Jiřetín pod Jedlovou

Jiřetín pod Jedlovou (původní a německý název Sankt Georgenthal) je obec (dřívější město) na severní straně Lužických hor, v okrese Děčín, v Ústeckém kraji. Obec tvoří kromě městečka ještě osady Lesné, Rozhled a Jedlová. Celkem v ní žije 645 obyvatel. V roce 1587 byla Jiřetínu udělena císařem Rudolfem II. plná městská práva. V roce 1998 získala obec titul Vesnice roku.

Jiřetín leží v nadmořské výšce 458 metrů pod Křížovou horou (577 m n. m.), na kterou byla roku 1764 zřízena křížová cesta, a v roce 1796 kaple. V obci je od roku 1874 ženský klášter Kongregace dcer Božské lásky.

Na většinu území obce zasahuje CHKO Lužické hory. Jiřetín pod Jedlovou má statut městské památkové zóny od roku 1992. Poblíž obce se nachází zřícenina hradu Tolštejn a třetí nejvyšší vrchol Lužických hor Jedlová. Na západním okraji obce, u silnice směr Děčín, se nachází štola Jan Evangelista. Obec je významným střediskem zimních sportů.

Město se německy jmenovalo Sankt Georgenthal (česky Svatý Jiří v Oudolí). Město založil v 1539 Jiří ze Šlejnic, proto bylo svěřeno pod ochranu svatého Jiří a bylo pojmenováno po svém patronovi. Český název byl vytvořen v roce 1949 ze jména Jiří podle starších českých zeměpisných jmen. Po roce 1945 se městečko krátkou dobu jmenovalo Svatý Jiřetín. V roce 1949 městečko dostalo rozlišovač pod Jedlovou pro odlišení od ostatních Jiřetínů.

Založení města

Nejstaršími doklady osídlení v okolí Jiřetín jsou středověké sklárny. Nejbližší datované sklárny se nachází 1,5 km jižně od osady Lesné na katastru obce Dolního Podluží, další se nacházely uprostřed osady Rozhled naproti rekreačnímu středisku Slovan. Existence hutí byla datována do konce 13. století.

Podle dostupných údajů vznikl základ Jiřetína již v roce 1539, kdy bylo vybráno místo, a v letech 1548 až 1553 bylo hornické městečko vyměřeno do pravidelného šachovnicového půdorysu. Město bylo postaveno při staré lipské cestě, které lemovala východní okraj městečka. Město Jiřetín patří do skupiny horních měst, zakládaných podél saských hranic. Základem Jiřetína je přesný čtverec náměstí, od něhož se odvíjela pravidelná ortogonální síť ulic. Středové ulice neměly tranzitní charakter, což nebylo na úkor dopravní dostupnosti. Dálková trasa vedla na východním okraji města. Podél náměstí a ulic byly vyměřeny kvadratické domovní bloky, na jejichž každé straně stály tři domy. Ačkoli byly všechny domy v městečku dřevěné, nikdy z tohoto důvodu nevyhořelo celé.

Vlastní kostel začali obyvatelé Jiřetína budovat v roce 1587. Kostel byl vysvěcen dne 21. května 1612 a prvním duchovním se stal evangelický pastor z Dolního Podluží Joachim Schöfelder. V roce 1616 se kněz přestěhoval z Dolního Podluží do Jiřetína, byla postavena fara.

Naděje vkládané do rudných ložisek nesplnily očekávání. Cesta k životním jistotám vedla před cechy. První se městským řemeslem uplatnili pláteníci, tkali již od roku 1557.

V roce 1642 za třicetileté války zničili Švédové nedaleký hrad Tolštejn. V době rekatolizace odešlo – podle seznamu ze 3. prosince 1652 – z Jiřetína 108 osob, jako první získal měšťanské právo v Drážďanech stolař Johann Krocker.[15]

Od třicetileté války do roku 1945

Až do vydání císařského patentu 19. července 1765 užívalo město právo hrdelního soudu II. stupně. Popraviště bylo na Šibeničním vrchu.

Po třicetileté válce bylo v Jiřetíně z 92 domů 29 pustých. Berní rula z roku 1654 neuvádí ani náznak dolování, nelze z toho usuzovat, že všechny důlní podniky využívající ložisek leštěnce olověného zanikly. Jiřetínský farář v roce 1656 uvádí, že bylo uvedeno do provozu dolování zlata, stříbra, mědi a prý také uhlí. V roce 1750 probíhalo dolovaní rudy v dědičné štole svatého Kryštofa na Křížové hoře, v roce 1781 byla založena štola Jan Evangelista. V roce 1681 zakoupil rumburské panství kníže Antonín Florián z Lichtenštejna, s jehož rodem sdílel Jiřetín osud až do roku 1919. V roce 1804 po zničení manipulační budovy musela být ruda odvážena do saského Freibergu, což bylo velice ztrátové, takže těžba nepokračovala. V katastru Jedlové pracovala v první polovině 18. století barokní sklářská huť. V roce 1805 byla přes Stožecké sedlo vybudována dodnes používaná silnice. Křižovatka pod Jiřetínem nese neoficiální název Na Mýtě, nejspíše doklad toho, že tudy vedla stará obchodní cesta, na níž se v podhradí Tolštejna vybíralo mýtné. V roce 1848 byla v Jiřetíně vytvořena národní garda. V roce 1907, v souvislosti s reformou veřejné správy, zrušením panství a vytvoření okresů se stává součástí politického okresu Rumburk, později připadl okresu Varnsdorf. Od roku 1862 existuje v Jiřetíně poštovní úřad.

Josef Vítězslav Šimák o Jiřetínu napsal před rokem 1905: "Hory Jiřetínské kvetly však jen za požehnaného míru doby Rudolfinské, válkou třicetiletou zanikly a nevzkřísily se, ač pokusy o to dály se. Teprve nový průmysl, tkalcovský a soukenický, zvláště výroba sametů, potom sklářství, zavedené sem ta tišších dob ze sousedství, pomohl městečku a je dosud hlavním zdrojem výživy."

Nejvyššího počtu obyvatel Jiřetín dosáhl v roce 1880. Po polovině 19. století, díky odklonu hlavní silnice, a v návaznosti na průmyslový a stavební rozvoj nedalekého Varnsdorfu, se Jiřetín přestal půdorysně rozvíjet. Nové výstavby se dočkaly pouze dvě budovy. Na úpatí Křížové hory vyrostla budova Střelnice a těsně vedle fary budova požární zbrojnice. Počátkem 20. století byl postaven nový vodovod. Dne 8. září 1909 byla v Jiřetíně zavedena elektrická energie. Za první světové války padlo 71 jiřetínských rodáků.

Po první světové válce došlo k velkým pozemkovým změnám, velkostatek Rumburk propadl pozemkové reformě. Od knížete Jana z Lichtenštejna jej vykoupil československý stát.

V roce 1919 došlo k přejmenování ulic. V roce 1934 bylo bez práce v Jiřetíně 282 lidí, jejich počet stoupl do roku 1938 až na 400. Nezaměstnaným začínala pomáhat Sudetendeutsche Volkshilfe. V roce 1935 byla poprvé pro veřejnost otevřena štola Jan Evangelista. Dne 2. října 1939 obsadily Jiřetín jednotky wehrmachtu. Německé obyvatelstvo, které vítalo zábor s neskrývaným nadšením, pod dojmem válečných událostí záhy vystřízlivělo. Došlo převedení prakticky všech podniků na válečnou výrobu. Na válečnou výrobu byla převedena i zámečnická dílna firmy Ernst Clar, kde pracovali i sovětští váleční zajatci.

Po roce 1945

9. května 1945 převzal správu Jiřetína a bezpečnostní službu český národní výbor. Během prvních týdnů po válce se v Jiřetíně aktivizovali němečtí antifašisté, kteří byli od ostatních Němců odlišováni ještě 18. srpna 1945 v hlášení místní správní komise o počtu obyvatel. Pro původní německé obyvatelstvo představovaly velký problém takzvané Revoluční gardy, kterým se říkalo "rabovací gardy". Jako všude jinde v republice se i Němců v Jiřetíně týkala represivní opatření. Nejlépe je dokumentuje vzpomínka posledního německého kronikáře Jiřetína Emila Brunna, publikovaná v tzn. Bílé knize: "Blokovány byly jejich úspory ve spořitelně, museli odevzdat rozhlasové přijímače, hudební nástroje, sportovní náčiní, vozidla. Němci nesměli po 19. hodině večerní opouštět svoje obydlí a byli povinni nosit bílé pásky. Nesměli užívat železnici a v provozech museli pracovat pod dozorem. Všechny podniky obdržely správce a všechny živnosti musely odvádět své příjmy. Ve svém volnu museli Němci odstraňovat zátarasy i obranná postavení a pod dozorem rovněž konat i jiné práce. Každý německý nápis byl odstraněn, odstraněn byl i pomník padlých vojáků na náměstí. Jednotliví Němci byli zatčeni a vzati do tábora, jen protože byli členy nacistické strany nebo je Češi nenáviděli. Trpěli tam hladem a násilnostmi, buď tam zahynuli nebo jiní byli propuštěni teprve po letech. Potom byly vyhledávány prvé oběti k vyhnání. Krátce předtím obdrželi výzvu, někde se v určitou dobu shromáždit, takže jim nezbyl žádný čas k zabalení toho, co jsi měli vzít sebou. Tam byli znovu prohledáni a pak nejbrutálnějším způsobem v horku a v dešti hnáni jako dobytek a na hranicích ponecháni sami sobě."

Podle hlášení Místní správní komise žilo v Jiřetíně dne 18. srpna 1945 v obci 1058 Němců, z toho 152 antifašistů. Dne 9. února 1946 byl při razii zatčen Anton Kühnel, který se vrátil přes hranice zpět pro své věci a při pokusu o útěk byl zastřelen Herbert Schindler. Osídlování probíhalo pomalu. 18. srpna 1945 žilo v Jiřetíně pouze 120 Čechů a 16 Slováků, kteří ale přišli do Jiřetína v únoru 1945 jako uprchlíci – Volksdeutsche, což byli etničtí Němci z území na východě.

V roce 1945 byl v Jiřetíně po Jedlovou odstraněn pomník válečným obětem, který zde stál od roku 1904. V roce 1966 byla zbořena jiřetínská radnice, na jejím místě dnes stojí betonové nákupní středisko. Radnice dnes sídlí v patrové budově nad náměstím.

26. května 1946 byl v Jiřetíně ustaven místní národní výbor. Dne 30. září 1949 byl Jiřetín spojen s Tolštýnem, dnešní katastrální území Rozhled. V 80. letech 20. století byly návrhy na integraci s Horním a Dolním Podlužím, které občané odmítli. Jiřetín tehdy přišel o funkci uvolněného tajemníka.

Správa obce byla za poměrů po druhé světové válce podřízena jednotné soustavě národních výborů, v jejímž rámci nebyly původně uznávány městské statusy jak Jiřetínu, tak i řadě jiných větších a menších míst, kde v čele obce stál místní národní výbor. Status města nikdy nebyl Jiřetínu vrácen, i když změnou ústavy jej v roce 1960 řada jiných měst dostala zpět. Jiřetín nedostal městský statut zpět ani nikdy později. 

V sedmdesátých letech 20. století se v Jiřetíně a jeho okolí začíná prosazovat chalupářství. Osady Lesné, Rozhled a Jedlová se stávají ryze chalupářskými a chalupáři je zachránili před zánikem.[29] V roce 1973 byla vyhlášena CHKO Lužické hory, která chrání ráz krajiny mimo areál dosavadní výstavby a která přinesla zákaz výstavby nových chat. Během 60. až 80. let 20. století se Jiřetín stal významným střediskem zimních sportů. Zásluhu na tom má Tělovýchovná jednota Slovan Varnsdorf. Jako první byl vybudován "háčkový" vlek pod Tolštejnem na tzn. "Mezičkách" o délce 270 m a převýšení 70 m. V roce 1980 byl vybudován kotvový vlek typu VL 1000 na severovýchodním svahu Jedlové, dlouhý 1 200 m a o převýšení 260 m. Na Jedlové byly vybudovány dvě sjezdovky, závodní o délce 1 200 m a turistické o délce 1 400 m. V roce 1976 byl vybudován hotel Slovan s 70 lůžky. V roce 1984 přibyl běžecký areál kolem Jedlové.

Prvním novodobým starostou obce se dne 12. prosince 1990 stal Josef Zoser, který byl v obci od roku 1980 předsedou Tělovýchovné jednoty Slovan. Josef Zoser je starostou dodnes. Po sametové revoluci se počet obyvatel Jiřetína snížil téměř o celou stovku. Příčinou byl odchod většiny řádových sester různých řeholí do původních klášterů. Jako první odešly dominikánky, po nich vincentinky, jejich dosavadní domov na náměstí byl využit ke zřízení azylového domu Domov svaté Máří Magdalény. Provoz zprvu zajišťovaly rafaelky, které po roce odešly do jižních Čech. Současně odešly karmelitky a během roku 1994 odešlo z Jiřetína i třicet sester těšitelek. Na podzim 1995 odešly sarmatky do domovského kláštera v Ružomberoku na Slovensku.

V roce 1992 byla v Jiřetíně vyhlášena městská památková zóna, přestože na západní straně náměstí stojí panelové nákupní středisko. V roce 1994 byla zahájena rekonstrukce fary. Též v roce 1994 začala výměna střešní krytiny kostela a části krovů kostela, věřící museli na nedělní mši svatou chodit do kostela v Dolním Podluží. V druhé polovině září 1995 začalo vznikat informační středisko rekonstrukcí autobusové čekárny na náměstí. Z nevzhledné a poničené stavby se stal víceúčelový objekt. Do provozu byl uveden v roce 1998. V roce 1999 byla turisticky zpřístupněna štola Jan Evangelista. V roce 1998 obec zásluhou místních obyvatel a chalupářů získala titul "Vesnice roku". Dne 2. června 2001 bylo v prostorách hradu Tolštejna vyhlášeno Tolštejnské panství. Na přelomu léta a podzimu roku 2015 zahájila provoz fontána, u níž se činnost (dvouminutové stříkání) spouští prozvoněním mobilním telefonem na číslo 722 654 659.

Složení obyvatel

V roce 1880 žilo v Jiřetíně pod Jedlovou 3 145 osob. V témže roce se k češtině na základě obcovacího jazyka přihlásilo 10 osob, o deset let později žádná osoba. Obcovací jazyk tehdy znamenal, že osoba používá k hovoru jako jazyk češtinu. V roce 1921 se k "československé" národnosti přihlásilo 4,2 % osob, v roce 1930 činil jejich podíl 5,2 %.

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 1 995 obyvatel (z toho 501 mužů), z nichž bylo 91 Čechoslováků, 1 872 Němců, tři příslušníci jiné národnosti a 29 cizinců. Převážná většina patřila k římskokatolické církvi, 28 k církvím evangelickým, jeden k církvi československé, 45 k nezjišťovaným církvím a dvacet lidí bylo bez vyznání. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 2 178 obyvatel: 88 Čechoslováků, 2 056 Němců, jednoho příslušníka jiné národnosti a 33 cizinců. Stále převažovala římskokatolická většina, ale ve vsi žilo také 52 evangelíků, dva členové církve československé, 88 příslušníků nezjišťovaných církví (z toho 78 u starokatolické církve) a 133 lidí bez vyznání.

Dle sčítání lidu v k 1. listopadu 1980 žilo v Jiřetíně pod Jedlovou trvale 773 osob, z toho 296 mužů a 477 žen. Neobvyklý poměr mužů a žen byl způsoben tím, že v Jiřetíně byl charitní domov pro řeholnice a dále zde byly ubytovány dělnice z Polska. Celkem 543 občanů se hlásilo k české národnosti, 140 slovenské, 72 německé, 10 polské, 5 maďarské a 3 ukrajinské.[46] Mezi zajímavosti uvedené v obecní kronice patří i to, že se v Jiřetíně pod Jedlovou narodil 15miliontý občan Československé socialistické republiky dne 28. března 1977.Dle sčítání lidu v 2001 měl Jiřetín pod Jedlovou 570 obyvatel, z toho 484 bylo české národnosti, 30 německé, 25 slovenské a jeden občan se přihlásil k moravské národnosti.

Kultura a pamětihodnosti

Muzeum

Počátkem 90. let 20. století vznikla myšlenka na založení muzea. Zabývá se počátky obce v souvislosti s hradem Tolštejn a dolováním stříbronosných rud. Muzeum bylo zřízeno v budově bývalé fary a jeho součástí je i Hornická naučná stezka Údolí Milířky a štola Jan Evangelista.

Stavební památky

Jiřetín pod Jedlovou byl v roce 1992 vyhlášen památkovou zónou. Město se totiž do dnešní doby zachovalo jako mimořádně kompaktní památkový celek, v jehož obraze dominují přízemní i patrové roubené domy s podstávkami a obvykle mansardovými střechami a břidlicí vykládanými štíty. Některé domy mají prvky s ozdobnými klasicistními portálky. Důvodem vyhlášení městské památkové zóny také bylo, že Jiřetín představuje jediné celistvě dochované šachovnicově uspořádané horní město v celých Čechách.

V Jiřetíně jsou v seznamu památkové chráněných objektů farní kostel Nejsvětější Trojice, kaple Ukřižování na Křížové hoře s přiléhajícím areálem, celkem 24 objektů včetně 11 obrazů křížové cesty, sloup se sochou svatého Vavřince, fara (čp. 1) domy čp. 4 (z roku 1788). Dále čp. 121, 144 a 145, dále chalupy čp. 162 a 164, zřícenina hradu Tolštejn a rozhledna na Jedlové. Chráněné je také sousoší svaté Anny na západním okraji obce a Třípanský sloup pod Jelení skálou.

Původně renesanční kostel Nejsvětější Trojice, jehož výstavba byla zahájena v roce 1587 nebo 1590, byl vysvěcen v roce 1612. Většina zařízení pochází z 18. století. Dva oltářní obrazy (Nejsvětější Trojice a Zmrtvýchvstání Páně) jsou dílem jiřetínského rodáka Josefa Birnbauma. Střecha kostela bývala až do roku 1846 šindelová, poté byla nahrazena pálenou krytinou. Současně byly pořízeny čtyři ciferníky věžních hodin. Do té doby býval pouze jeden na severní straně.

Dominantou Jiřetína je křížová cesta, vedoucí na Křížovou horu nad obcí. Roku 1699 zde byl vztyčen dřevěný kříž. O založení křížové cesty se zasloužil jiřetínský farář Gottfried Ließner. V roce 1759 dal postavit jedenáct zděných rokokových výklenků a dřevěnou kapli nad 12. a 13. zastavením. Poslední čtrnácté tvořila kaple Božího hrobu. Dřevěná kaple Povýšení svatého Kříže byla 4. prosince 1779 zničena vichřicí. Základní kámen zděné kaple byl položen v roce 1783. V roce 1796 byla kaple dokončena a vysvěcena. V roce 1842 byla Křížová cesta upravena stupni a v roce 1847 vzniklo vstupní schodiště.

Budova fary pochází z roku 1755. Provedení této stavby patřilo v tehdejší době k nejhonosnějším objektům svého druhu v severních Čechách a její vzhled, preferující patrový vilový stavební typ s mansardovou střechou, se nakonec v pobělohorské době stal závazný právě pro farní budovy.

Na středu jiřetínského náměstí stojí pískovcový sloup svatého Vavřince, křesťanského patrona proti požárům. Na přední straně je nápis, podle kterého byla plastika restaurována roku 1802, v upomínku na požár, který vypukl 11. srpna 1802. Na okraji obce, směrem na Rybniště, stojí socha svaté Anny.

Na severním okraji obce je hřbitov. Byl založen před první polovinou 19. století místo hřbitova na náměstí. Nejstarší náhrobek na hřbitově nese letopočet 1635. Márnice byla postavena v roce 1748. V roce 1761 byla postavena na hřbitově kaple. Kaple byla v roce 1822 přestavěna a dnešní podobu získala v roce 1840, v témže roce byl hřbitov sadově upraven a obehnán zdí.

V ulici pod poštou je opuštěná budova bývalé šroubárny, v níž byla za druhé světové války pobočka koncentračního tábora Flossenbürg, kde pracovaly francouzské židovské ženy. Roku 1982 na ní byla umístěna malá pamětní tabulka, která však byla později odstraněna.

Pověsti

zdroj: Wikipedia

Jiřetín je malé, ale půvabné městečko, ležící na severním svahu Lužických hor asi 5 km jihozápadně od Varnsdorfu u hlavní silnice z České Lípy do Rumburka. Díky malebné okolní krajině, zajímavým památkám a širokým možnostem využití volného času je Jiřetín celoročně vyhledávaným rekreačním střediskem. K rekreaci slouží i osady Jedlová, Lesné a Rozhled, které k městečku patří.

Historie Jiřetína je od počátku svázána s osudy tolštejnsko-rumburského panství a hlavně se zdejšími rudnými doly. Nejstarší zmínky o dolování na tolštejnském panství pochází z let 1474 a 1484. Protože však tehdy k Tolštejnu patřilo celé Šluknovsko, není jisté, zda se vztahovaly k bezprostřednímu okolí Jiřetína nebo k jiné části panství. Přestože těžba nebyla příliš úspěšná, udělil v roce 1509 Vladislav II. Jagellonský Jindřichovi ze Šlejnic právo dvacet let těžit na tolštejnském panství zlato, stříbro, měď, olovo, cín, železo a jiné kovy. Tyto těžební pokusy zřejmě probíhaly nejdříve v Míšeňském dole pod Tolštejnem, v protilehlém údolí pod Kozím hřbetem a v údolí Milířky jižně od Dolního Podluží.
Nový majitel panství, Jiří ze Šlejnic, zdejší těžbu mědi, olova a stříbra rozšířil a dal hledat nová naleziště. Jako nadějná se tehdy jevila oblast Křížové hory, kde nechal razit štolu sv. Kryštofa. Zároveň se rozhodl podpořit rozvoj těžby založením městečka, jemuž listinou z 21. června 1539 určil místo na trase Pražské cesty mezi Křížovou horou a Tolštejnem. Nové městečko bylo po křestním patronovi zakladatele nazváno Sanct Georgenthal (Údolí sv. Jiří). Jeho výstavba začala v roce 1548 a dokončena byla za pět let, roku 1553.

Zpočátku se městečko rozvíjelo rychle, protože nové obyvatele přilákala naděje na rychlé zbohatnutí a četné výhody, zakotvené v zakládacím privilegiu Jiřího ze Šlejnic z 12. listopadu 1554. Podle něj mohli všichni majitelé domů vařit a prodávat pivo, péci chleba, porážet dobytek a získali volnost v provozování jiných obchodů a řemesel, přičemž byli osvobozeni od všech dávek a cel. Obyvatelé měli také právo svobodného odkazu majetku, právo svobodného příchodu i odchodu a byli rovněž osvobozeni od všech dluhů, které zanechali mimo země Koruny české.
Dolování se řídilo jáchymovskými horními řády a provozovalo je společenstvo těžařů, kteří tvořili privilegovanou vrstvu obyvatel. Podle místní tradice zde v roce 1539 pracovalo okolo 30 horníků a v dalších letech sem na výzvu Jiřího ze Šlejnic přišlo asi 150 havířských rodin z německého pohoří Harz.

Výsledky dolování byly zřejmě zpočátku dobré, protože roku 1569 prodloužil Jiří ze Šlejnic platnost jiřetínského privilegia o dalších 15 let. Nepříliš bohatá ložiska se však brzy vyčerpala, takže v roce 1584 byla platnost privilegia prodloužena už jen o tři roky a poté byly jiřetínským vyměřeny obvyklé poddanské platy a služby, čímž se stali poddanými měšťany jako v jiných městech.
Dolování se však nezastavilo úplně. Ještě v roce 1612 byl v Jiřetíně úřad důlního huťmistra a okolo roku 1620 byly doly opět v provozu. Krátké období jejich rozvoje přerušila třicetiletá válka, ale ještě v letech 1639 a 1640 prý jiřetínští usilovali o potvrzení důlních privilegií. Občasné pokusy o obnovení těžby probíhaly i v pozdějších dobách, většinou však bez větších úspěchů. Nejvýznamnější z nich podnikl Alois z Lichtensteina koncem 18. století, kdy byla na Křížové hoře založena nová štola sv. Jana Evangelisty. Ojedinělé pokusy o dolování se pak opakovaly až do počátku 20. století.

Po smrti Jiřího v roce 1565 se Šlejnicové zadlužili a v roce 1586 museli rumburské panství prodat Jiřímu Mehlovi ze Střelic. Za jeho držení povýšil císař Rudolf II. 18. prosince 1587 Jiřetín na město a udělil mu vlastní pečeť a městský znak. Součástí výsad se také staly dva výroční trhy.
Po smrti Jiřího Mehla v roce 1589 se v držení rumburského panství vystřídalo několik majitelů, z nichž nejznámější byl Vilém Vchynský ze Vchynic, zavražděný spolu s Albrechtem z Valdštejna v roce 1634. Při selském povstání v roce 1680 zničili vzbouření sedláci zařízení jiřetínské radnice, protože se měšťané odmítli na rebelii podílet. Městská obec byla za svůj postoj pochválena velitelem asistenčních jednotek generálem Christophem Wilhelmem Harrantem i tehdejším majitelem panství Johannem Sebastianem z Pöttingu. V lednu 1681 rumburské panství koupil kníže Antonín Florián z Lichtensteina, s jehož rodem byly osudy Jiřetína i celého panství spjaty až do roku 1919.

Pro svou polohu na důležité cestě do vnitrozemí trpěl Jiřetín ve válečných dobách častými průchody cizích i domácích vojsk. V jedné ze šarvátek třicetileté války v roce 1642 Švédové vypálili hrad Tolštejn, který od té doby zůstal pustý.
Až do roku 1765 užívalo město také právo hrdelní, k jehož výkonu sloužilo popraviště na Šibeničním vrchu. Jedním ze tří dochovaných rozsudků smrti byl 12. října 1747 pro svatokrádežný zločin odsouzen na šibenici Friedrich Rauch, jehož jméno je v lidových pověstech spojováno s jeskyní na Malém Stožci.

Protože zemědělství nemělo v kraji větší význam, stala se po úpadku dolování hlavním zdrojem obživy obyvatel městečka řemesla, z nichž bylo nejdůležitější plátenictví a tkalcovství. Na přelomu 18. a 19. století se začala prosazovat také výroba manšestru i jiných plátěných a bavlněných látek. Rozvoj výroby látek vedl v okolí ke vzniku bělidel, která pracovala až do počátku 20. století, kdy v souvislosti s rozvojem chemie a mechanizací továren zanikla.
Jiřetín se rozrůstal až do roku 1890, kdy dosáhl 2530 obyvatel, poté se ale jeho růst zastavil, hlavně kvůli rychlému průmyslovému rozvoji nedalekého Varnsdorfu. Za hospodářské krize ve 30. letech se výroba v Jiřetíně postupně zastavila a tato tíživá situace přetrvala až do druhé světové války.
Poválečným odsunem Němců se počet obyvatel města snížil asi na třetinu a protože se ani později nepodařilo obnovit průmyslovou výrobu v dostatečném rozsahu, klesl postupně až na současných asi 560 obyvatel. Přibližně stejný počet dnes tvoří také chalupáři.
Po válce městečko nějaký čas užívalo z němčiny převzaté pojmenování Sv. Jiřetín a teprve v roce 1949 bylo po spojení se sousedním Rozhledem, k němuž patřily i osady Lesné a Jedlová, přejmenováno na Jiřetín pod Jedlovou.

Upravený parčík na náměstí oživuje potůček s kašnou, napájený z přepadu vodojemu, a okrasný rybníček před kostelem, v jehož středu je vodotrysk, který je možné spustit mobilním telefonem. V budově bývalé autobusové čekárny bylo v květnu 1998 otevřeno informační středisko, u něhož je další fontána. Střed náměstí zdobí rozložitý dub s kruhovou lavičkou, pod nímž stojí vysoký pískovcový sloup sv. Vavřince z roku 1716, který podle místní tradice vytesal místní kameník Wieden. Podle nápisu na přední straně soklu byla plastika restaurována roku 1802 v upomínku na požár 11. srpna 1799. V posledních dvou verších básně na zadní straně soklu je římskými číslicemi uveden letopočet 1716.
Za kostelem roste přes 30 m vysoký Jubilejní dub, který tu byl spolu s pamětním kamenem zasazen v roce 1908 na paměť 60-letého výročí panování císaře Františka Josefa I. V jeho sousedství je stejně starý buk červený, vysoký 27 m. Oba stromy byly v roce 2015 prohlášeny za památné. V jihozápadní části parčíku stojí bývalý pomník zakladatele německého tělocvičného hnutí Friedricha Ludwiga Jahna (1862 - 1912), postavený jiřetínskými turnery v roce 1912, z něhož po 2. světové válce zůstal jen prázdný kámen. Od roku 1904 stál na náměstí také pomník válečným obětem, který byl ale po roce 1945 odstraněn.

Západní straně náměstí po staletí dominovala radnice. V roce 1776 byla na místě původní dřevěné budovy vystavěna pozdně barokní jednoduchá patrová stavba, na jejímž průčelí byly umístěny dva pískovcové štíty s plastickým znakem města a kolorovaným znakem držitelů panství Lichtensteinů. Tato radnice vyhořela spolu se dvanácti dalšími domy 11. srpna 1799 a poté měšťané vystavěli novou kamennou budovu, na jejíž průčelí se znovu dostaly oba znaky, symbolizující městskou samosprávu i vrchnost. V roce 1966 byla radnice spolu se třemi sousedními domy zbořena a na jejím místě bylo postaveno nevzhledné betonové nákupní středisko. Obecní úřad dnes proto sídlí v jednoduché nárožní patrové budově nad náměstím.

Kamenné znaky ze zbořené radnice byly v roce 1976 zasazeny do zahradní zdi domu č.p. 252 v Křížové ulici, hned vedle vchodu do jedné z údajně nejstarších štol, ražených v Křížové hoře. Tato štola, nazývaná dnes "U Císaře", byla náhodně objevena při stavbě nového domu v roce 1891. Chodba je ražená jihozápadním směrem v silně porušené žule a končí asi po 30 metrech závalem.

V městečku se dochovala řada lidových domů z 18. a 19. století, jejichž podoba vycházela z typické lužické dřevěné architektury, přizpůsobené svým vzhledem i vnitřním uspořádáním městskému životu. Dominují mezi nimi přízemní i patrové roubené domy s podstávkami, kterým dodávaly určitou honosnost mansardové střechy s břidlicí vykládanými štíty. Patro bývalo často obložené svislým "deštěním", jehož dlabaná výzdoba imitovala rustiku. Některé domy mají také klasicistně zdobené pískovcové vstupní portály. Nejzajímavější z nich jsou dnes památkově chráněny. Na náměstí je to řadový dům čp. 121 s dřevem obloženým patrem a dům čp. 4 s kamenným portálem, datovaným letopočtem 1788. V Žižkově ulici stojí menší roubený dům čp. 145 a o kus výše jsou dvě chráněné roubené chalupy čp. 162 a 164.

Na jihozápadním okraji městečka se strmě zvedá Křížová hora s upraveným poutním místem z 18. století.

Na severním okraji městečka pod náměstím je hřbitov, založený před polovinou 17. století místo původního hřbitova u kostela na náměstí. Nejstarší náhrobek s letopočtem 1635 je v jižní zdi hřbitova hned u márnice, postavené roku 1748. Kolem roku 1761 byla vybudována hřbitovní kaple, která byla údajně miniaturou klášterního kostela v Sedlci u Kutné Hory. Roku 1822 byla kaple přestavěna a dnešní podobu získala v roce 1840, kdy byl celý hřbitov sadově upraven a obehnán zdí. Uvnitř kaple byly postupně instalovány pamětní desky zdejších kněží. Litinový kříž na žulovém podstavci byl vysvěcen 8. července 1845.

Městečko oživují také další drobné plastiky. Na náměstí pod farou stojí od 1. července 2011 socha sv. Jana Nepomuckého, kterou městu darovali chalupáři Dagmar a Karel Suchý z Nebřenic u Říčan, u silnice do Rybniště je pískovcová socha sv. Anny z roku 1769, na náměstí před farou stojí socha sv. Jana Nepomuckého a u cesty k Tolštejnu stojí mezi dvěma stromy ozdobný železný kříž na kamenném podstavci z roku 1826.

Uprostřed náměstí stojí původně renesanční kostel Nejsvětější Trojice, jehož výstavba byla zahájena roku 1587 nebo 1590, ale kvůli zadlužení majitele panství, Baltazara Mehla ze Střelic, výrazněji pokročila až v roce 1609 za Radslava ze Vchynic. Do jeho vysvěcení 21. května 1612 proto sloužil jiřetínským měšťanům kostel v Dolním Podluží.
Kostel tvoří obdélná jednolodní stavba s trojboce ukončeným presbytářem, který je sklenutý valenou klenbou s lunetami a hřebínky, dosedající na pilířky s římsovou hlavicí. Na severní straně lodi je zachován hrotitý renesanční vstupní portál s postranními nikami, další hrotitý portál vede do sakristie v podvěží. Na severní straně kostela byla později přistavěna věž, dokončená před rokem 1664, kdy na ní byly umístěny nové zvony. Když se v roce 1783 horní část věže zřítila, byla postavena nová barokní věž, na jejímž vrcholku byla v roce 1793 osazena kupole, pocházející údajně z některého zrušeného kláštera ve Štýrsku. V 19. století byl kostel novogoticky upraven a na vnější stěně schodiště, přiléhajícího ke věži, byl zazděn pískovcový reliéf hlavy, který kdysi údajně zdobil hradní palác Tolštejna. Při renovaci kostela kolem roku 1914 bylo v jeho jižní zdi odkryto pískovcové ostění dveří, vedoucích původně zřejmě na hřbitov, zrušený před polovinou 17. století.

Vnitřní zařízení kostela je převážně barokní z 18. století. Vedle hlavního oltáře se sochami sv. Petra a Pavla, vysvěceného roku 1762, jsou zde dva boční sochařské oltáře sv. Josefa a Krista z 2. poloviny 18. století a další oltáře Panny Marie a Krista, pocházející z doby kolem roku 1800. Oltářní obrazy Nejsvětější Trojice a Zmrtvýchvstání Páně jsou dílem jiřetínského rodáka Josefa Birnbauma. Kazatelnu se zpovědnicí, zdobenou reliéfem Dobrého pastýře, zhotovil v roce 1829 stolař Jakob Worm z Horního Podluží. Na dřevěné tříramenné empoře je umístěno pět barokních soch z 18. století. Jsou to sv. Vavřinec, Immaculata, sv. Jan Nepomucký, sv. Kateřina a Ukřižování s Bolestnou P. Marií. Dále je zde pozdně barokní socha sv. Václava, obraz sv. Šebestiána podle Tintoretta a obraz sv. Cecilie z 1. poloviny 19. století.

zdroj.https://www.luzicke-hory.cz/mista/index.php?pg=objirec

Na katastru naši obce máme ještě další, turisty v desítkách tisíc za rok navštěvované zajímavosti, jako je unikátní křížová cesta, rozhledna Jedlová /druhá nejvyšší v Lužických horách 772 m.n.m./ se svojí restaurací zprovozněnou po více jak 50 letech v roce 1994 / a štolu stříbrných dolů sv. Jana Evangelisty ve které se těžila stříbronosná ruda od první poloviny 16. století.

Zajímavá je i nová turistická lávka na vrcholu Šébru, instalovaná v roce 2021 nad silnicí I/9 Rumburk-Praha / foto s Tolštejnem a Jedlovou v pozadí/, o kterou jsem usiloval od roku 2005. Lávka je na hranici Ústeckého a Libereckého kraje, které tímto oba kraje spojuje. Zároveň se nyní obnovuje bývalá historická turistická trasa Hřebenovka, která se táhla od Aše až do Krkonoš. Na území našeho okresu je již vyznačena právě od Tisé až na vrchol Šébru a nese název Nová Hřebenovka.

autor komentáře:

Josef Zoser

starosta obce

**Jiřetín pod Jedlovou **

Kresba od Wenzela Salomona.Wenzel Salomon se narodil v rodině chudého tkalce (Weber) Wenzela Salomona a jeho ženy Apollonie, žijící v domě čp. 111 v Jiřetíně pod Jedlovou. Do svých dvaceti let pracoval jako medailér v Podmoklech (Bodenbach). Potom nastoupil vojenskou službu u 42. pěšího pluku, v němž dosáhl postavení poddůstojníka. V Mnichově studoval figurální nástěnnou malbu. Žil v Brně, Vídni, Německu a Itálii. Po návratu do Jiřetína se věnoval především krajinomalbě a portrétnímu malířství. Dopisoval do regionálních periodik, varnsdorfského Abwehru a rumburských novin Rumburger Zeitung. Pracoval též jako restaurátor (kostel v Žandově – Sandau).Ve dvacátých letech se stal spoluzakladatelem uměleckého spolku svazu umělců Šluknovského výběžku Künstlerbund Niederland.  (autor příspěvku Jiří Peterka)