Šteklovna - Pešákovna
Stockelova bouda- Šteklovna
Bradlerův dům číslo 24, později proslulý jako turistická chata Stockelbaude a dodnes označovaný jako Šteklovna.
Zůstane to tajemstvím?
Kdo může pomoci? Naléhavě je třeba zkontrolovat v Klein Iser!
Dostal jsem výjimečně zajímavý dopis. Reichenberg převzal sponzorství ponorky 206 německého námořnictva. Teď mi spisovatel dopisů oznámil, že se od řidiče ponorky dozvěděl, že celé posádky mezi jejich nebezpečným nasazením byly poslány na dovolenou do Alp nebo do německého Středomoří. Uprostřed zimy 1943/44 se posádka ponorky přesunula do kajut v Stöckelbaude Klein Iser. Posledním německým majitelkou budovy byla paní Ella Stöckel do roku 1945. Námořníci ponorky tam chtěli oslavit večer kamarádství po svém. Po pití hodili všechny sklenice na dřevěné stěny. S kolegy z posádky je to zvyk. Paní Stöckelové poté došly pivní sklenice. Příběh zaručuje spisovatel dopisů, protože jeho matka byla kamarádkou Elly Stöckelové z dětství a o dva dny později jí pomohla uklízet. V dopise je: "Sám jsem musel vytáhnout střepy skla z dřevěných stěn verandy. Možná ještě dnes můžete vidět dopady. Pokud se tam někdy dostanou, rozhlédnou se kolem sebe. Veranda už bohužel není. Na stěnách byla jména Günter Prien a (Otto [P.D.]) Kretschmer.
To byli tenkrát nejslavnější velitelé ponorek. " ... "Docela známá věta charakterizuje velitele Kretschmera, Priena a Schepkeho takto: Nejslavnější je Prien, Schepke je mezi lidmi nejpopulárnější a Kretschmer je nejúspěšnější velitelé ponorek. " " (Wikipedie)
Kretschmer zemřel 17. března 1941 poté, co byla U 99 těžce poškozena.
U 47 s velitelem Prienem zmizela 7. Březen 1941 z neznámých důvodů... Takže oba nemohli být v Klein Iser.
U 206 byl na 7. Prosinec 1941 totální ztráta, 46 mrtvých!
Tak oslava U 206 ve Stöckelbaude taky nesmí!
https://de.wikipedia.org/wiki/U_20?
Který tým ponorek tenkrát slavil ve Stöckelbaude Klein Iser?
autor příspěvku Peter Dorn
Pešákovna na Jizerce (1938)
Pešákovna nebyla původně hospodou a své jméno má po posledních trvalých
obyvatelích. Je to poslední stavení na Jizerce směrem od Bukovce. Mám
na ní i osobní vzpomínky. Volali mi, že jim do garáže vlezla liška a
odmítá utéct. Skočila jsem do auta a řítila se do hor a připadala jsem
si šíleně odvážná a báječná. Než jsem dojela, liška pošla. Bylo to v
podstatě dobře, protože si vůbec neumím představit, jak bych celou
situaci zvládla vybavena jen smyčkou na fixaci prasat a injekční
stříkačkou. Zvlášť poté, co jsem lišku odvezla na vyšetření a zjistilo
se, že měla vzteklinu. Hospoda tenkrát sice byla plná hostů, ale
naštěstí si lišku nikdo nešel pohladit, a tak všechno dobře dopadlo.
zdroj: Kalendář Jizerské hospody na dobových pohlednicích s texty Kláry Hoffmannové, 2014
