Jizerka včera a dnes 

Druhá polovina dvacátého století znamenala pro Jizerku postupný úbytek obyvatel. Staří odcházeli, nových téměř nepřibývalo, málokdo zůstával trvale. Život osady byl spojen s prací v lese. Lesní inženýři, fořti, hajní, praktikanti i obyčejní dřevaři se tady střídali a jména některých z nich můžeme dodnes slýchat ve vyprávění pamětníků, o jiných se dočteme třeba ve vitrínách místního muzea. Skuhrovec, Macek, Novotný, Jeřábek, Niedermertl, Husák... Ucelený seznam nejspíš již nikdo nesestaví.

Mnohým návštěvníkům Jizerky utkvěl v paměti i jednooký hajný František Kout. Žil zde na čtyři desetiletí, než ho okolnosti v roce 2000 přiměly k tomu, aby Jizerku navždy opustil. Potkávali jsme jej v lesnické uniformě, ačkoliv — jak se lze dočíst v muzeu — ve službě hajného byl zhruba jen jeden rok. 

Osada žila svým poklidným životem, změn mnoho nepřicházelo, Řada chalup byla využívána pro účely podnikové rekreace, jiné — zejména ty, které obhospodařovaly tzv. socialistické organizace, beznadějně chátraly. Výletníkům i domácím sloužil jediný hostinec - Pyramida.

V roce 1971 zde byla otevřena první naučná stezka v Jizerskych horách nazvaná "Bukovec - Jizerka - Rašeliniště Jizerky", která návštěvníkům slouží dodnes. O dva toky později přestavěli jablonečtí turisté bývalou starou pilu a otevřeli v ní stejnojmennou turistickou ubytovnu. V zimě tu bývalo živo zejména koncem ledna, kdy se přes Jizerku každoročně prohnaly tisícovky účastníků Jizerské padesátky (dnes výrazně méně a V jiném termínu). V lesích nad bývalou sklárnou byly vytyčeny závodní běžecké tratě.

S koncem sedmdesátých let je však také spojen počátek smutného zániku okolních lesů. Nebezpečných škodlivin v ovzduší přibývalo a oslabené smrkové lesy jim nedokázaly vzdorovat. Obraz Jizerky a jejího okolí se začal nápadně měnit — místo lesů objímajících horskou louku s roztroušenými chalupami jen holé planiny a pahýly mrtvých stromů. Někdejší cesty, vedoucí stinnými tunely lesních průseků, byly z důvodu přibližování vytěžených stromů bezcitně rozšiřovány na svážnice průjezdné těžkou mechanizací. Na obnažených hřbetech se objevily skalní útvary, o kterých měl dříve jen málokdo ponětí. 

Změna přišla v devadesátých letech. V posledních deseti, patnacti letech se začala Jizerka z gruntu měnit. Kdekterá chalupa se proměnila v penzion či pohostinství, osada začala sloužit návštěvníkům a podnikání, Zchátralá stavení a objekty měnily svoji tvář, mnohé z nich byly zachráněny v hodině dvanácté, Mezi prvními, které povstaly z ruin, byla v letech 1991 až 1992 tzv. nová sklárna. Zdevastovaná budova bez řádné střechy byla nákladně opravena novým vlastníkem. 

Poté následovaly i další. Také někdejší sídlo hutních správců tady stálo po nedokončené rekonstrukci předchozím vlastníkem ve více než zuboženém stavu. Nyní zde nalezneme velkoryse, v původním stylu zrekonstruovaný hotel Panský dům, který byl otevřen v roce 2002 manžely Ondřejem a Renatou Dudovými. V letech 2005 až 2006 Dudovi přestavěli ještě chatu Pyramida, která též již dlouho volala po zásadní údržbě. Ten, kdo osadu navštívil v roce 2006, mohl sledovat proměny dalšího penzionu — Staré celnice. Nový vlastník věkovitou chalupu zcela rozebral a na jejím místě právě staví nový objekt. Svůj vzhled ovšem nedávno změnila či právě mění i řada dalších domků, jako například č. 2, 13 nebo chalupa č. 44, v níž kdysi žil malíř Enzmann. 

V bývalé škole bylo v září roku 1994 otevřeno informační centrum a vlastivědné muzeum. Expozice "Stará tvář Jizerských hor" sem byla přenesena ze Severočeského muzea v Liberci, kde byla představena v rámci tématické výstavy. V dalších letech pak byla postupně rozšiřována. V roce 2005 se podařilo nadšencům z ČSOP Jizerka, zajišťujícím chod muzea, umístit na střechu budovy i napodobeninu původní zvoničky. Naproti muzeu stojí v louce nová stanice Horské služby, která zde vyrostla v letech 1999 až 2000. Byla postavena v místech, kde kdysi stával domek č. 10. 

Od roku 1995 má Jizerka statut tzv. vesnické památkové rezervace. Byla jí vyhlášena na základě Nařízení vlády č. 127/1995 Sb. Poměrně dobře zachovalá osada s lidovou architekturou je lákadlem turistů, a právě proto je statut rezervace velice důležitý. Členové Jizersko-ještědského horského spolku se pravidelně starají o upolínovou louku a tak zvanou pralouku, dvě cenné lokality v přírodní rezervaci Bukovec.

Zdá se, že po několika neutěšených desetiletích se opět zotavuje i příroda. Díky úsilí lesníků se podařilo zalesnit všechny lesní plochy a dnes se na místech dřívějších holosečí zase zelenají porosty různého věku i druhů. Dochází i k obnovování alejí podél některých cest a silniček. V roce 2002 byla Společností pro Jizerské hory, o.p.s., s finančním příspěvkem Nadace Preciosa a dalších organizací, vysazena při hlavní komunikaci na Jizerce alej jeřábů. Ze starých obrázků obdobné stromořadí dobře známe. 

Návštěvníků Jizerky v posledních letech neustále přibývá. Rozpínající se parkoviště na kraji osady bývá za hezkých dnů přeplněné jak v zimě, tak i v létě. Desítky aut parkují rovněž u penzionů uvnitř obce. Asfaltem či panely kryté silničky a v zimě těžkou technikou řezané stopy pro lyžaře běžce umožňují téměř po celý rok kvalitní rekreační i sportovní vyžití. A tak projíždějí v létě Jizerkou stovky cyklistů a v zimě ještě více lyžařů. 

V polovině července 2005 byl po více než šedesáti letech znovu otevřen hraniční přechod propojující Jizerku se sousední polskou samotou Orle. Nová dřevěná lávka spojila blízko soutoku Jizerky s Jizerou oba břehy hraniční řeky. Během léta roku 2006 byla nákladně upravena i cesta, která sem vede z centra Jizerky. Posvátný klid, ono "jizerské ticho", charakterizující Jizerku minulých let, bere rychle za své. Osada znovu ožívá, byť jiným způsobem, než žila před desítkami let. Vím, že čas se nedá zastavit. Snad o to více bych si moc přál, aby Jizerka zůstala i do budoucna lákavým cílem návštěvníků. 

"Před pětatřiceti roky (pozn. v roce 1971) jsem na Jizerce prožil krásné a smyslupné chvíle. Tehdejší okresní konzervátor státní ochrany přírody a dobrý duch Jizerky Vladimír Lánský mě požádal, abych navrhl Naučnou stezku BUKOVEC - JIZERKA - RAŠELINIŠTĚ JIZERKY a také k ní napsal průvodce. První naučnou stezku v Jizerských horách! Ty byly již čtyři roky chráněnou krajinnou oblastí. Čedičový Bukovec a Malá jizerská louka, přejmenovaná ochranáři na Rašeliniště Jizerky, byly státními přírodními rezervacemi dokonce již jedenáct roků. Protože obě rezervace byly vyhlášeny kvůli rostlinám a minerálům, přizval jsem ke spolupráci muzejního kolegu, botanika Tomáše Sýkoru, a největšího znalce všeho kamenného v Jizerských horách Ivo Honsu. Ve všech ročních i denních časech jsem se pak loudával tou krajinou, oď "pralouky" (tak ji nazval Tomáš Sýkora) na jižním úpatí Bukovce až po nejzápadnější hranici rezervace Rašeliniště Jizerky ještě nad ústím Příčné vody. Nejraději jsem měl vrchoviště Malé jizerské louky, opuštěná místa na březích Pařezového potoka, v kleči ukryté blánky, rašeJinné tůně. Když na jaře začal mizet z Kyselé roviny sníh, objevily se na rašeliništích zimní úkryty tetřívků i hromádky trusu před nimi. Pak přišla velká voda a po ní přilétly luční lindušky a čečetky a brzy pak začaly z vrcholů zakrslých smrků hlasitě zpívat pěvušky; tehdy se jim ještě říkalo modré pěnice. O dva týdny později se z jihu vrátili budníčcí větší a s nimii jejich melancholický zpěv, který neodmyslitelně patří k tichým vrchovištím. Do hor přišlo jaro. Po něm léto s hořkou čtvrtohorní vůní rašelinišť a bělovlasými suchopýry dvou druhů a nakonec podzim s lahodnými rudohnědými plody klikvy, které se zdály být volně poházeny po vrchovišti. To proto, že nitkám podobné stonky, na kterých klikvy rostly, byly téměř neviditelné a ztracené v rašeliníku.

Pro naučnou stezku jsme tehdy navrhli patnáct zastavení a vyšel i tištěný průvodce. Hlavní práci ale předtím vykonali ochranáři pod vedením Vladimíra Lánského. Postavili most přes Jizerku, povalové chodníky, tabule. Cesta k tajemstvím jizerských vrchovišť a drahokamů se otevřela. Poslední zastavení naučné stezky bylo u silnice na Smědavu, tam, kde ještě nedlouho předtím těžily libverdské lázně rašelinu. K silnici se kdysi z borkoviště svažovaly koleje a na nich stával hunt, těžký železný vozík na dopravu rašeliny. Když jsme v mládí chodívali s přítelem Gustavem okolo, neodolali jsme, vytlačili vozík nahoru a drkotavě se na něm svezli zpět k silnici. Později si jej Gustav převezl ke svému Hnojovému domu, u kterého končily koleje dřevařské Jelení dráhy. 

Naučná stezka pak byla slavnostně otevřena 16. července 1971. Byl jasný modrý den a vysoko na nebi kroužily nad Bukovcem čtyři káně. 

Nejdárnějším měsícem bývalo na Jizerce září. Byl všeho dostatek. Hub, borůvek, suchého dřeva, brusinek, klikvy i jelenů, Ti tehdy změnili svůj skrytý a tichý život a za jasných mrazivých nocí opanovali koncem září svým říčením vrchoviště, paseky a hřebeny, které ozařoval úplněk. Dva týdny patřily hory jen jim a jejich láskám. 

Houbám patřil zase vysoký les na konci Jizerky, hned za posledním domem, který se ale tehdy ještě nejmenoval po panu Pešákovi. Ten se do něj nastěhoval až mnohem později. Pan Pešák již na Jizerce dlouho nežije a ani les za jeho domem už není, jen holá pláň. Dokud ale les stál, rostly v něm v nevídaném zářijovém množství hnědé suchohřiby. Hodinu před tím, než se dostavil polední hlad, stačilo zajít do lesa. Přítel Gustav nazýval ty houby Maronen, latinsky vzdělaní mykologové pro ně vynašli jméno Xerocomus badius. Jejich smažené klobouky byly ale velechutné pod jakýmkoli jménem. Borůvky, očesané v nížině již v červenci, dozrály na svazích Vlašského i Středního hřebene až začátkem září. Lesy tehdy byly moďravé. Bylo nutno si ale pospíšit a nepromeškat vzácný vlahý čas borůvkových koláčů: mráz dokázal proměnit oblou sladkost těch plodů v trpkou plihost během jediné zářijové noci. 

Na brusinky na březích Jizery ani na klikvu na vrchovištích Malé jizerské louky ale mráz neplatil. Severským klikvám žoravinám noční mráz  dokonce prospíval, rudohnědé bobule po něm byly ještě chutnější. Ještě naposled se ve vzpomínkách vrátím do staré Klugeho hájovny, do dřevěného domu, který dnes patří libereckému muzeu. Jsem pyšný na fo, že je to patrně jediný dům na Jizerce, který nepodlehl prchavému vábení moderních časů, a jeho světnice, chodby, záchod, půda i stáj si ponechaly svoji původní tvář. Jednoduchou a prostou. Hodně jsem se od toho domu naučil. Po letech v něm strávených vím, že ke smysluplnému životu postačuje stůl, židle, postel, kamna, ticho.

 Z okna jsem vídal, jak za krátkých letních nocí vychází úplněk na jihovýchodní oblohu z lesů na Bukovci. Za jasných lednových nocí vycházel měsíc až na severovýchodě a když doplul nad Bukovec, stál již vysoko na obloze. Za takových nocí jsem v tom domě psal před víc než třetinou století "měsíční kapitoly" pro Knihu o Jizerských horách a zdálo se mi, že pro to neTicho bylo nezbytné i pro dlouhé, osamělé podzimní četby. Čas, jindy tak naléhavý, pozbýval na Jizerce smysl. Byl bezvýznamný. Jen ve staré hájovně bylo možno číst věkovité tlusté knihy, pomalu a důkladně, a po hodinách začít souznít s jejich dávno mrtvými autory. Vzpomínám na podivuhodnou noc s Goethovým Faustem. Začala sobotním soumrakem a skončila východem říjnového slunce. Mezitím noční hodiny s Mefistem, učeným profesorem a jeho Markétkou. Celou mlžnou a ospalou neděli mi pak nešel z hlavy zpěv veselých studentů, že "ruka, jež v týdnu vládne koštětem, nejlépe ze všech tě polaská v den Páně". Byl jsem ale sám. Krásné byly ale i noci bez Fausta. Třeba když po návratu z chladného únorového netopýřího podzemí Bílé Desné na kost promrzlé tělo dychtivě přijímalo teplo kamen. Venku bylo třicet stupňů pod nulou a kamna jen zvolna rozehřívala ledovou místnost. Víno, které stálo zapomenuté v místnosti na stole, zbavil polární mráz jeho skleněného šatu. Střepy ponechalo tvar láhve. Voda ve studánce byla do dna zamrzlá. Přikusoval jsem tedy ze žízně k chlebu se slaninou zmrzlé víno a usnul pak dlouhým a osamělým medvědím spánkem. může být na světě lepší místo. Tiché, inspirující. 

Ne všechny noci ve staré hájovně na Jizerce byly ale osamělé. Prožil jsem tam i dny, které Marcel Pagnol tak nádherně nazval "les heures écdatantes du soir brůlant de sa jeunesse", zářivými hodinami žhavého soumraku své mladosti. Jednou jsem tam mohl být i zabit. Kdosi z přá" tel měl narozeniny, na Pyramidě jsme proto koupili sud piva. Bylo časné jaro skoro před čtyřiceti roky, sněhu bylo po pás, valit plný sud do chaty bylo obtížné. Jeden z dřevorubců, divoce vyhlížející Slovák, nám půjčil dřevařské sáně. Měl jedinou podmínku, měl jsem mu je do večera vrátit, brzy ráno s nimi musel do lesa. Bylo snadné mu to slíbit, bylo krátce po poledni. Po příjezdu do hájovny začalo být veselo, stále veseleji. Na saně jsem zapomněl jako na smrt. Ta ale nebyla daleko. Ráno, ještě za tmy, se ozvaly na dveře domu strašné rány. Ve dveřích stál mohutný muž s krví podlitýma očima, mával sekyrou a řval, že mne zabije jako psa. Vypadal, že to myslí doopravdy. Rozespale jsem se omlouval a ohlížel se po saních. Druhý dřevorubec se snažil muže uklidnit a vzít mu sekeru z ruky. Nakonec odešel se saněmi a s těžkými nadávkami a výhrůžkami. Měl jsem toho jitra asi štěstí, o několik měsíců později týž muž zabil v maringotce nedaleko Smědavy kočího Františka Smutka. Od té doby si pamatuji, že sliby je nutno plnit, i kdyby bylo sebeveseleji."

autor článku Miloslav Nevrlý, 2006

Zdroj: Miloslav Nevrlý - Otokar Simm - Jan Pikous - Tři iseriny: Jizerka - Velká Jizera - Orle, 2006

16.4.2023 foto Dáša Augustinová

Jizerka horská osada ve večerním vydání

(foto Łikendowicz na tropie)