Česká Lípa

Kahlenberg - Holý vrch, alias Holák

Samotné město Česká Lípa včetně Svárova je rozloženo mezi třemi kopci, bezprostředně se dotýkající městského prostoru. Nejnižší z těchto kopců je Holý vrch na jihozápadním okraji města, které nepřevyšuje o mnoho. O něco výše zvednout hlavu při pohledu k vrcholu kopce musí obyvatelé Dubice a Dolní Libchavy, mezi nimiž Holý vrch leží. Vrchol vrchu je navršen převážně z čedičové horniny do nadmořské výšky 297 metrů na pravém břehu řeky Ploučnice a levém břehu jejího přítoku Šporky, které převyšuje přibližně o 50 metrů. Jen pro úplnost doplňuji, že se vyskytuje často i tvar jména zmiňovaného potoka bez háčku, tedy Sporka. Těžko proto rozhodnout o správnosti tvaru, v každém případě v německém pojmenování se potok nazývá Ronbach. Proto se také ve starších materiálech uvádí jako Ronovský potok.

Samotný kopec byl i přes některé kusé zprávy s největší pravděpodobností návrším po dlouhá léta holým. Jak ostatně dokládá i jeho pojmenování Holý vrch, či Kahlenberg, případně i latinské Monte Calvus. Místo to ovšem nebylo opuštěné. Již k roku 1603 je znám doklad o převodu vlastnických práv zdejších pozemků. Ale asi až v pozdějších letech se na Holém vrchu usadili postevníci, kdy je prvně zmiňována na počátku 18. století dvojice poustevníků, která byla povinna sloužit při mších v Mariánském kostele. Poměrně podrobně je popsán příběh Gabriela Patze, barvíře působícího v Praze, kterou roku 1713 postihla morová epidemie. Proto se tento českolipský rodák rozhodl uchýlit do svého rodného města i se svou dvanáctičlenou rodinou. Do města však nebyli z obavy přenosu nákazy vpuštěni a byli tak nuceni přečkat čtyřicetidení karanténu za branami města. Tyto jistě dlouhé podzimní dny přečkali právě u poustevníka na Holém vrchu, který je k sobě přijal a obstarával jim ve městě vše potřebné. Vše nakonec dobře dopadlo a Patzova rodina nechala z vděčnosti na místě svého dočasného pobytu postavit kapli. Barokní stavba byla dokončena roku 1720 o rozměrech 6 metrů délky a necelých 5 metrů šířky i výšky. Přesně uváděno 10 na 8 loket. Kaple byla zasvěcena sv. Trojici a zřejmě nedaleko stával i dřevěný příbytek poustevnický. Poustevníků se zde v následujících letech vystřídalo několik, někteří jsou i známi jménem i původem a bývali povinováni k Mariánskému kostelu, na jehož hřbitově bývali pohřbíváni. Holý vrch se stal velice oblíbeným poutním místem a od města ke kapli byla vybudována kalvárie neboli křížová cesta. První zastavení bývalo u nemocnice, to také vydrželo nejdéle. Zbytek vzal za své z větší části při stavbě trati do Děčína zprovozněné v roce 1872, kdy bylo u staveniště zřízeno rozlehlé štěrkoviště, patrné v krajině dodnes. Pro samotnou kapli měl rozhodující význam zákaz poustevnictví vydaný císařem Josefem II. Nejprve byla zrušena poustevna v roce 1782 a o tři roky později byla uzavřena i kaple jako nepotřebná. Definitivní zkáza stavby přišla v roce 1814, kdy byla během pořádání svatojanských ohňů nešťastnou náhodou zapálena a následnému požáru podlehla.

Vzkříšení oblíbeného poutního místa přišlo o dalších sedmdesát let později. Ovšem nebyl vybrán účel zbožný, nýbrž světský, pravda také s jistým duchovním rozměrem. Českolipský Okrašlovací spolek měl již za sebou úspěšné založení a zvelebení městského parku i téměř dokončenou výstavbu rozhledny na Špičáku. Toť se osvícení pánové rozhodli býti účastni i na úpravě dalšího z vrchů nad Lípou, který byl zcela holý pouze s ruinami kaple na vrcholku kopce. Město v roce 1884 zakoupilo pozemky na Holém vrchu se záměrem je parkově upravit. A právě tohoto úkolu se ujal Okrašlovací spolek pod vedením svého předsedy a gymnaziálního profesora Eduarda Steffena. Dne 19. listopadu 1884 započaly úpravy terénu a ještě téhož roku byla doupravena hlavní cesta na vrchol. Je velice dobře viditelná na nejstarších snímcích a je také vedena stejnou trasou ještě dnes. Takže každý, kdo na Holém vrchu někdy byl a zvolil tu nejpohodlnější cestu právě tuto hlavní, jistě dobře ví, že kopec obejde dvakrát dokola, než se dostane zcela na vršek.

Kromě hlavní cesty byly později zbudovány i další vedlejší, ale také strmější. Kolem těchto pěšinek byly umístěny lavičky a vysázena zeleň. Podle dobových zpráv nebylo zalesnění kopce zdaleka jednoduchou záležitostí, až se tomu nechce dnes ani věřit. Nejdéle zůstávala bez porostu spodní část východního svahu, jak ukazují staré snímky. Do roku 1886 bylo na Holém vrchu vysazeno přibližně 100.000 stromků a keřů. Některé z nich se na kopci nalézají dodnes, ale v hustých náletových porostech se již trochu ztrácejí, i když pravidelnost rozesazení na tyto rostliny upozorňuje. Parkové úpravy na Holém vrchu měly však již v počátcích své existence i své odpůrce. Hlavním protiargumentem byl fakt, že byla zničena významná botanická lokalita, kde v původní travnaté stepi a v křovinách jižního svahu žilo ojedinělé společenství teplomilné vegetace se specifickým druhovým složením. Dalším vytýkaným počinem bylo vysazování nepůvodních rostlin, jako jsou smrky, modříny či jírovce.

Další změnou na vršku kopce byla zamýšlená výstavba hostince. Stavba započala 20. dubna 1885 na zbytcích zdí zničené kaple. Právě na tyto opravené zdi bylo ještě přistavěno dřevěné patro, čímž vznikla stavba švýcarského či alpského typu, jak se většinou označuje. Už 6. září 1885 byl Restauration Kahlenberg otevřen. Ve zděném přízemí byla kuchyně a v patře restaurační místnost ze všech stran obklopená otevřenou vyhlídkovou verandou. Ještě stejný rok byla ale zasklena a postupně vyzdobena nástěnnými malbami Eduarda Steffena, které zobrazovaly některá místa z okolí, takže zde byl krásný výhled i za špatného počasí. Na sklech bylo v každé světové straně vyobrazeno jedno roční období. Podle dobových popisů byl na stěnách vyobrazen hrad Bezděz, vchod do údolí Peklo, zámek Zákupy, zámek v Horní Polici, hrad Sloup, pískovcové jeskyně u Sosnové, zámek Horní Libchava, Nový Zámek v Zahrádkách, hrad Jestřebí, hostinec u Novozámeckého rybníka v Zahrádkách, hostinec Zámeček v České Lípě a zřícenina bývalé kaple Nejsvětější trojice na Holém vrchu.

Tehdejší atmosféru lze dokreslit některými dobovými novinovými zprávami. Jako například, že majitel restaurace na Holém vrchu nelitoval námahy, aby v předvečer svátku sv. Jana 23.6.1891 byla restaurace velkolepě osvětlena a aby byl zapálen krásný ohňostroj. Nebo noticka z 30. 9. 1891, která praví, že i v podzimní sezoně je pro návštěvníky denně otevřena restaurace na Holém vrchu a nabízí levně znamenitá vína, piva a studenou kuchyni. Návštěvníky jistě potěší, že restaurace je od počátku října vytápěná.

U restaurace byla zřízena i vyhlídková terasa, pod kterou byly restaurační sklepy. K terase vedlo schodiště, které je na svém místě dodnes, jako jedna z mála dochovaných částí. V roce 1905 proběhla zásadní rekonstrukce stavby a restauraci přibyly dvě věžičky na severní straně. Hostinec byl vždy majetkem města a provozován byl nájemcem. Provoz byl obnoven i po druhé světové válce, ale hostinec byl v provozu jen několik let. Počátkem let padesátých byl opuštěn a chátral. Obnovení bývalého oblíbeného výletního místa nepomohlo ani odhalení památníku Aloise Jiráska 10. srpna 1951 na úpatí kopce při vstupu na cestu vedoucí vzhůru. Pomník byl přibližně na konci šedesátých let přemístěn do parčíku u Velkého kina a zde zbyly jen zbytky úprav prostoru, z nichž jsou dnes patrny zejména vysázené stromy do písmene U. Od roku 1973 je pomník Aloise Jiráska umístěn před vchodem do divadla nesoucí mistrovo jméno. Poslední pokus o obnovení společenského života na tomto místě bylo uskutečněno v letech politického uvolnění, kdy se stavby ujal myslivecký spolek s úmyslem jej opravit a zprovoznit. V roce 1968 byla stavba opravena a scházelo pouze zavést vodovod a dostavět sociální zařízení. Bohužel v srpnu toho roku se změnila rapidně situace v zemi a nadále nebyly podobné aktivity podporovány. Došlo tak k opuštění stavby a snad i k "náhodnému" požáru. Krátce na to byl hostinec zbořen a co šlo použít bylo rozebráno na stavbu garáží.

Ještě v letech poválečných patřilo ke společenskému bontonu účastnit se každou neděli pravidelného poobědního korsa po přesně určené trase. Nebyl-li někdo spatřen při této pravidelné společenské události, stal se již od dob hluboko předválečných terčem řečí spekulujících o zdravotních neduzích či dokonce o společenské pokleslosti dané osoby. Městská honorace, či smetánka měla povinnost prokorsovat severní stranu náměstí. Nižší společenské vrstvy nastupovaly trasu pochopitelně podle místa bydliště, ale bylo nutno dodržet trasu vedoucí Dlouhou ulicí, dnes Jindřicha z Lipé, případně již z ulice Hrnčířské, dojít za soustavného zdravení kolemjdoucích sousedů až na náměstí, které se přecházelo zase jižní stranou. Bývalo poměrně běžné za pěkného počasí pokračovat procházkou až na Holý vrch. Zde si otec rodiny dopřál jeden či dva korbely se zlatavým mokem přikryté hustou bílou čepicí a choť měla na výběr buď malé, nebo limonádu. Limonáda, případně zmrzlina, zase byla odměnou pro drobotinu hrající si v okolí restaurace po dobu společenské konverzace svých rodičů. Jenže tyto buržoasní přežitky byly za nastupující vlády dělnické třídy vyměněny za dostaveníčka na polních brigádách a to také jistě přispělo k zániku hostince. Dnes si myslím, že by obnova tohoto místa byla pěkným počinem, když už je pro občanstvo města ztracena rozhledna na Špičáku. A že je zde výhled převážně na šedivé paneláky a průmyslovou zástavbu Dubickou? Vždyť i to jest naše děélo, tak před tím nezavírejme oči. Alespoň třeba budeme při rozhodování o podobných stavbách zodpovědnější.

I takový se mohl naskytnout před sto lety pohled k Holému vrchu z míst tehdy daleko za městem, takřka přesně na půli cesty k Dolní Libchavě. Dnes již sice není Holý vrch holým vrchem, ale jedno je dnešnímu stavu s větší částí 19. století společné. Jsou to opuštěné zbytky bývalé kaple, dnes zároveň i bývalé restaurace, jenž jako jediné přečkaly staletí na kdysi tak oblíbeném místě.

Vzájemně se doplňující materiál o Holém vrchu v podstatně podrobnějším rozpracování Petra Kühna je uveřejněn ve vlastivědném sborníku Bezděz z let 2005 a 2006. Stále k dostání například ve vrátnici vlastivědného muzea v České Lípě.