panští či královští písaři až po delším čase, a navíc neměli znalosti o místopisu kraje a dopouštěli se četných chyb. Neexistovaly mapy ani názvoslovné komise, které by dohlížely na jednoznačnost údajů.

Dokladem toho je třetí listina z roku 1545. Je psána česky a týká se hraničního sporu mezi grabštejnským a hamrštejnským panstvím, které sousedily s panstvím lemberským. Podrobněji ji zmíníme v následující kapitole o hradech ještědských hor, přesněji ve vyprávění o Hamrštejnu, a také krátce v kapitole o hornictví. Potok, který dnešním Kryštofovým Údolím protéká, je v ní nazýván Rokytnice, Ukršpach, ale také Kaltbach či Kaldubach (tedy Studený potok) a "běží z Holundrgruntu". To by zase svědčilo o tom, že Bezové údolí bylo tehdy jen pouhým názvem údolí a nikoli obce. O Rokytnici jako obci se v listině z r. 1545 nehovoří, i když pravděpodobně již existovala, ale také ve spodní části údolí mohlo stát jen několik roztroušených hornických obydlí. Pozdější (používaný např. v 19. století) úřední název této obce, která dnes tvoří dolní část Kryštofova Údolí, byl zvolen podle německého jména potoka, a zněl tedy: Eckersbach. Předtím byla ale obec nazývána různě, např. roku 1549 Eckerschbach, 1563 Eckerssdorf w Holondogruntu,1586 wes Eckersdorff, 1600 an der Eckersbach, 1606 wes Ebersdorff, roku 1790 Ekersbach. Úřední český název Rokytnice pochází až z roku 1922 a potok byl proto tehdy přejmenován na Rokytku. 
U Rokytnice ještě chvíli zůstaneme. Ještě složitější než zjištění data vzniku a jména této horské obce je její postavení v rámci lemberského a grabštejnského panství. Kdysi zde totiž neexistovala jedna, nýbrž dvě Rokytnice. Trochu komplikované budou proto pro čtenáře i další řádky, ale budou už jen zlomkem toho, co o tomto zajímavém problému napsali staří němečtí historici a co jsem musel přečíst, abych to mohl nyní ve zkrácené podobě převyprávět. 
Hranice panství tvořily před staletími nejčastěji vodní toky nebo horské hřebeny. Tak tomu bylo i v našem Údolí. V 16. století patřilo lemberskému panství celé údolí Rokytky s výjimkou jeho nejspodnější levé části. Východná hranici panství tvořil horský hřbet (dnes zvaný Kryštofův) vybíhající z Ještědu přes Černou horu a Rozsochu. Ze severních svahů hory Rozsochy se hranice stáčela do Důlní rokle. Pozemky na pravém břehu Důlního potoka až po jeho ústí do Rokytky, tedy Srní vrch, již náležely k Machnínu, a tak do panství grabštejnského. Tomuto panství tehdy náležely ale i pozemky na levém břehu dolního toku Rokytky. Jejich hranici tvořil nevelký potok, jehož jmeno nebylo uvedeno na žádné mapě, ale domácím obyvatelům byl znám jako Bauersfloss, tedy Bauerův čí Selský  potok. Tento hraniční tok steka k jihovýchodu z Dlouhé hory údolím mezi Důlním vrchem a Vlčími jámami, zvaným kdysi Bauersloch, a do říčky Rokytky ústí zleva přímo v obci, u dnešní autobusove zastavky Kryštofovo Údolí. Všechno, co bylo odtud na levém břehu Bauerova potoka a také po proudu na levém břehu Rokytky (tedy dnešní silnice, domy, vápencové lomy s jeskyněmi), patřilo již do grabštejnského panství, a tím i do grabštejnské Rokytnice. 
O ní se zcela jasně hovoří v česky psané kupní smlouvě, kterou od rodu Donínů koupil roku 1562 grabštejnské panství pan Jiřík Mehl ze Střelic. Podle této, již čtvrté, listiny náležela k tomuto panství i "wes Rokytnice", ve které je již uváděna rychta. Musela to tedy být řádně evidovaná a rychtářem spravovaná obec. Jako taková patřila pak staletí do grabštejnského panství, v 19. století byla přičleněna k Andělské Hoře. Na katastru této obce uvádí grabštejnskou Rokytnici i nejstarší známá katastrální mapa z roku 1843. 
Jako zajímavost uveďme na tomto místě, že tato Rokytnice měla i svoji železniční zastávku: od roku 1905 byla dnešní stanice Andělská Hora na trati Liberec-Hrádek n. N.-Žitava označená jako Engelsberg-Eckersbach, přestože její obyvatelé to měli na vlak blíž (ale zase víc do kopce) na zastávku Kryštofovo Údolí na trati Liberec-Česká Lípa. Děti z grabštejnské Rokytnice směly navštěvovat školu v lemberské části obce, tedy v Kryštofově Údolí, a také rokytničtí mrtví mohli být od roku 1748 pohřbíváni v Kryštofově Údolí. Své křty a svatby museli ale obyvatelé Rokytnice konat v chrastavském kostele. Roku 1785 proto písemně požádali majitele panství o laskavé svolení, aby i tyto svátosti směli odbývat v kryštofodolském kostele, a téhož roku jim hrabě Clam-Gallas milostivé svolení dal.

Všechno se totiž zjednodušilo již začátkem 18. století. Šlechtický rod Gallasů, který vlastnil již skoro sto roků sousední frýdlantské, resp. liberecké panství, tehdy zakoupil i panství grabštejnské (prodal jim je roku 1704 Matyáš hrabě z Trauttmansdorffu) a roku 1726 koupili od Karla Josefa hraběte z Bredova i celé panství lemberské. Obrovské území bylo tedy pak hospodářsky i administrativně řízeno až do 20. století víceméně jednotně rodem Clam-Gallasů.

Předchozí odstavce ale nevyřešily otázku doby vzniku obou Rokytnic. O grabštejnské víme, že existovala, rychtářem spravovaná, již roku 1562. Urbář tohoto panství (tedy již pátá "listina") ji uvádí dokonce z roku 1549. Z "horní svobody" zvané "Bergfreibrief" pana Viléma z Ilburku je nám již také známo, že lemberská Rokytnice byla v údolí už roku 1528, což ovšem neznamená, že sousední grabštejnská Rokytnice tam nemohla v té době být také. Je to dokonce pravděpodobné, protože prvními obyvateli spodní části údolí byli horníci a ti bezpochyby přišli na lemberské panství právě ze sousedního panství grabštejnského, kde důlní činnost a těžba rud v okolí Andělské Hory a Panenské Hůrky (tedy prakticky "za kopcem") měly již téměř dvousetletou tradici. Na Důlním vrchu (Schachtberg), který vybíhá z Dlouhé hory k jihovýchodu, jsou na straně přivrácené k Rokytnici dodnes staletí opuštěné grabštejnské štoly na stříbronosný galenit, leštěnec olověný, ze kterého bylo hutněno nejen olovo, ale zejména stříbro. Je docela pravděpodobné, že se svobodní horníci usídlili na obou březích Rokytky bez ohledu na to, že oba břehy náležely různým panstvím. I z jiných případů je známo, že hranice panství nebývaly vždycky ve starých dobách přesně respektovány, zvlášť u tak odlehlých míst, jakým bývalo dnešní Kryštofovo Údolí. Pan Vilém z Ilburku byl rád, že horníci zkoušeli prospektorské přilákat svobodné horníky, protože těžba rud byla pro majitele panství velmi výnosná), a psal proto i o své, tedy lemberské Rokytnici, která mohla vyrůstat souběžně na pravém břehu Rokytky vedle Rokytnice grabštejnské. Lemberská Rokytnice nebyla také nikdy samosprávnou obcí, neměla samostatný katastr a na již zmíněném nejstarším katastrálním plánu z roku 1843 je uvedena jako nedílná součást Kryštofova Údolí. Místní lidé dodnes považují za hranici mezi vlastním Kryštofovým Údolím a místní částí Rokytnicí myšlenou čáru, která pokračuje od ústí hraničního Bauerova potoka ve stejném směru do stráně i na opačnou, pravobřežní, kdysi lemberskou stranu obce. 
S tím úzce souvisí i poslední problém této veledlouhé (ale velezajímavé!) "hraběcí" kapitoly, totiž byl-li Holundergrund, který pan Vilém z Ilburku uvádí v roce 1528 ve své "horní svobodě", samostatnou obcí nebo jen názvem údolí, ve kterém ležel jeho Eckerschdotf čili Rokytnice. Řada názvů ze 16. století uvádí (česky nebo německy a v nejrůznějších transkripcích) Rokytnici v Holundergrundu. To by svědčilo o tom, že šlo pouze o název horského údolí, v jehož horní části samozřejmě mohla roztroušeně stát jednotlivá lidská obydlí. Většina starých vlastivěd také uvádí, že Kryštofovo Údolí (které jim splývá s Holundegrundem) je mladší než Rokytnice. Snad proto, že název Kryštofovo Údolí je poprvé autenticky (tedy ne zpětně) uváděn až roku 1581. Stalo se tak v další, česky psané kupní smlouvě (je to tedy již šestá citovaná listina), kterou dcera zemřelého a nám známého Viléma z Ilburku, Anna Kurzbachová s manželem, prodala lemberské panství panu Jindřichu Berkovi z Dubé.

V seznamu obcí tohoto panství je uváděno starou češtinou: "Wes Neyland w Nowie wystawena, Audoli Sw. Krystoffora gruntu tez Wnowie wystawena". V soupisu majetku panství je ve smlouvě dále uveden "hamr na Oudole sv. Krysstofora". Ze smlouvy tedy vyplývá, že na panství leží "nově vystavěná" (založená?) obec Novina a stejně "nově vystavěná" obec Kryštofovo Údolí, v níž je již uváděn hamr, který byl důležitým zařízením pro výrobu železa z rudy. Slovo Holundergrund se v této smlouvě nevyskytuje, název - ať již pouhého úzkého strmého údolí (německy der Grund) nebo osady - byl tedy změněn a strom bez černý (německy der Holunder) ustoupil ve smlouvě světci Christoforovi.

Čemu manželé Kurzbachovi říkali "nově vystavěná", není jisté, jasné je pow ze to, že i Novina, která potom byla dlouho samostatnou obcí s vlastním katastrem a občas j s vlastní samosprávou (dnes je částí Kryštoťfova Údolí), je zde také - podobně jako název Kryštofovo Údolí - uváděna vůbec poprvé.

Jak a proč vzniklo jméno Kryštofovo Údolí, není jisté. Pomineme-li pověst - pohádku o uhlíři Kryštofu Uhlenovi - zbývají dvě možnosti. Historici se přiklánějí k tomu, že jméno obce mohlo vzniknout podle jména nějakého dnes již zaniklého horního díla, tedy rudného dolu, kterých bylo, jak uvidíme v dalších kapitolách, v údolí zvaném Holundergrund a v jeho okolí mnoho a kterým staří zbožní horníci často dávali jména křesťanských světců. Další možnost, totiž že jméno obce vzniklo podle kostela zasvěceného tomuto světci, tedy svatému Kryštofovi, je méně pravděpodobná, protože zdejší kostel je uváděn (bez udání komu je zasvěcen, pokud tehdy byl vůbec někomu zasvěcen) poprvé v zápise ze zemských desk (tedy v osmé citované listině) až z června 1599, a to jako "nově vystavěný". Kromě toho tento kostel na levém břehu Rokytky, předchůdce dnešního kostela na břehu pravém, byl evangelický a evangelíci své modlitebny nepojmenovávali jmény světců. Je tedy možné, že zasvěcení kostela svatému Kryštofovi je dodatečné a bylo zvoleno podle již dříve - jen místně - užívaného názvu obce resp. dolu.

Tuto kapitolu jsem začal omluvou za její možná malou čtivost. Omluvou za její značnou délku a za citování starých listin bych ji měl asi také ukončit. Ale jak jsem již napsal, bez těchto téměťf půl tisíciletí starých dokumentů (citoval jsem jich jen osm, jsou jich desítky!) by byl zrod lidských sídel v krásném horském údolí ještědských hor zahalen do ještě větší nejasnosti, přesněji do úpl né temnoty. Pro ty čtenáře, kteří neměli trpělivost se prokousat celou "hraběcí" kapitolou, shrnují krátce v bodech to, k čemu jsem dospěl po dlouhém a důkladném stu diu mnoha historických prací řady autorů, kteří se dějinami dnešního Kryštofova Údolí v širším slova smyslu zabývali. Jejich názory se ovšem Často lišily, a tak asi ne všichni by s mými závěry souhlasili. Minulý Čas používám proto, že všichni badatelé, o jejichž práce jsem se opíral, jsou již mrtví a nemohou proti mým vývodům protestovat. Domnívám se tedy, že: 
- Osada zvaná Rokytnice (Eckersbach) vznikla v dolní části výrazného horského údolí, které lidé nazývali Holundergrund, v českém (nepouživaném) překladu Bezové údolí. Český název osady respektive potoka, který jí protéká, je odvozen od vrby jivy (neboli dříve rokyty), německý název od vlastního jména Ekhart.

- Rokytnice vznikala po obou stranách potoka Rokytky, který v této dolní části údolí tvořil (od soutoku s levostranným Bauerovým potokem po soutok S pravostranným Důlním potokem) hranici mezi pravobřežním panstvím lemberským a levobřežním grabštejnským. Tato osada vznikla nejpozději v prvních desetiletích 16. století (patrně i dřív), a to pravděpodobně nejdříve na grabštejnské straně údolí, později na lemberské, jisté to ale není. 
- V Rokytnici žili převážně svobodní horníci a postupně i zemědělci. Zemědělci, dřevaři, uhlíři a bezpochyby také horníci žili i v horní, patrně později osídlené části údolí zvaného Holundergrund, kde byly rovněž rudné doly a kde pracoval hamr. Tato část údolí již celá (tj. po obou březích Rokytky) patřila do lemberského panství. Rozrůstající se lidské sídliště bylo v druhé polovině 16. století z neznámého důvodu přejmenováno na Údol sv. Kryštofa, aniž byl jeho název odvozen od (pozdějšího?) zasvěcení zdejšího kostela tomuto světci. Pravděpodobnější původ jména je po dnes zaniklém dolu pojmenovaném po svatém Kryštofovi.

- Levobřežní grabštejnská Rokytnice existovala jako obec již v polovině 16. století. Později byla připojena k sousední starší hornické obcí Andělská Hora, ležící na stejném panství. Roku 1925 byla od ní uměle (neboť hranice je zcela přímá a vede východo-západním směrem po úbočí Dlouhé hory) oddělena a stala se součástí obce Kryštofovo Údolí.

- Pravobřežní lemberská Rokytnice nebyla samostatnou obcí, ale místní částí dnešního Kryštofova Údolí. 
- Novina, třetí udávané, a navíc nejvýše položené lidské sídlo v údolí, je poprvé uváděna jménem (podobně jako Údol sv. Kryštofa) roku 1581, vyloučen ale není aní rok 1557. Její jméno je odvozeno od nově vyklučené a obdělané půdy, která zde měla z celého údolí nejlepší bonitu. Nicméně i odtud jsou udávána horní díla.

- Po řadě dobových změn byly všechny bývalé obce či místní Části dvou zaniktých panství, tedy Novina, obě Rokytnice a Údol sv. Kryštofa (původní Holundergrund?), začleněny do jediné společné obce. Od roku 1923 byl Údol sv. Kryštofa také úřední český název této obce (do té doby polooficiální Grunt); současný úřední název je od roku 1960 Kryštofovo Údolí. 
Z "hraběcích" dob, kdy zdejší kraj byl rozdělen na jednotlivá panství, zůstaly v okolí Kryštofova Údolí i dva staré hrady. O nich bude další kapitola, sice také starodávná, ale doufám, že již mnohem kratší. 

Zdroj: Miloslav Nevrlý - KRYŠTOFOVO ÚDOLÍ Putování časem a krajinou, 2005

Obec Kryštofovo Údolí jen kousek za Libercem

Od nás, z Machnína, do "Údolí svatého Kryštofa" je to, co by kamenem dohodil. O to víc jsme všichni po 15. lednu roku 1973 prožívali to, co se stalo za kopcem. Přes veškerou snahu čtyř požárních sborů i toho našeho z Machnína, se nepodařilo požár to nejvzácnější z obce zachránit. V důsledku vadného komína shořela státem chráněná památka, budova takzvané dědičné rychty, kde byl od počátku 18. století hostinec "U Clamovského Švýcarska", patrové stavení s roubeným přízemkem a hrázděným patrem.
Obcí kdysi procházela pašerácká stezka do sousedního Saska. To dalo vzniknout legendě, která z hostince udělala onu známou pašeráckou hospodu. Objevuje se v povídce Karolíny Světlé "O Krejčíkově Anežce" a ve známém libretu "Hubičky". V Kryštofově Údolí se rovněž hodně na konci 40. let natáčelo. Víc se dočtete v knize herce Šímy, kde píše o tom, jak bylo složité natáčet v místě, kde stále prší. To měl na mysli právě Kryštofovo údolí.
Lepší to měli filmaři v roce 1969 při natáčení scén k filmu "Adelheid" a v následujícím roce v létě i v zimě, kdy se točily scény k filmu "Kateřina a její děti". Právě vesnická svatba z tohoto filmu se konala v místní hospodě, v objektu, který vyhořel. Samotná rychta, která se později stala i krčmou nesla letopočet vzniku, rok 1614.
Sláva obce neskončila oním devastujícím požárem. Dnes se může pochlubit zajímavostmi jako málokterá ves Libereckého kraje. Můj kamarád Martin Chaloupka s dalšími patrioty Kryštofova údolí, vesnice jen kousek od Liberce, proslavili ji velkým betlémem malíře Jíry, muzeem betlémů, obnovou barokní márnice na zdejším hřbitově, sochou čůrajícího psíka a především i vesnickým orlojem z bývalé trafostanice, která v té době hyzdila kdejakou vesnici.
Martin byl renesanční člověk, který dokázal, co jiní neuměli. Společně jsme sbírali staré pohlednice. Martin preferoval ty, na kterých sedí chlapeček na nočníku a Humpolec, odkud k nám do Liberce přišel. Jsou krásná místa kolem nás a žijí v nich úžasní lidé. Mnozí začínali tím, že sbírali poštovní známky, staré pohlednice. Mezi ty nejhezčí, místopisné patří právě i Kryštofovo údolí. Na konci 19. století se nad "Kryštofákem" stavěla železniční trať Liberec - Česká Lípa a dál. Nad obcí byla trať vedena dlouhými železničními tunely a především po železničních mostech nad hlubokými údolími. A právě na starých pohlednicích jsou tyto dlouhé, vysoké a krásné mosty klenoucí se nad lesy a údolím zaznamenány v době výstavby i po jejím skončení. Pohlednice jako dokument, ale i krásný obraz z konce 19. století.
Popřejme obci štěstí a žádné plameny, které pohlcují památky. A také hodně nadšenců, jako byl Martin Chaloupků, lidí, kteří zde žijí a krásně se starají o obec, kterou je dnes radost navštívit.
Egon Wiener

(zdroj: https://egonovypohledy.blogspot.com/2020/01/ )