Kam chodily děti do školy

Kam chodily děti do školy 

Pro rozvoj a budoucnost Jizerky měl značný význam rok 1828. Byla zahájena stavba hutě, začal pracovat mlýn. Ve stejném roce pozval huťmistr na Jizerku také prvního soukromého učitele. Byl jím muž se šlechtickým přídomkem Karl Tunkler von Treuenfeld. Svérázně dnes působí kantorova stížnost předaná vrchnostenskému úřadu ve Frýdlantě roku 1832. Tunkler si stěžoval na "špinavou" konkurenci: jakýsi Phillip Broschek z Polubného mu lezl do zelí, když zde nelegálně též vyučoval! Musíme si však uvědomit, že učitel žil tenkrát víc než nuzně, živit a poskytovat přístřeší mu museli sami obyvatelé a od dětí byl nucen vybírat týdenní školné ve výši šesti krejcarů vídeňské měny, To jistě panu učiteli mnoho nevynášelo; v létě sice chodilo na vyučování kolem dvaceti dětí, v zimě však jen šest. 
Dětí s počtem obyvatel přibývalo, leč vlastní školu si zde mohli postavit až v roce 1890, tedy v čase, kdy již začal počet obyvatel Jizerky trvale klesat. Jelikož počet docházejících dětí značně kolísal, vyučovalo se vždy jen v jedné třídě. O učitelích, kteří se zde vystřídali do roku 1945, nemáme téměř žádné zprávy. Z adresářů se lze dovědět, že v roce 1910 zde učil Karl Janisch a o patnáct let později Franz Schwarz. 

Ze vzpomínek posledního učitele z Jizerky 

Pan Otto Kareš žije s manželkou v přízemním bytě přímo proti polubenskému kostelu. (pozn. v roce 2006) Tam jsme se také poprvé setkali. Měl mi co vyprávět, vždyť byl posledním učitelem na Jizerce! V obývacím pokoji se na stole kupily fotografie a výstřižky z novin a pan učitel, dnes čilý a bodrý důchodce, vyprávěl jednu příhodu za druhou. Občas je zpestřil osobitým humorem i trochou nadsázky. 
Nejprve jsem se ale vyptával na školu na Jizerce a bývalý kantor vzpomínal: "Když skončila válečná léta, byla škola na Jizerce po nějakou dobu zavřená. Do konce války ji navštěvovalo asi pětadvacet německých dětí, po nucených i dobrovolných odchodech původních obyvatel ale nebylo zpočátku koho učit. Přišel čas rabování, ze školy i z opuštěných chalup se odvážel nábytek a vše, co mělo nějakou hodnotu. V roce 1948 pak byla škola znovu otevřena. Měl na tom zájem především Lesní závod Frýdlant" .

Někdejší učitel se rozpomíná na své předchůdce a řadí je dle toho, jak se tu po znovuotevření školy střídali. Některá křestní jména již z paměti vymizela, ale co na tom záleží? Třeba je jednou někdo doplní. Prvním českým kantorem na Jizerce byl Milan Andrle a po něm přišli další: Vodák, Teplý, praktikant Maryško. Nikdo tady ale dlouho nevydržel. 

Ota Kareš dostal po studiích umístěnku do Vsi u Frýdlantu, tenkrát to tak chodilo, nastoupit se muselo tam, kde zrovna bylo potřeba. Brzy se doslechl, že se uvolnilo učitelské místo na Jizerce, a Kareš se na ně — k radosti frýdlantského inspektora — přihlásil. Měl to odtud přeci jen blíž domů do Zlaté Olešnice. To bylo v říjnu roku 1951.

"Na Jizerce jsem nebyl od svých pěti let," vypráví dál Ota, "a když jsme tam od Smědavy s otcem jeho oplíkem přijeli, uchvátil mne ten pohled: na louce se pásli koně, vzadu homole Bukovce, na obzoru hřebeny Krkonoš. 
Klíče od školy byly na polesí, byla tenkrát krátce zavřená. Na schodech školy mne vítaly tři kravince. Vlevo byla třída, vpravo prostý učitelský byt, vedle ložnice sídlil místní národní výbor. Tam úřadoval předseda Honza Jeřábek (jinak technik na polesí), tajemníka mu dělal Ruda Macek, a já, coby učitel, jsem se stal předsedou školské komise. Prvním předsedou MNV na Jizerce ale byl polesný Vojtěch Niedermertl." 
Bývalý kantor ukazuje na fotkách skupinky dětí, jež chodily do jeho jednotřídky, a většinu z nich zná i po tolika letech jménem. Školáci na obrázcích jsou různého věku i národnosti, jsou tu místní rodáci i cikánci, jichž bylo ve třídě několik: Suchý, Kakrda, Sejčkovi, Macková a také Ščuka, Koki, Čonka, Zubaj... Jejich rodiče tady tehdy většinou pracovali v lese. 
V roce 1953 musel Ota na vojnu a tehdy tady působila paní učitelka Krupková a krátce učitel Nosál. Po dvou letech měl vojnu za sebou a vrátil se zase zpátky do své školičky. A vydržel tu až do roku 1962, kdy byla jednotřídka na Jizerce oficiálně zrušena. Důvodem bylo to, že počet školou povinných dětí poklesl pod čtyři. Poté jsme si povídali o všem možném; jediné, co náměty spojovalo, byla Jizerka. 
"Po válce směli na Jizerce zůstat antifašisti; tak tady bydlel fořt Kluge, hajný Suchý s rodinou, Buchberger s dcerou, Hankeová, Stefanovi a z vnitrozemí se vrátili Kakrdovi. Pan Kakrda byl čes" kým financem, paní dcerou Kunzových z Pyramidy. Jejich Mirek chodil ke mně do 3. třídy, bratr Josef byl o něco starší. Vedle starousedlíků se tady v těch poválečných letech sešla někdy zvláštní sestava lidí. Fořti a lesníci, lesní dělníci, kočí, často i kriminálníci: jedni z basy zrovna přišli, druzí do ní právě odcházeli... Směs lidí, buď tady byli z trestu, nebo měli moc rádi přírodu..." Po chvíli Ota pokračoval: "V domě, kde dříve žil malíř Enzmann, býval obchod, ve kterém prodávali Půlkrábovi. Když odešli, převzala krám moje žena. Dala si jen podmínku, že se prodejna musí přemístit do školy. A tak se velká místnost proměnila na prodejnu se vším možným (dnes je tady muzeum) a třída se stěhovala nahoru do podkroví. 
V nové sklárně bývala kuchyně a jídelna "Lesů". V zimě se ale kuchyně stěhovala za kuchařkou do čísla 11, za paní Jechovou, dcerou hajného Suchého." 
K Jizerce patřila také svérázná postavička — Kosťa. Pamětníci na něj dodnes vzpomínají. "Přišel sem po válce prý odkudsi z Rumunska a usadil se tu jako kočí. Rumun, pravým jménem Constantin Aporcaritia. Pracoval v lese a pomáhal tam, kde bylo třeba. V maštali měl Cigána - černého koně, kozla a berana. Dohromady tvořili svéráznou čtveřici. Kosťa uměl plést košíky a dobře také vánočky, což dokazoval před svátky. Doma se kdysi vyučil pekařem. Alkohol ovšem nebyl Kosťovi zdaleka cizí a zanechával na něm své stopy. Když musel z Jizerky odejít do polubenského domova důchodců, dlouho v tom neobvykle čistém prostředí nevydržel. Zemřel v roce 1982 a odpočívá na hřbitově pod kostelem.

V panském domě bydlel v padesátých letech kočí Horák z Příchovic, baráku se proto říkalo Horákovna (podobně jako jiným domům na Jizerce podle jejich obyvatel — Jeřábkovna, Pešákovna, Šteklovna atd.) Voda byla do Horákovny přivedena z kraje lesa dřevěnými rourami a ve stavení tekla do koryta, u kterého napájeli koně. Přepad z koryta tekl do Pyramidy, kde tu dobrou vodu pili hosté. " 
Inu, bylo toho ještě mnohem víc, co jsem se dověděl, příhody veselé i smutnější. Život na Jizerce nebyl lehký, ale měl nepochybně své kouzlo. A má ho jistě dosud. 
Paměť je věc ošidná — znám to z vlastní zkušenosti. A tak vězme, že toto jsou vzpomínky Oty Kareše, posledního učitele z Jizerky. Není vyloučeno, že někdo jiný si stejné události vybavuje zcela jinak. 

Zdroj: Miloslav Nevrlý | Otokar Simm | Jan Pikous mladší - JIZERKA — VELKÁ JIZERA — ORLE, 2006