Sedmihorky (dříve německy Wartenberg) jsou vesnice, část obce Karlovice v okrese Semily. Nachází se asi 0,5 km na západ od Karlovic. Prochází zde silnice I/35. Je zde evidováno 76 adres. Trvale zde žije 143 obyvatel. Původně se dnešní Sedmihorky nazývaly Nová Ves. V roce 1966 byla na žádost MNV v Karlovicích povolena změna názvu Nová Ves na Sedmihorky. Sedmihorky leží v katastrálním území Karlovice o výměře 10,21 km2. Sedmihorky. (zdroj Wikipedia)

Náhrobek Dr. Antonína Šlechty

 se nachází na lomnickém hřbitově. Svrchní část hrobky je tvořena krycí žulovou deskou a pískovcovým náhrobkem, v němž je vložena bronzová busta Antonína Šlechty. Neorenesanční hrobka pochází z hořické dílny J. F. Černého a autorem busty je český sochař J. V. Myslbek (originál byl věnován Národní galerii v Praze). Byly zhotoveny i dvě repliky, z nichž jedna je v Sedmihorkách a druhá se stala součástí náhrobku - dnes je uložena v městském muzeu a zde je od roku 2008 pouze kopie.

MUDr. Antonín Šlechta (1810-1886), rytíř Sedmihorský, c. k. vládní rada, byl český lékař-balneolog, zastánce vodoléčby, zakladatel a dlouholetý ředitel Lázní Sedmihorky. Jeho otec František Šlechta byl hostinským a bratrem Petra Augusta Šlechty, zakladatel firmy P. A. Šlechta a syn. Antonín Šlechta získal základní vzdělání v Lomnici, gymnázium studoval v Jičíně a lékařskou fakultu na Karlově univerzitě. Po studiích působil jako domácí lékař v rodině hrabat Desfoursů na Hrubém Rohozci, poté jako městský lékař v Turnově. Seznámil se s novými metodami Vincence Priessnitze a po dohodě s hrabětem Aehrenthalem, který dal pro zřízení lázní k dispozici budovy a inventář, otevřel v roce 1841 Lázně Sedmihorky.

(zdroj: https://www.lomnicenadpopelkou.cz)

O lékaři z Turnova, který lázním zasvětil svůj život

Píše se rok 1841 a jednatřicetiletý doktor medicíny, balneolog Antonín Vincenc Šlechta, pozdější nositel mnoha ocenění a řádů a člověk, jenž byl za své zásluhy povýšen do stavu rytířského, zakládá v malebné přírodě poblíž obce Karlovice, lázně Sedmihorky. Tento charismatický lékař byl velkým zastáncem vodoléčebných metod a přítelem Vincenze Priessnitze, původem obyčejného člověka, jenž se prostým pozorováním přírody stal věhlasným průkopníkem moderní hydroterapie.

Začátky lázní však nebyly růžové. V prvním roce provozu se zde léčilo pouhopouhých 7 pacientů, převážně lidí z okolí. Ovšem za dalších 30 let se tu vystřídalo téměř 6000 pacientů, což byl na tehdejší dobu, velmi vysoký počet.

(zdroj: https://www.hrady.cz )

Počin hodný rytíře

Bez činorodého pana doktora by Sedmihorky nikdy nebyly tím, čím byly. V průběhu bezmála dvaceti let vytvořil celý lázeňský komplex se šesti kamennými a pěti dřevěnými domky a dřevěnou kolonádou. Lázně měly parkovou úpravu a krásnou květinovou výzdobu. V místě, kde dnes stojí socha MUDr. Šlechty, se nacházel vodotrysk. Lázeňské domy nesly svá pojmenování, např. Mariánský dům, Zahradní dům, Herna, Švýcarský dům nebo tzv. Velký dům, později přejmenovaný na Zámeček. V přízemí Zámečku byl poštovní a telegrafní úřad.

Přímo uprostřed kolonády se nacházel Janský pramen. Dalšími léčivými zřídly byly pramen Aloisův, Hermínin, Barbořin, Josefův, Felixův, Antonínův a také Elizabetina studna. V areálu se rovněž nacházelo místo pro tělocvik a hry, jelikož i ty byly součástí zdejší léčby.

Vždy milý a dobrosrdečný Antonín Šlechta stál ve vedení lázní plných 40 let a i po jeho smrti, v lednu 1886, zůstaly Sedmihorky, jak se říká, "v rodině". Jeho příbuzní, rodina Šourkova, je vedla ekonomicky ještě celá dlouhá léta. Ale lázeňští hosté na svého oblíbeného pana ředitele nezapomněli. Z vděčnosti mu nechali zhotovit bronzovou bustu u slavného sochaře Myslbeka, a ta byla dne 13. 6. 1890 odhalena přímo před lázeňskou kolonádou, kde stojí dodnes.....

(zdroj:  https://www.hrady.cz )

Lázně přitahovaly samá zvučná jména

Skvělá pověst lázní i krása okolní přírody sem přitahovala čím dál více zájemců. Traduje se, že návštěvníci lázní, okouzleni nevšední okolní krásou, sami nazvali tento kout naší země, Českým rájem. Toto pojmenování se nebývale rychle vžilo a později se rozšířilo na větší oblast.

Mezi lázeňskými hosty se objevovala velmi zvučná jména, jako například Eliška Krásnohorská, Karel Havlíček Borovský, Karel Jaromír Erben, Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický či krásná Hana Kvapilová nebo vynikající herec Národního divadla Eduard Vojan. Jeden z nejvzácnějších hostů té doby, byl i univerzitní profesor teologie a pozdější kardinál, Josef Beran. Ten je, jako jediný Čech, pohřben po boku 91 papežů v Bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Soukromými hosty ředitele lázní, MUDr. Šlechty, byli i básníci Jan Neruda a Svatopluk Čech a proslýchá se, že jej navštívil i samotný Tomáš Garrigue Masaryk.

(zdroj: https://www.hrady.cz )

Lázně Sedmihorky ve velmi mírně zkráceném popise z časopisu Světozor - aneb Sedmihorky v 19. století: letmá zmínka o jejich vzniku a pod.
Lázně Sedmihorské u Turnova.
Po celém světě slyne krásná vlasť naše množstvím vod léčivých, jakož i lázněmi, jež co rok bývají cílem poutníkův nezřídka i z krajin nejvzdálenějších. Teprv velmi dlouho potom, co tvoru nojrozumnějšímu, totiž člověku, domácí zvířata prozradila dvě z našich vod nejslavnějších, totiž vody Teplické stádo méně pro čistotu a zápach, než pro chutné maso své chovaného dobytka, jejž v nejnovějším čase všeteční mikroskopisté pro trichiny chtějí nám uvésti v nenávisť hebrejskou, slavné pak Vary Karlovy pes, jenž pro svou horlivosť u pronásledování zvěře nevinné náležitě se opařil (Jak známo, staří kronikáři naši vypravují, že zřídla Teplická nejprve odkryta jsou za knížete Nezamysla (roku 762), když pastucha vladyky Kolostoje spozoroval, že stádo dobytka vepřového stále se brodila v místech, kdež se vyskytovaly skryté prameny teplé, a Vary pak Karlovy odkryto na honbě roku 1335, když pes, jelena pronásledující, vodou vroucí se opařil.), tedy, pravím, teprv velmi dlouho potom lidé sami začali odkrývati prameny a zřídla, jichž voda zdála se býti prospěšná zdraví lidskému. A tak povstávaly lázně ostatní, Mariánské, Františkovy atd. Avšak jako téměř u všem teprv naposledy dovtipujeme se a užívati začínáme nejlepšího, třeba se nám to všude i bez hledání naskytovalo: tak i v užívání vody při léčení teprv naposledy dovtípíno se, že voda nejčistější i na udržení a upevnění zdraví i na vyléčení se z neduhův, (pokud připouští příroda, která si vůbec nikým nedá poroučeti) mnohem více se hodí, než jiné její sestry nečisté (rozuměj smíšené), jako jsou vody železité, sírnaté atd. Ačkoliv již za pradávných časův
mudrc řecký hlásal, že "voda nad všecko jiné jest dobra" (proti čemuž ovšem naši páni pivovaři a vinaři slavně se ohrazují), i ačkoli po všecky časy jednotlivci vynášeli přednosti a účinky živlu toho, přece teprv době naší bylo ponecháno, aby prostý sedlák slezský Priessnitz, neobdařený žádným, na oslí kůži psaným, dokumentem o doktorské moudrosti své, hojnými důkazy nepopiratelnými čisté vodě vybojoval právo a uznání jakožto prostředku při léčení velmi vydatnému. Kterak si počínal Priessnitz a jak vedením jeho povstal a rychle se povznesl vodoléčitcláký ústav Gréfenberský, vypravovali jsme v některém z předešlých čísel "Světozora" letošního, kdež také podotknuto bylo, že vlasť naše též brzy vykázati se mohla některými ústavy dle soustavy Priessnitzovy zřízenými. Tak mezi léty 1836 a 1840 povstaly ústavy vodoléčitelské v Doubravicích, v Elisenbadu, v Litoměřicích, v Chuchlích, na Sedle, v Tiefenbachu a konečně pod Hrubou Skalou u Turnova.
Ústav tento posléz řečený všecky ostatní předstihl a za krátký čas trvání svého vyšinul se na lázeňské místo, kteréž pod jménem "lázní Sedmihorských" vydobylo si pověsti slavné i za hranicemi vlasti naší a jemuž za uzdravení neb zotavení své žehnají zástupové četní.
Nesnadno bylo by bývalo, pro ústav podobný vyhledati místa příhodnějšího, než tam, kde se nalézá. Kdo znáš okolí Turnovské, přisvědčíš nám, že náleží mezi nejpůvabnější krajiny země české; štědrou zajisté rukou obdařila je příroda v ohledu každém, práce pak lidská svědomitě se o to přičinila, aby se zvelebily půvaby přirozené. Uvážíme-li pak, že celá ta krajina, kamkoli pohledneš, všude může
se vykázati památkami z minulosti slavné, neb alespoň pozorovateli, dějin vlasteneckých povědomému, na paměť uvodí nějakou událosť znamenitou: tuť musíme přiznati se k výroku, jejž svrchu jsme vyslovili.
Dáš-li se na cestu z Turnova směrem jihovýchodním k Jičínu po tak zvané silnici Liberecko-Hradecké, jakmile přejedeš kopec hned za samým Turnovem, ocitneš se v čarokrásném oudolí, jímžto teče potok, čili (abychom neuráželi) říčka Libuňka, přítok Jizery. Z levé strany mírně k silnicí se sklánějí vysočiny a vršky, nad nimiž dále vyčnívá vysoký, táhlý vrch Kozákov, slavné druhdy naleziště rozmanitých drahokamův českých, zvláště pak granátův; od silnice po pravé straně pak za loukou pečlivě svlažovanou a tudíž bujně zelenou táhne se v jeden hřbet spojené pásmo vrchův, rozkošným lesem porostlých, s jehož temene shlížejí zříceniny hradu Valdštejna, původiště staroslavného rodu panského (nyní hraběcího), dále pak památný, již v Kralodvorském rukopise vyskytující se hrad (obnovený) Hrubá Skála, pozadí pak nad míru malebně uzavírají vrchy okolí Jičínského, a příkře vystupující výšina, jejížto pískovce proráží dvé mohutných, z daleka, jak tvrdí znalci, jehlance egyptských Faraónův připomínajících, zříceninami ověnčených skal čedičových - slavné Trosky!
Mina po silnici dva dvory panské, jichžto druhý "Valdštejn" řečený, postaven byl za panování slavného vojevůdce Albrechta (Vojtěcha) z Valdštejna, vévody Fridlandského, jehož erb tam dosud viděti, přijíždíš ku třetímu "Hořensko" nazvanému, i zahýbáš ze silnice na pravo, abys po dlouhé hrázi, svědčící o bývalých rybnících, dostal se do lázní Sedmihorských, kteréž Tě již z daleka vábí jako malá sice avšak velmi přívětivá, z několika úhledných stavení se skládající osada, tulící se k rozkošným lesům, nad něž v dálí vyčnívají mnohotvárné skály pískovcové, z nichž nejmohutnější na širokém temeni svém nese krásný zámek Hruboskalský.
Že na tomto utěšeném místě zřízen byl ústav vodoléčitelský, za to děkovati jest doktorovi Antonínovi Šlechtě i tehdejšímu majiteli panství Hruboskalského rytíři Alojziovi z Aehrenthalu, že pak ustav ten netoliko se udržel, nýbrž za krátký čas velice vzkvetl a slavné pověsti nabyl, výhradně přičísti sluší zásluhám Dra. Šlechty, jenž netoliko vědomostmi a zkušenostmi lékařskými, nýbrž také schopnostmi organisatorními jakož i spůsoby svými v obcování s hostmi ouplně jest povolán k řízení ústavu takového, což netoliko vyžaduje čilost a obezřelosť nevšední, nýbrž mnoho má stránek choulostivých, jimž nekaždý by dovedl radu dáti.
Jak v stručném životopise Šlechty vypravováno, usadil se on roku 1836 (brzy po promoci doktorské) co lékař městský v Turnově, kdež ihned začal se zanášeti oumyslem, zřiditi někde ústav vodoléčitelský, neb záhy nabyl přesvědčení o blahodárných účincích vody užívá-li se jí moudře a opatrně. O zámyslech Šlechtových zvěděl rytíř Alojz Leksa z Aehrenthalu pán na Hrubé Skále, jenž (roku 1839) Šlechtu pozval na blízký zámek svůj, aby se společně uradili, kde a kterak by se to dalo uvésti v skutek, neboť on sám velice byl zaujat myšlenkou takovou. Následkem rozmluvy této nastoupil Šlechta cesty některé, aby se v příčině té poradil s některými z tehdejších lékařův nejslavnějších, jakož i sám ještě pevněji a důkladněji se utvrdil o důležitosti a prospěšnosti podniknutí takového. Z mužův těch na potaz braných, kteří souhlas svůj vřelý vyjádřili a podniku slibovali podporu, zmiňujeme se jen o Dru. Jul. Krombholzi, nejslavnějším toho času lékaři a professoru fakulty pražské. Jím povzbuzen, rytíř Leksa z Aehrenthalu ujal se věci té ještě vřeleji i vybídl Šlechtu, aby si sám dle vlastního zdání a vkusu na rozsáhlém panství Hruboskalském vybral místo kterékoli na zřízení ústavu řečeného. Šlechta, důkladně znaje krajinu, nebyl dlouho na rozpacích i rozhodl se pro místečko pod Hrubou Skalou v hájemství Vartemberském, odkud také pochází německé pojmenování lázní těch.
Jakmile Dr. Šlechta se rozhodl pro toto místo, ihned započala práce i na rychlo upraveno pro účel budovu, jichž tam do té doby stálo několik pro potřeby hospodářské. Již dne 28. července roku 1841 přestěhoval se Dr. Šlechta s domácností svou do nových lázní, jimž po česku začalo se říkati "Sedmihorské" po vydatném prameni Sedmihorka řečeném. Jako Praha nepovstala hned jedním dnem, taktéž i první začátky ústavu Šlechtova byly velmi skrovny i co do výstavnosti i co do počtu hostí, jichž roku prvního (1841) nebylo více než sedm. Roku následujícího totiž dne 15. května lázně slavně byly zahájeny a počet hostí vzrostl až na 58. Ačkoli spoluzakladatel rytíř Al. Leksa z Aehrenthalu, jenž horlivě napomáhal k zvelebení ústavu mladistvého, již roku 1843 dne 15. února smrtí sešel, přece tím další rozkvět lázní v celku neutrpěl, poněvadž bratr a dědic jeho Jan Leksa svobodný pán z Aehrenthalu, nejvyšší sudí dvorský, stejně přál podniku, jejž při smrti své (roku 1845) poručil též přízni a péči syna svého, nynějšího majitele bývalého panství Hruboskalského.
Chvalná pověst lázní Sedmihorských znenáhla začala se šířiti po vlasti české i každým rokem přibývalo hostí, jichžto počet rozmnožovali také nemocní až i z Vídně, odkud je někteří z lékařův nejznamenitějších vysýlali, poroučejíce je dozoru a léčení Dra. Šlechty. Rozumí se samo sebou, že místnosti, původně rozsáhlosti skrovné, záhy nestačovaly, a tudíž nastávala potřeba, přistavovati nové a rozsáhlejší, čímž
konečně lázně vzrostly na osadu čítající čtyry značné budovy kamonné a tolikéž dřevěných, v čemž zahrnuty nejsou domek na lázně studené, tak zvaný sklenník, v němž se nachází kulečník a piano, ani též krytá, sklem opatřená chodba. Ačkoli, jak vidíme, pečlivě se staráno, aby bylo místa s dostatek na ubytování hostí lázeňských, přece dosti zhusta se přihází, že nelze uměstiti všech, v kterémž případě nadbytek hostí, nemohoucích místa nalézti, musí přestávati na ubytování v některém z míst nejbližších, než se v lázních uprázdní místo odchodem jiných. Tak bylo zvláště za posledních let (I v čas války pruské, kteráž se vedla v samém okolí lázně Sedmihorské, čítaly 172 hostí), kdež hostí do roka bývalo průměrně okolo půl čtvrta sta. Zajisté nejlepší to měřítko, jak se lázně zvelebily, připomenemeli si, že tam prvního roku hostí nebylo víc, než sedm.
Kdo jsi povahy jen poněkud družné, nepotřebuješ se obávati nudův, najdeš zajisté s dostatek společnosti, v níž se náležitě můžeš pobaviti buď v samém místě buď na procházkách po krásně upravených lesích neb na dalších vycházkách. Nelze najíti slov dostatečně pochvalných pro krásné okolí lázní Sedmihorských, kdež skutečně potřebuješ vykročiti jen z domu, abys byl v lese půvabném, kdež upraveny jsou vkusné stezky od pramene k prameni ano i dále. Nejznamenitější tyto prameny vytkneme zde zejména, jsout to prameny Karla Ferdinanda, Alojziův pojmenovaný po spoluzakladateli svrchu řečeném, jemuž lid říká Sedmihorka, poněvadž prý vody jeho prýští se ze sedmi skal, dále jsou pramen Herminin, Barbořin (pojmenovaný na poctu choti dra. Šlechty), Antonínův (pojmenovaný po dru. Šlechtě, jenž se blíže něho s rytířem Leksou z Aehrenthalu usnesl na založení ústavu), pramen Josefův (pojmenovaný na poctu bána
chorvátského Jos. Šokčeviče), dále prameny Mariin, Feliksův, a lesní, v jiné pak straně pramen "Souseda". Všecky tyto prameny, jichž vody hosté pijí a jichž se také užívá v koupelích, náležitě jsou upraveny, některé nad míru vkusně obložené jaspisem z Kozákova, což velmi pěkně vypadá, ana voda křišťálová splývá po čistém kameni různobarevném. Mimo prameny tyto jest v okolí ještě mnoho jiných, jichž vody se neužívá; zmíníme se jen o nejznamenitějších, totiž o prameni železitém a pak o dvou velmi silných, kteréž se jmenují Jesenník a Vrutka.
Cílem procházek v okolí bývají zámek Hruboskalský, skála Mariina t. j, skála kolmá jen z jedné strany přístupna, s jejíhož temene zábradlím opatřeného krásná jest vyhlídka, dále "Sahara", pláň písčitá s nízkým podrostem lesním, z níž vystupuje několik vysokých balvanův pískovcových, za dne rejdiště kavek na tisíce, kteréž k večeru stěhují se někam v stranu Kozákova, dále "město skamenělé", opět směsice různotvarných skalisk pískovcových z lesa vystupujících, z nichž téměř každé má jméno své vlastní a spoutáno jest s některou pověstí neb pověrou, a konečně zříceniny hradu Valdštejna. Chceš-li podniknouti vyjížďky dále, nevadí-li Ti počasí, o příležitosť nemusíš býti v nesnázi, neboť oučetní ústavu Antonín Šlechta (bratrovec doktora) postará se Ti o ni, pakli se mu ohlásíš v čas. Cílem těchto výjezdův bývají Trosky, Jičín, Sichrov, Malá Skála a j.
Každé léto několikkráte vedením samého ředitele dra. Šlechty podniká se nějaká vycházka všech hostí společná na Bukovinu, na Valdštejn a j., kdež při hudbě a společné svačině odbývají se hry rozmanité, až za blížící se noci nastupuje se pochod zpáteční, kdež pak hosti překvapuje osvětlení a ohňostroje, jichž mistrem jest oučetní Ant. Šlechta, k němuž se musíš udati, když potřebuješ něčeho. S ním též co týden se stýkáš, když zapravuješ oučet, jejž Ti zaslal, ředitelem prohlídnutý a podepsaný.
Ve čtvrtek, v neděli a dni sváteční hraje hudba z blízké Vískře povolaná i nezřídka v jídelně dosti prostranné započne ples taneční, jehož se účastní každý, pokud mu to pro zdraví dovolil lékař.
Okolo hodiny 7. jest večeře společná, kteráž zasluhnje též zmínky pochvalné, co objed. Po večeři procházíš se aneb bavíš se chvíli ještě, než udeří hodina 9., kteráž jest znamením, aby se každý odebral na odpočinek, k němuž nedá se napomínati nikdo, jenž dle předpisu den strávil; neboť koupáním a procházkami dostatečně jest strmácen, že není se mu co obávati noci bezsenné, tak že naopak za libého spánku
procitne toprv, když jej lázeňský budí, aby započal dílo jako dne předešlého.
I tak mile uplývají Ti dnové, že ani nevíš, kam se poděli a s radostí pozoruješ, kterak každým dnem osvěžují se Ti tělo i duch, že jako znovuzrozen můžeš se opět vrátiti k pracím povolání svého. I žehnaje lázním Sedmihorským, na něž v městě zpomínáš s rozkoší, těše se na návštěvu opětnou, odnášíš s sebou přesvědčení o jich výbornosti.
(Světozor, vydání z 23. a 30. července 1869)
vyobrazení:
Lázně Sedmihorské u Turnova, dle fotografie kreslil Al. Bubák, ryl Slapnička, Světozor 1869

Lázně Sedmihorky se nachází v nádherné krajině Českého ráje v blízkosti města Turnov. Zajímavostí je, že právě díky místním lázeňským hostům získal Český ráj své pojmenování.
Lázně Sedmihorky jsou nejstaršími vodoléčebnými lázněmi v Čechách

Historie

Zakladatel lázní MUDr. Antonín Šlechta vystudoval medicínu v roce 1836. Okamžitě se stal domácím lékařem majitele panství Hrubý Rohozec, hraběte Desfoursa. Jelikož byl velmi nadaným lékařem bylo mu ještě ten samý rok nabídnuto místo městského lékaře v Turnově, které bez váhání přijal.
Kvůli bohatému výskytu studených minerálních pramenů s léčivými účinky v nádherné krajině turnovského okolí si dr. Šlechta dlouho pohrával s myšlenkou zde založit lázně, ve které by se dalo místní prameny efektivně využít. Je nutno podotknout, že dr. Antonín Šlechta byl propagátorem vodoléčebných metod Vincence Priestnitze.
K tomu aby však mohly být lázně založeny potřeboval dr. Šlechta souhlas, především od profesorů pražské univerzity, kteří měli významné postavení. A v neposlední řadě bylo také potřeba sehnat míst, kam budou lázně umístěny. Obě tyto věci se mu, naštěstí, povedly bez problémů. Souhlas dostal téměř okamžitě a i majitel zdejšího panství, Alois Lexa, byl myšlence na vybudování lázní nakloněn a dal dr. Šlechtovi volnou ruku při výběru umístění lázní.
Ten si vybral Wartenbergský les pod Hrubou skálou, kde je hojný výskyt léčivých pramenů.
Roku 1839 byl les zčásti pokácen a začaly být budovány první lázeňské domy. Jen o dva roky později, přesně 28. července 1841 byl zahájen zkušební provoz a do lázní jež dostali název Bad Wartenberg přijelo prvních sedm lázeňských hostů.
Oficiálně byl provoz zahájen 15. května 1842.
Doba Národního obrození a touha Čechů po českých názvech a pojmenování měla za následek, že byl název lázní změněn z Bad Wartenberg na Sedmihorky. Tento název dostaly lázně z toho důvodu, že zásobárnou místních pramenů je okolních sedm vršků.
Zpočátku chudé a skromné lázně se, díky své kvalitě, rychle staly vyhledávaným místem. Jezdili sem jak němečtí hosté, tak významné české osobnosti. A to právě oni začali nádherné okolí Sedmihorek v 70. letech 19. století nazývat Českým rájem.
Dr. Šlechta zemřel v roce 1886 a na jeho počest byla před kolonádu umístěna jeho busta, ta zde stávala až do konce druhé světové války, poté byla přestěhována a na své místo se vrátila až v roce 1992.
Po jeho smrti nastaly v lázních významné změny. K léčbě začala být využívána rašelina a Sedmihorky tak nadobro ztratily svůj status vodoléčebných lázní.
Poté přišel rok 1914, první světová válka, a spolu s odchodem jediného lékaře skončila i slavná éra vodoléčebných lázní Sedmihorky.
Budovy lázní se sice ještě nadále využívaly k ubytování lázeňských hostů, ale Sedmihorky se změnily na klimatické lázně.

V minulosti (rok 2010) sloužily restaurované a zachované lázeňské domy (Zámeček, Pramen) jako hotel a kongresové centrum.

V současnosti jsou všechny budovy a objekty lázní trvale uzavřené.

Přírodní minerální prameny

Lázně Sedmihorky byly zásobovány četnými studenými minerálními prameny o průměrné teplotě 8,5 ºC.
Nejznámějším a nejvyužívanějším pramenem byl pramen Sedmihorka. Ten byl místním obyvatelům znám již v roce 1702.
Nazýván byl též Aloisův pramen, po majiteli zdejšího panství.
Další prameny jsou například Janský pramen, Felixův pramen nebo Elizabetin pramen.

Léčebné metody

Jak již bylo řečeno dr. Antonín Šlechta byl věrným zastáncem vodoléčebných metod V. Priestnitze. Studené prameny se využívaly k pitné kůře, částečným i polovičním koupelím, omýváním, třením, parními a sedacími lázněmi. K léčení pacientů se však používal i vzduch, tělocvik a dieta.
Později byli využívány i rašelinové zábaly.
Do roku 2010 si místní návštěvníci mohli dopřát koupele uhličité, rašelinové, perličkové, vířivé, aroma, solné a kyslíkové, hydromasáže, masáže, zábaly, saunu, fitness. .

(zdroj:  https://www.turisimo.cz/cesko/mesta-a-mista/sedmihorky/ , Wikipedia )

Vodoléčba neboli hydroterapie

Hlavním léčebným prostředkem zde byla studená voda a tu pro celé lázně zajišťoval pramen "Sedmihorka". Každý pacient měl svého ošetřujícího lékaře, který podle svého uvážení, řídil průběh léčby. Mezi vodoléčbu patřilo omývání vodou, tření, plné nebo poloviční sedací koupele, sprchové lázně, částečné nebo celkové zábaly anebo potní kůry s následnou studenou koupelí, obdoba dnešní sauny.

Léčilo se i pomocí pitných kúr, při nichž se pacientům předepisovalo 5 až 35 skleniček vody denně, na základě jejich klinického stavu. Z dnešního pohledu zcela mimořádným druhem léčby, byly tzv. vzdušné lázně, praktikované zpočátku jen u mužských pacientů. Éra této léčby sice netrvala dlouho, ale za to byla velmi zajímavá. Vzdušné lázně spočívaly v tom, že pacienti nejprve prošli plnou či částečnou vodoléčbou a pak byli zahaleni pouze do lehkého prostěradla a takto "vystrojeni" pobíhali na čerstvém vzduchu v místním lese. Dámy ovšem nechtěly být o tuto formu léčby ochuzeny a tak si ji brzy vymohly také. I přestože v době právě probíhajících vzdušných lázní byl v daném lesíku vydán přísný zákaz vstupu pro opačné pohlaví, málokdy to bylo respektováno. A tak, podle zásady "mravnost nade vše" byla tato procedura, po poměrně krátkém čase, zakázána samotným doktorem Šlechtou.

(zdroj:  https://www.hrady.cz )

Ještě snad není vše ztraceno

Ze zamyšlení mě probírá zvuk motoru auta. Že by přijížděl lázeňský host? Z auta vystupuje starší manželský pár a k památníku doktora Šlechty pokládá kytičku. Dovídám se, že si dnes udělali procházku kolem bývalých lázeňských pramenů, z nichž už jen pár je ještě v provozu. Chtěli prý ochutnat vodu z dob, kdy byla ještě "v pořádku". Malou kytičkou přišli poděkovat nejen zakladateli těchto lázní, ale vzdát hold i matce přírodě za to, že dokázala ještě některé ze svých vzácných darů, ubránit.

Na pohřbu zakladatele lázní zazněla z úst faráře Římskokatolické farnosti Hrubá Skála, Josefa Lexy, i tato slova: "Dokud prameny vod Sedmihorských nevyschnou, dokud tam kámen na kameni bude, nevyhyne památka muže toho slovutného a šlechetného! Dokud cenu míti bude na světě vzdělanost, dobročinnost, šlechetnost: bude Šlechty vždy čestně vzpomínáno."

Doufejme, že se vše v dobré obrátí, a že odkaz doktora Šlechty, jenž Sedmihorkám zasvětil celý svůj život, nebude naší generací definitivně zničen. Sedmihorské prameny totiž ještě úplně nevyschly.....

(zdroj: https://www.hrady.cz  )

Autor několika průvodců po Českém ráji, jeho velký znalec, J. Z. Pryl

v rámci jakéhosi "doslovu" popsal jednu příhodu, již byl svědkem v Sedmihorkách a nedaleko nich...
Příběh je z 80. let 19. století (sám autor jej pak vložil do svého průvodce z roku 1891), takže tomu odpovídá pochopitelně dobový kolorit... Dnes se nám toto vyprávění asi bude zdát notně úsměvné, ale odráží zcela dobu ve které vznikl - tedy byl popsán... Dnes bychom jej možná zařadili do tzv. červené knihovny a někdo jej třeba ani nedočte... Někomu se však i tak třeba bude líbit...
Artur a Běla
Lázeňská idylla.
Prologue.
Nerad jsem loučíval se, byv ještě ve Vyskři, na svých potulkách tamnějším okolím tu s vrcholem vyskeřským, s něhož tak vábný se prostírá výhled v dalekošíré okolí; onde s bohatýrskou Hrubou Skalou, obestřenou tmavými bory, potomky z dob Beneše Heřmanova a čnící nad ní Práchovnou, s níž prý Žižka sám vytesav na ni schody střelbu řídil na staroslavný hrad; tamo zase s majestátnými Troskami dvoukorunovanými nebo šedým Valdštejnem, jenž druhdy pyšně ještě nesl kštici svou nad údolím Libuňky, kdy hostil ve zdech svých knížecího vězně Sigmunda Korybuta.
Kolik tu obrazů krásného toho ráje Českého zří tu zanícené oko, kolik tu i upomínek historických na ty dávné, slavné, zašlé doby staré Čechie prolétá myslí! Okamžiků takových málo jen naskýtá se v životě lidském a proto tím mocněji vzrušují naši hruď, za to také tím pevněji, tím trvaleji v duši naší zakotví se. Marně namáhá se tu péro spisovatelovo nakresliti dojmy, jež nitrem prochvívají naším, a sebe bystřejší fantasie lidská není s to utkati nitky dojmů těch tak, aby celkový z nich spředla obraz, obraz skutečnosti.
Nerad jsem proto loučíval se s těmi obrněnými pískovými balvany fantastických útvarův a podob, jimiž příroda je byla podělila, a upomínka mnohá na místa ta tkví dosud v duši mé. Odtud těkával s úžasem zrak můj po těch velikánech horských, jež po severních hranicích země České tamo od královské Sněžky až po omšený Ještěd v lahodných se rýsují konturách, a zase nořil se v arkadskou krajinku ve hloubi pode mnou, kde v údolí Libuňky bujná zeleň s nejpestřejším kvítím střídá se, jako by schválně byla krásu tu zde vytvořila štědrá ruka Tvůrcova ku potěše a zábavě touristův a hostí lázeňských.
A zajisté nemohl MDr. Šlechta příhodnějšího zvoliti místa pro lázně Sedmihorské. Prostírajíť se tu na západ od silnice turnovsko-jičínské poblíž dvora Hořenského mezi Valdštejnem a Hr. Skálou jako krásně malovaný obrázek, jemuž rámcem jsou půvabným okolní bory zelené, upravené v nejpříjemnější procházky, podél nichž mnohé zdravodárné vytryskují prameny z uměle tesaných kamenů, označených jmény vzácných osob ...
-
I.
Bylo to roku 188., když setřev se sebe prach školní, vyletěl jsem si opět jednoho pěkného odpoledne červnového s výšiny vyskeřské v nedaleké okolí hruboskalské. Pokochav se pohledem s Práchovny a se skály Mariiny, poslechnuv i v lázních Sedmihorských několik mistrně nastudovaných skladeb chvalně známé kapely lázeňské, produkující se uprostřed kolonnady, jíž zazníval šepot, hovor a smích četných procházejících se neb tu a tamo sedících hostí lázeňských, vracel jsem se "cestou Pramennou" zpět k domovu. Les kolem šuměl tak melancholicky, vůně pryskyřice jako kouř kadidla se nesla vlažným vzduchem, malí opeřenci lesní tu a tamo pěli v houští své zpěvy prosté sice ale tak tklivé, že plnila se hruď má dojmy slastnými. Tak velebně bylo vůkol jako pod posvátnou klenbou chrámovou.
Zašed hlouběji do lesa usedl jsem na kyprém mechu v loubí listnatých keřů vroubících cestu Pramennou, bych naslouchal něžným melodiím opeřených pěvců lesních a oddal se při nich tichým luzným snům ---
Nesplnilo se však přání mé; neboť rozhlédnuv se bystřeji kolem zpozoroval jsem, že nejsem sám v tichém tomto útulku lesním.
Nedaleko prokmital hustolistým křovím a silnými kmeny borovými i smrkovými pramen Josefův. Před ním na dvou proti sobě zbudovaných lavičkách dřevěných si hovíc bavila se, vzdálena ruchu panujícího v kolonnadě lázeňské, společnost tří osob, ač mohu-li slov "bavila se" správně zde užíti.
Nejstarší z nich, dáma již letitá, korpulentní poněkud postavy v černém krajkovém šatě, podřimovala lahodně, jak se mi zdálo, opřena jsouc o lenoch sedátka, kdežto vějíř ze slonové kosti, jenž sloužiti měl bezpochyby na obranu proti paprskům červnového slunce, klidně spočíval jí v klíně.
Mladší, dívka v elegantním obleku rysův pravidelných, jež byly by mohly nazvati se krásnými, kdyby jakási nevrlosť nebyla v nich usídlila se, pohrávala si knihou s červenými deskami a zlatou ořízkou. Spisovatel knihy však asi marně čekal, až spočine na řádcích jeho zrak krasavice; neboť tato jen nervosně tiskla desky její prstíky bílé ručky pohlížejíc přes ně nepokojně přes tu chvíli na mladého muže, jenž tvořil jí vis a vis.
Tento zajímal mne z nich nejvíce. Ušlechtilé rysy pravidelného bledého jeho obličeje obestřeny byly jakýmsi tichým, tajeným bolem.
A bol ten vyzíral i ze snivého oka, jež jako v touze nějaké se opíralo o šplounající kaskády vody, vytryskující z pramene Josefova.
I vráska jemná, jež brázdila vysoké čelo nepokryté hlavy, netajila toho, že spokojenost nesídli v jeho duši. Nedbale opřen byl o lenoch sedadla, kdežto ruce, v nichž držel slaměný klobouk, jako bez vlády spočívaly na natažených kolenou. V celém jeho vzezření spočívalo tolik ochablosti, tolik zmalátnělosti a nudy, jako by netěšil ho život lázeňský, z jehož číše, naplněné perlícím se tokem nejluznějších rozkoší, plným pili douškem tamo ti uprostřed kolonnady.
Co jsem takto místo oddávání se tichým snům studoval fysiognomii mladého muže, upřela na něho dívka vícekráte dlouhý pohled tak kouzelný, jako by magickou jeho silou rozpoutati chtěla ústa nemluvného protějšku. Leč marně.
Sklamána ve svém výpočtu hryzla se zlostně ve rty, až zabořily se ve měkkou jich podušku poněkud nešetrně úbělové perličky její zoubků zbarvivše je záplavou karminovou. Ulekla se, že dala snad tak na jevo bouři svého nitra, až zachvěla se i ruka její, z níž uvolněná kniha kutálela se ku nohoum dřímající společnice.
"Odpusťte, slečno Hermino," pravila tato, vyrušena ze svého "dolce farniente", ku mladší dámě, jež shýbala se uzarděná po knize, "že jsem na okamžik podřímla. Jeť to, jak víte, následek mého slabého zdraví, ku jehož opětnému sesíleni jsem se vydala do těchto proslavených lázní. Ale, snad jste se dobře bavili," dodala s úsměvem obrátivši od ní zrak ku mladému muži.
"Pan Artur má zajisté asi jiných starostí, než aby se obíral nepatrnou mou osobou," odpověděla dívka tonem poněkud hrdým a drsným, pohodivši koketně hlavou. "Snad je, milostivá paní, opravdu churav," připojila ironicky.
Starší dáma všimla si bezpochyby trpké té výtky a obrátila se skoro káravě k tomu, jejž Hermina jmenovala Arturem: "Myslím, Arture, že bys měl více pozornosti věnovati nastávající své choti a mé snaše... Avšak, začíná zde býti trochu dusno", dodala ovívajíc líce vějiřem, jako by zmírniti chtěla dojem právě pronesených slov. "Bude lépe, vrátíme-li se do lázní."
Vstala s Herminou a zrak její přísně spočinul na Arturovi, jako by mu poroučel, by podal rámě své snoubence. Leč tento nespěchal příliš ochotně, by vyhověl němému tomuto pokynu. Přece však vstal, uklonil se hladce ale chladně před slečnou Herminou a v několika minutách ztrácelo se moje tercetto v parku lázeňském
Litoval jsem mladého toho muže, jenž na první pohled zvláštní ve mně vzbudil sympatii. Soudil jsem, že netěší se asi valně na svůj sňatek se slečnou Herminou...
-
II.
Druhého dne odpoledne po vyučování školním podnikl jsem jiný výlet okolím vyskeřským. U Drahoňovic, nepatrné osady mezi Vyskří a Hrubou Skálou sestoupil jsem lesem k jihu v údolí Čertolije a tímto v údolí Krčkovické, jež na jihu ústi v údolí Podsemínské. Velmi příjemná partie, ač málo dosud touristům známa. Kráčel jsem pod baldachýnem smaragdovým, jejž rozestřely mi nade hlavou tu rezavě načervenalé sosny, jichž hluboce rozsedalá kůra vonnou propouštěla pryskyřici, onde štíhlé smrky a bělokoré buky, z jichž jasně zeleného loubí lahodně mi v ucho zazníval příjemný zpěv neúnavné lindušky. Náhle stanul jsem uprostřed dvou vysokých skalin, jež jako gigantické pilíře ohromných vrat otevřený tvoří vchod na břehu vysušeného rybníka Věžického v údolí Podsemínské tak milé, jako by v něm všechna poesie byla soustředila se.
Vlevo i vpravo vroubí je bohatýrsky šedé stěny kvádrového pískovce hruboskalského, jichž šíje ověsila příroda tu a tamo krásným dlouhým vlasem (Adianthum), nahé pak jich zjizvené údy oblékla tu v háv zelený, onde žlutý nebo oranžový, jak právě zbarvily je kornaté lišejníky z rodu Lecanor, neb pokryla bedra jich divokým břečťanem a krásnými listy vějiřovitými různých kapradin z rodu Aspidium a Pteris.
Nad nimi několik dřevěných chatek jako klícky prostomile stromovím prokmitalo. A nade vším tak mile smavá se klenula obloha, že zdálo se mi, jako bych rázem přenesen byl v krajinku jakousi idyllickou. Všecko tu tak prosťoučké, tak milé, i což divu, že mimoděk loudila se mi na rty slova písně: "Vystavím si skrovnou chaloupku..."
Leč rázem umlkl jsem, bych nezaplašil krásný zjev, jenž kouzlem snad vytrysknul z krystalových vlnek potůčku Žehrovského, středem údolí se vinoucího. Čarovná tamo dole na pestrém koberci lučním skláněla dívka ve stínu olšin hlavinkn svou nad kvítkem bělostným, z něhož snad vyčísti chtěla věštbu bohů jako panna zamilovaná, když trhajíc z korunky kopretiny lístek po lístku šeptá slova: "Miluje mne, ze srdce, z bolesti, nade vše... Náhle polila se nachem ji líc a lehounce jako srnka ubíhala v les.
Byl to zjev opravdu panenský, jaký jen ta vnaduplná mohla vypěstiti nezkalená příroda zdejší. Jak krásně slušel jí jednoduchý květovaný živůtek jenž svůdně obepínal vlnící se ňadra! Jak koketně vyzíraly zpod čisté kartounové sukénky malinké nožky, tak něžné, jakými snad jen honosila se Popelka, o niž jsem kdysi četl v pohádce! Již do těch by se byl rázem každý zamiloval.
Skryl jsem se za jeden ze zmíněných pilířů skalních, by mne snad nezahlídla a neprchla. Nebyla by mne však zajisté viděla, kdybych byl zůstal i na svém dřívějším místě; neboť láska je, prý, slepá. A láskou sálala celá bytosť rozkošné dívčiny. Spělať s lícem rozpáleným a náručí toužebné rozevřenou v lokty muže, jenž vstříc jí přicházel stejným chvatem.
Nechtěl jsem věřiti svým očím. S tváří svěžím ruměncem zbarvenou, s okem zářícím blahem, jež jarosť vlilo ve vše jeho údy, tulil k sobě vábné tílko kvetoucí panny - Artur. Ta tam byla ochablosť, ta tam zmalátnělosť a nuda, jež včera u pramene Josefova v celém jeho zevnějšku byla se zračila.
"Jak jsem šťasten, rozmilá Bělo", hovořil mladý muž živě patře v jasná očka dívčina, z nichž panenská něha a tajemné svítilo kouzlo, "moha dlíti tobě na blízku. Jak hrdým jsem, že dala jsi mi srdce své, to srdce čisté jako křišťál, o něž nezavadil dosud kal světský. Pravě proto, že nalezl jsem v tobě to, čeho marně po léta tamo v těch klamným leskem přioděných jsem hledal salonech, přilnul jsem k tobě láskou vroucí, láskou, jíž schopno jest jen srdce mé, láskou, jež vypučela z posvátné lásky tvé, láskou mocnou, o niž rozbíjí se veškeré předsudky lidské."
Dívka ssála takřka pohledem svým ohnivá slova linoucí se se rtů milencových, a ňadra její nadšením se dmula. Leč najednou černý se kmitl stín po hladkém její čílku a ona zamyslivši se na chvíli děla; "Nerozumím dnes úplně řeči tvé, milý Arture, avšak vrháš jí předtuchu bolestnou v duši mou, v níž chrám si zbudovala vznešený nezměrná láska má k tobě. Věz, že zhynula by duše ta, kdyby sříci se měla lásky tvé ..."
Další slova udusila slza, zrosivší jako drahocenná perla hedbávné řasy, jimiž zvlhlý zrak vzhlížel k milenci.
"Nestrachuj se, dívko mně ze všech nejdražší!" pravil spěšně Artur líbaje retem svým vytrysknuvší slzu. "Toho, bohdá, nebude. Chtěl jsem s tebou právě sděliti, že obdržela matka má od otce dopis, v němž jí tento oznamuje, jak těší se již velice na shledání se s námi. Zítra již zavítá do lázní Sedmihorských i svěřím se mu s láskou svou k tobě. Vypravoval jsem ti častěji, že sice velmi je hrdý na své továrny a své bohatství, že však rovněž mne jako jediného syna miluje láskou opravdu otcovskou. A v tu kladu veškerou svou naději. Matka macecha, jež ukula již plán o mém štěstí se slečnou Herminou, dcerou německého velkoobchodníka z Vídně, s nímž otec je ve spojení, bude ovšem vzpírati se. Otec však zajisté nebude odpor klásti lásce, kteráž jedině může pojistiti blaho celého mého žití."
Vřelý paprslek zasvitnul v oku Bělině. Ve hlase milencově, v těch jeho slovech tolik přesvědčující spočívalo jistoty, že zdálo se jí, jako by skutečně slova jeho měla se vyplniti. Jindy byla by zajisté uchvátila mysl její. Než nyní, kdy v nedaleké budoucnosti viděla nemilý výstup v rodině Arturově: jak snad otec vyčítati bude milenci jejímu, že ona vkradla se jako zlý duch na jasnou dosud oblohu domácího štěstí rodinného; jak klne jí matka jeho, že ona stroskotala nejmilejší její přání; jak snad syn neuctivě a neposlušně proti rodičům staví se a šlape nohama čtvrté boží přikázání, jež velí dětem, by ctily otce i matku, - tu, znáti to bylo na zbledlém líci jejím, červ zlý v duši její vplížil se. Prostá dívka z lidu pracovitého, jež od seznámení se s Arturem neměla jiné tužby, jiného přání, než jak by oblažila život jeho, umínila si v tomto okamžiku obětovati sebe, chtěla raději vzdáti se - ne lásky své, té nemohla by vyrvati si z prsou - ale lásky jeho, by jen on, jen on byl šťasten.
Artur patřil němě na její vnitřní boj i věděl, co zmítá duší její.
Právě chtěl opět k ní promluviti, když vymknuvši se jemně z jeho loktů vztáhla k němu pravici a třesoucím se děla hlasem: "Jsi zajisté přesvědčen, dobrý Arture, o vřelé, nezměrné lásce mé, jež neuhasne k tobě nikdy, nikdy. Vždyť ty, ač vzděláním, rodem a bohatstvím povýšen jsi daleko nade mne, nejvěrnějším jsi se ke mně povždy choval způsobem, láskou ovinuv nejčistší mne, dívku prostou, ač zničiti ti bylo snadno slabé to dítko přírody. Nyní teprv to poznávám. Tys naučil mne lásce pravé, jež toužiti dovede i odříkati se. Nuže! přijmi dík největší za lásku tu, již věnoval jsi slabému tvoru, chtějícímu hřáti se na hrudi slunce, jež mu přece je nedostižno... Ne, ne, nechci vtírati se mezi tebe a rodiče tvé... Poslechni mě, miláčku, vzdal se prostého kvítka, jež v drsném vyrostlo zákoutí horském a jež zašlo by snad na slunci palčivém... Přijde zima, nasype chladnou rukou sněhu po zemi a pod jeho bílým rubášem zmizí zákoutí horské, zmizí i vyrostlé v něm kvítko nepatrné. Oko ho neuvidí, srdce na ně zapomene... ba, zapomene... Ty pak šťasten budeš se sobě rovnou..."
Odvrátila se zakrývajíc obličej rukama, po nichž bolné se hrnuly slzy.
"Že zapomenu? Že budu šťasten... bez tebe?" zvolal s rostoucím zápalem Artur klada levici na srdce, pravicí pak objímaje opět útlý bok dívčin a zrak svůj hrouže ve krásné její zrosené oko. "Nikdy nemohu zapomenouti, nejdražší Bělo, nikdy; avšak šťasten, ano, šťasten chci býti po boku tvém. A kdybych vše ztratiti měl, tebe, dívko milená, vyrvati si nedám. Vždyť život bez tebe nebyl by mi ničím... A proto, ať v životě, ať ve smrti, chci spojen býti jen s tebou..."
Další slova ztrácela se již v hloubi lesa ---
Nevím, kde pak ještě jsem toulal se, ale teprv s večerem dostal jsem se domů. A v nepokojném spánku téže noci spřádal duch můj zmotané nitky románu lásky, jejíž bezděčným jsem se stal tajemníkem...
-
Epilogue.
Chvěje-li se ti srdce, spanilá čtenářko, nad tragickým koncem milencův? Budiž klidná! Dopadlo to dobře.
Otec Arturův byl bohatý velkoprůmyslník, hrdý, ale při tom opravdu vzdělaný, rozumný a citelný muž. Přehnala se sice bouře způsobená macechou a slečnou Herminou, ale po bouři opět vyjasnilo se...
Záře štěstím opustil Artur asi za měsíc se svými rodiči lázné Sedmihorské. Po boku blaženě se na něho usmívala jeho spanilá choť Běla.
Lázně Sedmihorky, neznámý autor, kolem poloviny 19. století

(zdroj: Český ráj - Klenot naší vlasti)

Sedmihorky v Českém ráji

neděle 12. května 2019