Lorinserova tělocvična

Mimoňská tělocvična, známá jako Lorinserova tělocvična, byla svého času nejen místem pro sportovní vyžití, ale také epicentrem společenského života města. Základní kámen budovy byl položen 21. září 1903 a téhož roku byla dokončena.

Zprovozněna 10. července 1904, těšila se dlouhá léta oblibě mezi místními obyvateli, pojmenována Lorinser-Turnhalle, po mimoňském rodákovi Karlu Ignatzi Lorinserovi, který propagoval školní tělocvik a zasloužil se tím o povinnou součást výuky. Sál tělocvičny měl i jeviště a kromě sportovních akcí se využíval i na taneční zábavy, plesy, koncerty, výstavy, přednášky, divadelní představení a jiné kulturní akce.

Po vypuknutí 1. světové války byl v tělocvičně otevřen vojenský lazaret s kapacitou 100 lůžek, který pro raněné vojáky fungoval až do dubna 1919. Poté sloužila Lorinserova tělocvična opět svému účelu.

Ačkoliv její sláva postupně uvadala, jedno je jisté – její konec byl doslova ohnivý.
Budova, která se pyšnila schodištěm vedoucím z Panské ulice, stála na konci dnešní Sokolské ulice. V dobách své největší slávy hostila nejen sportovní utkání a tělocvičné akce, ale také slavnosti a společenské události. Dámy v dlouhých šatech, pánové v oblecích – všichni se tu scházeli, aby si užili večery plné tance, hudby a družného povídání.
Po druhé světové válce byla budova přejmenována na sokolovnu. Sokolové, známí svou láskou k pohybu a zdravému životnímu stylu, ji využívali k pořádání svých akcí. Kdo ví, možná právě jejich energická cvičení rozproudila atmosféru natolik, že se budova rozhodla vzplanout vášní – doslova.
Dne 10. ledna 1947 se však Lorinserova tělocvična ocitla v centru pozornosti z úplně jiného důvodu. Večer toho dne ji zcela zničil požár.  Částečnou příčinou nezdaru hašení požáru byly silné mrazy. Plameny si s budovou poradily rychle a bez kompromisů – jakoby chtěly zdůraznit, že éra této tělocvičny je definitivně u konce.
Místní obyvatelé se shromáždili na ulici a sledovali, jak jejich oblíbené místo společenských setkání mizí v záři plamenů. Někteří tvrdili, že slyšeli poslední zoufalé praskání dřeva, jako kdyby budova sama protestovala proti svému osudu. Jiní si zase mysleli, že to byl jen další důkaz toho, že tělocvična byla vždycky plná energie – tentokrát ovšem trochu jiného druhu.
A tak skončila éra Lorinserovy tělocvičny. Její místo dnes připomíná jen prázdný prostor na konci Sokolské ulice a vzpomínky těch, kteří zažili její největší slávu. Možná je to ale dobře – kdo by chtěl žít ve městě, kde se tělocvičny samovolně mění v grilovací party?
Z Lorinserovy tělocvičny zůstaly jen příběhy a pár fotografií. Ačkoliv její konec byl tragický, nelze popřít, že odešla ve velkém stylu – doslova v plamenech. Pokud tedy někdy budete procházet Sokolskou ulicí, vzpomeňte na tuto ikonickou budovu a její ohnivý odchod. Kdo ví, možná vám z jejího příběhu stoupne trochu kouře do hlavy. Její existenci dnes připomíná malé sportovní hřiště a Jahnův pamětní kámen u schodiště v Sokolské ulici.

Zdroj: Jiří Šťastny, Lenka Špačkova, Emilie Ráčková - MIMOŇ A OKOLÍ na starých pohlednicích, 2021

https://www.kulturamimon.cz/infocentrum/zanikle-pamatky/