Vodní mlýny v Hodkovicích a okolí
Vodní mlýny, a s nimi neodmyslitelně spojené mlýnské náhony, patřily v minulosti snad ke každé řece. I voda z Mohelky poháněla mnoho mlýnských kol.
Jenom z Pulečného až do Hodkovic stálo na Mohelce 11 mlýnů. Připomeňme si některé vodní mlýny z okolí Hodkovic a v Hodkovicích.
Prvním z nich (od Rychnova k Hodkovicím) byl, nyní již neexistující Rádelský mlýn. Stál zhruba v místech, kde do Mohelky přitéká Jeřmanický potok.
Dalším byl tzv. Linkův mlýn, nacházející se pod železniční tratí. Byl to nejdéle pracující mlýn v okolí. Pan Lad. Tomeš zaznamenal v roce 1970 rozhovor s p. Vilémem Linkou, mlynářem ze Štěrboviny, o minulosti tohoto mlýna. Tento mlýn stál vedle silnice a byl původně nazýván "Horským mlýnem". Postaven byl v r. 1789, o tom vypovídal i letopočet nade dveřmi, včetně čtyř iniciálek, které se nepodařilo rozluštit, zřejmě to bylo jméno původního majitele. Rodina mlynáře Linky si mlýn pronajala v roce 1906 a v roce 1936 ho koupila od místního továrníka Blaschky. Mlýn stále pracoval do roku 1972, měl i svoji vlastní elektrárnu a zaměřil se na výrobu obilního šrotu. Rodina Linků po roce 1972 využívala mlýn k bydlení, odstěhovala se v roce 1990 do zakoupeného domku v Kolonii. Z důvodu výstavby dálnice (výstavba započata v roce 1970) muselo dojít k demolici mlýna a to v roce 1996.
K vodním mlýnům v Hodkovicích byl veden náhon, oddělující se od Mohelky. První část náhonu sloužila pro Linků mlýn, druhá část začínala nad Šimovnou, dříve zde byla barvírna. Tento náhon od Šimovny dále pokračoval souběžně s Mohelkou a shora jím bylo napájeno i hodkovické koupaliště. (viz. obrázek č. 5)
Pro mlýny přímo v Hodkovicích sloužil náhon, který podtékal pod Mánesovou ulicí k ulici Mlýnské, kde pracoval první z hodkovických mlýnů, Špičkův mlýn (viz příloha obr. č. 1). Nedaleko za ním, v Poštovské ulici (pod starým pivovarem), pracoval druhý mlýn. Obě tato stavení svědčí o svém původu, mlýnské kolo u nich však už nenajdeme.
Dále mlýnský náhon pokračoval do Dolánek (viz příloha obr. č. 2). Další mlýn, tzv. Semerádův mlýn, se nacházel poblíž čističky odpadních vod. Za ním náhon končil a vracel se zpět do Mohelky.
Za Hodkovicemi byla také dvojice mlýnů, Luční (Starý) a Vinšův (Nový). Dnes stojí ale jen ten Nový (Vinšův) (viz. obrázek č. 4), který je vidět po levé straně dálnice (směr Liberec-Turnov). Vinšův (Nový) mlýn měl samozřejmě také svůj vlastní náhon.
Pokračujme ve výčtu mlýnů v okolí Hodkovic dále. V Jílovém byl 1 vodní mlýn (obrázek č. 3) měl také vlastní náhon, dále byl mlýn ve Žďárku (Štafův), v Sedlejovicích (Bičíků) u "Sedlejovického" viaduktu a mohli bychom pokračovat po Mohelce až do Českého Dubu.
Je neuvěřitelné, že v tak malém obvodu bylo více tolik živností mlynářského cechu. Později k těmto mlýnům bývala i přidružena pila na řezání kmenů stromů, případně i pekárny. Slabší vodní mlýny postupně ustupovaly silnějším a modernějším a nastával soumrak mlynářských živností. K mlýnům většinou silnice s osvětlením nevedla, bylo nutno na cesty svítit lucernou se svíčkami, nebo petrolejkou. To byl i jeden z důvodů, proč u mlýnů bývalo hodně včelích úlů, aby byl dostatek vosku na svíčky.
S využitím materiálu Martiny Kadlecové - Mlýny v okolí Hodkovic, textového materiálu pana Ladislava Tomeše, který zpracoval pro potřeby Aktivu památkové péče a ochrany přírody při MěstNV v Hodkovicích nad Mohelkou a vyprávění paní Linkové sepsal
Ing. Václav Zajíček
Sdružení rodáků a přátel Hodkovic nad Mohelkou
Nový, Vinšův mlýn
Novověk B – do zrušení poddanství (1620–1848)
V 70. letech 18. století je ve zdejším mlýně uváděn mlynář Anton Mitlehner s manželkou Terezií. (MH)
Ke konci 18. st. matriky uvádějí Jana Kotase a jeho manželku Káru rozenou Wagnerovou z Jílového. V roce 1799 koupil Jan Kotas mlýn v Proseči pod Ještědem od tamního mlynáře Františka Šmída (syn Václav Šmída) a odstěhoval tam. Naopak František Šmíd se s manželkou Kateřinou rozenou Šrytrovou z Proseče usadil zde na mlýně ve Žďárku čp. 26. Později ho vystřídal jeho stejnojmenný syn narozený v roce 1785. František Šmíd mladší se v roce 1813 oženil v českodubském kostele s Terezií Škodovou z Vlčetína. Třetí a poslední generaci mlynářů Šmíd představuje opět František, syn předchozího. Narodil se v roce 1823. Za manželku měl Marii Nejedlou. (MH)
Události- První písemná zmínka o existenci vodního díla
- Vznik mlynářské živnosti
V roce 1856 prodali manželé Šmídovi mlýn Petru Rechcíglovi staršímu a zakoupili mlýn v Sedlejovicích čp. 6, kam se odstěhovali. V 90. letech 19. st. vystřídal Petra Rechcígla jeho syn Josef Rechcígl, narozený v roce 1865 ve Třtí. Za manželku měl Marii rozenou Čínkovou z Jiviny. Hospodařili zde necelých 10 let. Potom odešli do Malé Bělé u Bakova nad Jizerou, kde koupili velký mlýn. (MH)
26. června 1900 koupil mlýn od manželů Rechcíglových Augustin Vinš za 31 900 korun. Jeho potomci na tuto událost vzpomínají takto: Jednoho dne se Augustin Vinš ze Žďárku čp. 7 vrátil večer z hospody domů a řekl manželce Marii, že koupil mlýn. Augustin se narodil v roce 1857 v rodině žďáreckého sedláka Františka Vinše a Terezie rozené Nejedlové rovněž ze Žďárku. V roce 1879 se v jenišovském kostele oženil s Marií, která se za svobodna jmenovala rovněž Nejedlová. (MH)
Augustin Vinš byl podnikavý člověk, v roce 1909 postavil vedle mlýna brusírnu skla, mačkárnu, malírnu a začal vyrábět skleněné náramky zvané bangle (bengle). Nakupoval skleněný polotovar, který potom ve své dílně přetvářel na barevné skleněné, někdy i malované náramky, které byly tehdy velice populární hlavně v Indii. Množství tam dodávaného zboží bylo ohromné, na dopravu se používaly lodě plující do indických přístavů. (MH)
První světová válka (1914–1918)Na mlýně hospodaří Augustin Vinš, provozuje mlýn a brusírnu skla s výrobou skleněných náramků. (MH)
Během roku 1938 se ve mlýně semlelo 801 q žita a sešrotovalo 119 q obilí pro krmné účely. Denní kapacita činila 14 q žita. Pšenici mlynář semílal na hladkou mouku jen pro svoji potřebu. (MH)
První republika (1919–1938)V roce 1930 byl majitelem mlýna Augustín Vinš.
Konjunktura broušených skleněný náramků trvala do 30. let 20. st., z přicházející krizí se staly neprodejné. V době největšího rozkvětu zaměstnávala zdejší brusírna až 40 osob. Výroba zde trvala až do roku 1928. (MH)
Po Augustinu Vinšovi převzal hospodaření na mlýně jeho syn František Vinš, narozený v roce 1894, Za manželku si vzal Marii Floriánovou z Padouchova. Vzali se 22. října 1922. V roce 1929 přinesl zkázu. 28. dubna 1929 zchvátil budovy mlýna i brusírny velký požár a zcela zničil veškeré zařízení i budovy. František Vinš se rychle vzchopil a budovu mlýna i se zařízením opět obnovil. Plány na stavbu nového mlýna vypracoval v roce 1929 turnovský inženýr Karel Salač, plán na strojní vybavení dodala firma Josefa Prokopa z Pardubic. Již v květnu 1930 požádal František Vinš Okresní úřad v Turnově o vodoprávní řízení a revizi celého vodního díla. Původní dvě mlýnská kola byla tehdy nahrazena Francisovou turbínou s horizontální hřídelí. Kolaudační výměr, kterým byla celá obnovená provozovna schválena, vydal Okresní úřad v Trnově 11. března1932. Proto se mlýnů říká Nový nebo Vinšův. (MH)
Události- Zaznamenání katastrofy (požár, povodeň, zranění, úmrtí, aj.)
V listopadu 1945 schválil Svaz pro hospodaření s obilím instalaci další Francisovy turbíny, tentokrát se spirální hřídelí, opět firmy Prokop. (MH)
V přízemí ve dvou místnostech obytné části budovy fungovala malá pekárna. Kapacita pekařské pece činila 28 tříkilových bochníků na jednu vsádku. Chléb rozváželi malým nákladním autem po okolních vsích. (MH)
Budova mlýna a jeho okolí jsou dnes pečlivě udržovány rodnou Miroslava Vinše, potomka z mlynářského rodu Vinšů. Objekt slouží k rekreaci a každý rok je zde pořádán tradiční tenisový a volejbalový turnaj. Mlýnské zřízení je z velké části zachováno.
zdroj: https://www.vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/475-novy-vinsuv-mlyn
**Nový, Vinšův mlýn: Historie, která se točí jako mlýnské kolo**
Když se řekne mlýn, většina z nás si představí romantickou stavbu s točícími se koly a vůní čerstvě mleté mouky. Ale za každým mlýnem se skrývá příběh - a ten z Nového, Vinšova mlýna, je přímo románový!
### Od mlynářů ke sklářům
Začátkem příběhu je 18. století, kdy mlýn obývali mlynáři Anton Mitlehner a později Jan Kotas. Ale jak se říká, změna je život, a tak se mlynáři střídali jako na běžícím pásu. Rodina Šmídů tu vydržela tři generace, než mlýn v roce 1856 prodala Petru Rechcíglovi. Ten ho předal svému synovi Josefovi, který se ale rozhodl pro větší výzvy a odstěhoval se do Malé Bělé.
Pak přišel na scénu Augustin Vinš. Tenhle pán měl nejen podnikatelského ducha, ale i odvahu. Po jedné návštěvě hospody se vrátil domů a své ženě oznámil: "Marie, koupil jsem mlýn!" A tak začala nová éra.
Augustin nezahálel – kromě mletí mouky rozjel výrobu skleněných náramků, které se staly hitem v Indii. Lodě plné barevných "benglí" mířily do exotických přístavů, zatímco brusírna skla zaměstnávala až 40 lidí. Inu, podnikání na plné obrátky!
### Požár, který nezlomil
V roce 1929 ale přišla katastrofa – požár zničil mlýn i brusírnu. To by kdekoho srazilo na kolena, ale ne Františka Vinše, Augustinova syna. Rychle obnovil mlýn v moderním stylu s Francisovou turbínou a novým vybavením. A tak vznikl Nový mlýn, který dostal i přídomek Vinšův.
### Chléb a tradice
Po druhé světové válce přibylo do mlýna i malé pekařství. Tříkilové bochníky chleba se rozvážely po okolí a vůně čerstvého pečiva jistě přitahovala nejednoho zákazníka.
Dnes je mlýn v rukou potomků rodu Vinšů a slouží k rekreaci. Každoročně se tu pořádají tenisové a volejbalové turnaje – protože co by to bylo za mlýn bez trošky sportovního ducha?
### Mlýnské kolo času
Vinšův mlýn je důkazem toho, že historie může být nejen poučná, ale i zábavná. Ať už jde o mletí mouky, výrobu skleněných náramků nebo pečení chleba, tenhle mlýn to všechno zvládl s grácií. Takže až příště uvidíte starý mlýn, vzpomeňte si na Vinšovy – nikdy nevíte, jaký příběh se za těmi zdmi skrývá!
