Území pod horou Ralsko (696,1 m n.m.) se ve středověku vyvíjelo v závislosti na zeměpisné poloze, hospodářském zázemí a mocensko-politickém zabezpečení. Vrch obcházela stezka zvaná Záhvožďanská, spojující Prahu s Žitavou. Od Bezdězu směrem k starodávným Kuřivodům, pokračovala k Mimoni, kde byl brod přes Ploučnici. Mířila ke Stráži pod Ralskem. Od Stráže směřovala k Jablonnému přes Dubnici a původně přes Rynoltice kolem slavné skalní České brány údolím Bílého potoka k Žitavě. Od časů Karla IV. vedla od Jablonného na Petrovice kolem celního hradu Karlsfried.

Pod dnešním strážským zámkem (Vartenberk) se napojovala důležitá obchodní cesta postupující od Mnichova Hradiště. Význam obchodního spojení na sever zřetelně stoupl v době panování císaře a krále Karla IV. Procházeli tu kupci z Vratislavi ubírající se přes Prahu do jižního Německa, Horního Rakouska nebo až do Benátek. Převáděli koně, osly, krávy, ovce a vepře. Vozili kožešiny, uzené maso, vosk, tuk, kůže a také solené ryby od Baltu. Šla tudy sůl z Halle, která sloužila i jako celní platidlo. Z horní Lužice pocházelo sukno a ze Žitavy pivo, v době předhusitské jedno z nejvyhlášenějších. Z Čech se vyváželo hlavně obilí, rovněž víno a různé výrobky, jako zbroj, těžké kované zámky nebo příkladně také závoje. Různé údaje o zboží uvádí mimo jiné prameny též celní rejstříky mimoňské. Živý ruch na cestě před válkami husitskými dává tušit, že území pod Ralskem mohlo být částečně zásobovací základnou pro putující kolony a jejich zvířata.

Hrad Ralsko poskytoval ochranu obchodní stezce. Dříve se usuzovalo, že vznikl již ve 12. století a byl by tudíž jedním z nejstarších v severních Čechách. Tradice se opírala jednak o románský charakter některých architektonických prvků a dále o údaj o Heřmanu z Ralska z rodu Markvarticů, který v 16. století uvedl polský šlechtic Bartoloměj Poprocký z Hlahol (1540 - 1614) žijící na Moravě. Zmiňuje se o něm v knize Posloupnost knížat a králů českých, biskupů a arcibiskupů pražských a všech tří stavů, vydané v roce 1602. Žel v listinách se toto jméno nedochovalo a také přímé zprávy o hradě pocházejí až ze 14. století. Bezpečně až po roce 1389, pravděpodobně postaven Janem z Vartenberka. Podrobné posouzení půdorysu stavby ukázalo, že použité způsoby utváření budov a opevnění odpovídají postupům obvyklým ve 14. století. Kontroloval území od Falkenburku, při vstupu do Čech až po Mimoň. V posledním desetiletí 14. století připadl příslušníkovi rodu Vartenberků při dělení rodové državy.

Jedním z nejvýznamnějších magnátů první poloviny 15. století v Čechách byl Jan Chudoba z Ralska. V době sporů o Dekret kutnohorský, jímž se posílila česká svrchovanost nad Karlovou universitou, stál na straně Jana Husa. Naproti tomu v roce 1415 se postavil mezi vlivnou menšinu českých pánů, kteří odmítli iniciativu části české šlechty protestující proti upálení Jana Husa v Kostnici. Po pražských bouřích v roce 1419 se zpočátku podílel na zabírání statků okolních klášterů a posléze se spolčil s císařem Zikmundem. Spolu s dalšími severočeskými pány byl spojencem lužických měst, která shromažďovala zprávy o pohybu husitských vojsk. Při vpádu husitů na Českolipsko v roce 1426 hlásil do Zhořelce, že pokus o dobytí hradu byl odražen, ale o rok později byly již husitské posádky na Ralsku i na Stráži. Jan sám hledal záchranu ve spolupráci s husity. Poměr ke spolku lužických měst se zakalil, když jeho syn - Jan z Vartenberka, kterého jeho současníci nazývali také Janem z Ralska, či také Jan Ralsko, byl v roce 1433 v Žitavě popraven.

Po bitvě u Lipan se v držení hradu vystřídali Jan Čapek ze Sán, Kuneš Rozkoš z Dubé a Vilém z Illburka. V roce 1454 se mezi majiteli hradu objevuje Jan z Vartenberka (+1464). Naposledy byl hrad dobyt v roce 1468. Stalo se tak za vleklé války mezi lužickým Šestiměstím ve spojenectví s částí českých pánů a uherského krále Matyáše Korvína proti Jiřímu z Poděbrad a jeho spojencům. Hrad měl být obsazen lstí. Pověst k tomu se vážící hovoří o odvážných bojovnících, kteří se dostali dovnitř přitištěni na rouno ovcí vracejících se z pastvy. Motiv je obměnou námětu z Odysseje dle Homéra a dokazuje, že po celé Evropě migrovaly zlomky řeckých pověstí a bájí a mísily se s prvky domácími. Koncem 15. století se ralské panství za rychle se střídajících majitelů rozpadlo. Držitelé hradu dávali přednost jiným sídlům. Opuštěný hrad skýtal příležitosti pro nekalé živly, snad též i loupeživé rytíře, kteří se na vlastní pěst snažili uchytit na panstvích s nepevnou správou, daleko od soudobých center a přitom blízko důležitých obchodních cest. Podobně se na hradě usadili také mincíři z Lužice, kteří zde razili falešné mince.

Historiky byl vysloven předpoklad, že vsi Pertoltice, Postřelná, Grunov, Brniště a Lilant (Noviny pod Ralskem) patřily k nejstaršímu příslušenství hradu Vartenberk již v době, kdy jeho držitelem byl Jan I. z Vartenberka (+1316). Při prodeji panství Bartoloměji Hyršpergárovi z Königsheimu v roce 1504 byl proveden jeho podrobný popis a díky němu máme první zprávu o obci Noviny pod Ralskem. Zápis byl přenesen v roce 1543 do obnovených zemských desek. Písař zaznamenal: "Lilant, vesnice celá...". V kanceláři na pražském hradě uvedli vesnici zkomoleně podle názvu hory Limberg (Limperk), česky Lipka (473,1 m n.m.). Ves byla patrně v té době nového založení a byla situována pod Limperkem, tedy v "Limperkenthalu" (údolí pod Lipkou). Úředně byl název zanesen, ale nejspíše nebyl v místě užíván. V registrech zemských desek bylo v návaznosti na starší zápis jméno obce v předešlé podobě přepsáno ještě v roce 1633. Při prvním celozemském daňovém soupisu, berní rule, v roce 1654 procházeli sčítací komisaři většinu míst, aby ověřili počty poddaných, polností a dobytka. Úzce spolupracovali s vrchnostenskými úředníky. Název obce třeba považovat za věrohodný. Zněl: "Nowina". Na mapě Müllerově z roku 1720 je označení "Neuland", což je jen německý překlad předešlého. Další názvy obce byly také: "Nayland" (1544) nebo "Neylendt" (1654).

Jména obcí tohoto druhu spojujeme s představami o "nové zemi", totiž pozemcích, které byly, a jistě s nemalým úsilím, upraveny na ornou půdu nebo louky. Novinami se také nazývala ta pole, která byla ve středověkém trojpolním způsobu obdělávání půdy znovu obnovena po úhoru. V Čechách se setkáváme s dvěma variantami názvu významově shodného: Novina x Noviny. Dvě obce jménem Novina jsou ve vnitrozemí, jedna u Třebenic, druhá na Křivoklátsku. Další tři se nalézají v severočeském pohraničí, přičemž Novina u Dolního Polubného se německy nazývala Neustück (česky "Nový Kus", rozuměj opět zúrodněné země). Novina na planině nad údolím Ploučnice poblíže Jezvé na Českolipsku a další na břehu téže řeky a na úpatí hory Ostrý při dnešním okraji Benešova nad Ploučnicí a obec v Kryštofově údolí byly v němčině pojmenovány Neuland, shodně s Novinami pod Ralskem, přičemž širší název byl zaveden až po roce 1945 patrně k rozlišení od dalších čtyř obcí shodného znění a to v jihozápadních a jižních Čechách. Troje Noviny jsou také na Slovensku. Dále můžeme zaznamenat čtvero obcí Novina s rozlišovacím přídavným jménem, přičemž v severních Čechách se nalézá Černá Novina u Osečné. Černá Novina u Osečné již neexistuje kvůli vojenskému prostoru, který byl později také zrušen. Vojenský prostor si vyžádal zánik několika desítek obcí, po kterých zůstaly jen především zjara patrné rozvaliny staveb a sklepů v pískovcových skalách, domácí stromy a květena (třešně, bledule, sněženky, angrešt, ...). Zvláštním tvarem je Novinsko na Pardubicku.

Nejstarší zmínky o obci nic neříkají o jejím vzhledu a velikosti. Název sám má kolonizační charakter, ale nelze ho přímo spojovat s osidlováním dosud nehostinných končin ve století třináctém a čtrnáctém. Již ve srovnání s názvy dalších dvou shodně pojmenovaných vesnic v údolí Ploučnice jedná se o novou další, dodatečnou kolonizaci. Vesnice byly vysazeny v horších přírodních podmínkách patrně přebytkem obyvatel z některé blízké obce. Dělo se tak od konce 15. století a hlavně ve století 16. Obcím v polohách údolních nebo na drsné planině nebyla dopřána přílišná prosperita v zemědělské výrobě a obyvatelé hledali další zdroje obživy.

zdroj:  https://www.novinypodralskem.cz/index.php/obec/historie , https://deutschboehmen.de/index.php?title=Rollberg

Kdy byl hrad přesně založen, doloženo písemně není. Existují nepříliš věrohodné záznamy o turnaji v Magdeburku v roce 983, jehož se zúčastnil rytíř Teodor z Ralska, také že majitelem byl snad roku 1175 Heřman z Ralska (podle Palackého přezdívaný Poprocký), zakladatel rodu Markvarticů, ale oba záznamy se týkají možná usedlostí (dvora) na úpatí kopce.

Další výklad doložený archeology uvádí na Ralsku v roce 1377 mocný rod Vartenberků v osobě Jana z Vartenberka, který vystavěl kamenný hrad místo původního dřevěného a včlenil jej do soustavy hradů k ochraně a kontrole obchodních cest. V nedaleké Mimoni si vybudovali i celní stanici.

Po Heřmanovi se přídomek z Ralska objevil v roce 1389, tehdy jej získal Jan Chudoba z Vartenberka, nazývaný pak též z Ralska. Po roce 1400 za krále Václava IV. hájil zájmy císaře Zikmunda a zabíral s jeho souhlasem četná panství kolem. Byl proto často ve střetu s husity, a po bitvě u Ústí na hradě věznil Zikmunda Děčínského z Vartenberka, který krátce před bitvou přestoupil na stranu husitů. Roku 1427 však na Ralsku sídlila husitská posádka.

Hůře dopadl jeho syn Jan Ralsko mladší, který nedodržel dohodu s Žitavou kvůli dobytí Grabštejna a byl jimi roku 1433 zajat, usmýkán koňmi a rozčtvrcen. To byl jeden z důvodů pozdějších válek Vartenberků s Lužicí.

Po husitských válkách hrad rychle střídal majitele a roku 1468 byl dobyt žitavským vojskem z Lužice. Pak zde působili loupeživí rytíři a nacházela se zde podloudná mincovna. Od roku 1505 panství koupila rodina Bibrštejnů a o hrad se přestali starat. O sto let později byl popisován jako pustý. Byl často terčem hledačů pokladů, kteří v něm dělali četné díry. Hora s okolím byla v letech 1969-1990 nepřístupná pro veřejnost kvůli sovětskému vojenskému prostoru. V době jejich působení shořela vyhlídková věž.

Příchozí cesta byla vytesána do skal a chráněna dvěma skalními branami. Končila na parkánové plošině na okraji vrchu.Zde byla před vchodem k podhradí další brána, na níž navazovaly hradby s baštou. Předhradí ukončila stavba dvoupatrové věže, která navazovala na palác horní části hradu. Z paláce vedl padací most do hranolové věže.

(text: Wikipedie)

Husitské období 

Během husitského hnutí postavila se většina severočeské šlechty proti husitům na stranu císaře Zikmunda. Tehdejší držitel Stráže Jan z Vartemberka, zvaný podle svého nedobytného — patrně teprve jím v nedávné době založeného — hradu na nedalekém vysokém stejnojmenném vrchu Jan Chudoba z Ralska nebo jen Jan Ralsko, měl se původně stát církevním hodnostářem a skutečně v roce 1389 je již v pramenech uváděn jako kanovník pražské kapituly. Zanedlouho se však církevního úřadu vzdal a věnoval se správě svých statků. Zpočátku projevoval sympatie ke kritickým kázáním Mistra Jana Husa a po řadu let byl s Husem v přátelských stycích, ale na stranu protihusitskou se přidal již v roce 1415, kdy po upálení Husově většina české šlechty připojila své pečetě k protestnímu listu kostnickému koncilu. Jan Ralsko se naopak na sjezdu v Českém Brodě v říjnu 1415 spojil s dalšími třinácti pány v katolickou jednotu, která arcibiskupovi Konrádovi slíbila trvat na starých zvyklostech a bojovat proti novotám zaváděným husity. Hned po smrt krále Václava IV., ještě v roce 1419, zasazoval se iniciativně Jan z Vartemberka na jednáních s ostatní severočeskou šlechtou o podporu nástupnictví v Čechách odmítaného Zikmunda. To vše nebránilo však Janovi z Vartemberka využít situace a obohatit se na úkor církve. Již za bouří vzniklých hned po zprávě o Husově upálení zmocnil se Jan části klášterních majetků a když byl v dubnu 1420 husitskými houfy Valečovských a Orebitů klášter v Hradišti vypálen, zabral Jan další klášterní statky, kdysi jeho předkem klášteru věnované, aby je již nikdy církvi nevrátil. Král Zikmund se se situací smířil a Janovi z Vartemberka jak državy kláštera hradištského, tak i českodubských johanitů zapsal jako odškodnění za výdaje spojené s protihusitskými vojenskými akcemi. 
Jakmile došlo v roce 1420 k otevřenému vojenskému střetnutí husitů se Zikmundem, spěchal Jan Ralsko se svým oddílem pomáhat v Čechách neuznanému králi. Než se však mohli katoličtí páni připojit v Praze ke královým křižákům, setkali se s opovrhovanými husity vyzbrojenými převážně selskými zbraněmi, kteří pány u Bubenče poprvé, ale nikoli naposled, zahnali na útěk. 
Po porážce první křížové výpravy proti Čechům upevňovali husité v zemi své posice a vícekráte protáhli již počátkem dvacátých let i Českolipskem. Tato tažení působila zdejší šlechtě hodně starostí a strachu, jak svědčí listy Hynka Hlaváče z Lipé, Jana a Petra z Vartemberka, Oty z Bergova a dalších, kteří zůstali poslušní Zikmunda a kteří se na králův rozkaz na sjezdech v Benešově, v Lipém, v Jablonném a v Žitavě dohodli na společném postupu proti husitům. Se svými společníky byli páni z Vartemberka důležitou složkou severočeské katolické "zpravodajské služby", organisované od hradu k hradu z vnitřních Čech až do Zikmundovi věrného lužického Šestiměstí a zajišťující prostřednictvím rychlých   poslů předávání zpráv o pohybech husitů. Veškeré protiakce však nemohly již zadržet vítězný postup husitů i do okrajových území Čech. Rok od roku upevňovaly se husitské posádky dále k severu, až v roce 1426 obsadily trvale i zdej ší oblast, Početné husitské vojsko - údajně o síle cca 18 000 mužů — vytáhlo tehdy pod velením Jana Roháče z Dubé na sever, dobylo postupně Bělou, Mimoň, Českou Lípu, Benešov a další města a městečka. Z Českolipska odtáhli husité k Ústí, kde společně s dalšími tam dorazivšími oddíly porazili již potřetí sebraná křižácká vojska. Na žádost Jana z Vartemberka odešla část posily, vyslané lužickým Šestiměstím do České Lípy, ještě před vzdáním se tohoto města husitům, na pomoc do Stráže. S tímto oddílem bylo odtaženo dvanácti koňmi i těžké zhořelecké dělo obsluhované puškařem Steinerem. Husitský příval se však již nepodařilo zastavit. Velké dělo bylo husity ukořistěno a lužičtí obránci, pokud nebyli pobiti, musel být postupně vykupování z lipských a jestřebských vězení. Pevný hrad Ralsko ještě tentokráte prudkému útoku odolal a na delší obléhání neměli tehdy husité čas. Avšak již následujícího roku obsadily husitské posádky po dobrém nebo po zlém jak Stráž tak i Ralsko a další hrady v okolí. Husitským hejtmanem na Vartemberku se stal nejprve Jan Černín z Vysoké, později Štěpán Tlach. Vrchním velitelem všech husitských hradních posádek v celé oblasti se stal významný husitský hejtman Jan Čapek ze Sán.

Pánům z Vartemberka se v této době zdály asi pozice husitů tak pevné, že považovali za sobě prospěšné ne-li stát z přesvědčení na straně podobojích, tedy alespoň hrát obojakou roli a těžit ze situace jak jen možno. Lze tak soudit z toho, že přes ujišťování Jana z Vartemberka o oddanosti králi Zikmundovi, proskakovaly v Lužici již před vydáním Stráže Janu Černínoví zprávy, že se Jan z Vartemberka domlouvá s husity, a že se skutečně krátce potom na jeho hradech husitské posádky usadily. V téže době, ještě před bitvou u Ustí, přešel k husitům i Janův příbuzný Zikmund z Vartemberka na Děčíně. V srpnu 1426 vytáhli proti Žitavským i Janův synovec Jan z Vartemberka na Děvíně. Pravděpodobně rovněž ne zcela neprávem obvinili Žitavští Jana z Vartemberka mladšího ze zrady v roce 1433. Jan tehdy nabídl hornolužickému fojtovi Těmovi z Koldic za 400 kop grošů vydání hradu Grabštejna, znějž husité podnikali proti Lužici zhoubné nájezdy. Když však Lužičané přišli hrad obsadit, byli zaskočeni a mnozí zabiti nebo zajati. 
Jan z Vartemberka obviněný Žitavskými z nastražené léčky byl při nejbližší příležitosti zajat a v Žitavě koněm usmýkán a rozčtvrcen. Smrt Janova byla Vartemberky chápána jako potupa celého rodu a stala se popudem k zesílení bojů s Lužicí. 
Radikální husitské křídlo bylo v květnu roku 1434 poraženo u Lipan a Zikmund byl po patnácti letech odporu přijat za českého krále. V severních Čechách však drobná válka pokračovala bez přerušení. Kolem poloviny třicátých let zůstávaly ještě na Vartemberku, Ralsku a Dubě Čapkovy husitské posádky a Vartemberkové válčili s Šestiměstím a se saským kurfiřtem jako Čapkovi spojenci. Významným spojencem do roku 1435 byl také Mikuláš Kejšovec, husitský hejtman na Grabštejně, a na Falkenburku zavilý nepřítel Lužičanů Jan Kolúch z Vesce. Koncem třicátých let a počátkem let čtyřicátých staly se však tyto půtky již nezastřeně kořistnickými přepady kupců, drancováním a loupením. S Vartemberky děvínskými a děčínskými se spojili i někteří další obohacení chtiví šlechtici — Illburkové, někteří Berkové, Mikeš Pancíř ze Smojna a jiní — takže dějištěm bitek a zádav se stalo celé Českolipsko, Děčínsko a část Lužice. Strážského panství se tyto války příliš nedotkly, jelikož Vartemberk náležel od roku 1438 Mikuláši Sokolovi z Lamberka, otci vdovy po Janovi z Vartemberka, popraveném v Žitavě. Mikuláš, někdejší spolubojovník Žižkův, byl nyní jedním z předních mužů v království, kteří usilovali o smíření domácích nepřátel a o klid v zemi. Zato však nedaleký Děvín, patřící vartemberským Janovým bratrancům, nadále s Šestiměstím válčícím, byl Lužičany v roce 1444 obležen a vesnice děvínského panství vypáleny, Poté ještě v roce 1444 uzavřeli Vartemberkové s Šestiměstím mír a když následujícího roku byli nuceni upustit od dalšího boje i Čeněk z Jestřebí a Mikeš Pancíř ze Smojna, nastal i v naší krajině konečně relativní klid, ikdyž drobnější půtky a vzájemné přepady mezi částí severočeské šlechty a lužickými městy pokračovaly ještě do roku 1450. I pak nastalý mír nepanoval však dlouhou dobu. 
Dceru Mikuláše Sokola z Lamberka a vdovu po Janovi z Vartemberka Kateřinu si vzal Děpolt z Rýzmburka a stal se po Mikulášově smrti spolumajitelem Vartemberka. Děpolt se stal členem v roce 1465 založené katolické jednoty, v jejímž čele stál Zdeněk ze Šternberka. Naproti tomu majitel sousedního jablonského panství Jindřich Berka z Dubé a z Lipé, králův švagr, ač se k podobojím nepřidal, zůstal králi věrný a účinně ho podporoval. Roku 1467 vypověděla poslušnost králi ilužická města a jejich vojsko vpadlo do severních Čech. Na oplátku králi věrní severočeští šlechtici, Carda z Úštěka, Jindřich z Michalovic, Jindřich Berka z Dubé a z Lipé a další vytáhli na Žitavsko. Vojska se tehdy shromažďovala v prostoru mezi Jablonným a Stráží pod Ralskem.

V roce 1468 v době tažení křižáků a uherského Matyáše proti králi Jiřímu a kacířským Čechům daným do papežské klatby, vytáhlo i lužické vojsko vedené fojtem Jaroslavem ze Šternberka a posílené Slezany, asi šesti sty křižáky z různých německých zemí a severočeskými Biberštejny a Doníny od shromáždiště u Žitavy zdejší krajinou přes Stráž a Osečnou k Českému Dubu a k Turnovu. I tentokráte počínání křižáků v Čechách se vyznačovalo drancováním, pálením, znásilňováním žen a dívek a ukrutnostmi, že i sami katolíci o nich mluvil s ošklivostí. Po nezdařeném útoku na vozovou hradbu českého tábora a po vypálení Turnova a řady okolních vsí, hodlali se Lužičané před blížícími se českými posilami stáhnout zpět. Při jejich přechodu přes Jizeru dal vojenský velitel tažení Jindřich z Michalovic protrhnout hráze tří rybníků, takže mnoho křižáků v rozvodněné řece utonulo, zbylí byli pronásledování a pobíjeni. V bitvě byl však smrtelně raněn i Jindřich z Michalovic, zástavní držitel Bezdězu, na rozdíl od svého otce bojujícího proti husitům oddaný stoupenec husitského krále Jiřího. Ještě téhož roku vypravili se však Lužičané znovu do severních Čech a vypálili mimo jiné i nedaleké Jablonné. Vzájemné přepady pokračovaly i v dalších letech. Během nich se Lužičanům podařilo zmocnit se — údajně Istí při zahánění dobytka do hradu — i Ralska. V následujícím období bylo Ralsko, ale i Děvín a Lemberk útočištěm loupeživých rytířů, ohrožujících provoz na okolních obchodních cestách. 

Zdroj: Marie Vojtíšková, Břetislav Vojtíšek - STRÁŽ POD RALSKEM, 2002