O názvu, znaku a privilegiích

12.12.2021
Stará věž, pozůstatek dolní brány, která stávala v dnešní ulici Míru.
Stará věž, pozůstatek dolní brány, která stávala v dnešní ulici Míru.

O názvu města a jeho znaku

 Kdysi žil v hustých záhvozdských lesích muž, který měl sedm synů. Když dospěli, požádal svoji vrchnost, aby jim přidělila sedm lánů půdy. Tak se také stalo, a zanedlouho vyrostla na břehu říčky Smědé malá osada. Starý otec, toužící po klidu a míru, ji pojmenoval po německu Vriedeland, což v českém překladu znamená "chraňte zemi". Je krásná, stará pověst o prapůvodu názvu města Frýdlantu. Jako u mnoha jiných měst a obcí však prvotní pojmenování a jeho původ leží kdesi v mlhách blátivého středověku. Mnoho jazykovědců různých národností se o něj přelo a přít bude, ale skutečnou pravdu nikdo říci nedokáže. Jméno Vriedeland je poprvé historicky doloženo ve staré listině z roku 1278, podle které kupuje hrad 1 panství rod Biberštejnů. Po několika drobných zkomoleních se pak ustálil název Friedland, který se používal prakticky až do poloviny dvacátého století, kdy město spolu se sudetskými Němci opustil. Od té doby se používá název počeštěný, který vznikl v osmdesátých letech minulého století. Staré jméno Friedland zůstalo jen na historických pohlednicích ve starožitníkově výkladu.

Kromě jména je hlavním symbolem každého města jeho znak. Frýdlantu městský znak udělil na počátku 14. století Joachim II. z Biberštejna. Na modrém poli je v něm znázorněna stříbrná hradební zeď s cimbuřím, střílnami a dvěma věžemi s červenou střechou. Uprostřed zdi je klenutá brána se zlatou, napůl spuštěnou mříží. V horní polovině znaku je pak malý biberštejnský erb - červený paroh ve žlutém poli. Městský znak byl součástí úředních pečetidel, dokumentů, obrazů a později i vyhledávanou stavební ozdobou. Jeho největší provedení lze dodnes spatřit ve fasádě frýdlantské radnice. Obrovský městský znak tam drží dva renesanční heroldi.

(Zdroj: Marek Řeháček - Frýdlant - ohlédnutí, 1996)

Horní brána byla na křižovatce dnešních ulic Hejnické a Čs. armády.
Horní brána byla na křižovatce dnešních ulic Hejnické a Čs. armády.
Starobylý městský soudní dvůr zbořený v minulém století
Starobylý městský soudní dvůr zbořený v minulém století
Hrázděná stavba v Okružní ulici. Dnes je na jejím místě dům s obuvnickým obchodem (v roce 1996)
Hrázděná stavba v Okružní ulici. Dnes je na jejím místě dům s obuvnickým obchodem (v roce 1996)
Muž na pranýři na náměstí před starou radnicí
Muž na pranýři na náměstí před starou radnicí
podobná litografie y jiného města (archiv Hana Kořínková)
podobná litografie y jiného města (archiv Hana Kořínková)

Město a jeho privilegia

Jednoho bezsněžného zimního dne jsem zavítal do starého měšťanského domu stojícího vedle frýdlantské radnice. Ve starožitníkově krámku byly desítky krásných věcí. Malé museum na prodej vonělo stářím a na rozpálených kamnech syčel hrnec. Venku kostlivecky mrzlo.

Frýdlantský starožitník pan Dočekal má vskutku radikální názory, a snad i proto si mne, promrzlého pobudu, nedůvěřivě měřil. Stejně skeptický byl i k mému plánu vyprávět lidem o založení jejich města a o starých právech a historiích, které jsou léty ve všech publikacích stále stejnější a stále nudnější. Viděl jsem marnost své snahy a vypadl z krámku do mrazivé ulice. Až za dlouho jsem pochopil starožitníkova slova, dlouho jsem se motal mezi domy, osahával hrubé kameny, pozoroval čedičovou dlažbu. Teprve pak jsem se dal do psaní o městě Frýdlantu a jeho privilegiích.

Podle dohadu byl statut města Frýdlantu potvrzen vrchností snad někdy ve 14. století, kdy hrad i celé panství vlastnili Biberštejnové. Z té doby pochází také rozvržení náměstí a pravidelných pravoúhlých ulic ve starém středu města, které se v podstatě zachovalo dodnes. Dnes si však jen stěží někdo dovede představit, jak původní Frýdlant vypadal. Byla to dřevní doba křivých staveb, úzkých ulic. Doba bláta, desítek pachů, dobytka a nesrozumitelného křiku lidí. Jen málo, velmi málo se z ní zachovalo do dnešních dnů.

Jednou z mála památek na starý Frýdlant jsou zbytky městských hradeb, které jsou ještě dnes viditelné na mnoha místech ve zdech domů, i volně stojící. Hradby pocházejí ze začátku 14. století, celkově dokončeny byly za doby Joachima Biberštejna. Stavělo se tehdy bytelně, čedičové balvany byly podle tehdejšího kronikáře spojovány až marnotratným množstvím malty. V hradebních zdech byly i obranné bašty vzdálené od sebe na dostřel luku. Jejich existenci připomínal německý název Na baště používaný poměrně donedávna pro oblast za dnešní mlékárnou. Původně byly v hradbách pouze tři brány. Horní byla v ulici vedoucí k zámku, dolní brána stávala na místě dnes zrenovovaného domu bývalé Elektry, a třetí, menší, bývala nedaleko kostela. Později byla proražena ještě brána čtvrtá v dnešní Husově ulici. Časem, zvláště pak v 17. a 18. století, se brány staly vizitkou města a byla jim věnována příkladná péče. Nákladem místních občanů byly dokonce umělecky vyzdobeny. Roku 1721 byla do zdi Dolní brány umístěna překrásná Pieta, zakoupená tehdy za částku 80 zlatých. Tato socha nakonec brány i hradby přežila a dodnes ji můžeme vidět v zahradě jednoho domu v Okružní ulici. Horní brána byla zase ozdobena kamennými vázami a železným křížem s pozlaceným korpusem Krista. Všechny brány se na noc zavíraly, o dodržování zavírací hodiny, stanovené v létě na devátou a V zimě na osmou hodinu večerní, se starala městská stráž. Ta spravovala též vězení v dolní bráně. Při příležitosti výročních trhů byly stráže značně posíleny. To aby se zamezilo pohybu pochybné sebranky složené z kapsářů, podvodníků, polykačů ohně a mečů, jarmarečních zpěváků a potulných vandráků, která právě na těchto trzích prováděla své nekalé rejdy. Další povinností městských strážců zavedenou v 17. století bylo vyvolávat a vytrubovat na roh všechny noční hodiny.

Postupem času se díky vývoji vojenské techniky staly hrady s jejich branami zbytečností a později byly spíše přítěží pro další rozvoj města. V minulém století proto došlo k jejich částečné destrukci a rozebrání na stavební materiál. Roku 1831 byla frýdlantskými občany Raschem a Hahnem zbořena a odklizena horní brána. Dolní bránu potkal o sedm let později stejný osud. Zachována zůstala jen stará Myší věž, která byla ještě roku 1867 opravena. Ale i tato poslední památka na frýdlantské městské brány byla roku 1888 nemilosrdně zbořena. Frýdlant odhodil středověké brnění a bezbranný vstoupil do nového století.

Právo mít hradby však nebylo zdaleka jediným privilegiem starého Frýdlantu. Dodnes lze kupříkladu ve městě zaslechnout známou historku o sporu měšťanů s Kateřinou z Redernu o právo várečné, které bylo spolu s právem konání trhů a právem mílovým důležitým základem pro hospodářskou prosperitu města.

Vaření piva a jeho pití mělo ve středověku úplně jiný význam, než je tomu dnes. Kromě toho, že tehdy ještě neexistovaly velké pivovary a pivo se vařilo v každém právovárečném domě, je zajímavé sledovat i jeho další konzumaci. Pivo se totiž tehdy nejen pilo, ale navíc se z něj vařily různé polévky, dochucovala se jím mnohá jídla. Frýdlantští měšťané žijící uvnitř hradeb vařili pivo odedávna a zásobovali jím celé široké okolí. Vrchnosti to zpočátku nevadilo, ostatně dostávala za to slušné poplatky. Až když z frýdlantského zámku začala vládnout energická a ziskuchtivá Kateřina z Redernu, poměry mezi městem a šlechtou se prudce zhoršily. Kateřina původně chtěla přelstít měšťany a při jedné návštěvě na radnici jim staré listiny, které právo várečné zaručovaly, zabavit, ale díky předvídavosti městských úředníků se jí to nepodařilo. Začaly tedy nechutné spory a tahanice, které řešil, bez nějakého efektu, i sám císař. AŽ roku 1673, více než 50 let po odchodu rodu Redernů z Frýdlantska, císař rozhodl, že várečné právo patří vrchnosti, ale ta musí z každého sudu zaplatit městu 1 tolar.

Připomínkou těchto starých sporů je nejznámější frýdlantský měšťanský dům, dům "Na panské zvůli". Nenechala jej sice postavit sama Kateřina z Redernu, jak se dodnes ve Frýdlantě vypráví, ale i tak je tento dům na náměstí s její zvůlí úzce spjat. Původně na tomto místě stával dům purkmistra Zastermanna, horlivého zastánce městských práv a úhlavního nepřítele Kateřiny. Ta si roku 1615 nic netušícího purkmistra pozvala na zámek. Ubohý Zastermann však je jen zbit a umístěn do vězení, kde 24. ledna ve 22 hodin zemřel. Kateřina si poté jeho dům přivlastnila a nechala postavit do náměstí přístavbu, ve které byla zřízena šenkovna. Dům "Na panské zvůli" několikrát vyhořel a při pozdějších opravách byla jeho podoba změněna, ale dodnes stavba značně porušuje frontu náměstí, jako by chtěla svojí "neukázněností" být pomníkem odvěké zvůle mocných.

Čtení o starých frýdlantských právech, městských ponocných a právu várečném je vskutku zajímavé, ale nejzajímavější bude asi vyprávění 0 právu hrdelním a frýdlantském katovi. Lid odedávna přitahuje pach krve, utrpení druhých a veřejné popravy. Podle tradice měl Frýdlant svého kata již na počátku 14. století a hrdelní právo bylo hojně uplatňováno. Ve staré literatuře se dokonce zachoval i ceník služeb frýdlantského kata Georga Pietsche z roku 1630. Obsahuje mnoho druhů mučení počínaje řezáním uší, pálením cejchů a štípáním kleštěmi a konče pohřbením zaživa a utětím hlavy. Mučení probíhalo tehdy na různých místech, v některých případech dokonce na náměstí za účasti publika, jindy v tzv. Mučednické věži, která stávala v hradbách na místě, kde je dnes vedle frýdlantského kostela malá kaplička.

Městský soud a uplatňování práva měl v nejstarších dobách na starosti rychtář, později o rozsudcích rozhodovala celá městská rada. Soudní dvůr, starobylá stavba z hrubých čedičových balvanů okrouhlého tvaru, stávala ještě v minulém století na Šibeničním vrchu nedaleko dnešního hřbitova.

Za malé delikty byl odsouzenec postaven na pranýř na náměstí, kde se stal terčem posměchu a zábavy všech občanů. V městském museu se zachoval obraz, který takovouto scénu znázorňuje. Za těžké zločiny byl většinou vyměřen nejtěžší trest. Odsouzenec k smrti pak s katem navždy své město opustil tzv. Katovskou brankou, která je dodnes zachována v zbytcích hradeb v prostoru za dnešní mlékárnou. Kdo jednou touto brankou odešel, živ se nikdy nevrátil. Pryč jsou dnes doby mučíren a popravišť, hrdelní právo bylo roku 1785 Frýdlantu odebráno. Zmizeli krkavci i frýdlantští kati. Jen v městském museu ještě dnes ukazují staré mučící nástroje také popravčí meč kata Leischnera. Snad pro výstrahu, snad jako připomenutí zašlých městských práv, kterými se město Frýdlant kdysi v dávných dobách honosilo.

 (Zdroj: Marek Řeháček - Frýdlant - ohlédnutí, 1996)

Město Frýdlant bývalo obehnáno hradbami. V těchto místech, tedy v okolí dnešní ulice Míru, bylo toto opevnění odstranéno roku 1838 a ponechána jen tzv. Dolní brána, kterou vidíme na pohlednici; ta byla stržena až roku 1888. V pozadí je ještě dobře patrna jedna z mnoha podob věže staré radnice.

(zdroj: Miroslav Nevrlý, Pavel D. Vinklát Album starých pohlednic Frýdlantsko, 2009)