Vladimír Vele

Narodil se 19. července 1921 v Liberci-Horním Růžodole, kde navštěvoval i českou obecnou školu. Studoval české reformní reálné gymnázium v Liberci, ale přestoupil na německou ekonomickou školu, kterou musel opustit po německé okupaci Liberce v roce 1938. Svá studia dokončil v Praze, kde poté pracoval v Ústředním svazu dopravy, který jej vyslal po osvobození do Liberce jako oblastního tajemníka. Sportovní činností se zabýval před válkou v Sokole a po ní v roce 1946 spoluzakládal Lyžařský klub Liberec. Závodně se věnoval lyžování, skibobům a orientačnímu běhu. Jako cvičitel a trenér působil u československého národního družstva skibobů. V roce 1954 zakládal Horskou službu Jizerské hory a 28 let byl jejím náčelníkem, v roce 1964 také stál u zrodu TJ Ještěd. Pracoval v komisích cestovního ruchu MěNV a ONV Liberec, v organizačních výborech MEJ, přípravných výborech MS 2003, 2005 a dalších vrcholových sportovních akcích. Po celý život se organizačně i aktivně podílel na výstavbě Zimního střediska Ještěd.

(zdroj životopisu: RTM TV)

Pomníček Bílá smrt se po letech vrátil na strom

Autor Spolek Patron · 08/10/2024

Památka Bílá smrt v Sedle Holubníku připomíná pošetilou sáňkařskou výpravu z roku 1909. Tři muži z Liberce se tehdy vydali na riskantní výlet v zasněžených horách, z něhož se jim podařilo díky štěstí vrátit živí. Tato památka má své kouzlo nejen kvůli historickému příběhu, ale i pro svou uměleckou podobu, která již více než sto let uchovává poetické líčení události. Členové Spolku Patron Bílou smrt znovu obnovili v pondělí 7. října 2024.

Bílá smrt 

Myslím, že nebýt ferdinandovského polesného Ticháčka, nevisel by dnes v sedle Holubníku ten na dřevě malovaný obrázek připomínající sto let starý zimní výlet s dobrým koncem. Pan Ticháček, starý a dobrotivý správce hejnického polesí, se od kohosi dozvěděl, že se zajímám o jizerskohorské pomníčky. Vzkázal mi, že kdysi našel v lese mezi Holubníkem a Černou horou starou dřevěnou desku se zbytky malby, která spadla stářím z mohutného stromu, a odnesl ji do nedaleké lovecké chaty Na Žďárku. Domluvili jsme se a v létě 1961 přivezl pan polesný starý obrázek na motocyklu do libereckého muzea. Muzejní konzervátor a všeuměl Rudolf Horák namaloval na novou desku obrázek podle nejstarší fotografie Bílé smrti, kterou jsem našel v ročence Horského spolku z roku 1925. Na mně pak bylo přeložit osm řádek německých veršů do češtiny. Nemělo by být zapomenuto ani na roli České besedy, úctyhodného spolku starých libereckých pánů a dam. Na moji žádost (svůj dopis Besedě "o soustavném udržování památek Jizerských hor" mám ještě uložen) zaplatili tehdy panu Horákovi za jeho práci ze svého nevelkého rozpočtu tři sta korun. Patnáctého září 1961 jsem odjel na motocyklu přes Červenou ruku s tehdejším náčelníkem Horské služby Mirkem Velem na sedlo Holubníku. Mirek řídil, já měl k zádům přivázaný pytel s Bílou smrtí. Když jsme rozvažovali, na který strom pomníček připevníme, objevil se v lese zcela neočekávaně pan Ticháček (v deníku mám zapsáno: "zázračné setkání s polesným Ticháčkem") a označil nám správný strom. Přistavili jsme k němu motocykl, stoupli si na něj a obrázek kvůli ochraně před lidmi i kvůli vysokým zimním sněhům připevnili co nejvýš. Mirek pak odjel a se mnou pan Ticháček odešel na jižní svah Holubníku a ukázal mi v houštině ukrytou Anastázovu chatu, ve které kdysi rád pobýval jeden z hejnických bratrů františkánů.

Horské vichry a sněhy vykonaly své dílo i na Bílé smrti: o deset let později bylo nutno zašlý obrázek znovu opravit. To již Rudolf Horák nežil a obrázek přemaloval jeho nástupce Václav Novotný. Ani on dnes již nežije. Česká beseda mu za práci zaplatila o sto korun víc než kdysi panu Horákovi a její jméno bylo na pomníčku uvedeno. Na podzim 1976 následovala další oprava. Do tohoto roku mám na fotografiích celkem šest různých podob Bílé smrti u těch starších, německých, se někdy lišil i rok události a trochu i text básně. Dnes se o Bílou smrt stará spolek Patron a ten má bezpochyby zachyceny i další podoby onoho pomníčku. Ze sedla Holubníku ale zmizely mezitím stromy, a tak, kromě opraveného obrázku, je do těch drsných míst nutno donést i sloup. který by jej několik dalších roků nesl. 
S odstupem času by se mohlo zdát, že se jednalo spíš o pořádnou taškařici, ale ve skutečnosti šlo tenkrát před sto lety asi opravdu do tuhého. Vlastně už při odchodu pánů Josefa Mrase, obchodníka s konfekcí, Wilhelma Pochmanna, kapelníka vojenské hudby, a Christiana Arzbócka, číšníka z libereckého Radničního sklepa, bylo na problemy zaděláno. V pátek 19. února 1909 vyrazili totiž až v půl druhé odpoledne z libereckých Lidových sadů na poměrně dlouhý výlet. Měli namířeno do Kristiánova a potom dál přes sedlo Holubníku na Štolpišskou silnici a po ní do Ferdinandova. Za sebou každý z nich táhl sáňky, protože si představovali, jak se po Štolpišské silnici pěkně svezou až k hospodě. 
Kolem čtvrté hodiny dorazili do sklářské osady. A kdo by po dvou a půl hodinách brouzdání ve sněhu minul příjemnou Fuchsovu hospůdku, dnešní Liščí boudu? Na chvíli se tedy zastavili, ale chvilka se protáhla, a když odcházeli, začalo se již stmívat. A co čert nechtěl, začalo navíc hustě sněžit! Ale ti tři muži, ač zjevně žádní velcí sportovci, byli zarputilí, ne-li dokonce nerozvážní, a tak místo aby se obrátili, pokračovali dál k sedlu.

Brzy začal mít potíže neobyčejně tlustý Arzbock. Bořil se do sněhu tak strašlivě, že jej ze závějí dokázali vyprošťovat jen s pomocí saní, které k němu přistavovali a za ně pak vytahovali ven. Chumelenice ještě zesílila, takže bylo i těžké udržet správný směr. A kousek za sedlem se pánům skutečně podařilo cestu ztratit, když zahnuli příliš doleva. To už toho měl tlouštík víc než dost a oznámil, že pro křeče v lýtku nemůže pokračovat. V té chvíli se zbývající dva rychle rozhodli: Arzbóckovi postavili ze všech saní primitivní úkryt, dali mu svoje kabáty a vyrazili do Ferdinandova pro pomoc. 
Cesta to ale byla víc než svízelná, jelikož už šli jen tak nazdařbůh. Bořili se po pás, a až když konečně narazili na pevnou cestu kdesi u dnešní Tetřeví boudy, cítili, že mají vyhráno. Teď už snadno našli Štolpišskou silnici, která byla pevně ujetá od dřevařských povozů. Kolem desáté hodiny večerní rozrazili dveře ferdinandovského hostince a překotně vyprávěli, co se jim přihodilo. 
Hospodský Linke začal se svým synem ihned zajišťovat záchrannou akci. V Hejnicích sehnali dvoje obyčejné sáně, další tažené koněm a také tři silné chlapy vyzbrojené lany, prkny a lucernami. Kolem třiadvacáté hodiny pak vyrazili na saních tažených koněm vzhůru údolím Velkého Štolpichu. Kůň došel až k silničce od Krásné Maří a dál už museli jít po svých. Pro jistotu sledovali hluboké stopy, které za sebou zanechali dva výletníci a na jejich konci našli Christiana Arzběcka. Ten dosud živ a zdráv odevzdaně čekal na záchranáře. 
Po stejné cestě se průvod vracel zpátky. Ačkoliv museli pod tlouštíka podkládat místy prkna, aby nezapadal až příliš hluboko, dostali se šťastně na pevnou cestu a po ní do Linkeho hostince. Tam dosud všichni čekali na jejich návrat. Jistě pak byla vypita i nějaká ta sklenka posilujícího moku - byl k tomu přeci dobrý důvod!

Po této události dal Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory postavit pod sedlem Holubníku tyčové značení, zřejmě vůbec první v Jizerských horách. Členové liberec kého "Turistického koutku" zde zavěsili dodnes známý obrázek, který měl být výstrahou všem lehkomyslným výletníkům. 
Není mi známo, kdo první použil pro tento jizerskohorský "pomníček" pojmenování Bílá smrt, ačkoliv zde naštěstí nikdo nezmrzl. Zato vím, že obrázek musel být už mnohokrát obnovován. V roce 1992 ho nově namaloval František Mrva a spolu s Michaelem Ulbrichem ho v roce 1994 upevnili na podstavec připravený členy Horské služby. Montáž se protáhla proto, že obrázek byl součástí výstavy Stará tvář Jizerských hor v Severočeském muzeu. 
O tři roky později jakýsi slaboduchý "vlastenec" začernil německou část veršovaného příběhu, a tak měl autor obrázku znovu práci. Zničení německého textu se pak ještě opakovalo. Poslední opravu provedli opět členové spolku Patron: obrázek opravil František Mrva, kůl se stříškou vyrobil Jiří Pavelka a 5. listopadu 2005 početná skupina donesla a zabudovala těžký sloup i obrázek na místě, kde stojí dodnes (2008) 
zdroj: Miloslav Nevrlý - Jan Pikous - Marek Řeháček - Otokae Simm - Připomínky zašlých časů POMNÍČKY JIZERSKÝCH HOR, 2008