Hemmrich a Oldřichovské hospody 

Oldřichov v Hájích v roce 1926

osada Filipovka (Hemmrich), nahoře hostinec poblíž tunel, průhled osadou (v pozadí Lysé skály), dole železniční tunel na trati do Frýdlantě 

zdroj: František Vydra, Vitalij Marek a Petr Prášil - Hrádecko — Chrastavsko na starých pohlednicích, 2005

Oldřichov v Hájích v roce 1939 a 10.5.2001

V roce 1381 se v urbáři poprvé vyskytuje název "Ulrichsdorff", dnešní Oldřichov v Hájích. Není známo, zda toto pojmenování souvisí s prvními osadníky, či spíše s některým příslušníkem vrchnosti. Obyvatelé obce skryté v lesích nacházeli obživu při těžbě dřeva, pastevectví, lámání kamene a později s v místních továrnách. K většímu rozvoji vsi však došlo až v souvislosti s vybudováním silnice a železniční trati ve druhé polovině 19, věku, Vlak na zobrazených záběrech projíždí horní částí obce, nazývanou Filipka nebo též Hemmrich.

( zdroj: Jan a Šimon Pikousové - Otokar Simm - František Mrva - Petr Kurtin - Jizerské hory včera a dnes)

Oldřichov v Hájích v roce 1903 a 4.5.2003

Horní část Oldřichova v Hájích se odedávna nazývá Hemmrich. Ve třicátých letech 18. století byla ale zdejší skupina chalup oficiálně přejmenována po hraběti Philippu Josefu Gallasovi na Philippsgrund, dnešní Filipku. Kolem roku 1735 byla ve stavení číslo čtyři, postaveném jakýmsi Georgem Hildebrandtem již v roce 1726, zřízena rychta. V témže objektu se nacházela i nejstarší oldřichovská krčma, zvaná Hemmrichschenke. Stala se oblíbenou zastávkou povozníků, dřevařů i turistů, V roce 1934 oblíbený šenk k lítosti všech shořel; dnes na jeho místě najdeme restauraci Sokolovna.

V oldřichovské části Görsbach vznikl hostinec až počátkem osmdesátých let 19.století, zřídil jej ve svém domě na začátku Vysoké cesty roku 1883 Franz Endler. Hostinec zanikl po 2.světové válce. V domě provozoval svou činnost také syn majitele, Franz Endler přírodní léčitel a homeopatik, který byl známý svými úspěchy při léčbě široko daleko.  (autor příspěvku Lukáš Suchomel)

Oldřichovské sedlo - tady je Kozovo!

V dobách, kdy skrze Jizerské hory ještě nejezdila železnice a za Oldříchovem v Hájích (Buschullersdorf) byla ještě osada s názvem Filipka (Philippsgrund), tudy procházela jen stará kamenitá středověká obchodní cesta z Čech do Horní Lužice. Ta byla zpevněna v roce 1861 a stala se tak důležitou spojnicí mezi Libercem, Mníškem a Raspenavou. Železnice z Liberce do Frýdlantu protnula Jizerský masiv v těchto místech 529 m dlouhým tunelem a byla zprovozněna v roce 1875. Samotné Oldřichovské sedlo je v nadmořské výšce 478 metrů. A právě tady žilv první polovině 20. století hajný Franz Hausmann se svojí ženou Liesl. Vysloužilý hajný, milovník Jizerských hor, člověk, který byl všude vítán a který se zasloužil o nalezení a obnovu mnoha starých lesních a horských pomníčků. A nakonec i jemu byl jeden v zátočině Viničné cesty nedaleko známého skalního útvaru Zvon zřízen. Téměř osmdesátiletý Hausmann tu v objetí svých milovaných hor ukončil 16. září 1964 svůj život oběšením. Trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy. Dnes je hájovna vyhlášenou horolezeckou a trampskou hospůdkou známou pod názvem Hausmanka či prostě pod přezdívkou jejího majitele "U Kozy".

Hajný se oběsil. Z hájenky mu trampové udělali slavnou hospodu, dnes se nestačí divit

"Byl to klukovský sen," vypráví majitel trampovny v Oldřichovském sedle v Jizerských horách Josef Heindorfer, kterému nikdo neřekne jinak než 'Koza'. Z trosek bývalé hájenky, kterou v roce 1993 koupil, vybudoval během let vyhlášený podnik. Na pečené vepřové koleno sem z hor slézají po setmění trampové i horolezci. "Teď se ale všechno hroutí, trampové vymírají," dodává vzápětí třiasedmdesátník.

Oldřichovské sedlo leží na pomezí dvou docela odlišných světů. Od Liberce vede přes obec Oldřichov v Hájích klikatá silnice lemovaná starými sudetskými staveními. Už na první pohled by každý z baráků mohl vyprávět svůj vlastní samostatný příběh. Na konci obce se silnice zvedá do vzrostlého bukového lesa a pokračuje až do sedla, kde stojí vyhlášená horolezecká a trampská hospůdka a bývalá hájenka. Místní jí říkají buď Hausmanka - podle posledního hajného Franze Hausmanna, či prostě přezdívkou jejího současného majitele "U Kozy".

Ze sedla je pak možné pokračovat dál po silnici dolů do údolí. Kolem Šolcova rybníka do Raspenavy, která v minulosti proslula mohutnými záplavami na řece Smědé, do malebných Hejnic, o nichž neznalí pisálci často mylně píší jako o "té Hejnici", a pak dál do Bílého Potoka a nahoru na Smědavu, kudy vede trasa Jizerské padesátky.

Z Oldřichova vede skrz bučiny ještě jedna cesta, Viničná, lemovaná zapomenutými a znovu nalezenými pomníčky, které připomínají tragické osudy místních obyvatel. Jeden z nich patří i zmiňovanému hajnému Hausmannovi. Ten se totiž v září 1964 na buku u Viničné cesty v nedožitých osmdesáti letech oběsil. Když o necelých 30 let později koupil starou hájenku Heindorfer zvaný Koza, mnoho z ní nezbývalo.

"Jezdili jsme nahoru do hor na boudu trampovat. Byl to tady tehdy samý estébák a čmuchálek. Od pondělí do pátku jsme byli řádní a pracující občané, od pátku do neděle psanci. Kdo měl maskáče, byl nepřítel republiky," vypráví Koza ve dveřích své haciendy, kterou musel od základů zrekonstruovat. Prostor uvnitř bývalé hájenky dnes vypadá tak, že by tu Quentin Tarantino mohl z fleku natočit další ze svých westernů, přičemž snad jediná úprava, kterou by musel udělat, by bylo sundání zrezivělé helmy Waffen-SS z krbové římsy.

"Mít trampskou chatu byl vždycky takový můj klukovský sen," pokračuje Heindorfer otočený čelem k pípě, z níž stáčí několik piv. Jsou pro partu o generaci nebo dvě mladších trampů, kteří se do Hausmanky přišli občerstvit mimo klasickou otevírací dobu v sobotu dopoledne - ještě před výletem do hor. "Napíšu vám to na účet na večer," houkne na ně Koza a rozdá jim vrchovatě načepované půllitry.

Cestou zpátky do kuchyně pak nabídne pivo i dvěma uvnitř sedícím mužům, kteří v hájence přespávali. Ti jeho nabídku odmítají. Zdá se, že si docela vystačí s poctivým turkem, kterého dostali k snídani. "Ono se může zdát, že tu v sobotu je kdovíjak rušno, ale pravda je, že trampové vymírají," zachmuří se vzápětí muž s šedivými vlasy staženými do ohonu.

"Teď už mě živí převážně kolomrdi," dodá. Na otázku, jestli je možné jej v textu takto napřímo citovat, odpovídá pokrčením rameny. "Coby ne, to není myšleno nějak zle. Nejsou to zmrdi, ale jen kolomrdi. My jsme zase motomrdi a pak tu máme ještě pěškomrdy," usmívá se pod šedivým knírem. "Kdybych jim nadával, byl bych sám proti sobě. Vždyť mě všichni dohromady živí," dodá blahosklonně.

Když se člověk rozhlédne kolem sebe, dojde mu, že uživit se v takových místech nebude žádný med. Hájenka stojí na kopci mezi dvěma obcemi, odříznutá od veškeré civilizace. V posledním roce je navíc jediná k ní vedoucí silnice kvůli celkové rekonstrukci uzavřená. Přesto je parkoviště u hospody po ránu docela plné a není pochyb, že až se jejich majitelé budou vracet, zajdou na večeři a pivo právě ke Kozovi.

Mezi nejvyhlášenější speciality podniku patří pečené vepřové koleno s miskou kyselých okurek a hromadou křenu nebo třeba půlka pečeného kuřete s bramborovými plackami. V kuchyni je připravuje Kozova dcera, po place je pak mimo jiné roznáší jeho nejmladší syn a dokonce i vnučka. Jak ale sám Heindorfer přiznává, mít takovou chatu byl především jeho sen. "U svých dětí už si tím tak jistý nejsem," uzavírá nakonec

zdroj: https://magazin.aktualne.cz/hajny-se-obesil-z-hajenky-mu-trampove-udelali-slavnou-hospod/r~d19efbf0301c11f0b553ac1f6b220ee8/