1939

Našel jsem ji v každé vlastivědné knize. Kapitolu o válkách, křiku, bolesti. Vyprávění s příchutí slz, pachem potu a vojenských bot. Nejzbytečnější kapitolu.

Frýdlantsko bylo ušetřeno jen mála válek, mnohokrát zdejší lidé poznal vraždění a nekonečné hrobařské časy. V husitských dobách, kdy neznámí lidé kdesi ve vnitrozemí pozvedli pro svoji víru Kosy a cepy, stál Frýdlant po boku Biberštejnů v řadách protihusitského tábora. Město bylo proto roku 1428 husity vypáleno a o Čtyři válečná léta později zde boží bojovníci zaněchávají malou posádku, to aby frýdlantské obyvatelstvo přešla chuť na odpor. Avšak Ulrich z Biberštejna s vojsky Zhořelce husity napadl a pobil. Na paměť této potyčky se počalo jedné uličce u horní brány říkat Stoberkeule, což ve starodávné frýdlantské němčině znamená "zahnáni kopími".

Také vznik názvu jedné ze skalek v čedičovém masivu Zámeckého vrchu je spojen s husitskými válkami. Jednou se totiž do frýdlantského hradu prý chtěl dostat husitský špion v převlečení za kněze. Aby dokázal, že je skutečný duchovní, vyskočil na skalku a počal odříkávat slova nádherného kázání, kterému všichni podlehli. Z jakési skalní pukliny však vy skočila hadí hlavička a zasadila kazateli smrtelnou ránu. Špion vykřikl a zhroutil se mrtev se skalky. Pod roztrženým rouchem všichni spatřili vojenský šat. V prozrazení špiona viděli tehdy lidé dílo vyšší moci a na památku této události nazvali skalku Kazatelna.

Husitské války poznamenaly život Frýdlantska na dlouhý čas, lidé byli ještě dlouho vyděšeni ze zvuků koňských kopyt. Mnohem horší časy však teprve měly přijít. V 17. století se Evropa topila ve vírech Třicetileté války, vojska protestantů i katolíků táhla několikrát přes zdejší kraje a zanechala zde takovou spoušť, že se z ní Frýdlantsko vzpamatovávalo více než 50 let. Mnoho lidí tehdy přišlo o Život, všichni byli oloupeni, některé vsi byly úplně vysídleny. Ze všech 2131 domů celého panství jich byla více než polovina úplně zničena.

Jisté zklidnění přišlo sice za vlády Albrechta z Valdštejna, který zdejší panství zakoupil roku 1622 a přeměnil jej na zásobárnu pro svoji obrovskou armádu. Ale o to horší časy nastaly po Valdštejnově smrti. Po polích a lukách se proháněly jízdní oddíly, opět hořely domy. Frýdlantský zámek byl v rozmezí let 1638-1649 celkem čtyřikrát dobyt Švédy a poté znovu dobyt vojsky císařskými. Roku 1639 se se švédskými oddíly na krátký čas vrátil i bývalý zámecký pán, unavený a zklamaný Kryštof z Redernu. Poslední švédský velitel však opustil Frýdlant 7. října 1649. V hradní zdi po něm dodnes zůstala slova "Mír je silnější než válka". Snad je tam nechal umístit v touze po nesmrtelnosti své myšlenky, spíše však byl unaven nekončící válečnou štvanicí. Na Frýdlant po jeho odchodu dolehly těžké časy, protestantští kněží uprchli, nastala tvrdá rekatolisace podporovaná novými majiteli - rodem Gallasů.

Po vyrabovaných vsích tehdy obcházeli dva jezuité, Černí havrani v za prášených hábitech, a za podpory vrchnostenských mušketýrů činili "vše k větší slávě boží", jak jim nařizovalo heslo jejich řádu. Frýdlantský lid to však moc nezajímalo. a pře omu sedmdesátých a osmdesátých let 17. století, dvacet let po ončení Třicetileté války, spatřili lidé na večerní obloze kometu. Kazatelé tehdy předpovídali lepší léta, zmírnění chudoby. Jak hluboce se mý. lili, lidé brzy poznali. Nemilosrdný hrabě Gallas se snažil co nejrychleji zbavit své panství válečných stop. To vše za cenu ještě většího utrpení zdejšího lidu. Ozývají se první protesty, mnoho dalších odchází do nábožensky tolerantního Saska a připojuje se tak k 1581 náboženským exulantům z Frýdlantska. Nic to však neřeší, a tak se řasnický kovář Ondřej Stelzig staví do čela odporu, který vyústil v jednu z největších selských rebelií, kterou kdy Frýdlantsko zažilo. Po marných pokusech dostat se až k císaři končí všemi opuštěn v podzemí rábské pevnosti, předaleko od domova.

Za panování Marie Terezie se Frýdlantsko nevyhnulo ani tzv. slezským válkám. Město bylo v 70. letech 18. století obsazeno jak Prusy, tak vojsky rakouskými. Roku 1778 Prusové dokonce ukradli na děkanství dvanáct dukátů a dva koně, měšťané se mnohokrát museli skládat na výpalné.

Na válku s Napoleonem je v městském museu památka dodnes. Starý obraz frýdlantského malíře Donatha znázorňuje pohoštění oddílu ruských, pruských a rakouských dragounů v radniční kanceláři roku 1813. V červnu 1866, po více než sto letech, vpochodovala do Frýdlantu opět pruská armáda a vydržela tu až do září. Naštěstí samotné město zůstalo válečným potyčkám prusko-rakouské války ušetřeno.

O první světové válce byla roku 1930 vydána dokonce jedna kniha místní vlastivědy. Z jejích stránek dýše chlad utrpení, špatného jídla a potravinových lístků s rakouským orlem. Nadšení místních landšturmáků brzy vyprchalo, válka v zákopech se neuvěřitelně táhla. Většina frýdlantských koní byla zrekvírována, válečným sbírkám kovů padlo za oběť mnoho kostelních zvonů i mosazných domovních klik. Zabavena byla i starobylá panská hasičská stříkačka. Nesmyslná válka stála Frýdlant stovky životů místních občanů. Mrtvým byl věnován překrásný pomník postavený v parku nedaleko kostela. Polonahý voják pokrčeně vyjadřoval lidskou touhu schoulit se, skrýt se před všemi válečnými hrůzami. Socha byla později odstraněna a umístěna na hřbitově.

O poslední válce, nejhorší ze všech, se píše nejhůře, je ještě příliš vrytá do myslí mnoha lidí. Rozpoutal ji vlastně jediný člověk, člověk, který byl později zván ďáblem - Adolf Hitler. Byl to také on, kdo rozbil staleté hranice české země a připojil Frýdlantsko k Německu. Dne 6. října 1938 pak slavnostně promluvil z balkonu frýdlantské radnice. Místním ženám tehdy tekly slzy štěstí, muži zdravili zdviženou pravicí. Kdo nesouhlasil, nejásal, byl ztrestán. Brzy jásali skoro všichni frýdlantští Němci. Češi byli vyhnáni. Z dokumentů městského musea je patrné, že někteří frýdlantští Češi brali svoji nelehkou a nezáviděníhodnou situaci s hořkým, ale typicky českým inteligentním humorem. Když si totiž všichni čeští obchodníci museli dát do výkladu švabachem psanou tabuli "Zde je český obchod", to aby snad některého Němce nenapadlo tam jít nakupovat, tak si pod tuto ceduli místní švec Lánský mýdlem připsal ještě poznámku "Od roku 1892". Frýdlantští Němci však ve svém fanatismu takový humor nepochopili. Ke své škodě. Za svoji zaslepenou přízeň bláznivému Vůdci poté, co prohrál největší válku světa, snad spravedlivě, ale příliš krutě zaplatili. Až na výjimky byli z Frýdlantu vykázáni, vyhnáni daleko od domova. Po vojsku zbyl jen smutek a hromady válečného šrotu podél cest.

Neustálé válečné konflikty však nebyly jediným zdrojem utrpení obyvatel Frýdlantu. S válkou šel, snad náhodou, ruku v ruce mor. Černá smrt se žlutavými prsty se nebála křížů ani jalovcového kouře. Více než 800 mrtvých z morové rány bylo v letech 1597 - 1601 pohřbeno do hromadných hrobů u kostela svaté Máří Magdaleny ve Větrově.

Další morové časy přišly v dobách velkých selských rebelií na konci 17. století. Krysí doby morových nákaz připomíná dodnes mariánský morový sloup u frýdlantského kostela. Barokní svaté s očima obrácenýma k nebi nechal původně na náměstí u radnice postavit roku 1729 řezník Johann Josef Stracke se svým otcem Tobiášem. Roku 1898 byl sloup přemístěn na své dnešní místo. Vedle nemocí trápil místní lid i hlad, po válkách v kraji zůstalo jen velmi malé množství potravin a dobytka. Byla obrovská drahota. Roku 1805 město dokonce vydalo pamětní minci při příležitosti nejvyšší drahoty.

Byla z olova. V dřevěném Frýdlantě byl častým hostem také červený kohout. Nejničivější požáry byly v letech 1572, 1634, 1792, 1794, 1811 a 1853. Roku 1634 shořely kromě kostela, děkanství a školy všechny budovy uvnitř hradeb. Přesto bylo město v poměrně krátké době znovu obnoveno. Další z ničivých požárů vypukl 17. ledna 1797 v deset hodin večer z neopatrnosti ševcovy ženy Terezy Lenkischové. Za sedm hodin tehdy lehlo popelem 72 domů včetně radnice.

Kromě ohně byla častou příčinou neštěstí i voda. Bude jí věnována zvláštní kapitola, nicméně bychom si měli připomenout alespoň obrovské dvacetidekagramové kroupy, které na Frýdlant spadly v srpnu 1881, nebo příšernou sněhovou vánici v březnu 1887.

Spíš kuriozitou pak je zemětřesení, které městem zadunělo 14. června 1804. Frýdlantská země se však otřásla i v tomto století - 10. ledna 1901 v 3.45 ráno. Ani jedno z místních zemětřesení však nenapáchalo žádné větší škody.

Frýdlantskými zemětřeseními také končím svoji černou kapitolu, vyprávění o zemi rudé od krve, pláči svatých z morových sloupů a neskutečných kabaretech válek. Nejzbytečnější a nejdelší kapitolu.

Zdroj: Marek Řeháček - Frýdlant - Ohlédnutí, 1996