Horní Prysk

Horní Prysk je protáhlá vesnice, ležící ve východní části údolí Pryského potoka mezi Šenovským vrchem, Ovčáckým vrchem a Klučkami, asi 2 km severovýchodně od Kamenického Šenova. Poprvé je písemně zmiňován roku 1515 jako "Preska Hoření ves", ale téměř jistě existoval už dříve, protože zdejší kostel se připomíná již v roce 1409. Osada dnes tvoří spolu s Dolním Pryskem a Vesničkou samostatnou obec Prysk.

Horní Prysk nikdy nebyl typickou selskou vesnicí, protože v něm byly jen menší chalupnické usedlosti a domky řemeslníků. V roce 1654 měl 56 domů, z toho 18 chalupnických usedlostí, jejichž obyvatelé se vedle zemědělství živili také řemeslnou výrobou, zejména zušlechťováním skla a obchodem se sklem. Zdejší skláři podléhali cechu sklářů v Kamenickém Šenově, schválenému už roku 1694 hrabětem Václavem Norbertem Oktaviánem Kinským. V roce 1713 se v obci uváděl 1 mlynář, 1 sklenář, 10 výrobců oken, 2 výrobci šroubů, 5 rytců skla, 1 majitel skladu skleněného zboží, 1 obchodník se sklem, 13 podomních obchodníků se sklem a 1 kramář. Několik zdejších sklářských obchodníků později působilo také v zahraničí, zejména v Polsku.

Kostel v Prysku původně podléhal faře v Kamenickém Šenově, ale od roku 1565 byl luterský a patřil k městské faře sv. Jakuba v České Kamenici, u níž zůstal i v době protireformace. O 10 let později Švédové kostel s několika dalšími domy vypálili a roku 1644 byl místo něj postaven provizorní kostel, který lidem sloužil až do stavby nového kostela v letech 1718-1721. Už v 17. století probíhala v různých soukromých domech v Horním Prysku také výuka dětí. První škola byla postavena mezi kostelem a farou v roce 1702 a roku 1733 ji nahradila nová školní budova. Roku 1833 měl Horní Prysk 119 domů a 731 obyvatel. V obci bylo několik brusíren a sklářských dílen a zdejší obchod se sklem směřoval hlavně do Polska a Ruska. Mimoto zde bylo také několik tkalcoven bavlny a bělidel.
Až do roku 1849 měla ves vlastní rychtu. Při správní reformě v roce 1850 byl k obci připojen Dolní Prysk, ale toto uspořádání se neosvědčilo, takže v roce 1887 se obě osady opět osamostatnily. Od roku 1852 byla v Horním Prysku zřízena samostatná fara a pro rostoucí počet dětí byla v roce 1878 postavena nová škola. V roce 1880 dosáhl Horní Prysk nejvyššího počtu 1047 obyvatel. V té době tu bylo 11 kuličů, 3 rytci a 11 malířů skla, 1 postřibrovač a 1 výrobce zrcadel. Od roku 1886 provozoval Josef Palme v domě č.p. 4 exportní obchod se sklem, který téměř 30 let zaměstnával většinu zdejších sklářů. Po roce 1913 nesl obchod jméno Palmeových zeťů "Weidlich & Fiedler".
V roce 1895 byl v obci zřízen poštovní úřad a v srpnu 1903 byla otevřena místní dráha z Kamenického Šenova do České Lípy se stanicí v Horním Prysku. Ta sloužila obyvatelům až do zrušení tratě 29. září 1979.

Před 2. světovou válkou měl Horní Prysk 178 domů a 948 obyvatel. Zemědělstvím se tehdy živili nejen majitelé 11 chalupnických usedlostí, ale přivydělávali si jím i vlastníci menších hospodářství, zaměstnaní v jiných oborech. Většina obyvatel se živila zušlechťováním skla v místních provozech a domácích dílnách. Byly zde 4 rafinerie skla, dále 12 brusíren a 8 kuličství, 11 sklomalířských dílen a několik rytců skla. V obci byl také lom s výrobou střešních tašek, výrobna umělých květin a mlýn. Část obyvatel pracovala ve sklářských obchodech a továrnách v Kamenickém Šenově a České Kamenici, nebo v papírně v Horní Kamenici.
Po 2. světové válce byla většina Němců z obce odsunuta a počet obyvatel výrazně poklesl. V roce 1961 jich tu žilo už jen 236 a mnoho opuštěných domů bylo zbořeno. Ty, které zůstaly stát, začali v 60. letech využívat chalupáři. V roce 1962 byla v Horním Prysku uzavřena škola a děti od té doby musí chodit do Dolního Prysku. Zrušená škola byla v letech 1978-1981 přestavěna na školu v přírodě. Na konci 20. století se začal vzhled osady výrazněji zlepšovat. Řada starých domů byla opravena a v květnu 2002 tu vzniklo občanské sdružení, které se společně s obcí pustilo do opravy zchátralého kostela. Rekonstrukce začala obnovou střechy v roce 2004 a o 5 let později byla dokončena vnější fasáda. Po renovaci interiéru a úpravě okolí byl kostel 21. června 2014 znovu slavnostně vysvěcen litoměřickým biskupem Janem Baxantem.

Na Školním vrchu uprostřed osady stál už od 14. století dřevěný kostel, který roku 1640 vypálili Švédové. O 4 roky později byl na jeho místě postaven prozatímní kostelík a dnešní kostel sv. Petra a Pavla tu v letech 1718 - 1721 vystavěl roudnický stavitel Petr Pavel Columbani. Základní kámen byl položen 30. června 1718 a v následujícím roce byla stavba zastřešena. Pak se kvůli nedostatku peněz pokračovalo až v létě 1720 a slavnostní vysvěcení kostela proběhlo 29. září 1721. Konečnou podobu kostel získal úpravami v roce 1789 a v 19. století. Jednolodní stavba s mírně prohnutými bočními stěnami je krásnou ukázkou barokního umění. Západní průčelí s rozeklaným štítem zdobí niky se sochami Krista a patronů kostela sv. Petra a Pavla, nad vchodem je umístěn kamenný erb rodu Kinských a na střeše kostela je věžička, ve které býval zvon.
Uvnitř je kostel bohatě vyzdoben. Rokokový hlavní oltář zhotovil roku 1752 pražský sochař Jan Lampel a o 3 roky později jej přepracoval Antonín Max ze Sloupu. Oltářní obraz sv. Petra a Pavla je od malíře Thomase Eyselta z Jablonného a na postranních brankách jsou sochy sv. Václava a sv. Ludmily od Antonína Maxe. Z 18. století pochází také boční oltáře sv. Josefa, sv. Jana Nepomuckého a menší oltář Panny Marie. Mistrovským dílem pozdního baroka je kazatelna z roku 1763 se sochami evangelistů, Mojžíše a Krista od Antonína Maxe. Naproti kazatelně visí vyřezávaný dřevěný kříž, věnovaný rychtářem Füllerem 29. září 1721, a pod ním je kamenná křtitelnice se skupinou Kristova křtu z 2. čtvrtiny 18. století. Na kruchtě jsou barokní varhany z roku 1745 a sochy archanděla Michaela a Anděla strážce, dvě sochy sv. Leopolda a sv. Zikmunda zdobí také její pilíře. Do zdi sakristie na jižní straně kostela je vsazen klasicistní náhrobník z roku 1792 a po levé straně bočního vchodu byla 16. srpna 1908 umístěna pamětní deska nadporučíka Plaschkowitze, který padl při potyčce s Prusy 20. července 1756. Desku věnoval Eduard Lehmann z Chřibské.Kostel je obklopen hřbitovem, v jehož kamenné obvodové zdi stojí 23 metrů vysoká barokní zvonice s klenutým průchodem z roku 1680, k níž byla v roce 1722 přistavěna márnice, zdobená na jižní straně reliéfem madony. Na věži jsou hodiny, zhotovené roku 1791 šluknovským hodinářem Christophem Frödem, a bývala zde i trojice zvonů, z nichž jeden byl ukraden, a zbylé dva byly v srpnu 1966 převezeny do Kamenického Šenova. V roce 2006 se sem jeden ze zvonů vrátil a v letech 2009 - 2011 byla celá zvonice rekonstruována. Na terase před zvonicí stojí památník padlým z 1. světové války. Na svahu za hřbitovem je pískovcová skalka Kalich s výklenkem z roku 1719, ve kterém býval obraz Korunovace Panny Marie. Nad výklenkem vytesaný kalich připomínal ztrátu stříbrného kalicha při zničení kostela v roce 1640.

V sousedství kostela je bývalá škola z roku 1878, k níž byla na počátku 80. let 20. století přistavěna velká dvoupatrová budova školy v přírodě. Ta se ale od 90. let nevyužívala a v roce 2017 byla proto zbořena. Zachována zůstala jen původní škola, vedle níž stojí patrová dřevěná budova bývalé fary, pocházející z roku 1785. V osadě se také dochovala řada typických lidových roubených domů s podstávkou, z nichž je památkově chráněný dům č.p. 55, stojící asi 200 m od křižovatky v centru nad silnicí do České Kamenice.
Je zde také několik křížů, z nichž nejvýraznější je Mlynářův kříž u domu č.p. 110, postavený roku 1845 Franzem a Theresií Hellerovými. U silnice pod farou byla v červnu 2014 umístěna renovovaná socha sv. Jana Nepomuckého a na kraji hřiště vedle domu č.p. 90 je nízká skála s výklenkem, ve kterém je dnes už velmi zašlý obrázek sv. Jiří, namalovaný 19. srpna 1996.

V lese na východním svahu Šenovského vrchu jsou zajímavé pískovcové lomy a severozápadně od osady je výrazný Střední vrch s krásným kruhovým výhledem do širokého okolí.

zdroj: https://www.luzicke-hory.cz/mista/index.php?pg=obhpryc