Železný Brod

Kdy jindy se vracet do minulosti, než v době trochu krušné 

archiv Zdenka Hromase a Jana Maška

Zvonice u kostela sv. Jakuba

vycházka památkovou rezervací Trávníky v Železném Brodě.

Malé náměstí nebo také Rynek (dříve též náměstí Havlíčkovo)

Malé náměstí bývalo před lety výchozím bodem nejstaršího úseku proslulé Riegrovy stezky a jako výchozí bod dnes může posloužit i nám. Společnou cestu ze Železného Brodu pod Spálov tedy zahájíme právě zde, při soutoku Jizery a Žernovníku.

Poklidnou starosvětskou atmosféru této čtvrti pěkně zachytil neznámý autor na prvním přiloženém snímku ze čtyřicátých let 20. století. V dávném prosluněném odpoledni se zde přes náměstí vrací domů paní Amálie Kašťáková se snachou Josefou a vlevo za nimi dosud v mírném podkostelním svahu stojí domy č. p. 256 a č. p.136.
Stáří vrchního z nich (tzv. Volfovska), stojícího u cesty ke zvonici a do Zákostelí, přesně neznáme. První zmínka o něm totiž pochází až z roku 1820 a následující pak z listopadu roku 1827, kdy jej společně s "laboratoriem", které se nacházelo u zahrady pod domem, prodala Regina Šicová Františce Kittlové. Jistou záhadou je dále obestřen i čas a důvod jeho zániku. Pravděpodobně byl ale zbořen v roce 1950 v rámci "Akce 5M" (jednalo se o akci první pětiletky- Pět miliard na zvelebení měst a obcí).
Dalším objektem, který zde stával, ale už nestojí, byl proslulý hostinec Volha č. p. 136.

Již v roce 1687 byla v těchto místech zmiňována chalupa, kterou od původních vlastníků získal, zbořil a se svolením vrchnosti v roce 1760 znovu postavil železnobrodský chirurg Jan Josef Kittl. Jako nový vlastník domu musel souhlasit s podmínkou, která jeho, i všechny budoucí majitele zavazovala k tomu, že budou na věčné časy platit zdejšímu kantorovi ročně jeden zlatý a třicet krejcarů "neboť tato zahrada náležela od nepamětných časů vždy kantorovi, který z ní měl užitek". V roce 1849 byl roubený dům zbořen a na jeho místě si vystavěl kupec, soukeník a pozdější purkmistr Josef Rezler "vulgo Rízl" nový zděný dům, ve kterém provozoval barevnu látek a hostinec U černého orla (když bylo v Brodě v roce 1850 zaváděno veřejné osvětlení, tak byla jedna ze čtyř pořízených lamp osazena právě na purkmistrově hospodě). Ve dvacátém století zde po dobu téměř čtyřiceti let provozoval pohostinskou živnost bývalý ruský legionář Josef Frohlich z Malé Horky (právě pan Frohlich dal svému podniku již před druhou světovou válkou nový název Volha a po znárodnění tak usnadnil práci s vymýšlením nového označení jeho pozdějším provozovatelům, Jabloneckým restauracím a jídelnám). Svého času hojně navštěvovaný a mnoha divokými legendami opředený hostinec scházel věkem a na konci roku 1981 byl již natolik chatrný, že musel být uzavřen a v červnu následujícího roku zbořen. Zbyl po něm velký sklep, vysekaný v podkostelním svahu.
Za Volhou směrem k řece stával ještě v šedesátých letech 20. století zděný patrový dům č. p. 137. Když se zde, po nečekaném zřícení jeho nároží v květnu roku 1966, jednalo o možné demolici, konstatovala komise stavebního úřadu, že je přibližně sto let starý a nebyla daleko od pravdy. Dřevěný dům tu stál již v osmnáctém století, ale až po roce 1865 byl upraven do podoby známé z historických fotografií (na fasádě zde prý bývala znamení, označující, kam až sahala voda při velkých povodních v šedesátých a osmdesátých letech 19. století). Zbořen byl na konci května roku 1966.
Za tímto domem klesala skála strmě do řeky. Jediná cesta, která v těchto místech spojovala Malé náměstí se Zákostelím totiž původně vedla vrchem okolo zvonice. V únoru 1919 si obyvatelé Zákostelí stěžovali v dopise adresovaném Správní komisi města Železného Brodu na špatný stav této cesty a mimo jiné zde uváděli že: "Jestliže již chůze sama po srázné této pěšině vyžaduje jisté znalosti ve slézání kopců, jest přechod po téže s vodou neb jiným břemenem zvláště v době zimní, když pěšina je samý led spojena s přímým nebezpečím života." A dále "Též po stránce zdravotní a estetické neslouží pěšina městu příliš ke cti, neboť místo u staré zvonice jest velice vyhledávaným místem, kde kolemjdoucí útroby své od nestravitelných částek potravy zbavují a naskýtá se tu cizinci přicházejícímu do našeho města ihned při vstupu na Riegrovu stezku podívaná ne příliš vábná." V roce 1933 byla část skalního ostrohu pod zvonicí odstraněna a byl zde vytvořen sjízdný násep. O dva roky později pak byla zahájena výstavba silnice pod Spálov a po úpravě nábřeží a stavbě nového železobetonového mostu přes Jizeru v roce 1940 získal celý úsek svoji dnešní podobu. Další kus skály pod zvonicí byl odlámán i v dubnu 1945, kdy zde příslušníci německé stavební Organizace Todt s civilními dělníky budovali silniční protipancéřovou zábranu (svislé půlkruhové rýhy ve skále jsou pozůstatkem tohoto provizorního opevnění).

Informace a obrázky převzaty z knihy "Železnobrodská kolonáda"   autora T. Kesnera (t.k.) 

Lávka a most pod Spálovem

Ta vedla jen pár metrů nad hladinou řeky a její šířka postačila právě na průchod jednoho člověka (na první pohled křehká konstrukce ovšem unesla v roce 1909 při slavnostním fotografování turistické výpravy 47 lidí!). Po čase velká voda tuto lávku strhla, a tak zde dělníci z okolí postavili lávku novou, na které vybíral pro železnobrodský odbor KČT Jindřich Jirák z Proseče 50 haléřů za dospělého a 30 haléřů za dítě. Dne 25. března 1923 se na další provizorní lávce, kterou si pro sebe pořídili dělníci ze stavby blízké hydrocentrály, stalo tragické neštěstí. Božena Trakalová, Františka Buriánková a Vlasta Vítová z Proseče šly toho dne do Horské Kamenice. Trakalové s Buriánkovou se na lávce, která vedla těsně nad vodou zatočila hlava a obě spadly do řeky. Procházející dělník Josef Hejna sice obě dívky z vody vytáhl, ale Trakalovou se už k životu přivést nepodařilo. Toho dne spadlo do řeky ještě dalších patnáct lidí, z nichž tři zachránil jiný dělník Antonín Weisner. Nikomu z nich se však již nic zlého nestalo. Hejna dostal za záchranu Buriánkové a zničený oblek od Politické správy v Praze odměnu 52 korun a 50 haléřů. Weisner o odměnu nepožádal.V témže roce zde nechala Okresní správní komise v Železném Brodě postavit novou dřevěnou lávku. Po osmi letech byl však technický stav konstrukce natolik vážný, že muselo dojít opět k jejímu uzavření. Železnobrodský odbor KČT nějaký čas uvažoval o zakoupení lávky železné, která stála původně v Košťálově pod kostelem, a kterou by získal od Okresního úřadu v Semilech pouze za odvoz. I z tohoto plánu však pro jeho finanční náročnost nakonec sešlo.

Starosti s lávkou nadobro skončily v roce 1938, kdy byl v rámci výstavby silnice ze Železného Brodu pod Spálov šikmo přes Kamenici vybudován firmou Litická a. s. Praha nový železobetonový most.

Informace a obrázky převzaty z knihy "Železnobrodská kolonáda"   autora T. Kesnera (t.k.) .