Dopisy Ediny Clam-Gallas a další zajímavosti
Jak "slavila" Vánoce před 108 lety Edina Clam-Gallas na frontě
Dopis ze dne 25. 12. 1916:
Milá
rodino - už teď budete mít velké starosti, protože jsem tři dny nepsala
a poslední dopis obsahuje plány na cestování, které vás jistě rozruší. …
Takže navzdory všemu nebyly vánoční dárky špatné. Dokonce byly velmi
pěkné. Museli jsme je rozdat 73 pacientům a asi 27 týmům, což není málo.
Naštěstí nám také přivezli pár sachrů z Vídně. Pracovali jsme tvrdě,
dvě noci až do rána. Něco jsme si nechali rychle poslat ze Stryje
(protože dárky z řádové kanceláře nedorazily včas), vyrobili jsme
papírové řetězy, spoustu balíčků, nechali jsme z úspor upéct moučné
tyčinky, a tak měl každý slušný balíček. Kuřácké potřeby, pytloviny,
tužky, nože, zrcátka a podobně. Měli jsme velký stromek pro první patro a
menší pro druhé u toaletního stolku, který se kutálel z jedné místnosti
do druhé, moc pěkné, místnosti se zaskládaly okny, hořící stromek se
nastěhoval a my jsme rozdělovali balíčky. Lidé se dojímali radostí, byli
nadšení jako malé děti, byl to opravdový šrumec. Ve velkém pokoji v
prvním patře, kde leželo devatenáct pacientů, byla hlavní oslava. Doktor
W. měl krásný proslov, pak byli pacienti a celý tým obdarováni dárky,
někteří lidé hodně plakali a byli velmi rozrušení.
Všechny
pokoje jsme měli velmi pěkně zařízené. Kartáčové dřevo na obílených
stěnách vypadalo velmi dobře. Lidé byli oblečeni v bílém. Stromy stále
stojí a večer je pacienti zapalují a užívají si zábavu s betlémy. Na
Vánoce jsme si nechali některé, které byly připravené k odeslání, ale
bylo by příliš ošklivé posílat je pryč těsně před Štědrým dnem. Pacienti
se bojí Maďarska, někteří říkali, jen ne do Maďarska. Dostali jsme také
pohlednice od pacientů, kteří říkali, že se už dlouho nemají tak dobře
jako tady. To vás potěší! Obecně se s nimi zachází velmi opatrně. Teď je
opravdu příjemné pracovat, protože pro pacienty můžete udělat všechno a
jsou opravdu léčeni velmi opatrně.
Máme
také štěstí a uzdravují se lidé, o kterých jsme si to nemysleli.
Přivezli nám umírajícího s prostřelenými plícemi, celý vykrvácel. Ale
myslím, že se zotavuje. To je v různých případech velká pocta. Nejlepší
vánoční dárek, to je radost a spokojenost lidí. Je tu tolik velmi malých
dětí, mám pocit, že jsou to všechno moje děti. Jedné místnosti se říká
místnost na přebalování, protože je plná plenek. Na Štědrý den jsem
dostala válečný prsten od jednoho Chorvata. Povídala jsem si s ním
italsky a anglicky. Osm let pracoval ve zlatém dole v Americe.
Před
večeří jsme rychle ozdobili stromeček a každý přinesl své dárky. Byl to
tichý večer, útulný a klidný. Dr. W. nám četl. Chtěli jsme jít na mši,
šli jsme s lucernami do kostela, zamčeno! Mše jsou tu od šesti hodin.
Náš tým měl také stromeček, svačinu s vínem a pak sborový zpěv. Myslím,
že všichni byli moc spokojení. Dnes byla mše svatá tady v nemocnici. Moc
mě mrzí, že tam nebyla žádná hudba, žádná "Tichá noc, svatá noc". …
Dopis
bude připraven na Nový rok. Přeji vám i nám všem všechno nejlepší, mír a
radost všem lidem na zemi. Příští Vánoce budeme my, tedy vojáci i my,
určitě doma. I troje Vánoce venku jsou dost! Měla jsem v plánu přijít a
číst si v zimě, blbost, ale takhle to mám radši, aspoň vím, kvůli čemu
jsem tady. Teď je nemocnice taková, že bych vám ji ráda ukázala. Ale
třeba to bude v Rumunsku ještě hezčí. Možná to nevyjde, a pokud ano,
může to nějakou dobu trvat. Jsem se vším srozuměna a doufám, že jste
stejného názoru. Mír není nikdy daleko, nejdřív si uděláme zajížďku do
nějaké okupované země, to by bylo skvělé. Tak teď už jsem se naškrábala
dost, s jásáním končím,
Edina.
O rok později, 25. 12. 1917:
"Lieber
Papli" ("Milý taťko") - bohužel docent Knaffel zítra odjíždí, předám mu
dopis a doufám, že se s Tebou setká, aby Ti o všem tady pověděl.
Všichni se na vás těšíme... Díky Bohu, že je v těchto dnech klidněji,
takže jsme mohli všechno zvládnout, i když jsme museli pracovat celou
noc. Vše bylo krásně vyzdobeno zelení, dva dlouhé stoly s balíčky. Hudba
3. praporu 74.I.R., která tu byla několik dní, hrála nejprve hned ve
vedlejší místnosti, aby ji člověk neslyšel příliš nahlas, "O
Tannenbaum". Pak měl Dr. Orel velmi pěknou řeč k nemocným i k nám. …
Balíčky byly všechny zabalené do barevného papíru, což bylo výjimečné.
Zazněla hudba "Tichá noc, svatá noc", pak se rozdávaly dárky. Pak bylo
sólo na violoncello, pak proslov jednoho z našich velitelů čety, který
byl velmi pěkný! Děkujeme. Pak opět "Tichá noc". Všichni zpívali
společně... Bylo to opravdu velmi strhující. "Tichá noc" je něco, co
člověka vždycky tak obměkčí, a pak "Gott erhalte", krásně zahrané a
zazpívané tolika pacienty a naším týmem, asi 100 lidí pod hořícím
stromem. Velmi mě dojala "Gut und Blut für unsern Kaiser". Pohled na ty
ubohé, tak těžce zraněné muže, na mnohé, kteří přišli alespoň o jednu
končetinu, kteří obětovali všechno. Dobro a krev za svého císaře!
Dětinská radost lidí na slavnosti byla dojemná. V horním baráku, kde
leželo jen několik pacientů (někteří byli sneseni dolů), byl také náš
malý kapitán Nagelholz, někdejší pacient ze 74. 1. pluku, nyní je zde na
rehabilitaci, přijel právě včas pro dárky. Vyjel z Bolzana ve čtyři
hodiny ráno, aby se rozkoukal, a musel nám přivézt nějaké balíčky od
doktora Rudla pod stromeček. Zůstal u našeho stromečku, kde bylo vše
slavnostně nazdobeno. Malý stromeček a každý si pod něj položil své
věci, překvapení. Bylo to krásné a útulné a všichni byli spokojení.
Všichni jsme zůstali na půlnoční mši v kapli. Křupání sněhu a krásné
světlo: hudba byla v posádkových kasárnách, kde se všichni dobře
bavili... Předešlou noc jsem měla službu a přes den jsem se vůbec
nevyspala, takže brzy přestanu psát, protože už je jedna hodina ráno.
Dnes večer jsme měli nový přírůstek a měli jsme operaci. Zdá se, že to
od 23. zase začalo. Zítra prapor opět vyrazí na pochod. Dnes přišlo
dvacet pánů na svačinu na rozloučenou. V malé jídelně samozřejmě nebylo
místo, a tak jsme vyklidili dosud prázdnou budoucí prostornou
rentgenovou místnost a udělali z ní barevnou slavnostní místnost. Přišel
i podplukovník a hudba. Pánové přinesli také cukr. Byli jsme z tak
velkého nápadu právem zoufalí, ale navenek je třeba být nakonec
pohostinný a umožnit těm chudákům, aby měli teplé a útulné místo, kde
mohou tak dlouho pobývat. Bůhví, zda se všichni zvenčí vrátí … V
nemocnici jsem měla docela dost práce, takže jsem hudbu moc
neposlouchala, ale občas se jim to povedlo a při mši svaté v nemocnici
hráli velmi dobře. Bylo by hezké mít vás tu všechny. Mysleli jsme si, že
se teď kvůli sněhu nemůže nic dít, ale zdá se, že ano. Nedá se nic
dělat, když to musí vydržet vojáci, tak my taky. Jsme tu od toho. Jdu
spát, protože spánek má navrch.
Edina
Milá
Itschi - posílám ti plynovou masku, větvičku z našeho stromu a velmi
čerstvé pozdravy prostřednictvím poručíka, který cestuje do Liberce. …
Teď je už pár dní trochu klidněji, což znamená, že není noc, ale den a
noc je plná těžkých nástrah. Sednout si můžeme jen v době jídla. Alespoň
byl klid, abychom mohli v noci dělat vánoční přípravy. Bylo to moc
hezké a slavnostní... Ach škoda, dnes večer zase plná dvě auta, podle
všeho klid nevydrží. Nikdy neříkej zemřu - ale silně vytrvej.
Edina
zdroj: Státní hrad a zámek Frýdlant
Tentokrat jeden novoroční 1. 1. 1917, Dolina v Haliči
Milá rodino - moc děkuji za milý dopis, mamko, taťko, sestry. Šťastný nový rok!!! Mír a radost. Včera skončil starý rok velkou přepravou a operacemi; pak klidný večer s čajem, kořalkou a hořícím vánočním stromkem. Předtím dostali pacienti a sanitáři čaj s rumem a někteří raději i pivo, kterého jsme si mohli koupit několik litrů, tj. nechali si ho dovézt od Munkačeva. Seděli jsme společně až do půl jedné, oslavovali vzpomínky na Folgarii a fotili, co nám přinese nový rok. Měla jsem noční službu; pokaždé, když jsem obcházela pokoje, ten či onen pacient mi zachroptěl novoroční přání; ale dnes ráno se na mém oddělení ozval živý projev, sice v češtině, ale přece jen napůl srozumitelný.
Dnes ráno, když jsem skončila s raněnými, jsem umyla, učesala a oblékla naši malou tříletou pacientku (krásný kimonový župan, který jsem jí ušila z flanelové pánské košile) a vzala ji na všechna oddělení, aby přednesla novoroční přání. Je ohromně koketní, až moc roztomilé, jak každému mává; má trochu pohyby tety Josel. Vojáci z ní mají velkou radost a je to zvláštní požehnání, když si ji někdo smí pochovat.
Představte si, co jsem dnes dělala. Bylo nám přiděleno auto a Dr. W. mi řekl, že když nemůže odjet, mám auto odvézt do B., protože tam stejně je třeba udělat jiné věci, a vybrat pár co nejčistších koní, protože jsme o to byli požádáni. A tak jsem vyrazila s českým seržantem, na první cestu od návratu z dovolené. Bylo příšerné počasí, ale člověk nemůže čekat na dobré počasí. Bezedné fekálie. Takže už dnes večer jsou v naší postavené stáji (garáži) dva moc pěkní ryzáci. Diskuze trvala dlouho, hlavně o autě, jestli není moc těžké, jestli jsou v pořádku sjeté pneumatiky, jestli jsou dobré brzdy, atd. Protože auto mělo před sebou ještě dlouhou cestu, místní poručík mi přivezl své s párem krásných teplokrevníků, nádherní koně a já jsem z Bolechova jela hodinu a půl ostrým tempem. To bylo potěšení. Vozy a doprovodní koně jeli za nimi. Jeden z našich řidičů byl kočí, zná "koně tatínka té dámy" a z naší nové akvizice je nadšený. Soutěží v duchu podnikavosti. Tak to byl den plný událostí. Zvlášť když jsme dostali i referenta na auto, protože auta mají vozit jen pacienty. Jindy zase praštil bičem náš řidič, divoký chlapík. Ale měl pravdu, musíte být velmi přísní, ale nemusíte být tak drsní. Zítra nám z farmy převezou prase, to bude další událost.
S farním kostelem jsme docela v křížku, tedy ne v otevřeném sporu, ale se sestrou Terezou jsme se zařekly, že už na žádnou mši nepůjdeme. Nikdy se nečtou, když to člověk čeká, ale jen když se to pánům hodí. Soukromé dohody, polské hospodářství. Zazvoní zvonek, pospícháš, myslíš si, že už je to nejlepší, a můžeš čtyři hodiny sedět a mrznout, nemodlíš se, ale jsi plný vzteku, protože kněz sedí před oltářem se zkříženýma nohama na křesle a sbor monotónně skučí. Jak já toužím po řvoucích varhanách a lidovém zpěvu.
Balíčky od vás jsem obdržela před třemi dny. Možná něco přijde z Řádu na Velikonoce, protože mamka psala, že mají v plánu něco poslat. Doktor W. se stal vedoucím lékařem. Včera jsme se to dozvěděli a máme z toho velkou radost. Nemám k tomu co říct, jen to, že teď jdu spát a nejdřív se vykoupu. Zítra v osm ráno je velká operace. Ještě jednou nám všem přeji vše nejlepší do roku 1917 a brzký trvalý klid. Objímám,
Edina
zdroj: Státní hrad a zámek Frýdlant
Autor příspěvku Josef Kutílek
Narodil se 21. července 1854 v Liberci.
Zemřel 20. ledna 1930 na zámku Frýdlant.
Smuteční obřady probíhaly až do soboty 25. ledna. Zavzpomínejme na tohoto nesmírně laskavého a charismatického člověka výběrem několika příspěvků z dobového tisku. "A když na takového člověka přijde smrt, nezmizí v hrůze a temnotě hrobu, ale vstane proměněn v duchu z mrtvých lidí a bude skrze ně působit požehnání." (Hermann Stehr)
Spolu s ním odešel poslední mužský potomek starého šlechtického rodu, který zde žil po staletí a je hluboce zakořeněn v naší vlasti a v dějinách libereckého a frýdlantského okresu. Franz Clam-Gallas byl člověk nesmírně ušlechtilých citů a velké dobroty srdce, který vždy s porozuměním a láskyplnou péčí podporoval německé umění a kulturu a který také aktivně podporoval všechny snahy, které byly přátelské jeho vlasti. Jeho jméno je s naším spolkem a jeho rozvojem navždy neodvolatelně spojeno.
Díky jeho neustálé a láskyplné péči o naše přání jsou dnes Jizerské hory, které mu před pozemkovou reformou z větší části patřily, skvěle turisticky rozvinuté a protkané sítí dobře propracovaných a výborně značených turistických tras. Rozvoj různých výletních středisek a výškových bodů pro běžný turistický ruch, výstavba rozhleden, věží a horských hostinců, to vše je jeho zásluha. Zejména však zesnulý věnoval svou neochvějnou péči také dětskému zázemí našeho rekreačního domu, po desetiletí umožňoval realizaci tohoto sociálního podniku tím, že bezplatně poskytoval prostory v Kristiánově a v Černousích. Vzpomínka na nesmrtelného muže bude žít v srdcích všech členů a jeho jméno budou mít ve velké úctě i budoucí generace.
Zdroj: Jahrbuch des Deutschen Gebirgsvereines für das Jeschken und Isergebirge, 1930, ročník 40, číslo 1, str. 71
autor příspěvku Státní hrad a zámek Frýdlant
Úmrtní oznámení (Neues Wiener Journal, 21. 1. 1930): "Na zámku Frýdlant v Čechách zemřel včera ve věku 76 let na infarkt poslední z rodu hrabě Franz Clam-Gallas. Před revolucí byl majitelem panství Frýdlant, Grabštejn a Lemberk. S výjimkou statku Frýdlant všechny jeho majetky propadly pozemkové reformě, do kterých Pražský pozemkový úřad dosadil převážně české sedláky nebo legionáře. Lesní statky přešly zcela do vlastnictví státu. Jeho lesní majetek zahrnoval téměř celé pohoří Jeseníků a Jizerských hor. U jeho rakve truchlí vdova, rozená hraběnka Hoyosová, sedm dcer a dvacet vnoučat."
Jeden z nich se týká mladého hraběte Franze Clam-Gallase, jehož životní osudy na čas zkřížily cestu samotné rakouské císařovně Alžbětě (Sissi). V roce 1878 pobýval v Anglii, kam císařovnu, která jela navštívit královnu Viktorii, s níž byla v příbuzenském vztahu, doprovázel. Mladý hrabě se zde intenzivně zajímal o dostihy, pólo, tenis a aktivně se účastnil honů. To se mu však stalo osudným. Během doprovodu panovnice se stal hlavním aktérem dramatické události, o níž s neobvyklým zájmem informoval tehdejší tisk:
"Mladý hrabě Clam-Gallas, syn polního zbrojmistra hraběte Clam-Gallase, nalézá se v průvodu Jej. Vel. císařovny Alžběty v Anglicku, kde byl dne 5. t. m. při honbě těžkou nehodou postižen. Spadl s koně a roztříštil si čelist a pak těžce si ucho poranil, takže ho bez vědomí do nejbližšího stavení odnesli. Tam navštívila poraněného Její Vel. císařovna a odeslala k lůžku jeho neprodleně svého tělesného lékaře." Úraz musel vypadat hrozivě, neboť o zdravotní stav mladého hraběte se zajímal i sám rakouský císař.
O probíhající rekonvalescenci informoval Pražský deník: "Hrabě Franz Clam-Gallas, syn generála jízdy hraběte Clam-Gallase, leží již po delší dobu v hraběcím paláci ve Vídni nemocen. Spadl při honbě s koně a těžce se na dolejší dásni poranil. Průběh léčení jest však uspokojivý." Po prvním ošetření přímo v Anglii byl hrabě převezen do rodinného paláce ve Vídni, kde o něj bylo pečováno až do úplného uzdravení.
Díky péči i mladické síle se Franz Clam-Gallas brzy zotavil a mohl se opět připojit k doprovodu císařovny při dalších lovech: "Její Vel. císařovna Alžběta, která po několik dní meškala v Londýně, odjela v pondělí opět do loveckého zámku Cottesbroku k honbám. V průvodu jejím se nalézal též mladý hrabě Clam-Gallas, který se tedy již ze svého poranění na honbě zase pozdravil. V Londýně navštívil vznešenou paní též mladý princ Napoleon. Korunní princ Rudolf navštívil za svého pobytu v Liverpoolu tamní loděnici a prohlédl si palubu lodi "Celtic." Pak navštívil uměleckou výstavu, museum a pracovnu. K večeru se v novém parku projížděl. Poněvadž princ v Liverpoolu pod nejpřísnější zapřenou meškal, nečinil žádné ouřední návštěvy, aniž jaké přijímal. Proto ale při odchodu z města vyslovil přece hrabě Bombelles purkmistrovi vřelé díky korunního prince za prokázané služby."Přestože nehoda mohla mít pro mladého hraběte tragické následky, lékařská péče a pozornost císařovny Alžběty mu zajistily šťastné uzdravení. Příběh tak nejen odhaluje osobní odvahu a zálibu aristokracie v loveckých sportech, ale také ukazuje lidskou stránku císařovny, která neváhala projevit účast svému doprovodu. Za zranění při honu obdržel mladý hrabě Franz Clam-Gallas od císařovny Alžběty ozdobnou skříňku jako osobní dar na památku. Ta se v rodině Clam-Gallasů dochovala dodnes! Jaký krásný projev osobní účasti od císařovny!
Tento drobný, ale dojemný příběh nám dnes připomíná, jak úzce byly v 19. století propojeny světy aristokracie, dvorského lesku a nečekaných lidských osudů.
Zdroje: Vojenské listy. Brno: Ludvík Masaryk, 27.1.1878, 1(2), s. 22. Pražský denník. Praha: Vojtěch Kubelka, 23.1.1878, 13(19), s. 2. Pražský denník. Praha: Vojtěch Kubelka, 2.2.1878, 13(28), s. 3.
Jak trávila šlechta volný čas? Třeba i tak, že stejně jako my podnikala různé výlety, navštěvovala památky a absolvovala prohlídky... Více se dozvíte v dobové rubrice z roku 1909."Ve středu uspořádal Jeho Excelence hrabě Clam-Gallas výlet do Melku a do Wachau. Výletu se zúčastnili: kníže Karl Auersperg se synem a dcerami, hraběnka Lanckorońska, kníže Hugo Windisch-Graetz s princeznou Luisette, princeznou Agnes a dědičným princem Vinzenzem Windisch-Graetzem, princezna Lili Auersperg, princezna Sarah Hohenlohe, hrabě Karl Hoyos, hraběnky Johanna a Marianne Thun-Hohensteinovy, princezny ze Schönburgu, dále hraběnky Christiane, Eleonore s ženichem, dědičným princem Karlem Schwarzenbergem, Edina a Gabriele Clam-Gallasovy.V deset hodin dopoledne se společnost vydala rychlíkem z vídeňského Západního nádraží do Melku, kde převor P. Gabriel laskavě umožnil prohlídku kláštera i navzdory polední přestávce.Návrat z Melku přes Wachau proběhl lodí; příjezd byl ve tři čtvrtě na osm večer."Stejně jako tehdy Clam-Gallasovi můžete i vy navštívit barokní benediktinský klášter v Melku, kde jsou krásné zahrady, vyhlídková terasa, kostel sv. Petra a Pavla, mramorový sál, rozsáhlá knihovna, císařské pokoje, muzeum a na výběr máte z několika prohlídkových okruhů. Celá prohlídka vám zabere zhruba dvě hodiny. Do Melku se můžete dostat lodí z městečka Krems. Plavba malebným údolím Wachau po Dunaji nabízí nádherný zážitek. Uvidíte památky UNESCO, hrady a kláštery (např. Göttweigský klášter, hrad Aggstein, klášter v Dürnsteinu, ruiny hradu Kuenringerburg, kde byl vězněn anglický král Richard Lví srdce, aj.). Výlet lodí je možné uskutečnit až do 2. 11. 2025. Poté už pouze vlakem nebo autem. Klášter v Melku má totiž otevřeno celoročně. Jeho návštěvu vám vřele doporučujeme.
Více informací zde:
Zdroj: Wiener Salonblatt, neděle 13. 6. 1909, roč. 40 č. 24, str. 9.
Jeden z lednových dopisů z fronty od dcery posledního majitele zámku, statečné válečné sestry Eduardiny
13. 1. 1918, Malga Belem (Jižní Tyrolsko)
Milá rodino - pravděpodobně budete i nadále čekat na zprávy, a tak vám píši, i když se nic neděje. Máme se dobře, dokonce i ti nemocní. Jsou bez horečky a zítra přijde Dr. K. nahoru. Hrají si na pevnost, mají milého vorarlberského doktora, Gunzova přítele, který je prý velmi schopný, a velmi sympatickou jeptišku, která se o ně stará. Hodně se tu kouří, takže všechno smrdí. Jako prevenci jsme vypili hodně anýzovky a sluníčko je určitě také dobré. Předevčírem jsme byli lyžovat, nádherný den. Maxi si vždycky sedl na prkna, Gunz šel dopředu a křičel celý ozářen barevným světlem.
Včera měli pacienti skvělý oběd s výbornými koblihami. Šéfkuchař týmu jim vysvětlil, že dnes je to sedm let, co se při pojídání koblih seznámil se svou ženou, a to je důvod k oslavě. Dnes se Minko vydala na procházku se sestrou Adelou. Potkaly saně tažené koňmi, které je vzaly kus s sebou. Domů se vrátily celé blažené. Minko se říká zkráceně "dítě" a už se tu báječně zabydlela a všichni ji mají moc rádi. Lidé jí dávají odznaky s alpskou protěží (vyznamenání), což ji velmi baví. Je opravdu velmi svěží, všechno ji baví a svou práci dělá nesmírně svědomitě. Připadám si vedle ní už stará.
Taťku bude zajímat, že letky, pravděpodobně francouzských letadel, teď navštěvují L. a shazují těžké bomby tam, kde byl na návštěvě. Myslím, že Cadorna to už hlásí. Posledních pár nocí jsme měli také varování před náletem a všechna světla musela být zhasnuta. Bylo slyšet i střelbu, ať už to bylo těžké bombardování nebo letecké útoky z naší strany, nejsem si jista, už jsem usínala. Prý to bylo to druhé. Úžasně světlé noci: Nemusíte se o nás bát, protože nemají v úmyslu zaútočit na naši zasněženou osadu, ale na komando. Pro dnešek toho bylo dost.
Objetí, Edina
zdroj: Státní hrad a zámek Frýdlant
Za přečtení určitě stojí...
Velikonoční pondělí v S. W. F. 1916*
Milá rodino!
Byla příležitost vám napsat; ale dnes jsem měla noční službu a jsem tak ospalá, že budu psát jen stručně a hloupě. Daří se nám výborně. Zdá se, že opět začíná zima, což mnohé věci brzdí a mnohé znervózňuje. Nevadí mi to. Konec dobrý, všechno dobré. Člověk se chce dívat dopředu a vědět; je napjatý jako deštník. Naše kasárny rostou jen pomalu. Teď v nich máme Rusy. Na Velký pátek byla inspekce; plukovník, velmi milý a sympatický. Teď už máme i chirurgické kasárny. Už se těším, až se zabydlíme. Teď jsem sestavila patentovaný bandážní stůl, na který jsem velmi pyšná. Dnes dorazilo našich 200 "Inrusa"** lůžek. Nějaké prádlo a další věci. Když to viděl náš starý "děda", řekl: "No, jestli je to všechno, co potřebujete, tak vám gratuluji k vaší práci!" Tři plné náklaďáky. Dostali jsme ještě dvacet sanitářů ze Štýrského Hradce, které chceme kompletně vyškolit pro službu u pacientů, abychom mohli jen dohlížet a operovat.
V těchto dnech jsme chodili stále na mši, což bylo také příjemné požehnání. Kostel byl vždy plný, takže vojáci stáli stále venku v hojném počtu. Mnozí spolu komunikovali. Vždycky tam byl také E. A. Fráze "Bůh ochraňuj" je v těchto časech velmi chytlavá a působí jako štípnutí do nosu. Včera přišel na svačinu plukovník P. a brigádní generál E. A. a doktor Rudl; velmi příjemní. Měli jsme téměř umělecky malovaná vajíčka. E. A. nám pomáhal prostřít stůl a vařit. Často se hodně smějeme. Člověk si teď musí uchovat smysl pro humor. Jedna pacientka mi napsala: "Přeji vám co nejhezčí Velikonoce, jaké můžete mít na poli," a přesně tak to bylo. Doufám, že v Praze všechno dobře dopadlo. Ráda bych byla s vámi. Děkuji taťkovi za úžasné nože, které nám všem dělají radost. Jsme mu všichni moc vděční. Děkuji sestrám a tetě Memerl za sladkosti a věci. Christiane, Lori, O. Hei, Bertě, tisíceré díky všem a hodně lásky, nezapomínám na maminčiny každodenní dopisy. Už se mi chce spát. Proto končím, objetí, Edina.*
Na Velikonoční pondělí 24. 4. 1916 začalo takzvané Velikonoční povstání, kterým se irští republikáni pokusili násilím prosadit nezávislost Irska na Velké Británii.** Postel "Inrusa"= rozkládací provizorní lůžko s kobercovým potahem
zdroj: Státní hrad a zámek Frýdlant
Mezi léty 1911-1923 rozdal sirotkům, slepcům, lidem v chudobincích, bezdomovcům, válečným invalidům a těžce nemocným 2 800 000 Kč. Hrabě Clam-Gallas obdržel za svou záslužnou činnost od Řádu maltézských rytířů v roce 1918 Kříž Řádu Za zásluhy.Níže uvádíme jeden ze společných dopisů Ediny a Franze hraběte Clam-Gallase během jeho první návštěvy jižní fronty v roce 1916.Maltézská nemocnice F/9. 5.1916
Franz hrabě Clam-Gallas: Vše se zatím mimořádně daří. Dny od pátku do pondělního rána ve vlaku, lenošení, relax, pohodlný život, krásná scenérie. Včera 8. tohoto měsíce v 5 hodin pravidelným vlakem ze současné zastávky maltézské železnice do T. a pak autem nahoru, nádherný výlet, výhledy, tunely, návštěva stavby nové maltézské nemocnice, dále místní sesterský ústav (2. část) idylicky umístěný v krásném horském údolí, skály, krásný jedlový a bukový les. Cesta odtud sem byla také zajímavá, bohužel pršelo. Večeře tady. Edina vypadá moc dobře a je v pořádku. Skupina se vrátila večer a mně bylo dovoleno zde zůstat. Útulná večeře, na kterou přišel autor knihy "Hiasl" (Dr. Rudl) a také náš soused z Christianstal Desfours. Zůstal jsem v pokoji matky představené E., která měla v nemocnici službu. Byl jsem vybaven novým nemocničním županem a pantoflemi a skvěle jsem se vyspal. Setkání v 6 hodin ráno s Edinou v krásném kostele, procházka, snídaně a ráno s Edinou, sestrou Terezou a Dr. Rudlem na hoře v nadmořské výšce 1620 m, na nádherném čerstvém vzduchu a slunci. Nádherné panorama a tolik zajímavého k vidění: letecké bombardování, ostřelování nepřátelských pozic a naopak; velmi přátelský důstojník a skvělý dalekohled; ale většina z toho byla také jasně viditelná pouhým okem. Doktor Rudl přinesl s sebou výborné jídlo, piknik na slunci. Po třech čtvrtinách cesty jsme šli přes zasněžené úseky a dolů lesem.Náš soused Desfours přivedl šestnáct lovců z Frýdlantu a okolí, kterým jsme dali doutníky a dýmky a slíbili, že jejich příbuzným dáme vědět, že jsou v pořádku. Pak jsem navštívil E.A., která byla velmi, velmi milá. Teď přichází na řadu svačina. Petardy a ozvěna neustále duní. Edina jede se mnou dolů do T. a zítra ráno v 1:30 se mám znovu setkat se svými společníky ve vlaku linky M. Jsem moc rád, že jsem se sem mohl dostat; byla to pro Edinu a pro mě velká radost a krásná vzpomínka. Právě jsem dostal zprávu, že dnes večer s T. potkám v maltézském vlaku. Další program zcela nejasný.
Edina:
9 hodin večer. Odpoledne jsme se dozvěděli, že vlak do T. přijede až zítra, proto to zpoždění. Mám z toho velkou radost. Po svačině jsme se s Dr. Rudlem šli znovu projít a prohlédli si různé budovy a kasárny s 1000 lůžky. Pak pohodová večeře se třemi doktory. Poté přišel taťku pozdravit velitel divize. Včera jsme cestou k těm velkým náklaďákům vítali našeho milého brigádního generála. Jsem ráda, že ho taťka poznal. Včera bylo hrozné počasí a byla bych zoufalá, kdyby taťka už musel odjet. Pak by si neudělal skutečný obraz o našich životech a aktivitách. Takže to bylo neuvěřitelně příjemné. Dnes je krásný den. Myslím, že náš sváteční program byl dobře zvolen. Taťka toho už viděl docela dost. Byla to obrovská radost. Zítra ráno s ním pojedu do T. Nevím, co bude s vlakem dál. Myslím, že to bude nějakou dobu kolísat nahoru a dolů. Dopis je bohužel velmi tenký, takže vám nemůžeme sdělit podrobnosti. Objetí a pozdravy všem. Z Adolfovy dovolené mám velkou radost. Díky Gabs za fotky. Všem, kteří je darovali, s vřelým pozdravem. Díky. Taťka ti řekne, co s penězi uděláš. Všechny vás mám ráda, Edina
Dušičky před 110 lety na bojišti první světové války očima hraběnky Ediny Clam-Gallas, která působila jako ošetřovatelka v chirurgické nemocnici Řádu maltézských rytířů 30. 10. 1915, Folgaria (Jižní Tyrolsko)"O Dušičkách, až bude foukat vítr a v kapli hořet spousta svíček, budu myslet na Frýdlant. ...
O tři dny později... 2. 11. 1915, Folgaria (Jižní Tyrolsko)"Drahá rodino – Letos na Dušičky opět nejsem doma. Minulý rok jsem byla na Orlíku na cestě k Pötzleinsdorfu. Brzy to bude rok, co jsem se v Maltézském řádu provdala, 12 měsíců a 10 dní (Frýdlant) – špitální služba! Včera přišla zima, dnes sněžilo poprvé. Krásný den, slunce, třpytivý sníh. V osm hodin mše za duše v očistci, pak návštěva hřbitova. Hřbitov byl nádherně ozdobený. Každý hrob měl dřevěný kříž s tabulkou, věnce, svíčky, květiny – vše zasazené do sněhu, velmi půvabné. Hory, červené bukové listí ve sněhu – na hřbitově spousta vojáků. U všech hrobů stáli kamarádi, kteří své padlé druhy vyzdobili. Hřbitov, když jsme přišli, byl sice Božím polem, ale teď je téměř každý kříž opatřen nějakým známým jménem. Pod nimi leží ti, které jsme viděli umírat. Takže Dušičky působí velmi blízce; je to, jako by to bylo pro rodiče, kteří letos přišli o mnoho dětí. Jak šťastní by byli příbuzní těch, kdo zde leží, kdyby mohli vidět hrob svého drahého, jak je o něj pečováno. Kdyby jen člověk mohl poslat fotografii hřbitova a květiny na ten hrob. Tolik smutku – a přece tolik klidu o Dušičkách. Jaké to asi je na těch velkých, nekonečných hřbitovech bitevních polí po celé Evropě!
Dnes noční služba. Myslím si, že kdyby teď všichni zemřelí ze špitálu vyšli ven, byla by to strašidelná procesí. Dost bylo smutku. Dnes byl nádherný zimní den, a dokážu si představit, jak krásně tu bude v zimě. Jsem zvědavá, co bude dál. Čtvrtého přijede šéf zpátky a psal, že se zasnoubil ve Vídni. Zdá se, že to byla velmi tichá událost. Máme radost a doufáme, že to myslí vážně. Vedle toho si pořídil rentgenový přístroj, zkouší osobní auto atd. Thereska přijede čtvrtého. Taťka přijede později, v listopadu! Děkuji za dorty a všechno ostatní. Od strýčka Czernina přišla krabička s devocionáliemi* atd. Konec.
S láskou všem,Edina"
* Devocionálie (z latinského devotio, zbožnost, oddanost) jsou předměty náboženské úcty, které mají věřícím pomáhat v osobní zbožnosti nebo jim víru připomínat. Patří sem růžence, křížky, škapulíře, svaté obrázky, sošky svatých, malé modlitební knížky či svěcené předměty, například svíčky nebo voda. Někdy mohou obsahovat i relikvie.
V textu tedy "Schachtel Devotionalien" znamená krabičku s náboženskými předměty, pravděpodobně dar nebo útěchu v těžké době.
V době první světové války
se mezi aristokracií našla řada lidí, kteří pochopili, že jejich
postavení nenese jen privilegia, ale i povinnost být oporou tam, kde je
nejvíc bolesti. A mezi nimi zvlášť vynikal hrabě Franz Clam-Gallas se svou rodinou. Už v prvních měsících války udělal hrabě něco, co rozhodně nebylo běžné. Získali jsme dokument, který zachycuje událost, jež byla na tehdejší poměry opravdu mimořádná a dokonale zapadá do širšího obrazu jeho lidskosti:
"Zranění vojáci , kteří byli umístěni v okresní nemocnici, byli hrabětem Clam-Gallasem pozváni a navštívili zámek. Poté byli v zámeckém šenku bohatě pohoštěni . Tento snímek byl pořízen na zámeckém nádvoří. V pozadí hrabě s několika komtesami. (14. 10. 1914)"
Toto gesto představovalo víc než jen zdvořilost. Dokládá nejen skutečný charakter hraběte, ale zároveň vyvrací zakořeněnou představu o šlechtě jako bezcitné vrstvě ,
která jen těžila z práce poddaných a nikdy nic nevracela —
propagandistickém mýtu, který dlouhá léta systematicky pěstovala
komunistická ideologie. Hrabě svým jednáním dokazoval pravý opak:
velkorysost, štědrost a dobrosrdečnost. Otevřel svůj domov zraněným vojákům a věnoval jim čas i pozornost. Nebyla to póza ani snaha se zviditelnit. Byla to přirozená součást jeho povahy — jeho pomoc nevycházela z povinnosti, ale z přesvědčení.
Aristokratická výchova a vzdělávání na přelomu 19. a 20. století
K připomenutí Mezinárodního dne studentstva
Aristokratické prostředí a vzdělávání
Mezinárodní den studentstva připomíná odvahu českých studentů roku 1939, ale zároveň umožňuje nahlédnout i do toho, jak se v českých zemích vzdělávaly děti elit, které po staletí formovaly kulturní a hospodářský život. Na přelomu 19. a 20. století byla výchova aristokratické mládeže pevně ukotvena v tradici, službě a odpovědnosti.
Domácí výuka a prostředí rodových sídel
Děti vyrůstaly na rodových zámcích, kde se knihovny plné klasiků, obrazárny a rodové archivy staly přirozenou součástí vzdělávání.Učitelé využívali sbírky umění i historické dokumenty jako výukové pomůcky. Vyučovacím jazykem byla převážně němčina, ale na konci 19. století se stále více prosazovala i čeština .
Guvernantky z Francie a Anglie
Významnou roli v aristokratické výchově hrály zahraniční guvernantky, především Francouzky a Angličanky, které šlechtické rodiny běžně zaměstnávaly. Jejich úkolem nebyla jen jazyková výuka. Přinášely do domácnosti i kulturní standardy, literární tradici a společenský styl své země. Byly to osoby s autoritou, které měly zásadní vliv na první formování dítěte.
Francouzské guvernantky byly vyhledávány pro svou kultivovanou francouzštinu, která byla v té době jazykem diplomacie, salonů a evropské společnosti. Učily nejen gramatiku a slovní zásobu, ale také způsob, jakým se má aristokrat vyjadřovat: elegantně, stručně, bez hrubosti a s citem pro nuance. Anglické guvernantky vnášely do domácnosti prvek anglické konverzace, literatury a společenských pravidel — a především metody disciplinované, tiché a soustředěné výchovy. Prosluly přesností, důrazem na samostatnou práci a schopností vést dítě k sebeovládání.
Denní režim a formování charakteru
Výchova byla přísná, přesně organizovaná a zaměřená na disciplínu. Děti studovaly jazyky, dějiny, zeměpis, matematiku, hudbu i společenskou výchovu. Večery patřily četbě, hudbě nebo salonní konverzaci, která měla pěstovat kultivovaný projev a sebeovládání.
Výchova chlapců a dívek
Chlapci byli připravováni na vojenskou, úřednickou nebo hospodářskou dráhu. Učili se historii, ekonomii, správním dovednostem a trénovali jízdu na koni či šerm. Dívky se zaměřovaly na jazyky, hudbu, etiketu, kulturní výchovu a vedení domácnosti. Samozřejmou součástí byla charitativní činnost, která posilovala jejich společenskou roli.
Penzionáty a vzdělávání v zahraničí
U středoevropské aristokracie bylo běžné, že dívky část svého vzdělání absolvovaly v soukromých dívčích školách nebo penzionátech v německy mluvících zemích. Tyto instituce nabízely výuku jazyků, hudby, společenského chování, náboženství a vedení domácnosti. Pobyt v zahraničí byl považován za ideální prostředek k získání kulturního rozhledu a sebejistého vystupování.
Cesty po Evropě a kulturní rozhled
Dospívající mládež podnikala studijní cesty po evropských kulturních centrech. Navštěvovala galerie, operní domy, knihovny, muzea a univerzitní města, čímž si osvojovala znalost kultury, jazyků a společenských norem dané doby.Povinnost, reprezentace a správa majetku Smyslem této výchovy nebyla osobní kariéra v dnešním slova smyslu, ale příprava na správu panství, vedení hospodářství, reprezentaci regionu a udržování rodové tradice. Vzdělání bylo široké — kulturní, ekonomické, jazykové i praktické — a mělo zajistit kontinuitu a stabilitu rodového dědictví.
Dnešní význam připomínky
Mezinárodní den studentstva dnes symbolizuje svobodu, kritické myšlení a právo na vzdělání. Před sto lety znamenal vzdělávací systém aristokracie především povinnost, službu a odpovědnost. Oba světy však spojuje jedno — přesvědčení, že vzdělání formuje charakter a určuje budoucnost člověka i společnosti.
Clotilda Clam-Gallas (1898-1975)
Dětství a rodinný původ
V pořadí šestá dcera hraběte Franze Clam-Gallase se narodila 1. ledna 1898 v paláci rodiny Clam-Gallasů ve Vídni. Pokřtěna byla 3. ledna jako Clotilde Marie Josefa Genofeva. Jméno Clotilde přijala po své kmotře, hraběnce Clotilde Festetics de Tolna, rozené Clam-Gallas, která byla sestrou jejího otce Franze. Výchovu jí zajišťovali guvernantky a soukromí učitelé. Ze soukromé korespondence je patrné, že ovládala angličtinu. Přátelé ji důvěrně oslovovali "Baby".
Vzdělání a zájmy
Víme, že se učila počty, geometrii, přírodopis, dějepis, zeměpis, němčinu a literaturu. Učila se také hře na klavír, jezdectví, tanci, malování a dokonce i astronomii. Clotilde trávila dětství se sestrami na zámcích Frýdlant, Grabštejn, Lemberk, ale také v palácích ve Vídni a Praze.
Dědictví a správa majetku
Po smrti otce Franze v lednu 1930 zdědila frýdlantský velkostatek o rozloze přes 1 206 06,77 ha převážně lesních pozemků v Arnolticích, Dolních Pertolticích, Frýdlantu, Háji, Kristiánově, Lese, Nové Horce, Mířenicích, Milenavě (Luhu), Poustce a Předláncích. Ujala se tohoto rozsáhlého majetku v období hospodářské krize s minimálními příjmy a v politicky rozkolísané době. Její úsilí bylo mimořádné. Udržování frýdlantského majetku bylo těžké břemeno a fakt, že jej nesla s láskou a za cenu velkých osobních obětí, zaslouží uznání. Pečovala o rodovou historii, zámecký archiv i knihovnu a věnovala velkou pozornost i frýdlantskému hradu a zámku. Stala se také hlavní patronkou Valdštejnských slavností v roce 1934 a předsedkyní organizačního výboru.
Válka a poválečné ztráty
Druhou světovou válku strávila převážně ve vídeňském paláci, kde nechala se sestrou Edinou vybudovat ve sklepeních protiletecký kryt. Po válce byly z paláce vyhnány a později jej musely z finančních důvodů prodat. S účinností od 1. 11. 1945 jí byl veškerý majetek v Československu zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Zabaveny byly i cenné papíry akciových společností.
Pomoc druhým a charita
Clotilde byla od dětství vedena k pomoci potřebným. Vynikala empatií a solidaritou. Pravidelně přispívala vysokými částkami na charitu, školství a zdravotnictví. Dobové prameny uvádějí, že podporovala nezaměstnané, děti v sirotčincích, osamělé matky, chudé a mnoho kulturních či osvětových spolků. Máme doloženo, že byla se sestrou Edinou i po odchodu z Československa v pravidelném kontaktu s bývalými zaměstnanci panství. Některé z nich i finančně podporovala.
Osobní život a dědictví
Clotilde se nikdy nevdala, aby zachovala své rodné příjmení, na které byla velmi hrdá. Protože neměla děti, adoptovala Marii, dceru své nejmladší sestry Sofie, která se stala její univerzální dědičkou. Vzhledem k tomu, jakým způsobem o ní po roce 1945 psal komunistický tisk – zkresleně, nepřátelsky a často vyloženě urážlivě – je správné ji konečně představit v pravdivém světle: jako ženu vzdělanou, pracovitou, loajální své rodině, štědrou a lidskou.
Na závěr ještě dodáme, že její památku nedávno uctila také zámecká delegace tvořená převážně našimi průvodci, která navštívila její hrob — tichým a důstojným způsobem tak vzdala poctu ženě, jejíž jméno bylo dlouho neprávem pošlapáváno.
Eleonora Clam-Gallas: Čeština jako slib, láska i věrnost
Toto výročí jsme si záměrně ponechali až na závěr listopadu, aby nezaniklo mezi jinými připomínkami a dostalo prostor, jaký si zaslouží.Životní cesta hraběnky Eleonory Clam-Gallas vedla z frýdlantského zámku přes vídeňskou společnost až do prostředí české aristokracie, kde nakonec zakořenila pevněji, než by kdo čekal od dívky německého původu. Její příběh je příběhem kultivované výchovy, lásky, ztráty, houževnatosti — a češtiny, která se z náročného učiva stala jejím jazykem věrnosti. Narození a původV pořadí druhá ze sedmi dcer hraběte Franze Clam-Gallase se narodila 4. listopadu 1887 na zámku Frýdlant v Čechách. Pokřtěna byla 6. listopadu jako Eleonora Gabriela Marie Josefa Carolina v místním kostele. Doma jí říkali prostě "Lori". Jméno Eleonora dostala po své kmotře, babičce Eleonoře Idě Marii hraběnce Hoyos-Spitzenstein. Dětství a prostředíJejí svět byl od dětství plný hudby, jazyků, vzdělání, výtvarného umění a cest. Učila se klavír, violu, kreslení, četla, studovala francouzštinu, italštinu i angličtinu a byla vedena k tomu, aby byla nejen společensky zdatná, ale i prakticky samostatná. Vyrůstala v německojazyčném prostředí severních Čech a v rodovém paláci ve Vídni – čeština pro ni byla v dětství i v mládí zcela cizí. Milovala přírodu, zvířata, dlouhé procházky a měla v sobě jemný humor, který se později krásně odrazil v jejích dopisech. Cesty, společnost a dospělost Zajímala se o hudbu.
Hrála na housle, klavír, mandolínu a také komponovala. S rodiči cestovala do Itálie a Švýcarska a byla uváděna do pražské i vídeňské aristokracie. Právě tam se začal častěji objevovat i mladý Karel V. Schwarzenberg ("Cary"), kterého znala z dětství – tehdy ještě nenápadně, ale později se jejich životy propojily natrvalo. Zásnuby a dopisy – první pokusy o češtinu Zasnoubení v roce 1908 otevřelo období jedné z nejkrásnějších šlechtických korespondencí: 422 dopisů plných něhy, úzkostí, radosti, důvěry – a poprvé také češtiny. Karel, který český jazyk považoval za zásadní, v dopisech zdůrazňoval, že jsou dvě věci, které má opravdu na srdci: aby měla dobré vztahy s jeho českými příbuznými — a aby se naučila česky. Ničím by mu neudělala větší radost, než kdyby se naučila česky. A Lori to přijala nejen jako přání, ale jako závazek. Začala se češtině učit s odhodláním, ale i s těžkostmi. Dochoval se pozdrav plný roztomilých chyb: "Milý strarý chlapec! Jsem zde s Mamli a Pa ... pro jeden noc… byl velmi horky, ale prši niní..." Ty věty jsou bezprostřední, jednoduché, ale krásné v tom, jak se snaží najít český rytmus a české tvary.A Lori byla v dopisech upřímná, jemná i energická. Když jí Karel nepsal, napsala mu: "O ti velký kačiř! Dnes ne psatky od te! Copak je to?" A Karel se kál a odpovídal: "Jsem prase." Pak ještě dodal: "Milé děcko, Brief se jmenuje psaní a říká se od Tebe a ne od tě - ale jinak jsem zdráv." Lori používala na rozdíl od Karla mnohem osobnější a hravé výrazy — oslovovala ho "Milé hodné zvířátko", "Ty můj cukrový vepříku!" nebo "Ty nejdražší ze všech hubatých prasátek". Dopisy často podepisovala: "Žížala" nebo "Tvé Kotě".
Psala mu o svém každodenním úsilí naučit se česky: "Drtím se s chvályhodnou pílí českou gramatiku a už jsem tak daleko, že mohu alespoň říkat, co všechno ještě nevím." Dopis ukončila větou: "Dobrou noc – starý prase." Tohle je skutečná podoba jejich jazykového dialogu – směs vůle, něhy, humoru a práce s jazykem, která pro Lori znamenala mnohem víc než domácí úkol. Byla to cesta k člověku, kterého milovala. Manželství, mateřství a ztrátaVzali se až roku 1910 ve Vídni, neboť se svatbou museli počkat až do doby, než Karel dostuduje práva a lesnictví. Z Lori se stala kněžna ze Schwarzenbergu. Brzy se narodili synové Karel a František. Po vypuknutí války Karel dobrovolně narukoval na srbskou frontu a 6. září 1914 zemřel na úplavici. Sama, se dvěma dětmi, nesla nejen tíhu vdovství, ale i odpovědnost za rodinu a hospodářství. Během španělské chřipky organizovala pomoc na Orlíku a sama nemoc těžce prodělala. Nový život — druhé manželství Roku 1921 se provdala v Praze za českého vlastence Zdenka Radslava Kinského. Žili střídavě v Praze, Chlumci nad Cidlinou, na severu (Grabštejn) i jihu Čech (Čimelice, Hluboká) — i na rodových statcích (Sloup, Kostelec nad Orlicí, Moravský Krumlov). Život s ním byl pokojnější, ale plný kontaktů se starými šlechtickými rody, kulturního světa i rodinných tradic. Měli spolu tři děti: Václava, Evženii a Radslava Za okupace větší Češka než rodilí ČešiAž druhá světová válka ukázala, jak hluboko se v ní čeština zakořenila. V kritických dobách před Mnichovem a zvláště za okupace byla horlivější Češkou než leckteří vlastenci. To, co kdysi psala neohrabanou češtinou Karlovi, se ve 40. letech proměnilo v pevnou a jistou identitu. Češtinu používala samozřejmě, jistě a s hrdostí. Narozená jako Němka, vychovaná jako Němka — a přesto v letech 1938–1945 stála pevně na české straně. Poválečné posudky uvádějí: "Chovala se vzorně." ... "Je zcela národně spolehlivá." ... "Děti vychovala jako uvědomělé Čechy." Čeština, kterou se kdysi učila s chybami a odvahou kvůli Karlovi, se za okupace stala jazykem jejího postoje.
Mluvila česky s jistotou a hrdostí, která často předčila rodilé Čechy. Poválečná léta a odchod do exiluPo roce 1948 byl majetek Kinských zkonfiskován. Eleonora odešla s rodinou nejprve Itálie, později do Rakouska. Domů se už nikdy nevrátila. Zemřela 31. května 1967 a je pohřbena v hrobce Dietrichsteinů na vídeňském Ústředním hřbitově. Jejím vnukem byl český politik, ministr zahraničí České republiky a kancléř prezidenta Václava Havla, Karel Schwarzenberg. ZávěrEleonora Kinská strávila poslední léta života ve Vídni, daleko od míst, která utvářela její mládí i dospělost. A přesto zůstala s tehdejším Československem pevně spjata — jazykově, citově i rodinně. Když umírala v exilu a upadala do bezvědomí, mluvil na ni její syn Karel česky — a ona mu odpovídala krásnou češtinou. Ať už ji život zavál kamkoli, čeština v ní zůstala. Za sebou nechala příběh, který ukazuje, že identita není dána rodem ani jazykem při narození, ale tím, jak člověk žije, co si zvolí a za čím stojí.-----------
Zdroje: BEZECNÝ, Zdeněk. Karel V. ze Schwarzenberku. Životní styl šlechtice přelomu 19. a 20. století, Opera Historica 4, 1995, s. 281–295.Státní oblastní archiv v Třeboni, Rodinný archiv Schwarzenbergů, Orlík nad Vltavou 1539–1948 (1969), inv. č. 1700, sign. IV-a-3/1–3, kart. č. 379–381.Cary a Lori: předmanželská korespondence Eleonory Clam-Gallasové a Karla V. ze Schwarzenbergu / Anna Fišerová. In: Archivum Trebonense 16 (2023), s. 352-353. ŠKUTINA, Vladimír. Český šlechtic František Schwarzenberg, 2011, s. 38
![Malíř Hans Makart (1840–1884) na bílém koni při slavnostním průvodu. Zdroj: Victor [auch: Viktor] Angerer (Photographer), Hans Makart (1840-1884), Maler, zu Pferde beim Festzug 1879, Gruppe "Künstler", 1879, Wien Museum Inv.-Nr. 47246, CC0](https://d655cbe8f0.clvaw-cdnwnd.com/ecae0f6ac8a3fe5779bfc7af0cd664d0/200081286-d1c58d1c5a/1725.webp?ph=d655cbe8f0)
Slavnosti začaly 24. dubna 1879 slavnostním vysvěcením a otevřením Votivního kostela. Toto průmyslově se rozvíjející období tzv. "Zakladatelské doby" (Gründerzeit), slavné metropole oslavovalo při této příležitosti samo sebe. Hlavní slavnostní průvod se uskutečnil 27. dubna 1879. První skupina studentů vyrazila z Prátru už v 9 hodin ráno a rozvášněné davy je vítaly s nadšenými pokřiky "Hurá!" Největší pozornost ale patřila řemeslnickým skupinám v historických kostýmech. Historismus byl tehdy v plném rozkvětu a nikdy předtím ani potom nebyla u lidí taková vášeň pro historii, která umožnila uskutečnění tak monumentálního historického představení.
Průvod vyšel z Prátru a táhl se po celé Ringstraße až k mostu Augartenbrücke. Před vnější bránou Burgtoru stál vysoký císařský stan, kolem jedenácté hodiny ráno se císařský pár objevil a rozléhaly se mohutné ovace. Císař František Josef I. se svou chotí Alžbětou přijímal úctu lidu při příležitosti výročí 25 let své svatby. Slavnostní stan navrhl slavný architekt Otto Wagner, a po obou stranách stanu byla vybudována velká tribuna pro nejvýznamnější hosty. O několik okamžiků později začal slavnostní průvod, který připravil vídeňský umělec Hans Makart, a kterého se zúčastnilo zhruba 14 000 lidí. Průvod, který vycházel z Prátru, sledovalo kolem 300 000 diváků. Rozsah a podoba průvoduMakart měl celý pochod dokonale naplánovaný do nejmenších detailů. Vytvořil doprovodné velkoformátové skici (cca 35 olejových návrhů) o celkové délce 100 metrů, které sloužily jako vzor pro celý průvod. Vycházel z ilustrací Albrechta Dürera k Maxmiliánově slavnostnímu průvodu (Ehrenpforte Maxmilians I.). Sám se účastnil průvodu vepředu na bílém koni.
Pro účinkující byly navrženy a ušity nádherné kostýmy ve stylu renesance a raného baroka. Makart převzal koncepci umělecké části. Plány slavnostního prostoru mezi Vnějším hradním traktem (Äußeres Burgtor) a oběma dvorními muzei vytvořil Otto Wagner. Slavnostní tribuna pro císařský pár a čestné hosty stála před Vnějším hradním traktem. Před císařským stanem na slavnostním prostranství pronesl projev starosta Dr. Julius Newald. Mužský pěvecký sbor zazpíval kantátu, kterou napsal Josef Weilen a zhudebnil Rudolf Weinwurm. Návrhy všech skupin zastoupených v průvodu pocházely od Makarta, slavnostní vozy a emblémy navrhl Andreas Streit, kostýmy, prapory a standarty vytvořil malíř Eduard Stadlin.Do průvodu se zapojily prakticky všechny městské profese. Zlatníci, výrobci vozů, tiskaři, soustružníci, truhláři, rytci a představitelé mnoha dalších profesí se pyšně projížděli na vyzdobených vozech kolem císařského páru.
Na jednom z vozů cukrářů, který vezl obrovský moučník, jela tehdejší hvězda Burgtheatru, herečka Katharina Schratt. Ta byla stylizovaná jako "cukrová bohyně" nebo "královna sladkostí", obklopená figuranty-cukráři.Vídeňané to milovali, protože spojení populární herečky s takhle extravagantním symbolem luxusu a mlsnosti působilo efektně.
V pozdějších letech, když se Schrattová stala císařovou "přítelkyní", se ten obraz velkého moučníku často připomínal – jako pikantní anekdota, že už tehdy byla "naservírovaná" v císařově světě.Akce měla štěstí na počasí a přilákala desetitisíce diváků. Příprav se zúčastnilo mnoho umělců: například triumfální vůz, na kterém usedl král lovců, a vůz symbolizující hornictví. Zvláštní pozornost vzbudily také slavnostní vozy umělců a železnic. Vizualizace průvodu Wien Museum má ve sbírce velké množství fotografií a Makartových skic souvisejících s průvodem (fotografie jednotlivých postav/rolí): https://sammlung.wienmuseum.at/suche/?themes=1452602 Účast šlechty a aristokracieAčkoli konkrétní jména šlechticů, kteří se průvodu zúčastnili, nejsou v dostupných historických pramenech běžně uvedena, je známo, že průvod zahrnoval širokou škálu účastníků z různých společenských vrstev. Mezi účastníky byli nejen umělci a členové různých spolků, ale také příslušníci aristokracie a šlechty, kteří se podíleli na organizaci a účasti v průvodu. Například fotografie a ilustrace z té doby zachycují účastníky v historických kostýmech, kteří se podíleli na různých tematických skupinách průvodu, jako byla skupina "Jagd" (lov), která byla součástí celkové kompozice.
Tyto skupiny často představovaly různé aspekty tehdejší společnosti, včetně šlechtických a aristokratických vrstev. V textech se průvod popisuje jako manifestace občanského a řemeslného života Vídně, nikoli primárně aristokracie. Ta se účastnila spíše jako divák či čestný host, než jako aktivní člen průvodu. My však máme ověřeno, že z hraběcí rodiny Clam-Gallasů se slavnosti zúčastnili mladý Franz Clam-Gallas (tehdy mu bylo 25 let), jeho matka Clothilde (tehdy 51 let) a jeho sestra Eduardina (tehdy 28 let). Kulturní význam a kontext
Makartův slavnostní průvod byl nejen umělecký, ale i společensko-politický akt, který ukázal sebevědomí tehdejšího vídeňského měšťanstva. Tento den vstoupil do análů města Vídně jako zvláštní slavnostní den. Průvod je považován za vrchol Makartovy kariéry – představoval nejen vyvrcholení jeho uměleckého vlivu, ale i výraz jeho stylu ve veřejném prostoru. V parku Stadtpark ve Vídni stojí Makartův památník (Makartdenkmal), jehož socha zobrazuje Makarta v kostýmu, který měl na sobě při průvodu. Průvod byl oslavou císařské dvojice i reprezentací síly vídeňské buržoazie. Byl také velkolepou prezentací tehdy nově vzniklé Ringstrasse. Makartův "styl" (Makartstil) významně ovlivnil slavnostní kulturu monarchie.
Zdroje: Fotografie: Der Makartfestzug in der Online-Sammlung des Wien MuseumsRenata Kassal-Mikula: Der Festzug. In: Traum und Wirklichkeit. Wien 1870 - 1930. Wien: Eigenverlag derMuseen der Stadt Wien 1985 (Sonderausstellung des Historischen Museums der Stadt Wien, 93), s. 40 a násl.Christian Brandstätter: Stadtchronik Wien. 2000 Jahre in Daten, Dokumenten und Bildern. Wien [aj.]: Brandstätter 1986, s. 326 a násl.Peter Csendes [ed.]: Das Zeitalter Kaiser Franz Josephs I. Österreich 1848-1918. Das Tagebuch einer Epoche. Wien: Brandstätter 1989, s. 158 a násl.
![Malíř Hans Makart (1840–1884) na bílém koni při slavnostním průvodu. Zdroj: Victor [auch: Viktor] Angerer (Photographer), Hans Makart (1840-1884), Maler, zu Pferde beim Festzug 1879, Gruppe "Künstler", 1879, Wien Museum Inv.-Nr. 47246, CC0 (](https://d655cbe8f0.clvaw-cdnwnd.com/ecae0f6ac8a3fe5779bfc7af0cd664d0/200081290-0da8d0da91/1737.webp?ph=d655cbe8f0)
Skrytý poklad zámku Frýdlant aneb Portrét muže, který změnil české dějiny, i když jeho jméno zná dnes málokdo
Na první pohled je to jen barokní portrét. Muž v hedvábném plášti, s klidným pohledem a jemnou krajkou kolem krku. Na jeho prstě se leskne prsten. Nic výjimečného, dokud nezjistíte, že právě tento obraz zachycuje jednu z nejvýznamnějších osobností českého baroka – hraběte Jana Petra Straku z Nedabylic a Libčan (1645–1720), zakladatele slavné Strakovy akademie, dnešního sídla vlády České republiky.
Obraz a jeho tajemství
Autor portrétu zůstává neznámý. Mohl jím být některý z barokních malířů pražského okruhu; dříve byl obraz připisován Karlu Škrétovi, později se zvažovalo autorství Jana Kupeckého. Přestože dnes visí na severu Čech, jeho osudy jsou spjaty s Prahou. Není známo, kdy, kým ani za jakých okolností byl portrét vytvořen. Ovšem již krátce po Strakově smrti v roce 1720 byl portrét téhož roku zanesen do inventáře Clam-Gallasova pražského paláce jako "podobizna hraběte Straky". Tam se pravděpodobně nacházel po většinu 18. a 19. století. Jak se ke Clam-Gallasům dostal, zůstává záhadou.
Z Prahy na sever Čech
Na zámku Frýdlant se portrét oficiálně objevuje až v polovině 20. století. V inventářích ze začátku 20. století veden není, avšak v roce 1934 se o něm píše v tisku v souvislosti s tzv. Valdštejnskými slavnostmi, kdy poslední majitelka zámku Clothilde Clam-Gallas uspořádala na hradě ojedinělou výstavu. Článek výslovně uvádí, že návštěvníky zaujmou "autentické portréty od Škréty (hrabě Martinic a hrabě Straka) - kulturně-historicky jedinečné dokumenty". Do evidence frýdlantského hradu a zámku se obraz dostává až v 50. letech 20. století. S největší pravděpodobností byl na Frýdlant převezen po roce 1930, kdy po smrti hraběte Franze Clam-Gallase probíhalo dělení majetku mezi jeho dcery. Od té doby je součástí hradní obrazárny, kde dnes připomíná slavnou postavu českého baroka.
Co je pravděpodobné, ale neprokázané
Clam-Gallasův palác v Praze je dobře zdokumentovaný jako významné sbírkové místo. Sama rodina Clam-Gallasů byla proslulá svou sběratelskou činností. Je známé, že její sbírky zahrnovaly portréty a další cenné kusy. To vytváří kontext, proč portrét hraběte Straky byl v jejím inventáři. Portrét se pravděpodobně dostal do držení Clam-Gallasů buď převodem majetku, koupí, darem nebo v důsledku rodinných sňatků či dědických převodů.
Mecenáš a vizionář
Jan Petr Straka z Nedabylic a Libčan byl mimořádně vzdělaný a zbožný muž. Ve své závěti z roku 1710 založil nadaci pro výchovu mladých šlechticů – později známou jako Strakova akademie. K založení nadace Straku zřejmě vedlo jeho bezdětné manželství. V závěti určil, že po vymření rodu má jeho majetek sloužit "k výchově a vzdělávání chudých mladých šlechticů". Z jeho odkazu nakonec vznikla instituce, kterou známe jako Strakovu akademii – původně internát pro chudé šlechtické studenty.
Realizace myšlenky trvala déle, než Straka sám čekal. Testament a právní kroky se protahovaly a finanční prostředky byly nakonec využity až o desítky (a v některých krocích i o více než sto) let později. Z fondu, který hrabě zanechal, byla nakonec vybudována instituce, jež poskytovala stipendia a útočiště pro chudé šlechtické studenty.
Současná budova Strakovy akademie vznikla až koncem 19. století. Neobarokní palác navrhl architekt Václav Roštlapil a stavěl se v letech 1891–1896 jako internátní škola pro potomky chudých českých šlechtických rodin. Nese jméno muže, jehož jméno žije dál jako symbol mecenášství, vzdělání a veřejného dobra. Dnes je Strakova akademie nejen sídlem Úřadu vlády České republiky, ale především jednou z dominant Malé Strany u Vltavy.
Odkaz, který přetrval staletí
Příběh Strakovy akademie ukazuje, jak může lidské přání (i z počátku 18. století) ovlivnit vzdělávání a městskou krajinu po generace. Budova sama je architektonickým skvostem. Neobarokní fasády i upravené zahrady stojí za procházku. A pokud se vydáte na výlet do Nového Města nad Metují, můžete dodnes spatřit dům na náměstí, kde se Jan Petr Straka narodil. Jeho životní příběh i záhadný portrét na frýdlantském hradě spojuje úcta k historii, vzdělání a české šlechtické kultuře. ZajímavostBěhem státního svátku se Strakova akademie mimořádně otevře veřejnosti. Návštěvníci tak mohou nahlédnout do prostor, kde dodnes zní ozvěna Strakova odkazu.
Více informací zde:
Text vznikl díky spolupráci s paní Mgr. Markétou Mrázkovou, členkou spolku Poznávání, která svou činností zásadním způsobem přispěla ke zdokumentování této výjimečné osobnosti. Srdečně děkuji!
autor Jitka Sýkorová