Hemmrišský tunel 

Mníšecký tunel (starším názvem Hemrišský tunel) je 529 metrů dlouhý železniční tunel pod Oldřichovským sedlem na železniční trati číslo 037, která spojuje Liberec s polským Zawidówem. Stavba se nachází v traťových kilometrech 175,412 až 175,941, v úseku mezi zastávkou Oldřichov v Hájích a stanicí Raspenava. Projektanti tunel sice dimenzovali pro dvoukolejnou trať, avšak realizován byl pouze jednokolejně.

Stará pohlednice Oldřichova, v horní části označení a. d. S. N. D. V. Bahn se odkazuje k tehdejšímu názvu trati a je vysvětleno v textu kapitoly. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina.
"Na některých starých pohlednicích Oldřichova se vyskytuje u názvu obce zkratka a. d. S. N. D. V. B., nebo dokonce a. d .S .N. D. V. Bahn. Je to v překladu: Buschullersdorf na Jihoseveroněmecké spojovací dráze (Buschullersdorf an der Süd – Norddeutsch Verbindungsbahn). Ten předlouhý název Oldřichova asi nebylo nic oficiálního. Ale Oldřichov to jistě nesmírně pozvedlo. O vzniku podivného názvu této dráhy panují spíše domněnky. Oldřichov v Hájích leží na trati Liberec – Zawidów PKP (Polskie koleje paňstwowe). Dříve Reichenberg – Seidenberg. Tento úsek byl dán do provozu 1. 7. 1875 jako pokračování tratě Pardubice – Liberec. Byla to dráha soukromá, vlastníkem byla akciová společnost Actien Gesselschaft SNDVB. Dráha byla roku 1909 zestátněna. Samotná zastávka byla v Oldřichově postavena až v roce 1884, do té doby tady osobní vlaky projížděly," vypráví pan Ladislav Crha.

autor příspěvku Petr Krause

Na liberecké straně je čelní zeď a krajní pás tunelu obložen kamenným kvádrovým zdivem. Nad masivním portálovým věncem se nachází letopočet 1949 odkazující na rok přestavby tohoto portálu.  Vlevo od portálu je do skály vsazena malá tabulka připomínající dělníka Pietra Pojera, jenž v prosinci roku 1873 tragicky zahynul při ražbě tunelu. 

Portál na opačné straně tunelu je včetně věnce a rovnoběžných křídel vybetonován. Nad čelní zdí se nachází datace 1988, kdy došlo k rekonstrukci tohoto raspenavského portálu.

Vlastní tunelová trouba je po celé své délce pokryta stříkaným betonem. Uvnitř tunelu se objevují potíže s podzemní vodou.

zdroj: Wikipedia

Fotografie zachycující údržbu trati, fotografoval pan Bruno Pluhař asi v roce 1936. Zdroj: Archiv pana Ladislava Crhy.

Litografie původní dřevěné vlakové zastávky na výřezu dobové pohlednice. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina.
Původní dřevěná zastávka vyhořela a v roce 1903 byla nahrazena zděnou stavbou, jež stojí v obci dodnes. Bývala útulná, jak popisuje paní Flegrová: "Na zastávce to bylo pěkné, topili tam, měli rouru přes celou čekárnu. Když se soutěžilo o nejhezčí zastávku, tak na stolečcích byly vystříhané z papíru jakoby dečky a na nich byly samorosty, které sbíral pan Novotný. Když se ještě na zastávce sloužilo, tak tam byla i zahrádka." Udržovanou a upravenou vlakovou zastávku měl rád i pan Milan Nýdrle: "Napravo měli železničáři takový kumbál, dveřmi nalevo se chodilo do čekárny, bylo tam okýnko, odkud paní prodávala lístky. Bylo to moc pěkné, plůtek, kytičky."

Vlaková zastávka s obsluhou. Zdroj: Archiv pana Ladislava Crhy.
Pan Ladislav Crha přidává vzpomínku z osmašedesátého: "Paní Samohrdová sloužila v noci v tom osmašedesátém a zrovna jel nákladní vlak od Zawidova na Liberec. Měla zavřené závory, jenže přijeli s těmi kolopásy a tanky. Všechno se to valilo a najednou stáli před těmi závorami. A ona, že nemůže zvednout závory, že jede nákladní vlak. Oni s těmi samopaly: »Jestli, bábo, neotevřeš závory, tak tě zastřelíme!« Tak šla a závory otevřela. Pamatuji si strašný hluk, jak se slétaly vrtulníky a jezdila armáda, to byla taková noc. Jenom kvůli tomu kraválu si pamatuji, že jsem nespal a najednou přišla máma, že nás přepadli." Obsluha železniční zastávky byla zrušena v roce 1979 z důvodu úspor pracovních sil. Občané sice protestovali, ale jejich protest byl neúspěšný. Zastávka slouží jako krytá čekárna. Jízdenky se dnes kupují ve vlaku. Na konci léta 2015 zastávka bohužel vyhořela a v době přípravy knihy čekala na opravu. 

Oprava tunelu, konec sedmdesátých let 20. století. Zdroj: Archiv pana Ladislava Crhy.
Tunel mezi Oldřichovem a Raspenavou míval speciální vrata, která se v zimě zavírala. Když přišlo do Oldřichova ošklivé počasí, místní žertem říkali, že táhne, protože někdo zapomněl zavřít vrata od Raspenavy.
Na tunel a vrata vzpomíná pan Flegr: "Vrata se zavírala jenom přes zimu. Hned po válce tu byli tuneláři a dělali na tunelu takové žlaby, aby se dala odvádět voda, aby nekapalo do tunelu. Byly tam hrozné rampouchy. Tunelem jsem procházel, není to příjemný pocit. Před tratí byla taková malá vechtrovna, později tam byl telefon. Můj děda musel chodit s lucernou přes tunel a za tunelem byl další strážní domek. A jednou když šel tunelem, tak tam byla zvěř a jelen mu vykopl tu lucernu z ruky. On pak chudák bloudil tunelem potmě. V tunelu se taky oběsil jeden pán z Mníšku, v jednom z výklenků."
V době, kdy se tunel stavěl, byla voda svedena provizorním způsobem a postupem času již nebylo bezpečné tunelem projíždět. Pracovníci železnice museli urážet dlouhé rampouchy a námrazu, která se v tunelu tvořila. Vrata, která tunel měl na obou stranách, sloužila k tomu, aby průvan nezvyšoval námrazu, případně ji vůbec nezpůsoboval. Druhým důvodem prý byl pohyb vysoké, aby nevybíhala z obory, protože vyústění tunelu směrem k Raspenavě bylo již v oboře.
Největší oprava tunelu od jeho výstavby začala v roce 1978. Opravu prováděli pracovníci Železničních staveb Brno. Stavaři v první řadě kontrolovali zdivo, protože v některých místech byly i několikametrové dutiny, které se zaplňovaly vodou. Stavební dělníci pracovali na opravách tunelu jen asi pět hodin denně, ve zbývajícím čase projížděly tunelem vlaky. Dopoledne jezdila náhradní autobusová doprava z Liberce do Frýdlantu.
Důvody opravy vysvětluje pan Ladislav Crha: "Dráha na to tlačila. Tunel byl neskutečně prolitý vodou – když mrzlo, byla vrstva ledu od hlavy kolejnic a také shora, to odrápaly mašiny. Bylo to mašinami jako vyfrézované. Ke stěnám šly ledopády. Už s tím museli něco dělat, traťoví dělníci tam nemohli ve zdraví projít. Chodili tam denně shazovat rampouchy vidlemi. Výluka byla každý den zhruba od osmi do třinácti hodin. Vlaky byly nahrazeny autobusy, myslím, že jen v pracovní dny. Vždyť jen od Liberce jelo pět vagónů plných dětí, ve Frýdlantu byly školy. Dnes jezdí tak čtvrtina lidí. V každém vagónu jelo tak sto lidí, nemohli dělat nepřetržitou výluku, autobusy by to nepobraly."