Hrubý Rohozec

Počátky hradu Rohozec

Přestavba hradu na zámek

Od roku 1468 vlastnil hrad Jan Tovačovský z Cimburka, po něm ho zdědila jeho ovdovělá manželka Johanka z Krajku, známá svojí podporou Jednoty bratrské. Johanka zahájila roku 1506 přestavbu, v níž pokračovali Jan ze Šelmberka a Kunrát Krajíř z Krajku. Na místě původního hrádku se samostatně stojící hranolovou věží, propojenou s hrádkem obrannou zdí, vzniká komplex budov na nepravidelném lichoběžníkovém půdorysu. Pozdně gotické paláce spojily věž s vlastním hrádkem. Roku 1516 získal hrad dnešní půdorys.
Od roku 1534 vlastnili hrad opět Vartenberkové. Karel z Vartemberka přeměnil hrad celkovým zvýšením a dílčími přestavbami na zámek. Východní křídlo bylo prolomeno otevřenou arkádou, zámecká průčelí získala sgrafitovou výzdobu a stará gotická věž byla včleněna do východního paláce.

17. století

Po porážce českých vojsk na Bílé hoře připadl zámek Albrechtu z Valdštejna. Ten daroval Rohozec svému válečníkovi Mikuláši Desfoursovi z původně francouzského šlechtického rodu Desfoursů. Za vlastnictví rodu Desfoursů dostal Rohozec přídomek Hrubý na rozdíl od blízkého statku a vsi Malý Rohozec. Mikulášův syn Albrecht Maxmilián začal roku 1675 s barokní přestavbou zámku. Do jižního paláce byla vestavěna raně barokní kaple probíhající dvěma patry budovy.

Klasicistní a empírové úpravy

Desfoursové dali v 19. století zámku dnešní podobu. Počátkem století byly odstraněny dřevěné pavlače v druhém patře a nahrazeny vnitřní komunikací. Došlo k zazdění arkád a nejvyšší patro východní věže bylo sneseno. Jídelna byla vybavena novogoticky. Na pracích se po roce 1822 podílel především český architekt Jan Filip Joendl, který také zámek opatřil klasicistními omítkami. Romantické prvky zasáhly především interiéry zámku.

20. a 21. století

Šlechtický rod Desfoursů vlastnil zámek až do roku 1946, kdy byl vyvlastněn státem na základě Benešových dekretů. Jeho posledním soukromým majitelem byl Karel Des Fours Walderode (1904-2000), kterému bylo v roce 1947 vráceno československé občanství, ale majetek již nikoliv, protože z Československa emigroval po únoru 1948. Po sametové revoluci se Karel Des Fours Walderode do Československa vrátil, opět mu bylo vráceno československé občanství a zahájil snahu o restituci majetku, který mu byl v roce 1946 vyvlastněn na základě Benešových dekretů, a to včetně zámku Hrubý Rohozec. Snahy o restituci vedly k dlouhodobým soudním sporům, ve kterých od smrti Karla Des Four Walderode v roce 2000 pokračuje jeho manželka Johanna Kammerlanderová. V červnu 2019 potvrdil odvolací soud restituční nároky rodu Des Fours Walderode na zámek Hrubý Rohozec.
(zdroj Wikipedia,  fotografie:  https://fotohistorie.cz)

archiv Státní zámek Hrubý Rohozec

Hrubý Rohozec

Raně gotický hrad založil na skále nad řekou Jizerou někdy na přelomu 13. a 14. století jeden ze členů rodu Markvarticů, Havel Ryba z Lemberka, který se poté začal psát s přídomkem "z Rohozce". V průběhu dalších dvou století se v držení hradu vystřídala řada majitelů — páni z Turgova, páni z Michalovic a Krajířové z Krajku. Za Konráda Krajíře z Krajku, tj. na počátku 16. století, došlo na první zásadní přestavbu hradního objektu v majestátní a pohodlné pozdně gotické sídlo. Z tehdejší doby se také traduje pověst, která vypráví o divokém psovi, který se jedné noci ocitl uprostřed hradního nádvoří. Nikdo nevěděl, jak se tam dostal a odkud se vzal, a nikdo také netušil, jak se ho zbavit. Když po něm někdo hodil kamenem, kámen se rozpadl dříve, než mohl psa zasáhnout. Když se k němu nějaký člověk pokusil přiblížit se zbraní v ruce, několik kroků od zvířete ho neznámá síla zastavila a dotyčný nemohl udělat jediný další krok, pokud se neotočil, aby vykročil zpět. Jeden ze strážců se pokusil na psa několikrát vystřelit z hradního ochozu, ale kulka se vyjícímu zvířeti pokaždé vyhnula, odrazila se od protější zdi a jen tak tak, že střelce nezabila.

Jediný, kdo se psa zastal, byl Adam, kterého si hradní pán ještě s několika dalšími urostlými mladíky z okolí držel pro svoji ochranu. Adam navrhl, že by se pokusil psa po dobrém vyvést z hradu ven, ale všichni se mu vysmáli.

Hradní pán nemohl spát a byl vzteky bez sebe, že si nikdo neumí poradit s obyčejným psem, ale záhy bylo jasné, že nejde o ledajaké zvíře. Jakmile dopadl na dlažbu hradního nádvoří první sluneční paprsek, pes ještě jednou dlouze zavyl a zmizel. Totéž se opakovalo druhou noc i třetí noc, a tehdy hradní pán ztratil trpělivost a opustil hrad s tím, že pro něj mají poslat, až tady zavládne opět klid, dřív rozhodně ne. Usedl na koně a prohlásil, že pokud by se snad někomu podařilo psa zastřelit anebo jiným způsobem zneškodnit, o čemž pochybuje, dostane bohatou odměnu — třeba ruku jeho dcery, když na to přijde. A potom v rychlosti Hrubý Rohozec opustil. Následující noci se pes objevil znovu. Adam se posilnil vínem a vyšel na nádvoří. Došel až k vyjícímu zvířeti, usedl na zem, nabídl mu kus pečeně z hradní kuchyně, a začal si s ním povídat. Nejprve mu vyložil, jak krásná je dcera hradního pána. Potom se mu vyznal, v jaké chudobě žije jeho rodina, a tak se o ruku dcery hradního pána nemůže ucházet, ani kdyby si přece jen dodal odvahy. A nakonec se tajemnému psovi svěřil, že i dívka cítí k Adamovi jistou náklonnost, ale otec jí už dávno vybral jiného ženicha, který je sice bohatý, ale starý a život po jeho boku bude pro mladou dívku jistojistě velké utrpení. Adam mluvil a mluvil až do rána, jako kdyby se potřeboval někomu vypovídat. A pes pozorně naslouchal.

Jakmile začalo svítat, objevila se na nádvoří také dcera hradního pána. Donesla psovi misku s vodou, pohladila ho po hlavě a řekla Adamovi, že za chvíli bude den, a tak by si měl jít lehnout. Potom se smutně usmála a dodala, že zázraky se dějí leda v pohádkách. V tu chvíli dopadl na dlažbu hradního nádvoří první sluneční paprsek. Pes ulehl Adamovi k nohám a vydechl naposledy.

Hradní pán musel splnit, co slíbil. Adam si vzal za ženu dívku svého srdce a jeho rodina se navždycky zbavila chudoby. Pes byl se vší úctou pochovaný u hradební zdi a každý rok na tom místě rozkvetla divoká růže.

Od poloviny 16. století patřil Hrubý Rohozec pánům z Vartemberka. K tomuto rodu, respektive k jednomu z jeho příslušníků, se váže příběh o zneuctění rodové korouhve. Všechno započalo tehdy, když si vyšší šlechta v Čechách přisvojila právo užívat korouhve s erbovním znamením. Korouhevní páni se ničeho nebáli víc než ztráty své korouhve například v boji, ale za mnohem větší provinění se považovala pohana této korouhve. Všechno zavinil jistý Čeněk z Vartemberka. Na začátku husitské revoluce se postavil na stranu husitů, a tak byla v roce 1420 pražskými husity jeho korouhev se všemi poctami vyvěšena na Staroměstské radnici, ale Čeněk o několik týdnů později husity zradil a vpustil do Pražského hradu Zikmundovy vojáky. Pražané jeho korouhev proto vystavili na pranýř pro zločince na Staroměstském náměstí, čímž ji jednou provždy zneuctili.

Vartemberkové však tuto pohanu přežili, a nežilo se jim špatně. Co se týče Hrubého Rohozce, po roce 1600 přistoupili k další přestavbě a hrad proměnili v pohodlný renezanční zámek. Jenže po bitvě na Bílé hoře byl majetek Vartemberků zkonfiskován, a tak zámek v roce 1623 získal na krátkou dobu slavný Albrecht z Valdštejna. Ovšem již roku 1628 získává Hrubý Rohozec i s okolním panstvím Mikuláš Des Fours, jehož potomkům pak zámek sloužil jako rodové sídlo po více než tři staletí.

Rod Des Fours původně pochází z Brabantska, brzy však přesídlil do Lotrinska. Do Čech přišli příslušníci této rodiny v 17. století. Lotrinská větev časem vymřela. Zakladatelem české linie se stal výše zmíněný Mikuláš Des Fours, který za třicetileté války bojoval na straně rakouských císařských vojsk. Stal se císařským generálem a později říšským hrabětem. Velel vojskům Albrechta z Valdštejna a od něj také později koupil panství Hrubý Rohozec.

Zámek, jeho interiéry i bezprostřední okolí upravovali příslušníci tohoto rodu podle svých představ a především dobového vkusu, a tak Hrubý Rohozec prošel nejprve barokní úpravou (dochoval se interiér podle návrhu architekta Jana Filipa Joendla ve stylu empíru. V tomto období získaly svou dnešní podobu i některé interiéry zámku, zejména působivá jídelna ve stylu romantické gotiky či některé zámecké pokoje v rokokovém stylu. Zámek se tak stal důstojným zástupcem svého druhu a lze jen doufat, že se uprostřed jedné noci nezjeví na nádvoří opět nějaký přízrak, který nedovolí nikomu oka zamhouřit.

zdroj: Magdalena Wagnerová - Příběhy zámků v Čechách a na Moravě - Jeviště života šlechtického, 2014 , fotografie z archivu Jiřího Holubce