Terénní stanice Severočeského muzea

Před půlstoletím snad všechny domy patřily státním lesům a na Jizerce žilo jen pár lidí. Jen málo oken svítilo do prosincové tmy a při příchodu ze severozápadu od Smědavy vypadala osada úplně pustě. Jediný dům, ve kterém tehdy mohl poutník nalézt nuzné občerstvení a ještě skromnější nocleh, byl hostinec U Pyramidy. V něm vládla paní Kakrdová. Na Jizerce se narodila a za své české jméno vděčila svatbě s celníkem, který v její rodné, od světa odlehlé osadě sloužil jako "financ". Když jsem ji poznal, nebylo jí ještě ani padesát let, ale špatně chodila, snad kvůli vrozené vadě kyčlí. Oslovovala mě "pane Névrla" a — protože jsem byl za podzimních dnů většinou jediným hostem — dovolovala mi sedět v kuchyni, kde bylo teplo a čas ztrácel na naléhavosti. Vyprávěla o starých časech na Jizerce a já poslouchal a pil grog. Někdy na moji prosbu namáhavě klikou natočila orchestrion, mohutnou hrací skříň. Do kuchyně se pak nesla z chladného sálu řinčivá, trochu falešná hudba. Dojímala mě svou starodávností a hodila se k vyprávění paní Kakrdové. Je mi líto, že ty dávné písně už nikdy neuslyším: před svou smrtí prodala paní Kakrdová orchestrion libereckému muzeu, a když jsme jej nakládali, spadlo těžké litinové hnací závaží na zem a rozbilo se na několik částí. Občas se do Pyramidy přišoural člověk, kterému na Jizerce nikdo neřekl jinak než Kosťa. Posadil se a beze slova pil. Ten starý Rumun vyměnil po válce svoji valašskou vlast za Jizerské hory a nikdo nevěděl proč. Hajný Jeřábek sice tvrdil, že Kosťovi doma hrozí za něco trest smrti, ale jistotu neměl nikdo. Žal nebo snad viny, které Kosťa zapíjel, byly asi velmi hluboké a trvalé — střízlivého jsem ho neviděl nikdy. Byl velmi hodný, měl rád děti a bydlel sám v domě nad Pyramidou. O pořádek sebeméně nepečoval a jeho lože bylo směsí hadrů a kůží. Popel z kamen vymetal přímo na podlahu, během roků tak popelová vrstva neustále rostla. Dopadlo to, jak to dopadnout muselo: dům musel být pro naprostou zchátralost stržen. Kosťa již nežije čtvrt století.

Jednoho dávného zimního večera mě paní Kakrdová zasvětila do léčivé moci brambor. Pyramida byla opět bez hostů. Venku bylo pětadvacet stupňů pod nulou, lyže jsem nechal v chodbě. Byl jsem promrzlý a hladový. Vypil jsem grog a zeptal se na možnost objednat si něco k jídlu. Mohu dostat jen šťouchané brambory od včerejška, gestampfte Kartoffeln, na sádle opečené, zněla odpověď paní Kakrdové. Souhlasil jsem. Brambory byly vynikající, do zlatova osmažené, měkké. Když odnášela prázdný talíř, zdálo se mi, že kulhá méně než jindy. Potěšilo ji, že jsem si toho všiml, a svěřila se mi, že jediná věc, která jí dokáže na čas zbavit bolestí, jsou brambory. Osvědčená horská léčba. Kartoffelkur. Právě předchozího dne si na nemocnou kyčli rozmačkala horké brambory, sebe i brambory pevně zavinula do noční košile a prožila tak s léčivými hlízami úlevnou noc. Popřál jsem jí zdraví, zaplatil a vydal se na cestu. Mráz ještě zesílil, nad Jizerkou se rozklenula jasná bezměsíčná noc, ve které se tím jasněji třpytila světla hvězd na miliardách vloček neporušeného sněhu. Hluboké zářivé ticho vesmíru se nade mnou vznášelo do nekonečna. Pamatuji se dosud na tu podivuhodnou noc. Jediným zvukem byl sníh skřípající mrazem pod lyžemi. Po lahodné večeři a horkém grogu jsem se pod hvězdami cítil šťastný, Litoval jsem jen jediné věci: že se už nikdy nedozvím, jestli brambory, které mě toho večera zbavily hladu, byly tytéž, které předchozí noci zbavily paní Kakrdovou bolesti. 

Cítil jsem, že pokud by tomu tak bylo, jen by to prohloubilo mou vesmírnou radost. Jako bych v nitru slyšel dávná, téměř zapomenutá slova "guod ore sumpsimus, pura mente capiamus". Čeho jsme ústy požili, kéž čistou myslí pojmeme. Na jaře roku 1961 skončil čas divokých noclehů na Jizerce. Tehdy k tomu stačila jediná návštěva na ředitelství frýdlantského Lesního závodu. Po ní se jeden z opuštěných domů na Jizerce změnil v terénní stanici libereckého muzea. Dům číslo 42, který si postavil hajný Kluge. Vodu k němu přivedl ze Středního hřebene a rašelinné louce za domem, přes kterou prokopal pro svůj vodovod příkop, se od těch časů říká Klugeho louka. Pana hajného jsem bohužel nikdy nepoznal a nic bližšího o něm nevím, ale dům měl krásný. Starodávný a dřevěný, vonící senem, které po něm na půdě zůstalo. Bylo v něm i mnoho poctivých předmětů. Třeba zvláštní křivý dřevěný rýč na těžbu rašeliny nebo z jednoho kusu dřeva vyřezaný hřeben na sbírání borůvek. Suchý záchod byl na konci chodby tak dlouhé, že připomínala přijímací královskou síň zakončenou vysokým monumentálním trůnem. Za studených větrných dnů vanul z odkrytého trůnního otvoru proud vzduchu tak silný, že informoval královská pozadí o jizerském počasí pravdivěji než teploměr. 
Zprvu se muzeum dělilo o dům s dvěma pasáky krav odněkud z nížiny. Muzejníci žili na půdě, pastevci v přízemí. Také krávy bydlely v přízemí, ale v sousedním domě číslo osm. Za dlouhých večerů a nocí tam pracovaly ve velké světnici a na chodbě na budoucí slávě a vůni Hnojového domu. Na půdu kravského domu zvířata nemohla, dřevěné schody byly natolik úzké a strmé, že několik dobytčat si zlomilo nohu při marném pokusu o výstup. Minulo léto a jednoho podzimního dne všichni, lidé í zvířata, kam si navždy odešli a na Jizerce opět zavládlo ticho. Muzeu zůstal celý dům číslo čtyřicet dva. Dům číslo osm osaměl; hnůj, o který se později tak nezvykle po vzoru Hérakléově postaral přítel Gustav, se v něm zvolna slehával. 
Muzejní chalupu jsem si zamiloval a roky o ni pečoval, jako bych byl synem pana Klugeho. Když uhnily trámy v rohu domu, zvedl jsem celou hájovnu silným heverem a podložil ji balvanem. Když zpráchnivěly šindele, vynosil jsem po žebříku na střechu všechny plechové tašky. V lesích jsem řezal mohutné souše a přinášel je přes louky do kůlny, tam je řezal a štípal, ke kachlovým kamnům nosil. Po modřínovém obložení stěn mansardy jsem rozvěsil starodávné obrazy ptáků z Naumannových Naturgeschichte der Vógel a pak už jsem jen ne" chal do sebe hodiny, dny a roky proudit Jizerku i s jejím podivuhodným okolním světem vrchovišť a lesů, tehdy lidmi téměř opuštěným. Prožil jsem v tom domě natolik nádherné a výsostné chvíle, že se k nim možná ještě vrátím. 

zdroj: Tři iseriny - Miloslav Nevrlý, Otokar Simm, Jan Pikous, 2006