Hrad Kost

KOST 

Proč jen mi, lípo semtinská, pod tebou často mani napadne klípek dějinný o blizké hradní pani:

to paní Rejna z Kosti psala, svému ujci se zpovídala, že hříšná je, by nebránil jí neb novým jarem se jí znítil kep...

V srdcí malebného Českého ráje na křižovatce tří údolí, z nichž nejznámější nese půvabný název Plakánek, stojí jeden z nejzachovalejších českých hradů, jehož mohutné zdi mohou dodnes vyprávět o tom, jaká atmosféra panovala v našich zemích za středověku. Možná že v tomto kraji kdysi žili Plakánkovi, kteří se živili pálením dřevěného uhlí, a tak měli všichni členové rodiny neustále uslzené oči. Ale při pohledu na siluetu působivého hradu Kost na pískovcové skále nad malou vsí, přísně shlížejícího do kraje, jistě 1 oni zatajili dech. Mnohem později zde tajil dech i velký český básník, spisovatel a dramatik Fráňa Šrámek, rodák ze Sobotky, který si tento kout české země zamiloval, jak je patrné z jeho tvorby i z úvodních veršů básně o slavné semtínské lípě. Památný strom sice v roce 2000 vyvrátila vichřice, ale dodnes mohou turisté spatřit na vlastní oči alespoň její torzo.

I když Fráňa Šrámek pobýval na mnohých zajímavých místech, zdejší krajinu si pravděpodobně oblíbil ze všeho nejvíc. Často se tudy toulal a ačkoli bydlel v Sobotce, měl prý zvláštní vybavení také pro venkov. Jak uvádí Vladimír Kovářík v Literárních toulkách po Čechách: »... Staré šaty a boty, zelené košile, opršalý klobouk a hůl. (...) V létě málo psal, raději se toulal po okolí. V dopise manželce mluví o "posedlosti krajem". (...) Pamětníci také vzpomínají, jak chodil Šrámek svým krajem: pěšky a mlčky, nejčastěji směrem na Lavičky, Libošovice a Pleskoty. V Pleskotském údolí si našel u lávky přes Žehrovku koupaliště, kterému se žertem říkalo Františkovy Lázně. Při návratu se zastavil obyčejně v Libošovicích v Mrázkově hostinci. Na houby chodíval do lesa Vránovny, za květinami — s botanickým klíčem v ruce — do údolí Plakánku ke studánce Roubence, k semtínské lípě třicet metrů vysoké, kde prý měl Žižka stan, když marně obléhal hrad Kost." A tím se dostáváme k historii hradu.

Název Kost, který by mohl na první pohled vzbuzovat představu hladu či nedostatku obecně, asi vznikl z jiného popudu. Hradní páni, kteří na Kosti sídlili, nikdy nepatřili k chudým. Jednak měli příjmy ze svých statků, jednak povětšinou zastávali významná místa u královského dvora. Za všechny jmenujme alespoň pana Petra z Kosti, hofmistra císaře a krále Karla IV., nejvýznamnějšího evropského panovníka pozdního středověku. A tak název hradu odkazuje spíše k jeho nedobytnosti a schopnosti tvrdého odporu, který na útočníky čekal při jeho obléhání.

O dobývání hradu Janem Žižkou z Trocnova se vypráví, že bylo jedno z nejúpornějších. Dodnes si mohou návštěvníci prohlédnout údajný kamenný stůl tohoto slavného válečníka a skálu, pod níž prý odpočíval. Jakýsi kameník do ní snad vytesal jeho hlavu s přílbicí, proto se tady říká "U Žižkovy hlavy". Traduje se, že jakmile Žižka pochopil, že hrad nedobyde, zvolal: "Hrad je tvrdý jako kost a kost patří psu!" Potom ukončil obléhání a odtáhl pryč. Ostatně, jak napsal Svatopluk Čech:

"Hrdá Kosti, tvrdá Kosti, jak se mocně zvedá v lůně drsných skal a borů plna síly, plna vzdoru tvoje lebka šedá! Co tvá síla střásla s týla nepozvaných hostí! Stála's jako skal tvých duby, vždyť i pro Žižkovy zuby byla's tvrdou kostí!

Je však otázkou, jestli Jan Žižka z Trocnova vůbec kdy tento hrad obléhal. Kost jako víceméně skromný hrádek na osamocené pískovcové skále založil v první polovině 14. století, pravděpodobně v roce 1346, Beneš z Vartemberka. Do dnešní podoby ho nechal přestavět až Petr z Vartemberka po roce 1370. Stavba trvala dlouho a byla dokončena až na sklonku století za vlády Václava IV. Hradní jádro tvořil lichoběžník se zkoseným nárožím. Dominantou byla už tenkrát mohutná pětipatrová obytná věž, která byla v protilehlém koutu nádvoří doplněná menší čtyřhrannou obytnou věží, ke které přiléhalo hradní spojovací křídlo s kuchyní. K nároží se pojila další věž, pro změnu okrouhlá, kde byla původně umístěna hradní kaple. K této věži se vázala hradební věž s první bránou. Druhou bránu v příčné zdi posílila čtyřhranná věžice. Stejně jako opevnění hradu byla dobře promyšlená i spirálovitě vinutá přístupová cesta, která případným útočníkům dobývání značně znesnadňovala.

Dnešní památka se sestává z Bibrštejnského paláce a černé kuchyně, Lobkovické budovy u vchodu, Vartemberského paláce, Šelemberského paláce a věžového paláce. Hrad je v současnosti majetkem rodiny Kinských. V minulosti se však majitelé na tomto hradě hojně střídali. V roce 1414 hrad získal slavný rod pánů ze Zajíců z Házmburka. Vzhledem k tomu, že šlo o zaryté odpůrce husitů, stala se Kost jakousi baštou katolické církve. Také proto se k tomuto sídlu vypravila královská vojska Jiřího z Poděbrad. Hradní pán, Jan Zajíc z Házmburka, aby zachránil svůj majetek 1 vlastní kůži. V tomto světle se však všechny pověsti o údajné nedobytnosti hradu jeví poněkud jinak, a tak přichází znovu ke slovu lidové krajové pověsti, tak či onak popisující život zdejších uhlířů.

Jednoho dne se prý v údolí ztratilo jedno z uhlířských dětí. Zoufalí rodiče hledali ztraceného chlapce celý den, a přitom plakali. Báli se, že padne noc a divoká zvěř v lese bezbranného hocha rozsápe. Kam dopadla jejich slza, tam vyrostla skála. Když už se zdálo, že chlapce skutečně nenajdou, ozval se slabý dětský pláč a ozvěna, odrážející se od dalších a dalších skalních stěn, dolehla až k zoufalým uhliřům. Pak už stačilo jen jít po sluchu a proniknout až do nitra skal, kde seděl v jedné úžlabině jejich ztracený syn.

Podobný základ má také pověst o vzniku jedné z nedalekých vesnic. Tenkrát se ztratila v hlubokých lesích, obklopujících Kost, pro změnu dcera hradního purkrabího. I když ji hledali celé tři dny, dívka zůstávala stále nezvěstná. Třetího večera padl soumrak dřív než obvykle, nebe se zatáhlo černými mračny a vysílenou dívku přepadla smrtelná úzkost. Ačkoli nebyla příliš bojácná, propukla v srdceryvný pláč. Vtom se odkudsi ozval neznámý hlas, který volal: "Viz keř!" Dívka se rozhlédla a spatřila na protějším skalním vrcholu hořící keř. Došla až k němu a z výšky viděla obrysy hradu. Dala se tím směrem, vyšla z hlubokých lesů, našla cestu k domovu, a tím byla zachráněna. Dodnes se toto místo nazývá Vyskeř.

Zdroj: Magdalena Wagnerová - Tajemství historie hradu v Čechách a na Moravě, 2012