Popovu skálu jsem vám již představoval - vyškrábal jsem se na ni pár týdnů zpět. Ale něco tomu pořád chybělo.. No jasně, západ! Včera v podvečer jsem proto nazul trekové boty, oblékl si šedé turistické kalhoty, na záda posadil batoh a zamířil směr Hrádecko. Nikde nikdo, jen v lese pár chasníků nakládalo na vozík svého postarší fordu nějaké klády a když mě spatřili, schovávali se za stromy. Ale co už, zima ještě neřekla své poslední slovo.. Nakonec jsem přeci jen stanul pod majestátním vrcholem. Až mi bylo divné, že v tak krásný den tu jsem sám. Víc jsem se nemohl mýlit! Když jsem po vrzajícím žebříku vyšplhal až na samý vrškek a rozhlédl se, seděl tam chlapík - na nohou trekové boty, šedé turistické kalhoty, vedle položený batoh. Pozdravili jsme se a mlčky pozorovali zapadající slunce, které jsme občas vyfotili. O chvíli později se žebřík ozval znovu! Dobrý den, pozdravil mládenec v trekových botách, šedých turistických kalhotách a s batohem na zádech. Pak už jsme tam mlčeli ve třech, občas vyfotili postupně chladnoucí, avšak pořád pekelně žhavý kotouč, a nakonec se rozešli tak, jak jsme se sešli.. (autor příspěvku Jan Pešek)