V Čechách jsou kraje různé, překrásné i úplně zanedbané. Všichni vědí, že Frýdlantsko patří spíše mezi ty druhé. Kdysi jsem však četl, že skutečná krása místa se pozná podle ptaků. Jsou zkrátka krásné ty kraje, které jsou milovány ptáky. Ti zde ve velkém počtu žijí, vroucně zpívají, posedávají v keřích a poletují nad poli. Vracejí se sem a snad, i když o tom lidé asi nevědí, někde v lukách i umírají.

Tento korespondenční lístek - předchůdce pohlednic - zobrazuje frýdlantský hrad a zámek od jihovýchodu. Jeden z nejstarších českých hradů ze začátku 13. století proměnili jeho majitelé během téměř 600 let a za pomoci slovutných evropských stavitelů v zámek, který je dnes chloubou severních Čech. Poslední novorenesanční úpravy byly dokončeny až v roce 1870. (odesl. 1889) Dnešní frýdlantské nám. T. G. Masaryka, tehdy ještě Tržní náměstí či prostě tržiště. Dominuje radnice z roku 1896, vpravo je severovýchodní fronta domů. "Rozjařený pozdrav" připomíná i staletou historii zdejšího pivovarnictví. Pivo se vařilo nejen ve vrchnostenském pivovaru, ale i v domech právovárečných měšťanů. (odesl. 1913)

Frýdlant (pohlednice z roku 1914)

Malíř Anton Donath zobrazil slavnostní hostinu, kterou na radnici uspořádali konšelé na počest ruské, pruské a rakouské armády. Ty osvobodily 2. září 1813 město Frýdlant, obsazené od 2. srpna toho roku napoleonskými vojsky generála Umińskiego. Tři vojáci s červenými čapkami v horní řadě jsou "kozáci", vlevo od nich v tmavých čapkách dva Kalmyci. Obraz, představený veřejnosti 4. září 1814, je dnes v Městském muzeu v radnici.

zdroj:Miloslav Nevrlý, Pavel D. Vinklát - Album starých pohlednic Frýdlantsko, 2009

Šťastné Frýdlantsko

Kraj, kdysi známý pod slavným jménem Vévodství frýdlantské, se po čtyřech staletích pomalu propadá do zapomnění. Kdysi jej před hrůzami třicetileté vá chránila Valdštejnova moc a odtud proto pochází i starý název Friedlandia felix, šťastné Frýdlantsko. Dnes ten kraj chrání z jihu hradba Jizerských hor a z východy severu a západu jej obklopuje cizí země: dlouhá staletí německá, od roku 1945 polská. Většina lidí si pod názvem Frýdlantsko představuje jen mírný kraj pahorka tin, lesů, polí, rybníků a starých stromořadí, který se pod jménem Frýdlantský výběžek vykliňuje zpod severních úbočí hor a vybíhá daleko k severu, kde se zvoln noří do rovin okolní Horní Lužice. Frýdlantské panství, staletí jednotně řízené, ale sahalo kdysi až na hřebeny Jizerských hor. Mezi jejich nejvyšší horo a místem, kde řeka Smědá, pramenící na hřebenových vrchovištích, opouští na nejzazším severu Frýdlantska Čechy, je výškový rozdíl 916 m! Frýdlantsko je s Jizer skými horami úzce spojeno. Je proto společně uvedeno i na turistické mapě 1 : 50 000 Klubu českých turistů pod číslem 20/21. Je to jediný případ v této celorepu likové edici, kdy jedné mapě byla přidělena dvě čísla.

Frýdlantsko je starý kraj. Frýdlantský hrad, odkud šlechtické rody tomuto území vládly, stál na strmé skále nad řekou Smědou již v době, kdy na místě dnešníh: Liberce byly jen lesy. Tehdy, před osmi sty roky, žili v této zemi převážně Slované. V průběhu věků jim lidé dávali různá jména: Lužičtí Srbové, Vendové, Milčani. Žili při řekách a v údolích a němečtí kolonisté začali proto později po svém příchodu do Českého království osídlovat spíš půdu na úpatí hor. Němců ale přibýval: a Milčanů ubývalo; dnes po starých obyvatelích zůstala ve frýdlantské zemi jen slovanská jména jejich dávných osad a vesnic.

Až do 30. června 1960 bylo celé Frýdlantsko samostatným okresem, jedním z nejmenších v Čechách, a staroslavné město Frýdlant bylo jeho hlavou. O den p zději to staré historické území, patřící kdysi do jediného panství, pohltil sousední liberecký okres; jen horská samota Jizerka, kde před staletími dala frýdlantsk" šlechta hledat safíry, připadla okresu jabloneckému. Frýdlantsko tehdy ještě více zchudlo, ztichlo a uzavřelo se do sebe. Dnes je to téměř zapomenutý kraj.

Frýdlantsko bylo tehdy převážně zemědělským krajem; při vodních tocích, které představovaly kdysi jediný zdroj energie, vyrostly ale i továrny, většinou textilní. Poslední šlechtický rod Clam-Gallasů, roku 1848 již sice zbaven výkonné a částečně i hospodářské moci, ale stále ctěn a respektován, dosud sídlil na frýdlantském zámku. Oldřichovským tunelem si v hradbě Jizerských hor proklestila již v roce 1875 cestu železná dráha a spojila tak Čechy s frýdlantským krajem za horami. Jeho obyvatelé byli ale tehdy zvyklí se stýkat a obchodovat spíš se svými sousedy za tehdy velmi propustnou státní hranicí. To bylo dáno i historicky: sousední Lužice byla až do roku 1635 jednou ze zemí koruny české. Lidé si tady postavili i místní železniční trať, která přetínala Frýdlantský výběžek, z dolního Slezska na východě až do Žitavy v Horní Lužici na západě. Nebránila tomu ani jazyková bariéra: ve všech krajích tehdy žilo německy mluvící obyvatelstvo.

Poslední velká válka změnila všechno, téměř všechno, zůstaly jen staré pohlednice. Lidé museli po prohrané válce odejít a země zpustla. Nikdo již nezpevňoval říční břehy, takže jarní vody Smědé rvaly z úrodné říční nivy půdu a odnášely ji do lužických rovin; vznikala nová koryta, z těch starých se stávala slepá říční ramena a tůně, divoce zarostlá. Vesnice byly opuštěny, v příhraničních obcích nežil téměř nikdo. Do opuštěného kraje bylo možno se ale zamilovat: v rákosinách starých valdštejnských rybníků žili vzácní ptáci a v neregulovaných vodách Smědé pluli tajemní, mořským treskám podobní mníci. Pro přírodovědce i poutníka má Frýdlantsko velké kouzlo! Dobové pohlednice ale bohužel jen málokdy zobrazují přírodu a její krásy. Vždyť ten, kdo je vydával, chtěl na nich představit svůj hostinec nebo hotel; konšelé se zase pyšnili svým městem či vesnicí s jejich kostely, pomníky, hrázděnými domy, rozhlednami, pamětihodnostmi. S přírodou se tehdy ještě nepočítalo. Nezbývá tedy než se do odlehlého Frýdlantska vypravit a poznat ten zapomenutý kraj na vlastní oči.

(Zdroj: Miloslav Nevrlý - Pavel D. Vinklát - Album starých pohlednic Frýdlantsko, 2009)

Nejasnosti kolem tohoto pomníku mi pomohl objasnit pan Černý z frýdlantského městského muzea. Na konci roku 2007 jsem se zde po delší době objevil, poprvé po instalování nových expozic. Mimo jiné přišla řeč na původ, důvod a dobu vzniku Gallasova pomníku. Pan Černý sice odpověď na položenou otázku
neznal, ale coby sympatizant spolku Patron přislíbil účast při pátrání po podrobnostech. V momentě, kdy jsem se po shlédnutí nových expozic chystal muzeum opustit, mi pan Černý hlásí – vyhledáno! Na vysvětlenou: zalistoval na webových stránkách pana Güntera Krause z Frýdlantu, dalšího ze znalců hor a regionální historie. Zde je možno se dočíst, že pomník byl postaven na paměť Eduarda Clam-Gallase u příležitosti jeho 80. narozenin *). Při této příležitosti bylo v okolí vysázeno 80 dubů. Dnes se pomník s výklenkem bez desky a s rozsetými kameny v okolí nachází v oploceném areálu, ve kterém je ustájeno stádo ovcí. Cesta k pomníku je následující:
od parkoviště před frýdlantským hradem a zámkem jít směrem k zemědělské technické škole a dál cestou na Raspenavu. Vlevo u cesty nelze minout zmiňovaný výběh s ovcemi.
Ten se nachází mezi dvěma souběžnými cestami spojující silnici od parkoviště před frýdlantským hradem a zámkem zadem do Raspenavy (souběžně se zeleně značenou turistickou cestou Z 3963) a novoměstskou silnici z Frýdlantu v Čechách do Nového Města pod Smrkem. V případě, že ke Gallasovu pomníku chcete dojít oficiálním vchodem do výběhu, je nutno projít celým výběhem, na jehož protilehlém konci se nachází pomník. Nebo také můžete využít druhé odbočky vlevo směr novoměstská silnice, kde po pravé straně budete mít úbočí Supího vrchu a vlevo, na dohled od cesty za pletivovým plotem (ne nepřekonatelným) stojí Clam-Gallasův pomník. Je pouze na vás, kterou cestu si zvolíte. 

Pro Patron: Hynek Farský
*) Poznámka redakce: O tom, že se skutečně jedná o Clam-Gallasův pomník, se zatím nikde nenašel žádný písemný doklad. O tak významné události by se určitě objevila nějaká zpráva alespoň v místním tisku, což v té době byl Friedländer Wochenblatt. Takže to jsou stále jen nepodložené dohady.

Motocykl či motocykleta?

Prvomájové oslavy

(archiv Josef Kutílek)