Chata na Výhledech

Zdá se, že fotograf musel v roce 1911 zmáčknout spoušť aparátu k večeru kolem letního slunovratu: jen tehdy - jsou-li stíny na pohlednici pravé - stojí slunce na severozápadě. Oblíbená chata na hraniční hoře Výhledy (německy Gickelsberg, polsky Guslarz) stála totiž na severním svahu hory, česko-polská (tehdy česko-saská) hranice zde nejde po hřebeni. Začátkem 60. let 19. století zde postavil dřevěnou boudu loutkář Josef Kóhler. Tu mu strhli roku 1866 pruští vojáci, protože se domnívali, že odtud dává vlajkou znamení rakouské armádě. Pekař K. J. Wildner ze saské obce Lichtenberg (dnes Jasna Góra), která leží hned pod horou, postavil roku 1872 chatu novou a později ji prodal Josefu Thumovi z Horního Vítkova č.p. 71, z obce, na jejímž katastru hora leží. Chata často měnila majitele, roku 1911 ji vlastnil Anton Rössler. Dnes je kdysi oblíbená hora pustá, chata dávno zmizela.

Curia Vítkov je volně inspirovanou replikou velmožského dvora z 12. století. Dvorec se skládá z opevněné "nobility" na návrší a přilehlé osady řemeslníků. V průběhu roku zde probíhají různé kulturní akce a bitvy historického šermu.

Leží u vsi Horní Vítkov, nedaleko Chrastavy na pěkném kopečku! Je místem, které si můžete prohlédnout a to třeba při Řemeslnickém dni, který se chystá na 18. července. Více informací na webu: 

https://curiavitkov.cz/

Zlatokop z Vítkova u Chrastavy 

V pohnutých dějinách českého pohraničí hráli "zlatokopové" vždy významnou roli. V lokalitě Libereckého kraje byla migrace obyvatel často předpokladem samotného dalšího bytí. Kolonizace od počátku minulého století přivedla do našich končin nesourodé obyvatelstvo, které jen těžko hledalo společnou řeč, zájmy, náboženskou snášenlivost, možnost vyhovět stále vyšším nárokům šlechty, která své poddané Němce, Židy, Lužické Srby i Čechy nemilosrdně obírala. Ať to byla šlechta česká, z Němec, Rakouska, ze Slezska či vojenská, vytvořená z důstojníků, zrádců a vrahů Albrechta z Valdštejna, každý jeden z nich nešetřil své poddané a snažil se z nich, z jejich práce, získat pro sebe co největší zisk.

A tak, naším krajem putovali velké formace či jednotliví zběhové, nebo později jejich opuštění velitelé či správci panství, všichni do jednoho s cílem zbohatnout, co nejrychleji. Dřív než je někdo jiný předhoní. A bylo o co stát. Šlechta potřebovala stále víc a víc hotových peněz. Vybírala stále víc a víc agresivnějších úředníků, kteří pocházeli z řad svých poddaných. Neříká se marně, že poturčenec horší turka. Jedním z nich byl skutečný zlatokop, rovnocenný těm, kteří v té samé době na španělských, holandských či anglických lodích se rozjížděli do světa, aby přivezli drahé kovy, koření, sazenice, otroky a vše pak dokonale zpeněžili.

Na počátku 18. století to byl úředník, inspektor všech gallasovských statků, Karel Kristian Platz z Ehrenthallu. Liberecký rodák z rodiny chudého soukeníka, narozen v roce 1663, byl prototypem zlatokopa par excelence. Úředník, ne nepodobný současným tunelářům, revolučním gardistům či některým národním správcům z let po skončení druhé světové války. Ve své funkci správce panství se profiloval jako nemilosrdný vykonavatel šlechtických příkazů. Ten, kdo šel i o mnoho dál a dokázal ještě víc. Získal jak do pokladny svého pána, tak do své nemalé finanční prostředky. Vypracoval se až k povýšení do rytířského stavu a titulu tajného rady. Podobně se o sto let později podobných poct dostalo textilním fabrikantům z rodiny Liebiegů.

Rytíř Platz z Liberce potřeboval ke svému predikátu vlastnit i nějaký statek - vlastní sídlo. K tomu se hodil Vítkov (u Chrastavy), v té době spojený v jeden celek, v jeden lenní statek. Rytíř Platz jej získal v roce 1712. Nabyl tak vlastní sídlo, které jej nejen reprezentovalo, ale odkud, napůl cesty mezi Frýdlantem a Libercem, mohl snadno spravovat celé Gallasovo panství. Platzovo sídlo ve Vítkově později zpustlo. Sežehl jej požár. Umístěno bylo nad vesnicí, blízko kostela, jako další dominanta obce.

Sám Platz se profiloval jako skutečný barokní feudál, zbohatlík - zlatokop, který získal majetek způsobům ne nepodobným praktikám těch, co zbohatli manipulací s tzv. lehkými topnými oleji v současnosti. Rytíř Platz chtěl z Vítkova udělat mnohem víc, než jen sídlo svého malého lenního "knížectví". Tak, jako Valdštejn nestačil z Jičína vytvořit rezidenci vládce Evropy, ani rytíř Platz z Vítkova nestačil z hezké vsi udělat své malé Drážďany. Chtěl, a na to jsou doklady, vystavět zprvu jen pivovar a poplužní dvůr. Nestihl to. Zemřel v roce 1722.

A Vítkov? Už žádné Drážďany na Labi. Splynul s Libereckým panstvím a vrátil se tam, kam patří. Na skok od mateřské Chrastavy, nedaleko od Liberce, do kraje pod Ještěd, na samé hranice české země.

autor článku Egon Wiener

Zdroj: Egon Wiener - Egonovy pohledy&pohlednice, 2008

foto Jaroslava Jechová

Kostel Navštívení Panny Marie (Horní Vítkov)

Kostel zde pravděpodobně vznikl v 1330-1335 jako dřevěná stavba, při níž byl kolem kostela zřízen hřbitov.  Ta stavba vydržela, jistě s úpravami, až do roku 1575,  kdy s podporou frýdlantské vrchnosti, konkrétně Melchiora z Redernu, začala stavba dnešní svatyně. Ta byla upravována po třicetileté válce v letech 1671-1680.  Nová stavba znamenala především výstavbu trojlistého závěru, úpravu tvaru oken a pořízení nového zařízení. Oltářní obraz z této doby je ve 21. století umístěn ve farním kostele v Chrastavě. Nad vchodem do kostela byla umístěna deska s nápisem "Všemohoucímu bohu k věčné chvále, milostivé vrchnosti na počest". Nová, dole čtyřhranná a nahoře osmihranná věž byla přistavěna v roce 1703. O 11 let později, v roce 1714, proběhla důkladná přestavba. Byla zvětšena okna v kostelní lodi a postaven nový barokní oltář, na němž byl umístěn obraz Navštívení Panny Marie od libereckého malíře Philippa Leubnera. V chrámové lodi byla umístěna kazatelna a velký kříž. V rozích visely kulaté obrazy evangelistů, byla tu rovněž socha sv. Jana Nepomuckého. Uprostřed stály dvě řady lavic pro věřící. V roce 1866 byly v kostele instalovány nové varhany z dílny Fr. Müllera z Janova u Nového Boru. Strop kostela byl vyzdoben velkou freskou, zachycující Cestu Panny Marie k sv. Alžbětě (Navštívení Panny Marie). V roce 1870 restauroval oltářní obrazy chrastavský malíř August Jonas. Nová barevná kostelní okna byla zasazena v roce 1883. O deset let později byly na kostele umístěny věžní hodiny. Roku 1905 byly v kostele umístěny vyřezávané jesličky dovezené z Tyrolska. V roce 1911 byla do obce, a později v roce 1913 i do kostela, zavedena elektřina.  V roce 1930 byly v kostele umístěny nové varhany. V roce 1937 byl zrestaurován hlavní oltářní obraz. Po vysídlení německy mluvícího obyvatelstva začal kostel chátrat. V 50. letech 20. století za komunistického režimu v Československu došlo v obci k demolici několika desítek objektů. V roce 1980 byl zbořen tzv. panský dům a fara, a došlo k likvidaci hřbitova. K devastaci vsi i kostela došlo i vlivem místních obyvatel. Kostel po určitou dobu sloužil i jako sklad nábytku. Ani po roce 1990 se chátrání objektu nezastavilo a situace zůstala nezměněna až do konce 20. století. Tehdy vzniklo v obci občanské sdružení usilující o záchranu kostela a proběhly první zajišťovací práce. Střecha kostela byla děravá, střecha věže byla z prolezlého plechu. Fasáda kostela byla zničena a dvě okna rozbita. Kostel, v té době prázdný, byl pronajat od římskokatolické farnosti Vítkov u Chrastavy spolku "Svítání - Horní Vítkov". Spolek odstranil okolní náletové dřeviny. Na základě žádosti spolku schválila v září 2015 Rada města Chrastavy příspěvek 25 tisíc Kč na provedení stavebně-historického průzkumu kostela. Na roky 2016-2017 byla spolkem plánována oprava střechy a krovu. (zdroj: Wikipedia)

Vítkovem od kostela až do středověku

Utekli z města, v pohraničí opravují kostel. Žili jsme půl roku v suti, tvrdí manželé

O dům a raně barokní kostel se s manželem stará už devatenáct let, sami opravili střechu a postupně mu navrací i jeho ztracený genius loci. Podívejte se, jak to uvnitř vypadá.

autor: 30. 7. 2019 Magdaléna Medková

Větrný mlýn v Horním Vítkově u Chrastavy je zaniklý mlýn holandského typu. Zbytky jeho zdí se nacházejí zarostlé na návrší severně od obce poblíž česko-polské státní hranice v nadmořské výšce 484,5 m n. m.

Historie

Zděný větrný mlýn pochází z roku 1828, kdy jej nad obcí postavil sedlák Antonín Hilebrand z Horního Vítkova čp. 64 na stavební parcele č. 116 (pozemková parcela č. 951). Roku 1843 zde hospodařil Joseph Hillebrand z Horního Vítkova čp. 116 (později čp. 64). V 60. letech 19. století pracoval mlýn o jednom složení a s jedním pracovníkem; ročně semlel 1800 měřic obilí a z něho 110 centů mouky.

Roku 1867 postavil vyučený tesař Ant. Hillebrand vedle mlýna stavení čp. 135, které roku 1910 vyhořelo, ale již v následujícím roce bylo obnoveno. Silný vítr také často u mlýna poškozoval křídla. V 80. letech 19. století zde stála pekárna a mlynář pekl chléb na prodej. Roku 1911 se ve mlýně pouze šrotovalo, ale v následujících letech mlynář mlýn modernizoval; postavil větrný motor, který poháněl mlátičku, pásovou pilu a stroj na výrobu másla.

Mlýn zanikl pravděpodobně po odchodu německého obyvatelstva po skončení druhé světové války.

zdroj: Wikipedia