Železný Brod

autor příspěvku Bohumil Přikryl

Kdy jindy se vracet do minulosti, než v době trochu krušné 

archiv Zdenka Hromase a Jana Maška

Železný Brod a jeho historie 

Železný Brod, malebné město ležící na severu Čech, je místem, kde se historie prolíná s tradičními řemesly a kouzlem přírody. Toto město, obklopené krásnou krajinou Jizerských hor a Českého ráje, má bohatou minulost, která sahá až do středověku.
První zmínky o Železném Brodě pocházejí z 13. století. Název města údajně odkazuje na brod přes řeku Jizeru, který zde sloužil obchodníkům a cestovatelům. Přívlastek "železný" pravděpodobně souvisí s těžbou železné rudy v okolí. Tato oblast byla v minulosti známá právě díky těžbě a zpracování železa, což přispělo k rozvoji města.
Velký význam pro Železný Brod měla také sklářská tradice, která se zde rozvíjela od 18. století. Město se stalo centrem výroby skleněných perlí a bižuterie, což je tradice, která přetrvává dodnes. Sklářství je zde nejen součástí historie, ale také každodenního života. Návštěvníci města si mohou prohlédnout sklářské dílny, muzea nebo se zúčastnit některého z workshopů, kde si mohou vyzkoušet výrobu vlastního skleněného výrobku.
Kromě sklářství a průmyslu má Železný Brod i bohatou kulturní a architektonickou historii. Historické centrum města je plné malebných hrázděných domů, které dodávají místu jedinečný ráz. Kostel svatého Jakuba Většího, postavený v barokním stylu, je dalším významným bodem na mapě města.
Pro milovníky přírody nabízí okolí Železného Brodu nespočet možností k výletům. Ať už se vydáte na procházku podél řeky Jizery, nebo se rozhodnete pro náročnější túru do Jizerských hor, vždy vás čekají úchvatné výhledy a klidná atmosféra.
Železný Brod není jen místem s bohatou historií, ale také živým městem plným tradic, kultury a přírodních krás. Pokud se někdy vydáte do této části České republiky, určitě si nenechte ujít příležitost poznat toto kouzelné město a jeho jedinečný příběh.

Tato fotografie zachycuje roubený dům s typickými bílými a tmavými pruhy, který je součástí památkové zóny Trávníky v Železném Brodě.
V popředí vidíme kamenné schodiště lemované barokními sochami, což silně připomíná schodiště vedoucí ke kostelu sv. Jakuba Většího z Malého náměstí. To bylo přestavěno v roce 1940 a je lemováno sochami sv. Anny, Panny Marie Karlovské a sv. Jana Nepomuckého
Lokalita: Památková zóna Trávníky, Železný Brod
Architektura: Lidová roubená stavba, barokní schodiště se sochami
Historie: Kostel sv. Jakuba Většího pochází z roku 1649, schodiště bylo přestavěno roku 1940.

text Copilocolor Fotočas Mirek

Železný Brod

- pohled na roubenou chalupu pod kostelem sv. Jakuba

-1935

archiv J.Peterka

Knoppův mlýn na potoce Žernovník v Železném Brodě byl jedním z osmi dalších jemu podobných mlýnů , které stávaly na stejném toku ... pojmenování získal po majitelích , Petru a Františce Knoppových , kteří ho v roce 1866 zakoupili ... při mlýně bývala také pila ... v roce 1930 jeho majitelem se stal Jáchym Adamička , který zde zřídil brusírnu skla , poháněnou jednou Francisovou turbínou o výkonu 15,5 koňských sil , od pardubické firmy Josef Prokop a synové ... výkon turbíny byl do brusírny převáděn transmisemi přes převody a řemenice ... původní mlýn se nedochoval , byl zbořen a nahradila ho novostavba , pojmenovaná Starý mlýn , kousek od dnešní silnice I/10 při výjezdu ze Železného Brodu na Bratříkov ...

autor příspěvku Bohumil Přikryl

**Knoppův mlýn aneb jak se z mouky stalo sklo**
Když se řekne mlýn, většina z nás si představí romantickou chaloupku u potoka, kde se vesele mele obilí a v povětří voní čerstvá mouka. Knoppův mlýn na potoce Žernovník v Železném Brodě však měl poněkud jiný osud. Byl jedním z osmi mlýnů na stejném toku, ale jeho příběh je tak zajímavý, že by se dal klidně zfilmovat. A věřte mi, na Oscara by to stačilo!
Mlýn získal své jméno po Petru a Františce Knoppových, kteří ho v roce 1866 zakoupili. Pravděpodobně tehdy netušili, že jejich mlýn jednou skončí jako brusírna skla. Kromě mletí obilí tu byla i pila – taková multifunkční provozovna pro místní obyvatele. Ale jak čas plynul, i mlýny musely držet krok s dobou. Inu, technologie nikdy nespí!
V roce 1930 se majitelem mlýna stal Jáchym Adamička, muž s vizí a pravděpodobně i pořádnou dávkou odvahy. Namísto tradičního mletí se rozhodl pro zcela nový směr – brusírnu skla. A jak pohánět brusírnu? No přece Francisovou turbínou od pardubické firmy Josef Prokop a synové! Turbína měla výkon 15,5 koňských sil – což je na sklo úplná stáj plná energie. Výkon se přenášel do brusírny pomocí transmisí, převodů a řemenic. Zkrátka technická symfonie!
Ale pozor! Původní mlýn se nedochoval. Byl zbořen a na jeho místě vyrostla novostavba, která dostala jméno Starý mlýn. Trochu paradox, že? Starý mlýn je dnes kousek od silnice I/10, při výjezdu ze Železného Brodu na Bratříkov. Takže pokud někdy pojedete kolem, nezapomeňte na chvíli zpomalit a zamyslet se nad tím, jaké příběhy může skrývat obyčejný mlýn.
Knoppův mlýn je důkazem toho, že i obyčejné místo může mít neobyčejný příběh. Z mouky ke sklu – to je přece cesta hodná obdivu! A kdo ví, třeba jednou někdo napíše knihu nebo natočí film o tomto fascinujícím kousku historie. Jen si představte ten trailer: "Odvážný mlýn, který změnil svět... nebo alespoň Železný Brod!"

Kaple stojí na místě bývalé poustevny (odtud název "Na poušti"). Tuto poustevnu vysoko nad levým břehem Jizery nechal roku 1689 sedlák Vorsa z Brodce (levobřežní předměstí Železného Brodu) postavit pro svého syna. Za sedmileté války zde nalezl úkryt hrabě Karel Josef Des Fours. Na poděkování za záchranu života zahájil roku 1769 stavbu barokní kaple (kostelíka), zasvěcené sv. Janu Nepomuckému, podle plánů pražského architekta Antonína Schmidta (1723–1783). Místo se stalo cílem svatojánských poutí. Od roku 1860 je pod kaplí hrobka rodu Des Fours-Walderode. Po roce 1945 kaple chátrala a od roku 1993 je opravována dobrovolníky. Vzhledem k dobré akustice se v kapli pořádají také koncerty vážné hudby s cílem získat finanční prostředky na její opravy. Od roku 1997 byly obnoveny tradiční svatojánské poutě.

zdroj: Wikipedia

Zvonice u kostela sv. Jakuba

Bzí (německy Nabsel) je vesnice, část města Železný Brod v okrese Jablonec nad Nisou. Nachází se asi 3 km na severozápad od Železného Brodu. Je zde evidováno 116 adres. Trvale zde žije 289 obyvatel.

Bzí leží v katastrálním území Bzí u Železného Brodu o rozloze 3,24 km2. V katastrálním území Bzí u Železného Brodu leží i Splzov a Veselí.

zdroj: Wikipedia

Pomník obětem první světové války v obci Bzí (Železný Brod, okres Jablonec nad Nisou) u kostela Nejsvětější Trojice.

zdroj:  https://pomniky.npmk.cz/pomnik/2357

vycházka památkovou rezervací Trávníky v Železném Brodě.

Ve starobylé části města zvané Trávníky se představí památky lidové architektury, které si zachovali starobylý podkrkonošský ráz. Všechny roubené a klasicistní stavby byly postaveny na přelomu 18. a 19. století. Většina domů nese jména dle původních obyvatel domu. Objekty jsou v majetku soukromníků a nelze si je prohlédnout i zevnitř. Trasa je dlouhá necelý 1 km.
Trávníky jsou situovány nad soutok řeky Jizery a potoka Žertovník.

Malé náměstí nebo-li rynek tvoří přirozený střed této části.

Knopovsko (č.p. 45 – pro zajímavost v tomto domě byla v 50. letech 19. st - 1. poštovní expedice v ŽB) – zděný dům s klasicistními prvky, na kterém jsou velice zajímané původní dveře s empírovým portálem. Pod trojúhelníkovým štítem, který je zakončen pískovcovou vázou je umístěn reliéf mořské panny.

Šestiboká pískovcová kašna z roku 1828 je zajímavá svojí hlavicí, na které je vyobrazen znak města. Nachází se na místě, kde původně stával husí rybník.
Podoba znaku se ustálila jako modrý štít se stříbrnou hradbou s věží a v ní otevřenou bránou, po bocích doplněnou dvěma štítky. V jednom štítku je český lev znak pánů Valdštejnů a ve druhém štítku je černý pták znak pánů ze Železnice. (labuť, havran, káně)

Jechovsko – dům byl postaven již roku 1687, po požáru byl v 18. století přestavěn do současné podoby.
K tomuto domu se váže pověst z knihy Ďáblův doktor od Vladimíra Mikoláška. Perníkář Jech měl krásnou dceru Leontýnku, do které se zamiloval vodník s potoka Žernovníka. Leontýna byla mazané děvče a tak na vodníka připravila lest a poté, co jej nalákala k sobě domů – zamkla ho ve světnici a 5 dní sušila. Vytrestaný vodník se pomstil. Když přišla velká voda, vklouzl do sklepení a postupně odebíral ze základů jeden kámen po druhém. Stavení se sice sesunulo a mírně nahrbilo, ale k vodníkovi nelibosti zůstalo stát.

kavárna - poslední autenticky dochovaný objekt v jižní časti Malého náměstí – ostatní domy v této části zanikly. Zajímavé jsou původní dvoukřídlé dřevěné šesti kazetové dveře a vertikální pilastry s toskánskými hlavicemi (sloupy mezi okny). Uvnitř kavárny jsou klenuté stropy.

sklepy – sloužili jako skladovací prostory pro potraviny místních řemeslníků (perníkáře a pekaře)

Folkrtovsko - patrový objekt na obdélném půdorysu – v přízemí se zápražím a v patře s pavlačí. V 19. století zde byl provozován hostinec "U České koruny". Zajímavé jsou na něm především okna lemovaná dřevěnou šambránou a původní klasicistní dveře.

kostelní vršek (areál kostela svatého Jakuba Většího)

schody – první písemná zmínka je z roku 1722, kdy v účetní knize místní fary je informace o zřízení 58 stupňů. Rozsáhlejší poslední oprava tohoto schodiště proběhla v roce 1940 za finanční podpory místního ochotnického souboru.
Barokní sochy sem byly přeneseny v roce 1868, autor Fr. Fiala, turnovský kameník
– vlevo sv. Anna (původně u mostku přes Žernovník), vpravo Panna Marie Karlovská (původně před Jechovskem), nahoře sv. Jan Nepomucký (původně u Hotelu Starý Mlýn)

kostel – sv. Jakuba Většího ve zdejší podobě pochází z konce 17 st.. Předtím byl dřevěný a v době válek několikrát vypálen. V počátku 18. století za vlády hruboskalského pána Karla Des Foursa vznikla fara se stálým knězem. (Fara – 1. zděná budova ve městě z roku 1723.) Znak nad hlavním vchodem do kostela je právě rodu DF a je zde ještě vytesán latinský nápis – "posvěcená budova pne se k výšinám." (r 1762 – rok vzniku této kostelní přístavby.) Soška ve štítu ve výklenku je sv. Josef s Ježíškem.

kostel (interiér)
*oltář - navrhl architekt Karel Klenka, práce studentů a učitelů sklářské školy
- materiál - slivenecký červený mramor a sklo, kozákovské drahokamy
- vyroben v letech 1932 -33 profesory a studenty místní sklářské školy
- vysvěcen v r. 1934
- na sklech vyleptány obrazy světců (Zdislava, Anna, Prokop a Vojtěch)
* (nad) svatostánek - zlacená socha sv. Jakuba (sochař D. Pešan).
* presbytář (na stropě) – nástěnná malba – Svatá rodina v člunu na moři
* na bocích – mozaiky andělů od prof. sklářské školy p. Žáka

* pieta – (sedící Matka Boží se zmučeným Kristem) – originál z 15 st. byl zničen při požáru roku 1990, kopii Piety z roku 2006 vytvořil slovenský sochař Vlado Morávek. Lipové dřevo dodal Jiří Pastorek.

* kazatelna – z r. 1781 se sochou sv. Jana Křitele
* křtitelnice – cínová z r. 1761
* obrazy křížové cesty – z r. 1828
* oltáře postranní - zasvěceny sv. Josefu a sv. Anně.
* socha panny Marie Lurdské, Terezička (mise)
* varhany - byly přeneseny na kůr až po přístavbě kostela a to roku 1762 až 1763. Úprava a oprava varhan proběhla během let několikrát. Poslední byla v polovině 20. století, kdy se postavil velký koncertní nástroj v současné podobě.

zvonice -(autor Johan G. Volkert je stejný jako u kostela) je datována do roku 1761 je situována na hraně kostelního návrší – jihozápadně od kostela za ohradní zdí někdejšího hřbitova (hřbitov - zrušen roku 1885 – kosti uloženy v kostnici a poté již na stávajícím hřbitově). V roce 2007 shořela. Obnova zvonice proběhla ve Slavonicích na Moravě. Firma si odvezla a očistila ohořelé trámy a připravila chybějící prvky a obvodový plášť. Zde na místě již pouze jako stavebnici zvonici opět postavili. Zvonice má dvě konstrukce – jedna nese plášť a druhá zvony. Ve zvonici jsou tři zvony, všechny z dílny pana Petra Manouška. Největší zvon o váze 480 Kg sv. Jakub Větší byl zavěšen v listopadu roku 2008. Dva menší zvony Pana Maria o váze 260 a sv. Václav o váze 170 kg byly zavěšeny později. Všechny zvony jsou poháněny ručně. Zvoní se pravidelně každou neděli.

kostnice – osmiboký objekt – sloužil k uchování ostatků. Po rekonstrukci roku 2011 je zde kaple pro pravoslavné věřící. Znak stejný jako nad vchodem do kostela – znak rodu DF (Karel a manželka Karolina z Velsu).

smírčí (Melicharův) kříž ze 17. st. – zhotovil vysloužilý voják, který žil v kostelíku na Poušti. Původně byl umístěn na Hrubé Horce a sem byl přemístěn až v roce 1906.

Dům č. 220 (roubený dům s modrou omítkou) je výjimečný pro téměř celoroubený charakter a jedinečné zachování roubené konstrukce a štítu domu. Původně se v domě vařilo v černé kuchyni. Dům prošel v roce 2010 rozsáhlou rekonstrukcí.

ul. Františka Balatky – ulice bývala v minulosti lemována roubenými přízemními domky štítově orientovanými do ulice, tzv. řadová zástavba. Zajímavostí je, že v katastrálních mapách z roku 1843 byly zakreslovány žlutou barvou jako spalný materiál.Dům mistra tkalcovského – tzv. "červená chalupa", která je podstatným urbanistickým prvkem ulice. Za povšimnutí stojí vyšperkovaný štít dekorativními lištami. Vedlejší dům je přesnou kopií původní stavby z roku 2003. I přes zásadní přestavbu je zachován ve své původní hmotě a výšce. Poslední dům v této zástavbě patřil mistru pekařskému.

Trávnická náves + Domy u lípy - roubené štít lemované vyřezávanými lištami a obloučkovým vlysem. Památný strom – lípa.

Vélovsko - zajímavé je opět především štítem - jeho ztvárněním a výtvarným pojetím okenního pásu s plochými balustry. Toto řešení je v Ž. Brodě vzácné a dochovalo se pouze ve 2 případech (+ Běliště).

Pískovcová kašna z roku 1828 - je technickou památkou a nastiňuje - jak bylo dříve řešeno zásobování pitnou vodou v prostředí menšího města. Kašna je umístěna na původním místě kamenného koryta. Do současného stavu byla upravena roku 1870 kameníkem Františkem Andělem z Jesenného.

Grosovsko – tzv. trávnická radnice. Zděný klasicistní dům postavený roku 1826 (datum ve štítku nad dveřmi). Za pozornost stojí architektonická výzdoba - pilastry s motivy věnce, zvonku a provazy a nika nad vchodem, kde stávala socha sv. Jana Nepomuckého. Na střeše jsou nakoso kladené střešní břidlicové šablony.

Minimuzeum skleněných betlémů (Železná 103) – Unikátní sbírka cca 60 skleněných betlémů, jediná svého druhu na světě, s korálkovou dílničkou pro děti a s prodejnou sklářských výrobků. (www.minimuzeum.wix.com/betlemy)

Jirchářská ulice – název odvozen od slova "jircháři" – řemeslníci, kteří vydělávali a bělili kůži

Komín – tzv. Holovna (dům p. Holého) – v domě se provozovalo sklářské řemeslo, ke kterému se využíval vodní pohon ze Žernovníku. Pohon nebyl dostačující a tak si rodina pořídila parní stroj. Komín odváděl páru. Poté složil k vytápění objektu.

Krumžovsko – domek, který v letech 1780 patřil tkadleci Josefu Krumešovi je v současné době v rekonstrukci – došková střecha a dřevěný žlab byly vyměněny v roce 2011. Objekt byl od 70 let používán pouze jako skladiště a silně za tu dobu zchátral.Huškovsko – je na protějším břehu Žernovníka, dům původně sloužil jako kovárna. Jedinečnost tohoto domu je v roubené křížové světničce, kterou můžete vidět v levé části nad roubeným přízemím. Pravá část domu je nově zděná přístavba.

Teprovsko - majetkem rodu Teprů byl dům od roku 1740. Jan Tepr je autorem Železnobrodské pašijové hry o umučení Krista. Ve štítě domu bylo místo záklopového prkna – vymalováno Boží oko. Tento dům je v současné době majetkem města a je sídlem mysliveckého sdružení.

Záklopové prkno – rodný list domu – obsahuje informace o tom, kdo, kdy a jakým způsobem dům postavil a za jaké náklady.

Teprův kříž - zde stál, v několika variantách, pravděpodobně od 18. st. až do 90. let kdy byl při nehodě poškozen. Obnovený kříž byl zhotoven podle nejstarší zdokumentované varianty v roce 2011 za podpory Občanské besedy a myslivců. Jediná zmínka o jeho historii existuje v pamětech učitele Sochora – kde je napsáno, že kříž byl postaven na místě, kde se do vody potoka Žernovníka propadl vozka i s povozem a všichni se utopili.
Dřevěný kříž s Kristem ze železa za dobu existence změnil mnohokrát svou podobu. Nový kříž byl symbolicky vysvěcen jak katolickým farářem, tak pravoslavným diakonem.

Běliště – cestu lemují 3 barokní pískovcové sochy.

*sv. Florián (reliéf podstavce – sv. František Xaverský a sv. Josef s Ježíškem)
*sv. Jan Nepomucký (podstavec s reliéfem – sv. Veronika a sv. František z Assisi) – původně obě sochy stávaly v ul. Jirchářská a na toto místo byly přeneseny až v roce 1978.

*sv. Jan Křtitel – (reliéf podstavce –sv. Maří Magdaléna) – socha z roku 1770 byla původně u lávky přes řeku Jizeru v ul. Obr. míru, přenesena byla v 70. letech 20. st.

Běliště - název odvozen od bělení látky. Barvit látky, zde začal roku 1848 p. Petrovský z Českého Dubu společně s p. Fišerem ze ŽB.
Běliště je největší dochované roubené stavení v našem městě z roku 1807. Po rozsáhlé rekonstrukci v letech 1993 až 1997 slouží jako národopisné muzeum. V 9 světnicích je k vidění stará školní třída, cechovní předměty, ševcovský koutek, pekařská dílna, tkalcovský stav a spousta dalších zajímavostí – např. funkční flašinet, dřevěné betlémy nebo dřevěné makety roubených domů. Makety roubených domů vyřezával po dobu 30 let Jan Maryška ze Železného Brodu. Jelikož byl pošťák znal každý dům detailně a osobně a proto jsou domečky věrné kopie originálů.

zdroj: https://www.zeleznybrod.cz/cz/turista/pamatky-zajimavosti/travniky-pamatkova-rezervace/

Malé náměstí nebo také Rynek (dříve též náměstí Havlíčkovo)

Malé náměstí bývalo před lety výchozím bodem nejstaršího úseku proslulé Riegrovy stezky a jako výchozí bod dnes může posloužit i nám. Společnou cestu ze Železného Brodu pod Spálov tedy zahájíme právě zde, při soutoku Jizery a Žernovníku.

Poklidnou starosvětskou atmosféru této čtvrti pěkně zachytil neznámý autor na prvním přiloženém snímku ze čtyřicátých let 20. století. V dávném prosluněném odpoledni se zde přes náměstí vrací domů paní Amálie Kašťáková se snachou Josefou a vlevo za nimi dosud v mírném podkostelním svahu stojí domy č. p. 256 a č. p.136.
Stáří vrchního z nich (tzv. Volfovska), stojícího u cesty ke zvonici a do Zákostelí, přesně neznáme. První zmínka o něm totiž pochází až z roku 1820 a následující pak z listopadu roku 1827, kdy jej společně s "laboratoriem", které se nacházelo u zahrady pod domem, prodala Regina Šicová Františce Kittlové. Jistou záhadou je dále obestřen i čas a důvod jeho zániku. Pravděpodobně byl ale zbořen v roce 1950 v rámci "Akce 5M" (jednalo se o akci první pětiletky- Pět miliard na zvelebení měst a obcí).
Dalším objektem, který zde stával, ale už nestojí, byl proslulý hostinec Volha č. p. 136.

Již v roce 1687 byla v těchto místech zmiňována chalupa, kterou od původních vlastníků získal, zbořil a se svolením vrchnosti v roce 1760 znovu postavil železnobrodský chirurg Jan Josef Kittl. Jako nový vlastník domu musel souhlasit s podmínkou, která jeho, i všechny budoucí majitele zavazovala k tomu, že budou na věčné časy platit zdejšímu kantorovi ročně jeden zlatý a třicet krejcarů "neboť tato zahrada náležela od nepamětných časů vždy kantorovi, který z ní měl užitek". V roce 1849 byl roubený dům zbořen a na jeho místě si vystavěl kupec, soukeník a pozdější purkmistr Josef Rezler "vulgo Rízl" nový zděný dům, ve kterém provozoval barevnu látek a hostinec U černého orla (když bylo v Brodě v roce 1850 zaváděno veřejné osvětlení, tak byla jedna ze čtyř pořízených lamp osazena právě na purkmistrově hospodě). Ve dvacátém století zde po dobu téměř čtyřiceti let provozoval pohostinskou živnost bývalý ruský legionář Josef Frohlich z Malé Horky (právě pan Frohlich dal svému podniku již před druhou světovou válkou nový název Volha a po znárodnění tak usnadnil práci s vymýšlením nového označení jeho pozdějším provozovatelům, Jabloneckým restauracím a jídelnám). Svého času hojně navštěvovaný a mnoha divokými legendami opředený hostinec scházel věkem a na konci roku 1981 byl již natolik chatrný, že musel být uzavřen a v červnu následujícího roku zbořen. Zbyl po něm velký sklep, vysekaný v podkostelním svahu.
Za Volhou směrem k řece stával ještě v šedesátých letech 20. století zděný patrový dům č. p. 137. Když se zde, po nečekaném zřícení jeho nároží v květnu roku 1966, jednalo o možné demolici, konstatovala komise stavebního úřadu, že je přibližně sto let starý a nebyla daleko od pravdy. Dřevěný dům tu stál již v osmnáctém století, ale až po roce 1865 byl upraven do podoby známé z historických fotografií (na fasádě zde prý bývala znamení, označující, kam až sahala voda při velkých povodních v šedesátých a osmdesátých letech 19. století). Zbořen byl na konci května roku 1966.
Za tímto domem klesala skála strmě do řeky. Jediná cesta, která v těchto místech spojovala Malé náměstí se Zákostelím totiž původně vedla vrchem okolo zvonice. V únoru 1919 si obyvatelé Zákostelí stěžovali v dopise adresovaném Správní komisi města Železného Brodu na špatný stav této cesty a mimo jiné zde uváděli že: "Jestliže již chůze sama po srázné této pěšině vyžaduje jisté znalosti ve slézání kopců, jest přechod po téže s vodou neb jiným břemenem zvláště v době zimní, když pěšina je samý led spojena s přímým nebezpečím života." A dále "Též po stránce zdravotní a estetické neslouží pěšina městu příliš ke cti, neboť místo u staré zvonice jest velice vyhledávaným místem, kde kolemjdoucí útroby své od nestravitelných částek potravy zbavují a naskýtá se tu cizinci přicházejícímu do našeho města ihned při vstupu na Riegrovu stezku podívaná ne příliš vábná." V roce 1933 byla část skalního ostrohu pod zvonicí odstraněna a byl zde vytvořen sjízdný násep. O dva roky později pak byla zahájena výstavba silnice pod Spálov a po úpravě nábřeží a stavbě nového železobetonového mostu přes Jizeru v roce 1940 získal celý úsek svoji dnešní podobu. Další kus skály pod zvonicí byl odlámán i v dubnu 1945, kdy zde příslušníci německé stavební Organizace Todt s civilními dělníky budovali silniční protipancéřovou zábranu (svislé půlkruhové rýhy ve skále jsou pozůstatkem tohoto provizorního opevnění).

Informace a obrázky převzaty z knihy "Železnobrodská kolonáda"   autora T. Kesnera (t.k.) 

Nábřeží Obránců míru (původně tzv. Zákostelí, dále Nábřeží Dr. Edvarda Beneše a později též Nábřeží Stalingradské)

Za kostelním návrším stával v takzvaném Zákostelí domek, který v osmdesátých letech 17. století obýval první železnobrodský kat Jan Štětina. Jeho nástupci tu pak žili až do roku 1825, kdy pohodný František Píč starý dům zbořil a na jeho místě postavil dům nový, dnes ukrytý za vysokým plotem zastřižených tují. Dál po říčním nábřeží mineme několik zajímavých rodinných domů, které na volných a neregulovanou řekou často zaplavovaných lukách vyrostly po první světové válce. Za zvláštní zmínku stojí především pěkně zachované domky č. p. 477, č . p. 299 a č. p. 80, navržené ve stylu umírněné architektonické moderny. První z nich s číslem popisným 477 si nechal od zdejšího stavebního podnikatele Karla Hlavatého v roce 1926 postavit jako "rodinný dům ku prodeji" úředník z Jílového Karel Kopal. Pozoruhodný růžový dům číslo 299 navrhl v roce 1927 pro skladníka Karla Maryšku stavitel Otto Resler a vilu Joža, č. p. 80, před říčním převozem stavěl v letech 1923 až 1924 pro "čekatele" Josefa a Pavlu Němcových opět Karel Hlavatý.

Regulaci říčního koryta, jejíž součástí byla i výstavba betonových schodišť s máchadly, která zde můžeme doposud vidět, provedla v letech 1931 až 1933 firma Ing. Josefa Fanty z Mnichova Hradiště. Před poslední úpravou nábřeží, prováděnou v roce 2010, tu dožívaly zbytky starší výsadby aleje italských topolů.

Silnice ze Železného Brodu pod Spálov

Ve zprávě semilského Okresního úřadu z roku 1934 je projekt silnice, vypracovaný civilním inženýrem Dr. Františkem Radoušem z Hradce Králové popisován mimo jiné takto: "Nová silnice je projektována v délce 3. 680 m… její šířka v koruně jest 6 m z čehož připadá na štětovanou vozovku 5 m… nová silnice je navržena na pravém břehu řeky Jizery a v osadě Spálov poblíže východočeské elektrárny překračuje řeku Kamenici poblíže ústí do Jizery železobetonovým mostem o světlosti 28 m… úsek v katastru obce Železný Brod v délce 490 m bude zadlážděn, ostatní silnice bude pouze štěrkovaná… silnice jest projektována směrem stávající Riegrovy stezky, která se pokud možno využívá k jejímu vedení."

Informace a obrázky převzaty z knihy "Železnobrodská kolonáda" autora T. Kesnera (t.k.)

Kuchařův lom

Za novým městským koupalištěm a odbočkou k Malé Horce stojí u silnice přízemní domek se špatně čitelným nápisem HOSTINEC. V roce 1894 jej vystavěl Jan Hádek a později v něm provozoval pohostinskou činnost. František Sochor v městské kronice k roku 1961 mimo jiné uvádí tento záznam: "K 31. 12. 1961 byla pro stáří a nemoc zrušena hostinská činnost Marie Hádkové č. p. 351. Byl to oblíbený hostinec U Káčinejch u bývalé Kuchařovy vápenky, dříve častý cíl nedělních vycházek železnobrodských občanů. Bylo tam příjemné posezení v zahradě u vodotrysku s celuloidovým míčkem, jehož neúnavnou hravost zvláště děti vždy s nadšením pozorovaly a obdivovaly."

Vodotrysk tu v mělkém kruhovém bazénku stále je. A jak přišel hostinec ke svému zvláštnímu jménu? Jednoduše. Žena prvního majitele Jana Hádka se totiž jmenovala Kateřina, tedy Káča.V místech, kde pod vysokou skalní stěnou stojí od roku 1972 bytový dům se služebnou českých energetických závodů, fungoval ještě v padesátých letech 20. století vápencový lom . V roce 1899 jej pod označením Malohorecká vápenice otevřeli pánové Fišer a Beran. Pana Fišera po krátkém čase nahradil pan Kuchař a celý podnik, pod označením Malohorecké vápenice Beran a Kuchař, pracoval až do roku 1928, kdy přešel do vlastnictví firmy Johan Liebieg and company. Liebieg provoz vápenky elektrifikoval a v roce 1938 ji odprodal firmě Železnobrodské vápenky s. r. o. Po válce zde provoz skomíral, a tak již v roce 1956 informoval na schůzi MNV zástupce podniku Prachovické cementárny a vápenky Železný Brod soudruh Josef Líska zdejší zastupitele o jeho ukončení. V témže roce byl zbourán cihlový komín a v roce následujícím došlo i na provozní budovy. Použitelný materiál se společně s materiálem z bourané cihelny na Brodci vozil na stavbu nového kina. V roce 1966 byla v těchto místech za účasti bývalého zaměstnance vápenky Adolfa Kopala prováděna prohlídka staveniště pro plánovanou služebnu SČE. V zápise z S. ledna 1966 je konstatováno, že zbytky kruhové pece vápenky dosud sahají přibližně dva metry nad terén a demolice tedy není provedena až do základů. "Bourací práce bude tedy nutné dokončit i s vědomím, že půjde o akci nákladnou, protože zdivo je kamenné a klenby cihelné." Pan Kopal protokol doplnil sdělením, že středem pece probíhal po celé její délce kanál pro přívod vzduchu.

Z vápenky nezbylo skoro nic, jen kamenné mostní pilíře na levém břehu řeky připomínají úzkokolejnou vlečku, po které se od roku 1901 vozilo vypálené vápno na vzdálené železnobrodské nádraží.

Limnigrafická stanice

Informace a obrázky převzaty z knihy "Železnobrodská kolonáda" autora T. Kesnera (t.k.) .