Přestože se sklo v osadě pod Bukovcem tavilo jen necelých osmdesát let, je historie zdejších huti výmluvným dokladem překotného vpádu průmyslové revoluce 19. stoleti do Jizerských hor. Spojila se zde renesanční tradice zakládání skláren daleko od civilizace, ale blízko ke dřevu, bez nějž se neobešly, s moderními výrobními postupy a technologiemi. I díky umu a pracovitosti sklářů z Jizerky se zdejší kraj stal světoznámým svou třpytivou krásou, jež zdobila obyvatele všech kontinentů. Přestože výroba v osadě skončila již na počátku 20. stoleti, stopy po ní jsou stále patrné — stoji Panský dům i kamenná sklárna. A když zavřete oči, možná se alespoň na chvili ocitnete uprostřed časů, kdy se zde žilo sklem.

Nic nepadá z nebe - historický kontext vzniku sklárny na Jizerce (1598-1844)

Na libereckém panství začala pracovat první sklárna již na konci 16. století, když roku 1598 požádal huťmistr Peter Wander jeho majitele Melchiora z Redernu o povolení stavby hutě v Jizerských horách. Když dne | 25. září 1602 Wander od ovdovělé Kateřiny z Redernu koupil pozemky, na nichž stála sklárna i s přilehlým okolím, poprvé se ve smlouvě objevuje jméno osady Friedrichswalde, tedy Bedřichov. Název byl patrně zvolen na počest nejstaršího syna Melchiora a Kateřiny z Redernu — Friedricha.  Bedřichovská sklárna, ač často měnila majitele, jako jediná z jizersko— horských renesančních hutí pracovala až do počátku 19. století. V roce 1752 ji koupil Johann Josef Kittel (1723—1788), huťmistr z Falknova na Českolipsku, a o čtyři roky později založil sklárnu na Nové Louce, taktéž na libereckém panství, které tehdy patřilo hraběti Filipu Josefovi Gallasovi. Na rozdil od Bedřichova, kde Kittel vlastnil i pozemky, půda, na níž huť stála, zůstala panská. Johann Josef Kittel do Jizerských hor přivedl i své příbuzné z Falknova — Riedely. Jeho hutní písař Johann Leopold Riedel (1726—1800) vedl od roku 1753 ve vlastní režii vrchnostenskou sklárnu v nedalekém Antonínově, patřícím ke smržovskému panství hrabat Desfoursů. Když si pak v roce 1761 pronajal i novou panskou huť na Karlově, bylo zřejmé, že se konkurence v Jizerských horách přiostřuje. Kittel situaci vyřešil šalamounsky — v roce 1766 Novou Louku Riedelovi pronajal a o tři léta později se vrátil na Českolipsko, když Novou Louku a Bedřichov prodal 5. září 1769 Franzi Antonu Riedelovi (1744-1780), bratru Johanna Leopolda Riedela a svému zeti. Kupní cena byla vysoká — 6 500 rýnských zlatých, složených hotově, nikoliv ve splátkách, jak bývalo obvyklé.

Riedelové, kteří tak od konce šedesátých let 18. století provozovali v Jizerských horách celkem čtyři sklárny — dvě na smržovském a dvě na libereckém panství —, se rázem stali nejvýznamnějším sklářským rodem v širokém okolí. Dne 1. srpna 1774 Johann Leopold Riedel vypověděl nájem hraběcích skláren v Antonínově a Karlově a začal stavět vlastní sklárnu na Kristiánově, který ležel — stejně jako hutě jeho bratra Franze Antona Riedela — na libereckém panství. První sklo bylo na Kristiánově utaveno 6. ledna 1776. Dne 30. března 1782 pak Johann Leopold Riedel koupil pro svého staršího syna Antona Leopolda Riedela (1762—1821) za 3 000 zlatých huť na Nové Louce. Nešlo jen o expanzi, stála za tím i snaha finančně pomoci rodině bratra Franze Antona Riedela, který nečekaně zemřel v roce 1780.

Anton Leopold Riedel sklárnu na Nové Louce vedl od roku 1786 a jejím majitelem se stal devět let poté. Byl to schopný huťmistr a obchodník, jehož ambicí bylo provozovat též vlastní rafinerii a získat prestižní titul c. k privilegované továrny na výrobu skla, což se mu však kvůli pomlouvačné kampani konkurentů ze severu Čech (do níž se zapojila i nedaleká sklárna hrabat Harrachů v Novém Světě) a nepřízni centrálních úřadů nepodařilo naplnit.

Když začal huť na Nové Louce sužovat nedostatek palivového dřeva na otop sklářské pece, musel se Riedel rozhodnout, co dál. V roce 1814 si od hrabat Desfoursů pronajal sklárnu v Antonínově (tedy tu, z níž jeho otec před čtyřiceti lety odešel) a Nová Louka nadále sloužila už jen tehdy, když to bylo z hlediska objemu zakázek potřeba. Na libereckém panství samozřejmě stále pracovala sklárna na Kristiánově, kterou od roku 1795 vlastnil jeho mladší bratr Karl Josef Riedel.

V roce 1821 se po náhlé smrti Antona Leopolda Riedela vedení skláren v Antonínově a na Nové Louce ujal jeho nejstarší syn Franz Riedel (1786-1844). Byl nejen schopným podnikatelem, ale též excelentním rytcem skla. Jeho výchozí pozice nebyla nejlepší. Sklárna na Nové Louce skomírala, zůstal mu jen pronajatý Antonínov, o zakázky však nebyla v době sklářské konjunktury v Českém království nouze. Jen v roce 1824 největší zákazník, jablonecký obchodník s bižuterií a rychtář Josef Pfeiffer, odebral zboží za 24 000 zlatých (jeho nejstarší syn — Josef Pfeiffer ml. se v roce 1850 stal prvním starostou Jablonce a současníci jej s úctou a ob« divem nazývali "otcem města"). Franz Riedel se proto rozhodl vystavět : novou sklárnu na Malé Jizerské louce, která — stejně jako Nová Louka patřila do državy hrabat Clam-Gallasů, ležela však nikoliv v libereckém, ale frýdlantském panství.

Založení sklárny na Jizerce a podnikání Franze Riedela (1828-1844) 

První léta

Vrchnostenský pozemek na Malé Jizerské louce, potřebný ke stavbě hutě, panského domu a domků sklářů, si Riedel pronajal 17. října 1827. Smlouva byla výhodná pro obě strany, protože liberecké panství potřebovalo zužitkovat dřevo z polomů napadené kůrovcem i stromy trpící velkými letními suchy posledních let. Poplatek za nájem pozemku byl stanoven na 25 zlatých konvenční mince ročně, panství přislíbilo poskytovat huti palivové dříví po dobu třiceti let v objemu 1 500 sáhů za cenu 4500 zlatých ročně, platby měly probíhat ve čtvrtletních splátkách. Zároveň se hrabě Kristián Kryštof Clam-Gallas zavázal třicet let nepovolit na svém panství provoz další sklárny a nedodávat dřevo žádné jiné huti, pokud bude Riedel plnit vše, co se ve smlouvě ujednalo.

Hrabě roku 1828 rodící se sklářskou osadu dokonce osobně navštívil. Na jeho počest nechal huťmistr pod panským domem navršit kamennou pyramidu, která zde stojí dodnes. Název Wilhelmshöhe (Vilémova Výšina) osada získala jako upomínku na předčasně zemřelého nejstaršího hraběcího syna Wilhelma (zemřel 1822). Souběžně se však užíval i vžitý název Klein Iser (Malá Jizera). V roce 1828 začala též stavba sjízdné spojnice propojující nové sklářské sídliště s Antonínovem, tzv. Jezdecké cesty.

První sklo bylo v huti utaveno v úterý 1. září 1829, na hraběcí narozeniny. Sklárna měla jednu pec s osmi pánvemi. Podle údajů o objemu výroby v riedelovských hutích za rok 1830 víme, že jejím hlavním sortimentem byly flakony a sklo pro mačkáře (237 tun), tyče a tyčinky (167 t) a duté sklo (94 t), zatímco v Antoninově se na jedné peci zhotovovaly především tyče a tyčinky (505 t), flakony (70 t), sklo pro mačkáře (58 t) a duté sklo (21 t). V malém množství se tehdy na Jizerce vyráběly též láhve ze zeleného a žlutého skla. Celkem tedy firma Franze Riedela v roce 1830, kdy pro ni ve dvou sklárnách pracovalo třináct sklářských mistrů při průměme mzdě 262 zlatých, utavila 152 t skla a bižuterních polotovarů (498 t na Jizerce, 654 v Antoninově). Ve stejných podkladech je též zmíněna rafinace skla tedy konečné opracování polotovarů —, od které ale později Riedel upustil.

V roce 1840 byl již poměr ve výrobě obrácený, i když jen mírně více skla se utavilo na Vilemově Výšině. Sklárny Franze Riedela tehdy zhotovily 1 888 t skla, 966 t na Jizerce a 922 t v Antoninově. Největší objem produkce připadal na tyče, trubičky a tyčinky — celkem 1150 t (61 %). Riedel tedy v žádném případě nebyl výrobcem jen lokálního nebo regionálního významu. Podle přehledové práce K. J. Kreutzberga o českém řemesle a průmyslu z roku 1836 provozoval dokonce jednu z nejznámějších firem věnujících se obchodu a výrobě dutého skla v zemi a rovněž byl označen za předního producenta skleněné bižuterie.

Rodina

Franz Riedel, zakladatel sklárny na Jizerce, byl dvakrát ženatý. Ze svazku s první chotí Judith, pocházející z rodiny největšího kamenickošenovského exportéra skla Josefa Vogela, jenž úspěšně obchodoval zejména s Orientem a zeměmi severovýchodní Afriky, vzešly tři dcery; nejstarší z nich byla Marie Anna Riedelová (1819—1855), nazývaná v rodině Anna. Jejím chotěm se 27. srpna 1840 stal vlastní bratranec Josef Riedel (1816—1894), syn hejnického obchodníka s koloniálním zbožím Josefa Riedela, mladšího bratra Franze Riedela. Na svět přišel jako druhorozený syn a čtvrté dítě v pořadí, na převzetí otcova obchodu tedy mohl zapomenout. Nechal se proto ve svých patnácti letech zaměstnat u svého strýce, nastoupil přesně 12. července 1831. Nejdříve pracoval v Antonínově a po čtyřech letech byl přeložen jako hutní písař na Jizerku. Po svatbě mu Franz Riedel předal vedení sklárny a mladý pár přebýval v tamním panském domě.

Protože se v případě Josefa a Anny Riedelové jednalo o pokrevní příbuzenství druhého stupně, vyžadoval sňatek svolení církevní i státní správy. Od litoměřického biskupství snoubenci souhlas získali 5. června 1840. Na jeho základě potom 4. července vydal Krajský úřad v Mladé Boleslavi tzv. dispenz, tedy povolení výjimky. Anna jako poděkování církvi přesně v den svého sňatku věnovala oltář kostelu sv. Františka z Pauly v Albrechticích v Jizerských horách, kde svatební obřad proběhl.

Zajímavého manžela měla i třetí z dcer Franze Riedela, Emilie, a to sklářského podnikatele Aloise Welze z Dobré Vody na Havlíčkobrodsku, za něhož se provdala roku 1847. Další čtyři děti se Franzi Riedelovi narodily po sňatku s druhou ženou Josefinou Weberovou. Byl mezi nimi též vytoužený syn Wilhelm Riedel (1832-1876), dnes znovuobjevený výtečný předimpresionistický krajinář, jehož díly se pyšní především Národní galerie v Praze a Oblastní galerie v Liberci.

Experimenty se sklem a počátky barvení uranem

Mezi požadavky doby, které sklářství třicátých a čtyřicátých let 19. století muselo splnit, patřila široká barevná paleta veškerého sortimentu. Ta tam byla dominance křišťálu. A mezi těmi sklářskými podnikateli, kterým při sledování nových trendů nechyběla odvaha, rozhled a invence, byl i Franz Riedel. Poskytl například technické a finanční zázemí josefodolskému paliči skleněné kompozice Zenknerovi, který se snažil po benátském vzoru utavit sklovinu imitující karneol. Experimenty jej ale přivedly téměř na mizinu, a nebýt Riedelovy pomoci, úspěchu by se nedobral. Výsledkem spolupráce byla sklovina, které se v kraji podle jejího vynálezce říkalo "Karneolzenknet".

Sám Franz Riedel se pokoušel "po anglickém způsobu" tavit avanturin i vysoce olovnaté flintové sklo pro optické účely. Společně se svým synovcem Josefem Riedelem již v průběhu třicátých let 19. stoleti též konal pokusy s jáchymovským smolincem obsahujícím uran a objevil známé efektní fluorescentní žlutozelené sklo. Výroba však podle kalkulací vycházela příliš draho, a tak se novinka hned neprosadila. Ale jen do doby, než Josef Riedel — jenž se na konci třicátých let vydal získávat informace o stavu sklářství v zemi — navštívil jednu ze Šumavských skláren hraběte Buguoye. Uviděl tam totiž mezi střepy úlomky uranového skla a hned se huťmistrovi pochlubil, že jej umí také vyrobit, Jeho průvodce se viditelně lekl, a to byl impulz k tomu, aby ihned po synovcově návratu do Jizerských hor začal Franz Riedel tuto specialitu nabízet zákazníkům pod názvem, k němuž jej inspirovalo jméno jeho prvorozené dcery — anenská žluť (Annagelb). Nejstarší dosud známá datovaná číše tohoto typu nese vročení 1841 a je vystavena v jabloneckém Muzeu skla a bižuterie. Brzy Riedel objevil též zelené uranové sklo, jež se na trhu prosadilo pod názvem anenská zeleň (Annagrün).

Velmi důležitá byla ve čtyřicátých letech 19. století také výroba lustrových ověsků. A firma Franze Riedela v jejich produkci hrála v Českém království důležitou roli, jak vzpomíná Alois Welz: V tomto čase stavěl ruský car v Moskvě a Petrohradu ohromné paláce (1844-45), které dal zvláště velkými lustry se skleněnými hranoly a jiným broušeným sklem vyzdobiti. Ruští šlechtici následovali jeho příkladu a dovozní clo na sklo bylo na nějaký čas zrušeno. Takovéto sklo vyráběly však pouze sklárny v jablonecké krajině, v okolí Smržovky (Morchenstern), a sice: Antoniewald a Mala Jizera, náležející Franzi Riedelovi, a Christiansthal, náležející Karlu Riedelovi. Objednávky na lustrové sklo byly 4—5krát větší toho, co mohly tyto hutě vyrobiti...

Ve stejné době byl zákazníkem sklárny i smržovský obchodník se sklem Ignatz Staffen, který je nechal na vlastní náklady zušlechťovat. Z Jizerky též pocházelo sklo v barvě anenské žluti, z něhož byla zhotovena masivní luxusní broušená souprava skládající se z podložky, cukřenky, větší a menší lahve a dvou sklenek, v nemalé hodnotě 80 zlatých konvenční mince, kterou Staffen v roce 1843 daroval hraběti Franzi Vinzenzovi Desfours-Walderode, majiteli smržovského panství.

Dědictví

Když Franz Riedel v úterý 19. listopadu 1844 v Antoninově zemřel, zanechal po sobě podle inventury z léta následujícího roku majetek v hodnotě 33 737 zlatých 17 krejcarů. Univerzální dědičkou ustanovil svou dceru Annu. Té také připadla péče o čtyři nezletilé sourozence, kterým byla zavázána ročně odkládat každému po 100 zlatých. Přešla na n nejen sklárna na Jizerce, ale i nájem hutě v Antonínově, kterou si její otec smlouvou z 28. prosince 1839 pronajal na patnáct let.

Hodnota Riedelova majetku jen na Jizerce činila dle inventury provedené zde 10. února 1845 celkem 16 652 zlatých 42 krejcarů. Z tohoto dokumentu toho však lze vyčíst mnohem více. V osadě Riedelovi patřily nemovitosti v hodnotě 4 190 zlatých (sklárna — 1 077 zl. 25 kr., panský dům čp. 20 — 1 010 zl. 20 kr., brusírna čp. 21 1 obytné domy čp. 16, 19 a 20). Zásoby dřeva byly oceněny na 7 314 zl. 4 kr., suroviny k výrobě skla na 2519 zl. 54 kr., hotové sklo na 2 277 zl. 17 kr. a rozličné příslušenství na 351 zl. 27 kr. Sklárna využívala k výrobě čtyři druhy potaše — dalmatskou a modrou uherskou odebírala od Ferdinanda Ungera, sklářského velkopodnikatele z Hodkovic nad Mohelkou, bílou uherskou od Karla Holzela a z neznámého zdroje ještě moravskou. V huti byly samozřejmě uskladněny nejen zásoby písku, vápence, skleněných střepů, ale i manganu, kobaltu, minia, arzeniku či kostí k barvení skla. Z hotových výrobků převažovaly černé, modré opálové a bezbarvé tyče, tyčinky a trubičky (černé přitom tvořily jednu třetinu veškerého objemu), dalšími barvami tyčoviny byly hnědá, fialová, modrá, zelená, nebeská modř, bílý opál, střední modrá a zelený opál (vše v hodnotě 2 059 zl. 47 kr.). Ve skladech bylo uloženo 1 ploché sklo za 92 zl. 30 kr., lahvové sklo (100 zl.) a rozličné duté sklo (25 zl.).

Rozkvět sklářství na Jizerce za časů Josefa Riedela (1844-1880)

Nová energie

Po smrti Franze Riedela se vedení celého podniku ujal jeho zeť Josef Riedel (1816-1894). Vlastnický podíl na firmě své ženy Anny, s níž se z Jizerky přestěhoval do panského domu v Antonínově, ale neměl. Alois Welz na toto období vzpomínal takto: Po smrti Franzově převzal, jelikož jeho hoši byli dosud mali, obchod v Antoniewaldu, jakož i huť v Malé Jizeře jeho zeť (zároveň synovec) Josef Riedel, jenž se oženil s nejstarší jeho dcerou. Bratranec jeho Karel Riedel měl skelnou huť v Christiansthale.

Josef Riedel byl velice energickým, zdatným obchodníkem, kterýž obchod během krátkého času vynalezením nových flakónů ve všech možných barvách velmi rozšířil. Riedel dodával přirozeně pouze surové sklo; broušení, zlacení, obrábění skleněných perel a jiných předmětů přenechával vždy dělníkům. I zakládaly se brusírny na tamějších horských potocích. "

Vedení sklárny na Jizerce svěřil Josef Riedel svému příbuznému Karlu Kittelovi (1794-1858). Když ten roku 1853 odešel na odpočinek, jeho místo zaujal Johann Bengler (+1894), který na Jizerku přišel v roce 1848 z Kristiánova a pracoval zde jako účetní. Na počátku padesátých let byly k oběma koncům sklárny přistavěny chodby o celkové délce 80 m, nazývané tažimy nebo běháky; sloužily k výrobě šestihranných trubic pro velmi žádané sekané perličky. Patrně tehdy nechal Josef Riedel postavit také druhou sklářskou pec. Huť na Jizerce již poté vedle trubiček, tyčí a tyčinek — tedy základních polotovarů pro jabloneckou skleněnou bižuterii — nic jiného neprodukovala.

Vedení sklárny na Jizerce svěřil Josef Riedel svému příbuznému Karlu Kittelovi (1794-1858). Když ten roku 1853 odešel na odpočinek, jeho místo zaujal Johann Bengler (+1894), který na Jizerku přišel v roce 1848 z Kristiánova a pracoval zde jako účetní. Na počátku padesátých let byly k oběma koncům sklárny přistavěny chodby o celkové délce 80 m, nazývané tažimy nebo běháky; sloužily k výrobě šestihranných trubic pro velmi žádané sekané perličky. Patrně tehdy nechal Josef Riedel postavit také druhou sklářskou pec. Huť na Jizerce již poté vedle trubiček, tyčí a tyčinek — tedy základních polotovarů pro jabloneckou skleněnou bižuterii — nic jiného neprodukovala.

Johann Bengler stál v čele sklárny na Vilémově Výšině téměř čtyřicet let. Byl nejen huťmistrem, ale i skvělým technologem. Vynalezi, zdokonalil nebo ve výtečné kvalitě zavedl výrobu řady barevných skel, například měděného a antimonového rubínu, uhelné černu, liliové žlutě, mramorů či od roku 1879 benátského avanturinu. Jeho zásluhy o sklářství byly proto ma žádost firmy oceněny zlatým záslužným křížem.

O experimentování s barvením sklovin na Jizerce se dochovalo zajímavé svědectví Wilhelma Riedela, druhorozeného syna majitele sklárny. Josef Riedel měl podle jeho vzpomínky ve zvláštní oblibě žluté barvy. Ještě jako učedníkovi v Antonínově se mu prý při pokusech s antimonovým sklem podařilo utavit obzvláště pěkné transparentní žluté sklo, ale podruhé se mu to jíž nepovedlo. Na konci šedesátých let si Riedel při návštěvě Jizerky na svůj experiment vzpomněl as zeptal se Benglera, zda by v něm nechtěl pokračovat. Ten souhlasil, protože se skly tohoto typu pracoval rád. Nakonec nevznikla nová efektní žluť, ale hnědočervený antimonový rubín, když Bengler dopracoval postup, k němuž náhodou došel pomocník, jenž v huti trávil čas poté, kdy v sobotu dorazil 6 penězi na výplaty sklařům, Novou recepturu sí firma nechala patentovat a na Světové výstavě ve Vudni roku 1873 vystavila z této skloviny zhotovený malý lustr.

Polubný — nové centrum Riedelova podnikání 

Josef Riedel byl velice dobrý hospodář, navíc nadaný podnikatelskou odvahou a prozíravostí. Když obchodník se sklem a texulem Ignaz Frsedrich uvedl na přelomu let 1846-47 do provozu novou sklárnu 6 jednou pecí ná otop dřevem a osmi pánvemi v nedalekém Polubném, zbystříl. Misto bylo zvoleno výtečně. Již na jaře 1847 ee totiž začala stavět zemská sulnice Liberec — Jablonec — Trutnov, nazývaná Krkonošská, která konečně spojila Jizerské hory a Krkonoše s centrální zemskou komunikační sítí. Z Jablonce vedla přes Lučany, Smržovku, Tanvald, Polubný a Kořenov do Harrachova. Dokončena byla roku 1849.

Riedel si dobře uvědomoval, že Antonínov i Jizerka jsou od nové dopravní tepny dosti vzdáleny, zatímco polubenská huť — jako jediná v Jizerských horách — leží přímo na ní. To byla výhoda, kterou nebylo možné podcenit. Shodou okolností se ale Friedrichovi podnikání nedařilo, zadluŽil se a byl nucen jednat o prodeji sklárny. Jeho hlavním věřitelem nebyl nikdo jiný než Josef Riedel, který od něj huť 6. března 1849 za 20 232 zlatých koupil. Nešlo však o peníze z manželčiny firmy, kterou vedl, ale o jeho vlastní finanční prostředky, za něž Polubný získal. Podmínky, které Riedel Friedrichovi v kupní smlouvě nadiktoval, svědčí o tíživém postavení druhého z nich — musel přistoupit na zákaz stavby jiné sklárny po dobu deseti let, na stejnou dobu se zavázat k odběru skla výhradně od Josefa Riedela a souhlasit s jeho předkupním právem na pozemky v blízkosti prodávané hutě (čehož také Riedel v následujících letech opakovaně využil).

Protože sklárna v Polubném nesplňovala Riedelovy představy o moderním provozu, nechal ji vyhasit a přestavět. Krátce pracovala již v roce 1854, ale trvale až od roku 1856. To již nebyla mezi živými jeho žena Anna, jež zemřela v Antoninově na počátku léta 1855. Univerzálním dědicem učinila v závěti svého manžela. Hodnota jejího majetku byla při inventuře 29. prosince následujícího roku stanovena na 24 000 zlatých (z toho na sklárnu a budovy na Jizerce připadalo 7 150 zl. 12 kr). S Anniným úmrtím v pouhých pětatřiceti letech symbolicky skončilo staleté období lesních skláren v Jizerských horách. Řemeslo se mělo v následujících desetiletích změnit v průmysl, chudý kraj na "rakouskou Kalifornii" a jablonecká bižuterie se měla stát komoditou známou i v těch nejzapadlejších koutech světa.

Ovdovělý Josef Riedel se syny Hugem (1848-1883), Wilhelmem (18491929) a Ottou (1853-1901) zůstal v Antonínově, aby dokončil dohodnuté období pronájmu zdejší hutě. Až v roce 1858 se odstěhoval do Polubného. Celých sedm let proto nejméně třikrát v týdnu z Antonínova do Polubného docházel, aby dohlížel na přestavbu a později provoz sklárny. Osobně též vyplácel řemeslníky, dodavatele a skláře.

V polubenské huti již od jara 1858 pracovala druhá sklářská pec a přibyla k ní také tažírna. Rok poté se Josef Riedel oženil s Johannou Neuwingerovou (1836-1920), dcerou clam-gallasovského vrchního fořta z Ruprechtic u Liberce. Jistě šlo o dobře uvážený sňatek, protože Riedel na Jizerce podnikal na hraběcí půdě a z hraběcích lesů odebíral dřevo (a to i pro Polubný).

Konjunktura šedesátých let a založení druhé sklárny na Jizerce

Firma Josefa Riedela utěšeně rostla. Za rok 1860 již v polubenské sklárně 19 sklářských mistrů se svými pomocníky vyrobilo 206 t dutého skla, 142 t flakonů, 255 182 hutních kop lisovaného skla (lustrové sklo aj.) a 171 666 hutních kop tyčí, tyčinek a trubiček. Dalších 731 458 hutních kop tyčí, tyčinek a trubiček zhotovilo 15 sklářů na Jizerce. Na mzdách bylo celkem vyplaceno více než 21 000 zlatých. Ve středu 1. září 1863 si Riedel nechal svou firmu pod názvem "Josef Riedel" zaregistrovat u Krajského soudu v Liberci.

Druhá polovina šedesátých let 19. století byla obdobím dosud největší konjunktury tzv. jabloneckého zboží v historii. Sklo se tehdy doslova měnilo ve zlato, zákazníci byli hladoví, trhy nenasytné. Mnohé stravovala "knoflíková horečka". Stávající kapacita skláren brzy přestala dostačovat. Přikázáním doby bylo investovat a Josef Riedel, jenž nebyl odkázán na úvěry (naopak sám půjčoval jiným), to dobře věděl. Nejdříve v roce 1865 nechal ve sklárně na Jizerce zřídit třetí pec a už rok na to vyrostla v jejím sousedství zcela nová, moderní, z kamene vystavěná huť se dvěma pecemi, nazývaná v okolí "sklářská továrna" (Glasfabrik), aby se odlišila od staré sklárny. Určena byla výhradně k výrobě skleněných tyčí, tyčinek a trubiček. Na skleněné tyče, z nichž se vedle bižuterie lisovaly též lustrové ověsky, Riedel roku 1867 vystavěl novou sklárnu v Kořenově, s nadsázkou řečeno v půli cesty mezi Jizerkou a Polubným.

Rok 1866 přitom nebyl vůbec idylický. Rakouské císařství se ocitlo ve válce s Pruskem a hlavním místem vpádu pruských vojsk se v červnu staly severní a východní Čechy, Jizerské hory nevyjímaje. Odlehlé sklářské osady byly ideálním cílem pro drancování. Vše jen trochu cenné proto nechal Josef Riedel na Jizerce zazdít v jedné z místností panského domu a těžkým dřevěným trámem zabezpečit domovní dveře. Vojáci se sice Vilémově Výšině vyhnuli, ale vinou velké vlhkosti panující v zazděné místnosti bylo mnoho z ukrytých věcí nenávratně zničeno. Lepšího okamžiku se dočkal panský dům 6. prosince 1871, kdy byla jeho věžička osazena hodinami, jež sestrojil Adolf Bergmann z Liberce. A na obzoru se rýsovaly velké změny ve výrobním zázemí zdejších hutí.

Od roku 1868 již nebyly pece nové sklárny na Jizerce otápěny přímo dřevem, ale dřevoplynem. O rok později přešla na novou technologii i huť v Polubném. Přelomový regenerativní systém využití tepla spalin k ohřevu spalovacího vzduchu ve sklářské peci, který znamenal úsporu 30—50 % paliva, vynalezl mezi lety 1856—1861 německý inženýr Friedrich Siemens a Josef Riedel jej jako první v Čechách zavedl do praxe. Pak se začal prosazovat — i v riedelovských závodech — konkurenční, ale obdobný systém Siebert (patentován r. 1878). Nejčastěji se přitom užívala pec s osmi pánvemi.

V roce 1870 tři sklárny Josefa Riedela zaměstnávaly 48 sklářských mistrů, kteří při roční mzdě 28 755 zlatých 56 krejcarů zhotovili 595 tun a 1 682 982 hutních kop skla. Trubičky se přitom tehdy zhotovovaly jen v hutích na Jizerce, a to v objemu 422 092 hutních kop. Dne 10. prosince téhož roku uzavřel Riedel smlouvu s hrabětem Eduardem Clam-Gallasem o koupi pozemků pod sklárnami na Jizerce a v přilehlém okolí. Z nájemce hraběcí půdy se stal za 4 000 zlatých konvenční mince její vlastník.

K Riedelovým zákazníkům patřily na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jak velké jablonecké exportní domy, např. Josef Pfeiffer, Eduard Dressler nebo Wilhelm Klaar, tak menší obchodníci a výrobci z Jizerských hor. Na Kamenickošenovsko a Novoborsko Riedel dodával foukané duté sklo, flakony a lustrové ověsky. K jeho velkým zákazníkům patřila 1 proslulá kamenickošenovská továrna na svítidla Elias Palme. Odběratele dutého skla, bižuterních polotovarů a drobného zboží měla polubenská firma též za hranicemi monarchie, v Londýně, Vídni, Berlíně, Konstantinopoli, Paříži a Amsterdamu.

Sklářský král Jizerských hor

Přestože Josef Riedel nebyl jediným provozovatelem skláren v Jizerských horách, stal se bezesporu tím největším a nejvlivnějším. Nejenže byl zámožný, ale nikdy nepolevil ve snaze své podniky modernizovat a investovat do nových. Již od šedesátých let 19. století vložil nemalé prostředky také do textilního podnikání a i v něm si vedl velmi úspěšně. Krátce řečeno — na co tehdy sáhl, to vydělávalo. Ale bylo na čase podělit se o vedení rychle rostoucí firmy se svými syny.

Na budoucí roli šéfa celého podniku začal Josef Riedel připravovat nejstaršího syna Huga Riedela (1848—1883). Ten nejdříve vedl sklárnu v Kořenově (od 1867) a roku 1871 byl povolán do Polubného, kde začala pracovat třetí pec. Hugo Riedel přesvědčil otce, že není dobré opomíjet výrobu dekorativního dutého skla, o něž byl tehdy ve světě velký zájem. Dne 1. května 1873 proto jednu z pecí polubenské sklárny určil právě k produkci tohoto sortimentu. Zkušené sklářské mistry si přivedl z proslulé Josefininy hutě v nedaleké Szklarské Porebě a Temného Dolu u Maršova. Výrobky k zušlechtění zadával hlavně rafineriím do Harrachova-Nového Světa, Kořenova, Hermsdorfu v pruském Slezsku (dnes polská Jerzmanowa) i rafinérům z Novoborska a Kamenickošenovska. Duté sklo sklárna prodávala buď prostřednictvím vlastních poboček v cizině, nebo přímo zahraničním partnerům v Německu, Velké Británii či Francii, ale i domácím obchodníkům z Českolipska a Vídně. Brzy po roce 1873 nechal Hugo Riedel přistavět k polubenské sklárně chemickou laboratoř a malou vývojovou pec o dvou pánvích. Zde se rodily vynálezy barevných sklovin a technologická vylepšení, která si firma později nechávala patentovat.

Ještě v první polovině sedmdesátých let zapojil Josef Riedel do svého podnikání 1 další dva syny, když Wilhelmu Riedelovi (1849-1929) a Otto Riedelovi (1853—1901) svěřil v letech 1873 a 1874 vedení svých textilních továren a hnědouhelných dolů v Hostomicích na Teplicku, jež vlastnil od roku 1870. Sám se ale i nadále staral o běžný chod podniku. Například každou sobotu docházel do Polubného z Jizerky poslíček, aby vyzvedl mzdy pro skláře a převzal Josefem Riedelem osobně vypracovaný plán výroby na další týden, jehož plnění také polubenský podnikatel sám kontroloval.

V roce 1877 dosáhl Josef Riedel věku 61 let. Z chudého manžela bohaté nevěsty se vlastní pílí a přičinlivostí vypracoval mezi dobové symboly podnikatelského úspěchu. Zaměstnanci jej s úctou oslovovali "pane otče", současníci obdivně nazývali sklářským králem Jizerských hor. Joseť Riedel svůj život zasvětil budování impéria, které nemělo stát na hliněných nohách. Nepodbízel se nízkou cenou, ale nabízel kvalitu. A to zákazníci oceňovali. Byl též velkým pozemkovým vlastníkem a známým horským bankéřem i směnárníkem. Zadatelům peníze půjčoval za 6%úrok a pomáhal jim finančně vypořádat i zahraniční transakce.

Riedelova firma provozovala prodejní sklady ve všech výrobně důležitých místech na Jablonecku a jejich vedoucí šéfa pravidelně mformovali o aktuální poptávce, konkurenci a velkých zakázkách, které exportéři předali svým dodavatelům k výrobě. Sám Riedel byl též respektovaným sklářským znalcem. Průmyslník Josef Schreiber, šéf vídeňské sklářské velkofirmy Josef Schreiber Neffen, jej dokonce označil za největšího českého odborníka v oblasti tehdejší sklářské technologie.

Roku 1877 se Josef Riedel rozhodl firmu jednoho muže změnit na rodinný podnik. Synové Hugo, Wilhelm a Otto se od 17. února stal veřejnými společníky firmy nazvané "Jos. Riedel", O dalším směřování začah rozhodovat všichni společně. Každý čtvrtek se v Polubném konaly porady, na nichž se hodnotily minulé záležitosti a plánovaly věci přišti. A že jich na obzoru bylo mnoho! Nás však budou zajímat především ty, které se týkají skláren na Jizerce.

Podle Fahdtova adresáře, vydaného v průběhu roku 1879, provozovala polubenská firma v Jizerských horách 11 sklářských pecí na otop dřevoplynem nebo uhelným plynem s celkem 76 pánvemi. Rok poté šest skláren v Polubném, Kořenově, Nové Vsi, Maxově a na Jizerce utavilo přes S 000 tun skla. Největší objem připadal na bižuterní polotovary (2 100 t), dále flakony (2 000 t) a duté sklo (900 t). Na mzdách bylo 105 sklářským mistrům vyplaceno téměř 78 000 zlatých.

Epilog výroby skla na Jizerce (1880-1907) 

Začátek konce

Ve "staré" a "nové" sklárně na Jizerce se v roce 1880 zhotovovaly téměř výhradně skleněné trubičky. Objem výroby činil 734 tuny, tedy nejvíc ze všech firemních závodů. Jako doplňkový sortiment hutě pod Bukovcem produkovaly skleněné tyče (59 t). Přestože to není ze statistických údajů patrné, "stará" sklárna dosluhovala a její kapacita nedostačovala. Největší problém však představovala její poloha, příliš vzdálená od hlavních komunikačních tahů, která prodražovala výrobu. A nešlo jen o dopravu surovin nutných k výrobě, sklářského písku či potaše, ale i odvoz hotového zboží. To bylo nutné dopravovat na vozech do Polubného nebo do firemních skladů na Jablonecku, což činilo potíže zejména v zimě.

Není divu, že Riedelové začali uvažovat, jak tyto sklárny nahradit. A stejný osud chystali i pro huť v Kořenově. Na plánech nic nezměnila ani nečekaná smrt Hugo Riedela, který odešel ze světa roku 1883 v pouhých pětatřiceti letech. Jeho pozici v rodinném podniku zaujal druhorozený Wilhelm Riedel. Firma nejprve roku 1879 koupila v dražbě sklárnu v Nové Vsi, ale hlavní ústlí směřovala do koncentrace výroby v okolí Polubného. Na dohled od polubenské hutě, ale už na katastru obce Příchovice, začala v roce 1882 pracovat nová moderní sklárna na tyčové sklo a huť v Kořenově byla zrušena. Čas "staré" sklárny na Jizerce se naplnil v obchodním roce 1884/1885. Budova zde ale stála až do roku 1903, kdy byla stržena. Již od roku 1883 byla "nová" huť napojena na firemní privátní telefonní linku, která propojovala všechny riedelovské závody v Jizerských horách, sklárny i textilní továrny. Kapacitu vyhašené hutě nahradila v mezičase modernizovaná sklárna na Nové Vsi. Damoklův meč ale zůstal viset i nad "novou" hutí, protože v ní byly, stejně jako ve "staré" sklárně, regenerativní sklářské pece otápěny drahým dřevem, nikoliv levnějším a efektivnějším uhlím, jak tomu bylo v riedelovských závodech v dnešní Desné (sklárna v Polubném přešla na otop uhlím dokonce již v roce 1876). Investovat do přeměny pecí a dopravovat na Jizerku uhlí nedávalo z ekonomického pohledu žádný smysl.

Podle dochovaného Benglerova sklářského receptáře, sepsaného v říjnu 1885, se v hutích na Jizerce tavilo více než sto různých sklovin pro výrobu bižuterních polotovarů, včetně velmi oblíbených šestihranných trubiček na sekané perle. Velmi často se u tyČoviny a trubic jednalo o syté barvy a riedelovskou specialitu — efektní atlasové sklo v tlumených barevných odstínech s hedvábným leskem.

devadesátých letech již Josef Riedel, ač majoritní vlastník, firmu vzhledem ke svému věku a schopným synům aktivně nevedl. Odpočíval uprostřed skleněného království, které vybudoval. Zemřel ve své polubenské vile po krátké nemoci 24. dubna 1894 v půl osmé ráno ve věku sedmdesáti osmi let. O výjimečném postavení jeho firmy zaměstnávající na 1250 lidí (350 ve sklářství, 900 v textilu) velmi výmluvně vypovídá také to, že v posledních letech odváděla na přímých daních kolem 7 500 zlatých ročně, tedy polovinu veškerých státních příjmů ze správní oblasti Polubný; o zbytek se dělil velkostatkář kníže Rohan a na 300 místních podnikatelů a řemeslníků.

Poslední sbohem

Po smrti Josefa Riedela stanul v čele firmy Jos. Riedel nejstarší z bratrů Wilhelm (1849-1929), který ji již řadu let fakticky vedl. Riedelovská expanze nadále zdárně pokračovala a stoupající poptávka vedla ještě do konce století k investicím, jež se dotkly všech oborů, v nichž rodina podnikala. Podle inventury majetku po zemřelém Josefu Riedelovi, datované 18. ledna 1896, víme, že hodnota sklárny na Jizerce tehdy byla 48 112 zl. 95 krejcarů (uskladněno zde bylo sklo za 34 500 zl). Uvážíme-li že, obě moderní příchovické sklárny komise ocenila jako celek na 75 038 zlatých, patřila huť na Vilémově Výšině stále mezi důležité firemní závody.

Na Jizerce se již od první poloviny osmdesátých let 19. století zhotovovaly pouze skleněné trubičky. Zatímco v roce 1890 se však tento sortiment vyráběl jen v hutích na Jizerce (343 t) a Nové Vsi (319 t), za šest let již stejnou produkci dodávaly tři závody — Jizerka (362 t), Nová Ves (320 t) a zejména Příchovice (515 t). Po odchodu Johanna Benglera na odpočinek vedl huť na Vilémově Výšině od 1. ledna 1890 do 1. října téhož roku jeho zeť Ottomar Wenzel, po něm několik měsíců Adolf Langhammer, syn správce příchovických hutí, a od roku 1891 Emil Siegmund. Když byla roku 1899 v Příchovicích uvedena do provozu již třetí moderní sklárna, nad Jizerkou se začala stahovat černá mračna. Její pece byly vyhašeny na podzim 1902, když poslední výplaty dostali skláři 25. října. Na počátku roku 1903 pak osadu opustil i správce sklárny Siegmund a zdejší panský dům osiřel. Ne však natrvalo.

Díky obrovské poptávce po bižuterních polotovarech huť na Jizerce pracovala ještě jeden rok a deset dní, a to od 10. července 1906 do 20. července 1907, kdy ji vedi Josef Schmiedel. Poté skláři odešli z osady nadobro.

Opuštěná budova sklárny byla firmou v dalších letech zdarma poskytována k pořádání ozdravných pobytů jabloneckému Německému tělocvičnému spolku Jahn (Deutsche Turmvereinigung Jahn) a později liberecké skupině Německé mládeže (Reichenberger Jugendgruppe der deutschen Jugend), bývalý panský dům pak sloužil Německému horskému spolku pro Jablonec a okolí (Deutscher Gebirgsverein für Gablonz und Umgebung) coby prázdninová ubytovna pro třicet dívek z chudých poměrů. Tyto zotavovací akce na Jizerce vedl mj. též učitel Adolf Lilie, autor první vlastivědy tehdejšího politického okresu Jablonec nad Nisou. Zdroj: Roman Karpaš a kolektiv - Jizerka - Smědava, 2016