Rychnov nad Nisou
Město Rychnov u Jablonce nad Nisou
(německy Reichenau) se nachází v okrese Jablonec nad Nisou, v kraji Libereckém, na horním toku říčky Mohelky asi 4 km jihozápadně od Jablonce nad Nisou. Ve městě žije přibližně 2 800 obyvatel.
Historie
První písemnou zmínku o vsi "Richnow" nalezneme v I. knize konfirmační pražského arcibiskupství z 25. ledna 1361. Osadu založili nejspíše ve 13. století cisterciáci z Mnichova Hradiště ve svém lesním revíru. Rychnov byl do konce 17. století výlučně zemědělskou obcí. Chudé výnosy podhorského kraje však obyvatelstvo nutily hledat způsoby dalšího výdělku. Počátkem 18. století se zde rozšířilo domácí předení a tkaní lnu. V době, kdy domácí výrobu vytlačila produkce textilních továren, zřídil zde rychnovský občan Johann Schöffel manufakturu na výrobu dóz z tvrzeného papíru, tzv. papirmaše. Tyto rychnovské lakované dózy se staly známým obchodním artiklem a poskytly Rychnovu mnoho pracovních příležitostí. Zdobení jejich povrchu romantickými miniaturami pak dalo vzniknout rychnovské malířské škole, která se po úpadku výroby dóz na sklonku 19. století věnovala průmyslové výrobě kopií slavných obrazů pro církevní i světské účely. Rychnovská škola, která ze svých řad vydala i známé umělce, se stala základem jablonecké uměleckoprůmyslové školy.
V roce 1856 proťala rychnovskou kotlinu železniční trať, jejíž viadukt dal obci novou tvář. Rychnovská stanice na trati Pardubice - Liberec zajišťovala spojení celého Jablonecka se světem. I díky ní nastal koncem 19. století bouřlivý rozvoj jablonecké skleněné bižuterie, který přinesl bohatství i Rychnovu.
Na přelomu století se v Rychnově začaly stavět výstavné exportní domy a nová zástavba nabyla poněkud městského charakteru. V roce 1895 obdržela obec statut městysu s právem konání čtyř výročních trhů ročně. V roce 1911 pak byla povýšena na město. Znak, který obec dostala při povýšení na městys, je heraldickou kuriozitou. Namísto řeči heraldických symbolů nakreslil malíř na císařský dekret romantický obrázek údolní nivy bohatě porostlé křovinami, které dominuje kostel, v pozadí s horou Ještěd a v popředí s laní pijící z potoka.
Na počátku první světové války byla v Rychnově postavena továrna na výrobu galalitového zboží, patřící svým založením mezi technické kuriozity. Budova má základy ve velmi obtížném terénu rašelinové bažiny v hloubce asi sedmi metrů protkané sítí odvodňovacích kanálů. Část stavby spočívá na dřevěných pilotech (tovární komín na 75). Firma Haasis, která stavbu financovala, záhy zkrachovala. Poté byla stavba velmi málo využívána a teprve v roce 1938 skupina německých podnikatelů umístila do tohoto areálu výrobu zaměřovacích přístrojů pro válečné účely. V době 2. sv. války dodával továrně pracovní síly také zdejší tábor pro politické vězně, z něhož se v roce 1944 stala pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen. V roce 1945 zažil Rychnov razantní zlom, neboť leží na bývalé jazykové hranici. Obyvatelstvo města, do roku 1918 prakticky výlučně německé, bylo v drtivé většině deportováno do Německa. Vzhledem k poloze na hlavní železniční trati se shromaždištěm pro deportace nejen rychnovských, ale všech jabloneckých Němců stal právě bývalý koncentrační tábor.
Vylidnění Rychnova po válce a zejména pak zestátnění soukromého vlastnictví v letech socialismu mělo za následek velký úpadek obce. Přes sto domů bylo zbouráno a většina státních objektů byla velmi špatně udržována. Necitlivé zásahy secesní a klasicistní vzhled architektury narušily, přesto tu lze dodnes nalézt několik skvostů stavitelského umění z počátku 20. století.
Pamětihodnosti
Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Rychnově u Jablonce nad Nisou.- Kostel svatého Václava, postaven 1704 až 1712
- Vězeňský tábor - pietní prostor s pomníkem
- Socha svatého Jana Nepomuckého - u školy
- Pomník obětem koncentračního tábora - v parku nad nádražím
- Kamenný klenutý železniční most, postaven 1856 až 1859
- Pomník obětem obou světových válek a násilí ve 20. století - před kostelem
- Morový sloup sv. Prokopa 1702, nejstarší rychnovská památka - na křižovatce ulic Smetanovy a Na Zálesí
- Přes Rychnov vede trasa Naučné stezky manželů Scheybalových.
(zdroj: Wikipedia)
První
písemnou zmínku o vsi "Richnow" nalezneme v I. knize konfirmační
pražského arcibiskupství z 25. ledna 1361. Osadu založili nejspíše ve
13. století cisterciáci z Mnichova Hradiště ve svém lesním revíru.
Rychnov byl do konce 17. století výlučně zemědělskou obcí. Chudé výnosy
podhorského kraje však obyvatelstvo nutily hledat způsoby dalšího
výdělku. Počátkem 18. století se zde rozšířilo domácí předení a tkaní
lnu. V době, kdy domácí výrobu vytlačila produkce textilních továren,
zřídil zde rychnovský občan Johann Schöffel manufakturu na výrobu dóz z
tvrzeného papíru, tzv. papirmaše. Tyto rychnovské lakované dózy se staly
známým obchodním artiklem a poskytly Rychnovu mnoho pracovních
příležitostí. Zdobení jejich povrchu romantickými miniaturami pak dalo
vzniknout rychnovské malířské škole, která se po úpadku výroby dóz na
sklonku 19. století věnovala průmyslové výrobě kopií slavných obrazů pro
církevní i světské účely. Rychnovská škola, která ze svých řad vydala i
známé umělce, se stala základem jablonecké uměleckoprůmyslové školy.
V
roce 1856 proťala rychnovskou kotlinu železniční trať, jejíž viadukt
dal obci novou tvář. Rychnovská stanice na trati Pardubice – Liberec
zajišťovala spojení celého Jablonecka se světem. I díky ní nastal koncem
19. století bouřlivý rozvoj jablonecké skleněné bižuterie, který
přinesl bohatství i Rychnovu.
Na
přelomu století se v Rychnově začaly stavět výstavné exportní domy a
nová zástavba nabyla poněkud městského charakteru. V roce 1895 obdržela
obec statut městysu s právem konání čtyř výročních trhů ročně. V roce
1911 pak byla povýšena na město. Znak, který obec dostala při povýšení
na městys, je heraldickou kuriozitou. Namísto řeči heraldických symbolů
nakreslil malíř na císařský dekret romantický obrázek údolní nivy bohatě
porostlé křovinami, které dominuje kostel, v pozadí s horou Ještěd a v
popředí s laní pijící z potoka.
Na počátku první světové války byla v Rychnově postavena továrna na výrobu galalitového zboží, patřící svým založením mezi technické kuriozity. Budova má základy ve velmi obtížném terénu rašelinové bažiny v hloubce asi sedmi metrů protkané sítí odvodňovacích kanálů. Část stavby spočívá na dřevěných pilotech (tovární komín na 75). Firma Haasis, která stavbu financovala, záhy zkrachovala. Poté byla stavba velmi málo využívána a teprve v roce 1938 skupina německých podnikatelů umístila do tohoto areálu výrobu zaměřovacích přístrojů pro válečné účely. V době 2. sv. války dodával továrně pracovní síly také zdejší tábor pro politické vězně, z něhož se v roce 1944 stala pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen. V roce 1945 zažil Rychnov razantní zlom, neboť leží na bývalé jazykové hranici. Obyvatelstvo města, do roku 1918 prakticky výlučně německé, bylo v drtivé většině deportováno do Německa. Vzhledem k poloze na hlavní železniční trati se shromaždištěm pro deportace nejen rychnovských, ale všech jabloneckých Němců stal právě bývalý koncentrační tábor.
Vylidnění
Rychnova po válce a zejména pak zestátnění soukromého vlastnictví v
letech socialismu mělo za následek velký úpadek obce. Přes sto domů bylo
zbouráno a většina státních objektů byla velmi špatně udržována.
Necitlivé zásahy secesní a klasicistní vzhled architektury narušily,
přesto tu lze dodnes nalézt několik skvostů stavitelského umění z
počátku století.
ZDROJ :https://www.rychnovjbc.cz/historie/ds-1041
(color Fotočas)
Rychnovská továrna
Jedná se o rozlehlý areál s jedním majitelem. Původní historické budovy nevyužívány.
Na počátku I. světové války nechal Richard Haasis postavit v blízkosti nádraží továrnu na výrobu galalitu, umělé rohoviny, ze které se vyráběly knoflíky a spony. Stavební parcela se nacházela v rašeliništi, jablonecký stavitel Corazza musel v základech stavby provést síť odvodňovacích kanálů v hloubce sedmi metrů a část stavby založit na dřevěných pilotech. Areálu, navrženému libereckým architektem Oskarem Rösslerem (1878-1928), dominuje pětipodlažní výrobní budova se sprinklerovou věží, na niž podélně navazuje strojovna a dále samostatná kotelna. V roce 1925 byla továrna Haasis ještě v provozu, po jejím krachu byla stavba využívána jako skladiště a od roku 1938, kdy zde měla pobočku berlínská firma Getewent (Gesellschaft für technisch-wirtschaftliche Entwicklung mbH), se zde vyráběly zaměřovací přístroje (radarová a sonarová technika) pro válečné účely. V roce 1958 byl areál továrny prohlášen kulturní památkou - památníkem práce vězňů koncentračního tábora Groß-Rosen. Památková ochrana byla redukována, dnes se zde v části areálu vyrábí kotle a slouží dalším různým funkcím. 1951 Závod byl zařazen pod TOS Čelákovice. V Rychnově vznikají vysokofrekvenční generátory a kalicí stroje systém Stivín. Rok 1953 se stal významným tím, že se podnik osamostatnil a rozběhla se zde výroba dřevozpracujících strojů. 1. ledna 1954 je zrušen závod v Hanychově a v místní továrně se opět mění výrobní program. Znovu dochází na vysokofrekvenční generátory, pneumatická zařízení a naprostou novinkou jsou rozprašovače proti hmyzu zn. Pulvis. Ale již roku 1956 je samostatný rychnovský podnik zrušen a doznal začlenění do Koh-i-noru Proseč nad Nisou. Mechanický a montážní cech produkují známé kalkulačky Nisa. I Koh-i-nor měl v našem městě jepičí život. Od počátku roku 1957 přichází do továrny staronový TOS Čelákovice. Výroba znovu směřuje k vysokofrekvenčním zařízením, k pneumatice a nově k výrobě skříni k soustruhům. Od počátku roku 1962 je závod začleněn do ZEZu Praha - Hloubětín. Veškerá produkce směřuje k výrobě strojů na středo a vysokofrekvenční ohřev. Po počátečních obtížích se situace v místní továrně stabilizuje a jsou vykazovány kvalitní pracovní výsledky. Místní ZEZ směřuje svoji obchodní politiku na export. Stává se monopolním výrobcem a vývozcem středofrekvenčních a vysokofrekvenčních zařízení nejen v rámci republiky, ale i bývalé RVHP. V produkci dominují stroje na povrchové kalení ocelových součástí, svařování plastických materiálů a nově podnik zasahuje zařízeními do zdravotnictví. Na vývoz jdou zmiňované kalicí soubory, svařovací linky pro autočalovnictví, stroje na svařování autoplachet a zdravotnická zařízení. Od roku 1980 se v naši továrně rozvijí vakuová technologie, jež se zaměřuje na iontovou nitridaci a úpravu povrchů kovových nástrojů nitridem titanu s cílem zvýšení jejich životaschopnosti.
zdroj: https://investujpodjestedem.cz/lokality/rychnovska-tovarna
V Rychnově, jak jsem se již zmínil, hořelo často. Neopatrnost, bouřky, dřevěné domky, dokonce komíny, které byly vlastně jen z prken, a střešní trámy, které komíny procházely, byly často příčinou požárů. Mnoho požárů vznikalo i úmyslně, když majitel dobře pojistil svůj domek a zatoužil po lepším. Mnoho domů v průběhu let hořelo i několikrát. Tak například v dnešním domě č.30 hořelo dvakrát, stejně i v hospodě Na Švajcu. Vpravdě rekordní byl dle kronikáře dům č. 283. Ten navštívil ohnivý kohout dokonce sedmkrát. V roce 1905 zasahovali hasiči pouze dvakrát, stejně jako v roce následujícím. V tomto roce (1905) při slavnostním nástupu na náměstí bylo odměněno 73 hasičů (členská základna musela být skutečně široká) medailemi za 25 let zodpovědné služky ve sboru. Jen požár, který museli hasit právě na Švajcu, jim přidělal nejednu vrásku. Hospoda doznala značných škod a navíc blesk zabil i hospodského. Kronikář připomíná i rok 1907, kdy hasiči vyráželi k požáru celkem v sedmi případech. Při bouřkách shořely dva domy. Jeden na Kopanině a druhý v Jeřmanicích. V roce 1908 se hasiči blýskli při oslavách výročí panování císaře Františka Josefa I. (na trůn nastoupil v roce 1848). Jen pořádný požár v roce chyběl. Nebyl totiž ani jeden. Zato v roce 1909 museli hasiči vyjet ke čtyřem požárům. Rok 1911 byl suchý. Hořelo často nejen v obydlené části, ale i v lesích a kolem trati. Objevilo se dokonce podezření, že se v místě nachází žhář. Na jeho dopadení byla vypsána odměna plných 400,-Kč. Roku 1912 místní získali výsuvný žebřík. Příliš ho však neužili, neboť prý hořelo jen ve dvou případech. V roce 1913 požádal sbor místní zastupitele o místo, kde by mohli postavit svoji zděnou zbrojnici.
Válečná léta byla pro sbor krutá. Většina hasičů musela narukovat do armády a účastnit se bojů na různých místech I. světové války. V roce 1914 je připomínán požár ve skladu uhlí, jehož majitelem byl pan Bondi, a připomíná se, že jednota mohla slavit výročí svého založení.
V následujících letech kronikářské zápisy o místních hasičích chybí. Až teprve v roce 1921 se dozvídáme o vybavení feuerweher, který měl vlastnit stříkačky, hadice a výsuvné žebříky i kbelíky. V tomto roce převzal náčelnickou funkci F. Petrak. Následující rok vyzněl pro jednotu příznivě po stránce finanční. Zastupitelé schválili hasičskou daň pro občany města, z pokladny dostali od města "plných" 358 korun a příslib, že v letech dalších na ně bude pamatováno v městském rozpočtu.
Rok 1923 byl příjemný pro hasiče v Pulečném, kteří se mohli pochlubit svojí zbrojnicí.
Příslušníci sboru vyjížděli jen ke dvěma požárům. V roce následujícím získala jednota právo bezpečnostního orgánu města. Město přispělo z rozpočtu na výstavbu zbrojnice v Dolním Rychnově. K požárům členové sboru prý vyjížděli šestkrát. 10. a 11. 8. hořela brusírna skla v místě dnešního domu čp. 257. 12. srpna se zde v přilehlé stodole rozhořel požár znovu. Při něm shořelo seno a "nikoliv již nový Landauer AD. Müllera z č.18". To bylo moc i na tehdejší policajty. Syn majitele byl obviněn ze žhářství. Byl vyslýchán v Liberci, ale pro nedostatek důkazů bez potrestání propuštěn. Smolnému roku nebyl konec. Chytil nejen dům čp. 27, ale i stodola u fary. Odtud se požár přenesl i na farní budovu, která byla prakticky dřevěná. I ona byla požárem poškozena a pro zchátralost stržena. Po složitých jednáních pak byla vystavěna nová.
Na zasedáni zastupitelstva 25. dubna 1925 vystoupil náčelník jednoty s rezolutním požadavkem výstavby nové hasičské zbrojnice. Rozpočtové náklady se zastavily u hodnoty 93 400,- Kč. Hasiči však měli v pokladně 72674,- Kč, které získali z poplatků majitelů domů ve městě, sbírek a tanečních zábav. Město přislíbilo pomoc ve výši 2000,- Kč, pokud budou ve zbrojnici realizovány byty. Plány na zbrojnici vypracoval místní zednický mistr Daut již v roce 1924. Město hasičům definitivně darovalo prostor za hrází Katčina rybníka, kde již v roce 1898 vyrostla zbrojnice dřevěná. Rybníček byl v roce 1908 zasypán, a tak zde vznikla docela pěkná prostora i pro manipulaci s technikou. Daut navrhl a také zrealizoval budovu zbrojnice s mansardovou střechou a dvěma velkými vraty pro vjezd stříkaček a vozů. Obdélníková věž zařízení sloužila k zavěšování a sušení hadic. Tenkrát se nové zbrojnici říkalo Stiegerhaus. Hasiči podřídili výstavbě svého stánku veškeré úsilí. Slavnost konaná při jejím otevření byla vskutku velkolepá. Byla záležitostí celého města, blýskli se při ní i členové ostatních spolků, a těch nebylo v Rychnově málo. Náčelníkovi, jímž byl v té době Preissler, se nejen dmula hruď nad vykonaným dílem, ale jistě se mu zatřásl i hlas při projevu, v němž vzpomněl historii místního hasičstva i radost z vykonané práce.
V pozdějších letech vyjížděli místní hasiči k požárům v místě i okolí 3x - 4x do roka. Jen rok 1928 byl pro ně perným. To mělo, dle kronik, v Rychnově hořet dokonce patnáctkrát. Nečekané problémy jim nejen v tomto roce, ale i v letech dalších přinášely jiskry lokomotiv, které nejednou byly příčinou požárů porostů kolem trati. Nejsložitější období pro sbor přinesla léta II. světové války. Mladí členové byli povoláni do armády, činných zůstalo jen několik veteránů. Po osvobození vlasti z nacistického područí se činnost SDH začala rozvíjet již od roku 1945. Prvními veliteli se stali pánové A. Pospíšil a J. Chvalina.
Rychnovští hasiči
Přesný rok vzniku místních hasičů (Feuerwehr) je v místní kronice a některých jiných materiálech určován s rozdílem jednoho roku. Kronikář Wenzel Preissler se zmiňuje o roku 1875, ale v pozdějším díle kroniky uvádí, že hasiči měli v roce 1914 "možnost oslavit 40 let svého trvání", o čemž se nezmiňuje v zápise roku následujícího. V kronikářském zápisu z roku 1915 píše: "Toliko hasiči vykazovali ještě známky života, ačkoliv těch málo branců, kteří nebyli povoláni do válečné služby, se pouze jednou během roku (28. července) zaktivovalo k požáru hostince U Ranního slunce." V zápise z roku 1924 se zmiňuje Preissler pouze o tom, že je předpoklad zahájit výstavbu zbrojnice, ale že chybí do plánované částky přibližně 20 tisíc. V měsíci dubnu 1925 (konkrétně 25.) městští zastupitelé rozhodli o stavbě nové hasičské zbrojnice.
Dr. Gertrude Zasche, dcera bývalého rychnovského starosty, která po r.1945 žila v Kaufbeuren a Neugablonz, ve svém příspěvku o Rychnově v knize Gablonz an der Neisse uvádí rok 1874. Oba se však shodují v tom, že to bylo v měsíci září (přesně 20.). Buď jak buď. Jisté však je, že u kolébky rychnovských hasičů byl tělocvičný spolek založený MUDr. Möllerem v roce 1864. Tehdejší zájemci o hašení se sešli v dnes již neexistujícím hostinci Lidový dům a rozhodli se pro novou organizaci. Je rovněž doloženo, že již před tímto rokem v Rychnově byla skupina mužů, kteří pomáhali spoluobčanům při požárech. A těch zde bylo skutečně mnoho. Hořelo nejen "přirozenou cestou", ale mnoho požárů bylo výsledkem spekulací ve vztahu k pojišťovnám. Je známo, že turneři dali do vínku nové organizaci svoji čtyřkolovou stříkačku. Hašení požárů ve vsi Rychnov bylo obtížné. Nejen že chybělo vyškolené družstvo, ale i používaná technika byla značně primitivní. Jak jsem se zmínil, prvním hasičským strojem byla čtyřkolová velká a těžká stříkačka. K místu požáru byla doslova dovlečena. Stroj měl značně krátkou a nepohyblivou stříkací rouru bez hadic a postrádal rovněž sací zařízení. Proto musela být potřebná voda nalévána do nádrže pomocí kbelíků. Lidé se rozestavili vedle sebe většinou v dlouhých řetězcích k nejbližšímu vodnímu zdroji a kbelíky plné vody putovaly ke stříkačce a od ní prázdné z ruky do ruky nazpět. Po naplnění nádrže pak již záleželo jen na silných pažích hasičů, kteří ve čtyřech rozhoupávali ramena stříkačky a další se pak pokoušeli nasměrovat proud více či méně stříkající vody do centra požáru. Hasiči záhy dosáhli toho, že u každého domu byly připraveny žebříky a těžké háky na strhávání hořících prken ze střech, pochopitelně, že nesměly chybět ani velké kbelíky.
Po založení hasičského spolku byla pořízena lehká pojízdná stříkačka, zakoupeny hadice a potřebné nářadí. U rybníka "Katelteich", který se nacházel v místech dnešního dětského hřiště, si hasiči na svoji výzbroj postavili jednoduchou dřevěnou zbrojnici. Kronikář se zmiňuje o tom, že při požárech často vznikaly i škody na okolních domech. Zvláště "zuřiví" hasiči prý rozbíjeli skla oken v okolních domech a naprosto nesmyslně v nich demolovali i kamna. Prvním velitelem hasičů byl až do roku 1878 Josef Schöffel a po něm v kratších nebo delších obdobích Josef Ullich, Ernst Hoffrichter, J. F. Lang a Vincent Peukert. Ti měli jako náčelníci k ruce dva velitele (podnáčelníky). Tak vypadala situace ve vedení místních dobrovolných hasičů. O počtu občanů, kteří v letech od vzniku do roku 1900 byli ve sboru zapojeni, se mi v kronice nepodařilo nalézt žádnou bližší poznámku.
zdroj: https://www.rychnovjbc.cz/rychnovsti-hasici/d-3131?fbclid=IwAR313leKe1Vt-BitqhEEP59BCf6zfusXMQcpg7qpyWsinoXMIVhRf12oPRg
Nejoblíbenější hospůdka v Rychnově vždy byla a asi je i dosud "BESEDA".
ZDROJ : Město Rychnov u Jablonce nad Nisou
Husova 490
Rychnov u Jablonce nad Nisou
468 02 Rychnov u Jablonce n.Nis.
IČO: 00262552
Bankovní spojení: 963232349/0800
Telefon: +420 488 880 921
Datová schránka: fjxbbm5
Čb. foto z archivu J.KURFIŘTA
(color Fotočas)
Dosti dlouho po válce stály v Rychnově nad fabrikou ještě zbytky koncentráčního pracovního tábora po Němcích....
Baráky stály jako memento bývalého lágru, po válce později se opravené použily a sloužily cihelně !!
(color Fotočas)
KONCENTRAČNÍ TÁBOR GROSS ROSEN, POBOČKA RYCHNOV U JABLONCE NAD NISOU
V
březnu letošního roku jsme si mohli připomenout již plných sedmdesát
devět let od okamžiku, kdy do Rychnova dorazilo několik vagonů s vězni z
koncentračního tábora Gross Rosen ze Slezska, kteří měli pracovat v
místní továrně Gettewent. Stalo se tak dle dokumentů 14. 3., polští
vězni, kteří tvořili tuto skupinu, však vzpomínají, že to bylo o prvním
jarním dnu. Do nepřipravených prostor tábora bylo za řevů esesáckých
dozorců nahnáno 199 zubožených mužů. Jeden z nich cestou zřejmě umrzl a
spolu s vagony se vrátil zpět do matečního tábora. Vězně v letních
koncentráčnických mundurech v Rychnově přivítalo zimní počasí, mrzlo a
ležela vysoká vrstva sněhu. Již první cesta dlouhá několik stovek metrů
všechny přesvědčila, že jejich pobyt v táboře bude snůškou krutosti ze
strany dozorců a strážných, že i v Rychnově bude naplňován pokyn
esesáků, který je vedl k tomu, aby se vězni upracovali k smrti. První
noci strávené v nedokončeném baráku za silných mrazů byly více než
kruté, dny pak vyplnila tvrdá práce na výstavbě koncentračního tábora.
Velitel Braun nechal vyčistit celou prostoru tábora od sněhu. Vzniklo
táborové oplocení s vysokým drátěným plotem ukončeným několika pásy
ostnatého drátu, v prostoře vznikl i ohradník pod vysokým napětím a
kamenné zátarasy. V rozích tábora vztyčili vězni vysoké strážní věže.
Postupně vznikaly táborové baráky vězňů, naprosto stranou zůstala
sociální a hygienická zařízení. Mimo areál vyrostly ubikace pro strážné a
některé skladovací prostory. Nacistická mašinérie potřebovala od vězňů
výrobky do zbraní k pozemnímu a i námořnímu vedení bojů na všech
frontách světa. Vedení Getewentu (Gesellschaft für technisch –
wirtschaftliche Entwicklung mbH.) a tábora proto soustředily svoji
hlavní pozornost k výstavbě patrového fabrického baráku přímo v centru
tábora. Ten jediný vedle dvou domů a domku velitele tábora na
Pelíkovicích byl vystavěn z cihel. Prvotní počet dvou set heftingů
rychle narůstal a záhy se v táboře tísnilo v průměru na 350 ubožáků, v
květnových dnech i přes pět set. Táborem mělo projít dle výpovědi
především polských vězňů (Ing. J.Kosiňski –autor polské knížky o KT
Reichenau) na čtrnáct set až čtrnáct set padesát koncentráčníků.
Přibližně
sto vězňů – odborníků nahnaných do rychnovského lágru z celé řady
koncentračních táborů nacistické říše – pracovalo v továrním baráku v
jedenácti až dvanáctihodinových směnách. Výhodou pro ně bylo to, že
nebyli vystavěni nepřízni počasí jako ostatní, kteří pracovali pod širým
nebem v tzv. Baukollone. Nejhůře jistě bylo těm, kdož hloubili
spojovací tunel mezi továrnou a koncentračním táborem. Ti totiž byli
přinuceni k těžké práci v podzemí a po celou pracovní směnu stáli v
neustále vyvěrající vodě, která jim leckdy sahala až k pasu. Vytěžená
zemina byla vynášena na povrch a odvážena neznámo kam. Ti, kdož byli v
pracovních kolonách, dřeli při výstavbě druhé železniční koleje zřejmě
někde na Rochlicku a Liberecku, opravovali železniční svršek, udržovali
silnice. Na práce odjížděli v časných ranních hodinách na otevřených
železničních vozech. Jejich pracovní vytížení nezřídka trvalo až do 22.
večerní hodiny. Celodenní vysilující práce v nepříjemných povětrnostních
podmínkách, jakákoliv absence možnosti usušit promoklé koncentráčnické
oděvy, naprosto nedostatečná a náhražková strava rozhodně vedle nulové
zdravotní péče podlamovaly zdraví fyzicky vysílených lidí a rozhodně
měly zřejmě za následek značnou úmrtnost. Záměrně píši značnou, protože
doklady o úmrtí vězněných byly koncem války zničeny. Mrtví byli v první
fázi existence tábora odváženi do matečního tábora Gross Rosen a jejich
těla končila v táborovém krematoriu. V době od března do dubna 1945 byly
oběti místního koncentráku spalovány v pozdních večerních hodinách v
libereckém městském krematoriu až do chvíle, než se liberečtí Němci
proti upalování vehementně postavili s konstatováním, že " ... je tím
znehodnocována památka mrtvých Němců." Dle informací vězňů byli proto
mrtví z KT Reichenau pochováváni na blíže neurčených místech v okolí
tábora a v Planském lese. Oběti pochované pod zdí místního hřbitova a
jejich ostatky byly v roce 1945 exhumovány a pietně pohřbeny na
hřbitově. Na základě minima doložených materiálů lze operovat, že v
Rychnově zemřelo na sto vězněných. Přeživší vězni ve svých vzpomínkách
uváděli, že však v táboře umíralo denně i několik lidí. Podle délky
existence tábora je možno souhlasit s údajem Ing. J. Kosiňského, který
uvádí dokonce číslo 610 mrtvých včetně těch, kdož táborem prošli a byli
posláni do jiných táborů, ale domů se již nikdy nevrátili. Při počtu
cirka čtrnácti set dvaceti rychnovských koncentráčníků, kteří táborem
prošli, je číslo mrtvých rychnovských vězňů více než hrůzné. Smrt lidí
měli na svědomí esesáčtí dozorci v počtu 25 až 36 lidí ne vždy pouze
německé národnosti, ale i kápové, kteří v počtu deseti nemilosrdně
týrali spoluvězně. Nejsurověji si počínal velitel tábora F. Braun, jeho
zástupci Hoffmann a W. Märkesdorf, stejně jako starší tábora L.
Stellmach a H. Czech a další v čele s táborovým písařem H. Haichem. Ti
všichni se podíleli na bití vězňů obušky nebo bejčáky, jejich polévání
studenou vodou za mrazů, ukládáním fyzicky náročných cvičení a především
neúměrně náročné práci zubožených vězňů. Spoluvinu na nesnesitelných
podmínkách vězňů v táboře měli i ředitel fabriky A. Zenkler a především
jeho technický náměstek H. Carsterns, který byl neúnavným náhončím
odborníků pro Getewent i v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald.
Své sehrála i naprosto nedostatečná strava, která spočívala v dávkách
250 gramů chleba s řídkým náhražkovým kafem ke snídani, řepné polévce
nebo trochu brambor při obědě, večeře byla stejná jako snídaně. Jen
občas dostávali vězni kousek margarinu nebo marmelády nebo kolečko
něčeho, co bylo označováno jako salám. Zajímavostí v KT Rychnov bylo, že
chlebový příděl byl dáván až na stolech jednomu každému vězni. Krádež
chleba byla spoluvězni trestána i smrtí zloděje.
Getewent ze
zabýval výrobou a snad i výzkumem nových strojů a zbraní ve zcela jiných
podmínkách, než tomu bylo v jiných koncentračních táborech. Ve fabrice
byla vyráběna různá elektrotechnická zařízení, ať již se týkala
přijímacích a vysílacích zařízení do bojové nacistické techniky, ale i
radiolokace a zařízení k sonarům. Stranou nezůstala ani produkce
roznětek do leteckých pum a granátů, ojedinělou byla i malosériová
výroba specializovaných strojů a využití moderních technologií práce s
různými kovy a hmotami. Filia KT Reichenau byla jednou z posledních
vedlejších táborů slezského Gross Rosen.Tuhá kázeň zde panovala ještě v
březnu a dubnu roku 1945. Není divu, že si komandatura Gross Rosen
vybrala rychnovský tábor za místo, kam se uchýlila před postupující
vítěznou Rudou armádou. Je známa skutečnost, že sem byla přemístěna i
kartotéka matečního tábora. Dokumenty byly páleny pod dozorem esesáckých
strážců v kotelně Getewentu. Jedna z posledních stránek koncentračního
tábora byla napsána ze 7. na 8. květen. Velitel Braun nařídil v ranních
hodinách evakuaci tábora. Kolona vězňů však byla zřejmě poblíž Kokonína
zastavena německým tankem, jehož velitel se rozhodl koncentráčníky
postřílet. Teprve po zásahu jednoho z doprovázejících dozorců se
trestanci mohli vrátit zpět do tábora. Dozorci v čele v Braunem utekli s
německými jednotkami. Vězni v táboře vytvořili vlastní organizaci a po
příchodu jednotky českých ozbrojených vlastenců z nedalekého Frýdštejna
získali kýženou svobodu.
Teprve v nedávné době zásluhou
pracovníků Severočeského muzea Liberec pánů I. Rouse a L. Laciny se
ukázalo, že nacisté měli s rychnovským Getewentem dalekosáhlé cíle. O
tom svědčí plány na gigantickou výstavbu podzemních továrních prostor
včetně pracovních hal a skladišť, které měly doslova prošpikovat celý
přilehlý vršek nad továrnou. Panu Rousovi a jeho přátelům se podařilo
alespoň částečně proniknout do dnes již téměř zavalených, ale
existujících podzemních prostor. Z iniciativy obou pánů vznikla v
prostorách muzea v Liberci i expozice, kde dochované fotografie o
rychnovském koncentráku výrazně doplnily pohled na podobná zařízení v
severních Čechách. Kniha pana Rouse Tábory a válečná výroba se dá číst
jako dobře napsaná detektivka, v řadě případů s otevřeným koncem. Je
potěšující, že i spisovatel, scénárista a historik pan Mottl věnoval
osudům rychnovského koncentráku jednu ze svých reportáží, která byla
vysílána Českou televizí, stejně jako skutečnost, že zasedací síň našeho
města opět 13. března navštívil a občany města se svými poznatky o
koncentráku seznámil pan I. Rous.
Jak známo, ve městě se nachází
několik památníků, které připomínají tragiku pobočného koncentráku Gros
Rosen v Rychnově. Některé alespoň jednou do roka u příležitosti Dne
vítězství zdobí květiny. Na jiné zapomínají i organice, které by
zrůdnost fašismu a nacionalismu měly připomínat stále. Je dobře, že se v
rozpočtu našeho města nalezly finance k tomu, aby byly v loňském roce
obnoveny nápisy na pyloncích v prostoru bývalého tábora v jazycích vězňů
koncentráku. Nacházejí se i peníze na práce v podzemí bývalého tábora
smrti. Je to jen malé poděkování těm, "kdož padli bez své viny na
bojištích a kdekoli, daleko od své domoviny, které dnes již nic
nebolí....."
J. Kurfiřt - kronikář - 21. března 2014
KONCENTRAČNÍ TÁBOR GROSS ROSEN - POBOČKA RYCHNOV U JABLONCE NAD NISOU
...................................V březnu letošního roku tomu bylo již 65 let od chvíle, kdy do nedohotoveného koncentračního tábora u firmy Getewent (dnes Hölter) byli nahnáni první koncentráčníci z koncentračního tábora Gross Rosen z polského Slezska. V továrně měli nahradit citelný úbytek sudetských dělníků, kteří byli nacisty povoláni do armády a zvýšit produkci firmy zaměřené zcela na válečnou výrobu. Byly v ní totiž vyráběny vysílací, přijímací a zesilovací radiopřístroje do obrněné techniky a letectva, dále radarové systémy a v závěru války zřejmě i komponenty pro rakety V1 a V2. Písemná oficiální dokumentace o rychnovském koncentráku se nedochovala, neboť veškeré materiály byly na příkaz vedeni Gross Rosen v dubnu roku 1945 spáleny. Přes výše uvedenou skutečnost je dostatek poznatků ve vzpomínkách i písemných zprávách vězňů tábora. Nejuceleněji zpracoval své vzpomínky jeden z prvních vězňů Ing. Jan Kosiński v knize "Liczyl sie kaźdy przeźity dzień" a historik M. Moldawa v díle "Gross Rosen - obóz koncentracyjny na Ślasku". Cenné jsou i vzpomínky českých vězňů J. Mlčkovského a pana Pavlíčka, kteří po válce žili v Jablonci nad Nisou. Dle jejich poznatků prošlo rychnovským koncentrákem na 1420 vězňů. Nejen v Rychnově, ale i v jiných táborech smrti, kam byli koncentráčníci v důsledku přesunů eskortováni, se nedočkalo svobody 610 vězněných, kteří rychnovským táborem prošli. V květnových dnech roku 1945, před osvobozením tábora ozbrojenými českými vlastenci z Frýdštejna, zde živořilo 381 zbídačených lidí. Mezi vězni v Rychnově byli nejčastěji Poláci, Češi, občané Sovětského svazu, Jugoslávci, Norové, údajně i několik Italů a řada asociálních živlů německé národnosti. První kolona ze Slezska v počtu 199 mužů (jeden cestou zemřel) dorazila na rychnovské nádraží 25. března 1944. "Přivítaly" je více než půl metru vysoké závěje, řev dozorců a nemilosrdné rány, jež hnaly nuzně oblečené lidi ke dvěma sněhem zpola zasypaným lágrovým barákům. Od prvních dnů byl koncentrační tábor horečně dokončován. Prostor byl obehnán vysokým drátěným plotem ukončeným ostnatými hroty. Tábor rovněž lemovaly dráty pod vysokým napětím. V rozích prostoru vyrostly strážní věže příslušníků SS, vystavěn byl i další ubytovací barák, strážnice a ubikace dozorců a nejdůležitější hospodářské stavby. Za zcela vedlejší bylo pokládáno zřízení latrín i umýváren, ve kterých po dokončení jen občas tekla pouze studená voda. Hlavní pozornost naopak získala lágrová fabrika, jejíž spodní část byla zděná, zbytek byl montován ze dřeva. Před jejím dokončením pracovali vězni v pečlivě střeženém oddělení Getewentu.
Pánem nad životem a smrtí vězněných byl sadistický velitel Braun a jeho zástupci včetně funkcionářů tábora, písaře H. Haicke, a dále E. Stellmacha a A. Stockingera. Byli německé národnosti, 36 strážných patřilo do jednotek SS. Nejkrutěji si počínal velitel Braun. Ač byl vyučen truhlářem, prakticky po celou dobu existence tábora "léčil" nemocné, třebaže byli na pokraji fyzických i psychických sil, vysilující usilovnou prací v duchu esesáckého hesla "práce uzdravuje" a v souladu s pokynem říšského velitele SS - Himmlera, že se ".......vězni musí upracovat k smrti ve prospěch vítězství velkoněmecké říše.......". V táboře Braun inicioval v nočních hodinách přepadové kontroly na ubikacích, často týral vězně před všemi nastoupenými koncentráčníky, nesmyslně nechával dlouhou dobu stát spoře oděné muže na nástupovém prostranství bez ohledu na počasí. Ti, kdož se v jeho očích jen nepatrně provinili, byli zařazováni do baukolony a různých trestních pracovních čet, kde byla zvláště vysilující práce. Osobně kontroloval vězně a poháněl je k co nejusilovnější práci často i za poklusu. Vyčerpávající práce (v trestných kolonách až čtrnáct hodin denně), velký nedostatek stravy (ráno půl litru hořké "kávy" z nejrůznějších náhražek včetně pražených žaludů, k obědu 0,7 litru polévky z koňských kostí nebo kedluben či červené řepy, k večeři půllitr "kafe" s krajíčkem chleba, zřídka kousek margarínu případně lžíce řepné marmelády) a hlavně nelidské zacházení měly za následek značnou nemocnost (vředovitost, střevní katary, plicní problémy) i úmrtnost. Nemocní nebyli léčeni. V táboře chyběly nejzákladnější léky, lékaře ani marodky nebylo. Mrtví byli ukládáni za jeden táborový barák a příležitostně posíláni do spalovacích pecí v Gross Rosen. Později mrtví nebožáci končili svoji životní pouť v libereckém krematoriu. Ale jen do té doby, než si někteří sudetští Němci důrazně stěžovali, že spalovaní "podlidé" znesvěcují posvátnou árijskou půdu. Pak byly mrtvoly vězňů zahrabávány na neznámých místech v okolí tábora, zřejmě i v Pláňském lese, a u jižní zdi dnešního hřbitova. Ostatky 17 umučených byly právě zde po osvobození exhumovány a pietně uloženy na čestném místě hřbitova v podzimních měsících roku 1945. Převážná část heftlingů, jak nacisté koncentráčníky nazývali, byla pracovně vytížena v lágrové fabrice. Středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní lidé zde prováděli především kontrolu již výše uvedených výrobků, které byly výsledkem práce obráběčů kovů, zámečníků, elektrikářů, foukačů lamp a pracovníků dalších profesí, které si v řadě koncentráků vybíral výrobní ředitel Getewentu - Carstens. Přes teror a soustavnou kontrolu docházelo k občasným drobným sabotážím (studené spoje). Tajným zdrojem informací o tom, co se děje za ostnatými dráty, bylo ilegálně držené rádio, které ze zcizených součástek sestavil polský vězeň Rataiczek. Dlouhodobě věznění muži si brali na starost nově příchozí a informovali je o životě v táboře a chování esesáků. K útěku přímo z tábora nedošlo. Zběhnout se pokusilo několik Rusů z pracovní skupiny. Byli chyceni, ztýráni před nastoupenými koncentráčníky a pověšeni za ruce svázané za zády. Pak byli vráceni do Gross Rosen, kde se po nich slehla zem. Útěk v nacisticky vyhroceném prostředí Rychnova (žila zde rodina sudetského vůdce K. Henleina, který rozbil v roce 1938 ČSR) v pruhovaných lágrových oblecích a s brázdou vyholených vlasů uprostřed hlavy byl naprosto vyloučený. Jediným světlým okamžikem táborového života se staly Vánoce 1944. Braun a jeho kumpáni odešli slavit ke svým rodinám a v táboře po celodenní směně poněkud povolil obvyklý dril. Vězňům bylo povoleno do 22 hodin slavit Vánoce. Až do této hodiny se nesly spoře osvětlenými místnostmi táborových baráků písně vězněných. Leč již druhý den ráno nastal tuhý režim nanovo.
Postup Rudé armády, která osvobodila vězně v matečním táboře a blížila se k hranicím protektorátu, vyvolávaly obavy trýznitelů. Ty se vystupňovaly poté, kdy po několik dnů pálil vězeň B. Stachurski v kotelně Getewentu pod dozorem SS písemné doklady z matečního tábora i jeho šestnácti poboček v severovýchodních Čechách. 3. nebo 4. května 1945 (údaje pamětníků se liší) vydal Braun rozkaz k evakuaci, ale po krátkém čase ho odvolal. 7. května 1945 však již brzy zrána vyšla kolona vězňů pod dozorem SS táborovou branou.
Z neznámých důvodu byli vězni hnáni ke Kokonínu. Zde jim však ustupující nacistické vojenské jednotky hrozily postřílením. Po dramatickém vyjednávání byli koncentráčníci vráceni do táborových baráků v Rychnově. Tentokrát již jen pod dohledem několika příslušníků domobrany, neboť němečtí pohlaváři tábora se spolu se strážnými vmísili mezi prchající německé vojáky. 8. května 1945 ráno pronikli do prostor koncentračního tábora ozbrojení čeští vlastenci z Frýdštejna a přinesli téměř čtyřem stovkám vězňů kýženou svobodu. Rudá armáda prošla Rychnovem 10. května 1945.
Rychnovská koupaliště
Blíží se horké letní dny, a tak mnozí přemýšlejí, kam vyrazí za lákavým vodním osvěžením.Podobné starosti neměli občané jen místní, ale i přespolní zhruba již před sto lety. Stačilo totiž vyrazit do prostoru Planského lesa a navštívit široko daleko oblíbený Moorbad - tedy koupaliště.
Zde totiž v místě otevřeném k jihozápadu v klidné, slunečné a bezprašné prostoře inicioval v roce 1898 Spolek pro lidové léčitelství Kneip tolik ve své době oblíbené léčení pramenitou vodou. Vyrostla zde první uzavřená kabinka se sprchou. Záhy začali do prostoru docházet první zájemci o léčebný proces, sláva místa se brzy rozkřikla po okolí. To přivedlo tehdejšího majitele dnešní Besedy Johana Michela k myšlence zřídit zde i sluneční lázně a koupaliště o rozměrech 14 x 24 metry. Plavecký bazén plnily prameny, které se nacházely těsně nad koupalištěm. Voda byla průzračná, chladná a skutečně osvěžila.
V prostoru koupaliště vše probíhalo dle přísného rozvrhu dní odděleně pro pány a zvláště pro dámy. Zatímco páni měli možnost užít spodního prádla nebo plavek, ženy se zde mohly slunit a koupat výhradně v blůzkách a kalhotách pod kolena. O "čumily" prý již v té době nebyla nouze. Okolní houštiny jim tuze nahrávaly.
Zlomovým se ukázal rok 1924, kdy prostoru koupil Spolek pro lidové zdraví. Ten mimo péči o zdraví přítomných zde organizoval pravidelné zábavy. Dechovky z místa i okolí se činily a majitelé si mnuli ruce nad zisky, které jim prostora přinášela.
Nepříznivé počasí a bouřlivý vítr roku 1928 poničily celý areál. Vlastníci však dlouho nelenili. Půjčili si na tehdejší dobu rekordních 120 tisíc korun a pustili se do radikální obnovy.
Nebyli to žádní troškaři. Nové koupaliště dosáhlo úctyhodných 40 x 40 metrů, záhy vyrostly nové kabiny, výrazných změn doznal vlastně celý prostor .
V následujících letech, ač svět zachvátila velká hospodářská krize, prý nebývalo výjimkou, že koupaliště obléhala i tisícovka návštěvníků. Lázeňský mistr Johann Michel uzavřel s ředitelstvím místní školy dohodu o povinném plaveckém výcviku dětí, který měl neuvěřitelně probíhat již od počátku června. Jak se asi chovala tělíčka hubeňoučkých dítek, si jistě lze představit. Podnikavý Michel odešel ve třicátých letech a jeho nástupce Emil Semik byl v podnikání odvážnější než jeho předchůdce. Návštěvníky lákal heslem: "Jde se na koupaliště, tam se pořád něco děje." A také se dělo. Hosté mohli využívat rašelinných koupelí (tu získával v okolí) k léčení svých neduhů, pro tatíky, kteří doprovázeli na koupaliště svá dítka, se stala přitažlivou kuželkářská dráha. Čas od času sloužila prostora i místním ochotníkům k divadelním produkcím a až do pozdních podvečerních hodin zde vyhrával přítomným gramofon. Zvláště přitažlivými prý bývaly pozdní teplé večery, které lákaly k plavání v rouše Evině nebo Adamově nejednoho mladého člověka. Rovněž cesty do Rychnova pomalu chladnoucím lesem se často protáhly až do časných ranních hodin.
U koupaliště byl i malý hostinec, kde jeho majitel Josef Hofrichter prodával zájemcům chleba s máslem a se sýrem. Pochopitelně že jen málokdo nezatoužil po sklenici piva s pořádnou pěnou, a to i ten, kdož nedělní rodinnou vycházku směřoval na Pelíkovický (Bienertův) kopec nebo na Kopaninu. Hospodský Hofrichter byl svéráz. I za nejteplejších dnů obsluhoval hosty v selském kroji a festovních holínkách. S každým obnosem peněz běhal do budovy, ať se již jednalo o získání drobných nebo o odevzdání tržby. Stoly pro hosty totiž stávaly před hostincem ve stínu kaštanů.
Koupaliště nezahálelo ani v zimních dnech. To totiž sloužilo vyznavačům bruslení. Dost dobře si nedovedu představit, že by dnešní bruslaři vyráželi třebas i hlubokými závějemi do poměrně odlehlé části města. Je pravdou, že je tenkrát nezatěžovaly speciální kanady nebo krasobruslařské boty. Stačilo totiž strčit "šlajfky" (brusle na kličku) do kapsy nebo za kabát a vyrazit.
Druhé koupaliště vzniklo při polní cestě z Rychnova do Rádla. O jeho historii se mi však nepodařilo získat údaje. Ještě v šedesátých letech jsem tam však občas o hodinách tělesné výchovy zašel se žáky místní školy. Dokud o koupaliště pečovali pánové Jeřábek a Fajl bylo vše v pořádku. Jednalo se o pěknou prostoru slušně osluněnou, nechyběly kabiny ani plató na opalování. Odvážlivce lákala skokanská věž. Pak však "přičinliví" občané házeli do koupaliště nejrůznější, i zdraví nebezpečný, odpad. Po odstěhování obou pánů přes úsilí místní tělovýchovné jednoty koupaliště chátralo. Zmizela prkna z kabin, později i z prostory na opalování. Nepomáhalo ani každoroční čištění dna místními hasiči, ani snahy zastupitelů města o utěsnění prosakující hráze.