Raspenava v roce 1937 a 10.4.2015

Středu města Raspenavy dominuje kostel Nanebevzetí Panny Marie, postavený na místě starší stavby až v letech 1906-1907. Zajímavostí je, že nalevo od něj jsou mohutné budovy dvou rycht. Každý břeh řeky totiž kdysi patřil k jiné vesnici: nalevo byla rychta raspenavská a napravo pak lužská, K pravobřežnímu Luhu patřil i mlýn, který zde roku 1835 postavil zdejší rychtář Josef Menzel; pozdějí jej do moderní průmyslové podoby přestavěl Josef Wohl z Arnoltic. Roku 1929 k mlýnu přibylo i mohutné silo, jehož "hradní věž" je jakýmsi protipólem ke kostelní zvonici.

(zdroj: Jizerské hory včera a dnes - Jan a Šimon Pikousové, Marek Řeháček, Petr Kurtin, 2016)

Raspenava v roce 1899 a 29.4.2016

Srovnání dobových vozových parků před raspenavským nádražím. Starý snímek je z roku 1899, ještě před přístavbou druhé staniční budovy.

Nepříliš je známo, že nedaleko této železniční stanice došlo 1. srpna 1937 k velké vlakové nehodě. Okolo šesté hodiny večerní zde řádně zastavil osobní vlak Liberec-Seidenberg (dnes Zawidów v Polsku) a do něj pak v plné rychlosti zezadu narazila pomocná lokomotiva, jejíž strojvedoucí přehléd návěstidlo. Přestože se nejprve hovořilo o mnoha mrtvých, nakonec bylo 25 lidí jen lehce zraněno.

(zdroj: Jizerské hory včera a dnes - Jan a Šimon Pikousové, Marek Řeháček, Petr Kurtin, 2016)

Raspenava – železniční neštěstí

K nehodě došlo v neděli 1. srpna 1937 v 18 hodin asi kilometr před železniční stanicí Raspenava. Na místě bylo 30 lehce a 2 těžce zranění cestující. Tři osobní vozy byly zdemolovány. Jen šťastnou souhrou snad všech možných faktorů neskončilo mnohem hůř.
Osobní vlak č.1127 vyjel o půl šesté z Liberce. Souprava se skládala z 15 osobních vozů a lokomotivy na její každé straně. Prvních 10 vagonů bylo plně obsazeno 900 ( není to překlep ) cestujícími, zbývající vagony byly prázdné. Naštěstí.
V Oldřichově se zadní lokomotiva odpojila a měla jet ( asi z důvodu úspory paliva ) asi 100 metrů za soupravou. Vlak jel normální rychlostí, která byla přibližně 70 km/h. Takto jel až k návěstidlu vzdáleném 1,5 kilometru od stanice, na kterém byl signál "stůj". Ve stanici totiž čekali na vlak z protější strany. Zadní lokomotiva tak najela plnou rychlostí do posledních vagonů stojícího vlaku. Strojvedoucí, který soupravu stojící v zatáčce viděl na poslední chvíli, měl jen několik okamžiků na to zatáhnout všechny brzdy. Poslední tři vagony byly lokomotivou nasunuty jeden do druhého. Dva z nich se na koleje už nevrátily.
Náraz cestující samozřejmě překvapil. Ti byli potlučeni od sedadel, od stěn vagonů a v neposlední řadě od rozházených zavazadel.
Za štěstí se nechalo pokládat i to, že asi 80 metrů od místa nehody byla plovárna, na které probíhaly plavecké závody. Přítomní tak ihned vyrazili na pomoc. Dochoval se i seznam zraněných.

Na obrázku od fotografa Hagenauera z Frýdlantu mimo nehody vidět vlevo pomocný vlak  (autor příspěvku Petr Krause)

Se školním vyučováním se v Raspenavě začalo počátkem 18. století; již vroce 1701 měla obec vlastního kantora. Opravdu důstojnou školní budovu si ale Raspenavští postavili roku 1898. Dali jí jméno po císaři Františku Josefovi I. Dnes je školní budova vkusně renovována a na fotografii z roku 2003 byla v její zahradě umístěna řada zajímavých dřevěných plastik. Dnes je zahrada nahrazena betonem a parkovištěm.

Naproti škole byl 16. října 1932 odhalen památník připomínající významného malíře Wenzela Franze Jágera, který v Raspenavě žil a zemřel zde v roce 1928. Po roce 1945 zmizel z pomníku reliéf, avšak v roce 2003 byla památka obnovena.

(zdroj: Jizerské hory včera a dnes - Jan a Šimon Pikousové, Otokar Simm, Petr Kurtin, 2004)

Raspenava v roce 1937 a 8.11.2003

Raspenava patří k nejstarším obcím Frýdlantska. Přesnější údaje o jejím založení nejsou k dispozici, první známý údaj pochází z roku 1343. Beze zbytku se nepodařilo vysvětlit ani původ pojmenování obce. Někteří autoři se přiklánějí k tomu, že název označuje "Raspovu nivu" (podle vlastního jména Rasp), jiní se domnívají, že snad jde o "divokou nivu". Původně se Raspenava rozkládala pouze na levém břehu Smědé, zatímco pozemky a domky za řekou náležely k samostatným obcím Luh a Lužec. Při porovnání obou reprodukcí nelze zaznamenat mnoho změn.

(zdroj: Jizerské hory včera a dnes - Jan a Šimon Pikousové, Otokar Simm, Petr Kurtin, 2004)

Raspenava (1952)

První rozorání mezí v JZD Zlatá Olešnice na Vysocku proběhlo 5. 9. Scelení půdy, kolektivní obhospodařování a sklizeň, přičemž potahy a živočišná výroba zůstaly ještě v soukromém vlastnictví, byly základním znakem přechodu JZD na druhý typ. U třetího typu byly základní výrobní prostředky zespolečenštěny a rozhodující část odměny se přestala přeúčtovávat podle velikosti vložené půdy. Ve čtvrtém typu byli družstevníci už plně odkázáni na výsledky společného hospodaření a odměny se jim vyplácely pouze podle vykonané práce.
Meze rozoralo tohoto roku také JZD Raspenava, ale v průběhu dvou let vešlo jeho hospodaření do historie jako odstrašující a bohužel vůbec ne výjimečný příklad: "Prasnice přimrzly k podlaze chléva, hříběti přirostla ohlávka a ono se udusilo, neboť nebyl, kdo by mu ji uvolnil. Jednotku měli minus sedm korun" Obrat nastal až v roce 1956 po příchodu A. Kábeleho, jemuž se podařilo raspenavské družstvo postavit na nohy.
zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Stalo se na severu Čech 1900 / 2000, 2001

Na ženské tělocvičné slavnosti Ještědsko-Jizerské župy pořádané v Raspenavě ve dnech 13. až 15. července 1935

se počítalo s účastí 1500 cvičenek. Pod nádražím vzniklo k tomuto účelu velké cvičiště, které bylo najednou schopné pojmout až 600 cvičenců. Všichni obyvatelé Raspenavy, Luhu a Lužce byli nápomocni s organizací slavnosti a výzdobou obcí. Stejně tak svými příbytky pomohli s ubytováním hostí. Slavnost zahájil v sobotu pozdravný večer. K tomuto účelu byl postavený obrovský stan, ve kterém se odehrával bohatý kulturní program plný písní, tance a recitace básní a divadelních her. V neděli ráno se cvičenky sešly na svazích Kalgbergu. Následoval odchod na cvičiště a přebory v prostných, cvičení na nářadí a běhu. Ve stanu, kde den předtím probíhalo uvítání, bylo nyní připraveno občerstvení a stanoviště případné první pomoci.

autor příspěvku  Petr Krause

pozn. znak na medaili - jsou to 4 písmena F, které měl Turnverein ve znaku od samého začátku, což jsou zkratky jejich "ctností". Do té svastiky se to překulilo ve 30. letech...

Stručné info:  Nábřeží 292, 46401 Raspenava

Vila byla postavena v letech 1882–1883. Nechal si ji postavit Gustav Richter z Wittbachu (1839-1914), syn zakladatele raspenavské (lužské) přádelny. Architektem byl Josef Tölk (1861-1927). Vila byla úzce spjata s vedlejší továrnou, kterou spolu v roce 1851 vybudovali Anton Richter (již ve městě tkalcovnu vlastnil) a Johann Liebieg. Byla první mechanickou přádelnou česané příze a celá továrna nesla Liebiegovo jméno. V druhé polovině 20. století objekt sloužil jako jesle a mateřská škola. Velká zahrada byla rozparcelována a po její původní koncepci se nechovaly téměř žádné stopy. V roce 2023 je sice vila prázdná, ale zabezpečená, majitelé bydlí v domě vedle, okolo vily je nové oplocení, do vily zásadně nezatéká.

zdroj:https://poznejdomy.cz/domy/detail/427-vila-gustava-richtera-z-wittbachu

Pohled na přádelny rodiny Richterů v Luhu s Vápenným vrchem v pozadí, tedy z opačného směru než na předchozí straně. Původní přádelna je uprostřed, nová továrna Gustava Alfréda leží vpravo. Vlevo je vila postavená v Lužci roku 1894 Maxem Richterem, druhým vnukem zakladatele. Ten po smrti svého strýce Gustava převzal roku 1914 rodinný podnik a řídil jej do roku 1931. Vila, která je dnes v soukromých rukou, stojí v Hejnické ul. čp. 311. Na horná pohlednici je před vilou dobře patrná niveleta právě budované (1899-1900) železnice z Raspenavy do Bílého Potoka, Dolní pohlednice zobrazuje "tovarnickou vilu" Maxe Richtera podrobněji; park, který dům obklopoval, je dosud mladý. (odesl. 1889)

zdroj: Miloslav Nevrlý, Pavel D. Vinklát - Album starých pohlednic Frýdlantsko, 2009

Jak šel čas: A naposledy tam byla školka

Dovolím si upozornit že tento příběh není pro každého, je dlouhý a náročný.

Je to už dávno, možná i několik let co jsem vezl něco do Raspenavy. Všiml jsem si tam zvláštního domu. Měl zatlučená okna, ale i tak bylo vidět že to byl kdysi krásný barák stavěný v panském stylu, prý klasicistním. Kolem dokola pozůstatky parku včetně kašny, ale nyní očividně opuštěný.

Tak to bylo na úvod, ale abych vás a hlavně tu mladší generaci uvedl do problému, musím napsat něco o historii našeho pohraničí.

Rozvoj tohoto kraje ukončila první světová válka. Po ní došlo 28. října 1918 k vyhlášení Československa. Zdejší pohraničí obývané především Němci se však pokusilo od nově vzniklého státu odtrhnout. Vyhlásilo samostatnou provincii nazvanou Deutschböhmen, tedy Německé Čechy jejímž centrem se stal Liberec. Obdobné provincie se v té době vytvořily i v dalších pohraničních oblastech. Československá vláda vyslala k obnově svrchovanosti země armádu, která území během prosince 1918 obsadila. Rozhodnutí Pařížské mírové konference (1919) přisoudilo pohraniční oblasti obývané převážně Němci Československu.

Vypuknutí světové hospodářské krize na počátku třicátých let 20. století mělo za následek snižování počtu zaměstnanců ve zdejších průmyslových podnicích či dokonce zastavování výroby. (Baťa to řešil tak že si od zaměstnanců nechal odsouhlasit snížení mezd na třicet procent). Následný vzestup fašismu v sousedním Německu vedl německé obyvatelstvo žijící na československém území ke snaze získat autonomii pro příhraniční oblasti osídlené především Němci. Například majitelé textilky v Luhu, bratři Richterové, se tajně ještě s dalšími průmyslníky z okolí scházeli v Dolním Polubném s představiteli Henleinovy Sudetoněmecké strany.

V komunálních volbách konaných roku 1938 se do patnáctičlenného lužeckého zastupitelstva dostalo 11 příslušníků Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP) a plánovali společný postup proti Československu.

Po konci války v roce 1945 bylo v pohraničních Čechách něco kolem tří milionů Němců, z nichž prokazatelně, to je 99% hlasovalo pro Hitlera Henleina a Velkoněmeckou říši, tudíž potencionální nepřátelé našeho státu. Dalo se tedy předpokládat, pokud tu zůstanou, že časem vznikne Severočeská Německá spolková republika. Ta snaha spojit se územně politicky i kulturně se svojí "vlastí" byla předem jasná, i když padl Berlín a prohráli válku, chtělo to jen čas.

Obec Raspenava (Raspenau). Odkaz zde.

Nadmořská výška katastru se pohybuje od 320 do 800 m. Přesné datum založení není známo. První zmínky se objevují roku 1343. Skládá ze tří částí a to Raspenavy, Luhu, Lužce a osady Peklo. V německém originále je to Raspenau, Aus Mildeneichen, Mildenau, Karolinthal. Celé to osídlení se táhne několik kilometrů podle silnice a říčky Smědé (občas divoký horský potok), takže byly zřízené tři vlakové zastávky, dnes tu jezdí motoráček. Její okolí bylo v té době prosperující průmyslovou oblastí. Tkalcovny, železárny hamr s vlastní těžbou rudy, těžba a zpracování vápence, práce v lesích, a možná mne i doplníte. Ty průmyslové stavby jsou vidět dodnes, ale předpokládám že většina je již zbourána.

Raspenava na vlastní oči.
Když jsem o této stavbě řekl své přítelkyni, projevila zájem se tam jet podívat. Tak jsme se tam minulý víkend vydali a po troše hledání získali postupně pár informací od starousedlíků. " Jóóó, to byla kdysi školka, ano, její majitelé bydlí nedaleko." Pokračovali jsme v pátrání a našli mladý pár, tak kolem třiceti let. Z rozhovoru s nimi vyplynulo, že jsou skoromajitelé a potomci původních vlastníků. Toto sídlo patřilo rodu továrníka Gustava von Richtera z Wittbachu. Tito podnikatelé zde vybudovali veškerý průmysl, a to hlavně úpravny a přádelny vlny. Jak jsme zjistili dále i z jiných rozhovorů s místními obyvateli, bylo to rozsáhlé průmyslové hospodářství zahrnující široké okolí. Nejen, že dávalo práci místním v továrně a na navazujícím statku, ale svážela se sem vlna ze širokého okolí a tudíž na těch horách existoval ovčácko-pastevecký průmysl a na něj navazovala spousta dalších činností.

Ale vraťme se k tomu domu. Paní která měla klíče od areálu a již jsme našli nedaleko nás celkem ochotně provedla po zahradě, ale tvářila se dost neštastně, asi jsme nebyli první a bylo znát, že neví co s tím, a že je to zřejmě odsouzeno k zániku. Pokud byl dům obyvatelný a ve "správě státu", fungovala v něm školka a pár bytů v podkroví, ale do oprav se příliš neinvestovalo a dům postupně chátral. Nyní už je desítky let prázdný, okna zatlučená a jenom zachovalá vitráž na přední straně upozorňuje na jeho bývalou honosnost a krásu. Není zde voda, odpady, topilo se v každé místnosti kachlovými kamny a ostatní můžete posoudit z fotek.

Zpět k historii. Na tomto kraji se podepsaly roky 1945 až 1948, Benešovy dekrety o znárodnění, a to co následovalo. Z kdysi ne zrovna bohatého, ale soběstačného pohraničí, kde se lidé (a není podstatná národnost) zpětně po stovky let uživili, se stalo chudé pohraničí. Těchto "továrnických" domů najdete mnoho, jsou v každém městečku, to znamená, že tam byla práce. Páni továrníci si mohli takovéto stavby dovolit, a nejen domy, ale hlavně továrny a mnoho dalšího. Ale co nastalo? Němci byli odsunuti, majetek zabaven podle § 52 odst. 2 TZ, a svěřen do Národní správy. I když stát nedovolil odejít řídícím pracovníkům podniků a byli dosazeni "národní správci", firmy "jako" fungovaly. Jenže v této sestavě a prakticky bez kvalifikovaných zaměstnanců a obchodních vztahů nebyl zájem ani možnost udržet ziskový provoz.

Nevím, jestli tehdy existovalo rozumné řešení, ale tato opatření se záhy projevila a tehdy vzniklo rčení "chudé pohraničí".

Ale fuj, to není pravda, to začalo Benešovými dekrety, rabováním za přispění RG (Rudé, Revoluční, Rabovací gardy, vyberte si) pokračovalo vládou Gottwalda a Čepičky jako ministra obrany, znárodněním v roce 1948 a následoval vznik třetího odboje, studená válka, zbrojení, a možnost svrhnutí vlády komunistů a vyvrcholilo to měnovou reformou v roce 1953.

Dějiny se prostě píšou tak, jak to momentálně potřebuje vládnoucí ideologie," vypráví Eva Převrátilová, rodačka ze mlýna v osadě Rakovice u Čimelic, která byla jako dvanáctiletá přítomna podepsání kapitulace v roce 1945.

Takže máme co jsme chtěli, spousta takových nádherných staveb v kdysi soběstačném pohraničí je na spadnutí, a jenom z těch fragmentů můžeme usuzovat na bývalý rozkvět a bohatství těchto měst. Jak jsem se mohl přesvědčit, negativní vývoj nastoupený po r. 1948 pokračuje dodnes. Průmysl zde není prakticky žádný, za prací se musí jezdit do okolních velkých měst, nejsou peníze, nemovitosti chátrají, opravuje se jen to nejnutnější. Něco zachránili chalupáři, něco spadne samo.

V bývalém hostinci U Sedláka

 u mostu přes Smědou bylo od roku 1853 řeznictví Rudolfa Pilze.O pět let později zde zřídil i hostinec. Jeho zeť k němu přistavěl v roce 1892 velký sál, ve kterém se i cvičilo. Hospoda, zvaná U Tělocvičny, roku 1909 shořela, ale sál zůstal. Znovu postavený hostinec vidíme na pohlednici, do roku 1925 jej vlastnil podnikatel Richter. Po válce zde bývalo i kino.

zdroj: Miloslav Nevrlý, Pavel D. Vinklát - Album starých pohlednic Frýdlantsko, 2009