Chrastavské kino 

Počátky chrastavského kina

Přibližně po přelomu století byly první filmy předváděny jako senzace na jarmarcích.

Také na chrastavské Tržní náměstí tu a tam zavítalo putovní představení (Schausteller; světští), kdy ve stanu pustili film a podali k němu své vysvětlení. Chrastavské "kino" mohlo být otevřeno asi roku 1912 nebo 1913. Nacházelo se v Turpišově ulici Gchitzengasse) a bylo ve vlastnictví Ferdinanda Keila, zkráceně bylo nazývané "Kino Keil". Před dokončením kina se ale již konala představení v sále Koruny.

Zpočátku běžely samozřejmě němé filmy. Místo poslouchání vypravěče bylo možné číst texty dialogů jako titulky, Doprovodnou hudbu obstarával z počátku klavírista, později gramofon (přehrávač desek) elektrický klavír se dvěma skříňkami pro přehrávání tracích válců, speciální konstrukce bratří Riemerů.

Po roce 1930 vytlačil zvukový film ten němý a také chrastavské kino brzy získalo novou aparaturu. Jako první německý zvukový film běžel příběh "Noc patří nám" ("Die Nacht gehört uns"), který byl poprvé promítán v roce 1929. Po roce 1935 začal rozvoj barevného filmu. Roku 1941 byl promítán první německý barevný film "Ženy jsou přece jen lepší diplomaté" ("Frauen sind doch bessere Diplomaten") a brzy nato byl k vidění i v chrastavském kině. Naše kino se těšilo se svými třemi nedělními a jedním sobotním představením velmi dobré návštěvnosti. Nakonec se hrálo denně. Kinosál měl dřevěná sklápěcí sedadla se čtyřmi cenovými skupinami (uzavřená sedadla, 1., 2. a 3. místo/sedadlo) bez řad/galerií a lóží.

Zvláštní druh obrazového představení existoval v Chrastavě asi v polovině třicátých let (20. století) v "Panoramě" u fotografa Heinricha Klassena v Žitavské ulici. Tam se v jedné velké místnosti nacházela dřevěná rotunda (kruhová konstrukce) zvenčí uzavřená závěsem. Kolem jejího obvodu byly v úrovní očí upevněné dvojité okuláry podobné dalekohledu, před které se na polstrovanou stoličku vždy mohl posadit jeden návštěvník. Viděl skrz kukátka ("Gucklöcher") obrázky krajiny nebo města o velikosti pohlednice, sestavené do sérií, které byly po tichém zazvonění vždy vystřídány novými obrázky. Ty putovaly dokola ve velkém stojanu, dokud před diváka znovu nedorazil první obrázek. Jednalo se o další vývojový stupeň optických zařízení, které sloužily k prohlížení stereoskopických obrazů ("Guckkasten"; zograskop). Současným pozorováním dvou obrázků pořízených z různých směrů tyto poté působily plasticky.

Překlad z knihy: Kratzau - Schicksal einer sudetendeutschen Stadt