V obci je autobusová zastávka, kam zajíždějí autobusy ČSAD Liberec z Frýdlantu, nejbližší železniční stanice je v Krásném Lese.

Historie

Bulovka bývala rozdělena na dvě části patřící k frýdlantskému a grabštejnskému panství. V obou částech, pojmenovaných později Horní a Dolní Bulovka, existovaly lenní statky. Oba statky však na sklonku 16. století upadaly a tak roku 1675 odkoupil hrabě Gallas Horní Bulovku a roku 1654 za 300 kop Dolní Bulovku. Sjednocená obec byla vážně postižena jak válkou, tak i rozsáhlou emigrací a stupňováním nevolnických povinností. Proto se obyvatelé Bulovky aktivně zúčastnili odporu vedeného Andreasem Stelzigem, za což byl místní rychtář potrestán vysokou pokutou. Roku 1790 bylo v obci 131 domů. V roce 1833 zde žilo 1173 obyvatel a jim zde sloužila škola, poplužní dvůr a mlýn. Obec měla převážně zemědělský charakter a v první polovině 19. století se zde začalo rozmáhat tkalcovství. Většinou však šlo o domácí výrobu, jedinou výjimkou byla dílna založená roku 1854 varnsdorfským Franzem Blumrichem, která však po několika letech s výrobou bavlněného zboží skončila. Nejvíc obyvatel měla Bulovka v polovině 19. století, kdy ve vsi žilo víc než 1600 obyvatel, od té doby jejich počet klesal – roku 1910 ji obývalo 1259 lidí.

Již sloučené obce Bulovka, Arnoltice a Dolní Oldřiš měly k 1. 1. 1983 celkem 787 obyvatel. Rozhodnutí o udělení znaku a praporu převzal starosta obce z rukou předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 7. 5. 2001. Obec v roce 1996 neúspěšně usilovala o zisk titulu Vesnice roku.

Pamětihodnosti

• Kostel sv. Michaela archanděla – postaven v letech 1744–1747 a zachovala se v něm část barokního zařízení

Vodní mlýny

V dnešní Bulovce stávalo celkem osm vodních mlýnů, a sice:

• Horní mlýn
• Dolní mlýn
• mlýn na Světlém potoce
• dřevěný mlýn (snad pila)
• mlýn na tříslo pro koželuhy na Černém potoce (poblíž hospodářství čp. 57)
• mlýn na tříslo před hostincem
• větrný mlýn na tříslo
• větrný mlýn situovaný za hostincem

Horní mlýn

Na Světlém potoce téměř na hranicích s Polskem stále stojí (jako objekt čp. 39) zachovaný mlýn. Zmínka o něm pochází již z roku 1591, kdy budova přechází (z důvodu nesplaceného dluhu ve výši 100 tolarů mezi Abrahamem z Faust a Janem ze Schwanitz, který byl lenním pánem na Bulovce) coby protihodnota pod lenní správu Bulovky. Tento vrchnostenský mlýn vždy určený k mletí zrna býval dědičně pronajímán mlynářským mistrům. Prvním doloženým byl Kryštof Schön, jenž na něm hospodařil se svou ženou Marií. Objekt však vlivem násilné pobělohorské rekatolizace opustil a odešel do Lužice. V následujících letech byl mlýn opuštěný a chátral.

V Soupise poddaných podle víry z roku 1651 je v obci uváděn jeden mlýn se dvěma stroji. Na mlýně působil Martin Puntze, který spadal pod Habartice a místní mlýn měl pouze v nájmu. Řemeslo zde však neprovozoval, neboť odešel do Saska. Dekretem vydaným 11. května 1957 bylo předláneckému mlynáři Thomasi Hänischovi povoleno za roční poplatek 19 zlatých bylo umožněno, aby mlel pro všechny obce, jež spadaly pod vodní právo tohoto mlýna. Nikdo z ostatních obcí nesměl své obilí vozit jinam, než do mlýna v Předláncích, V dekretu stálo, že uvedená výhoda platí po omezenou dobu, do chvíle, než Horní mlýn v Bulovce bude mít opět svého mlynáře.

Dalším mlynářem, který je na tomto mlýně doložen, byl Georg Pülse, jenž ovšem pro své spory s vrchností musel roku 1677 mlýn opustit. Ten byl následně dán Andreasi Müllerovi pocházejícího z Nového Města pod Smrkem. Dalším známým majitelem byl k roku 1680 mlynář Christoph Schöler (1650–1717), který jej zakoupil za 500 tolarů. Jeho nástupcem se stal jeho syn Johann Franz Schöle. Tomu objekt patřil až do jeho smrti v roce 1750 a následně přešel na jeho syna Ambrože. Po něm od roku 1754 zde vykonával řemeslo Johann Josef Schöler, kterého po jeho smrti vystřídala manželka Anna Marie. Ta se však brzy provdala za mladého mlynářského učně Johanna Heinricha Dönnertha, jenž ovšem záhy (roku 1774) zemřel a Anna Marie se následujícího roku vdala opět za jiného mladého mlynářského učně, tentokrát Johanna Gregora Bürgera, syna višňovského rychtáře. Ten zemřel roku 1788 a Anna Marie jej za dalších pět let následovala. Po té se stal majitelem mlýna Gottfried Schöler, syn Anny Marie z prvního manželství. Na mlýně hospodařil se svou manželkou Marií Theresií a když umíral, nechal u cesty zřídit malý křížek s nápisem: "Zřízeno Gottfriedem Schölerem a jeho milovanou manželkou Marií Theresií, rozenou Neumannovou roku 1804".

Vdova se začátkem února 1807 podruhé provdala za mlynářského tovaryše Josefa Niedeka. Ten na mlýně hospodařil až do roku 1819, kdy zemřel. Objekt poté za částku 2 357 zlatých přešel zpět na vdovu Marii Theresii. Aby ji byla schopna splatit, musela se zadlužit. Protože ale nebyla schopna své dluhy splácet, dostal se mlýn do dražby, v níž jej získal mlynář Franz Austen. Jeho působení však trvalo pouhý rok, než ho potkala tragická nehoda (cestou s povozem do Liberce pro obilí jej ranila mrtvice a když jej nalezli, byl již mrtvý). Vdova se roku 1833 opět provdala, tentokrát za mladého tovaryše Floriána Schäfra, jenž pocházel z Ludvíkova. Po něm na mlýně vykonával řemeslo jeho syn Ferdinand, kterého posléze vystřídal jeho syn, Rudolf Franz Schäfer. Posledním mlynářem před odsunem Němců po druhé světové válce byl Josef Schäfer.

Dolní mlýn

Místo, kde stál Dolní mlýn, není z map identifikovatelné. Podle staré kupní knihy zemského archivu v Praze lze dohledat, že Hans Scholz koupil 26. října 1731 jakousi louku, která se jmenovala "Mlynářská pláň". V těch místech měl prý stát mlýn, jenž byl zatížen všemi vrchnostenskými povinnostmi. Arnoltický kronikář Anton Appelt se domnívá, že Dolní mlýn stál v místech dnešního stavení čp. 30. V některých místech je totiž ještě patrný mlýnský náhon, jenž tu ústil do potoka.

Mlýn na Světlém potoce

První zmínky o něm pocházejí z dekretní knihy z roku 1676, kde je psáno, že mlýn byl tou dobou pustý a uzavřený. Ve frýdlantském zámeckém archivu je ovšem tento stav u mlýna uváděn již v zápisech z roku 1651. K opuštění mlýna došlo vlivem rekatolizace a odchodu protestantsky smýšlejícího mlynáře.

Dřevěný mlýn

Na pomezí pastviny lesa a pastvin v louce směrem od hostince měla stát pila. To místo je nazýváno "Mlýnská louka".

Další mlýny

V obci se nacházel též vodní mlýn. Stával v prostorách hospodářství čp. 66 vedle posléze postaveného domu čp. 197. Někdy kolem roku 1830 však došlo k jeho stržení. Jeho posledním majitelem byl Franz Ressel, který pocházel z blízkých Arnoltic.

Druhý větrný mlýn stál poblíž hostince a jeho majitelem byl k roku 1858 Franz Blumrich. Předtím objekt stával v Arnolticích u zdejšího mlýna na tříslo. Blumrich mlýn znovu postavil na kopci nad hostincem. V těchto místech stál do roku 1873, kdy došlo k jeho prodeji do starého Zawidówa.

(zdroj: Wikipedia)

Historie Bulovky

Podobné osudy jako Arnoltice měla i sousední Bulovka, rozdě­lená ve svých nejstarších dějinách na části patřící k frýdlantskému a grabštejnskému panství. Na obou dílech vznikly lenní statky, písemně doložené již ve 14. století a označované později jako Bulovka Hor­ní a Dolní. Majiteli Horní Bulovky byli do poloviny 16. století Maxenové, do roku 1631 Würissové, pak císařský fořtmistr Jan Sa­muel Klueg a řadu svobodných držitelů uzavřel řízný voják z třicetileté vál­ky Jan Jiří Dachhauser von Heroldstein, který měl neustálé spory s podda­nými kvůli stále vyšším pracovním a platebním požadavkům. Nic mu to ne­pomohlo, statek upadal již od sklonku 16. století, a tak ho nakonec v roce 1675 od Dachhauserovy vdovy koupil hrabě Gallas. Nejinak tomu bylo s Dolní Bulovkou, kde po Maxenech spravoval statek ve druhé polovině 16. století Johann von Scharfsödt, potom bratři Griesselové, Weissbachové, z nichž Judita byla majitelkou statečku odhadovaného v roce 1654 na pou­hých 300 kop, který měl být změněn na selskou usedlost. I Dolní Bulovku odkoupil v roce 1651 hrabě Gallas.

Ve válečnými událostmi a emigrací postižené Bulovce vyvolalo následné stupňování poddanských povinností odpor poddaných, takže se aktivně zú­častnili zápasu vedeného Andreasem Stelzigem, což bylo výslovně uvedeno i ve zprávě krajského hejtmana místodržícímu o situaci na Frýdlantsku ze dne 9. října 1681. Zdejší rychtář byl za to potrestán vysokou pokutou, kterou splatil 200 ovcemi a penězi ve výši 255 zl.

Osmnácté století, poznamenané na Frýdlantsku několika vojenskými ta­ženími za válek s Pruskem i povstáním poddaných v roce 1775, zanechalo v Bulovce jednu pěknou stavební památku - kostel sv. Michaela archanděla z let 1744-47, v němž se zachovala i část barokního zařízení. Bulovka v té době ponenáhlu rostla, takže čítala již 131 domů (1790). Ekonomické zázemí vesnice zůstalo stejné i v roce 1833, kdy zde statistik Sommer zaznamenal ovčín, poplužní dvůr, mlýn, jako vzdělávací zařízení přibyla škola, již nezbyt­ná pro obec s 1173 obyvateli (údaj z roku 1845). Je tedy patrné, že na severní okraj Frýdlantska si vznikající průmysl ještě cestu nenašel.

I v průběhu dalších desetiletí 19. století zůstávalo pro život obyvatel Bu­lovky nejdůležitějším odvětvím zemědělství. Vedle dvou velkých, původně lenních statků zde existovala selská hospodářství, rozvíjející se v nových poměrech po zrušení roboty a poddanství v roce 1848. Úspěšnému provozo­vání zemědělské výroby pomáhal vzestup znalostí moderních zásad hospo­daření, které synové a dcery sedláků získávali na frýdlantské hospodářské škole, založené v roce 1890. Stejně jako v okolních vsích rozšiřovalo se také zde již v průběhu první poloviny 19. století domácí tkalcovství. Počet ručních stavů v chalupách v Bulovce stoupl zejména od čtyřicátých let, kdy zdejší tkalci pracovali pro bavlnářské firmy z Varnsdorfu. V roce 1854 koupil varnsdorfský Franz Blumrich bulovskou krčmu a v jejím dvoře postavil budovu, nazývanou "fabrika", v níž se vyrábělo bavlněné zboží. O tři roky později zís­kala podnik liberecká firma Redlhammer, která zde dokonce zaměstnávala kolem 150 lidí. Avšak již v polovině šedesátých let výroba skončila. Budova později sloužila financům, četníkům a dokonce i škole. Kromě této "továr­ny" zde existovalo několik dílen, v nichž se tkalo plátno. Od čtyřicátých let se lněné tkaniny upravovaly na místním bělidle. Vedle provozoven tohoto charakteru se zejména ve druhé polovině 19. století úspěšně rozvíjela řada řemesel pro místní potřebu. Franz Blumrich postavil v roce 1858 u krčmy již druhý větrný mlýn. Původní, zmiňovaný poprvé už v 17. století, byl roku 1830 zbourán.

Od devadesátých let 19. století získávala Bulovka moderní komunikace. Staré cesty spojující jednotlivé vsi této části Frýdlantska nahrazovaly kvalit­ní silnice, důležité pro rozvoj obchodu a hospodářství i pohyb lidí. Nejprve byla budována okresní silnice do Krásného Lesa, dokončená v roce 1893. V letech 1895-98 se stavěla silnice do Dolní Oldříše. Až v roce 1908 byla zprovozněna moderní komunikace mezi Bulovkou a Arnolticemi. Ve srov­nání s průmyslovými obcemi získala Bulovka stálou poštu poměrně pozdě a obyvatelé zůstali odkázáni na doručování frýdlantské pošty až do 1.7.1913. kdy byl v od základu přestavěném Rytířově hostinci (čp. 101) otevřen místní poštovní úřad s pošmistrovou Helenou Grafovou. Dů­sledkem pomalejší modernizace a stále převažujícího zemědělského charakteru obce byl úbytek obyvatel. Zatím­co v padesátých letech 19. století žilo v Bulovce více než 1600 lidí, při sčítání v roce 1910 již úřední statistika za­znamenala pouze 1 259 obyvatel. Všichni se hlásili k ně­mecké obcovací řeči a kromě 18 evangelíků byli všichni katolického vyznání.

Sousední Arnoltice měly díky své poloze na císařské sil­nici z Frýdlantu do Závidova, vybudované již na počátku třicátých let, daleko lepší podmínky pro rozvoj. Přesto ne­došlo ani zde k přeměně v průmyslovou vesnici. Podobně jako v Bulovce počet obyvatel v průběhu druhé poloviny 19. století klesal. Při sčítání v roce 1910 uváděli všichni ja­ko obcovací řeč němčinu a až na 8 evangelíků se hlásili ke katolické víře.

Navzdory pomalejšímu vývoji došlo v průběhu 19. stole­tí, zejména v jeho druhé polovině, k velkým změnám v ži­votě zemědělských obcí. Péče o vzdělanost mladé genera­ce, na niž kladl velký důraz také stát, vedla k rozvoji škol­ství. V Arnolticích postavili novou školu v roce 1869. Na konci století měla dvě třídy, do první světové války již po­čet dětí stoupl tak, že přibyla třetí. V Bulovce bylo přikročeno ke stavbě no­vé čtyřtřídní školy roku 1875.

S politickým uvolněním se od šedesátých let začaly rozvíjet i občanské aktivit. V Bulovce ostatně došlo k prvnímu organizování občanů již v revo­lučním roce 1848, kdy zde vznikla národní garda. Politická rivalita v posled­ní čtvrtině století dokonce vedla k politickému střetu při obecních volbách v roce 1886, jež musely být anulovány a opakovány. Velmi čile se obyvatelé angažovali ve spolkovém životě. Nejstarší byl spolek vojenských vysloužilců z Bulovky, založený roku 1864 a potvrzený o rok později. V Arnolticích se veteráni konstituovali v roce 1880. Tyto korporace sloužily především k podpoře svých členů a jejich rodin, pozornost však budily i na veřejnosti vystou­peními při různých oslavách. V Bulovce existoval od konce sedmdesátých let další podpůrný spolek, fungující jako nemocenská pokladna. Členové hasičského spolku z Bulovky, založeného roku 1878, zasahovali nejen u čet­ných požárů, ale i při velké vodě v letech 1880, 1881 a 1897. V Arnolticích se organizovali od roku 1899. V obou obcích vznikly také spolky vzdělávací a zábavné. V polovině osmdesátých let byl v Bulovce založen zábavný klub Frohsinn (Veselá mysl). V Arnolticích existoval od roku 1894 mužský pěvec­ký sbor, Bulovští založili o rok dříve čtenářský a vzdělávací spolek Svornost. Tři roky před vypuknutím první světové války vznikl v Bulovce Dělnický cyklistický spolek. Celozemské ochranné svazy - Německý školský spolek a Svaz Němců v Čechách - měly v obou obcích místní skupiny. Podobně ja­ko v jiných zemědělských oblastech udržoval se i zde vliv katolické církve, podporovaný Katolickým spolkem pro Bulovku a okolí i bulovskou místní skupinou spolku Pius. Sedláci se sdružovali v Hospodářském spolku, který byl základnou Německé agrární strany. Od poloviny devadesátých let půso­bil v Bulovce také politický Lidový spolek, patřící k seskupením, jež byla vý­razným nositelem nacionalismu.

Po první světové válce obnovil bělidlo na pravém břehu potoka Anton Richter, vodní mlýn na opačném břehu provozoval Anton Langer. V Arnolti­cích vyráběl Anton Ulbricht zemědělské stroje (čp. 17). Jako důsledek pová­lečné pozemkové reformy přidělil Bulovce komisař Státního pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi poplužní dvůr frýdlantského velkostatku (1927-29). Ve třicátých letech už ale nacházely dvě třetiny obyvatel Bulovky, Arnoltic a Dolní Oldříše práci v průmyslu a živnostech a jen zbylá třetina v zemědělství. Moderní doba se nejmarkantněji projevila zavedením elektrického prou­du, když občané Bulovky, Arnoltic a Pertoltic založili roku 1922 elektráren­ské družstvo. V samotné Bulovce do něj vstoupilo 175 členů a po obci se rozsvítilo 22 lamp veřejného osvětlení. První autobusová linka do Višňové začala jezdit v roce 1927 a nedlouho poté se obyvatelé dočkali telefonní ústředny. Hřbitov založený roku 1885 byl přenesen od bulovského kostela ke kapličce na cestě do Pertoltic (1923). Na počátku třicátých let si místní ha­siči vybudovali rybník. Roku 1936 se jednalo o vyhledání stavebního po­zemku na zřízení menšinové školy pro děti 36 bulovských, 4 arnoltických a 14 oldříšských Čechů (stav z roku 1930), ale vše zůstalo jen ve stadiu úvah.

Vznikaly i nové spolky: Svaz německé zemědělské mládeže (1920), Dělnic­ký tělocvičný a pěvecký spolek (1922), Německý tělocvičný spolek (1922), Vorwärts, Katolický spolek dam a dívek a další. Vysloužilci postavili v Arnolti­cích pomník padlým kamarádům (1925). Politické smýšlení obyvatel se nijak nelišilo od ostatních míst Frýdlantska. Také zde dala většina lidí v obecních volbách 1938 hlasy Henleinově straně, takže v obecním zastupitelstvu zase­dalo pět příslušníků SdP a jen jediný společný zástupce sociálních demokra­tů a komunistů - dělník W. Menzel.

V Arnolticích existovaly na konci války dva průmyslové objekty: parní ci­helna (Emil Wohl) vyrábějící střešní tašky a duté cihly a kostní mlýn (Emil Hausmann). Tzv. Lesní mlýn na hraničním Bílém potoku roku 1924 po úderu blesku vyhořel. V Dolní Oldřiši byla malá provozovna na šití pracovních oděvů.

Pokud bychom chtěli zkoumat profesní složení obyvatel v letech 1945-46, zjistíme, že zde zpočátku převládali soukromě hospodařící rolníci. Z ostat­ních profesí se uplatnili koláři a zámečníci, truhlář, bednář, 2 tesaři, sklář (ten byl nejspíš zapsán pod původním povoláním), obuvník, řezník, cestář, dělníci v cihelně, traktorista strojník, topič, krmič, správce mlýna, správce cihelny, listonoš, přednosta soudu, hajný ad. Později začalo opět převládat zaměstnání v průmyslu a řemeslech nad prací v zemědělství a lesnictví.

Bulovka měla být osídlena zájemci z vnitrozemských okresů Jičín a Semily. Praxe si však vynutila své a do obce přišli i lidé odjinud. Zpočátku přidělo­vali usedlosti příslušníci finanční stráže, později správní komise. Jelikož se obec nepodařilo dosídlit, bylo v padesátých letech mnoho opuštěných domů ženijním vojskem zbouráno.

Vyučování bylo v arnoltické škole zahájeno 3. září s 11 žáky (8 chlapců a 3 děvčata) a skončilo 21. června už s 25 školou povinnými dětmi (16 chlap­ců a 9 děvčat). Jako školní budova sloužil bývalý mlýn čp. 131. Dnes se zdá až neuvěřitelné, že teprve v roce 1965 byl do škol i školek v Bulovce a Ar­nolticích zaveden telefon. Na přelomu 60. a 70. let slavila arnoltická škola úspěchy se svým romským pěveckým souborem, který zajížděl na koncerty i do tehdejší NDR. Bulovská škola měla od roku 1956 tři a o pět let později čtyři třídy. V následujících letech přesáhl počet žáků stovku a toto číslo začalo klesat až v polovině 70. let. Činnost arnoltické školy (čp. 131) skončila 17.1.1986, děti od té doby docházejí do Bulovky, kde budova školy mezitím prošla v souvislosti s touto změnou generální opravou. Několik arnoltických rodin raději zvolilo dojíždění dětí do Frýdlantu. Roku 2000 dostala školní bu­dova novou fasádu. V současné době má škola 3 třídy a dochází sem 40 žáků.

Se stavbou nové mateřské školy v Bulovce se začalo v roce 1978 a otevřena byla v prosinci 1981. Arnoltická školka, postavená roku 1960, měla v devadesátých letech někdy více zaměstnanců než dětí a k poslednímu dni roku 1996 byla zrušena a později přeměněna v turistickou ubytovnu.

V průběhu roku 1976 se v kabinetě arnoltické školy nalezla původní ně­mecká kronika, kterou roku 1928 uspořádal a doplnil dr. Anton Matzig. Byla spolu s oběma staršími kronikami přeložena a občané jsou prostřednictvím publikovaných výňatků příležitostně seznamováni s historií své obce.

Zdálo by se, že osídlenci, kteří si v nejednom případě nabrali více půdy, než stačili obhospodařovat, přijmou kolektivizaci zemědělství s povděkem. Opak byl ale pravdou. Bulovské JZD začínalo se čtyřmi členy a nevedlo si dobře. Situace dospěla tak daleko, že se za odpracovanou jednotku vyplácela jedna koruna. Časem se situace přece jen trochu zlepšila. Předsedou družstva byl ustanoven Karel Matura, členem se stal Pavel Kratochvíl, který vlastnil traktor Zetor, další traktor byl převzat od rolníka Kuzmy. Do družstva potom přistoupilo i několik dobrých hospodářů a pomalu se začaly dostavovat lepší výsledky. Přesto muselo být JZD stále dotováno z prostředků ONV Frýdlant, a tak na jaře 1956 přešlo do státního statku. V roce 1980 započala stavba arnoltického teletníku pro 2 000 kusů telat, ale ukončena byla až v závěru roku 1984. V osmdesátých letech jsou hlavními pěstovanými plodinami brambory a obilí, živočišná výroba je zaměřena na chov dobytka na farmách v Dolní Oldřiši, Bulovce a Arnolticích. V zemědělství pracovalo 120 lidí, v lesnictví 25 (stav z roku 1983).

O kulturu a společenskou zábavu se v Bulovce staral především hasičský sbor (ustaven 1945), ochotnický soubor Hraničář vystupoval i v okolních obcích, později se podařilo prosadit vybudování kina. V květnu 1956 je na arnoltické škole založeno fotbalové družstvo, kopanou tehdy začíná hrát i TJ Sokol Bulovka. Asi sto metrů východně od dnešního fotbalového hřiště stával v padesátých letech lyžařský skokanský můstek s kritickým bodem 15 m. Propagátorem tohoto sportovního odvětví byl Josef Pěnička.

Obci se nevyhýbaly rozmary počasí. Kolem 29. ledna 1955 bylo na několi­ka místech naměřeno -26 °C. Nebylo prý pamětníka, který by zažil větší mráz. Léto 1976 bylo snad ještě sušší než v roce 1947. V důsledku povodně odpadlo 29. 10. 1956 vyučování. Dvě hodiny po poledni 21. 8. 1977 se po průtrži mračen protrhla hráz rybníka na horním konci Bulovky i rybníka na arnoltické Samotě. Během několika minut se silnice u čp. 152 v Arnolticích ocitla 120 cm pod vodou. Zaplaveny byly rovněž domky na dolním konci ob­ce. Při lednové kalamitě roku 1979 zapříčinily zmrazky na silnici v Arnoltickém lese ve směru na Frýdlant během krátké doby dvě desítky dopravních nehod. Jedna turistka z NDR přitom přišla o život. Roku 1981 vyhořel tzv. Starý dvůr v Arnolticích. Větrná smršť v závěru roku 1984 zničila desítky hektarů lesa. Povodňová vlna, která se odpoledne 13. 6. 1995 přehnala Bulovským a Arnoltickým potokem a Červenou vodou v Dolní Oldřiši, strhla nebo poškodila 19 mostů a lávek z celkového počtu dvaadvaceti. Škoda byla vyčíslena částkou 2,5 milionu korun.

Objednávkou průzkumného hydrogeologického vrtu na severovýchodním okraji Arnoltic v roce 1972 začíná budování vodovodu, které na více než de­set let ovlivní dění v obci. V bulovské části vzniká v letech 1975-76 obecní

na novém 17 m hlubokém vrtu Na Samotě prokázala vydatnosti 11 vteřinových litrů dobré pitné vody (1983). Když v devadesátých letech vlivem letních veder několikrát vyschly studny v okolí, projevila zájem o napojení na tento zdroj i Poustka a další obce. Tahanice kolem financování arnoltického vodoje mu se podařilo vyřešit s přispěním programu Phare CBC dota cí ve výši 7,5 milionu korun a jeho stavba proběhla během ro ku 1998.

V průběhu roku 1973 byl přes Arnoltice položen nový telefonní kabel a na hranicích katastru s Bulovkou postavena telefonní ústředna. Tolik potřebná bytová výstavba zůstávali dlouho jen zbožným přáním. Teprve v roce 1978 se začaly ko pat základy pro dva nové devítibytové objekty zaměstnanci státního statku. Hrubá stavba byla hotova následujícího roku UUUjUUDH ale dokončovací práce, odstraňování nedodělků a doslova laj dácká kvalita řemeslné práce odsunuly nastěhování nájemní ků ostudně daleko - až do roku 1984.

Někdejší Wohlova firma pokračovala po válce ve výrobě pod názvem Cihelna Arnoltice (součást n.p. Severočeské stavebniny). V roce 1976 byl přejmenována na "Keramiku" a stala se drobnou provozovnou MNV Bulovka. Měla tehdy 23 zaměstnanců a vyrobila 1200 t. šamotu a 8000 cihel. V červnu 1982 ukončila v důsledku nerentabilnosti činnost. Poslední listopadový den následujícího roku proběhla ustavující schůze místní organizace Svazarmu, která pak získala objekty bývalé cihelny a keramičky do své správy. Svazarm pořádal letní tábory Hvězda na arnoltické Samotě a 15.6.1984 dokonce automobilovou orientační soutěž za účasti 24 posádek. Roku 1990 obec objekt prodala, protože ho vlastními silami nebyla schopna udržovat. Nyní zde sídl firma Silroc CZ, s. r. o., vyrábějící okenní parapety a další výrobky z umělého mramoru. Odpoledne 17.8.2001 začalo hořet v běžně nepoužívaných prostorách a celá jižní strana objektu lehla popelem. Hlavní část výroby se přtestěhovala do Smržovky a otázka dalšího využití objektu je zatím nevyřešená.

Integrované obce Bulovka, Arnoltice a Dolní Oldříš měly k 1.1.1983 celkem 787 obyvatel a rozloha nově spravovaného území činila 2 886 ha. Pro společnou správu byla po etapách rekonstruována budova MNV Bulovka. V přízemí vznikl zasedací sál, byla zde umístěna lidová knihovna, ordinace lékaře, poštovní úřad i provozovna kadeřnictví. V patře byl upraven služebrní byt a kanceláře. Úpravy probíhaly až do roku 1991.

Do obce dojížděla jedenkrát týdně pojízdná prodejna masa, jednou za 14 dní se přivážel propanbutan. Dvakrát do roka se v bulovském MNV prodávala konfekce dovážená z Frýdlantu. Prodejny potravin existovaly v Arnolticích (čp. 90) a Bulovce (čp. 48). Arnoltický obchod Jednoty byl po mnoha opakovaných stížnostech občanů na jeho neutěšený stav v květnu 1986 konečně nahrazen novým objektem z dřevěných panelů.

Cihlový most přes Bulovský potok v Arnolticích u Jonášů, který už byl v havarijním stavu, nahradil v roce 1988 nový most ze železobetonu. Jak obyčejně musela svým dílem přispět také obec a místní brigádníci, bez jí jichž pomoci by se většina akcí neobešla. Také na vyasfaltování silnice z Pertoltic do Horní Bulovky a dále ke kapličce musel MNV Bulovka sdružit společně se státním statkem finance ve výši 1 102 000 Kčs (1988). Podél školního plot v Bulovce byl vybudován vůbec první chodník v obci. Také na položení nového asfaltového koberce na hlavním průtahu Arnolticemi (1990) padla celá částka utržená za prodej bývalé cihelny.

Obecní zastupitelé schválili založení drobné provozovny MNV se stavební činností, zřízené následně v prosinci 1988. Ta pak pracovala na zakázkách i mimo okres a představovala pro obecní pokladnu nemalý příjem. Se změnou zákona ale musela být koncem roku 1990 zrušena. Budova (čp. 7), v niž sídlila, byla pronajata bývalému vedoucímu drobné provozovny, který tu dodnes pokračuje v prodeji stavebních materiálů.

Polistopadové změny poněkud předběhlo pravidelné vydávání zpravodaje národního výboru Drbna (1988). Na konci roku vznikla i v Arnolticích menší skupinka Občanského fóra, vedená Vladimírem Vraštilem a v Bulovce občanská iniciativa v čele s Imrichem Jarkou (v současném období je členem obecního zastupitelstva). Obě tyto iniciativy vžadovaly, aby z funkcí odešli tzv. převlékači kabátů a ti, kteří ebyli v zastupitelstvu jen do počtu. V komunálních stopadu 1990 se stal starostou Petr Strnad (240 hlasů). Zastupitelstvo je patnáctičlenné, vypověděla obec nájemní smlouvy oběma restauracím Jednoty v Arnolticích a dala příležitost místním podnikatelům. Nejasnosti pronájem arnoltické hospody U Mostu oddálily. Nakonec ji v polovině roku 1992 odkoupil.

Článek byl převzat z knihy:

Anděl Rudolf, Karpaš Roman a kol. (2002): Frýdlantsko - minulost a současnost kraje na úpatí Jizerských hor - Nakladatelství 555, Liberec