Hnojový dům
Po
válce byl dům používán jako přístřešek pro krávy.Proto hnojový
dům. Gustav Ginzel dům koupil a hnůj prodal. Ginzela jsem znal a byl u něj
na prohlídce domu. Původem byl Němec a světoběžník, který cestoval z
kamarády a horolezci po světě. Hnojový dům navštěvovalo mnoho turistů i z
Německa (komentář Milan Procházka)
Chalupa Gustava Ginzela byla už za minulého režimu turistickou atrakcí. Navštěvovali ho tam Češi i Němci. Lákal jeho originální přístup k životu, kvůli kterému byl Ginzel trnem v oku tehdejším úřadům.
Gustav Ginzel sám o sobě v roce 1995 v pořadu Světoběžník z Hnojového domu řekl, že vždy pracoval a měl i nějaké švindlkurzy, ale nikdy v životě vlastně žádnou pořádnou školu nedokončil. A přesně tak si tuto svéráznou postavu z Jizerských hor pamatují lidé, kteří ho navštívili v domě plném kuriozit a exponátů z cest.
Přítel Gustava Ginzela Aleš Jaluška například vzpomíná na obelisk, obří kámen, který na Jizerku neslo 24 lidí. Ti prý sami sebe nazývali blby nebo voly a celý transport neměl vůbec žádný smysl. Scházel prý plán akce i jakékoli poslání. A přesně takový přístup byl prý pro Gustava Ginzela charakteristický.
Útulna pro turisty, kde Ginzel vyprávěl své historky
V Hnojovém domě nechával Ginzel přespat každého, kdo o to měl zájem. Turistům tam vyprávěl historky z cest a razítkoval knížky. Po Jizerce se projížděl na nezaměnitelném prastarém kole. "Byla to plečka, kterou by slušná sběrná surovina nepřijala, ale on to nějak dal dohromady a ono to jezdilo," vzpomíná Aleš Jaluška.
Kněz Aleš Jaluška se s Ginzelem znal desítky let. Spojovala je láska k horám. Ginzel byl podle Jalušky absolutně železný chlap. "Tam, kde i nám starým zkušeným horolezcům začínalo být zima, tak Gustav Ginzel klidně sundal svetr a půjčil ho," vzpomíná Jaluška. Nedělal to prý ale proto, že by se chtěl předvádět: "Ještě stále mu bylo teplo, i bez toho svetru," dodal.
Legendární Hnojový dům vyhořel v roce 1995
Čím se vlastně Gustav Ginzel živil, přesně nevěděli ani jeho přátelé. I tak dokázal procestovat téměř celý svět. Expedice do Austrálie v roce 1995 byla pro něj ale do jisté míry osudná. Zatímco byl v zahraničí, Hnojový dům mu vyhořel.
Spisovatel a bývalý novinář Jan Šebelka dodává, že se tehdy nevědělo, jestli mu dům někdo zapálil. "On měl o tom legendu, že když si člověk vezme v Austrálii kamínek z toho Ayers Rocku, z červeného monumentu, tak že se mu stane nějaké neštěstí," uvádí Jan Šebelka.
S pomocí přátel postavil kopii Misthausu
Chalupu, která dřív sloužila jako skladiště hnoje, Ginzel koupil za 345 korun a vyčistil ji tak, že do ní svedl vodu z horských potůčků. Novinář Jan Šebelka jej poprvé navštívil až poté, co vyhořela. Přátelé ale Ginzelovi pomohli postavit novou. V ní už se prý ale tak dobře necítil.
Jan Šebelka cituje bratra Gustava Ginzela, podle kterého známého horala nezlomil přímo požár a zničení domu. "Ale zlomila ho ta zima, kdy on tam pak přes zimu spal ve stanu," připomíná Jan Šebelka.
Ze vzpomínek Ginzelových přátel a díky dobrovolné sbírce chce Jan Šebelka o svérázném horalovi vydat knihu.
Ginzel nakonec Jizerku opustil. Ze zdravotních důvodů odešel k příbuzným do Německa, kde v listopadu 2008 zemřel.
zdroj:https://ct24.ceskatelevize.cz/regiony/1559938-pabitel-gustav-ginzel-z-hnojoveho-domu-na-jizerce
Sláva Hnojového domu je už nejspíš minulostí. Turistům se zřejmě neotevře
"Není už taková osoba, která by byla tak geniálním bavičem a
světoběžníkem jako byl Gustav. To nikdo neumí," řekl v rozhovoru. S tím
souhlasí i jeho otec, Gustavův bratr Hans. "Každá věc měla příběh, bez
Gustavova výkladu by to nebylo ono," uvedl.
Gustav Ginzel zemřel v roce 2008. Za svého života Hnojový dům plnil exponáty a kuriozitami, které přivážel ze svých cest po celém světě nebo mu je darovali kamarádi. Dům v minulosti ročně navštívily tisícovky turistů, které Ginzel bavil svým vyprávěním a promítáním diapozitivů. Přespat tam mohl každý, kdo měl zájem. Za minulého režimu návštěvníky byli často Němci z tehdejší Německé demokratické republiky, po pádu komunismu jezdili v mnohem menším počtu. To je podle Hanse Ginzela mladšího další důvod, proč dům pro turisty neotvírat. "Použiji-li typický Gustavův humor, tak dům se otevře, až se zase zavřou hranice. Když byly zavřené, enderáci neměli kam cestovat a mělo smysl pro ně pořádat přednášky," uvedl.
Třetím důvodem podle něj je byrokracie. "Dům je zkolaudován na rodinnou chatu a dnešní předpisy, které by musel splňovat, aby se stalo legální někoho ubytovat, jsou prostě enormní, neúměrné," řekl Ginzel mladší.
Hnojový dům podle něj rodina využívá jako chalupu. "Když ale přijde někdo, kdo byl Gustavovi blízký, chová se slušně, tak uděláme výjimku a provedeme ho," uvedl. Takto přijel například meteorolog z Berlína, který má vnučky koček Gustava Ginzela. "Říkal, že zamlada tady mohl za dobrovolný příspěvek v podstatě zadarmo spát. A ptal se, zda nepotřebujeme materiální či jinou pomoc," uvedl Hans Ginzel mladší. Podle jeho otce už ale přichází málokdo. "V podstatě jen Němci, občas vzpomínají, že tam byli před 30 až 40 lety," řekl. To, že sláva Hnojového domu je už minulostí, si myslí i Pavel Byron z organizace ČSOP, jež provozuje muzeum na Jizerce. V muzeu je nástěnka věnovaná této staveb. "Byl to fenomén své doby, a spíše německý než český. Odchodem Gustava Ginzela vyšuměl. Dnes, zda se na Hnojový dům zeptají za celou sezonu dva lidé, tak je to moc. A to jsou starší pamětníci, kteří ho pamatují, jinak si na to nikdo nevzpomene," uvedl Byron. Podle Ginzela mladšího ale lidé dům stále poznávají. "Pracuji-li venku u domu, mnohokrát za den zaslechnu, jak kolemjdoucí turisté zmíní: To je ten hnojový dům," řekl.
Dům, jinak typická horská chalupa, dostal název podle hnoje. Postaven byl na přelomu 17. a 18. století, nejprve sloužil jako běžné obydlí. Po kolektivizaci v něm zemědělci ustájili krávy. Ginzel chalupu, prosáklou trusem, koupil v roce 1964. Vyhořela v roce 1995 a na jejím místě vyrostla nová, takřka identická. "Styl odpovídá, ale není to tak dokonalé, jak to měl Gustav dřív," uvedl Ginzel mladší. Má i bleskosvod. Rodina ho nechala naistalovat před čtyřmi lety poté, co blesk zasáhl chalupu.
vera/čtk
zdroj. https://nasregion.cz/slava-hnojoveho-domu-je-uz-nejspis-minulosti-turistum-se-zrejme-neotevre-182746/
Adéla Heindorferová - Roubíčková - Gustav byl známý mého táty, jelikož jsme jezdili v 80. letech do muzejní chalupy nad hnojovým domem. Gustav za námi vždycky chodil a my jako děti lítaly za ním do jeho chalupy, Němci se u něj netrhli a vždycky měl kasičku u vchodu a třeba za to, že se mohli venku osprchovat ledovou vodou mu hodili pár marek. Nechával je u sebe i přespávat a vždycky ráno s nimi u snídaně dlouze povídal. Jako malá jsem mu sedávala na klíně, nosil takové kožené kalhoty s kšandami a vyprávěl neuvěřitelné historky z cest, já ho s otevřenou pusou poslouchala. Bylo to kouzelné dětství na Jizerce.
Gustav Ginzel (28. února 1931, Liberec – 28. listopadu 2008, Kempten, Německo)
Cestovatel, horolezec a podivín. Známý je především na území bývalé NDR.
Bydlel v osadě Jizerka v Jizerských horách, kde obýval horskou chalupu, roubenku, kterou nazval Misthaus (Hnojový dům). Hnojový proto, že v době, kdy ho koupil, dům sloužil jako stáj pro dobytek a hnůj dosahoval až téměř ke stropu.
Stal se jedním ze zakladatelů Jizerské padesátky a také velkým cestovatelem.
V domě ubytovával turisty; stavba i sám Gustav Ginzel se stali turistickou atrakcí. V srpnu 1995, když byl na expedici v Austrálii, jeho dům vyhořel. A s ním shořely i všechny věci, které za celý život na různých expedicích posbíral.
Zejména díky pomoci přátel v Německu byl postaven nový Misthaus jako kopie domu původního.
Gustav Ginzel v roce 2000 ze zdravotních důvodů své činnosti na Jizerce zanechal a odstěhoval se k příbuzným do Německa, kde v listopadu 2008 zemřel.
Fotogalerie z archivu Vlastimíra Hájka
V čem spočívá proslulost onoho dřevěného domu?
Zhruba ve dvou věcech. Jednak ten dům vstal z mrtvých. Do roku 1963 v něm bydlely krávy odkudsi ze středních Čech. Stádo krav. Bydlely všude, ve světnici, v přístěnku, lezly na půdu, bořily stropy, nohy si na schodech lámaly. Po odchodu krav byl dům určen ke zbourání, k ničemu jinému se již nehodil. Tehdy přišla chvíle pana Ginzela. Koupil dům za směšnou cenu, slehlý hnůj, který pokrýval celou chalupu do výše jednoho metru, rozřezal, zavedl do domu potok a kostky hnoje vyplavil okny ven. Hnůj prodal a dům s neslovanskou, takřka hmyzí neúmorností opravil. Velmi si toho vážím, má teď krásnou chalupu. Svérázně ji pak vybavil — a v tom spočívá druhý důvod návštěv.
Pan Gustav kdysi mnoho cestoval a v jeho domě našlo poslední útulek sta a sta předmětů ze smetišť a polosmetišť Starého i Nového světa, z jižní i severní polokoule. Nemyslím to zle, je to úctyhodné, i já mám rád smetiště, ona naleziště krásných, nepředvídaných a dosud užitečných věcí, ale proti příteli Gustavovi jsem amatérem. I při práci na smetištích si způsobil řadu nepříjemností, protože lidé, kupodivu, neradi vidí, když věci, které oni sami vyhodili jako bezcenné, někdo jiný sebere, vrátí jim život a podivuhodným způsobem je použije. Pan Ginzel je starý mládenec, neseje ani nežne a živí se svým vyprávěním, starými lahvemi, obrázky a vším možným, co většinu lidí buď nenapadne, nebo jsou na to příliš pohodlní či povznesení. Žije ve svém hnojovém domě svobodně jako pták. Mám ho rád, ale kdykoli poslouchám jeho výklad a prohlížím jeho dům a sbírky, sušenou hlavičku, rozbitý telefon, největší šišku světa, rozšlápnutý sibiřský kbelík, zlomenou lyži, pětikolý vozíček, starohasičské helmy, pilinové salámy, záchodové zvonce, nejroztrhanější kalhoty Evropy a desítky dalších věcí, říkám si: dočká-li se tato kniha dalšího vydání, ocitne se přítel Gustav již v lednových pověstech. Proč ne, vždyť podivíni okrašlují svět"
NEVRLÝ, M.: O dřevěných chalupách. Kniha o Jizerských horách. Ústí nad Labem 1981, 8. 115.
Cestovní bedna Gustava Ginzala používaná na expedice po svěvů, 50. léta (archiv SM v Liberci)
Včera
jsem byl fotit západ na Jizerce. Bohužel všude bylo jasno, jen tam
zataženo. Tak jsem se pak doma o půlnoci rozhodl vyrazit ráno. Jenže to
znamenalo vstávat ve 4h.. no, moc šancí jsem tomu nedával, ale představa
omrzlých narcisek byla více než lákavá
přiznám se. Vuuubec se mi nechtělo, ale přemluvil jsem se. Ráno bylo
defakto jasno, teplota krásných -3st a na zemi při prvních paprscích
třpytivo. Bylo to jak v pohádce. Dávám sem aspoň pár fotek z mobilu, než
upravím foto z foťáku
(autor příspěvku Ondřej Holas 8.5.2023)
Malá Jizerka č. 8
O osadě Jizerka toho bylo napsáno mnoho, dokumentováno fotografiemi i filmem. Podrobně byla sepsána dávná i poměrně nedávná historie do roku 1945 a současnost. Velká pozornost byla věnována legendě a fenoménu osady, tzv. Hnojovému domu a jeho majiteli Gustavu Ginzelovi. Velkou neznámou však zůstává období těsně po válce, nájezdy "zlatokopů", osídlování a osud prvních poválečných osadníků.
Chtěl bych, alespoň částečně, splatit dluh vůči mé mamince Milušce, která se těsně po válce sama stala jednou z prvních dobrodruhů, kteří osidlovali pohraničí.
Maminka se narodila v roce 1930 ve Skokovech v Českém ráji, Haně, roz. Janků a Jindřichu Heinzovi. Děda byl všechno, ale ne hospodář, přišli o majetky a stěhovali se do Prahy, kde prožili válku. Poté děda zacítil velkou příležitost v osvobozených Sudetech a po krátké epizodě na hospodářství v Chotyni, kam vzal i svoji dceru Milušku, se usadil v obci Malá Jizerka, v domě č. 8 od 20.4.1946. Babička Hana zůstala v Praze. Maminka se svým otcem začala hospodařit na Jizerce, starala se o jeho domácnost, vařila, prala, šila, pomáhala s hospodářstvím. Děda pracoval u "Lesů", těžil a stahoval dřevo, měli dva koně, pamatuji, že jedna kobyla se jmenovala Fuksa a byl to válečný kůň, který si při střelbě lehal na zem. Maminka sama pracovala s koňmi v lese, stahovala dřevo, přesně mi popisovala pokyny pro koně, nástrahy, rizika, ale i počasí, sousedy, kamarády. Sama měla kamarádku v Pyramidě a na Zámečku na Smědavě, ale jinak to moc veselé dospívání pro ni nebylo. Navíc děda po výplatě odjížděl do Liberce, kde všechno utratil s děvkama, jak sama říkala. Na Jizerce vydržela až do 30.4.1950, kdy dobrodružný děda opět zacítil další možnost a koupil pro Milušku dům v Liberci Rochlicích, Mostecká č. 98. Maminka se však odstěhovala do Prahy ke své mamince a děda zůstal v Liberci. V Praze maminka poznala mého otce, vzali se a já se narodil v roce 1955. Do Liberce se se mnou vrátila v roce 1970.
K samotnému domu č. 8 v osadě Malá Jizerka.
Při příchodu do osady nebyly ještě všechny domy obsazeny po odsunu československých občanů německé národnosti, kteří se přihlásili k Říši. Důvodem byla odlehlost a klimatické podmínky, které nedovolovaly hospodařit, jako jinde, a sklárny neprosperovaly. Samotný dům byl celkem ve slušném stavu, byly však vytrhané podlahy a dřevěné ostění, toto byly pozůstatky řádění zlatokopů, kteří hledali cennosti po původních obyvatelích. Dům děda s maminkou dali do pořádku, byla pyšná na to, jak žili. V domě protékala voda v žulovém žlabu v "předsíni", nikdy nezamrzala, dřevo měli jako deputát z lesa. Často mívali návštěvy, které se k nim vracely. Ráda hovořila s původními neodsunutými obyvateli, skvěle ovládala němčinu.
Při jejich odchodu byl dům v naprostém pořádku, kompletně vybavený nábytkem, kuchyňským nádobím, veškerým potřebným vybavením, na oknech záclonky, dokonce zde zůstalo dřevo na topení – po zimě.
Maminka mi o Jizerce často vyprávěla, i když pro ní, krásnou copatou holku mezi lesákama to asi nebylo jednoduché. Byla však hrdá na to, co dokázala. O to horší pro ni bylo, když se začal mediálně zviditelňovat Gustav Ginzel a "jeho Hnojový dům"! Dokonce i plakala, bála se, že lidi, kteří ji znali a věděli, že tam bydlela, si budou myslet, že žila ve špíně, "s krávama v jedný místnosti". Na začátku sedmdesátých let jsem s ní na Jizerku jel, mluvila s lidmi z Pyramidy, kteří si ji pamatovali, Gustava tehdy ještě nezastihla. Dům mi ukázala pouze zvenku, byla nepříjemně překvapená, v jakém byl stavu. Zato s dědou jsem byl na Jizerce několikrát, koncem sedmdesátých a začátku osmdesátých let, byl jsem i svědkem, když se opakovaně setkal s Gustavem. Jejich setkání vždy končilo hádkou, samozřejmě v němčině, kdy děda tituloval Gustava "du alter Trottel´". Divné bylo, že děda byl o generaci starší a Gustav byl o dva roky mladší než maminka. Spor mezi byl o to, co Gustav prezentoval o předchozích majitelích. Gustav tvrdil, že takto vykládaná historie je lepší, nechtěl objasňovat historii osídlování těsně po válce a zmiňovat období do roku 1950. Moje návštěvy v domě byly krátké, děda mi ukázal, kde protékala voda žulovým žlabem uvnitř předsíně, popisoval, jak bydleli. Teď špína, zápach, byl jsem rád, když jsme odjížděli. Pak devastace domu a Gustava ještě pokročila, jak je vidět na filmových záběrech.
Gustav Ginzel, mýtus a legenda, nebyl roztomilý podivín, byl to člověk bez jakýchkoliv elementárních hygienických návyků, který se myl studenou vodou pouze při svých (placených) představeních, dům přivedl k samozřejmému zániku, samotář, mluvil ve zkratkách, budu si ho pamatovat žebrajícího o příspěvek na provoz chalupy, neuvěřitelně zapáchajícího, s nudlí u nosu. Vyděšené děti, se kterými se setkal. Pro mne nebyl legendou, ale odpudivým člověkem. Bylo to ovlivněno samozřejmě jeho pomluvou mých předků a neochotou se s tímto vypořádat. Možná něco dokázal – horolezec, fotograf, znalec pomníčků, atd., ale já vím své. Filmové dokumenty z pozdější doby ukázaly postupující devastaci domu a lidskou úroveň toho člověka. Žebráka s kasičkou.
Na Jizerku jsem kvůli Gustavovi zanevřel, několikrát jsem tam ale ještě byl, nikdy ho nekontaktoval. Musím ale v souvislosti s Jizerkou vzpomenout vzácného chlapa, "Náčelníka" Miloslava Nevrlého a jeho knihu O Jizerských horách, jeho "posvátno". Tato publikace ovlivnila mnoho lidských životů. Vydávali jsme se hledat do Jizerek – i na Malou Jizerku - pomníčky. Nečetl jsem vyprávění o jeho kamarádovi Gustavovi, prostě jsem nemohl. Miloslav Nevrlý pro Jizerku udělal tolik, co nikdo jiný.
Později jsem dozvěděl, že dům č. 8 na Malé Jizerce po odchodu maminky užívali dva chovatelé dobytka, kteří bydleli ve vedlejším domě č. 41, nyní budova Muzea Jizerky, jako stáj.
Vím, že moje vzpomínky na maminku a Jizerku mnohým nezapadnou do jejich představ o Jizerce a Gustavovi, ale já to tak vnímám. Přidávám několik dokumentů, doplňujících a podporujících mé vyprávění. Doufám, že se ozve někdo, kdo znal moji maminku Milušku, roz. Heinzovou, a vzpomenou na její vyprávění o Jizerce. Doufám, že se primitivové zdrží hanlivých výpadů a urážek, nezasloužila by si to.
Tomášovi děkuju za to, že můžu, jak jsem psal na začátku, splatit dluh mamince. Bylo by toho ještě moc, co vyprávět, ale alespoň takto. (Tomáš je její příbuzný.) Děkuju! MR
