Hrádek nad Nisou 

Historie Hrádku nad Nisou

Traduje se, aniž by pro to existoval písemný či archeologický důkaz, že již v 10. století vybudovali v údolí Lužické Nisy slovanští obyvatelé z kmene Milčanů nevelkou osadu s názvem Gród (hrad). Postupně však v oblasti převládlo obyvatelstvo německé národnosti, pozvané sem králem Přemyslem Otakarem II. Nejstarší písemná zmínka o Hrádku, zvaného tehdy Gra(d) pochází z roku 1287 a je dnes uložena v Národním archivu v Praze ve formulářové sbírce pražského biskupa Tobiáše z Bechyně. Hrádecko bylo původně součástí tzv. župy Záhvozdí (Zagost), od 12. století bylo částí Českého království a procházela jím důležitá obchodní stezka z Prahy k Baltskému moři. Od 13. století patřil pod panství Grabštejn, v jehož držení se vystřídaly rody pánů z Donína, Mehlů ze Střelic, Hoffmannů z Grünbühelu, z Čirnhausu, Valdštejna, Nostic, Trauttmansdorffu, Gallasů a Clam-Gallasů.

Ve 14. století si ve městě pánové z Donína postavili hrad, na jehož místě byla v 18. století zřízena textilní manufaktura. Město vypálili husité a bylo poničeno pruskými vojsky roku 1866. Dočkalo se ale i přízně ze strany své vrchnosti. V roce 1581 Jiří Mehl ze Střelic vymohl městu u císaře právo trhu, konaného každý pátek, a to ke škodě sousední královské Žitavy, do jejíhož mílového práva Hrádek náležel. V roce 1655 městečku zase Adam Matyáš, hrabě Trauttmansdorff odpustil měšťanům robotu výměnou za plat 60 zl. ročně.

V letech 1764 a 1779 Hrádek navštívil císař Josef II. a v roce 1938 říšský maršál Hermann Göring. Město bylo do poloviny 20. století převážně německé, česká škola zde vznikla až roku 1925.

Za druhé světové války pracovali ve zdejším zbrojním závodě Spreewerke stovky zahraničních dělníků na nucených pracích. Po skončení války byla většina zdejších původních obyvatel vysídlena.

Členění města

• Dolní Sedlo (Spittelgrund) bývalo majetkem žitavského špitálu, v jeho okolí jsou pískovcové skály a nacházejí se zde zkameněliny.
• Dolní Suchá (Nieder Berzdorf) je v záznamu z roku 1562 nazývána Dolleyssy Bertelsdorf. V obci bylo na přelomu 19. a 20. století 122 domů s 800 obyvateli a velká textilní továrna Limburger.
• Donín (Dönis) byla původně samostatná obec založená údajně drážďanskými osadníky ve 13. století. Součástí Hrádku se stal po druhé světové válce. Historickou památkou je sousoší "Pieta".
• Horní Sedlo (Paß) je nejvýše položenou obcí Hrádecka, připomínanou od r. 1628. Místní obyvatelé se živili jako dřevorubci a domácí tkalci, docházelo zde k přepadání pocestných a úkryt zde nacházeli pašeráci. Obec patřívala do okresu Jablonné v Podještědí a ve 30. letech 20. století zde bylo postaveno pásmo železobetonových bunkrů na obranu republiky.
• Hrádek nad Nisou (Grottau)
• Loučná (Görsdorf) byla založena saskými přistěhovalci snad již ve 13. století. V 19. století vzniklo v obci několik textilních továren (například Leitenberger), ale také cihelna, slévárna a také chemická a strojírenská továrna.
• Oldřichov na Hranicích (Böhmisch Ullersdorf) je rozdělenou obcí jejíž jedna část leží na polském území, kde se jmenuje Kopaczów. První zmínka o vsi je z roku 1287.[3]
• Uhelná (Kohlige) byla založena poč. 18. století neznámým uhlířem.
• Václavice (Wetzwalde) jsou poprvé zmíněny roku 1326. Nedaleko vsi jsou pískové lomy a býval zde i důl na markazit. Bylo zde založeno jedno z prvních JZD v celé republice.

(zdroj: Wikipedia)

Kolik let je Hrádku nad Nisou?

Prší. Na hrádecké náměstí dopadají velké kapky teplého deště a nad okolními lesy duní hrom. V letošním parném létě (1995) oslaví město 735. výročí svého založení. Budou se konat oslavy a při této příležitosti jistě vypuknou staré spory o skutečném stáří města, o jeho zakladatelích pánech z Donína a o zásluhách krále Přemysla Otakara II, který místní území propůjčil právě jim. Výsledek těchto dohadů mezi historiky bude zřejmě nulový, a tak bude asi nejlepší uznat a přijmout v mnoha ohledech sporný rok 1260 jako datum narození města. Skutečná přítomnost lidí na tomto místě sahá však mnohem dál.

První obyvatelé návrší nad řekou Nisou byli lužickosrbští Milčané a později ještě další slovanské kmeny. Tento fakt byl však v pozdějších staletích převážně německými historiky záměrně zkreslován nebo úplně odmítán. Ve 13. století, za vlády krále Václava I. a jeho syna Přemysla Otakara II, krále železného a zlatého, přicházeli do oblasti Hrádecka němečtí kolonisté. Přinášeli s sebou nejen své hospodářské zkušenosti, ale i svá práva a zvyky. Od té doby se krajina značně poněmčila a tento stav trval až do odsunu německého obyvatelstva po roce 1945. Přestože město Hrádek mělo být založeno již v roce 1260 pány z Donína, první písemná zpráva, která se s městem pojí, pochází až z osmdesátých let 13. století a informuje o založení místního kostela. Ten je tedy, ač zcela přestavěn a pozměněn pozdějšími úpravami, nejstarší stavbou ve městě.

Bouřka zmizela kdesi za nedalekými kopci. Nad lesy vystoupila mlha. Podobná středověká mlha halí nejstarší dějiny našeho města, a tak by letošní oslavy měly být hlavně poděkováním našim předchůdcům za to, že nám zde založili domov. Bez ohledu na to, kdy to bylo.

Gród, Grottau a Hrádek aneb o původu jména města

Gród, Grat nebo Grot měl být podle dávných zpráv hrádek, který chránil místní oblast v ponurých dobách raného středověku. Stával snad na pahrbku, kde dnes najdeme ruinu bývalého clam-gallasovského zámku. Původní hradní stavba byla pravděpodobně celá ze dřeva, a tak se z ní do dnešních dnů bohužel nic nezachovalo. Právě proto se později objevilo tvrzení, že Gród stál na úplně jiném místě, snad na návrší u silnice vedoucí ke Grabštejnu.

O hradu Gródu se zmiňuje listina kláštera v Marienthalu (SRN) z roku 1288, a je tak neklamným důkazem skutečné existence strážního hradu v Hrádku nad Nisou a zároveň první písemnou zprávou o něm. Na místě původního hradu si ve 14. století postavili svůj hrad též Donínové, zakladatelé města a majitelé zdejšího panství. V té době patřil již Hrádek k nejvýznamnějším obcím našeho kraje, což nejlépe dokazuje výše odváděných poplatků. Se svými 24 kopami grošů je Hrádek daleko před Libercem, který jako malá vesnice odváděl pouze kopy dvě.

Právě hradu Gródu vděčí město Hrádek za své jméno. Lužickosrbský výraz pro hrad - Grat - se postupem času proměnil v německé Grottau. Prvotnost slovanského jména byli však ochotni uznat pouze někteří němečtí jazykovědci. Jiní hledali spojitost mezi Grottau a německým slovem die Grotte - jeskyně. Určitá podoba zde skutečně je, ale dle mnoha okolností se slovanský původ zdá být skutečně pravděpodobnější.

Jméno Hrádek, jak ho známe dnes, bylo vytvořeno až ve dvacátých letech tohoto století a navázalo tak vlastně na prvotní lužickosrbský název. Německé jméno Grottau, používané prakticky až do druhé poloviny 40. let tohoto století, později úplně upadlo v zapomenutí a dnes se s ním setkáme pouze na starých mapách a zažloutlých pohlednicích.

Hrádecké kříže

Nedaleko Hrádku nad Nisou, jen několik stovek metrů od státní hranice, se nachází zvláštní kraj. Desítky pískovcových skal se tyčí k nebi z hustých smrčin protkaných tu a tam liniemi modřínů a pokroucených borovic. Za pěkných slunných dní se skály rozpálí, výhledy z Popovy skály, dominanty zdejších lesů, jsou daleké, a ještě večer, kdy slunko zapadne za hřbety lužických lesů, sálá příjemné teplo. Běda však, když několikadenní lijáky v listopadu rozmáčí cesty do těchto míst. Lesy jsou smutné, jakoby vypadly z dávného barokního šerosvitu, potkat člověka, který by byl ochoten se trmácet vlhkými lesy, je spíše vzácností. Horolezci, nejčastější to hosté tohoto kraje, vymění lana a karabiny za půllitry, v hospodách posedávají a nervózně pokukují z oken, jestli ještě náhodou nepřijde před zimou nějaký ten pěkný den, kdy by ještě mohli zdolávat zdejší pískovec.

V této chmurné době, kdy vítr nese do luk poslední barevné listí, je lépe sedět u rozpálených kamen, pít čaj a vyprávět si strašidelné příhody, které se ve zdejších lesích odehrály jakoby před dávnou dobou, a právě v takový čas se opět dostavuje jejich kouzlo. Občasný výhled z malého okénka do zamlžených lesů pak vyvolává příjemné mrazení.

První ze tří černočerných historek se stala někdy v průběhu posledních dvouset let. Na rozdíl od hor jizerských zde lesní devastace nedospěla do katastrofických rozměrů, proto můžeme poznat místa, kde se tyto příběhy odehrály, v relativně nezměněné podobě. A tak vypravit se na místo, kde se udál první mnou popisovaný mord, chce v sobě najít, alespoň v podzimní podvečer, kdy z lesa vystupují podivné stíny, notnou dávku odvahy. Pekařův kříž není možno minout ani za takového podvečera, visí na stromě tak trochu zahalen do jeho větví. Stejně jako onen kříž je zahaleno tajemstvím i jeho zřízení. Jisté je jen, že na tomto místě byl tehdy zabit hrádecký pekař. Šel prý tehdy z Hrádku do Jablonného v Podještědí s mnoha penězi nakoupit obilí. Pravdou je, že právě tato dnes zeleně značená cesta je nejkratší spojnicí mezi Hrádkem a Jablonným, nicméně si myslím, že onen pekař byl zabit v těchto místech nikoli náhodně, ale že šlo díky jeho finanční situaci o předem připravenou akci. Kdo ví.

Jen asi kilometr vzdušnou čarou, po křivolakých cestách proplétajících se skalnatými roklemi, se nachází druhá památka, na rozdíl od předešlého kříže dnes již s největší pravděpodobností neexistující. Neboť nalézt ji v desítkách borovic na cestě u skály Podkovy je nad lidské síly. Německé jméno tohoto místa je strašidelné, při slově Mordkiefer by mnohým lidem, kteří by zůstali osamoceni v těchto místech za měsíční noci, tuhla krev v žilách. Český překlad je pak mnohem prozaičtější: Vražedná borovice. Příběh, který se zde udál, je typickou ukázkou řešení mileneckých sporů v minulém století. Roku 1830 zde byla nalezena zastřelená dívenka z Loučné u Hrádku nad Nisou. Zřejmě pro podezření z nevěry ji do lesa vylákal její milý z Dolního Sedla. Zdejší kraj znal výborně, neboť zde sloužil jako strážce hranice, kterým se tehdy říkalo též landvaši nebo hraniční myslivci. Poté, co dívenku v místě zvaném Kattelloch zabil, spáchal sebevraždu. Na památku této události, a zároveň jako výstrahu pro ostatní, nechal c.k. celní strážmistr vyřezat do blízké borovice lebku a nápis Memento mori.

I třetí, poslední zdejší příběh končí smrtí. Nedaleko překrásné bývalé Clamm-Gallasovy myslivny, které se dnes trochu rozverně říká Na Rozkoši, stoupá červeně značená cesta do kopce Vysoká. Již zde začíná romantický kraj pískovcových skal, pokroucených borovic a závějí hebkého jehličí mezi brusinčím. V malém sedle, kterým prochází pochybová stezka z Jitravy do Dolní Suché, viselo donedávna svaté znamení. Podle nejistých, mnoha nejasnostmi zkomolených zkazek, které si lidé v okolních samotách s hrůzou vyprávěli ještě v minulém století, se zde měl stát na tu dobu nevídaný příběh. Jednou, muselo to být asi někdy na přelomu 18. - 19. století, tudy procházel landvaš, jak se tehdy říkalo lidově zdejším strážcům zemské hranice. Zdejší lesy byly skvělým úkrytem pro pašeráky, kteří pašovali z německé Žitavy co se dalo.

Když onen landvaš procházel místem, kde od nepaměti visel na stromě obrázek Krista, vykřikl: "K čemu je ten plechovej Kristus dobrej!!!", strhl ze zad pušku a zamířil na obraz. Vyšla rána, která trefila Spasitele do boku. V tom okamžiku se landvaš pod tíhou božího trestu za svůj rouhavý čin svalil na zem mrtev.

Lidé se tomu místu pak vyhýbali, silná byla tehdy víra v boží trest, vyprávělo se, že mrtvý landvaš v tomto místě přepadá za větrných nocí pocestné. Obrázek, připomínka a příčina této příhody, časem ztrouchnivěl a spadl. Později kdosi pověsil na blízký strom kříž, kterému se začalo říkat Landvašský kříž.

O podivných urnách, "skrčenci" a muzeu na smetišti

Mám rád archeology a jejich tichou a poklidnou práci. Krajina okolo Hrádku však k těmto lidem nebyla příliš štědrá. Kromě spousty bezvýznamných nálezů zde byly učiněny pouze dva zajímavé objevy, které svého času vzrušily archeology převážně německého původu, kteří se je snažili využít jako důkazy pravěkého osídlení zdejší oblasti. Ke škodě současníků se ani jeden z těchto nálezů nezachoval, a tak se o nich dovídáme pouze ze staré literatury.

Podobně jako jiná dřevěná města byl i Hrádek v minulých staletích často postihován ničivými požáry. Ten, který vypukl 21. dubna 1828, byl však také prvotní příčinou prvního objevu. Tehdy shořelo 10 domů na Horním náměstí včetně prastaré krčmy "U jelena". Při její rekonstrukci později narazili kopáči ve sklepě na 14 hliněných nádob, které byly identifikovány jako urny. Bohužel jich většinu rozbili, pouze dvě se místnímu kaplanovi Gotfriedu Menzelovi podařilo zachránit. Archeologové se nemohli shodnout na stáří těchto uren, někteří se dokonce domnívali, že kopáči odhalili část pohanského pohřebiště. Jak ony urny vypadaly a jak byly skutečně staré, se dnes již nikdo nedozví, neboť zodpovědný Menzel obě nádoby poslal do pražského muzea, kde se nenávratně ztratily.

Druhý, mnohem zajímavější objev byl učiněn u domu č. 68 v dnešní ulici 1. máje. Stalo se tak roku 1929 při stavbě dodnes stojící garáže. Kopáči tehdy ve stráni odhalili značně narušenou lidskou kostru, jejíž stáří později odhadl profesor Franz na dva až čtyři tisíce let. "Skrčenec" byl zakonzervován a společně s dalšími předměty uložen do muzea umístěného ještě v témže roce v přízemí radnice. Hlavní podíl na vzniku a provozu muzea měl vlastivědný spolek, který postupem času získával do sbírek mladší, regionálně zajímavé historické předměty. Kromě "skrčence" jako nejvýznamnějšího exponátu zde byla uložena též rozsáhlá sbírka pazourků, stará městská pečetidla, místní nálezy mincí, obrazy a upomínky na rodáky a významné osobnosti. Opatrován zde byl i prapor ukořistěný za sedmileté války Prusům. Ten daroval hrádeckému kostelu samotný generál Laudon.

Další osudy hrádeckého muzea však byly velmi tragické. Za poslední války bylo přesunuto z radnice do restaurace Lidový dům. Odtud se ještě několikrát stěhovalo, až skončilo na půdě tzv. Asylu. V té době již byly sbírky značně prořídlé. Definitivním koncem muzea jsou šedesátá léta, kdy byly zbytky exponátů, mezi kterými měl být i "skrčenec", vyvezeny na skládku. Toto nepochopitelné barbarství v našem kraji nikterak ojedinělé (kupříkladu v Novém Městě pod Smrkem byla na smetiště vyhozena proslulá sbírka brouků výše zmiňovaného G. Menzela) nebylo nikdy potrestáno. Tak neslavně skončilo muzeum v Hrádku nad Nisou.

(Zdroj:Marek Řeháček - Hrádek nad Nisou - Obrázky z minulosti, 1995)

O Češích a Němcích v Hrádku nad Nisou mezi roky 1918 a 1945

Původně na Hrádecku žili Slované, ale časem je úplně nahradili Němci. Byli zvyklí sami hospodařit a sami si vládnout. Fakt, že žili v Čechách, je vzhledem k jejich pohraniční odlehlosti příliš nezajímal.

Jinak bylo po první válce. Přišli Češi a rázem chtěli vládnout. Stočtyřicet českých vojáků vpochodovalo v pátek 13. prosince 1918 do hrádeckých ulic. Místní čeští obyvatelé se dožadovali účasti na správě města. Pro zpupné Němce bylo toto vše jako zlý sen. Ještě dlouho z něj nemohli procitnout.
Již předchozí spory mezi oběma národnostmi byly skutečně nechutné, přičemž naschvály byly na obou stranách. Největším prostředkem v nacionalistickém boji byly školy. Zatímco Němci měli svou honosnou školní budovu postavenou již roku 1887 poblíž dnešního nádraží, tak nebohatí Čechové se jí dočkali až v roce 1919.
Česká škola získala pro své vyučování prostory v tzv. Asylu, kde se tísnila až do roku 1925, kdy byla dokončena stavba nové školní budovy. Ta se brzy stala centrem české vzdělanosti a kultury v Hrádku. Navštěvovaly ji nejen děti z města a okolních obcí, ale některé přijížděly až ze Žitavy. Jedna z uliček poblíž školní budovy byla pojmenována po prezidentu Masarykovi a stala se tak trnem v mnohém německém oku.
Přestože se podle sčítání lidu za první republiky pouhých deset procent Hrádečanů hlásilo k české národnosti, protesty proti "českému utlačování" byly velmi časté. Je však pozoruhodné, že právě Češi museli vést veliké boje o to, aby byly městské písemnosti a vyhlášky vydávány kromě němčiny též v češtině. Podivné utlačování.
Když se v nedalekém Německu dostal k moci pomatenec Hitler, vztahy mezi Čechy a Němci se ještě zostřily. Pouze někteří němečtí komunisté, jejichž dílem byl například nápis "Propusťte Thalmana" na komínu Kolory, byli ochotní s "českými psy" spolupracovat.
Ze zápisů městského zastupitelstva vidíme dvojbarevnost zdejších radních. Zatímco ještě v roce 1937 navrhovali, aby se Staroměstské náměstí (dnes Horní náměstí), jmenovalo na počest prezidenta Benešovo, tak již o rok později se nejstarší hrádecké náměstí pyšnilo názvem Adolf Hitler Platz.
Po Mnichovu byla většina českých obyvatel z města vyhnána. Neobešlo se to bez incidentů, střílelo se.

Po válce byli naopak vyhnáni téměř všichni hrádečtí Němci. Během krátkých šesti let, tak bylo nuceno takto opustit své domovy vlastně veškeré hrádecké obyvatelstvo. Bylo to horší než nejkrvavější středověké války, nejstrašnější mory baroka. Jedni ve zlosti vyháněli druhé, aby nakonec byli v odplatě též vyhnáni. Dnes absurdní a neomluvitelné. Těžko však někoho soudit.
(zdroj: Marek Řeháček - Hrádek nad Nisou - Obrázky z minulosti, 1995)

Možná bude obnoven, toto je návrh

Hrádek nad Nisou - městský park - meteorologická stanice

Přidávám ještě barevnou verzi obrazu, který visí v kanceláři hrádeckého starosty. Snad nebude zklamáním, když napíšu, že byl namalován až ve třicátých letech 20. století, tedy poměrně nedávno . Jak už tu psal Josef Baumgartner, to, že na něm je sloup sv. Anny Samatřetí a zároveň úvozová cesta znamená, že zachycuje období mezi lety 1714 a 1749. Autor se zjevně inspiroval Dějinami Hrádku nad Nisou od Josepha Niederleho. Niederle kromě jiného píše: "Ulice přes náměstí byla tak hluboce vyjetá, že vozy nebyly vidět." Dlažba se pokládala v roce 1749 a předtím bylo potřeba úvoz zavést: "Proto se nejdříve muselo zavážet koryto. Na nařízení Jeho ex. Philippa Josepha, hraběte Gallase muselo denně 10 sedláků přivézt nutný štěrk, kameny, písek a otepi roští a chrastí k vyplnění, až se mohlo začínat s dlážděním. Výdaje nejsou známé."Cestu v úvoze nechal v roce 1685 zadláždit hrabě von Trautmannsdorf. Možná si vzpomenete na hluboké sondy, které byly na náměstí při archeologickém průzkumu v roce 2010. Na jejich dně byly některé úseky dláždění vidět. Dnes je několik ukázek nalezených dlažeb zakomponováno do nové podoby náměstí.

 (autor příspěvku Vít Štrupl)

Čerpací stanice na náměstí v Hrádku nad Nisou v roce 1967

Není tomu tak dlouho, kdy benzínové pumpy vypadaly právě tak jako ta na fotografii z léta 1967 z hrádeckého Horního náměstí. Dnešní zhýčkaní motoristé by zde asi postrádali řadu služeb, na které jsou na moderních čerpacích stanicích zvyklí. Starosvětské stojany společnosti Benzina vycházející z předválečných vzorů měly však své kouzlo. Před "rybárnou" si povšimněte zásobovacího automobilu Garant 32 s izotermickou nástavbou. Světlo světa spatřil jen pár kilometrů odsud, v saské Žitavě. Právě tam se totiž vyráběly lehké nákladní automobily, dříve neodmyslitelně patřící k našim silnicím. Továrna s původním názvem Phánomen vyráběla nejprve jízdní kola a motocykly, nákladní automobily až od roku 1927, kdy vyhrála tendr na vozidla pro říšskou poštu. Po náklaďácích Granit následoval od roku 1954 Garant, nahrazený o sedm let později neméně proslulým Roburem. Automobilka ukončila výrobu v roce 1991.

Tento nárožní dům prošel mnohými přestavbami

Hrádek nad Nisou / Grottau - Liberecká ulice - Reichenbergerstrasse

Ulice 1. máje a proměny jednoho domu

Typický obraz 2. světové války v Hrádku nad Nisou -

 Válečná výroba a nuceně nasazení - zde několik fotografiií dělníků ze Spreewerku (autor příspěvku Marek Prchlík)