Grabštejn a současnost

Grabštejn (dříve také Olsytz, Wlsitz nebo Grafenstein) je původně gotický hrad ze 13. století, který byl v 16. století přestavěn na výstavný renesanční zámek. Stojí nad obcí Chotyně nedaleko Hrádku nad Nisou.

Dne 17. 7. 2022 byla na hradě Grabštejn vernisáží otevřena zajímavá výstava "Afrika Karla Podstatského z Lichtenštejna", trvající do 30. 10. 2022. Autoři se pokusili zmapovat pět jeho afrických výprav. Návštěvníci se tak mohli ocitnout ve 30. letech 20. století v pokoji Karla Podstatského, který vzpomíná na své mladické dobrodružné výpravy na africký continent, nahlédnout do fotografických alb, prohlédnout si suvenýry a prostřednictvím jeho cestopisu si projít místa, která osobně kdysi navštívil.

Osobnost Karla Podstatského z Lichtenštejna nám přiblížila kastelánka hradu Grabštejn paní Věra Ozogánová:

Karl Maria Leopold Joseph Ignatius Antonius Robert hrabě Podstatský z Lichtenštejna a Kastelkornu, svobodný pán z Prusinovic - tak zní celé jméno a titul hraběte Karla Podstatského, který závěr svého života spojil s Grabštejnem. Jeho cesta k nám do severních Čech byla dlouhá: vedla přes moravské Veselíčko, východní Afriku či české Kosmonosy. Právě jeho dobrodružné výpravy na černý kontinent zanechaly zajímavou stopu v grabštejnských fotografických sbírkách. Díky tomu vznikla výstava, která se pokusila tyto výpravy z dobových materiálů zrekonstruovat.

Karl se narodil jako mladší syn hraběte Leopolda III. Podstatského z Lichtenštejna v červnu roku 1874 na zámku ve Veselíčku na Hané. Dědicem rozsáhlých majetků na Moravě (Veselíčko, Telč, Roštejn) se stal Karlův starší bratr Alois, a tak se měl Karl věnovat vojenské kariéře. Tak se skutečně stalo a dosáhl postupně hodnosti kapitána. Zároveň však nezatížen rodinnými povinnostmi měl "volnou ruku" a mohl se věnovat svým koníčkům. Mezi jeho velké vášně patřil lov. Asi bychom mu ale křivdili, kdybychom ho považovali za floutka z lepší rodiny, který se jen poflakoval po světě na loveckých výpravách - smysl pro povinnost vůči rodině projevil během svého života mockrát - například když po smrti svého bratra Aloise pomáhal svému mladičkému synovci se správou rodového majetku.

Svou svobodomyslnost však neztrácel a v červenci roku 1920 se oženil nikoli jak kázal rod a stavovská příslušnost, ale jak si sám vybral. Jeho manželkou se stala Hildegard Johanna Rosa Klinger von Klingerstorff - již rozvedená žena s dítětem pocházející z továrnické rodiny textilního magnáta Ottomara Klingera z Nového Města pod Smrkem. Baron Klinger si později zakoupil zámek v Kosmonosech. Právě Kosmonosy se staly i domovem manželů Podstatských a jejich dvou dětí, dvojčat Amalie a Karla.

Karlovi však nebylo klidného rodinného života přáno. Pouhých pět let po svatbě jeho Hildegard tragicky umírá. Osudným se jí stal její velký koníček - jezdecký sport. Během jednoho z dostihů spadla z koně, který ji následně smrtelně zranil. Karl je tak postaven před novou životní výzvu - zůstal sám s dvěma čtyřletými dětmi. Asi se dnes už nedozvíme, co přesně ho dovedlo až k druhému manželství s Marií Clam-Gallas, dědičkou Grabštejna. Rodinu jejího otce Franze hraběte Clam-Gallase Karl znal velmi dobře již delší dobu - patřil totiž do širokého příbuzenstva jeho manželky. Po sňatku, který se konal v roce 1929 ve Vídni, obývala rodina grabštejnský dolní zámek (dnes ve správě Armády ČR). Marie dokonce adoptovala obě Karlovy děti a z rodinných fotografií a jejich popisů se zdá, že i když byla Marie o celou generaci mladší než Karl, nebyl to sňatek jen z rozumu.

Karlovy lovecké výpravy do Afriky z počátku 20. století dnes můžeme zmapovat hlavně díky tomu, že kromě fotografií si vzpomínky zaznamenal i písemně. Sepsal cestopis s názvem Mein Leben als Jäger in Heimat und Afrika a nechal ho vydat tiskem. V knize tak nepopisuje jen lovecké příhody z Afriky, ale i z domácích či evropských lokalit. Ačkoli Karl není nějakým podmanivým vypravěčem, ukázal se být velmi dobrým pozorovatelem a v knize tak často popisuje i chování divokých zvířat ve volné přírodě.

Právě díky této knize se nám podařilo i část fotografií identifikovat a vytvořit tak plastický obraz tohoto životního dobrodružství.

První výprava se uskutečnila na počátku roku 1903, kdy skupina spolu s Karlem Podstatským vyráží na parníku z Khartoumu na cestu po Bílém Nilu až k jeho ústí do Bahr el Zeraf. Během plavby loď několikrát zakotvila, panstvo tak mohlo vystoupit na břeh a zkusit lovecké štěstí. Na Nilu pánové lovili krokodýly, vodní ptáky a antilopy či opice, které přišly k břehu pít. K opicím se váže i jedna z krásných vzpomínek na plavbu po Bílém Nilu.

Karl ze zakotveného parníku pozoroval nilské pobřeží, když se z okolního pralesa vynořil velký starý samec, který držel klacek na způsob hole. Když zaujal svou pozici, vyrazila za ním celá opičí tlupa, aby se z řeky napila. Když opice uhasily žízeň, otočily se a pelášily zpět do hustého porostu. Opičí náčelník však setrval a ujistil se, že jsou všichni jeho svěřenci v bezpečí, teprve poté - jako poslední - odešel za nimi. Karl se udivuje tomuto "ušlechtilému a člověku podobnému chování" a svěřuje se, že nikdy žádnou opici neulovil, ačkoli ho lákala lovecká trofej z paviána, která by se vyjímala v jeho africké sbírce. Lov opic mu zkrátka přišel nemorální pro podobnost těchto zvířat s člověkem.

Do Afriky se Karl a jeho společníci vrací opět v roce 1906. Tentokrát se pouští na území dnešní Keni - do okolí Nairobi, řek Athi, Thiky, Purkari a oblasti Laikipia. V pralese a na savanách byla hojnost kopytníků, a tak Karl vzpomíná na lov zeber, přímorožců, buvolců a různých druhů antilop. Setkal se zde také s nosorožci, pštrosy či divokými prasaty.

"Mocný zástupce světa zvířat připomínající pravěk", tak Karl popisuje nosorožce. Těchto zvířat Karl nakonec ulovil víc, než sám chtěl. Trofej totiž získal poměrně rychle a snadno. Na další cestě pak ale narazil na několik agresivních jedinců, kteří na skupinu ve zmatku a strachu zaútočili, a tak se stali neplánovanou kořistí. Později se ale Karl naučil, že nosorožec před člověkem raději uteče, než na něj zaútočí, a tak už žádné další setkání neskončilo smrtí tohoto dnes kriticky ohroženého druhu. Karl ve své knize hovoří i o morální odpovědnosti za stav africké přírody. Může se to zdát jako protimluv - vždyť tam odjel, aby lovil zvěř pro své potěšení a zábavu - nicméně na příkladu nosorožců projevuje znepokojení nad drancováním africké zvířeny. Vyhraňuje se jak proti pytlákům, tak proti novým kolonizátorům, kteří kácí lesy, staví silnice a naprosto zbytečně vybíjí například neškodného nosorožce, který se omylem dostal na stejnou stezku jako farmář.

Keňa a její přírodní bohatství bylo natolik okouzlující, že se tam Karl Podstatský opět vrací na přelomu let 1907 a 1908. Páteřní cestou se stala trasa ugandské železnice z Nairobi do Mombasy a řeka Tana. Kromě mnoha kopytníků vzpomíná Karl i na setkání s hyenami či psy hyenovitými.

Divocí psi jsou popisováni jako skvělí smečkovití lovci, kteří mají vynikající strategii lovu. Málokdy tak zůstávají bez kořisti. Jednoho dne se proti Karlovi a jeho společníkovi Hansi Palffymu vyřítila smečka psů. Pánové seskočili z oslů a zahájili obrannou palbu, neboť od domorodých průvodců věděli, že psů je třeba bát se více, nežli lvů. Přesto ale byl lov na velké kočkovité šelmy tím, co mnohé do Afriky lákalo. I Karl si nakonec odvezl celou řadu trofejí tohoto druhu - u řeky Tana zastřelil lvici, u Rumuruti levharta, v Súdánu potom i lva.

Čtvrtá výprava z roku 1912 se odehrála na území dnešního Súdánu a Etiopie. Část cesty se společnost plavila po Modrém Nilu a řece Dinder. Pro svou pečlivost Karl nezapomněl ve svém cestopise popsat i zástupce dravých ptáků či hadů. Zatímco antilopy s krásnými velkými rohy jsou nápadné a zcela pochopitelné lovecké cíle, u dravců či hadů už je to jistě méně obvyklé. Význam Karlovy knihy ale nespočívá jen v zaznamenání loveckých historek, ale také v popisu druhů, na kterých neměl lovecky žádný zájem. Supa například ulovil jen proto, aby ho pověsil před svého psa, který měl celou noc zůstat na jednom místě. Jiného dravce nikdy netrefil - sebekriticky konstatuje, že pro lov ptáků nemá dostatečné zkušenosti. Na řece Dinder se pak Karl setkal s hroznýšem, kterého ulovil a domů si odvezl téměř 3 m dlouhou kůži. Jiným hadům se spíše vyhýbal a případné setkání řešili domorodí průvodci.

Poslední výprava do Afriky se uskutečnila na přelomu let 1913-1914. Karl se naposledy vrací do oblasti jižního Súdánu do Bahr el Ghazal. Kromě lvů byl další prestižním úlovkem slon. Lovu slona tak Karl podřídil velkou část této výpravy. Poslední africkou cestu ale provázela smůla - hned na počátku Karl Podstatský onemocněl úplavicí. Potíže trvaly až do návratu domů. Nemoc byla velmi vážná, dle svých slov se Karl sám sebe zhrozil, když se viděl v zrcadle v kajutě parníku do Chartúmu. Velkou část výpravy tak Karl strávil v hotelích a čekal pouze na zprávu, že se v blízkosti objevilo sloní stádo. Zájem byl samozřejmě o velké samce s kly a o to byla celá záležitost složitější. Ve stádech se totiž shlukují převážně samice a mladí sloni - vystopovat dospělého kapitálního samce tak nebylo samozřejmostí. Po několika výpravách do divočiny Karl nakonec svého vytouženého slona skutečně ulovil. "Africký kontinent stále ukrývá obrovské množství těchto nádherných tlustokožců, kteří mají jedinou vadu: jsou příliš primitivní a dobromyslní a jejich kly jsou vyrobeny ze slonoviny. Nechte usednout chemika ke stolu, ať vytvoří látku, která bude slonovině dokonale podobná, a sloni budou zachráněni. Vskutku by bylo záhodno věnovat se této věci s velkým zápalem, neboť dnes už obrovské populace slonů téměř zmizely, protože jejich zuby byly používány k výrobě marnotratných cetek a kulečníkových koulí." Apeluje Karl Podstatský na společnost a loučí se tak s krásnou Afrikou, která dnes už do velké míry zmizela.

Díky dobrodruhům jako byl Karl Podstatský z Lichtenštejna se tak můžeme na grabštejnské výstavě zasnít a představit si nekonečné pralesy a savany plné života. A poznat Afriku tak, jak ji viděl manžel poslední majitelky Grabštejna hrabě Karl Podstatský z Lichtenštejna.

……………………………………………………………………………………………………….

Příběhem Karla Podstatského z Lichtenštejna končí šlechtické dějiny hradu Grabštejna a uzavírá se jedna z nejdelších etap jeho dějin. Tu započal v roce 1704 Jan Václav hrabě Gallas, když zakoupením grabštejnského panství rozšířil gallasovské državy v severních Čechách. Gallasové našli pokračovatele v příslušnících rodu Clamů, se kterými spojili jak jméno, tak i majetky. A právě potomkům tohoto velkého hraběcího rodu byl Grabštejn v roce 1945 na základně tzv. Benešových dekretů zestátněn. Poslední faktickou majitelkou byla Marie, rozená Clam-Gallas, provdaná za Karla Podstatského. Ačkoli byl Grabštejn jen jedním z mnoha clam-gallasovských sídel, stal se právě v meziválečném období opravdovým domovem a Mariina rodina zde často a ráda pobývala. Z dobového tisku víme, že "nový zámecký pán" (jak byl Karl novináři označován), velmi rychle zdomácněl a stal se oblíbeným členem místní společnosti. Když slavil své 60. narozeniny, místní noviny Grenzland-Zeitung popisují početný průvod z Hrádku až na grabštejnský zámek, kde mu gratulovala jak rodina a zdejší honorace, tak i zástupci jednotlivých spolků. Velkou ctí nepochybně bylo, když byl Karl nazván "důstojným pokračovatelem zlatých časů Clam-Gallasových" – jeho tchán Franz Clam-Gallas byl totiž velmi váženým člověkem, v kraji oblíbeným a obecně uznávaným. Ve své roli Karl obstál zcela bezchybně – společně se svou manželkou Marií založil na Grabštejně malé rodové muzeum, které manželé otevřeli ve 30. letech 20. století. Jejich plány na částečné zpřístupnění starého hradu veřejnosti a spokojené stáří na zámku bohužel zhatila 2. světová válka a události s ní spojené. Manželé museli svůj domov na Grabštejně opustit. Karl umírá v roce 1946 na rakouském zámku Tannenmühle. Marie poté odchází do Vídně, kde v roce 1959 zemřela po nepodařené operaci jater.

Autoři: Věra Ozogánová, Michaela Fischerová - Státní hrad Grabštejn

………………………………………………………………………………………………………

Seznam fotografií:

obr. 1 - Karl Podstatský z Lichtenštejna a Hildegard Klinger z Klingerstorffu s dvojčaty Amalií a Karlem, zámek Kosmonosy, 1921, m.f. Státní hrad Grabštejn

obr. 2 – Svatba Karla Podstatského z Lichtenštejna s Marií Clam-Gallas, Vídeň, 1929, m.f. Státní hrad Grabštejn

obr. 3 – Parník, na kterém cestoval Karl Podstatský, Afrika, m.f. Státní hrad Grabštejn

obr. 4 – Karl Podstatský a ulovený slon, Afrika, m.f. Státní hrad Grabštejn

obr. 5 - Pohled od zámku k hradu Grabštejn 1941; MF státního hradu Grabštejn

obr. 6 - Karl a Marie Podstatští z Lichtenštejna na lavičce před grabštejnským zámkem 30. léta 20. století; MF státního hradu Grabštejn

+ fota z vernisáže výstavy 17. 7. 2022