Smrk ( 124 m n. m.) 

je nejvyšší horou české části Jizerských hor, a proto je tradičně označován za jejich "krále" V některých publikacích — včetně kultovní Knihy o Jizerských horách —je však titulován poněkud překvapivě jako "královna - Jizerských hor", Tuto nesrovnalost ženských a mužských rodů způsobil doslovný překlad z němčiny, neboť staří horalé Smrku říkávali po žensku — die Tafelfichte. Smrk býval odedávna hraniční horou a na jeho svahu se až do roku 1815 stýkaly hranice tří zemí: Čech, Horní Lužice a Dolního Slezska. Pod vrcholem bývala již v dávné minulosti tzv. Tabulová skála s hraničními znaky, později byla znamení přibita na velký Dresslerův smrk, kterému se proto začalo říkat právě Tabulový smrk. Stál zde až do roku 1790, kdy jej vyvrátila vichřice.

Smrk má pro severní podhůří velký význam — dokládají to například názvy obcí, v nichž se jméno hory objevuje: Bílý Potok pod Smrkem, Jindřichovice pod Smrkem či Nové Město pod Smrkem. Obzvláště poslední jméno (často též zkracované na NMPS) vyvolává u obyvatel z jiných částí republiky díky nezvyklému použití jména jehličnanu lehounký, nicméně dobromyslný úsměv. Novoměstští přitom nedají na Smrk dopustit —je především "jejich" horou, pořádají na ni populární výstupy s pivem a bramboráky; vídával jsem i novoměstské turisty hrdě pnoucí hruď pod tričky s obrázkem staré rozhledny. Opravdu není vzácností, že na Smrk vyrážejí z Nového Města večer s baterkami a lucernami různé "stolní společnosti", že sem chodí za tuhých zim spát extrémní turisté, za jarních dní pak školní výlety. Znám několik lidí, kteří se se Smrkem doslova sžili; například Karel Nádeník — autor překrásné knihy věnované jen této hoře — ten sem chodí hned několikrát týdně. Lidé vystupovalí na Smrk odnepaměti a z různých důvodů — dřevaři tu káceli smrky, pašeráci pašovali, financové hlídali, turisté se ve svazích potili s dřevěnými holemi pobitými štítky z významných míst. Mezi "dobyvatele" Smrku patřily i kdysi významné osobnosti, mímo jiné také básník a hrdina napoleonských válek Theodor Kórner, který na vrchol vystoupil, údajně s velkými potížemi, roku 1809 a po sto letech mu zde jeho ctitelé vztyčili dodnes stojící pomník. 

První dřevěné boudy pro ochranu poutníků dal na svazích hory postavit velký milovník Smrku Adolf Traugott von Gersdorff, pán z nedalekého zámku v Meffersdorfu. On sám prý na horu vystoupal více jak osmdesátkrát, a to navíc v dobách, kdy tam nevedla žádná pořádná cesta. S velkým dalekohledem pozoroval nejen oblohu, ale i krajinu svého panství a díval se možná ještě mnohem dál, neboť za jasného počastí je ze Smrku prý vidět až do neuvěřitelné vzdálenosti 240 kilometrů. Po smrti pána z Gersdorffu neudržované boudy rychle zanikly, rozpadly se a zmizely v lese. Dlouho na vrcholu nevydržela také zeměměřičská věž z roku 1810. Zapálili ji místní pašeráci, kteří nechtěli, aby se v ní před deštěm skrývali financové. 

Když začal vrchol Smrku, který byl v 19. století částečně odlesněn, opět zarůstat, rozhodli se výhledu a slávy chtiví občané v Novém Městě postavit zde dle tehdejší módy vyhlídkovou věž. Iniciativy se rychle chopil novoměstský okrašlovací spolek, který zde nejprve zkusmo vztyčil vyhlídkové lešení. To měla brzy vystřídat čtyřpatrová dřevěná věž dle projektu stavitele Neissera z Frýdlantu, na jejíž postavení začal spolek shánět podporu a prostředky. Podařilo se mu získat souhlas clam-gallasovské hraběcí lesní správy a podporu od zdejších fabrikantů Mazela a Klingera, okresní spořitelny i nadšených jedinců s holemi a ruksaky. Ale důležité bylo, že se na zřízení rozhledny aktivně podílela i zdejší horalská sdružení — nejen Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, ale i Krkonošský spolek ze sousedního Pruska.

Vybudování rozhledny na vrcholu Smrku nakonec trvalo necelých sedm týdnů a přišlo na 1 683 zlaté. Konstrukci z 20 metrů dlouhých a 25 centimetrů silných kmenů, které musely být přivezeny z podhůří, sestavil se svými lidmi novoměstský tesař Franz Fritsch (1841-1929), rázovitý horal. Po dokončení věže se rozhodl změnit Život a na vrchu se usadil v boudě pro dělníky, kterou změnil na chatu, v níž nabízel základní, dle dobové literatury ale velice příjemné občerstvení. Rozhledna byla slavnostně vysvěcena a otevřena 21. srpna 1892 a veselice s tím spojené se účastnilo dva tisíce hostí. S celou akcí se pojí půvabná historka. Zámecký pán Josef Robrecht z Meffersdorfu věnoval tehdy pro slavnost dva hektolitry piva. Vrchní celní kontrolor z Meffersdorfu nato ihned vznesl otázku, zda toto pivo může být přeneseno ze slezské na českou část hory k otevírané věži bezcelně. Celní úřady v Litoměřicích však toto nepovolily, a pivo proto muselo být točeno až 300 metrů od věže na slezské straně Smrku. Smrk se stal záhy po otevření vyhlídkové věže, navzdory své odlehlosti, velice navštěvovaným místem. Uvádí se, že sem přicházelo až dvacet tisíc návštěvníků ročně. V chatě stojící pří rozhledně pro ně byly připraveny velice prosté, ale útulné místnosti: větší šenkovna a lovecký pokoj vyzdobený trofejemi, kuchyň a společná ložnice. Horský šenkýř Franz Fritsch působí na historických fotografiích opravdu "horalsky" — s vráskami pokrytou ošlehanou tváří a fajfkou vetknutou mezi zuby. Na hoře měl ne jednoduchý, ale zato snad krásný život: i za zatlučenými okny boudy, kdy se do šenkovny vstupovalo tunelem v závějích sněhu, turisté -= podle ročenek horského spolku jich bylo i za nejkrušnějších zimních dní dostatek — spokojeně posedávalí na smrkových lavicích a popíjeli pivo, které sem bylo vynášeno a později vyváženo malým vozíčkem z Nového Města. Po roce 1930 se také na Smrku — podobně jako třeba na Ještědu nebo Černé studnici — ustanovil klub stovkařů, kteří se snažili vystoupit v co nejkratší době stokrát na vrchol a za své snažení obdržet odznáček. Rozhledna na Smrku, několikrát opravovaná a každé dva roky natíraná, vydržela — na dřevěnou stavbu na extrémním místě — neuvěřitelné půl století. Zanikla neudržována až na konci 50. let, nějakých deset let poté, co byla za záhadných okolností zničena stará chata. Roku 1946 byli odsunuti její poslední správci — manželé Porschovi, pak zde krátký čas působil národní správce Čížek a nakonec byl opuštěný areál několikrát vykraden a zpustošen; v souvislosti s jejím zánikem se v novoměstských hospodách ještě nedávno hovořilo dokonce o řádění "werwolfů".

Z věže zůstala nejprve hromada trámů a později jen patky s rezavými šrouby; z chaty pak základy, ve kterých dlouhou dobu ležela jako svědek minulosti stará rezivá pumpa a pár železných táhel. Smutně se vzpomínalo uprostřed holého Smrku na časy, kdy před boudou vonící pivem a dřevem vysedával Franz Fritsch, bafal z fajfky a klábosil s turisty. 

V roce 1968 byla nedaleko původní rozhledny vztyčena alespoň vysoká triangulační věž, která rozhlednu prakticky nahradila. O její konstrukci se však nikdo nestaral tak dobře jako kdysi tesař Fritsche o její předchůdkyni, a tak se zřítila pod přívaly sněhu již roku 1974. 

V sedmdesátých letech začaly v Jizerských horách pomalu usychat vrcholové lesy a ze Smrku, který kdysi býval známý svým takřka lesoparkovým vzhledem s hustými zakrnělými smrčky hezkých tvarů, náhle zmizel veškerý porost. V nejhorším období 80. let se z hory stala apokalyptická pustina, do které po rozrytých cestách plných kamení a bahna přicházeli jenom "nejskalnější" turisté. Tesknou náladu hory w tomto období, které trvalo nějakých dvacet let, symbolizoval tragikomický vzkaz ve wrcholové knize: "Navrhujeme přejmenovat Smrk podle jeho současného vzhledu na Tráva." K lepšímu se leccos začalo měnit až v devadesátých letech 20. století: obnoven tehdy byl Kórnerův pamětní kámen; roku 1996 došlo k otevření hraničního přechodu pro turisty na cestě spojující Smrk s polským Smrekem; ještě nějaký čas tam ale české poutníky pronásledovali polští pohraničníci — wopisté — na motorkách a požadovali alespoň předložení dokladů. Díky odstavení elektráren a snížení obsahu škodlivin v ovzduší začaly svahy hory opět zarůstat — zprvu více jeřáby a břízkami než smrky; byli jsme z toho tehdy nadšení a těšili se na to, jak bude Smrk na podzim vždy celý červený. Na přelomu tisíciletí byly na svahu hory dokonce obnoveny hlavní cesty včetně nově zrekonstruovaného a velice atraktivního turistického chodníčku od Streitova obrázku a v Jizerských horách kultovního "strmiče" = Nebeského žebříku. Je pravda, že přesunutí hlavní výstupové cesty na Smrk z tzv. lavičkové cesty více k západu vyvolalo lehké protesty u nejdrsnějších novoměstských turistů, nicméně i oni si nakonec zvykli a této tradiční trase, trpící erozí, se poněkud ulevilo a dnes tudy chodí většinou jen opravdoví znalci. 

Novoměstští samozřejmě dlouhodobě usilovali i o novou rozhlednu, symbol vážnosti krále Jizerských hor a lákadlo pro návštěvníky. Hodně nadšeni byli touto myšlenkou zejména dva aktivní turisté — Juraj Smutný a Karel Jeřábek. Ještě v 80. letech 20. století bylo ale téměř nemyslitelné získat prostředky na postavení věže někde v horské tramtárií, kam aní pořádné cesty nevedly. Slyšel jsem vyprávět, jak se Novoměstští dokonce snažilí získat i vysoký elektrárenský stožár, který by nahoru přenesli helikoptérou a upravili jej na rozhlednu. Dnes je to až úsměvné. 

V roce 1992, tedy přesně sto let po vztyčení první dřevěné věže, byla v Novém Městě v hostincí honosně označovaném Divadelní klub založena agilní Společnost pro obnovu rozhledny na Smrku. Bylo to období nezměrného nadšení; kdyby tehdy její členové věděli, že od otevření nové věže je dělí ještě dalších jedenáct let! Vzpomínám si, že na chudém Frýdlantsku byly tehdy k řešení i mnohem důležitější věci než rozhledna na Smrku, a řada lidí proto o realizací stavby v té době hovořila hodně skepticky. Velkým propagátorem stavby nové věže se stal tehdejší novoměstský starosta, jímž byl — shodou okolností právě Karel Jeřábek. Podpora města byla velice důležitá, a tak se zdálo, že by se neuvěřitelné skutečně mohlo naplnit a Smrk by brzy mohla ozdobit vyhlídková věž. 

Ve spolupráci s městem připravila společnost pro obnovu rozhledy architektonickou soutěž. Tu vyhrál návrh Jana Dudy ze studia ARTIKL. Nedávno mi tento architekt vyprávěl o svém původním nápadu, na kterém návrh postavil — o jakési lesklé postavě, v záklonu nesoucí jako přetížený číšník podnos v podobě vyhlídkového plató s návštěvníky. Rozhledna měla být proto vyrobena z nerezu a dvě nosné "sedmičky" architekt plánoval v aerodynamickém tvaru leteckých křídel, okolo nichž bude svištět jizerský vítr. Architektura je hodně věc snění, realita na drsném nejvyšším kopci českých Jizerek je více strohá. Výsledné zpracování rozhledny proto nakonec dopadlo úplně jinak; věž byla hodně zjednodušena a nosné prvky — "sedmičky" — nahradily současné "čapí hlavy". 

Vraťme se ale do nadšených časů, kdy se o obnově rozhledny ještě hlavně povídalo na schůzích novoměstských turistů. Od obnovy původní — Fritschovy — konstrukce věže bylo z technických (a patrně i finančních) důvodů rychle upuštěno a padlo rozhodnutí postavit věž úplně novou. Vítězný návrh Jana Dudy pak vzbudil nadšení i nevoli staromilců; jinak to ani býti nemohlo. 

Dlouhou dobu také probíhala jednání s majitelem pozemku; Lesy České repubJíky se obávaly přílišné devastace nově vysázených stromků a podmiňovaly souhlas se vznikem rozhledny posunutím projektu o pět let. Skeptici prohlašovali, že s rozhlednou na Smrku je tedy amen, na stavbu, která se bude realizovat bůhví kdy, přecí níkdo nedá peníze. Jenže právě tehdy projekt obnovení věže zásadním způsobem "podrželo" město Nové Město pod Smrkem a stalo se hlavním iniciátorem výstavby. Pět dlouhých let bylo využito na shromažďování nutných peněz, psaní a pro" sazování projektů i přemlouvání dalších donátorů. 

Architekt Jan Duda vypracoval projekt pro povolení, které bylo nakonec roku 2002 vydáno. Kovová rozhledna byla navržena jako 23 metry vysoká stavba s dvěma patry vyhlídkových plošin a útulnou pro nějakých pětadvacet lidí. Pak vše šlo již velmi rychle, Novoměstští již byli odhodlaní a chtěli věž stůj co stůj. Výroba kovové konstrukce byla zahájena ještě téhož roku firmami Adapto Hejnice a TISS Frýdlant; v květnu 2003 byly také realizovány první práce na samotném vrcholu. Montáž rozhledny probíhala pak v létě a byla pro řadu nadšenců z Nového Města divadlem, které rádi chodili pozorovat a fotografovat. Od Karla Jeřábka jsem tehdy dostal celé cédéčko fotografií ze stavby; vrchol Smrku tam brázdí těžká technika, mohutné tatrovky tahají nahoru předlouhé nosníky, montéři visí na provazových žebřících, svářeči svařují; prostě krása - říkal jsem si již tehdy, jak se s takovouto dokumentací bude asi psát za sto let knížka o rozhledně na Smrku. Nejnáročnější bylo dopravení nosných železných částí na vrchol; v zatáčkách se dlouhé "čapí hlavy" nemohly vytočit, muselo být pokáceno i několik stromů a celá akce nakonec trvala dlouhý týden. Vztyčení nosných prvků jeřáby a další montáže pak zase notně komplikoval vítr. Vše mělo dobrý konec — novodobí stavitelé rozhleden k práci potřebovali ještě méně času než kdysi tesař Fritsche a jeho pomocníci. Celkové náklady na postavení vyhlídkové věže na Smrku si nakonec vyžádaly částku 3,6 milionu korun, kterou hradilo Nové Město, evropské dotační programy, Liberecký kraj a řada drobných donátorů z Čech i zahraničí.

A tak se po jedenácti letech od setkání rozhlednových nadšenců v novoměstském Divadelním klubu uskutečnila — dne 20. září 2003 — na vrcholu Smrku za překrásného počasí horská slavnost. Pivo teklo proudem a novoměstští turisté zase smažili své pověstné bramboráčky. Dva tisíce lidí se tehdy přišly podívat na Smrk, tolik lidí jsem zde ještě nikdy předtím (a naštěstí ani nikdy potom) neviděl. Byla to celkově hvězdná hodina novoměstských patriotů, kteří se po půlstoletí dočkali své pýchy. Na vrcholu věže vlála modrobílá novoměstská vlajka — navzdory tomu, že rozhledna stojí již za hranicí města, na území sousední obce Lázně Libverda. Řečnilo se, chválilo a děkovalo. A nakonec — Karel Jeřábek novou věž slavnostně pokřtil novoměstskou kyselkou slavnostně přinesenou z pramene pod horou! Jenže to ještě není úplný závěr, příběh rozhledny na Smrku má nezvyklou doušku: 13. června 2009 byla v pražské zoologické zahradě otevřena nová rozhledna nazvaná Obora. Překvapivě má naprosto identický vzhled jako původní dřevěná věž na Smrku. Za touto taškařicí nestojí nikdo menší než jizerskohorský nadšenec Honza Podhora. Protože již léta pracuje jako správce chaty pražské ZOO v Hejnicích, zaznamenal snahy postavit na kopcí v pražské Tróji vyhlídkovou věž a hned přispěchal s radou, že by to mohla být kopie zaniklé rozhledny na Smrku. Pražáci se toho nápadu chytilí a architektka Dana Chrzová pak podle obrázků a modelu vystaveného v muzeu v Novém Městě pod Smrkem vytvořila projekt 18,5 metru vysoké dřevěné věže. Ta v základních rysech kopíruje vzhled dávno zaniklé Fritschovy krásky. Trámovou konstrukcí za čtyři miliony korun pak v Praze postavila společnost Arrbo. Je vidět i z vltavských parníků a z její vyhlídkové plošiny může člověk hledět přímo na katedrálu svatého Víta. Konečně je tedy všechno, jak má být: na Smrku stojí nová železná věž a díky rozhledně v daleké Praze se nakonec dočkali i ti, kteří před lety tolik toužili po obnovení staré konstrukce tesaře Fritsche. 

Zdroj: Příběhy jizerskohorských rozhleden: Marek Řeháček - Jan Pikous - Petr Kurtin, 2011

Za výhledy do okolí české hranice – Smrk a Stóg Izerski

9. srpen 2025 | Jiří Špaček 11.3 min | Zajímavosti

Území českého státu z podstatné části příroda obklopila pohořími a vrchovinami. V těsné blízkosti hranice se proto nachází řada míst, která nabízejí daleké výhledy do vnitrozemí obou sousedních zemí

Jizerské hory jsou nejsevernější české pohoří. Na východě je odděluje Novosvětský průsmyk od Krkonoš a na západě od Ještědského hřbetu sníženina, v níž leží krajské město Liberec a jíž protéká k severozápadu Lužická Nisa. Pohoří se dělí na dva podcelky. Menší, severně ležící Smrčská hornatina vyplňuje východní část Frýdlantského výběžku, zbytek pohoří tvoří rozsáhlejší Jizerská hornatina, kterou na jihu uzavírají až svahy hřebene Černé Studnice.

Pro Jizerské hory jsou charakteristické zarovnané povrchy ve vrcholových oblastech tvořící vysoko položené náhorní plošiny, z nichž se zvedají žulové vrcholky a na nichž jsou mělké sníženiny obsahující četná rašeliniště.

Díky své poloze mají Jizerské hory velmi hustou síť vodních toků. Po hřebenech pohoří probíhá rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Ze západní a jihozápadní části odvádí vodu Lužická Nisa Žitavskou kotlinou do Baltského moře. Jedním z jejích přítoků je Smědá, odvodňující sever pohoří ve Frýdlantském výběžku. Východ a jihovýchod území je odvodňován Jizerou do Labe a jím do Severního moře. Na polské straně hor pramení řeka Kwisa (dříve německy Queis), která teče zhruba severozápadním směrem. Byla významná tím, že tvořila historickou hranici mezi Slezskem a Horní Lužicí. Vlévá se do řeky Bóbr a s ní do Odry.

V úzkém pruhu svorů na styku žuly a krystalických břidlic vyvěrá na úpatí hor několik minerálních pramenů. Nejznámější prameny jsou v Lázních Libverda, méně mineralizovaný pramen vyvěrá také v údolí Ztraceného potoka u Nového Města pod Smrkem. Další významné kyselky vyvěrají na povrch v nyní polských lázních Czierniawa-Zdrój (dříve Bad Schwarzbach) a Świeradów-Zdrój (dříve Bad Flinsberg). Jejich voda obsahuje rozpuštěný radon. Na jižní straně pohoří vyvěrá známá kyselka ve Vratislavicích nad Nisou, které jsou nyní součástí statutárního města Liberce.

Hora Smrk je nadmořskou výškou 1124 metrů nejvyšším vrcholem nejen Smrčské hornatiny, ale i celé české části Jizerských hor. V celém pohoří jej převyšuje jen Wysoka Kopa (dříve německy Hinterberg) nadmořskou výškou 1127 metrů, ta však nyní leží na území Polska. Smrk se nachází v místech, kde se historicky stýkaly hranice tří zemských celků, a to Čech, Lužice a Slezska. Své pojmenování nese nejméně již od doby vlády Albrechta z Valdštejna. Vzhledem ke své poloze byla totiž oblast kolem hory odedávna předmětem sporů o přesný průběh hranic. Hranice mezi českým a slezským majetkem údajně procházela od skály zvané Tafelstein pod vrcholem hory k prameni Jizery a dále podle jejího toku. Na Smrku má však Jizera prameny dva (dnes je jeden na české a druhý na polské straně hranice) a každé panství považovalo za správný ten pro něj výhodnější. Jeden takový spor je zmiňován již v roce 1628 právě za vlády Albrechta z Valdštejna. Proto bylo nařízeno označit sporné hranice tabulemi opatřenými nápisem A.D.F.S.S.R.I.P. (Albertus, Dux Friedlandiae, Saganiae, Sacri Romani Imperii Princeps, česky Albrecht, vévoda frýdlantský a zaháňský, kníže Svaté říše římské). Jedna z těchto tabulí byla umístěna také na obrovský "Dresslerův smrk" na vrcholu hory. Tento smrk byl pak označován jako "Tafelfichte" (Tabulový smrk) a po jeho vyvrácení roku 1790 se toto jméno postupně začalo používat i pro celou horu. Od konce 2. světové války probíhá těsně pod vrcholem Smrku česko-polská hranice a vede tudy přeshraniční turistická stezka.

Smrk je tvořen vlastně dvojvrcholem, kde vyšší vrchol leží na českém území a o metr nižší vedlejší vrchol zvaný Smrek asi o 500 m východně již na území Polska. Ten se však nachází mimo značené cesty a je prakticky bez výhledu.

Rozhodujícím pro vybudování rozhledny na Smrku byl rok 1892. Tehdy totiž bylo kousek za hranicí na území Německého císařství rozhodnuto o stavbě dřevěné rozhledny na vrcholu zvaném Heufuder (1107 m n. m.) nad lázeňskou obcí Bad Flinsberg (nyní Świeradów-Zdrój). Iniciativy na české straně se chopilo Nové Město pod Smrkem (tehdy německy Neustadt an der Tafelfichte) a rozhodlo o vybudování podobné stavby na vrcholu Smrku, v té době na území Rakouska-Uherska. Úkolem byl pověřen novoměstský tesařský mistr Franz Fritsch (1841-1929), který vypracoval potřebné plány a pak se s partou spolupracovníků ujal vlastní výstavby. Práce zvládl za sedm týdnů a dne 21. srpna 1892 byla rozhledna otevřena pro veřejnost. Bylo to jen o měsíc později než rozhledna na německé straně. Vstup na rozhlednu pro návštěvníky byl bezplatný, což byl požadavek majitele panství hraběte Clam-Gallase.

Dostavěním rozhledny však působení pana Fritsche na Smrku neskončilo. Stála tu totiž provizorní bouda, která sloužila za příbytek řemeslníkům po dobu prací a poté měla být zbourána. Podnikavý Franz Fritsch se však rozhodl využít ji jinak. Upravil ji na chatu, v níž začal turistům poskytovat občerstvení. Později ji ještě rozšířil a přestavěl, aby mohl nabízet také ubytování. Při provozování chaty se zároveň staral o údržbu rozhledny. Pravidelně ji natíral impregnačními prostředky a v případě potřeby vyměňoval poškozené dřevěné části. Na vrchol rozhledny nainstaloval dokonce bleskosvod. Péči o rozhlednu a provoz chaty věnoval téměř třicet let. Teprve v roce 1921, když mu bylo 80 let, předal své dílo nástupcům, kteří v něm pokračovali. Díky této péči rozhledna existovala více než 50 let.

Po 2. světové válce byli poslední správci chaty a rozhledny, manželé Porschovi, vysídleni do Německa a od roku 1946 začal areál chátrat. Objekt chaty byl zničen, když se stal terčem zlodějů a vandalů, a neudržovaná rozhledna se počátkem 50. let zřítila.

Teprve roku 1968 nahradila původní rozhlednu pětipatrová, volně přístupná triangulační věž, která se nacházela asi 100 metrů severozápadně od původní stavby. Už za šest let, v roce 1974, však nevydržela velké zatížení sněhem a zřítila se.

Myšlenka na zbudování nové vyhlídkové věže byla obnovena počátkem 90. let 20. století, kdy byla v Novém Městě pod Smrkem v roce 1991 založena Společnost pro obnovu rozhledny na Smrku. Na podzim téhož roku byla vypsána architektonická soutěž na studii rozhledny, ze které vzešel vítězný návrh architekta Jana Dudy ze studia ARTIKL. Následovala složitá jednání, na jejichž základě bylo vydáno v roce 1996 územní rozhodnutí. V něm bylo zahájení stavby podmíněno pětiletým odkladem, až dojde ke vzrůstu nově vysázených smrků.

Stavební povolení bylo vydáno v roce 2002, mezitím v roce 2000 byly rekonstruovány některé přístupové cesty. Vlastní zemní práce byly zahájeny v květnu 2003. Zbudování rozhledny nebylo jednoduché. Celý týden trvalo, než se podařilo připravenou konstrukci dopravit na vrchol hory. Silný vítr pak dokonce na několik dní stavbu přerušil. Přesto byla samotná rozhledna vybudována během jediného měsíce a dne 20. září 2003 byla slavnostně otevřena za přítomnosti dvou tisícovek lidí.

Věž při dobrém počasí poskytuje výhled do okruhu 150 km. Kromě Jizerských hor a výhledu do Polska lze tedy vidět také Krkonoše, Lužické hory, Ještěd, Bezděz nebo Říp.

Kovová rozhledna je 23 metrů vysoká a na vyhlídkovou plošinu ve výši 18 metrů vede celkem 91 schodů. Je volně přístupná a zahrnuje také útulnu cca pro 25 lidí, tedy místo, kam se návštěvníci mohou ukrýt před nepřízní počasí.

Rozhledna je přístupná pouze pěšky po turistických trasách z Nového Města pod Smrkem, z Lázní Libverda, Bílého Potoka či od turistické chaty Smědava. Všechny výstupy jsou dlouhé 8 až 10 km. Přístup je díky přeshraniční stezce možný také z polské strany.

Turisty, kteří přicházejí od Lázní Libverda, z Bílého Potoka nebo od Smědavy, čeká v závěru výstupu tzv. Nebeský žebřík. Značená stezka v délce asi 700 m je určena pro skutečně zdatné turisty, neboť stoupá přímo vzhůru a na tomto krátkém úseku překonává převýšení 200 metrů. Značně vymletá stezka byla pro zvýšení bezpečnosti péčí Lesů ČR v roce 2013 opravena a v kratším úseku dokonce opatřena dřevěným chodníkem.

Dílo novoměstského tesaře Franze Fritsche nebylo zapomenuto ani v 21. století. Dochovaly se jeho původní plány rozhledny na Smrku a v muzeu v Novém Městě pod Smrkem také její model. To umožnilo v roce 2009 postavit repliku rozhledny na nejvyšším místě pražské zoologické zahrady, o jejíž architektonické a statické řešení se zasloužily Ing. arch. Dana Chrzová a Ing Jana Bažantová. Rozhledna však neměla dlouhého trvání. Konstrukce ze smrkového dřeva byla napadena dřevokaznou houbou a po devíti letech musela být snesena.

Šťastnější osud snad bude mít druhá replika, která byla podle dokumentace stejných autorek vybudována v roce 2013 na Moravském kopci u Horních Holčovic na Bruntálsku. Tato věrná kopie rozhledny na Smrku prošla roku 2023 opravou a tak slouží veřejnosti dosud.

Na vrcholu Smrku, jen několik kroků západně od rozhledny, najdeme malý pomníček. Na balvanu je připevněna malá deska. Vpravo je na ní historická fotografie původní rozhledny, vlevo se na obrázku usmívá starý pán s dýmkou. Franz Fritsch, stavitel rozhledny a dlouholetý provozovatel turistické chaty na Smrku, který zemřel v nedožitých 88 letech. Pomník mu postavili na hezkém místě s dalekým výhledem.

Na opačné straně od rozhledny při modře značené stezce se nachází ještě jeden, o mnoho starší pomník. Připomíná německého básníka Theodora Körnera (1791-1813). Karl Theodor Körner byl rodákem z Drážďan. Po studiích ve Freibergu a Lipsku odešel roku 1811 do Vídně, kde započala jeho literární činnost. Během 15 měsíců napsal několik dramat, oper, frašek, a také několik básní. Úspěch jeho děl z něj udělal dvorního básníka.

V březnu 1813 Körner opustil Vídeň a připojil se ke sboru dobrovolníků, který založil major von Lützow pro boj s armádou císaře Napoleona. I přesto však Körner dále pokračoval v psaní poezie. Jeho vojenská dráha nebyla dlouhá. Již v květnu byl v Durynsku zraněn na hlavě a jen zázrakem s pomocí místních rolníků byl dopraven do Berlína, kde se zanedlouho vyléčil. V srpnu téhož roku se vrátil do bojů v Pomořansku, kde však po několika dnech, 26. srpna v bitvě u města Gadebusch zahynul. Bylo mu necelých 22 let. Jeho literárního díla se ujal otec a zkompletoval ho do souboru "Poetischer Nachlass", který byl vydán roku 1815 v Lipsku. Přes svůj krátký život získal Theodor Körner v 19. století jako básník i voják v napoleonských válkách značnou popularitu a byla mu postavena řada pomníků. Ten na Smrku postavili členové Německého horského spolku v Novém Městě pod Smrkem. Učinili tak na počest stého výročí Körnerova výstupu na vrchol z Bad Flinsbergu 16. srpna 1809. Pomník je zhotoven z kamenného, rulového obelisku a kamenné desky, do níž je vytesán nápis. V roce 1940 na něj byla upevněna ještě bronzová plaketa s Körnerovým reliéfem. Po válce byl pomník povalen a v 80. letech opět postaven. Při stavbě nové rozhledny na Smrku byl restaurován a byla na něj také připevněna nová pamětní deska a obnoven již nečitelný německý nápis. Pomník doplňuje dřevěný kříž.

Jen několik kroků od vrcholu Smrku probíhá česko-polská hranice, kde můžeme přejít na polskou značenou stezku. Po 2,5 km východním směrem přicházíme na vrchol Stóg Izerski, vysoký 1107 m. To je vrchol dříve zvaný Heufuder, na němž roku 1892 postavili Němci dřevěnou rozhlednu. Právě ta byla impulzem pro stavbu rozhledny na Smrku. Původní stavba vydržela na vrcholu do roku 1907, poté však byla stále obnovována. Zchátralé zbytky poslední stavby byly odstraněny až roku 2000. Pak už místo ní na vrchu vyrostl retranslační stožár, který přenáší rozhlasový signál a jako rozhledna neslouží. Asi 500 m pod vrcholem byla ve výši 1060 m n. m. Němci vybudována roku 1924 turistická chata, někde označovaná také jako útulna, která poskytovala občerstvení i ubytování. Tato chata, nyní označovaná polsky "schronisko na Stogu Izerskim", za celé století téměř nezměnila svůj vzhled a je v provozu dodnes. Z její terasy je nádherný výhled k východu na slezské území. Chata je snadno dostupná, protože k ní byla v letech 2007-2008 vybudována kabinová lanovka v rámci vytvoření sportovního areálu.

Visutá lanovka má dolní stanici na západním okraji lázeňského města Świeradów-Zdrój ve výši 617 m n. m. a na trati dlouhé přes 2 km překonává výškový rozdíl 443 metrů. Vyrobila ji rakouská firma Doppelmayr. Lanovka má k dispozici 71 kabinek s kapacitou max. 8 osob. Jízda na vrchol trvá 8 minut. Mezi horní a spodní stanicí lanovky je vybudována osvětlená sjezdovka o délce 2500 m vybavená možností umělého zasněžování. 

zdroj. https://www.hrady.cz/clanky/za-vyhledy-do-okoli-ceske-hranice--smrk-a-stog-izerski