Chrastava










Bývalé jezírko za střelnicí
Otakar Letovský - Pamatuji už jen bažinu a na začátku byla střelnice Svazarmu . Hospoda ještě stála a pivo točil pan Volák
Dnes je tam multifunkční hřiště a sportovní hala.



























Historie města Chrastavy je dlouhá a bohatá. První zmínka o její existenci je v knize o placení desátků z roku 1352, kde se objevuje pod jménem Cratzauia. Z tohoto záznamu lze usoudit, že v té době byla Chrastava již relativně velké sídlo, mnohem větší než např. sousední Liberec. Počátek rozvoje města se datuje pravděpodobně do poloviny 13. století, kdy český král Přemysl Otakar II. pozval do tehdy pustého pohraničí osadníky ze sousedních zemí, aby tento kraj pozdvihli a přinesli prospěch pro celou zemi. Chrastavu osídlili převážně horníci z (dnes) saského města Pirna, kteří na místě původně lužicko-srbské osady (neprokázáno) založili město a v okolí začali těžit kovy jako například měď, cín, olovo, stříbro, železo atd.
V době husitské se Chrastava stala východiskem pro tzv. spanilé jízdy. Nad městem na nevysokém návrší se rozkládal patrně dřevěný hrad, který patřil Mikuláši z Kajšperka. Ten využíval chaosu tehdejší doby a se svým vojskem podnikal loupeživé výpravy do nedaleké Lužice. V roce 1433 byl však hrad rozbořen vojsky Šestiměstí, což byl obchodně-vojenský spolek šesti lužických měst Kamenz, Löbau, Bautzen, Zittau, Görlitz a Lubań. S hradem bylo zničeno téměř celé město včetně kostela a radnice. Dlouhá desetiletí poté se město potýkalo s velkou krizi spojenou s odchodem obyvatelstva, stagnací obchodu, úpadem řemesel.
V 16. až 17. století se těžba rud v Chrastavě se ocitla v krizi. Okolní hory už vydaly většinu svých zásob a většina chrastavských obyvatel musela hledat nový způsob obživy. Tak se objevily první manufaktury - domácí dílny zaměřené na výrobu převážně textilních a jiných drobných výrobků. Tím vznikly základy textilního průmyslu, jehož skutečný počátek se datuje do roku 1815, kdy byla postavena první Pollackova fabrika v dnešním parku u kostela. Během jednoho století se počet textilních továren v Chrastavě rozrostl na více než deset.
V roce 1855 se Chrastava stala okresním městem. Tato skutečnost společně s otevřením železniční trati Žitava–Liberec v roce 1859 napomohla k rychlému rozvoji nejen průmyslu, ale i kulturního života. Ve městě byla řada zájmových spolků, v okolí množství výletních restaurací apod. V roce 1870 začal působit okresní soud.
Po podepsání tzv. Mnichovské dohody přišla Československá republika o značnou část svého území – Sudety. Chrastava ležela právě na tomto území, proto se stala součástí Třetí říše. Město se zapojilo do válečné výroby, v závodě Spreewerk (u vlakového nádraží) se vyráběly granáty a různé jiné zbraně. Při výrobě byli využíváni především zajatci, dále tzv. totálně nasazení a také ženy z nedalekého koncentračního tábora. Ještě dnes je možné najít na kopci přímo nad továrnou zbytky lanovky, která převážela nebezpečné polotovary do detašovaných pracovišť na zkompletování. Je tu možno najít i velké množství kovového materiálu, který již naštěstí nestihl být přeměněn na smrtící munici, protože 9. května 1945 přijely do Chrastavy ruské tanky a ukončily tak (bez boje) nejkrutější válku v dějinách lidstva. Nikdo nespočítá, kolik lidí bylo během války v Chrastavě poníženo, zabito.
Krutosti však skončily jen zdánlivě. Čeští obyvatelé vracející se zpět do Sudet, společně s lidmi plnými nenávisti vůči německému národu, vtrhli do města a velmi nevybíravým způsobem tyranizovali místní německé obyvatelstvo. Začal takzvaný odsun. Nejhorší a nejvíce ponižující byla především první vlna odsunu, pro níž je asi výstižnější německé slovo Vertreibung čili vyhnání.
Počet obyvatel Chrastavy klesl z více než 8000 (těsně před skončením války) na necelé tři tisíce v roce 1948. To znamenalo pro město úpadek podpořený příchodem lidí bez budoucnosti, snažících se dobýt v téměř pustém kraji co nejvíc pro sebe. Doba mezi léty 1948–1989 ve znamení rudých hvězd nepřála veškerým novým tradicím, které se krátce po válce mezi převážně novým obyvatelstvem vytvořily, takže na konci 80. let tu nebylo nic jiného než šedivé, rozbité město se ztracenou budoucností.
Vše se ovšem změnilo na přelomu 80. a 90. let po tzv. Sametové revoluci. Do vedení města se dostali lidé, kteří měli snahu pro své město udělat opravdu co nejvíc, aby se Chrastava stala městem se vším všudy, se svými zajímavými místy, novými tradicemi, aby se stala skutečným městem se skutečnými občany. Cesta to nebyla lehká, překážek bylo, je a bude často víc než řešení, ale každý kdo v Chrastavě žije, ví sám nejlépe kolik práce se vykonalo a co nás ještě čeká.
Historií města a celého regionu se zabývá Společnost přátel historie města Chrastavy. Další informace lze najít v kronice města.
zdroj: https://www.chrastava.eu/o-meste/historie-mesta/





















Chrastava na začátku 20. století
Pohled na město na soutoku Lužické Nisy a Jeřice přes nynější Revoluční ulicí. Chrastava má za sebou více než tisíciletou historii od nevelké osady Milčanů, tedy Lužických Srbů, až po průmyslové město. Na pohlednici odeslané v říjnu 1901 vidíme ještě nezastavěné plochy. Vpravo od vilky č.p. 399 za silnicí vyrostla zakrátko budova soudu, protože Chrastava bývala městem s pravomocí soudního okresu. Dnes je zde základní škola. Mohutná budova za vilkou je dívčí měšťanská škola vybudovaná v letech 1880-82 a za ní se tyčí monumentální kostel sv. Vavřince, který nynější novogotickou podobu získal v roce 1886. Je v něm umístěn i obraz nejslavnějšího chrastavského rodáka, malíře Josefa Fúhricha, Madona v zeleném. Nedaleko kostela je i rodný malířův dům, dnes jeho muzeum. Komíny vlevo od kostela patří bývalé Pollackově textilce zrušené před osmdesáti lety. Všechny domy v Revoluční ulici dosud stojí.













Chrastava, město textilního průmyslu i orchestrionů
Město, ležící na soutoku řek Nisy a Jeřice, bylo založeno v době hornických pokusů ve 13. století. Postupně se jeho obyvatelé živili ale i zemědělstvím a řemesly. K těm nejvýznamnějším patřilo hrnčířství a soukenictví. To podomní se od roku 1815 přesunulo do nově vzniklých manufaktur a továren, kde stroje byly poháněny vodou řecky Jeřice a Vítkovského potoka. K největším podnikům patřily firmy Pollack, Melchior, Cichorius a v roce 1902 tu zřídil svoji pobočku i významný textilní průmyslník Ignaz Klinger z Nového Města pod Smrkem.
Neobvyklé bylo podnikání bratří Riemerů. Ti začali velmi skromně vyrábět flašinety, pianoly a hrací automaty pro okolní hospody. Zájem o ně byl ale tak veliký, že postavili nedaleko náměstí tzv. Orgelburg, areál, kde byly vyráběny oblíbené zdobené hrací skříně, dodávané do celé Evropy, Ruska, ba i do Ameriky. Chrastava dnes nabízí k prohlídce tři muzea: Městské — věnované místní historii, Fihrichův rodný dům — představující zdejší významné rodáky výtvarníky a rozsáhlé Muzeum historické hasičské techniky, jehož sbírka je druhou největší expozicí v České republice. Dnes je součástí města Chrastavy i Dolní a Horní Vítkov, osada Vysoká, Andělská Hora a Chrastavská Víska.
zdroj: kalendář- Po poutních cestách za hejnickým zázrakem výprava po stopách Staré, Nové i Semilské poutní cesty přes Jizerské hory do Hejnic, 2025







Unikátní
snímek z počátků československé finanční stráže. Na snímku z Chrastavy z
roku 1919 jsou kromě Italských legionáři, kteří pomáhali v té době
střežit státní hranici, i dva příslušníci finanční stráže v
"kolkovaných", tedy upravených rakouských stejnokrojích. Vlevo sedící
vrchní komisař II. třídy nemá již na čapce rozetku s císařským orlíčkem a
hodnost na límci má vyznačenu třemi stříbrnými 6 milimetrů irokými
páskami. Vedle něj Vpravo sedící naddozorce má hodnost vyznačenu třemi
hedvábnými šedozelenými páskami, přičemž první měla šíří 15 milimetrů a
další dvě ší 6 mi metrů. Naddozorce má na čapce ještě rozetku, nelze
však rozeznat, zda s orlíčkem, nebo již s naším Ivíčkem, Podle předpisu
pro "kolkování" stejnokrojů finanční stráže mají mít ovšem oba dva na
čapce zelený lipový lístek s iniciálkou ČRS.
zdroj: Jaroslav
Beneš - FINANČNÍ STRÁŽ na severu Čech Katalog z výstav o historii
finanční stráže v České Lípě, Cvikově a Rumburku, 2019

























































Psal se 19. červen roku 1918, když byl v Itálii rakouskou armádou popraven příslušník Československých legií a občan Chrastavy František Turpiš.

K 10. výročí jeho popravy byla dne 5. srpna 1928 Františkovi Turpišovi odhalena pamětní deska. Stalo se tak za obrovské slávy za účasti české menšiny z širokého okolí pod protektorátem (tak to bylo doslovně uvedeno v dobovém tisku) Československé obce legionářské. Deska byla odhalena na budově české menšinové školy (dnešní MŠ v Revoluční ulici). Vše, co se týkalo událostí okolo popravy Františka Turpiše a především slavnostního aktu odhaleni jeho pamětní desky zachytila školní kronika české menšinové školy (odkaz zde). Zde je mj. nejen fotografie pamětní desky, ale i fotografie prsti (hrsti země) s textem: Při slavnostním odhalení pamětní desky Turpišovy též odevzdán správci české školy klíč od urny, v níž uložena "hrst země" ze slavného bojiště Doss´ Alto, umístěné naprosti pam.desce Turpišově. Jak pamětní deska tak deska s urnou byly umístěny ve vchodu do budovy.
V kronice jsou podepsáni i účastníci slavnostního odhalení desky v čele s Karlem Turpišem, otcem.
Co se s pamětní deskou dělo po připojení Chrastavy k říši, kdy Chrastavu vítězoslavně navštívil 6. října 1938 Adolf Hitler, kde byla pamětní deska, byla po dobu války, a jak a kdy přesně se objevila po válce na budově školy na náměstí (za první republiky to byla škola německá) s určitostí nevíme (mnohé si ale lze domyslet), každopádně na budově školy na náměstí je dodnes.
zdroj: https://www.chrastava.cz/2018/turpis.htm


Dvě staré fotografie mé drahé ženy a Vy můžete zavzpomínat na 70´léta minulého století. Na první černobílé můžete hádat ulici a někteří i vzpomenout na sníh. Fotil tchán při procházce do města z Andělohorské. Bejvávala tu zima a bejvával tu sníh. Druhá barevná, tak ta všem připomene krásné dětství, ve kterém nebylo kalkukaček, internetu a množství programů v televizi. Místo se Vám uhodnou nepodaří, neb v té době ještě neexistuje. Můj budoucí tchán si takto naaranžoval děti v budoucí Polní ulici.
archiv Zlomax Maxík Zlomaxov








V roce 1968, při 100. výročí sboru
se provedlo námětové cvičení na radnici a ještě se udělala ukázka staré techniky. Mimo to se udělalo i cvičení na školu. (autor příspěvku Petr Tlach)




něco k hasičské zbrojnici v Dolní Chrastavě






Hřiště za hospodou Střelnice bylo již dávno před "škvárou".





Pobřeží ulice č.p.274
bydleli tam moji prarodiče Tomkovi. Mám na ně krásné vzpomínky z dětství (archiv Aleš Zákoucký)







začátek Nádražní ulice kolem roku 2000 - dnes PENNY.
(archiv Pavel Štekl)







fotky pro dnešní den, jsou z jara 1991
(archiv Pavel Štekl)
Cihlářská ulice
je
to na tzv. kopci nad Kolorou, kde jsme bydleli v tom posledním baráčku
vlevo. Naproti našeho domečku bydleli Němcovi, dále vlevo Šádkovi a
Tomáškovi. Bylo mi v té době asi 5 let. V Koloře pracovala moje maminka v
Kuchyni. Z toho tzv. KOPCE se bezva sáňkovalo a později také lyžovalo.



Pobřežní ulice
směrem od nádraží k dálničnímu mostu. Zcela nalevo je vidět dům -
bývalý Svazarm, zcela napravo bývalá zelenina v Nádražní ulici. (archiv Pavel Štekl)


Kavárna Peuker v Chrastavské Nové Vísce
(dnes již jen zkráceně Vísce). První
chalupa nad odbočkou do Nové Vsi. Evidenční číslo 279. (komentář Pavel Štekl, archiv Jiří Klimeš)


Fotečka z května 1991.
Správný název ulice, která vede do obce Bílý Kostel je BĚLOKOSTELSKÁ. Osobně prodiskutováno s pracovníky Ústavu pro jazyk český. Přídavné jméno Bílý se mění na Bělo- a ten zbytek -kostelecká by znamenalo, že blízko Chrastavy leží Bílý Kostelec. Je to však Bílý Kostel, takže Bělokostelská. Ovšem nutno dodat, že názvy ulic MOHOU být chybně vytvořeny nebo dokonce MOHOU obsahovat gramatické chyby, takže Bílokostelecká je OK! (archiv Pavel Štekl)


Procházka uličkou U komína, před 16 lety
(archiv Pavel Štekl)


Kostelní ulice
velká
budova uprostŕed snímku byla zbourána někdy před rokem 1975, tu už
nepamatuju. Hrázděný domek nalevo já jako malý také pamatuji, zbourali
ho kolem roku 1981. Na jeho místě pak byly školní pozemky, kam jsme
chodili okopávat mrkev. (archiv Pavel Štekl)
Richtrův vrch
(archiv Pavel Štekl a současné foto Petr Mácha)



Barrandov v roce 1989
(archiv Pavel Štekl)






V roce 1999
jsme s kamarády vylezli na kostelní věž, nádherný výhled!
Počasí sice nebylo nic moc, ale i tak, fotky a vzpomínky zůstanou!
Pamatujete kluci? Jaroslav Oščátko, Jan Horváth(archiv Pavel Štekl)





Pohled z věže kostela cca v roce 1925
(archiv Pavel Štekl)






Dnes tu mám pro vás obrazový příběh jednoho domu,
který už tam, kde stával, dávno nenajdete. Mnozí z vás ho nejspíš už vůbec nepamatují! Fotky jsou z různých období - 1939, 1991, 1999. Poslední fotka už naznačuje důvod, proč musel být dům odstraněn. Dům určitě neměl jednoduchou historii, což naznačují i fotografie vojáků wehrmachu, kteří dům obývali, kam se doslova "nakvartýrovali", jak to sami popisují. Později byl dům obydlen několika v Chrastavě známými lidmi.
(autor příspěvku Pavel Štekl)





pár fotek z konce roku 1999.
(archiv Pavel Štekl)




hostinec Volná vyhlídka
stával v Andělohorské ulici z roku 1919 pak tam byl
závodní klub textilany a naposled restaurace u Marušků
(autor příspěvku Mirek Pivoňka)
Anni Ederova - Do klubu jsme chodili sledovat televizi měli tu úplně první s tou malinkou obrazovkou když hráli hokej všichni fandili i když nikdo ten puk ani neviděl
hotel Koruna v Liberecké ulici
postaven ve 40 letech 19.století, v sousední budově bývalo sídlo okresního soudu 1905
(autor příspěvku Mirek Pivoňka)
Okresní soud začal v Chrastavě působit již v roce 1850. Budova soudu v dnešní Revoluční ulici byla postavena cca roku 1908. A nyní je zde základní škola.
(komentář Jana Zahurancová)


Chrastavské Švýcarsko.
Tak se kdysi nazývala oblast při silnici podél řeky Jeřice mezi Chrastavou a Novou Vsí, kde romantické údolí lemují skaliska a lesy. Turistům zde sloužil hostinec Lesní Domov; na historickém snímku je za restaurací patrné schodiště, které vedlo mezi skál.
(autor příspěvku Jan Milulička)

Pamatujete léto 1989?
Krásné horké prázdniny, kdy ve městě fungovaly jediné
potraviny u kina, takže každý nákup znamenalo vystát 20 metrovou frontu
před obchodem na košík, pak vystát frontu na pečivo a uzeniny v obchodě a
nakonec ještě jednu frontu u pokladny? A pamatujete, že tehdy měla
Chrastava svou "protrženou přehradu"? V kronice města Chrastavy o této
události píše dr. Vydra toto: "8. července po bouři a vytrvalých deštích
se protrhla sypaná hráz vodní nádrže rybářského svazu
pod Bedřichovkou. Náhlý příval vody zatopil zahrádky a sklepy mnoha
domů a na ulicích zůstal silný nános bláta. Také tato událost byla
zaznamenána v televizním zpravodajství." Mám tu pár fotografií protržené
přehrady, ovšem nevalné kvality, tehdy jsem začínal fotografovat,
nebylo mi tehdy ještě ani 15 let, tak mi to odpusťte
(autor příspěvku Pavel Štekl)

dnes stavebniny POKORNÝ - Frýdlantská ulice (archiv Jany Zahurancové)



Malé, trojúhelníkové prostranství v dnešní Nádražní ulici neslo původně jméno císaře Josefa II.
Zde se nacházel balvan s pamětní deskou tomuto
lidovému císaři, která musela být
po 1. světové válce odstraněna. V roce 1925 byla na kámen umístěna
plaketa Friedrichu
Ludwigu Jahnovi a také prostranství (náměstí) bylo nově pojmenováno po
tomto nestorovi
německého tělocvičného umění. Po r. 1945 zmizel i tento pomník. Dnes je
na místě domů uprostřed snímku autobusové nádraží, kavárna POHL v levé
části pohlednice je nyní Dům hasičů.
(Společnost přátel historie města Chrastavy)




















První fotografie je z večírku pro děti - sál TEXTILANY v Horní Chrastavě, druhý snímek - sázení stromu / lípy / svobody na autobusovém nádraží v Chrastavě, tuším, že to byl rok 1968.
(archiv Jiří Klimeš)


Domnívám se, že tyto fotky pocházejí z počátku sedmdesátých let, jedná se o start " Chrastavské šlápoty " před Národním výborem.
(archiv Jiří Klimeš)



Koncem
září 1978 projížděl po silnici č.13 z Ústí nad Labem do Liberce v
doprovodu mnoha vozidel první československý kosmonaut, major Vladimír
Remek. Na krátkou chvíli zastavila celá kolona nad Chrastavou U zámečku,
kde lemovaly silnici stovky žáků z obou škol i mnoho občanů. Kosmonaut
se podepsal do několika kronik pionýrských oddílů.
autor příspěvku Mirek Pivoňka
Dokumentární
snímek z roku 1939, který zachycuje zatčení Boh. Honsy, když se vrátil
do města několik měsíců po připojení tohoto území k tzv. Velkoněmecké
říši. Po zatčení následovalo potupné a ponižující zacházení s ním na
chrastavském náměstí.
(autor příspěvku Mirek Pivoňka)


Unikátní
snímek z počátků československé finanční stráže. Na snímku z Chrastavy z
roku 1919 jsou kromě Italských legionáři, kteří pomáhali v té době
střežit státní hranici, i dva příslušníci finanční stráže v
"kolkovaných", tedy upravených rakouských stejnokrojích. Vlevo sedící
vrchní komisař II. třídy nemá již na čapce rozetku s císařským orlíčkem a
hodnost na límci má vyznačenu třemi stříbrnými 6 milimetrů irokými
páskami. Vedle něj Vpravo sedící naddozorce má hodnost vyznačenu třemi
hedvábnými šedozelenými páskami, přičemž první měla šíří 15 milimetrů a
další dvě ší 6 milimetrů. Naddozorce má na čapce ještě rozetku, nelze
však rozeznat, zda s orlíčkem, nebo již s naším Ivíčkem, Podle předpisu
pro "kolkování" stejnokrojů finanční stráže mají mít ovšem oba dva na
čapce zelený lipový lístek s iniciálkou ČRS.
zdroj: Jaroslav
Beneš - FINANČNÍ STRÁŽ na severu Čech Katalog z výstav o historii
finanční stráže v České Lípě, Cvikově a Rumburku, 2019

Liberecká čp. 606 - 609 v roce 1972
(archiv Jany Zahurancové)


když
už se zde uvádějí historické fotky Chrastavy, tak 40 let je už taky
historie. Na Střeleckém vrchu se tráva nesekala, jen kosila kolem
chodníčků (bahno a bahno). Lesy a staveniště byl ráj pro děti. Na místě
dnešní "hroudy" byla o něco menší "hrouda", kde stávala bouda na
materiál a bylo tam i zázemí pro dělníky. Po práci to děti rádi
prolézaly i uvnitř, když se podplazily pod plechy. Východně od hroudy
byla ještě další plechová bouda, ale menší. V okolí se pak našla i zabetonová kolečka. Jedno zmizelo až při rekonstrukci komunikací na sídlišti.
(autor příspěvku Petr Tlach)


Copak se nám to v Chrastavě klube v roce 2007 ?
(foto Jana Zahurancová) ..... PLus a později Penny market



(autor příspěvku Pavel Štekl)



Tak tohle asi nikdo neuhodne. Co je toto?
Tak já to řeknu, na území
Chrastavy byly v 80. letech vybudovány kryty pro vojenské jednotky, jsou
jak přímo ve městě, tak v okolí. Dodnes je vlastní armáda, jsou
zakonzervované a mají protiatomovou úpravu, takže přežít atom na území
Chrastavy jde. (autor příspěvku Petr Tlach)






Jakub Vavřich
Sice ještě užíváme teplých dnů, ale ochutnávka z období, kdy je teplá bunda a čepice nutnost, může některé z nás i skrze sněhovou pokrývku zahřát na duši. Zima 2022/2023 - Podvečer


Střípky z historie Chrastavy od Egona Wienera
Chrastava, město za humny
Mám rád Chrastavu a jeho
starostu. Není to pokaždé jen o penězích. Je to o lidech, kteří zde
bydlí nebo jsou z blízkého okolí. Patřím k nim, můj syn k nim také
patří. Tak jako první vzpomínky na větší aglomeraci lidí.
Z naší
vesnice se tam chodilo k doktorovi, na oslavy 1. máje, do lékárny,
od páté třídy do měšťanky. Já ještě přidal chození do kroužku dětí, co
sbíraly poštovní známky. Kroužek vedl legendární pan učitel Honsa
z Chrastavy.
V Chrastavě mi trhali můj první zub, tatínek sem jezdil
soustružničit do TOTEXU. Chodil jsem tam i na "jedenáctiletku".
K lékaři Fišerovi, na náměstí pro zeleninu a pro noviny. Právě tady jsem
poznal lidi jako Dr. Františka Vydru, lidi, co mají rádi dějiny staré
Chrastavy, jejího současného starostu pana inženýra Michaela Canova.
Chrastava je centrem celé oblasti od polských hranic po obvod města
Liberce. V Chrastavě lidé nejen pracují, ale i žijí, baví se, občas
strádají převelikou vodou, ale i návštěvami mocných. Nedokonalými
atentáty, rodáky, kteří to někam dotáhli. Jenom těch slavných malířů,
kteří se tady narodili!
Je tu krásně od zříceniny hradu Hamrštejn
po meandry řeky Lužické Nisy, hraniční vrcholy s Polskem, krásné výhledy
na úpatí hor Jizerských. Je tu všechno, na co si vzpomenete. Dnes
poklidné město, satelit blízkého velkého Liberce. Město, kde se vyplatí
žít. Dělají tu pro své i pro návštěvníky víc, než musí. Na každém kroku
je vidět, že nežijí jen ze slavné historie, že nesedí jen
v polstrovaných židlích, na úřadech, že řeší často neřešitelné
a zapeklité.
Mám rád města za humny. Nelze jít kolem a nezastavit
se, nesednout si na lavičku a nepoklábosit s místními, nezajít někam
dovnitř za dveře. Podobných městeček bude po česku jistě víc, ale tady
je víc genia loci. Do vyšších tříd základní školy v Chrastavě chodili
všichni moji spolužáci z naší vesnické malotřídky. Já jen jeden den
do "jedenáctileté" všeobecné vzdělávací. Dodnes lituji, že jsem odešel.
Byl jsem tu v kině, v muzeích, na kulturních i sportovních pořadech.
Mám tu spoustu osobních přátel. Domů mi to trvalo deset minut na kole,
a půlhodinku pěšky. Ani tu moc nefouká, snad jenom na stráních. Krásné
počasí.
Cesty a chodníky opravené, omítka z budov nepadá, spojení
do všech stran je velmi dobré. Kdo hledá práci, tady ji najde. Co dodat?
Jen tolik, že v tomhle městě je to dozajista o těch, kteří vědí, co
chtějí. V zastupitelích mají zastání, jejich radnice jim vychází vstříc.
Tempo života je tu příjemné a přiznám se, cítím se tu jako doma. Jistě
nejsem jediný.
Egon Wiener
Tak trochu vánoční příběh
Mezi
Chrastavou a blízkou vsí Machnín kdysi rostly břízky. Proč, na to
se mne neptejte. To se ptejte války, co skončila na jaře ve čtyřicátém
pátém. S milionem lidí, co procházeli krajinou před i po válce bůhví
odkud, přišla i semena bříz. Lidé je přinesli nalepené na roztrhaných
botách, v záložkách kalhot, v batozích plných nepotřebných věcí z krajů
dalekých jezer a mohutných březových hájů, z domovů vzdáleného Baltu.
Kde zůstal konec běžencům nevím, snad někde v Německu. Sazenice břízy
našly svůj domov na opuštěném staveništi dálnice, na skrývce zeminy mezi
Chrastavou a Machnínem.
"A skoč mi pro pár houbiček
do bramboračky!", slyšíte volat moji maminku. Volá na mě, abych všeho
nechal, skočil na kolo a jel do "břízek" pro něco málo hub do polévky,
které rostly v hojném počtu právě v hustém zeleném porostu. Nikým
nesázeny, kde se vzaly, tu se vzaly stály před vstupem do města,
ve kterém naši rodiče nacházeli práci v místních textilkách, my děti
školu, zubaře a jiné radovánky. Mladý lesík, to bylo kouzlo zeleného, co
pohltilo i všudypřítomné malé betonové bunkry, zákopy, jezírka,
pískovny plné přesliček, užovek, zmijí, ježků, myší a veverek.
Byl
to náš klukovský ráj. Mnozí z nás se tu naučili plavat, milovat svět
živých bytostí. Sušené březové listí sbíraly okolní školy, maminky
objevily kouzlo březového šamponu a bříza se mohla stát i vánočním
stromkem. Scházelo málo…
Pro vánoční stromek se jezdilo
přes bedřichovský les do hájovny v Nové Vsi u Chrastavy a byl to úkol
pro nás, tehdy desetileté machnínské kluky – Jardu Kalenského, Rudu
Reichla a mě. Nerozklučná trojice, která obstála ve všech zkouškách,
nástrahách i překážkách.
Venku přituhlo a my na vánoční stromky tak
trochu zapomněli, ale naši rodiče ne. Pomalu se šeřilo, my svírali
v ruce desetikorunu a před námi přece jen pár kilometrů lesem. Nikomu
z nás se tam tehdy nechtělo. Nevím, kdo s tím přišel první, ale shodli
jsme se na tom, že vánoční stromek bude v novém a ještě zbude z ušetřené
desetikoruny na dárky pod břízkou, která nahradí už okoukaný smrk.
Nebudu nic zastírat. Jistě dobrý nápad potřeboval podporu napříč rodinou
i celou vsí. Nedostal ji. Nejvíc to odnesl Ruda. Toho táta seřezal tak,
aby to slyšeli všichni okolní sousedi – to byli i naši.
Když jsme
se opět potkali, nemohli jsme se shodnout, čí ten nápad byl. Podobný
tomu, proč právě tyhle stromky rostly v tak hojném počtu mezi naší vsí
a kouzelným městečkem Chrastavou na straně půlnoční.
Břízky… Sváteční, všední, vždy obestřené lidovou tvořivostí, fluidem příběhů, které se staly,
ale i nestaly, tajemstvím přírodního chrastavského koupaliště Oka,
srovnatelné s fluidem Bělověžského pralesa jsou pryč. Ustoupily výstavbě
široké silnice, rekultivaci krajiny.
Šedesát let nás dělí
od romantiky tří machnínských kluků, co chtěli břízku vyměnit
za pichlavý okoukaný vánoční smrk, od Vánoc, pletených svetrů, košil
a rukavic, ale i od vytouženého kola, dobrodružné knížky, bot, ponožek,
aut na klíček, dětského kočárku, stavebnic Merkur... Dárků nebylo moc.
Rodiče dělali, co mohli, ale na drahé dárky nezbývalo. Oni sami si jen
přáli, abychom byli zdraví a aby nebyly ve světě války, aby byl mír. Aby
nádherné svátky, které dětem patří odjakživa, zůstaly tradicí, dobou,
kdy vzpomínáme a přejeme si to nejlepší. Jsou to i břízky, co kdysi
rostly mezi mou vsí a městečkem Chrastavou na naší severní hranici.
Hezké vánoce vám přejí kluci a holky, co mezi břízkami vyrostli.
Egon Wiener
Za humny, znám já jedno krásné městečko
Stalo
se před lety, že 6. října roku 1938 navštívil Adolf Hitler Chrastavu.
Z přítomných a pamětníků už mnoho nezbylo. Pokud ano, byli německé
národnosti a pokud přežili 2. světovou válku, pak žijí dnes povětšinou
v Bavorsku, kam směřovala většina odsunutých, našich bývalých
spoluobčanů, kteří tak spontánně vítali Hitlera v zabraných Sudetech.
Nebylo tomu jinak ani v Kratzau, v české Chrastavě, kde němečtí
poštovní úředníci první co udělali iniciativně při přebírání pošty
z českých rukou, že vylámali z poštovních razítek český název Chrastava.
Jinde přidávali ještě razítko "Wir sind frei!". V Chrastavě si 6.října
přidali:
"Ein Wolk! Ein Reich! Ein Führer".
Před několika málo léty jsem v Chrastavě stál několik kroků od jiné návštěvy stále se něčemu divícímu presidentovi ČR Václavu Klausovi. Návštěvy obou státníků od sebe dělilo víc jak sedmdesát let. První skončila za bouřlivého jásotu přihlížejících odjezdu führera na Frýdlantsko a do Slezska, druhá, po nezdařeném "atentátu" úprkem do Prahy, do Střešovické vojenské nemocnice na vyšetření zda mu vystřelené "antiperle" neuškodily. Žádný jásot, žádné frenetické volání, jen pohledy stranou a za autem ujíždějícím s prezidentem, bez rozloučení. Bylo mi ho líto. Byl ve formě, bylo krásné počasí, mohl řečnit a poslouchat se...
Chrastava, hostila řadu významných velkých osobností světa. Slavné válečníky, korunní prince, knížata, hrabata, významné vojevůdce, korunované hlavy (třeba jen projíždějící zdejším nádražím), velké umělce – malíře 19. a 20.století, budoucí hlavu Rakouska, prezidenta Severního Vietnamu, námořníky, vzbouřence na lodích jaderské rakouské flotily. Vlastence, odbojáře, Čechy, kteří jako kapka v německém moři učili české děti jejich mateřštinu a lásku k české historii.
Chrastava. Tolikrát zkoušená od cizích i vlastních vojáků a přesto její občané pokaždé své město obnovili znovu a znovu. Ač se to nezdá, městečko trpělo velkou vodou dolního toku Lužické Nisy a Jeřice. Město bylo ve své existenci vícekrát ohroženo mnohaletou vodou. Těch 10 km od krajského města, dělá Chrastavu vyhledávaným satelitem krajského města, místem, kde řada našich občanů dnes hledá možnost žít na zdravém vzduchu.
Je zde opravdu krásně. Na dohled kopců Lužických hor, majestátního Ještědu, coby kamenem dohodil do Jizerek, několik málo minut autem na hranice polských měst a rekreačních středisek, zrovna tolik minut autem i do nejbližšího německého města Zittau (Žitava), na hrad Ojbín a do středisek vodních sportů v příhraniční oblasti Saska v zatopených povrchových dolech. Město v krásném kraji Lužické Nisy, vzhlížející vzhůru k Lužickým a Jizerským horám. Kraj úspěšných lidí, kteří jsou zde doma. Snad i proto držím palce starostovi města Chrastavy Michaelu Canovovi, kandidujícímu na funkci senátora.
Egon Wiener
Není jen Liberec, je tu i Chrastava
Víte, když žijete delší dobu v Praze nebo v jiném velkém městě, jen těžko si zvykáte, že v malém zná každý každého, že jeho vady a spády už znala vaše maminka a jeho zase zná kostlivce ve vaší ložnici pod vaší postelí.
Snad
i proto jsem se stal členem klubu Společnosti za starou Chrastavu
s trochu noblesnějším jménem, než jak jej tady prezentuji. A udělal jsem
dobře. Zatím se probíráme prastarými nemovitostmi, křížky a už brzy
doufám přijde na ty živé, na kostlivce ve skříni. S nadsázkou, prosím,
jen s nadsázkou! Jsme různorodou partou, které nejde o slávu, peníze,
funkce, restituce.
Je radost být v této bezva společnosti lidí, co
by si mohli užívat v lepších klubech a oni ne! Angažují se ve prospěch
dávného, nám tolik milého městečka daleko od centra, od Prahy, Říma,
Paříže, doslova na hranicích S Polskem, kousek od města Bogatyně.
Jsme společností spíš starších lidí, ale dá se říci i světa znalých. Snad proto nás těžko někdo opije rohlíkem. A tak tu máme od všeho něco – vodu, doly, kopce, svaté kříže, muzeum, výstavy, ale i spolupráci se sousedy z Bogatyně. Hledáme ty, co toho vědí více než ostatní, pamětníky i současníky. A přijde-li mezi nás omladina, pak nás to povzbudí a dokážeme ještě víc. Něco na tom bude, že kdo nezná své dějiny je na tom špatně a jen těžko obstojí, až se bude muset vyjádřit a rozhodovat o věcech současných i budoucích.
Svět se hýbe po spirále, jednou jsi nahoře podruhé dole. Touha po majetku, po slávě je pořád na stejném místě. Vše se opakuje. Dějiny sudetských měst a městeček jsou si přitom podobné jako vejce vejci, jako lidé, co v nich žijí. Žádní andělé ani čerti, žádný Kolumbus, nebo Vasco di Gama. Dívat se pozorně kolem sebe i za plot přes silnici do zahrady, kolem lesa u vody. Všude tady v chaloupkách a v domech žijí svérázní lidé mající své sny – svá velká poblouznění.
Je dobré že jsme v každém malém i velkém městě a nedáme si naši historii nikým vzít. Neděláme to pro slávu, jen pro ono těžko definovatelné teplo na hrudi, které se děje chlapům, když jim na rameno poklepe velitel brigády, Vinnetou, nebo předseda vlády… A o to nám všem jde, když je za námi vidět kus práce a babka s nůší na zádech řekne: "Do háje, chlape, ten svatej Ján na kopci, po opravě ale prokoukl! Je jako nový!"
Egon Wiener
Hasičský vůz – kočár její milosti
Byl
jsem v muzeu. V Chrastavě, ve městě, které netrpí nezájmem veřejnosti.
Chrastava na Liberecku, to nejsou ale jen dějiny, přírodní katastrofy,
ale i současnost, lidé, kteří tu žijí.
Město významných malířů
i prezidentů. Jeden prezidentoval i v sousedním Rakousku. Město, které
se probouzí z ospalého hnízda mimo hlavní silnici na krásné město,
satelit severočeské metropole Liberce, kde se dá žít, pracovat, ale
i odpočívat. Jen těch muzejních expozic od sebe i značně vzdálených je
po městě vícero, takže je kam jít.
Já byl v muzeu místních hasičů, kteří zde mají úžasnou tradici. Co jsem viděl u zdejších chrastavských hasičů asi hned tak jinde neuvidím. V prostorách, které nemají ani věhlasná centrální muzea jsou mimo jiné k vidění staré, prastaré, stařičké, vetché, ale i korpulentní hasičské vozy, kočáry srovnatelné s kočáry jeho velebnosti.
Viděl jsem pár kočárů. Na těch chrastavských sice převládala červená barva nad zlatem a polstrováním, ale jejich příjezd vítali lidé u ohně víc, jak kočár samotného biskupa. A té mosazi, šroubů, ručně řezaných matic, trubek, koleček a šoupátek! Nevěděl jsem, na co se dřív dívat. Kdyby tak uměli vyprávět! Co vůz–kočár, to dějiny jedné epochy 18.–20. století.
Války, povodně, ohně, katastrofy, živelní pohromy. Síla a obětavost, snaha pomoci, vůle postavit se zlu a dát naději. Madla pro ruční pumpování, nahoru dolů a pořád znovu a znovu. Lidé vodu pumpovali, podávali, běhali s hadicemi, strhávali ze střech tašky, rump, rump, sekerami a háky bušili do hrázděných stavení našeho pohraničí. Přijeli hasiči. Ohnivý kohout požírá střechy a hasiči hasí, stříkačky stříkají…
Ach, ty
jejich nádherné vozy! Tady v muzeu stojí, jako sochy, bez hnutí. Co je
z mosazi, tak se třpytí, jako nové, původní, zánovní. Když přimhouřím
oči, tak je vidím. Kolem zástupy lidí,
které požár přilákal. Je
po ohni. Doškové, šindelové střechy a v komínech zazděné dřevěné trámy –
odjištěné bomby. Dům vedle domu přichystaná past a oheň přichystaný
ochutnat prastaré trámy.
Hasičský vůz první generace, kouzlo a šarm. Ne, nelze jej srovnávat s dnešními super hasičskými vozy. Tenkrát, ale i dnes, když vidím starý "hasičák" jsem na výstavě prastarých aut. Okouzlující podívaná. Ty staré kočáry sem patří, i dostavník, bryčka, starý původní hasičský vůz, tak jako prosklenný pohřební vůz plný andělíčků, kočár v oknech s palmami.
Ano, to vše na dvou až čtyřech kolech tažené koňským spřežením. Rychle, rychle, aby v čas byli v cíli, nebo pomalu, když je po ohni, aby je viděli. To je kočár – vůz hasičů, jejich stříkačka tažená koňmi musela k svému cíli vždycky spěchat. Lidé tam na ně čekali.
Dnes stojí v chrastavském muzeu, hojí si utrpěné šrámy a chlubí se. Právem. Byli ve skutečném boji. A chrastavští se mají čím chlubit. Vedle krásného města i tímto muzeem, které jim ostatní závidí...
Egon Wiener
Jak Chrastava vstoupila do dějin
Ne všechno vyjde, jak má a i to nejlepší plánování někdy selže. Máme tu v Česku někdy děje, nad kterými kroutí hlavou i holštýnské stračeny.
Není tomu zas tak dávno, kdy císař František Josef zanevřel na Liberec, protože na něj místní anarchisté spáchali nepovedený atentát. Před městem podminovali viadukt a protože byli nedočkaví, došlo k explozi dříve, než mělo. Zatímco místní anarchisté se dohadovali, zda mají na jeho přípravě větší zásluhy anarchističtí Němci nebo Češi, Vídeň se naštvala a protože se Liberec tehdy topil v dluzích, suspendovala celé jeho vedení a dosadila úřednickou vládu. Herdek, co nám to připomíná???
Tak nějak podobně to bylo tentokrát rovněž na trase z Prahy, jen o pár kilometrů dál v Chrastavě. Mladý muž splnil, co si slíbil a dobře placená ochranka tam stála jako dobře vyřezaní svatí. Tady by se hodila slova dobrého vojáka Švejka, když hodnotil práci generálního štábu v poli, kdy velící byl zbaven pravomocí, ale byl tak degenerovaný, že to nepochopil a velel a velel. Pokud to ve Švejkovi není, tak se omlouvám, ale chování prezidentovy ochranky, kterou si tak jako vy i já platím z daní, bylo opravdu "nadstandardní" a k pobavení.
Jedničku, sice ne z chování, ale z volby správně zvolené zbraně, dostává "atentátník". Sedm kulí – antiperlí vyděsilo a bezezbytku splnilo, proč bylo vystřeleno. Lidé jsou naštvaní a pokud císař nedostane "na budku", nic se nebude dít. Ten šestadvacetiletý mladík si vůči svému zdraví počínal mimořádně nebezpečně. Kdyby ochranka konala, jak má, už by byl po smrti. Ale Pavel Vondrouš, znaje poměry v Česku, kde se pančuje benzín i vodka, věděl, že nikdo střílet nebude a kdyby, že se netrefí. Ani ochranka přece nebude riskovat obvinění z neoprávněného použití střelné zbraně. Co naplat, opět jsme terčem posměchu celého světa: Atentátník zneškodněn dvěma chrastavským důchodci…
Dvě hodiny po události mi starosta Chrastavy řekl, že někdo na prezidenta střílel, ale prý jen z plastové pistolky, o mnoho víc nevěděl. Já stál od prezidenta tři metry. Vedle mne, dráty omotané kolem uší, jeden z ochranky a mladík v maskáčích kolem nás volným krokem prošel k náměstí. K tomu všemu hrála cimbálovka bez přerušení Pochod Radetzkého, sluníčko svítilo, program nerušeně pokračoval, pivo teklo proudem a výdej chlebíčků a koláčů se nezastavil. Kamery televizních štábů atentát po česku nepřehlédly a záhy jsme se všichni ocitli ve světě významných událostí.
Most, kvůli kterému jsme se zde všichni sešli, stál a stojí v plné kráse tak jako před povodní v roce 2009, která ho úplně zničila. A Chrastava? Neplánovaně vstoupila do dějin neprofesionálních zásahů ochranky spíš, než zpackaných atentátů. Teď ještě, aby prezident na Chrastavu nezanevřel stejně jako císař na Liberec a neposlal do Chrastavy zkontrolovat městskou pokladnu…
Egon Wiener
Chrastava, to nebyl jen Totex
Jeden ze sedmi závodů, kdysi tak známé Textilany, byl v Chrastavě. Letos to je už 182 let od jeho založení a v Chrastavě patřil k nejstarším továrnám. Jako přádelna pod firmou E. E. Schneidera ze Žitavy, existovala od roku 1828 až do roku 1851, kdy byla zničena požárem. Při neopatrném zacházení s otevřeným ohněm se vzňala právě dovezená indická bavlna. Továrna byla záhy obnovena a vcelku dobře prosperovala. Na počátku 20. století měla její nová přádelna kapacitu 20.000 vřeten.
V letech 1911 až 1918 byly dílny vybaveny moderním strojním zařízením, kde pohon strojů obstarávaly transmise od parního kotle. Příze z Chrastavy měla dobrou kvalitu a prodávala se dobře nejen v Evropě, ale i v zámoří. Až do konce druhé světové války továrna vyráběla. Nedobrovolně tu pracovaly ukrajinské ženy, ubytované v dřevěných barácích v blízkosti továrny, obdobně jako internované ženy židovského původu zaměstnané v Totexu při výrobě zbraní.
Chrastavská Textilana měla v první polovině 20. století několik majitelů. Ten, pod jehož jménem byla známa nejdéle, byl továrník Altschul, později továrník Melchior. Konec druhé světové války zastihl továrnu v relativně dobrém stavu. Ještě v květnu 1945 byla obnovena výroba a v roce 1946 mohla být využita opět její plná kapacita. Během dalších let došlo k několika reorganizacím v řízení závodu i ke změně výrobního programu. Pokud se během války zpracovávala převážně buničina, pak v pozdějších letech se přešlo na bavlněné příze. Nakonec, po přičlenění chrastavského závodu k podniku vlnařského typu, došlo na zpracování viskózy. V letech 1958-64 byl závod součástí n. p. Česané příze a po té až do počátku 90. let n. p. Textilana. Od roku 1961 se stává součástí závodu také provozovna v Andělské Hoře a právě zde došlo k největší změně v celé bohaté historii závodu. V roce 1975 se stala první bezvřetenovou přádelnou ve vlnařském průmyslu. V souvislosti s její výstavbou byly pro nové pracovníky zbudovány rodinné domky typu OKAL v Chrastavě. Celkem jich bylo postaveno 35. Tím byla řešena i naléhavá potřeba stabilizace pracovních sil. Závod chrastavské Textilany i v následujících letech prošel celou řadou rekonstrukcí a tak ještě dlouhá léta patřil k nejúspěšnějším v oboru.
Egon Wiener
O chrastavském ohni
Nevím, čeho se občané Chrastavy bojí dnes, ale o pár století nazpět to byl mor, povodeň a požár. Ale po Letnicích roku 1527 dal vlastník Chrastavy, Mikuláš II. z Donína, městu jeho prvá privilegia a mezi jinými právo setnout hlavu tomu, kdo zaviní požár. No řekněte, není to úžasný vzor všem parlamentním tahanicím současnosti? Konkrétní cíl, jasný postih. Vymahatelnost práva, žádné přílepky, konsensus napříč politickými stranami... Zavinil jsi požár? Bydlíš v Chrastavě, přijdeš o hlavu.
Požár byl morem i povodní, noční můrou a zlým snem. Chrastava hořela vícekrát. Dřevěnému městu stačilo málo: doškové střechy, dřevěné komíny, otevřený oheň... A město jako průchoďák vojenských oddílů.
Byly doby, kdy v Chrastavě hořelo skoro co rok, ale nejvíc v 19. století. Existuje zažloutlá listina O ustavující schůzi chrastavských hasičů s datem 1. července 1867 z hostince U Zlatého lva. Zúčastnilo se jí 59 občanů se zájmem učinit přítrž požárům budoucím. Stanovy této bohulibé organizace byly schváleny v roce následujícím, tedy v roce 1868.
Ochránit město před požárem, to byl sen leckteré pomazané hlavy, leckterého majoritního vlastníka lidského mraveniště. Požární ochrana patří k nejstarším ochranám, které lidé organizují, co svět světem stojí. Ono k ohni patří rčení: dobrý sluha, zlý pán.
V novodobých dějinách naší společnosti, zhruba tak od 13. století se lidé, poznamenaní sílou a žárem, ohně bojí. A strach předcházel ještě v plenách se rodícím nahodilým a primitivním požárním opatření, jak zabránit onomu všeohromujícímu hukotu, kakofonii řevu, praskotu a žáru všestravujícího a všepožírajícího ohně.
16. století to už byl boj s dřevěnými komíny, zákaz chození po domě s otevřeným ohněm a povinnost chodit s lucernou (laternou). Při vzniku ohně měli všichni spěchat k němu a kdo by ohně zatajil, ten měl být potrestán na hrdle. Historie téměř 150 let hasičů v Chrastavě je dějinami píle, snahy a úspěchů, jak chránit své město před katastrofami. Chrastavští mohou být skutečně pyšní na to, čeho jejich předchůdci i oni, dosáhli.
Dokumenty naleznete v jedinečné muzejní expozici dějin i současnosti chrastavských hasičů.
Kde jinde než v Chrastavě.
Zlatokop z Vítkova u Chrastavy
V pohnutých dějinách českého pohraničí hráli "zlatokopové" vždy významnou roli. V lokalitě Libereckého kraje byla migrace obyvatel často předpokladem samotného dalšího bytí. Kolonizace od počátku minulého století přivedla do našich končin nesourodé obyvatelstvo, které jen těžko hledalo společnou řeč, zájmy, náboženskou snášenlivost, možnost vyhovět stále vyšším nárokům šlechty, která své poddané Němce, Židy, Lužické Srby i Čechy nemilosrdně obírala. Ať to byla šlechta česká, z Němec, Rakouska, ze Slezska či vojenská, vytvořená z důstojníků, zrádců a vrahů Albrechta z Valdštejna, každý jeden z nich nešetřil své poddané a snažil se z nich, z jejich práce, získat pro sebe co největší zisk.
A tak, ať naším krajem putovaly velké formace či jednotliví zběhové, nebo později jejich opuštění velitelé či správci panství, všichni do jednoho s cílem zbohatnout co nejrychleji. Dřív, než je někdo jiný předhoní. A bylo o co stát. Šlechta potřebovala stále víc a víc hotových peněz. Vybírala stále víc a víc agresivnějších úředníků, kteří pocházeli z řad svých poddaných. Neříká se marně, že poturčenec horší turka. Jedním z nich byl skutečný zlatokop, rovnocenný těm, kteří v té samé době na španělských, holandských či anglických lodích se rozjížděli do světa, aby přivezli drahé kovy, koření, sazenice, otroky a vše pak dokonale zpeněžili.
Jedním z nich, na počátku 18. století byl úředník, inspektor všech gallasovských statků, Karel Kristian Platz z Ehrenthallu. Liberecký rodák z rodiny chudého soukeníka, narozen v roce 1663, byl prototypem zlatokopa par excelance. Úředník, ne nepodobný současným tunelářům, revolučním gardistům či některým národním správcům z let po skončení Druhé světové války. Ve své funkci správce panství se profiloval jako nemilosrdný vykonavatel šlechtických příkazů. Ten, kdo šel i mnoho dál a dokázal ještě víc. Dokázal jak do pokladny svého pána, tak do své, získat nemalé finanční prostředky. Vypracoval se až k povýšení do rytířského stavu a titulu tajného rady.
Podobně se o sto let později podobných poct dostalo textilním fabrikantům z rodiny Liebiegů.
Rytíř Platz z Liberce potřeboval ke svému predikátu vlastnit i nějaký statek – vlastní sídlo. K tomu se hodil Vítkov (u Chrastavy), v té době spojený v jeden celek, v jeden lenní statek. Rytíř Platz jej získal v roce 1712. Nabyl tak vlastní sídlo, které jej nejen reprezentovalo, ale odkud, napůl cesty mezi Frýdlantem a Libercem mohl snadno spravovat celé Gallasovo panství. Platzovo sídlo ve Vítkově později zpustlo. Sežehl jej požár. Umístěno bylo nad vesnicí, blízko kostela, jako další dominanta obce.
Sám Platz se profiloval jako skutečný barokní feudál, zbohatlík – zlatokop, který získal majetek způsobům ne nepodobným praktikám těch, co zbohatli manipulací s tzv. lehkými topnými oleji v současnosti. Rytíř Platz chtěl z Vítkova udělat mnohem víc, než jen sídlo svého malého lenního "knížectví". Tak, jako Valdštejn nestačil z Jičína vytvořit rezidenci vládce Evropy, ani rytíř Platz z Vítkova nestačil z hezké vsi udělat své malé Drážďany. Chtěl, a na to jsou doklady, vystavět zprvu jen pivovar a poplužní dvůr. Nestihl to. Zemřel v roce 1722.
A Vítkov? Už žádné Drážďany na Labi. Splynul s Libereckým panstvím a vrátil se tam, kam patří. Na skok od mateřské Chrastavy, ne daleko od Liberce, do kraje pod Ještěd, na samé hranice české země.
Egon Wiener
Výzva spoluobčanům Libereckého kraje
Málokterá obec v našem okolí se může pochlubit tolika slavnými VIP rodáky jako nedaleká Chrastava. Prezident Rakouské republiky, ministři bývalé vlády NDR, nejvýš uznávaní malíři východního Německa, sportovci...
V nedávných dějinách úžasný světově uznávaný operní pěvec F. J. Schütky. Ten se zde narodil v roce 1817. Obchodník s látkami, tkalcovský tovaryš, Chrastava, Chomutov, Praha, Lvov, Vídeň, Salzburg, Stuttgart – samé úspěchy. Byl i skladatelem. Jeho hudba i texty se dostaly do Spojených států i do Švýcar.
K těm ještě slavnějším patřil Josef Führich, rytíř. Šlechtický predikát si kupovat nemusel. František Josef I. mu jej udělil za nepřekonatelnou krásu jeho malby, především sakrální – náboženské. Další rodák, jehož jméno překročilo svůj stín a "hradby" Chrastavy, je Vilém Kandler, rovněž malíř.
Jinak Chrastavu proslavil lékař, doktor Karel Damián Schroff, který se narodil v roce 1802 v rodině ranhojiče. Já osobně ještě takového pamatuji v padesátých letech minulého století v plné praxi v blízké obci Machnín. Truhlář, dědek nad hrobem, ale lepšího chirurga v okolí nebylo. Damián Schroff vystudoval medicínu v Praze, pak učil totéž v Olomouci. V období epidemie cholery se podílel na její likvidaci. Od roku 1837 přednášel na univerzitě ve Vídni. Je považován za zakladatele studia léčiv – farmakologie. Byl zvolen rektorem Vídeňské univerzity. Zemřel ve Štýrském Hradci 1887.
No řekněte, není to výzva? A to dnes žijeme v lepších životních podmínkách než ti, kteří žili v Chrastavě před víc jak sto lety. Není na čase, Chrastaváci, navázat na tradici VIP vaší slovutné obce? Tak šup do postele a zamyslete se nad tím, než si zapnete Ordinaci v růžové zahradě, zda nepřepnout na jiný program...
Netýká se to samozřejmě jen Chrastaváků, ale českolipských stejně jako jabloneckých spoluobčanů.
Egon Wiener
Kronika Chrastavy
Počátkem roku 1683, to je téměř před 330 lety, mělo město Chrastava 715 obyvatel a protože počasí má snahu opakovat to, co už jednou předvedlo, pak by chrastavští neměli být překvapeni, když zase u nich pořádně sprchne. Toho roku nad Chrastavou vypukla taková bouře s krupobitím a průtrží mračen, že ještě sedmého dne poté kroupy neroztály. Chrastavští zemědělci měli po úrodě, povodeň nadto odnesla stodoly, stromy a lidé z přízemí se stěhovali do poschodí a jedna žena utonula. A bouřilo i v okolí. Deset let poté, roku 1693, udeřil blesk do věže Habendorfského kostela (Stráž nad Nisou), kde srazil zvon a ten zabil právě zvonícího učitelova syna. A něco pro chrastavské úředníky. Před 216 lety, roku 1793, byl v Chrastavě zřízen magistrát. Odtud pak ten dnešní řád a pořádek.
O dvacet let později, roku 1813, Chrastava nedobrovolně hostila dva a půl tisíce Francouzů. To byli ti, kteří po porážce roku 1812 utíkali z Ruska. Kronikář zaznamenal jednu ne nepodstatnou informaci – byli beze zbraní, jen důstojníci měli kordy. Nebyli to však poslední vojáci, kteří se prošli chrastavským náměstím. Následovaly oddíly polsko-francouzské, které požadovaly na městu 6 vozů chleba, másla, masa, vína, pálenky, suken a kůže. Za nimi následovali "vestfálci" (1200 mužů) a po nich další Poláci a Italové.
Z Chrastavy se stala křižovatka pro a protinapoleonských vojsk. Ti poslední pro jistotu ponechali ve městě posádku 300 vojáků. V té době rakouští husaři, jak zaznamenal kronikář, společně s pěchotou od Andělské Hory zaútočili na "italo-poláky" (rozuměj napoleonské Francouze) a byli odraženi.
"Italo-poláky" pak vystřídali rakouští husaři, kteří se v Chrastavě rovněž "napakovali" a odešli k Žitavě. A protože chrastavští si na tyhle kontribuce museli nějak vydělat, nepřekvapuje, že před 176 lety byla v Chrastavě na Jílovém potoku postavena Antonem Altmanem z Liberce přádelna vlny. I ta dala práci a obživu právě chrastavským občanům. A pokud Chrastavou netáhla žádná cizí vojska, kam s těžce vydělanými penězi? No přece do Spořitelny! Ta byla otevřena roku 1873.
Jo, chrastavští se mají! Takovou pestrou minulostí se může pochlubit jen málokteré město v našem kraji.
Egon Wiener
Čas od času
Čas od času neškodí se ohlédnout. Často totiž hledáme nová řešení chyb, pro která jsme už jednou řešení měli a mohli se k nim eventuelně vrátit. Například najít, dát možnost mladým lidem alternativu současné "zábavy" konzumace programů prostřednictvím sdělovací techniky. Zábavy už hotové a "předžvýkané" kýmsi anonymním.
Před čtvrt stoletím v Chrastavě členové letopisecké komise při Městském národním výboru nabídli dětem v posledním ročníku základních škol Besedy nad městskou kronikou. To jsou ty třídy dnešních základních škol, kde nestačí učitelé dějepisu probrat látku posledních desetiletí včetně toho, kdo vyhrál – prohrál 2. světovou válku.
Přidat k tomu soutěž o ceny radnice, fotky, diplomy, lístky do Centra Babylon... Prostě "něco" dělat. Za rohem totiž čekají dealeři marihuany nebo emisaři Národní dělnické strany. Opravdu se na školách Českolipska, Jablonecka, Semilska, Frýdlantska nebo Turnovska nenajdou peníze na autobus do Liberce pro zájezd do Památníku obětem Šoa? Nebo snad čekáte, že se tam ty naše děti vypraví samy?
Egon Wiener
Jak jsem poznával Chrastavu
S Chrastavou jsem se setkal poprvé prostřednictvím rodiny MUDr. Fišera, respektive jeho dětí Leona a Leonky. Jejich chrastavská vila byla obrovská a pan doktor v ní měl soukromou ordinaci. Naše rodiče pojil stejný osud. Přežili holocaust.
Tatínek byl národním správcem firmy Simm a Wagner v Machníně, kde jsme i bydleli a Chrastava, to bylo pro malého kluka tehdy velké město. Sem se jezdilo spádově k lékařům, zubařům a za službami.
Hluboko se mi vryla do paměti vzpomínka na První máj v padesátém šestém roce. Tehdy malý autobus, který byl zároveň pojízdnou knihovnou, vezl machnínské školáky do Chrastavy na prvomájové oslavy. Cestou, kráčejíce za pomalu jedoucím autobusem, jsme se nadýchali jeho zplodin a padali jsme jako hrušky. Autobus ale dál vyhrával budovatelské písně a pokračoval v cestě, i když mu útroby postupně zaplňovali silně omámení, pospávající a později i zvracející machníňáčci. Jó, kdepak Chrastava!
V letech 1950–1956 pracoval tatínek v Totexu. Pamatuji si, jak po měnové reformě v roce 1953 přinesl první výplatu v nových penězích. Já jsem v úžasu hleděl na ty krásné, hladké peníze, ale maminka tehdy plakala. Šetřili jsme a tatínek, jako všichni z Machnína, dojížděl do Totexu na kole v létě i v zimě.
Kousek od Totexu byl Závodní klub. Tam jsem jezdíval autobusem z Machnína na filatelistický kroužek, pro děti "totexáků". Teď už nevím, zda právě tam nebo v jídelně Totexu vystupovali tehdy populární Kučerovci s jihoamerickými písničkami, ale mrzelo mne, že mne tehdy táta na ně nevzal.
Chrastava, to taky byl pan učitel Honsa, předválečná legenda, který později vedl kroužek mladých filatelistů v muzeu a já za ním chodil i domů. Kolo jsem si nechával opravovat zásadně u pana – pana... Ach, ta jména! No bylo to hned naproti dolejší benzínové pumpě, naproti opravě aut.
A pak, jak bych mohl zapomenout! chrastavské 0ko! V půli cesty mezi Chrastavou a Machnínem, tam, kde měla stát německá dálnice. Tam "v břízkách" jsem se naučil plavat v nádherné modré vodě, kde spolu se mnou brázdily vodní hladinu svižné černé užovky. Bože, co tam rostlo křemeňáků!
Do Chrastavy se také vozilo k opravám vše čalouněné (k panu Herknerovi), vše, co doma haprovalo, se řešilo v Chrastavě. Do Chrastavy také přecházelo 99 % všech machnínských páťáků. On ten náš Machnín bylo vlastně takové chrastavské předměstí.
Chrastavu mám rád, protože v ní mám hodně dobrých kamarádů. I první Hrabalovy knížky počátkem šedesátých let jsem si kupoval u vás, v Chrastavě, v knihkupectví na náměstí.
Egon Wiener
Flašinety a kolovrátky
Neobvyklá,
překvapující a zajímavá. Asi tak lze ve stručnosti popsat současnou
výstavu v Severočeském muzeu v Liberci. Je mimořádná v tom,
že představuje světoznámé výrobce "malých varhan" – flašinetů
a kolovrátků. Víte, že jejich nejvýznamnější výrobce pocházel od nás,
z Libereckého kraje?
Flašinety a kolovrátky se vyráběly v přilehlé
Bedřichovce, v Machníně a na několika místech Chrastavy. Devatenácté
století a první třetina století dvacátého byly vrcholným obdobím takto
reprodukované hudby. Šlo o stroje s píšťalovým mechanismem, kde změnou
výšky vzduchového sloupce docházelo ke změně výšky tónů. Jako záznamové
medium býval použit válec s výstupky roztáčený klikou. Výstupky
při otáčení zvedaly záklopky píšťal.
Flašinety a kolovrátky tvořily
kolorit mnoha pohledů na historii našich předků, života našich babiček
a dědečků. Mnohá umělecká díla nějznámějších koloristů stojí a padají
s flašinetem. Emil Orlík a jeho pražská zákoutí, flašinet a kramářské
písně na poutích devatenáctého století, váleční invalidé, trafiky
a kolovrátky, často jediný způsob obživy. Cirkusy a povolená žebrota,
podomní obchodníci, církevní svátky a trhy. Tam všude zněla hudba
z chrastavkých strojů.
Všechny větší hospody a tančírny byly
později vybavovány pokročilejšími velkými flašinety, pianolami,
orchestriony a elektrickými klavíry pochazejícími převážně ze tří
velkých výroben.
Ta nejlepší byla určitě "Riemer Kratzau" – Chrastava v Čechách.
Egon Wiener
Z okolí
Těch
osad těsně u hranice podobajících se jedna druhé jako vejce vejci není
zase tolik, ale Uhelná a Vysoká jsou si něčím blízké. K oběma
se dostanete v minulodti i dnes jen cestou do kopce nad mateřskou obec.
Chrastava má svou Vysokou, Hrádek nad Nisou zase Uhelnou.
Z Chrastavy kolem kostela a Benteleru stoupáte výš a výš, jen aby si
Vysoká zasloužila své jméno. To je zřejmě ten důvod, proč se nejmenuje
jinak ani německy Hochdorf – Vysoká Ves.
Ono už stačí Horní
Chrastava. Ta svou osadu pod hvězdami eviduje od roku 1834 a měla
i tehdy svou samosprávu. S čím neměli problémy to bylo sušení sena
a čekání na uschnutí prádla. Tak tu žili od nepaměti.
Problémy
nastaly při neopatrném nakládání s ohněm. Na větrném kopci jim oheň roku
1760 vzal skoro všechno. Dá se však říci, že solidarita z okolních
panství byla značně vysoká. Téměř 200 vybraných zlaťáků stačilo
na zakoupení dříví k obnově velké části vyhořelé Vysoké.
Pokud jste
ve Vysoké, nemusíte lézt na strom, abyste lépe viděli. Kraj kolem leží
jako na talíři do všech stran. K polské Bogatyni, Uhelné, Grábštejnu,
Hrádku nad Nisou, k mateřské Chrastavě i jejímu stínu Machnínu a dál,
k obzoru na Ještěd. Vlevo ke "Starému Habendorfu" (Stráž nad Nisou)
a pak k Liberci a do kopců k Hejnicím a Frýdlantu, do Jizerek.
V době válečných manévrů a pohybu vojenských štábů za Napoleona
a za Prusko-Rakouské války v roce 1866 zde bylo rušno. V kopcích Vysoké
to vypadalo jako v přeplněných kasárnách. Byli zde všichni. Koně, ti
kteří na nich jezdili, pěchota, štáby, markytánky...
V roce
1834 bylo ve Vysoké evidováno 8 popisných čísel a v nich 64 stálých
obyvatel (na dům 8 duší). O nějakém stavebním boomu se nedá ve spojení
s osadou Vysoká ani mluvit. Do roku 1904 přibyl 1 dům a v témže roce
i hospoda A byla pěkná, zachovala se na dobových pohlednicích.
A po válce? Ani Čechům se sem nechtělo. Vysoká i dnes slouží především
k rekreaci, k pastvě koní a k péči o ně a lufťákům, kteří se s domácími
o obec vzorně starají. Je tu větrno a krásně.
Egon Wiener
Není na seznamu VZP a není na recept
Město
bez kašny a morového sloupu, to je přeci hloupost. Socha a voda, to
patří před radnici. Však i Liberec měl svůj morový sloup, mariánské
sopusoší a kašen bezpočet. To až nyní, kde nic tu nic. A město
bez těchto památek je jako vyprávění pohádky bez princezny. Ani to
nejchudší město nemělo problém vybrat a shromáždit finance na jedno
sousoší jako dík, že mor je už pryč.
Tak to bylo i v Chrastavě,
kterou morový sloup s příslušenstvím z pískovce a z dílny uznávaného
Mistra Matyase Brauna stál 727 zlatých. Tato umělecká úlitba byla
postavena z peněz, které mezi sebou vybrali přeživší a pozůstalí.
Naštěstí, už kvůli její hmotnosti, s ní nikdo moc nemanipuloval
a od roku 1732 jí stačily je dvě opravy. Chrastava má památku jak má
být!
A když jsme Chrastavě pochválili sousoší, na které nešla z účtu
VZP ani koruna, protože si dobří chrastavští potřebné zlaťáky vybrali
sami, řekněme, že to nebylo poprvé ani naposled. Město má i solidní
kamennou kašnu s textem na kyprých bocích, která je ještě starší než
zmíněné kamenné placebo z roku 1732.
Chrastavská kašna má v rodném
listu zapsán rok 1680, takže brzo se budou slavit narozeniny. Holce bude
320 let a je na čase přemýšlet, čím to oslavíme. No a pokud jde o to,
zda kašna je dílem samotného Brauna, proč ne, ale k čemu by potom měl
starý pán dílnu plnou učedníků?
I tak ta korespondence kolem díla stačila.
Egon Wiener
Regionální výročí
Na Liberecku se narodila řada průkopníků socialismu, později předních funkcionářů politických stran Sociální demokracie, Komunistické strany nebo odborů a to hned několika zemí Střední Evropy. Pocházeli z Hrádku nad Nisou, Chrastavy, Stráže nad Nisou, Frýdlantu v Čechách i z Nového Města pod Smrkem. Jedním z nich byl i Karel Kneschke, který se narodil před 110 lety v Chrastavě.
Karel Kneschke se vyučil tkalcem. Sociální poměry v továrnách, kde pracoval, jej velmi brzo přivedly do řad tzv. Liberecké sociálně demokratické levice. Zde spolupracoval s libereckýcm Karlem Kreibichem, redaktorem týdeníku Freigeist (Duch svobody) a později deníku Vorwarst (Vpřed).
Redakce tohoto deníku požádala v srpnu 1912 o dvě přednášky vůdce německé sociálně demokratické levice, legendárního Dr. Karla Liebknechta, který přijel do Jizerských hor s rodinou.
Liebknecht promluvil v Jablonci a pavlovickém Koloseu. Mezi jeho posluchači v sále byl tehdy i čtrnáctiletý Karel Kneschke. Liebknecht na něj udělal takový dojem, že jej později zahrnul i do svých literárních pamětí.
V únoru 1921 pomáhal v Koloseu zakládat "Komsomol", v květnu německé oddělení KSČ. Po jejím založení se stal redaktorem a tajemníkem strany. Dne 25. června 1938 zahajoval také známý tábor lidu na Králově háji, zaměřený proti rozpínavosti fašismu a hrozbě nacismu, kterou představovalo nacistické Německo pro naši republiku i celý svět.
Za okupace v letech 1938–1945 žil Karel Kneschke v Anglii, kde ho zastihla zpráva, že jeho syn, kterému se nepodařilo emigrovat, padl na východní frontě. Karel Kneschke po skončení Druhé světové války využil možnosti tzv. Žukovovy akce a odešel do Východního Německa budovat NDR. Zemřel v Berlíně 15. února 1959.
O jeho životě napsal obsáhlou studii s názvem "Karel Kneschke – antifašista a revolucionář" chrastavský patriot, středoškolský profesor Karel Vydra. Je chvályhodné, že Liberecký deník patří k objektivnímu českému tisku a enmá problémy na svých stránkách vzpomenout demokratických sil československé politické scény První republiky. Ta by mohla být i návodem, jak čelit současné krizi důvěry naší společnosti v důvěryhodnost většiny současných politických stran.
Egon Wiener
Město v Čechách na čtrnáct písmen
Baronka Horowitzová byla ředitelkou jazykové školy. Nevím, jak svůj původ utajila, asi to bylo tím, že vyvdala ryze české příjmení. Jejím manželem byl za války plukovník naší exilové armády. Syn učil v sedmdesátých letech na místním gymnáziu na severu Čech. To byl on, kdo mi to všechno řekl, když jsme seděli u barového pultu, někdy o půl druhé v noci, zatímco místní hostili sovětskou komsomolskou delegaci.
Stále brečel, protože se bál, že z něho bude alkoholik a já si paradoxně uvědomil, že můj strýc Horst, který včas před Hitlerem utekl, byl otcem opilého suplenta vyznamenán Medailí za chrabrost před nepřítelem. Strýc Horst se styděl za své německé jméno, a tak mu kluci v Anglii říkali Sašo.
Mladý Horowitz usnul znaven pitím a mě odvedl k sobě domů Toník Součků. Tohle město bylo vždy plné hrdinů, nebo aspoň jejich blízkých příbuzných. Psala se sedmdesátá léta minulého století. V místní nemocnici léčil abnormálně tlustý doktor, ředitel, vyloučený ze strany. Jezdili se k němu léčit nejvyšší komunističtí pohlaváři pravděpodobně i z NDR, uměl výborně německy i česky. Byl odsud, z Liberce, jeho otcem byl Čech, předseda krajského prvorepublikového soudu, matka byla tělem i duší přesvědčená nacistka. Jak tohle všechno šlo v kádrových materiálech té doby zaonačit nevím.
Ředitelem místního domu
pro mládež byl Toník Souček. Výška metr šedesát, droboulinká postava.
Kamarád, major sovětské armády demilitarizovaný krátce po Druhé světové
válce.
Svá vysoká vyznamenání dostal jako velitel gardové hrdinské
obsluhy baterie kaťuší. Učitelem na zemědělské škole nahoře u zámku byl
Rumun. Poznámky si psal ruskou azbukou. Rozvrh vyučovacích hodin měl
přizpůsobený, aby mu 20 minut velké přestávky stačilo k přeběhnutí
ze školy přes celé město od zámku na gymnasium. Ve městě v té době byla
také úžasná, nefalšovaná, naprosto původní, kolíčková rarita.Telefonní
ústředna ještě ze starého Rakouska z mědi, bronzu, zvonoviny usazena
v konstrukci z těžké secesní litiny.Obsluhovaly ji ženy, spojovatelky
s drdůlky ve vlasech...
Hrad ovládla rodina purkrabího Ledvinky. Jeho žena v kase, aspoň se to říkalo, vládla i městu. Proč ne? Kdo četl Zámek, Proces a další, nediví se. Už víc, než před padesáti lety sem jezdil a čerpal tady náměty pro své knihy syn starého pana Kafky, mladý Franz z Prahy. Pro místní kontrolor z pražské banky Franz Kafka.
A město? Však víte… Moc se nezměnilo. Je pořád stejné, jen teď se jim vrátil na náměstí do kovu zvěcněný vévoda Albrecht.
Egon Wiener
Časné léto roku 1968
Kapitán Onsorge z vojenské kontrašpionáže to nebral na lehkou váhu. Psal se rok 1968, bylo léto a bundokošili vojenské uniformy měl rozepnutou až po chlupatá prsa, což mě rozesmálo. ,,Čemu se smějete vojíne, to vypadá na vojenský soud a Vy se tu div neválíte smíchem, jste blázen?"
Bože, co jsem mu měl odpovědět? Seděli jsme v kanceláři kontrášů v dolních kasárnách liberecké posádky pod hlavní věží, ze které mě před rokem vítal pátrač, co během Šestidenní války na Středním východě vyhlížel letící izraelské letouny Mirage. Nyní, po roce, ,,lítám" v průšvihu já. Jak v románu od France Kafky…
Kontráš si uvědomuje absurdnost svého vyšetřování, ale je to jeho práce. Já už po několikáté říkám: "Ano, před koncem vycházky do Liberce, mě v několika dnech po sobě přiváží před budovu dolních kasáren autem s cizí poznávací značkou má sestřenice Naomi. Vysadí mě a jede k nám domů, do Machnína, já to stihnu včas na kavalec a spím…."
Problém je v tom, že sestřenka má na autě žlutou poznávací značku, značku domovského státu Izrael – IL, čímž je Onsorge zcela vyveden z konceptu. V podstatě se jedná o provokaci. V loni za Šestidenní války se hlídalo nebe nad Libercem, před izraelskými stíhačkami, a teď stojí každý večer auto s izraelskou značkou před kasárnami. Co s tím? Staří soudruzi by si věděli rady, ale píše se rok 1968, je léto a Bůh ví, jak to všechno skončí… Takže zastřelit ne – zavřít… Spadl mi kámen ze srdce.
Zaplať Pánbůh psal se červen léta 1968 a do konce srpna bylo ještě daleko. Rozvědčík pokračoval ve výslechu: "A co dělá ta tvá sestřenice?" "Naomi pracuje v nemocnici ve městě Beer-Ševa." Kapitán jen pokyvuje hlavou: "A tady tě vozí do kasáren..." Jsem naštvaný, a slyším se, jak říkám: "Není špión, je jí 19 let a nenávidí Němce." To si vyšetřovatel vezme osobně, ale ne. Dál si hladí pilníčkem nehty a hledá, jak z toho udání ven: "Proč nemá ráda soudruhy z NDR?" To už skoro řvu: "Protože nám vyvraždili, ty debile, celou rodinu!" To "debile" si pro jistotu říkám jen potichu. ,,Aha," kapitán potvrzuje, že slyšel. "A kdy a kudy pojede domů?" "Pojede asi tuhle sobotu, ale tak, aby nemusela přes Německo."
Vyšetřování spěje ke konci. Nic jsem nepodepsal, nikoho jsem neprásknul, mohu odejít. Nasazuji si lodičku. Slyším, jak říkám: "Dovolte mi odejít, soudruhu kapitáne," a mažu si to na cimru.
Kapitán to bude mít těžší. Je si jistý, že něco tajím a moje sestřenice je špión v sukních. Budu veden v knize podezřelých, tak jako můj otec, dědeček a jeho dědeček a bude v ní veden syn, vnuk... Tihle hoši jsou vytrvalí.
Na podzim mi vojna skončila. Dva roky v řiti. Ano i ne. Naučil jsem se toho dost. Především poznávat lidi. Kontráše, udavače, kluky z cimry. Sestřenice stále léčí v nemocnici v pouštní Beer-Ševě a Izrael se nesnaží napadnout Českou republiku. Jen já si občas vzpomenu, jak bylo bděle v Liberci…
Egon Wiener
Žijí mezi námi
Je mu víc jak devadesát, česky umí líp, než německy. Jako německý voják strávil téměř deset let v zajetí, ostatní léta prožil doma v Liberci, aktivně se účastní společenského života, tlumočí, jedná v zastoupení liberecké německé menšiny s partnery doma i v zahraničí. To je pan Šolc, jak jej známe my všichni, kteří jsme s ním přišli do styku. Moji příbuzní, kteří s ním chodili do školy, do kulturních a společenských organizací, už dávno zemřeli. On je tu stále a baví nás svými vzpomínkami. Jen máloco se za ta léta, co je tu s námi, obešlo bez jeho účasti. Jsem přesvědčen, že ještě zdaleka neřekl své poslední slovo, a že se s jeho humorem budeme setkávat ještě mnoho příštích let.
Nedávno jsem vzpomínal prastrýce, který před válkou obsluhoval na Ještědu, a že měl hezkou dceru, která se narodila na počátku 20. let minulého století. Samozřejmě, že ji pan Šolc znal. A dobře. Chodili spolu a bylo to vážné, ale ve finiši dala přednost jeho kamarádovi ze stejné ulice. Pak se tu objevil Hitler a místní museli do armády a na frontu. Oba kamarádi, jeden už ženatý s mou sestřenicí, se sešli u stejné dělostřelecké baterie na Krymu, když tomu ženatému přišel dopis od nejvyššího velení Wehrmachtu: Ztratil jste důvěru německého lidu a samotného vůdce Adolfa Hitlera. Sňatkem s Židovkou jste pošpinil čest německého vojáka a jste s okamžitou platností zbaven cti bojovat za Velkoněmeckou říši. Vraťte se domů s hanbou a hlaste se o práci na pracovním úřadě v Liberci.
Dotyčný to udělal s nebývalou radostí. Zbytek osazenstva baterie dál měl důvěru Hitlera i německé branné moci, později měl i štěstí a padl do zajetí.
Oba kamarádi se sešli doma víc jak po deseti letech. To jsou příběhy, které by člověk nevymyslel.
I takové věci seděly ve městě pod Ještědem a přežít je, k tomu bylo zapotřebí i hodně velké štěstí.
Egon Wiener
Autor: Egon Wiener
Narozen 1947 v Liberci, sběratel, religionista a publicista, nyní v důchodu.
zdroj: https://www.chrastava.eu/o-meste/kronika-mesta/stripky-z-historie-chrastavy-od-egona-wienera/