V průběhu posledního století došlo k obrovským proměnám  všeho kolem nás. Od základu se změnil způsob a rytmus života, jiná je práce a každodenní starosti, změnilo se využití volného času, řídíme se jinými zvyklostmi než naši předkové. Bouřlivý rozvoj techniky a spolu s ním i výrobních možností, překotný rozmach dopravy - to vše proniká do soukromí každého z nás, byť bychom se tomu sebevíce bránili. Naše současnost se nám může jevit jako příliš uspěchaná. Snad proto se tu a tam alespoň na chvíli rádi vracíme k minulosti. Dobrým průvodcem při těchto návratech nám mohou být zažloutlé fotograhe nebo staré pohlednice. Je až s podivem, kolik z těch zachycených dějů a okamžiků vyzařuje atmosféru klidu a laskavosti, pohody a přiměřené bezstarostnosti. Není škoda, že se tyto skutečnosti z našeho současného života poněkud vytrácejí ?

Jenomže běh času není možné příbrzdit - a jak jinak, Čas se nezastavil ani v Jizerských horách. Temně zelené smrkové hvozdy ještě donedávna pokrývaly náhorní plošinu a sestupovaly z ní dolů k rašelinným potokům, světlé bučiny odnepamětí spoluvytvářely ráz krajiny severního a západního úbočí horstva. Do dnešních dnů nám toho, bohužel, z oněch životodárných lesů, tak charakteristických pro Jizerské hory, příliš zachováno nezůstalo. Ještě další fenomén je nápadný při srovnávání minulosti a současnosti našeho kraje: Zatímco včera byly horské obce obklopené harmonicky působící kulturní krajinou, dnes je jejich okolí zpustlé a zarostlé jako pohádkové zámky. Mohlo by se zdát, že nenávratně zmizela ona člověkem přeměněná tvář země. Příroda jako by si pozvolna a nekontrolovaně brala zpátky to, co jí lidé svou lopotnou dřinou dříve vyrvali.

Jizerka v roce 1930

První písemná zmínka o obci k r. 1539, kdy se jmenuje Buchberg. Do r. 1848 vesnice panství Frýdlant, nazývaná Iser, Klein-Iser, Buchberg, Iserhauser, Wilhelmshohe. V r. 1828 - 29 vystavěl zde F. Riedel sklářskou huť, která pracovala do r. 1887. Huť přinesla do osady, která postávala v r. 1799 jen ze sedmi domů (bud) čilý ruch, po zastavení huti ale osada opět upadla. Tak se v Jizerce střídaly doby ruchu (období hledačů drahých kamenů v 16. a 17. stol., období sklářské huti v 19. st.) s dobami, kdy osada byla světem zapomenuta. Do začátku 19.století neměla osada ani úřední jméno (říkalo se Buchberg - podle hory Bukovec, Iserhauser, Iser atp.). V r. 1828 byla pojmenována na počest Viléma, syna hraběte Clam-Gallase Wilhelmshohe (Vilémova výšina), po 1. sv. válce byl užíván název Klein-Iser (Jizerka).

V roce 1930 žilo na Jizerce 12 Čechů a 141 Němců.

JIZERKA - dříve a dnes

Vystoupíme-li jen malý kousek nad Chrastavu, na Vysokou, jsme udiveni, jak široký horizont se nám odtud otvírá. Na jedné straně se táhne silueta Ještědského hřebene, která pak dále na obzoru přechází do Lužických hor (Hvozd, Luž), na druhé straně směrem na sever vidíme výrazný obrys Oldřichovského Špičáku a úplně vzadu část vrcholu nejvyšší hory Jizerských hor - Smrku (1124 m) s novou moderní rozhlednou. Jizerské hory - to nejsou jen skály a lesy, ale i kus historie a zajímavé osudy tamních lidí, kteří neměli snadný život. Několik set pomníčků připomíná místa tragických událostí: smrt dřevorubců i hajných v boji s pytláky, ale i sebevražd z nejrůznějších příčin. A jména na pomníčcích jsou sice většinou německá, avšak v poválečném období samozřejmě také česká. Jizerské hory - to je i známý lyžařský závod "Jizerská padesátka ", sobotní a nedělní výlety celých rodin i výpravy zkušených sportovců. Klenotem té krajiny, která sahá až ke státní hranici s Polskem, je obec JIZERKA. Má skutečně horský ráz, dřevěná stavení tu jsou od sebe dost daleko vzdálená. Když vyšla v roce 1970 publikace RNDr. Miloslava Nevrlého KNIHA O JIZERSKÝCH HORÁCH, vzbudila mezi tehdejší severočeskou veřejností nevšední zájem. Ten byl tak velký, že kniha vyšla o několik let později znovu, rozšířená o dalších několik kapitol. Následovaly i pozoruhodné fotografické publikace: Jizerské ticho a Moje Jizerky.
Co víme z historie?
V oněch místech, kde ční k obloze čedičový vrch Bukovec, bývala kdysi nejasná hranice dvou panství: frýdlantského (Bibrštejnové, -Redernové, Gallasové a později Clam-Gallasové), z druhé strany sem z českého vnitrozemí zasahovalo panství Smiřických. V archivech se zachovaly soudní listiny o sporech mezi těmito šlechtickými majiteli. A bylo o co se soudit. Rozsáhlé lesy plné zvěře, naleziště polodrahokamů, kam přicházeli hledači až z daleké Itálie. Nejstarší záznamy sahají až do doby kolem roku 1530. Jaké bývalo povolání tamějších obyvatel? Byli to dřevorubci, lovci, rybáři, čihaři, bylinářky a hajní, později také skláři. Po roce 1620 prý se zde zdržovali také českobratrští uprchlíci, kteří pak později přešli do dnešního Polska. Do řeky Jizerky se tu vlévá Safírový potok, v němž Italové, ale i někteří místní horalé hledali rubíny, modré safíry, spinely, topasy, především však ilmenit, který tu dostal název izerín. Dokonce zachytili při rýžování i nepatrná zrníčka zlata. 

Obec Jizerka má i dlouholetou sklářskou tradici. Podnikatel Riedel v roce 1828 vybudoval známou sklárnu nejen v Kristiánově, ale také přímo na Jizerce. Ta budova dodnes stojí, i když se z komína již nekouří a sklo se tu netaví. Dominantou vesnice je tzv. Panský dům s věžičkou na střeše, se zvonem, který nejenže oznamoval poledne, ale v době zimních chumelenic ohlašoval zbloudilým, že jsou nablízku lidská sídla a tedy záchrana. Čihaři lovili ptáky do sítí. Stanovené množství jich museli odevzdávat po panské kuchyně na frýdlantský zámek, část prodávali i s dřevěnou klíckou, kterou sami vyrobili. 

V roce 1815 navštívil horskou osadu hrabě Vilém. Na jeho počest se osada krátce jmenovala Vilémova výšina (Wilhelmshohe). Byl zde postaven kamenný pomník ve tvaru pyramidy, který tu stojí dodnes. Nynější hostinec "Pyramida" bývala původně brusírna skla. Za dlouhých zimních měsíců, kdy bylo celé okolí pokryto hlubokou vrstvou sněhu, bylo možné se pohybovat po krajině pouze s pomocí sněžnic. Byl jsem na Jizerce několikrát, ovšem před mnoha lety. V sobotu 10. září letošního roku jsem se tam vydal znovu. Autem přes Smědavu, kolem vodní nádrže Souš do Polubného a odtud oklikou na Jizerku. Měl jsem štěstí, protože byl opravdu nádherný den babího léta. Mnohé se tu změnilo, naštěstí k lepšímu. Panský dům je dnes hotel s velmi příjemným prostředím. 

A ceny tu nejsou tak vysoké, jak bych býval čekal. Nedaleká "Pyramida" se přestavuje a modernizuje. V bývalé sklárně je útulná restaurace, "Stará pila" slouží dnes jako škola v přírodě. Známý Hnojový dům podivína G. Ginzla je sice v provozu, ale majitel žije v současné době dlouhodobě u své sestry v Německu. Všechno je udržováno ve velmi dobrém stavu. Byli jsme náhodnými svědky cyklistického závodu s několika sty účastníků, který tu právě probíhal. Navštívili jsme místní horské muzeum, zřízené v bývalé školní budově. 

Manželé Vítovi, kteří tu měli celý víkend službu, hovořili o vystavených exponátech skutečně zasvěceně. Je tam původní pracovní nářadí bývalých obyvatel, klece a sítě čihařů, skutečné, kdysi často používané sněžnice, velké saně, na nichž se sváželo dříví Z hor do údolí, zařízení sklářské dílny, ale také fauna a flóra Jizerských hor. Je tu vystavena i puška, Z níž byl zastřelen nejslavnější jizerskohorský pytlák Stammel, staré fotografie a spousta dalších zajímavostí. 

Na otázku, jak je možné, že jsme nikde neviděli sloupy elektrického vedení, ačkoliv se v hotelu, v muzeu i jinde svítí elektřinou, jsem dostal následující odpověď Před několika lety byla osada Jizerka prohlášena za venkovskou přírodní památkovou rezervaci a podle stanovených pravidel musely být dřevěné i železné sloupy vedení odstraněny a dráty jsou uloženy v kabelech pod zemí, aby nebyl narušen vzhled obce. V restauraci Jizera jsme byli svědky dvou dětských výprav s českou a polskou státní vlajkou. A tak tu kolem zněly tři jazyky: čeština, němčina a polština. Nedávno byl nedaleko odtud otevřen hraniční přechod pro polské pěší turisty a cyklisty. Na Jizerce je opravdu krásně a bude tu ještě lépe, až budou mít stromy pestré podzimní listí. Pokud nevíte, kam se v říjnu v sobotu či v neděli vypravit, dáváme vám tip: na Jizerku!!! 

(zdroj:  https://www.chrastava.cz )

Jizerka

Prvním významnějším potokem, který se vlévá do Jizery z pravé strany, je Jizerka. Ta pramení při rozvodí Severního a Baltského moře, mezi Jizerskou silnicí a Promenádní cestou. Nejprve se vine otevřeným úvalem a brzy nato dosáhne Malé jizerské louky. V místech zvaném Kyselá rovina se krajina promění v náhorní plošinu. Uprostřed močálů porostlých rašeliníky, suchopýry a kyselými travami se tu mezi kosodřevinou skrývají tajuplné tůně.

Na své pouti Jizerka přijímá několik zcela krátkých a nenápadných přítoků. Z levé strany Příčnou vodu a Pařezový potok, zprava pak Hlinitý, Safirový a Sklářský potok. Dá se předpokládat, že jméno Safírového potůčku je starší než ostatní názvy, neboť mu ho propůjčily drahé kameny, které se kdysi vyskytovaly v jeho náplavech. Proč právě tady, a ne v ostatních přítocích? Přesvědčující odpověď nebyla dosud nalezena. 
Tam, kde Jizerka narazí na horu Bukovec, změní náhle směr i spad. Koryto se stává kamenitým a rychle klesá do náruče mateřské řeky. Na úpatí hory, kde je tok Jizerky ještě poklidný, je možné hledat počátky dnešní stejnojmenné osady. Kdy bylo osídlení saložena, to se dnes již nedá přesněji zjistit. Jednotné nejsou ani názory na to, kdo byli její zakladatelé. Třeba to byli lovci a čihaři, spolu s dřevaři a uhlíři, které sem coby své poddané poslal některý s majitelů návarovského panství. Ale mohli to být také hledači vzácných kamenů, již se sem vydali s majetku frýdlantského. Pozdní jaro roku 1950. Dvacáté století právě končilo svoji první krvavou polovinu a lidé ani po pěti letech dosud nezapomněli na velkou válku. Tím víc toužili po všem, co připomínalo mír. Možná proto mě tak uchvátil pohled ze staré cesty pod Bukovcem na osadu ukrytou v tmavých lesích. První pohled na Jizerku! Nikdy nevymizí z paměti. Svrchovaný mír a hluboké ticho ležely — jakoby od věků a mimo všechny války světa — nad půl tisíciletí starou osadou. Z místa, kde jsem stál, se lesy zdály být nekonečné, táhly se od obzoru k obzoru. Sněhy již zmizely z luk a ležely jen v úzkých dlouhých pásech při okrajích lesů. Slunce probouzelo dřevěné chalupy z dlouhého zimního spánku, jejich tmavé střechy i stěny začínaly vonět. Se směsí okouzlení a nedočkavosti jsem scházel mezi domy roztroušenými v lukách k říčce, která se leskla dole ve slehlých travách. Osada byla prázdná, zdánlivě bez lidí, ale z několika komínů stoupal k jasnému nebi pokojný kouř. Ne ale ze všech komínů; při pozorném pohledu bylo patrné, že i sem, do mírumilovné samoty v severských lesích, dorazila strašná a nesmyslná válka. Její obyvatelé museli po jejím konci odejít ze svých domovů do cizích krajů a jejich domy tak zůstaly opuštěné a vydané nelítostným jizerskohorským zimám. | Přesto se zdálo, že není všechno ztraceno: na rozvalinách staré sklařské hutě hlasitě a vítězně zpíval do jarního dne černý pták s bilym půlměsícem na hrudi. Lidské spory a nenávisti se ho netýkaly. Zdálo se mi, Že je to dobré znamení a že do lesnatých hor se navrátí naděje a nakonec se snad usmíří i válkou rozdělení lidé 

Pověst o vlašských hledačích kamenů 

Jizerka je pro pověsti jakoby stvořena. Chaloupky nahodile rozhozené na horské louce, mezi nimi teče říčka. Jižní straně vévodí Bukovec, hora, která upoutá každého špičatým tvarem, protože se svým sopečným prapůvodem liší od všech ostatních kopců v okolí. Zima obléká Jizerku do slavnostního roucha nevěstina. Po letní bouřce vystřelí z mraků sluneční paprsky a rozsvítí zdejší louky smaragdovou zelení. V podzimních dnech zahalí osadu závoje šedých mlh do smutečního hávu. 
Ve slezské Vratislavi se kolem roku 1410 údajně zdržoval vlašský obchodník Antonius de Medici, který sem přišel odkudsi z jižní Evropy. Byl zde proto, aby pořádal výpravy za nerostným bohatstvím. Vysílal prospektory do horských údolí i na vrcholy. Jednoho dne mu přinesli zprávu o bohatství, které se nacházelo v západní části pohoří. Tak dorazili Vlachové až pod Bukovec. Jak dlouho tam pobývali a říční písky promývali, o tom zprávy mlčí. Do oblasti pověstí zřejmě patří i vyprávění vratislavského učence Christiana Stieffa, který o tři sta let později napsal o italském prospektorovi, jenž měl zbohatnout z polodrahokamů nasbíraných v našich horách. V Benátkách si prý dal postavit palác, jehož průčelí zdobil nápis: "Montes chrysocreos fecerunt nos dominos" - "Hory krystalonosné učinily nás pány" - a měly to být snad hory později zvané Jizerské. Kde je ale konec tajemným Vlachům? Kdo napsal první 2 tak zvaných "vlašských knih"? Byly to knihy mnohokrát opisované a úzkostlivě střežené, neboť měly být návodem, kterak přijít k bohatství. O činnosti tajuplných cizinců se nedovíme nic ani z dokumentů napsaných pouhých sto let po jejich údajném působení. Do současnosti nám tu po nich zbyl jen název horského hřbetu, kterému říkáme Vlašský.

Dokumenty promluvily 

O nejstarší doložené minulosti Jizerky se dovídáme díky sporu dvou feudálů, majitelů zmíněných panství. Českému historikovi J. V. Šimákovi pak vděčíme za to, že před necelými sto lety objevil v archivech pražského komorního soudu dvě staré listiny, jež zachycují jejich rozepři. Starší ze dvou dokumentů pochází z roku 1539 a je psán starobylou češtinou. Pojednává o hraničním sváru mezi Zikmundem Smiřickým, jenž v roce 1516 rozmnožil své državy o návarovské panství, a Jáchymem Bibrsteinem, jehož rod držel frýdlantský majetek již od roku 1278. Hranice mezi oběma panstvími běžela neznatelně lesní pustinou, kdesi mezi dnešní Jizerkou a Smědavou. Tehdy nebyla nijak přesně vyznačena, není tudíž divu, že si její průběh každý z pánů vykládal po svém. A jak jinak - výhodněji pro sebe.

Smiřický pán vycházel z domnění, že hranice začíná na Smrku a pokračuje k jihozápadu, sledujíc rozvodí Severního a Baltského moře. Pán z Frýdlantu předpokládal jižnější vedení hraniční linie, vycházeje přitom z přesvědčení, že výchozí bod hranice leží na soutoku Jizery s Jizerkou a přes Bukovec pokračuje dále k západu. 
Nejsevernějšími obcemi návarovského panství tehdy byly obce Zlatá Olešnice a Držkov. Postupné pronikání hlouběji do hor bylo ovšem přirozeným vývojem osídlení. Tak se stalo, že se poddaní návarovské vrchnosti dostávali až do lesů v okolí Bukovce. Vystavěli si tam několik chýší z kmenů a větví, spáry mezi dřevy ucpali rašelinou a mechy. Tam přebývali, živili se lovem zvěře a ryb, pálili dřevěné uhlí. 
Také Bibrstein si činil nárok na lesy v okolí Bukovce. Počínání návarovských nesl s nelibostí, a proto vyslal v polovině května roku 1539 do hor trestnou výpravu, kterou doprovázel zástup ozbrojených mužů. Po mnoha štrapácích žoldnéři dospěli až pod Bukovou horu (Bukovec), a tady nešetřili nikoho a ničeho. Pokáceli stromy rostoucí vůkol, spálili boudy stojící na louce, zničili trávu i seno, ba i ryby z řek měli během trestné výpravy vylovit. 
Je možné, že k osídlení došlo již někdy na počátku 15. století, tedy téměř o sto padesát let dříve, než byl spor zanesen do listin. Tvrdili to svědkové českého pána, doprovázející královskou pochůzkovou komisi, jež v roce 1539 šetřila spor přímo na místě. Konečně také Bibrstein prohlašoval, že jeho lidé tady již před sto lety písky promývali a hledali v nich drahé kameny. Obě tvrzení se časově shodují s pověstí o vlašských hledačích. 
Jisté je, že protí Bibrsteinově trestné výpravě se Zikmund Smiřicky ohradil a vznesl žalobu k nejvyššímu hofmistrovi Království českého. Úřad nařídil vykonání zmíněné pochůzky na místě samém, a za účasti svědků. 
O tři roky později, roku 1542, proběhl v Praze soud. Při té přiležitosti byli vyslechnuti oba páni, načež soud rozhodl ve prospěch Zikmunda Smiřického. Jáchym Bibrstein se musel dostavit k císaři Ferdinandovi I. a ten mu vyměřil blíže nespecifikovaný, ale zřejmě peněžitý trest. Česky i německy psaný zápis výpovědi s rozsudkem je mladší ze dvou zmíněných dokladů. Oba dokumenty přinášejí nejstarší písemné zmínky o území, kde se dnes nachází osada Jizerka. Tehdy bylo dotyčné místo zváno "nad Gizerkú" a řeka Jizera byla označena jako "Gizera". 

Nový spor o hranice 

V roce 1578 propukla hraniční rozepře nanovo. Tentokrát byla frýdlantská strana zastoupena Kryštofem z Redernu, neboť rod Redernů převzal majetek po vymřelých Bibrsteinech. Z Kryštofova popudu byla nařízena nová inspekční pochůzka horami. Vedl ji komorník Úřadu desek zemských Zikmund Chlivenský z Řízenska. S početným doprovodem 75 osob, který mu přidělil frýdlantský pán, vyrazil komorník 4. října na cestu. Pro inspekci si věru nevybral nejvhodnější čas — v říjnu bývá v Jizerských horách počasí vrtošivé, dny jsou již krátké a večery chladné. Přesto průvod toho dne dorazil až na Puchbergk, česky zvaný Bukovou horou (Bukovec). Nelze se divit, že toho více za denního světla nestihli, i tak to byl slušný výkon. Komorník si do deníku poznamenal, že celá výprava musela na Bukovci přenocovat, neb v okruhu dvou mil žádné vsi nebylo. Ani u ohňů, které účastníci na svazích Bukovce rozdělali, nemohla být ona noc nadmíru příjemnou. Následujícího dne v pochůzce pokračovali. Jenže na výpravu si počíhali poddaní návarovského pána a tiji přepadli. Při potyčce prý došlo i ke střelbě, pročež Chlivenský misi předčasně ukončil a vrátil se s ní do Frýdlantu. Česky psaná zpráva z pochůzky obsahuje mnoho pomístních jmen. Komorník pečlivě zaznamenal jména česká i německá —pokud ovšem obě verze existovaly. Dříve, než došli na zmíněný Puchbergk, poznamenal si, že prošli přes louku, která německy byla nazývána "Klein Iser wisen" a česky "Malá Jizerka". Zikmund Chlivenský se nezmiňuje o žádném obydlí, z čehož lze usuzovat, že po vypálení v roce 1539 nebyly chatrče na Jizerce po několik desetiletí obnoveny. 
Neznamená to však, že lidská činnost pod Bukovcem ustala. Již v roce 1585 byli Redernovi poddaní podezříváni z toho, že "na Jizírce" zpustošili "důl", který zde byl zřízen ku hledání drahých kamenů. Návarovský pán si opět postěžoval Úřadu desek zemských, ovšem Redernové vše popřeli. 

Smírné řešení 

Zdá se, že po půl století dohadů a roztržek měly obě strany všeho dost; schylovalo se totiž ke konečné dohodě o územním vyrovnání. Jenomže kdo ví, jestli to ze strany smiřického pána nebyla spíš prozíravost. Mohl moudře usoudit, že naleziště pod Bukovcem jsou vyčerpaná, a lokalita tudíž ztrácí na významu a ceně. Doloženo je, že v roce 1591 se shodl Zikmund Smiřický — vnuk Zikmunda, za něhož o padesát let dříve svár vypukl — s Mel chiorem z Redernu na tom, že frýdlantský pán za odstupné půl páta tisíce tolarů území odkoupí a Smiřický si na něj tím pádem již nebude ani v budoucnu dělat nároky. Znovu klopýtala komise horskými stezkami a vlhkými močály. Ze zápisu z této inspekční cesty, uskutečněné 2. září uvedeného roku, se dovídáme řadu českých místopisných názvů, dnes již mnohdy neidentifikovatelných. Nedokážeme je již s jistotou přiřadit k jménům současným. Výnosem císaře Rudolfa II. ze dne 13. prosince bylo vše stvrzeno a Jizerka se od té doby ocitla na straně frýdlantského panství a v důsledku toho později - byť jen dočasně — i v někdejším okrese frýdlantském.

Císař Rudolf II. se zajímá o drahé kameny Informace o polodrahokamech z povodí Jizerky neunikly pozornosti císaře Rudolfa II., jenž byl milovníkem zlata a drahých kamenů. Císař, přesvědčený o nalezištích pod Bukovcem, vyslal do Jizerských hor prospektory, jež vybavil doporučujícími glejty. Jedním z císařových hledačů byl v přírodních vědách a alchymii zběhlý Šimon Tadeáš Budecius, kněz původem z Rovenska. V roce 1601 jej předcházel prosebný dopis samotného císaře, adresovaný Kateřině z Redernu, vdově po Melchiorovi. Císař Rudolf v psaní uctivě žádal Rederovnu, aby Budeciovi a jeho lidem při hledání kamenů na jejích gruntech nečínila nižádných překážek a poskytla jím všestranné pomocí. Kněz = alchymista však asi velké bohatství nenalezl, neboť o výsledku jeho průzkumu není nic známo. Kopalí a šorfovali na Jizerce pak ještě mnozí jiní, Němci, Češi, Italové a kdovíkdo ještě, Ječ zdá se, že úspěšných nálezců bylo čím dále, tím méně. 

Od dokumentů zpátky k pověsti 

Zprávy o hraničních neshodách a o hledačích kamenů tedy dokládají, že v místech dnešní Jizerky žili a pracovali lidé již před půl tisíciletím. O osadě se však v té době dalo sotva hovořit. Odvraťme již pozornost od vzácných safírů a rubínů, naleziště byla postupně vyčerpána, údobí kutání snad navěky skončilo. Jen jméno Safírového potoka je svědkem doby polodrahokamů. 
Mnoho vody odteklo Safírovým potůčkem do Jizerky a tou do Jizery. Po následující dlouhá desetiletí nejsou osudy Jizerky písemně zdokumentovány. Musíme se tedy znovu spokojit s pověstí, která praví, že první opravdovou chalupu pod Bukovcem obýval "horník" Martin Linke. Postavila ji prý frýdlantská vrchnost v roce 1570 a brzy poté měla postavit i další stavení, v němž žil kutač Martin Schónwald. Spíš pověstí než podloženou skutečností je zřejmě i popis a vročení vzniku prvních sedmi domů.

 Ten, kdo pozorně četl, ten nyní asi namítne, že tohle tvrzení je v rozporu s poznatky komise, která tudy prošla v roce 1578. Ta se přeci o žádném obydlí nezmínila a neměla kde přenocovat. Bylo však ubohé stavení dost dobré pro urozeného komorníka? 
D rahým kamenům, které kdysi založily slávu a proslulost Jizerky, jsem věnoval mnoho stránek v Knize o Jizerských horách a není nutné k nim v této knížce přidávat další slova. Snad krátce jen o tom, že i já jsem se před desetiletími zařadil na několik dní do staleté a dlouhé řady hledačů safírů. Přiměl mě k tomu člověk, kterého jsem napůl anonymně vylíčil v závěru kapitoly O nejkrásnějších safírech Evropy. Znal jsem ho jako Karla Lutze, kdysi bednářského dělníka z jabloneckého Brandlu, později horského pošťáka z Hraničné. Říkal jsem mu Karle a on se tak také podepisoval na dopisy, které mně posílal, ale, myslím, že jeho celé německé křestní jméno bylo Karlheinz. Karel v mládí propadl kouzlu Safírového potoka na Jizerce a možná - ale to je jen moje domněnka! — že později emigroval do Německa proto, že mu úřady a ochranáři zakázali hledat safíry, iseriny, hyacinty, zirkony, topasy a desítky dalších minerálů tam, kde Safírový potok ústí do Jizerky, a také proto, že nemohl přenést přes srdce, jak Jizerské hory hynou pod náporem jedovatých dešťů a vichrů, které přinášely do lesů sirné zplodiny z německých a polských elektráren v Žitavské pánvi.

Na jeho kutání měl spadeno tehdejší jablonecký okresní konzervátor státní ochrany přírody Vladimír Lánský, dobrý člověk, kterému niterně záleželo na tom, aby Malá jizerská louka i se Safírovým potokem — od roku 1960 přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky — zůstala lidmi nedotčená. Měl také na Jizerce svůj dům, takže Karlovo hledání drahokamů mu nemohlo uniknout. Karel byl poslušný a disciplinovaný občan a nechtěl si konzervátora znepřátelit, takže — pokud vím, a snad to dnes mohu po desetiletích prozradit — naposled načerno a tajně rýžoval v Safirovém potoku v den pohřbu otce Vládi Lánského. Jen toho dne měl jistotu, že náplavy Safírového potoka nebudou střeženy. Radil jsem mu, ať hledá a kutá drahé kameny, acháty, jaspisy, karneoly, ametysty třeba v Českém ráji, ale jen odmítavě vrtěl hlavou. Pohrdavě o nich tvrdil, že tyhle kameny jsou pro něj jen "kilový zboží" a nemohou se rovnat jeho malým, ale o to nádhernějším jizerskohorským drahokamům. 

Bylo mně Karla líto a také jsem ho chtěl vidět při práci. Požádal jsem proto asi před třetinou století jménem přírodovědeckého oddělení li bereckého muzea ministerstvo kultury o povolení k několikadennímu "orientačnímu průzkumu nerostného bohatství SPR Rašeliniště Jizerky". Milostivě povoleno, nařízen i dohled. Když jsem ministerský souhlas ukazoval Karlovi, neviděl jsem šťastnějšího a vděčnějšího člověka. Na Jizerku přivezl všechna síta, která si kdysi zhotovil, a nářadí, krumpáče, lopaty. Bydleli jsme v muzejním domě, přizval jsem i svého přítele, geologa Ivo Honsu. Při práci bylo sice nutno trochu prokopat nárazový břeh Jizerky nad ústím Safírového potoka, ale velkou škodu jsme přírodě neudělali. Karel pak už jen hledal zvláštní tmavou vrstvu zeminy, která ležela ukryta pod říční vodou a kterou potom bedlivě prosíval. Teprve v ní se nacházely hledané nerosty. 

Několik drahokamů jsme našli, ale to není podstatné pro tohle moje výprávění o uplynulých dobách. Krásnější byly večery, kdy jsme s Karlem seděli v muzejní chalupě a Karel snil o tom, jak nádherné by bylo vykopat ze země všechny drahé kameny, které se na Malé jizerské louce nacházejí. Nepřerušoval jsem ho a on blouznil stále ohnivěji. Nakonec přiznal, že už má dokonce připraveny tajné plány na strojní vybagrování koryta Jizerky i Safirového potoka. Bylo patrné, že — přestože miloval Jizerské hory, jejich samotu a rašeliniště víc než kdo jiný > propadl kouzlu těch nepatrných, a ostatně bez vybroušení ani nijak přitažlivých, kamínků natolik, že by byl z neovladatelné vášnivé touhy po nich ochoten dopustit zničení krásných vrchovišť i potoků, které jimi tiše plynou. Karel žije dlouho již v jiné zemi a já nevím, přestože mnoho lidí si myslí, že nemluvím pravdu, kde skončily drahokamy, které mně kdysi s takovou hrdostí ukazoval ve svých krabicích a v zavařovacích lahvích. Vzal si je s sebou, nebo je věnoval Národnímu muzeu, jak vždycky tvrdil? Nevím a už se to asi nikdy nedovím. Ale Karla Lutze jsem měl rád. 

Co psal farář Frietzsche z Meffersdorfu 

Němečtí vlastivědní badatelé, kteří se na přelomu 19. a 20. století zaobírali Jizerkou, o existenci listin zachycujících hraniční spory nevěděli. Znali až kupní smlouvu mezi Redernem a Smiřickým. Obecně však uváděli, že počátky Jizerky lze klást do období kolem roku 1550. 
Vycházeli při tom ze zprávy, kterou vypracoval správce frýdlantského panství Ignatz Constantin von Nomessy v roce 1769. Od clam-gallasovského úředníka si ji vyžádala pražská arcibiskupská konsistoř, která pátrala po původu evangelíků žijících na tak zvané "Jizeře". Nomessy dospěl k závěru, že frýdlantský archiv žádné informace nevydá, a pomohl si tedy tím, že se s žádostí o informace obrátil na evangelického faráře z pruské Horní Lužice, Meffersdorfu (dnes Pobiedna v Polsku). Pod tamní faru totiž evangeličtí obyvatelé Jizerky patřili. Měli to tedy do kostela pořádný kus cesty.

Nomessy nepochybně věděl o farářově knize, nazvané v duchu té doby poněkud složitě "Osudy Wigandsthal-Meffersdorské farnosti, spolu s několika zprávami ze sousedství, vyprávěné Johannem Ehrenfriedem Frietzschem v Laubanu kolem roku 1762". V jedné kapitole se pastor věnoval "rozšíření farnosti o Buchberg". Frietzsche obratem Nomessymu potvrdil, že do Meffersdorfu obyvatelé z české strany "od Jizery" skutečně docházejí, nicméně nejstarší dochovaný křestní registr pochází z roku 1645, tudíž nemůže podat spolehlivou zprávu o založení osady. Dle jeho názoru se však dá předpokládat, že již kolem roku 1550 bylo několika "horníkům" milostivě povoleno, aby se usadili na úbočí Buchbergu, čili Bukovce, v místech, kudy prochází stezka z Čech do Slezska. Jaký osud přivedl tyto lidi do značně vzdálené meffersdorfské farnosti, to mu není známo. Domnívá se však, že již obyvatelé prvního "domu" se coby evangelíci hlásili k meffersdorfské farnosti, a obdobně se zachovali i obyvatelé později založených stavení. Lidé z Buchbergu (Jizerky) se v Meffersdorfu pohřbívají, chodí sem ke křtům a nechávají se zde oddávat. 
rietzsche zaujala věrnost k jeho farnosti, jelikož ani po postavení evangelické kaple ve Flinsbergu v roce 1742 lidé z Buchbergu Meffersdorf neopustili, přestože k novému svatostánku měli o hodinu kratší cestu. Upozornil též na určitou raritu: nebožtíci z Buchbergu zemřeli v Čechách a pozůstalí je nesli přes pruské Slezsko do saské Lužice (Horní Lužice tehdy ještě patřila saským kurfiřtům). Frietzsche uvedl, že první křest obyvatele z Buchbergu byl zapsán 8. března 1651. 
Nomessy ještě téhož roku 1769 sepsal zprávu a postoupil ji do Prahy. Sdělil v ní, mimo jiné, že se jedná o lidi velice chudé, že nic nesejí ani nesklízejí, neboť ani oves tam neuzraje. Žijí jenom ze skromného chovu dobytka a výrobky ze dřeva se snaží prodávat v dalekém okolí. Napsal, že osada sestává ze sedmi domů, značně od sebe vzdálených, a tudíž je nelze nazývat vesnicí. 

Konec starých časů 

Dalších téměř šedesát let se toho pod Bukovcem mnoho nezměnilo. Lidé živořili na hranici značné chudoby, těžili dřevo, pálili z něj dřevěné uhlí a při životě je nepochybně drželo i pytláctví. V lesích i v potocích bylo zvěře i ryb stále dostatek pro všechny. 
Změna přišla poměrně náhle a snad i nečekaně. Kolem roku 1825 způsobily vichřice v lesích kalamitní polomy. Vyvrácené stromy ležely na rozsáhlých plochách a bylo třeba je zlikvidovat dřív, než kůrovec dokoná dílo zkázy. Pomocnou ruku nabídl huťtmistr z Antonínova a předtím z Nové Louky Franz Anton Riedel. Pochopil, že nastala správná chvíle, a přišel za vrchností s návrhem výstavby nové sklářské hutě na Jizerce. Pece potřebovaly dříví a toho tam teď bylo dostatek jak z polomů, tak i ve zdravém lese. Clam-gallasowská správa mu vyšla ochotně vstříc a 17. října 1827 s ním uzavřela smlouvu o pronájmu pozemků a smluvně se také na tři desítky let zavázala k dodávkám hutního dříví. Poskytla i stavební dřevo, které bylo použito k vybudování skelné hutě i domků pro sklářské dělníky. V roce 1828 se za účelem dohodnutí podrobností sešla na místě stavby komise složená ze zástupců frýdlantské vrchnosti a huťmistra. Na paměť této události nechal Riedel uprostřed obce postavit granitový monolit, dodnes existující "pyramidu"

Huť byla postavena v letech 1828 až 1829 a počátkem třicátých let pak příbyl dům huťmistra, později zvaný "panský". Pro obyvatele Jizerky nastaly nové časy. 

Jizerka v době skleněné 

Skelná huť na Jizerce byla vybudována ve stylu první poloviny 19. století. Budova se strmou a vysokou šindelovou střechou měla jen nízkou kamennou podezdívku bez oken a již z dálky působila mohutným dojmem. Vysoký komín postavený ze žulových kamenů vypouštěl do ovzduší oblaky dýmu. Horký vzduch i kouř z pecí odcházel též zdviženými průduchy na hřebenu střechy. V huti byly zpočátku zažehnuty dvě pece, ve kterých bylo první sklo utaveno 1. září 1829. To datum nebylo zřejmě vybráno zcela náhodně, jelikož právě toho dne slavil osmapadesáté narozeniny hrabě Kristián Kryštof Clam-Gallas.

O pět let později, v roce 1834, stálo na Jizerce již 21 domů, ve kterých žilo 134 obyvatel. V huti pracovalo 25 zaměstnanců, mezi něž patřil i hutní písař dohlížející na výrobu. 
Jelikož si huťmistr Franz Anton Riedel ponechal své bydliště v Antonínově, dal vybudovat mezi údolím Kamenice a sklárnou pod Bukovcem pohodlnou spojnici. Procházela územím dvou panství, proto bylo třeba před stavbou získat souhlas clam-gallasovské i desfourské správy. Desetikilometrovou trasu absolvoval Riedel zpravidla koňmo, a proto se cestě začalo říkat Riedel's Reitweg — Riedlova jezdecká cesta. Název Jezdecká cesta najdeme na mapách ještě dnes.

 V roce 1834 svěřil Franz Anton místo hutního písaře svému osmnáctiletému synovci Josefovi z Hejnic a ten se přestěhoval na Jizerku do nového "panského domu". Po sedmi letech, roku 1841, si Josef vzal za ženu Marii Annu, dceru F. A. Riedela, tedy svoji sestřenici (na což ovšem tehdy bylo nahlíženo benevolentně). Poté, co Franz Anton v roce 1844 zemřel, odešel mladý, dosud bezdětný pár do antonínovského domu. 

Z dalších správců hutě na Jizerce si naši pozornost zaslouží Johann Bengler. Někdejší pomocný učitel a rodinný známý se roku 1848 přistěhoval do "panského domu". Bengler nepůsobil jen coby hutní správce, iniciativně se zapojoval i do sklářského výzkumu a vývoje nových barevných odstínů skla. Za dvaačtyřicet let, kdy zde působil, se výraznou měrou zasloužil o prosperitu hutě a celé firmy. 
V roce 1866, rok poté, co byla ve staré huti zapálena třetí pec, dal Josef Riedel na Jizerce postavit druhou sklárnu. Již od pohledu vypadala zcela jinak než její předchůdkyně. Měla vysoké kamenné stěny s okny, střechu s mírnějším sklonem a také vyšší komín. Technický pokrok se zde projevoval v plné míře. Největší novinkou bylo to, že pece již nebyly — jako první mezi jizerskohorskými hutěmi — vytápěny přímo dřevem, nýbrž regenerativně plynem vyráběným ze dřeva. V té době vyráběla sklárna na Jizerce především surovinu pro další zpracování mačkáři a dalšími sklářskými profesemi. Jednalo se zejména o tyče a tyčinky. 

Život ve sklářské osadě 

Výstavba skelných hutí přinesla do ospalé osady pod Bukovcem rušný život. Jizerské lesy byly nemilosrdně těženy a spalovány v pecích, tenkrát však nebylo nikoho, komu by to vadilo. Poutníci, kteří tehdy putovali od Vysokého nad Jizerou přes Jizerku k hejnické panence Marii, spatřili po vystoupení z lesa začouzenou vesnici s černými staveními, obrovskými zásobami palivového dřeva, mnoha dětmi, pasoucím se dobytkem a koňskými povozy. 
Sklářští mistři bylí vysoce kvalifikovanými odborníky. Kolem roku 1830 jich na Jizerce pracovalo osm, o dvacet let později patnáct a kolem roku 1880 již okolo třiceti. Dalších dělníků pracovalo v hutích dvakrát až třikrát tolik. Avšak hutě dávaly obživu i dřevařům, kteří těžili a přibližovali dříví. Jiní dělníci odváželi hotové výrobky a další se staralí o zásobování obyvatel. 

Mnohé se sem muselo dovážet, protože na Jizerce nebylo nikdy možné pěstovat zemědělské plodiny. Produkty poskytoval pouze chov dobytka a drůbeže. Přestože zde nerostlo žádné obilí, postavil Josef Kunze na Jizerce již v roce 1828 mlýn. Dovážení obilí však bylo po špatných cestách víc než obtížné, a proto zase zanikl. Kde mlýn stál, to dnes již není s jistotou zjístítelné. Lepší budoucnost zato měla vlastní pekárna a chybět samozřejmě nemohla aní hospoda. 
Zatímco prostí obyvatelé Jizerky žili v dřevéných přízemních chalupách, hutní správce měl k dispozicí patrový dřevéný dům. Ten zde stál v ostrém kontrastu k ostatním stavením. Jeho mohutnost ještě zdůrazňovaly přilehlé hospodářské budovy využívané jednak k obchodní činnosti, jednak pro chov domácích zvířat. Střechu gdobila malá zvonička a od roku 1877 také hodiny. Pro objekt se brzy vžil název "panský dům" a toto pojmenování nezaníklo aní poté, kdy v něm již dávno žádný správce nebydlel. Zachovalo se až do současnosti. 
Povozníci odvážející výrobky jezdili směrem na Horní Polubný. Cesta to byla zpočátku krkolomná, až mnohem později byla zpevněna čedičovým štěrkem, který byl nakopán v lomu na Bukovci. Naštěstí se těžba čediče ukázala být nerentabilní, pročež byla brzy utlumena a ve třicátých letech minulého století pak zcela zastavena. Kdoví, jak by dnes vypadal Bukovec v opačném případě... 

V době největšího sklářského rozkvětu v roce 1884 stálo na Jizerce již 42 domů a žilo tu téměř 430 obyvatel! Vlastní školu se však tady podařilo postavit až v roce 1890. To se již začal projevovat postupný úbytek lidí. 

zdroj: Miloslav Nevrlý - Otokar Simm - Jan Pikous: Tři Iseriny - Jizerka - Velká Jizera - Orle, 2006

Jizerka v roce 1938 a 15.5.2015

Nejvýchodnější cíp Jizerky. Dále jsou již pouze lesy, táhnoucí se k hranici na řece Jizeře; jejich samotu strážil osamělý a tajuplný Hoyerův dům. Úplně dole je v louce u říčky Jizerky celnice, nad ní pak Bradlerův dům číslo 24, později proslulý jako turistická chata Stockelbaude a dodnes označovaný jako Šteklovna. Výše je Kunzeho pila, dnes oblíbený penzion Stará pila. Až se nechce věřit, že na její kolo byla voda z Jizerky přiváděna půl kilometru dlouhým náhonem až od mostu pod křižovatkou s Lasičí cestou, jeho průběh je ale v loukách stále patrný.

(zdroj: Jizerské hory včera a dnes - Jan a Šimon Pikousové, Marek Řeháček, Petr Kurtin, 2016)

Jizerka v roce 1924 a 14.5.2000

Nejvýstavnějším stavením na Jizerce býval takzvaný Panský dům, Reprezentativní huťmistrovo sídlo dal počátkem třicátých let 19. století postavit Franz Riedel. V období let 1835 až 1844 v něm bydlel jeho synovec a pozdější zeť Josef. Úplně vpravo je zachycena bývalá jednotřídní škola z roku 1890, ve které je dnes umístěna stálá expozice, nazvaná Stará a nová tvář Jizerských hor. Mohlo by se zdát, Že na starém záběru ještě stojí stará huť, avšak není tomu tak, To jen poní pozůstavší komín vyčnívá za stavením v popředí.

(zdroj: Jizerské hory včera a dnes - J. a Š. Pikousové - O.Simm - F.Mrva - P.Kutin, 2001)

Jizerka v roce 1934 a 30.1.1996

Jizerka kolem roku 1910

Založení sklárny na Jizerce jasně ukazuje, jak výteční byli Riedlové nejen skláři, ale i podnikatelé. Větrné smrště před rokem 1827 po sobě zanechaly velké množství polomů a Jizerským horám hrozila kůrovcová kalamita. Tehdy Franz Anton Riedel nabídl správě frýdlantského panství, že na Jizerce, v centru polomů, postaví sklárnu. Uzavírá s vrchností smlouvu na dobu třiceti let, během níž bude odebírat veškeré dřevo za pevnou cenu bez ohledu na jeho kvalitu, za to mu ale vrchnost zaručí, že na svém panství nepovolí stavbu žádné další huti a neobnoví smlouvu na dodání dřeva pro rohanskou huť v Potočné, jejímž nájemcem byl Anton Brůckner. Vrchnost na podmínky přistoupila a Anton Brückner byl zlikvidován.
zdroj: kalendář Skleněné obrázky 2017 - z historie sklářské výroby v Libereckém kraji

Jizerka v roce 1941 a 21.11.1998

Ne vždy je zima na Jizerce tak přívětivá jako na těchto záběrech. Osada je totiž považována za nejchladnější místo v Čechách, protože 22. 1. 1940 zde bylo naměřeno minus 42,7 stupňů Celsia. Pro Jizerku je charakteristická silueta Bukovce, ta však čas od času obmění svoji podobu v závislosti na stavu porostů. Mnoho však nechybělo, aby se prohl této dominanty změnil mnohem výrazněji. Počátkem devatenáctého století tady bylo započato s dobýváním čediče. Otevřeny byly dva nevelké lomy, naštěstí v nich byla těžba brzy zastavena.

( zdroj: Jan a Šimon Pikousové - Otokar Simm - František Mrva - Petr Kurtin - Jizerské hory včera a dnes)

Osada Jizerka

Leží na Malé Jizerské louce mezi Vlašským a Středním jizerským hřbetem Jizerských hor ve výšce 862 m n. m., což z ní dělá nejvýše položenou osadu Jizerských hor.

Osadou protéká potok Jizerka, do něj se zde vlévají Sklářský a Safírový potok. Podle potoka je osada také pojmenovaná, někdejší název Vilémova výšina z roku 1815 po synu tehdejšího majitele panství Clam-Gallase se neujal. Nedaleko osady, podél horské silnice na Smědavu, se nachází národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky.

Osada je poprvé písemně zmíněna v roce 1539 v registru pražského archivu ve sporu o hranice mezi českým panstvím navarovským a německým frýdlantským jako odlehlé obydlí čihařů a ptáčníků. Výsledkem tohoto sporu byl odprodej osady a jejího okolí do majetku frýdlantského panství roku 1591. Od 15. století byla navštěvována italskými prospektory hledajícími drahokamy na Safírovém potoce. Ti zde hledali celou řadu drahých kamenů, byly mezi nimi například rubíny, modré safíry, spinely, topazy a v neposlední řadě nerost ilmenit, který byl pojmenován místními jako izerín. Roku 1769 měla osada celkem 7 domů.

V roce 1828 založil sklář Franz Anton Riedel první sklářskou huť v osadě. Vyrábělo se v ní duté sklo a skleněné tyče. Druhá sklářská huť vznikla roku 1866 a fungovala až do roku 1911.

Jizerka byla v letech 1850-1936 součástí obce Bílý Potok, v letech 1936-1959 samostatnou obcí.

V údolí řeky Jizerky a údolí hraničního úseku Jizery se nachází takzvaná "rezervace tmy" neboli Jizerská oblast tmavé oblohy (polsky Izerski Park Ciemnego Nieba), která byla zřízena za účelem informování široké veřejnosti o problematice světelného znečištění. Má popularizovat noční životní prostředí i podpořit turistický ruch. Na čtyřech místech byly umístěny informační tabule s různými tématy o noční obloze a světelném znečištění. Vedoucí Správy Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory vysvětluje, že jde víceméně o proklamativní záležitost a neformální dohodu, že se v oblasti nebudou používat zbytečné světelné poutače nebo lasery. V Jizerce není ani veřejné osvětlení. Chráněná oblast tmavé oblohy zaujímá téměř 75 kilometrů čtverečních a spadá do ní i bývalá polská sklářská osada Orle, dnes turistické středisko. Na Jizerce by mělo být pouhýma očima vidět kolem 1000 hvězd, ve městech asi 200 a ve velkoměstech kolem 20. Na Jizerkou jezdí pozorovat oblohu astronomové z Liberce a Jablonce, avšak na jihozápadě a západě Čech jsou ještě tmavší místa.

(zdroj Wikipedie, foto Peter Dorn)

O S A D A (color Fotočas)

Jizerka je dnes střediskem letní a zimní turistiky. Má silniční spojení se zbytkem Kořenova (konkrétně s Horním Polubným), v zimních měsících však bývá občas zcela odříznuta od světa sněhovými závějemi. Zástavba vsi je od roku 1995 chráněna jako vesnická památková rezervace.

Osadou protéká potok Jizerka, do něj se zde vlévají Sklářský a Safírový potok. Podle potoka je osada také pojmenovaná, někdejší název Vilémova výšina z roku 1815 po synu tehdejšího majitele panství Clam-Gallase se neujal. Nedaleko osady, podél horské silnice na Smědavu, se nachází národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky.

Osada je poprvé písemně zmíněna v roce 1539 v registru pražského archivu ve sporu o hranice mezi českým panstvím navarovským a německým frýdlantským jako odlehlé obydlí čihařů a ptáčníků. Výsledkem tohoto sporu byl odprodej osady a jejího okolí do majetku frýdlantského panství roku 1591. Od 15. století byla navštěvována italskými prospektory hledajícími drahokamy na Safírovém potoce. Ti zde hledali celou řadu drahých kamenů, byly mezi nimi například rubíny, modré safíry, spinely, topazy a v neposlední řadě nerost ilmenit, který byl pojmenován místními jako izerín. Roku 1769 měla osada celkem 7 domů.

(zdroj: Wikipedia)

Jizerka / Klein Iser (1930/19. 8. 1999, fotografie Jan Pikous ml.) 

Přicházíme-lí na Jizerku od Smědavy takzvanou Jizerskou silnicí, naskytne se nám jeden z nejúchvatnějších pohledů na tuto horskou osadu. Obzoru dominuje silueta špičatého Bukovce a vlevo od něho jsou patrné již slabší obrysy Krkonoš. V popředí uprostřed stojí šindelem kryté stavení, které se v novější době dostalo do povědomí návštěvníků Jizerky jako Hnojový dům. Za né zcela vyjasněných okolností objekt 24. srpna 1995 téměř do základů shořel. Na současném záběru je zachycen obnovený Hnojový dům z roku 1996.

(zdroj: Jan a Šimon Pikousové, Otakar Simm, František Mrva, Petr Kurtin - Jizerské hory včera a dnes, 2001)

Zdroj: Roman Karpaš a kolektiv - Jizerka - Smědava, 2016

Alpský hotel v Jizerských horách

Pobyt v horském hotelu je výjimečným zážitkem. Vzduch kolem je zkrátka svěžejší a výhled na uchvacující hory vás nabije energií jako nic jiného. Nemusíte jezdit stovky kilometrů, abyste našli typický alpský hotel obklopený panenskou přírodou a horskou krajinou. Nechte starosti za sebou a užijte si zasloužený odpočinek. Váš cíl leží přímo pod horou Bukovec.

Hotel byl postaven a otevřen v roce 2015. Pro nás však bylo klíčovým milníkem září 2022, kdy jsme hotel převzali do své správy. A začali jsme pracovat na tom, abychom vám, našim hostům, poskytli perfektní dovolenou, jakou hledáte.