Hrádečtí hasiči
Hasiči v Hrádku nad Nisou: Příběh odvahy, odhodlání a pokroku
Historie dobrovolného hasičského sboru v Hrádku nad Nisou je příběhem, který dokazuje, že i z nejtěžších situací může vzejít něco pozitivního. Od prvních požárů, které sužovaly město, přes vznik organizovaného sboru až po moderní techniku a mezinárodní spolupráci – hrádečtí hasiči se stali symbolem odvahy, odhodlání a pokroku.
Počátky hasičského hnutí
Hrádek nad Nisou měl v historii nejednu zkušenost s ničivými požáry. Ačkoliv vrchnostenské stavební předpisy již od 18. století nařizovaly stavbu domů z nehořlavých materiálů, oheň si i přesto nacházel cestu. Největší impuls k založení hasičského sboru přišel v roce 1861, kdy požár v dolní části města zničil 15 domů. I přes snahu místních obyvatel bylo jasné, že neorganizovaná pomoc nestačí. Inspirací se staly úspěšné zásahy hasičských sborů v okolních městech, zejména v německé Žitavě.
Hostinský Leopold Stoy, fascinovaný profesionalitou tamních hasičů, se stal klíčovou postavou při prosazování myšlenky založení sboru. Spolu s Karlem Karáskem a dalšími nadšenci přesvědčil městskou radu o nutnosti investice do hasičského vybavení. Po dlouhých jednáních byl sbor slavnostně založen 15. května 1870.
Slavnostní den plný naděje
Den založení hasičského sboru byl pro Hrádek nad Nisou významnou událostí. Novopečení hasiči, odění do uniforem z vojenských zásob, byli slavnostně přivítáni starostou města. Po projevech a požehnání faráře se hasiči sešli k obědu v hostinci Leopolda Stoye – místě, kde celá myšlenka vznikla. Den zakončila tancovačka a večerka za doprovodu vojenských trubačů. Atmosféra byla plná optimismu a očekávání.
Technický pokrok a společenský život
Během dalších let se sbor postupně rozvíjel. Počet zásahů se pohyboval mezi 6 až 12 ročně a technické vybavení se neustále zlepšovalo. V roce 1874 byla zakoupena koněspřežná stříkačka, o několik let později moderní čtyřkolová stříkačka s výkonem 900 litrů za minutu. Hasiči získali nové uniformy, přilby a dokonce i sirénu na budovu radnice.
Kromě zásahů u požárů hráli hasiči důležitou roli ve společenském životě města. Pořádali slavnosti, průvody i ukázková cvičení, která přitahovala pozornost široké veřejnosti. Největší událostí byla oslava 30 let existence sboru v roce 1900, která zahrnovala koncerty, taneční zábavu a ohňostroj.
Výzvy válečných let
První světová válka přinesla sboru těžké časy. Mnoho členů bylo povoláno do armády, což výrazně oslabilo jeho činnost. Po válce však nastalo období obnovy. V roce 1920 měl sbor již 121 členů a postupně se otevíral i pro ženy a občany jiných národností.
Druhá světová válka byla pro hrádecké hasiče obdobím politických tlaků a rozkolů. Přesto pokračovali ve své práci a zasahovali u požárů způsobených válečnými událostmi. Po skončení války byla činnost sboru obnovena díky příchodu nových obyvatel do pohraničí.
Moderní doba: Spolupráce a inovace
Po roce 1989 se hrádečtí hasiči vrátili ke svému původnímu názvu a začali psát novou kapitolu své historie. Prioritou bylo dokončení rekonstrukce hasičské zbrojnice a modernizace vybavení. Do sboru byla zařazena nová technika, jako například cisterny Tatra 815 či velitelské vozidlo Mitsubishi Pajero.
Velkým úspěchem byla mezinárodní spolupráce s německými hasiči ze Žitavy a polskými kolegy z Kopaczówa. Společné cvičení i zásahy prohloubily vztahy mezi těmito komunitami a ukázaly sílu solidarity.
Pohled do budoucnosti
Dnes je dobrovolný hasičský sbor v Hrádku nad Nisou nejen symbolem bezpečnosti, ale také důležitou součástí místního života. Díky obětavosti svých členů a podpoře vedení města se sbor neustále rozvíjí. Nové generace hasičů pokračují v odkazu svých předchůdců a dokazují, že odvaha, odhodlání a spolupráce jsou hodnoty, které nikdy neztrácejí na významu.
Hasiči z Hrádku nad Nisou jsou důkazem toho, že i z těžkých začátků může vyrůst něco velkého. Jejich příběh je inspirací nejen pro město samotné, ale i pro všechny, kdo věří v sílu společné práce pro dobro komunity.


O hasičích a červeném kohoutovi
Jako snad každé staré středověké městečko byl i Hrádek stále sužován požáry. Dřevěné, často ztrouchnivělé stavby, úzké uličky, nedokonalé komíny - to vše bylo jejich hlavní příčinou. Lidé si ještě v minulém století věšeli do výklenků nade dveřmi obraz sv. Floriána, dodnes ho můžeme na některých hrádeckých domech najít, ale od častých požárů nepomáhal ani patron hasičů. Jakmile se tenkrát vznítil jeden dům, hořela rázem celá ulička, dřevěné stavby byly pro oheň tou nejlepší potravou. Tak hořelo roku 1713, 1781, 1828, 1861, 1869, i v letech pozdějších.
Lidé
nemohli na ničivé požáry sami stačit, většinou bylo jejich běhání s
dřevěnými vědry marné. Pach spáleného dřeva se vždy ještě dlouho poté
linul městem. Hrádečané si uvědomili, že je třeba proti požárům něco
učinit. Debatovalo se o hasičích a stříkačce, ale peníze na ně chyběly.
Lidé
nemohli na ničivé požáry sami stačit, většinou bylo jejich běhání s
dřevěnými vědry marné. Pach spáleného dřeva se vždy ještě dlouho poté
linul městem. Hrádečané si uvědomili, že je třeba proti požárům něco
učinit. Debatovalo se o hasičích a stříkačce, ale peníze na ně chyběly.
Však
se jim také podařilo uhasit i velmi nebezpečné požáry a zabránit
velikým materiálním škodám. Jako například roku 1929 se od rozbité lahve
s benzinem vznítil zámečníkův krám. Vzhledem k tomu, že v prodejně byly
velké zásoby střelného prachu, nebezpečí výbuchu bylo veliké. Městským
hasičům se oheň však včas podařilo zlikvidovat.
Hasiči
z Hrádku, Chotyně, Donína, Dolního Sedla, Loučné, Bílého Kostela,
Chrastavy, Andělské Hory, Oldřichova a Žitavy bojovali v roce 1931 s
největším ohněm, jaký Hrádek zažil v tomto století. Tenkrát vypukl požár
v továrním komplexu na Liberecké ulici. Hrozilo, že oheň zachvátí i
další obytné budovy. Na tehdejší dobu bylo použito obrovského počtu
požární techniky. Požár hasilo celkem sedm stříkaček. Osobní vlak Hrádek
- Liberec jedoucí okolo hořícího místa musel zrychlit, aby oheň
nepřeskočil i na něj.
Hrádečtí bojovníci s červeným kohoutem hasili dokonce i pod zemí. To
když se v šachtě Kristýna vznítila výdřeva.
Při
požáru dnešního kulturního domu v roce 1934 byly poprvé použity nové
masky proti kouři. Technické vybavení, zakoupené místním průmyslníky v
dobách první republiky, bylo tehdy na špičkové technické úrovni a
sloužilo ještě dlouho po skončení druhé světové války.
Ale
nebyl to jen oheň, s kým museli hasiči po dlouhá léta bojovat. Hrádek
postihují časté povodně, kdy jinak poklidná řeka Nisa vystoupí z břehů a
bere s sebou vše, co jí přijde do cesty. Ale i na tyto případy jsou
hasiči připraveni. V padesátých letech vystoupila voda natolik, že
museli být někteří lidé dokonce evakuováni ze svých domovů.
Dnes
jsou hasiči opět pýchou města. Jejich zbrojnice, ozdobená sv.
Floriánkem, patří mezi nejlépe opravené stavby v celém Hrádku. Avšak ani
dnes nemají málo práce, stejně jako v dobách minulých. Ke katastrofám
zcela běžným se v posledních letech přidali ještě žháři. Dokud zde
takoví lidé budou žít, budeme bojovníky s červeným kohoutem stále
potřebovat. Jsou totiž účinnější než sv. Floriánek nade dveřmi.
Zdroj: Marek Řeháček - Hrádek nad Nisou - obrázky z minulosti, 1995