Kotel a Sněžné jámy

28.09.2021
Kotel a Kotelní jámy ze silnice na Zlaté návrší
Kotel a Kotelní jámy ze silnice na Zlaté návrší
Kotel v zimě (Foto: Buryánec Lukáš)
Kotel v zimě (Foto: Buryánec Lukáš)
Kotel v zimě (Foto: Šmíd Jan)
Kotel v zimě (Foto: Šmíd Jan)

Kotel (německy Kesselkoppe) je výrazný vrchol ležící v nejvyšším českém pohoří Krkonoše. Nachází se v jejich západní části v okrese Semily v Libereckém kraji, jehož je nejvyšším vrcholem. Nadmořská výška 1435 m n. m. z něj činí 10. nejvyšší horu Česka. V minulosti byla nazývána též Krkonoš a Kokrháč.

Kotel je dostupný nejsnáze z Rokytnice nad Jizerou, odkud vede lanovka téměř až na vrchol Lysé hory, a odtud lze pokračovat po úbočí Kotle po červené turistické značce. Samotný vrchol je však nedostupný, jelikož leží v první zóně Krkonošského národního parku a žádné turistické trasy na vrchol nevedou. Z druhé strany je Kotel dostupný ze Zlatého návrší, na kterém se nachází např. pramen Labe, Labská bouda či mohyla Hanče a Vrbaty na Vrbatově návrší.

Charakteristika

Jedná se o horu, která se nachází 5 km VSV od známého lyžařského střediska Rokytnice nad Jizerou. V okolí se nacházejí jiné výrazné vrcholy, jako např. Lysá hora (1344 m n. m.), Harrachovy kameny (1421 m) nebo Vlčí hřeben (1140 m). Z jihovýchodní strany je obklopen Malou a Velkou Kotelní jámou, které jsou v zimě často ohrožovány lavinami. Jako celé Krkonoše byl Kotel vymodelován hercynským vrásněním a je složen převážně ze svoru.

Dostupnost

Kotel je dostupný nejsnáze z Rokytnice nad Jizerou, odkud vede lanovka téměř až na vrchol Lysé hory, a odtud lze pokračovat po úbočí Kotle po červené turistické značce. Samotný vrchol je však nedostupný, jelikož leží v první zóně Krkonošského národního parku a žádné turistické trasy na vrchol nevedou. Z druhé strany je Kotel dostupný ze Zlatého návrší, na kterém se nachází např. pramen Labe, Labská bouda či mohyla Hanče a Vrbaty na Vrbatově návrší.

(zdroj: Wikipedia)

Podkrkonoší (Liberecký kraj)... včera v podvečer... (Roudnice v Podkrkonoší, Vítkovice a nejvyšší hora Lib. kraje Kotel 1435 m n. m. ). (foto Matyáš Gál)
Podkrkonoší (Liberecký kraj)... včera v podvečer... (Roudnice v Podkrkonoší, Vítkovice a nejvyšší hora Lib. kraje Kotel 1435 m n. m. ). (foto Matyáš Gál)

Sněžné jámy - Špindlerův Mlýn, Krkonoše

Mohutné Sněžné jámy (Sniežne Kotly) leží na polské straně Krkonoš a jsou součástí polské přírodní rezervace. Tvoří je dva impozantní ledovcové kary - Velká sněžná jáma (Wielky Śnieżny Kocioł) a Malá sněžná jáma (Mały Śnieżny Kocioł).

Sněžné jámy 1927 (archiv L.Soukup)
Sněžné jámy 1927 (archiv L.Soukup)
archiv Renaty Hoffmanové
archiv Renaty Hoffmanové
foto Bokehuj
foto Bokehuj
Velká Sněžná jáma z údolí
Velká Sněžná jáma z údolí

O Sněžných jámách

Pohled na obě jámy je úchvatný. Menší je dlouhá přes půl kilometru, velká měří 800 m. Hloubka kolmých skalnatých srázů dosahuje více jak 200 m a na dně se zrcadlí ledovcová jezírka (Snieżne Stawki). Díky alpskému charakteru krajiny se ve Sněžných jamách vyskytují mnohé vzácné druhy rostlin, mezi nimi například lomikámen sněžný a vstřícnolistý. Dnem obou jam prochází značená cesta, která nabízí neobvyklý pohled na skalnaté srázy i ledovcová jezírka.

Od turistického přístřešku, přes kamennou chatu až k luxusnímu hotelu a vysílači

V roce 1837, tj. v počátcích krkonošské turistiky, byla nad Sněžnými jamami postavena budka s občerstvením a útulkem pro 2 osoby, svého času první krkonošská stavba určená výhradně pro turistické účely. Po roce 1858 zbudovaný kamenný dům s restaurací pro 50 lidí už umožňoval nocleh pro 21 osob. V letech 1896-97 byl z iniciativy rodu Schaffgotschů postaven na vrcholu Vysoké pláně několikapatrový luxusní horský hotel Schneegrubenbaude s vyhlídkovou věží, se 44 dvoulůžkovými pokoji a několika jídelnami. Za druhé světové války se hotel stal rekreačním zařízením německé Luftwaffe. Po roce 1945, kdy se Polsko posunulo na západ, připadlo mu Slezsko a původní německojazyčné obyvatelstvo bylo z většiny vyhnáno, se budově začalo říkat Wawel, pro její podobnost s krakovským královským hradem. V roce 1950 zprovoznil Polský klub turistů PTTK v bývalém hotelu bufet a pouze několik lůžek, který sloužil do roku 1960, kdy byl na zbořeništi zdí bývalého hotelu zřízen provizorní TV vysílač pro přenos signálu z olympijských her v Římě. Současnou podobu získala budova po přestavbách v letech 1960-1964 a 1974-1978. Roku 1994 zde bylo instalováno zařízení pro mobilní telefonii.

Budova je pro veřejnost uzavřená, v extrémním počasí již však několikrát poskytla turistům přístřeší. Zaměstnanci vysílače mají také zásluhu na záchraně mnoha lidských životů.

Přístupnost

Pěkný cesta se spoustou krásných výhledů směřuje od Labské boudy k turistickému rozcestníku, odkud vede žlutě značená stezka dlouhá asi 2,5 km napříč kamenným mořem. K Labské boudě se dostanete pěšky z Horních Míseček, cesta je dlouhá asi 5,5 km. Můžete využít i autobusovou linku, která z Míseček jezdí od 30. dubna do konce října. Zastávka autobusu leží u Jilemnické boudy, asi 400 m od parkoviště. Autobus jede k Vrbatově boudě, odkud půjdete směrem k prameni Labe, kde odbočíte k Labské boudě. Kolem Sněžných jam vede červeně značená hřebenová cesta Česko-polského přátelství. Po té lze dojít až na samotnou horu Sněžku.


Více zde: https://www.region-krkonose.cz/turisticke-zajimavosti/zajimava-mista/snezne-jamy/

Pohled od Dívčích kamenů na Vysoké kolo a Sněžné jámy (archiv Renaty Hoffmanové)
Pohled od Dívčích kamenů na Vysoké kolo a Sněžné jámy (archiv Renaty Hoffmanové)
Sněžné jámy v zimě
Sněžné jámy v zimě
Svinské kameny. Mrzne až praští. Ale z téhle fotky mám velkou radost, takhle nějak jsem si ji vysnil na podzim, když jsem tady probíha
Svinské kameny. Mrzne až praští. Ale z téhle fotky mám velkou radost, takhle nějak jsem si ji vysnil na podzim, když jsem tady probíha
Reklama na ranní běhání na hřebenech Krkonoš
Reklama na ranní běhání na hřebenech Krkonoš
Chvílemi jsem se sám sebe ptal, co tam vlastně dělám.
Chvílemi jsem se sám sebe ptal, co tam vlastně dělám.
Sněžné jámy.
Sněžné jámy.
U Vosecké boudy.
U Vosecké boudy.
Budík 4:30, vlak 5:08, beru čtečku a po cestě čtu knihu, co jsem chtěl projít už dávno. V Tanvaldu na autobus, druhá snídaně po cestě a po půl sedmé vystupuju v Harrachově. Vybíhám na hřebeny, postupně se zahřívám a na Szrenici jsem akorát na východ slunce. Kolik je stupňů, netuším, navíc krátce po východu slunce začne drsně foukat. Oblékám zateplenou bundu, silnou čepici a říkám si, že sice fučí, ale že to třeba bude dobrý, nechce se mi běžet hned zase dolů. Na Violík a ke Sněžným jamám je to boj, ale vítr pak alespoň chvilkama polevuje. Ale výhledy, ty tentokrát stojí za to, i když teda přemýšlím, jestli ta malá část obličeje, co mi kouká ven, se mi spíš spálí nebo omrzne. Běžím ještě podél Vysokého kola nad Martinovku, zamávat Sněžce, a pak okolo Labské boudy zase zpátky na Voseckou. To už je celkem teplo. Dělám si památeční fotku, jak jakože běžím do kopce, pak koukám na hodinky, ajaj, autobus zpátky z Harrachova za 45 minut. Čekat na další, ani běžet až na vlakové nádraží se mi moc nechce, takže běžím co to ještě jde, a na autobusové nádraží přibíhám asi dvě minuty před odjezdem autobusu. Vlak v Tanvaldu tentokrát nenavazuje tak dobře, jako ráno v opačném směru, ale ten čas navíc trávím obědem v naprosto skvělém Caffé a Bistro Pohoda, kousek od mostu přes Kamenici. Jídlo tam připravují s láskou, tak se těším zas na další návštěvu. Pak rychle na vlak, pokračuju ve čtení knihy z rána, a domů.

(autor příspěvku Jaromír Baxa 13.1.2024)

Vichr na hřebeni.
Vichr na hřebeni.
U Sněžných jam.
U Sněžných jam.
Dneska to až na Sněžku nebude. Ale zamávat jí můžu. 🙂
Dneska to až na Sněžku nebude. Ale zamávat jí můžu. 🙂